Z kapitoly XI. (Lidé z propasti II.) PITÍ, STŘÍDMOST A HOSPODÁRNOST.
Můžeme tvrditi, že anglické dělnické vrstvy jsou prosáknuty pivem. Tento nápoj je činí tupými a oduřelými. Jejich schopnost smutně klesá a oni utrácejí každou stopu obrazotvornosti a vynalézavosti a jejich schopnost jest pouze výsledkem rasy. Bylo by sotva možno nazvati pití zvykem nabytým, neboť jsou k tomu vedeni již od svého nejútlejšího mládí. /Doporučuji si přečíst v tomto ohledu i knihu Jacka Londona „Démon alkohol“, kde je to vedení k alkoholu popsáno i u chudých vrstev v USA na jeho vlastním příkladu, a jsou tam dobře popsány i stavy po těžké práci, kdy člověka nezajímá nic jiného než si jít lehnout, aby mohl dalšího dne znovu nastoupit k té dřině, tj. veškerý duševní svět fakticky přestává existovat. London měl možnost srovnávat, navíc hodně četl, což jsou další informace navíc, a proto si to v konečném důsledku nenechal vnutit. Mnoho jiných však tuto možnost nemělo a dokonce ani nikdy nepoznalo. Mimochodem funkci toho alkoholu zde popisovanou dnes ve velkém přebírají například internetové hry… A také to není samo sebou, žádné máslo opět samo od sebe nezdražilo./ Děti se rodí v opilosti a jsou proniknuty alkoholem ještě dříve, než po prvé vydechnou, rodí se v zápachu a chuti piva a jsou uprostřed piva vychovávány.
Hostince jsou všude – naprosto všude. Daří se jim na každém rohu a mezi dvěma rohy a jsou navštěvovány skoro právě tak ženami jako muži. Stejně v nich také naleznete děti, které čekají, až se jejich matkám a otcům zachce domů, při čemž srkají ze sklenic svých rodičů a naslouchají hrubým řečem a ponižujícímu rozhovoru, při čemž jejich duše se kazí a ony se seznamují s nemravnou volností a prostopášností.
Paní Grundyová (jméno přísné posuzovatelky z veselohry T. Mortona z roku 1764. Co tomu řekne paní Grundyová, znamená: co tomu řekne svět, nebo veřejné mínění) má zde právě takovou samovládu nad dělníky, jako nad měšťáky. Ale u dělníků se nemračí alespoň na jednu věc – a tou jsou hostince. Nejsou jí ničím nestoudným nebo ponižujícím a také mladá žena nebo děvče netrpí nijak úhonou, když tam vstupuje.
Pamatuji se na jednu dívku v kavárně, která řekla: „Když jsem v hostinci, nepiji nikdy lihových nápojů.“ (mínila tím jen víno a pálenku) Byla to mladá a hezká číšnice a vykládala jiné číšnici, jak je opatrná a jak si hledí zachovati bezúhonnost. Paní Grundyová řekla: „Jenom až k lihovinám!“ ale připustila, že jest zcela vhodné, aby švarná, mladá dívka pila pivo a aby chodila píti pivo do hostinců.
Ale nejen že toto pivo není hodno, aby je lidé pili, ale stává se i často, že ani muži ani ženy nejsou schopni je píti. Na druhé straně je to však právě jejich neschopnost, která je dohání, aby pili pivo. Poněvadž jsou špatně živeni, poněvadž trpí podvýživou a zlými vlivy špíny a přeplněných bytů, vyvine se v jejich tělech chorobná touha po pivě a jiných lihovinách, tak jako nemocný žaludek udřených dělníků v manchesterských továrnách touží usilovně po nezvyklém množství nakládaných okurek a podobné podivné potravě. Nezdravá práce a nezdravý život probouzí nezdravé choutky a žádosti. /Stejně to ovšem platí pro nezdravou nečinnost a udržování lidí ve stavu Kurjaže viz kniha „Začínáme žít“ od Makarenka, s nějakým tím minimálním zaopatřením, ale bez smysluplné životní náplně a v neustálém stresu, že i o toto minimální zaopatření může člověk přijít./Člověk nemá pracovati namáhavěji než kůň a také nemá býti hůře živen než kůň, má býti chován a živen alespoň jako vepř, ale při tom má míti čisté a zdravé ideály a tužby.
Jakmile mizí život rodinný, objevuje se život v hostincích /nebo virtuální na internetu/. Ale nejen, že muži i ženy touží abnormálně po lihovinách, poněvadž jsou přepracovaní, vyčerpaní a trpí pokaženými žaludky a špatným zdravotnictvím a protože jsou usmrcováni ohyzdným a jednotvárným životem, nýbrž i družní muži i ženy, kteří nemají rodinného života, prchají do veselých a hlučných hostinců v marném pokusu, dáti své družnosti nějaký průchod. A když jest rodina umístěna v malém pokoji, tu jest rodinný život nemožný.
Krátká prohlídka takového bytu vynese na světlo jednu z důležitých příčin opilství. V takovém malém bytě vstává rodina z rána a strojí se – otec, matka, dcery, synové v témže pokoji bok po boku (neboť místnost je malá), a v téže místnosti vaří manželka a matka snídani. A v téže místnosti, přeplněné těžkými a odpornými výpachy jejich stísněných těl za noci, požívají všichni snídaně. Otec odchází do práce, starší děti jdou do školy nebo na ulici a matka zůstává doma se svými lezoucími a batolícími se nejmenšími dětmi, aby konala domácí práce – zase v téže místnosti. Tam také pere prádlo, plníc při tom těsný byt výpachem mydlinek a špinavého prádla a pak pověsí nad hlavu mokré prádlo k uschnutí.
Tam uprostřed všech denních výparů, odchází rodina na čestné lože. To znamená, že se jich pokud možno nejvíce tísní na jedné posteli (mají-li vůbec nějakou) a kteří zbydou, uloží se na podlahu. To jest denní chod jejich života, měsíc za měsícem, rok za rokem, neboť nemají nikdy prázdna, leda když jsou vystěhováni.
Když zemře některé dítě – a mnohé děti musí zemříti, poněvadž padesát pět procent všech dětí z East Endu zmírá před pátým rokem svého života – jest mrtvé tělo uloženo v témže pokojíku. A jestliže jsou velmi chudí, musí tak ležeti třeba několik dní, než může býti pohřbeno. Ve dne leží na posteli a za noci, když zaujali postel živí, bývá položeno na stůl, na němž ráno, když byla mrtvola uložena zase na postel, jedí snídani. Někdy bývá také mrtvé tělo položeno na polici, která slouží rodině za spižírnu pro potraviny. Právě před dvěma týdny se octnula jedna žena v East Endu v nesnázích, poněvadž nemohla pohřbíti svého dítěte, a tak se stalo, že je měla mrtvé doma celé tři týdny.
Takový byt, jaký popisuji, není domovem, nýbrž hrůzou. Muži i ženy, kteří odtud prchají do hostinců, nezasluhují pokárání, nýbrž soustrasti. V Londýně jest ohromné množství lidí, vlastně rodin, které žijí v jednotlivých pokojích a je jich tam skoro milion, kteří musí bydliti proti všem zdravotnickým nařízením – a to jest ctihodná půda pro vzrůstající počet těch, kteří navštěvují hostince.
Dále je tu nejistota šťastnějšího života, jsou tu různá nebezpečí lidské existence, oprávněný strach před budoucností – a to vše jsou mocní činitelé, kteří ženou lidstvo k opilství. Bída se svíjí, aby dosáhla nějakého ulehčení a v hostinci jsou její bolesti alespoň trochu zapuzeny, neboť se tam zapomíná. Je to ovšem nezdravé, dojista je to nezdravé, ale uvažme, že vše ostatní, co se netýká jejich života, je také nezdravé, přičemž hostinec /virtuální svět/ jim skýtá zapomenutí, jakého jim neposkytne v jejich životě nic jiného. Ba hostinec je ještě povznášející a probouzí v nich pocit, že jsou lepší a jemnější, ačkoliv je zároveň stahuje dolů a činí je zvířatům podobné ještě více než před tím. Hostinec je pro nešťastného muže i nešťastnou ženu takovými dostihy mezi dvojím utrpením, jsou to dostihy, které končí smrtí.
Jest naprosto marno, kázati těmto lidem střídmost a omezování. Zvyk opilství bývá příčinou mnohých běd. Ale naopak jest výsledkem běd jiných a ještě větších. Kazatelé střídmosti mohou kázati o zlech z opilosti, až jim srdce puknou, ale dokud nejsou odstraněna zla, která ženou lidi k opilství, zůstane opilství i všechno zlo, co je s ním spojeno. /K opilství nemusí lidi hnát jen zla, ale také bezstrukturní řízení uplatňované třeba prostřednictvím neustálého vnucování, že pít s mírou je kulturní a normální ve filmové a televizní tvorbě…/
Dokud lidé, kteří se tomu snaží odpomoci, nepoznají této věci, budou jejich dobře myšlené námahy marné. A jejich práce vyvrcholí v divadle, jemuž se bude smáti celý Olymp. Procházel jsem výstavou japonského umění, která zde byla uspořádána pro chudé z Whitechapelu a jejíž základní myšlenkou bylo, aby se povznesli a aby v nich byla probuzena touha po krásném, pravdivém a dobrém. Když připustíme (což ovšem není pravda), že chudí lidé se takto naučí poznávati krásu a dobro a pravdu, a toužiti po nich, tu přece jen bídná fakta o jejich životě a společenský zákon, který odsuzuje jednoho ze tří k smrti z veřejné dobročinnosti, dokazují, že tyto vědomosti a tato touha jim přinese jenom větší kletbu. Budou musit zapomínati ještě více, než kdyby vše to byli neznali a nikdy po tom netoužili. Kdyby mne osud dnes zaklel do života otroka z East Endu pro celý zbytek mého života, a kdyby mně osud povolil jenom jediné přání, tu bych žádal, abych směl zapomenouti na vše krásné, pravdivé a dobré. Žádal bych, abych mohl zapomenouti na vše, čemu jsem se naučil z otevřených knih, abych zapomněl lidí, které jsem znal, a věcí, jež jsem slyšel, a zemí, které jsem viděl. A kdyby mně toho osud nedopřál, jsem úplně přesvědčen, že bych se opíjel, abych na to vše pokud možno, často zapomínal.
Kolik je jen těch lidí, kteří se snaží pomáhati! Vzpomeňme jejich učilišť, oslav, misí, dobročinných podniků a bůh ví čeho ještě a vzpomeňme, že vše to jsou vlastně chyby. /Co je z pohledu jednoho chybou řízení, je z pohledu jiného cílem jeho řízení./ Jsou myšleny sice upřímně, ale nesprávně. Tito dobří lidé se blíží k životu, ale při tom života nechápou. Nechápou ani West Endu. A přece jen přicházejí dolů do East Endu jako učitelé a učenci. Nerozumějí prosté sociologii Kristově a přece jen přicházejí k bídným a zavrženým s nádherou společenských spasitelů. Pracují věrně, ale kromě toho, že ulevili nejmenšímu zlomku třídy a že sebrali jisté množství údajů, které však mohly býti jinak sebrány způsobem více vědeckým a méně nákladným, nedospěli vlastně k ničemu. /Jen zafungovali svým způsobem jako upouštěč páry v už příliš natlakovaném systému, který ovšem toto jejich úsilí nemá sílu změnit, proto je jim také ponechávána volná ruka a jsou do určité míry samotným systémem dokonce podporováni. Aby došlo ke změně, je nutné si především uvědomit, že v tomto stavu je davo-„elitářský“ systém udržován účelovým řízením a že je nutné změnit celý systém, koncepci jeho života, první prioritu, od které se odvíjí všechny ostatní./
Jak kdosi řekl: „Tito lidé činí pro chudé vše možné, jenom nesnímají břemen z jejich zad.“
I ty peníze, které ždímají pro svoje dobročinné podniky svým dětinským způsobem, byly vlastně uzmuty chudým. Tyto peníze přicházejí z plemena bohatých a loupeživých dvojnožců, kteří stojí mezi dělníkem a jeho mzdou a snaží se pověděti dělníkovi, co má počíti s bídným zbytkem, který mu zůstal v kapse.
K jakému jest, probůh užitku zakládati dětské zahrádky pro děti dělnic, do nichž je na příklad přijato dítě matky, která dělá v Islingtonu fialky po třech farthingách (nejmenší anglický peníz, ¼ penny) za veletucet, když více takových dětí a hotovitelek fialek se neustále rodí, takže nemohou stačiti s jejich zaopatřováním.
Taková hotovitelka fialek vezme každou květinu čtyřikrát do ruky, což je tedy pět set sedmdesát šest obratů za tři farthingy a za den to činí šest tisíc devět set dvanáct obratů u všech květin, při čemž má mzdy – devět pencí. Dojista, že je olupována. Někdo jí sedí na zádech a touha po kráse a pravdě a dobru jí toto břemeno neulehčí. A pak tito břídilové nečiní pro ni vlastně nic a to, co činí pro matku, sama matka ničí v noci, když se dítě vrací domů, takže je zrušeno vše, co bylo pro dítě za celý den podniknuto.
A při tom všem se tito lidé spojují, aby učili jedné základní lži. Nevědí ovšem sami, že je to lež, ale jejich nevědomost ji proto nečiní pravdivější. Lež, kterou káží, se jmenuje „hospodárnost“.
Jediný příklad to prokáže. V přeplněném Londýně jest prudký zápas o příležitost ku práci. A pro tento zápas klesají mzdy až k nejnižším existenčním prostředkům. Hospodařiti znamená tedy pro dělníka vydati méně než přijmouti – jinými slovy, žíti za méně peněz než jest nevyhnutelně třeba. To se však rovná snížení průměrných životních potřeb. Při soutěži získati příležitost ku práci může člověk s nižšími životními potřebami přehlasovati člověka s potřebami vyššími. A tak malá skupina takových hospodárných dělníků v každém přeplněném průmyslu dovede trvale snižovati mzdy tohoto průmyslového odvětví. A ti hospodární nebudou již hospodárnými, neboť jejich příjmy musí býti sníženy tak, že se vyrovnají jejich vydání.
Zkrátka, hospodárnost popírá právě jen hospodárnost. Kdyby každý anglický dělník uposlechl kazatele hospodárnosti a snížil svoje vydání na polovinu, následovalo by z toho, že stav, v němž jest více lidí schopných práce, než vlastní práce a nutné práce, snížil by nesmírně rychle veškeré mzdy o polovinu.
Ale pak by nemohl žádný anglický dělník hospodařiti, neboť by musel žíti za snížené příjmy. Krátkozrací kazatelé hospodárnosti by ovšem hrozně žasli nad tímto výsledkem své práce. A přece jen míra jejich omylů by se přesně rovnala míře úspěchu, jaký měla jejich propaganda. Ale buď jak buď, je to prostý nesmysl a hloupost kázati hospodárnost dvěma milionům londýnského dělnictva, které je rozděleno v rodiny, mající úhrnných příjmů méně než dvacet jeden šilink týdně, z čehož čtvrtina až polovina musí býti zaplacena nájemného.
Pokud se týká marnosti všech námah oněch lidí, kteří chtějí pomoci, činím zde jednu ušlechtilou a pamětihodnou výminku, totiž doktora Barnardoa a jeho dětských domovin. Doktor Barnardo totiž chytá děti. Nejprve je chytí, když jsou zcela malé, než se otužily ve svém bídném společenském blátě. A pak je posílá pryč, aby tam vyrostly a aby se z nich vytvořil jiný a lepší společenský materiál /No nechci sahat do svědomí doktoru Barnardovi, ale také je to materiál, který se dá vychovat podle svého a dá se z něj vytvořit kádrová základna pro jiné, konkrétní úkoly řízení. Ty děti jsou přece tabula rasa – nepopsaný list. A navíc se tak odčerpá z ulic přebytek trpících dětí, což příliš působí na city utlačovaných a podněcuje je k touze provést změny společenského systému. Neboť chcete-li udržet lidi v podřízení, musíte udržovat určitou vyváženost, aby nedošlo k selhání vašeho řízení. K tomu sloužili tehdy také všechny ty „dobročinné programy“, realizované však často naprosto upřímnými lidmi s těmi nejlepšími úmysly. To je názorný příklad toho, že „každý v míře svého chápání pracuje pro sebe a své zájmy a v míře své nevědomosti pro ty, kteří toho vědí a chápou více“/
Až do dnešního dne poslal tak na venek přes třináct tisíc chlapců, většinu jich poslal do Kanady, a při tom nepochybil ani u jednoho z padesáti. /No bodejť, dejte lidem něco smysluplného, či alespoň smysluplnějšího s výrazným zlepšením životní úrovně a nemůžete prohloupit. Ovšem i u toho je nutné sledovat účel a cíle, které mohou být bohulibé nebo také zcela naopak./ Je to nádherný rekord, když uvážíme, že tito chlapci jsou sirotky a tuláky bez domova a rodičů, že jsou vyvrženi až ze samého dna Propasti a že téměř devětačtyřicet z padesáti se stanou opravdovými lidmi a muži. /Nebo také skončí na nějakém tom ostrově Epsteina, neboť se po nich nikdo shánět nebude…/
Každých čtyřiadvacet hodin za rok vyrve doktor Barnardo devět sirotků z ulic. A tak si lze představiti ohromné pole jeho působnosti. Lidé, kteří se snaží pomoci, mohli by se od něho něčemu naučiti. Je to muž, který si nepohrává mírnícími léky. Naopak on sleduje společenskou bídu a zpustlost až k jejich pramenům. Odstraňuje pokolení tohoto národa stok z morového okolí a poskytuje jim okolí zdravé a přiměřené, ve kterém jsou hněteni a přepracováni a vytvářeni v nové lidi. /Jenže pokud to skutečně dělal jen s dobrými úmysly, o čemž si dovolím pochybovat, tak to nelze dělat lokálně, je třeba změnit celý systém a vytvořit to zdravé okolí všem, jako to udělali bolševici za Lenina a Stalina na jedné šestině planety, viz například Fučíkovy knihy „V zemi, kde zítra již znamená včera“ a „V zemi milované“/.
Až lidé, kteří se pokoušejí pomoci těmto chuďasům, ustanou ve své hře a ve svém břídilství s dětskými zahrádkami a japonskými uměleckými výstavami a až se vrátí domů, aby poznali nejdříve svůj West End a křesťanskou sociologii, pak by byli lépe poučeni, jak se chopiti práce, jíž je ve světě třeba. A kdyby se této práce chopili, následovali by vedení doktora Barnardoa, jenomže v míře zvětšené, jaká se sluší na tak veliký národ. Pak by necpali touhu po kráse, pravdě a dobru do hrdel žen, které zhotovují fialky po třech farthingách za veletucet, ale donutili by někoho, aby jim sňal ze zad břemeno a zanechal onoho cpaní, jako Římani, kteří musili do lázně, aby je vypotili. A pak by se ke svému úžasu přesvědčili, že vlastně slezli ze zad oněch žen sami, jakož i ze zad několika jiných lidských tvorů i malých dětí, ač se jim ani nezdálo, že by jezdili na jejich zádech.
Z kapitoly XII. (Lidé z propasti II.) VEŘEJNÁ SPRÁVA /aneb je to celé o řízení a jeho cílech/
V této poslední kapitole bylo by dobře pohlédnouti na společenskou propast v nejširším smyslu slova a předložiti civilisaci jisté otázky, ale tak, aby při odpovědích zůstala civilisace státi anebo aby padla.
Na příklad: „Dovedla civilisace zlepšiti osud člověka?“ Výrazem „člověk“ míním ve smyslu demokratickém člověka průměrného. Proto se tato otázka přetvoří a bude zníti: Dovedla civilisace zlepšiti osud průměrného člověka?
Podíváme se. V Aljašce, na březích řeky Yukonu, blíže jejího ústí žije národ Innuitů. Jsou to lidé velice primitivní, kteří jeví jenom chabé záblesky oné strašné umělkovanosti, kterou nazýváme civilisací. Jejich celkový kapitál čítá úhrnem asi dvě libry na hlavu. Tito lidé loví ryby a zvěř, aby se uživili, a provádějí tyto lovy luky a šípy, opatřenými kostěnými hroty. Nikdy netrpí nedostatkem přístřeší. Jejich oděv je většinou zhotovený ze zvířecích kůží a je teplý. Mají vždycky dostatek paliva pro svoje domácnosti, které si staví částečně pod zemí a v nichž v obdobích prudkých mrazů pěkně leží. V létě žijí ve stanech, které jsou přístupny každému větru a chladnu. Jsou to lidé zdraví a silní a šťastní. Jejich jedinou životní otázkou jest potrava. Prožívají období hojnosti a období hladu. Když mají období dobré, tu hodují a ve zlých časech zmírají hladem. Ale hlad jako stav chronický, který by je přepadal u velikém počtu neustále, jest jim přece jen věcí neznámou. A na konec nemají pražádných dluhů.
Ve Spojeném království na pobřeží Atlantického oceánu žije národ anglický. Je to lid dokonale civilisovaný. Jejich úhrnný kapitál činí při nejmenším tři sta liber na hlavu. Potravu si opatřují nikoliv lovem ryb a zvěře, nýbrž prací v obrovských průmyslových podnicích. Trpí většinou nedostatkem přístřeší. Větší část tohoto národa bydlí velice bídně, nemá dostatečného paliva, aby byla udržena v obydlích přiměřená teplota a také je nedostatečně odívána. Jistý stálý počet těchto lidí neměl nikdy domova, a proto musí spáti pod hvězdami bez přístřeší. Mnoho jich lze nalézti v zimě i v létě, jak se chvějí ve svých hadrech na ulicích. Mají také období dobrá a špatná. V dobrých dobách dovede jich většina sehnati si dostatečné potravy a v časech špatných umírají hladem. Umírají teď, mřeli včera v loni a budou umírati zítra a příštího roku hladem, poněvadž jsou nepodobni Innuitům a trpí chronickým stavem hladu.
Anglický národ čítá čtyřicet milionů duší a při tom přes devět set lidí z tisíce zmírá v chudobě, zatímco neustálá armáda, čítající osm milionu duší, zápasí na rozervaném okraji vyhladovění. Dále pak každé dítě, které se narodí, má již do vínku dvaadvacet liber dluhů. Tj. účinek lsti a úskoku, který se nazývá „národním dluhem“.
Porovnáme-li správně průměrného Innuitu s průměrným Angličanem, přesvědčíme se, že je život méně přísný k Innuitovi, že zatímco Innuita trpí hladem jenom v dobách zlých, které se dostavují ještě k tomu nepravidelně, trpí Angličan stejně i v dobách dobrých. Dále uvidíme, že žádný Innuita netrpí nedostatkem paliva a šatů a domova, při čemž Angličanovi se stále nedostává těchto tří podstatných životních potřeb.
V této věci bude dobře uvésti posudek muže, jakým byl Huxley (Tomáš Huxley, anglický přírodozpytec, narodil se roku 1825 a napsal celou řadu důležitých přírodovědeckých děl). Podle vědomostí, které nasbíral v londýnském East Endu jako zdravotnický funkcionář a jako učenec, který bádal mezi nejprimitivnějšími divochy, dochází k závěru: „Kdyby mně bylo dáno na výběr, dal bych rozhodně přednost životu divocha, než lidí křesťanského Londýna.“ /Nu, já bych dala přednost životu v bolševické společnosti na příkladu Stalinovy doby se zohledněním nových technologických možností, neboť globalizace je proces objektivní a jen její řízení je záležitostí subjektivní. A ti, kteří tak rádi blouzní o návratu k přírodě, by si měli uvědomit, jak dopadli indiáni při střetu s tou globalizovanou společností. Východiskem není život Innuitů, ale změna koncepce života společnosti z té davo-„elitářské“ v lidskou, bolševickou, kde jsou hájeny zájmy většiny. Prosím neplést s takzvanou levicí podle USA, kde se jen upřednostňují určité skupiny obyvatelstva, které tak zase parazitují na zbytku společnosti a jsou navíc zcela závislí na svých „dobrodincích“. To skutečně není to pravé ořechové!/
Stvořené pohodlí, z něhož se člověk těší, jest výlučně výsledkem lidské práce. Ale když se civilisaci nepodařilo poskytnouti průměrnému Angličanovi potravy a přístřeší, stejné s těmi, z nichž se těší Innuita, naskytuje se otázka: Podařilo se civilisaci zvětšiti výrobní sílu průměrného člověka? Jestliže se civilisaci nepodařilo zvětšiti této lidské produktivní síly, pak civilisace neobstojí.
Avšak musíme okamžitě připustiti, že civilisace zvětšila produktivní lidskou sílu. Pět lidí může udělati chleba pro tisíc lidí. Jeden člověk může udělati bavlněnou látku pro dvě stě padesát lidí a vlněnou látku pro tři sta lidí a jeden člověk může zhotoviti pro tisíc lidí bot a střevíců. A přece jen bylo dokázáno na stránkách této knihy, že anglický národ v celých milionech nemá dosti potravy, ani šatů, ani obuvi. A tu vzniká třetí a nevyhnutelná otázka: Jestliže civilisace zvětšila produktivní sílu průměrného člověka, proč také nezlepšila jeho osud? /Nu, protože to prostě nebylo cílem řízení! Kdy to těm lidem konečně dojde? Na rozdíl od Jacka Londona mají možnost srovnávat například meziválečný život v SSSR a Evropě. V SSSR byl nedostatek pracovníků v Evropě masová nezaměstnanost! Je to vždy o řízení a jeho cílech! A to řízení je nutné neustále konfrontovat kontrolou zpětných vazeb, aby si Chruščovové nemohli dovolit dělat z lidí, kteří už si myslí, že jsou za vodou, blbce./
A tu je jen jediná odpověď, která zní: Špatná veřejná správa. Civilisace umožnila všemožné pohodlí pro člověka, jaká jsou jeho srdci milá. Ale na této možnosti nemá podílu průměrný Angličan. A kdyby nemohl míti věčně svého podílu, pak musí civilisace padnouti. Není však důvodů, proč by se měla stále udržeti taková umělá budova s touto přiznanou chybou. /Tyto důvody tu bohužel jsou. Jsou to celé dohledné dějiny lidstva kromě období leninsko-stalinského bolševismu. Je to ta skutečnost, že cíleným řízením se dá jít i proti přirozenosti a zdravému rozumu. Vždyť co je dnešní deindustrializace Evropy a postupná řízená výměna jejího obyvatelstva?/ A je také nemožno, aby lidé zbudovali tuto obrovskou budovu nadarmo. Protiví se to rozumu. Uznati takovou drtivou porážku, znamenalo by dáti smrtelnou ránu všemu vývoji a pokroku.
A teď zbývá ještě druhá možnost, ale jenom jediná, která se zde naskytuje. Civilisace musí býti donucena ke zlepšení osudu průměrného člověka. Jakmile to bude přijato, stává se to ihned otázkou obchodní správy. Ve věcech užitečných musí býti pokračováno a věci neužitečné musí býti vyloučeny. Buď jest říše pro Anglii užitečná, anebo pro ni znamená ztrátu. Znamená-li ztrátu, musí býti odstraněna. Je-li však užitečná, musí býti spravována tak, aby průměrný člověk měl také svůj vlastní podíl na zisku. /K tomu by lidé zákonitě museli dojít. A proto jsou neustále vytvářeny „objektivní“ důvody k tomu, aby toho nebylo možno dosáhnout. Jako nyní v Hormuzském průlivu, kde jde z hlediska „elit“ o boj nanajských chlapečků, jehož důsledky však zcela reálně a tvrdě jako vždy dopadnou na spodek „elitářské“ pyramidy./
Jestliže vede zápas o obchodní nadvládu k užitku, tu nechť se v něm pokračuje. Nevede-li, jestliže ubližuje dělníkovi a jestliže činí jeho osud horším než osud divocha, pak hoďte cizí trhy a průmyslovou říši přes palubu.
Je totiž dokázaným faktem, že když čtyřicet milionů lidí s pomocí civilisace má větší individuální výrobní sílu než Innuitové, tu těchto čtyřicet milionů lidí se má těšiti z většího pohodlí, jak si srdce přeje, než jmenovaný národ Innuitů.
Když čtyři sta tisíc anglických gentlemanů, „kteří nemají zaměstnání“, podle jejich vlastního údaje při sčítání lidu roku 1881, jsou neužiteční, tu je odstraňte. Postavte je k pluhům, učiňte z nich hajné a nechte je sázeti zemčata. Když budou užiteční, podporujte je všemi prostředky a dohlédněte, aby průměrný Angličan měl také nějaký podíl z jejich zisku, třebaže neměl zaměstnání.
Zkrátka, společnost musí býti znovu zorganizována a v její čelo musí býti postavena schopná správa. Že nynější správa je neschopná, je nesporné. Tato správa vyčerpala ze Spojeného království veškerou životní krev. Oslabila lidi, kteří zůstali doma tak, že nemohou již zápasiti v přední řadě soutěžících národů. Vystavěla West End a East End tak veliké, že se podobají královstvím, v nichž jeden konec se bouří a je zpuchřelý a druhý konec je churavý a nedoživený.
V rukou této neschopné správy se řítí obrovská říše. /Dnes bohužel už celá planeta!/ A touto říší míníme politické soustrojí, které udržuje pohromadě anglicky mluvící lid na celém světě kromě Spojených států. Ale tato obžaloba není vedena v duchu škarohlídském. /Neboť i Jack London se domníval, že se jedná pouze o chybu řízení, ne o účel. Ono je to také téměř k neuvěření, že? Pokud se na to člověk nezačne dívat z jiného úhlu pohledu, než byl zvyklý…/ Krevní říše je větší než říše politická. A Angličané v Novém Světě a u protinožců jsou právě tak silní a mocní, jako kdy před tím. Za to však politická říše, která je podle jména spojuje, pomalu hyne. Politické soustrojí, známé jménem Britské říše, klesá a klesá. V rukou své správy ztrácí každého dne část svého podstatného živlu.
Jest nevyhnutelno, aby tato správa, která vedla říši zločinně a hanebně, byla smetena. Nejen, že byla nedostatečná a že byla marnotratná, nýbrž ona také zpronevěřila základní kapitály. Každý umdlený chuďas s bledou tváří, každý slepec, každé dítě, držené ve vězení, každý muž a každá žena a každé dítě, jejichž žaludky se svírají bolestmi z hladu, trpí hlad jenom proto, že základní kapitály byly zpronevěřeny neschopnou správou.
A ani jediný člen z lidí, náležejících této státní správě, nemůže se nepřiznati před soudnou stolicí lidstva ke své vině. „Živí náležejí do svých domovů a mrtví do svých hrobů,“ ale všichni jsou obžalováni každým dítětem, umírajícím nedostatečnou výživou, každou dívkou, která prchá z doupěte vydřidušského zaměstnavatele, aby se odebrala na noční promenádu v Piccadilly, každým znaveným pracovníkem, který se vrhá do průplavu. Strava, kterou pojídá tato vedoucí vrstva, víno, které pije, zábavy, které pořádá, a jemné šaty, které nosí, vyvolávají žaloby osmi milionů úst, která neměla nikdy dosti potravy, aby se jí naplnila, a šestnácti milionů těl, která nebyla nikdy dostatečně oděna a neměla nikdy dostatečné přístřeší.
V tom nemůže býti omylu. Civiliace zvětšila výrobní sílu člověka stokráte, ale přece jen žijí civilisovaní lidé špatnou správou hůře než zvířata a mají méně jídla a oděvu a ochrany před živly než divoký Innuita v mrazivém podnebí, který dnes žije právě tak, jako žil před desetitisíci lety ve věku kamenném.
Předchozí části: