Z kapitoly IX. „HŘEBÍK“
Nejprve musím prositi za odpuštění své tělo za ničemnost, do které jsem je vtáhl a také svůj žaludek za ničemnost, kterou jsem do něho nacpal. Byl jsem ve hřebíku, spal jsem ve hřebíku a jedl jsem ve hřebíku. Také jsem ze hřebíku utekl.
Po svých dvou nezdařených pokusech vniknouti do noclehárny ve Whitechapelu, vydal jsem se na cestu časně, a připojil jsem se k opuštěné řadě lidí před třetí hodinou odpoledne. Neotvírali až o šesté, ale již v této časné hodině jsem byl v čísle dvacátém a již prosakovaly zprávy, že bude vpuštěno jenom dvaadvacet lidí. O čtvrté hodině bylo nás v řadě již čtyřiatřicet a posledních deset tam setrvalo v chabé naději, že vstoupí dovnitř nějakým zázrakem. Pak přišlo ještě mnohem více lidí, kteří se podívali na řadu a odešli, neboť dospěli moudře k hořké skutečnosti, že bude hřebík „plný“.
Z počátku byl rozhovor chabý, až teprve muž, který stál po jedné mé straně a druhý muž, který stál za mnou, objevili, že byli spolu zároveň v nemocnici pro neštovice, ačkoliv byla šestnácti sty nemocnými tak přeplněna, že se tam nemohli seznámiti. Ale spokojili se s tím a rozmlouvali a porovnávali svoje tváře, zohyzděné nemocí, nejchladnokrevnějším a nejvšednějším způsobem. Zvěděl jsem, že průměrná úmrtnost byla jedna k šesti, že jeden z nich tam byl tři měsíce a druhý půl čtvrta měsíce a že tím byli „zničeni“. Potom jsem měl na celém těle pocit, jako by po mně něco lezlo a vše mne svědilo a tu jsem se jich tázal, jak je tomu dlouho, kdy byli propuštěni. Jeden byl propuštěn před dvěma týdny a druhý před třemi. Jejich obličeje byly zde spořádány dolíčky (ač oba ujišťovali, že tomu tak není), a dále mi ukázali na rukou a pod nehty „sémě“ neštovic, které se dosud vyvíjelo. Ano a jeden z nich vymáčkl jedno takové „sémě“ k mému poučení a plesk! letělo přímo z jeho masa do vzduchu. Pokoušel jsem se skrčiti ve svém oděvu a měl jsem vřelou, ačkoliv tichou naději, že to neplesklo na mne.
V obou případech jsem shledal, že neštovice byly příčinou, proč se dostali „na ulici“, čili proč se stali tuláky. Když byli postiženi nemocí, byli oba v práci a oba vyšli z nemocnice „zlomeni“, s temnou úlohou před sebou, totiž honbou za prací. Dosud žádné nenalezli a teď přišli do hřebíku, aby si po třech dnech a nocích, strávených na ulici „odpočinuli“.
Zdá se, že je trestán nejen muž, který zestárl, za svoje nezaviněné neštěstí, nýbrž také člověk, jenž byl postižen nemocí nebo nehodou. Později jsem mluvil s jiným člověkem – říkali jsme mu „Ginger“ (= zrzavý) – jenž stál na předním místě řady. To byla jistá známka, že již čeká od jedné hodiny. Před rokem, když byl zaměstnán u jednoho obchodníka s rybami, nesl jednoho dne těžkou bednu ryb, které nemohl unésti. Výsledek byl, že se něco zlomilo a bedna byla na zemi a on ležel vedle ní.
V první nemocnici, kam byl ihned odnesen, řekli, že je to nějaké průtrž, zmírnili mu otok, dali mu trochu vaseliny, aby se jí natíral, ponechali si ho tam čtyry hodiny a pak mu řekli, aby odešel. Ale nebyl na ulici ani dvě nebo tři hodiny, když se již zase válel na zádech. Tentokráte přišel do jiné nemocnice, kdež ho jakž takž léčili. Ale hlavní věcí jest, že jeho zaměstnavatel neučinil nic, naprosto nic pro člověka, který se zranil jako jeho zaměstnanec, a ani mu nechtěl dáti „tu a tam lehčí práci“, když přišel z nemocnice. Pokud se týče Gingera, je to člověk zničený. Jeho jedinou nadějí, vyživiti se, byla těžká práce. Je teď však neschopen těžce pracovati a proto ode dneška, dokud nezemře, může se těšiti stran stravy a přístřeší jenom na hřebík, žalář nebo na ulice. Stalo se – to je vše. Naložil si na záda příliš těžký náklad ryb a jeho čáka na životní štěstí je z knih vyškrtnuta.
Několik mužů v řadě bylo ze Spojených států a všichni si přáli, aby tam byli zůstali, a proklínali se za svou pošetilost, že z Ameriky odešli. Anglie se jim stala žalářem, z něhož neměli naděje uniknouti. Nebylo jim možno dostati se z této země. Nemohli si nijak opatřiti peněz k přeplavbě a také nenalezli příležitosti, aby za přeplavbu zaplatili svou prací. Tato země byla příliš zatopena ubožáky ve stejných nesnázích. /Ostatně stejně jako Spojené státy…/
Byl jsem mezi nimi námořníkem, který ztratil svoje šaty a peníze, a proto mne všichni litovali a dávali mně mnohé dobré rady. Jejich rada byla celkem tato: vzdalovati se všech míst, podobných hřebíku. Není tam pro mne nic dobrého. Dostati se k pobřeží a vynaložiti vše, abych se dostal na nějakou loď. Bude-li možno, pracovati a nastřádati asi libru, kterou bych mohl podplatiti některého lodního správce nebo podřízence, jenž mně snad dá příležitost zaplatiti za přeplavbu prací. Záviděli mně moje mládí a sílu, kteréž mně dříve či později pomohou z této země. Obojího se jim již nedostávalo. Věk a utrpení je zlomily, takže byla pro ně hra dohrána.
Ale byl mezi nimi jeden dosud mladý muž, o němž jsem si jist, že se mu to nakonec podaří. Odešel jako mladík do Spojených států a za čtrnáctiletého pobytu byl bez práce nejdéle dvanáct hodin. Nastřádal si peněz a stal se příliš „bohatým“, i vrátil se pak do své vlasti. A teď stál v řadě u hřebíku.
Řekl mi, že poslední dva roky pracoval jako kuchař. Jeho práce trvala od sedmé hodiny ráno do půl jedenácté večer a v sobotu do půl jedné v noci – bylo to devadesát pět hodin týdně, za které dostával dvacet šilinků nebo pět dolarů.
„Ale tato práce a dlouhé hodiny mne zabíjely,“ pravil, „a proto jsem toho musil nechati. Měl jsem uspořeno trochu peněz, ale utratil jsem je za živobytí a při hledání jiného místa.“
Dnes chtěl spáti ve hřebíku prvou noc a přišel jen, aby si odpočinul. Jakmile vyjde, chtěl se vydati do Bristolu pěšky, což byla cesta jednoho sta a deseti mil, a domníval se, že tam najde konečně nějakou loď, jedoucí do Spojených států. (…)
Ale já se sám sebe tázal, proč tento muž se svou družkou, kteří podle rozhovoru těžce pracovali, hledají nocleh mezi chuďasy. On byl pyšný na svoji starou ženu a na sebe. Když jsem se ho tázal, co bych já, jako začátečník, mohl vydělati „česáním chmele“, přidružil se ke mně a řekl, že to vše záleží na okolnostech. Mnozí lidé jsou příliš pomalí, aby mohli česati chmel, a proto se jim to nedaří. Když chce míti někdo úspěch, musí na to také mysliti a musí míti rychlé prsty, musí míti nanejvýš rychlé prsty, ale on a jeho stará žena to dovedou velmi dobře a pracují nepřetržitě a neusnou při tom. Ale zaměstnávají se tím již několik let.
„Měl jsem jednoho soudruha, který tam šel minulého roku,“ pravil jeden muž. „Přišel tam poprvé, ale vrátil se domů se dvěma librami a desíti šilinky v kapse a byl tam pouze měsíc.“
„Tak to jest,“ řekl česač chmele a v jeho hlase byl celý svět obdivu. „Byl rychlý. Byl k tomu přímo zrozen.“
Dvě libry a deset šilinků – to je dvanáct a půl dolaru – za měsíční práci, „když jsme k tomu zrozeni“! A ještě k tomu spát bez pokrývek a žíti bůhví jak. Jsou okamžiky, kdy blahořečím, že nejsem „k tomu zrozen“, že nejsem geniem pro všechno, ani ne k česání chmele.
Ve věci výstroje „na chmel“ poskytl mně česač chmele některé výborné rady, kterých byste si měli povšimnouti, něžní a milí lidé, kdybyste snad byli zaneseni do Londýna.
„Jestliže s sebou nevezmete plecháčů a náčiní k vaření, nedostanete tam nic jiného, kromě chleba a sýra. Ale to není dobré! Musíte míti horký čaj a zeleninu a někdy také kousek masa, jestliže chcete pracovati, jak se patří. Nemůžete pracovati se studeným žaludkem. Říkejte si co chcete, mladíku! Běhejte ráno a hledejte v prachu rendlíky. Naleznete dosti plechových hrnců /konzerv/, ve kterých možno vařiti. Krásné hrnce – některé zázračně dobré. Já a moje stará jsme svoje nádobí sehnali takovým způsobem.“ (Ukázal na ranec, který držela, a ona pyšně kývala hlavou a zářila na mne dobrosrdečností a vědomím úspěchu a zdaru.) „Tento svrchní kabát je tak dobrý jako pokrývka,“ pokračoval a ohrnul jeho okraj, abych mohl nahmátnouti, jak je tlustý. „A kdož ví, možná, že zanedlouho najdu nějakou pokrývku.“
A stařena znovu kývla a zářila, tentokráte s naprostou jistotou, že zanedlouho musí najíti nějakou pokrývku.
„Já říkám česání chmele svátek,“ dokládal nadšeně. „Je to čistý způsob získati dvě nebo tři libry a uschovati je na zimu. Jediná věc je při tom, která se mně nelíbí“ – zde se objevila v loutně trhlina – „to je to mlácení kopyty až tam.“
Bylo zřejmo, že léta zanechávala na tomto energickém párku svoje stopy, a zatímco se těšili z rychlého díla svých prstů, ono „mlácení kopyty“, což znamená chůzi, počalo se jich těžce dotýkati. A já jsem se díval na jejich šedé vlasy a také jsem pohlížel na deset let dopředu a byl bych rád věděl, jak s nimi bude.
Pozoroval jsem jiného muže a jeho starou ženu, jak se připojili k řadě. Oba byli přes padesát let. Žena, jen proto, že byla ženou, byla do řady vpuštěna. Ale on se zpozdil a byl od své družky odloučen, byl vypuzen, aby po celou noc chodil ulicemi.
Ulice, ve které jsme stáli, byla ode zdi ke zdi sotva dvacet stop široká. Chodníky měly tři stopy šíře. Byla to ulice, ve které bydleli lidé. Alespoň dělníci a jejich rodiny žili nějakým způsobem v domech naproti nám. A každého dne, den co den, od jedné hodiny odpolední až do šesti bývá taková řada otrhaných lidí hlavním rysem ve vyhlídce z průčelí dveří a oken.
Nějaký dělník seděl u svých dveří právě naproti nám, aby si odpočinul a oddechl po denní námaze. Jeho žena přišla, aby s ním pohovořila. Ale vchod byl pro oba příliš úzký a proto zůstala státi. Jejich děti lezly před nimi. – A zde byla řada do hřebíku, sotva dvacet stop od nich – nebylo zde úkrytu pro dělníka, aniž bylo úkrytu pro chuďasa. Děti ze sousedství si hrály téměř u našich nohou. Naše přítomnost jim nebyla ničím neobyčejným. Nebyli jsme pro ně vetřelci. Byli jsme něčím tak přirozeným a obyčejným, jako ty cihlové zdi a kamenné obruby chodníků v jejich okolí. Narodily se při tomto pohledu na řadu u chudobince a viděly ji po celý svůj krátký život.
O šesté hodině se řada pohnula a my jsme byli vpouštěni ve skupinách po třech. Jméno, věk, zaměstnání, rodiště, stav chudoby a předešlý nocleh – to vše bylo zapsáno bleskurychle ředitelem, když došlo na mne, byl jsem překvapen, když nějaký muž mně vstrčil do ruky něco jako cihlu, vykřiknuv mně do ucha: „Nějaký nůž, zápalky, nebo tabák?“ – „Ne, pane,“ lhal jsem jako každý, kdo sem vstoupil. Když jsem kráčel po schodech, podíval jsem se na cihlu ve své ruce a viděl jsem, že znásilněním řeči může býti nazvána „chlebem“. Soudě podle jeho váhy a tvrdosti, musil býti zajisté nekvašený.
Dole ve sklepě bylo světlo velmi mdlé a než jsem se nadál, vsunul mi do druhé ruky nějaký jiný muž pekáček. Pak jsem klopýtal do nějaké ještě temnější místnosti, kde byly lavice a stoly a lidé. Byl tam odporný zápach a temno, které tam vládlo, a mumlání hlasů, jež se ze stínů ozývalo, vyvolávalo zdání, jako by to byla předsíň do pekelných oblastí.
Většina oněch lidí trpěla únavou dlouhými chůzemi, a proto si před jídlem zouvali obuv a rozvazovali špinavé hadry, jimiž měli nohy ovázány. Tyto přípravy zvětšily jen všeobecný hluk a také zmenšily moji chuť k jídlu.
Ve skutečnosti jsem byl přesvědčen, že jsem se dopustil chyby. Před pěti hodinami jsem snědl vydatný oběd a kdybych byl chtěl snísti poctivě to, co jsem měl před sebou, byl bych se musel postit alespoň dva dny. Můj pekáček byl naplněn skillym – třemi čtvrtěmi pinty směsi indické mouky s horkou vodou. Muži si namáčeli chléb do hromádek soli, jež byly po špinavých stolech rozházené. Pokusil jsem se učiniti to také, ale zdálo se mi, že mi chléb ulpívá v ústech, a tu jsem vzpomněl slov tesařových: „Chcete-li jísti chléb dobře, musíte k němu mít půl litru vody.“
Šel jsem tedy do jednoho temného kouta, kam chodili také jiní muži, jak jsem zpozoroval, a nalezl jsem vodu. Pak jsem se vrátil a pustil jsem se do skilly. Bylo hrubozrnné, nezralé, nechutné a hořké. Zvláště jsem shledal odpornou onu hořkost, která zůstávala v ústech trvale, i když bylo skilly polknuto. Zápasil jsem mužně, ale byl jsem přemožen svými těžkostmi, a tak se mně podařilo snísti jenom asi šest soust skilly a chleba. Muž, sedící vedle mne, snědl svůj příděl a můj mu šel také k duhu, pak vyškrabal pekáčky a rozhlížel se hladově po něčem dalším.
„Setkal jsem se s jedním měšťanem, a ten mně zaplatil dobrý oběd,“ vysvětloval jsem.
„A já jsem zase neměl v ústech ani sousta od včerejšího rána,“ odpověděl.
„A jak je s tabákem?“ tázal jsem se. „Bude se s námi teď ten člověk trápiti?“
„Ach ne,“ odpověděl mi. „Nemějte strachu. Ve zdejším hřebíku to jde nejsnadněji. Měl byste viděti některé jiné. Prohledají vás až na kůži.“ (…)
„Mluví se o venkově, že je tam dobře se stravou! Rád bych to viděl. Přicházím právě z Doveru, ale dostal jsem tam zatroleně málo stravy. Nechtějí vám dáti ani doušek vody, natož nějakou potravu.“
„Ale jsou lidé, kteří z Kentu nikdy nevyšli,“ promluvil druhý hlas, „a žijí dobře a tloustnou při tom.“
„Prošel jsem celým Kentem,“ pokračoval první hlas ještě hněvivěji. Ale, Bůh mne zatrať, jestliže jsem viděl nějakou potravu! A vždycky si dám pozor, že právě ti lidé, kteří toho tolik namluví, jak se měli dobře, právě ve hřebíku dovedou snísti můj podíl i se svým vlastním.“
„V Londýně jsou chlapci,“ řekl nějaký muž, který seděl naproti mně přes stůl, „kteří mají tolik jídla, kolik chtějí, a nikdy jim ani nevstoupí na mysl, aby šli na venkov. Zůstávají v Londýně po celý rok. A také ani nepomyslí, aby si vyhledali nějaké místo ke spaní, až teprve o deváté nebo desáté hodině večer.“
S tímto tvrzením souhlasil celý sbor.
„Ale ti chlapi jsou zatroleně chytří,“ pravil jeden hlas s obdivem.
„Ovšem, že jsou,“ řekl jiný hlas. „Ale ani já, ani vy byste toho nedovedli. Buďte jisti, že k tomu musíte být zrozeni. Ti lidé otvírali dvířka u kočáru a prodávali noviny již od svého narození a jejich otcové a matky činili totéž. Vše záleží na výcviku, povídám, a vy nebo já bychom u toho zahynuli hladem.“
Také to bylo potvrzeno všeobecným sborem a podobně i tvrzení, že jsou „lidé, kteří žijí po dvanáct měsíců ve hřebíku a nikdy nedostanou kouska jiné stravy, kromě skilly a chleba v noclehárně.
„Já jsem jednou obdržel ve Stratfordské útulně půl koruny,“ pravil nějaký nový hlas. V okamžiku nastalo ticho a všichni naslouchali podivuhodnému příběhu. „Byli jsme tři a lámali jsme kámen. Byla zimní doba a bylo velice chladno. Druzí dva řekli, že by musili být prokleti, kdyby to činili, a nechali toho. Ale já jsem se se svojí prací namáhal, abych se zahřál, víte? A pak přišli strážci a ti druzí dva lidé dostali po čtrnácti dnech a strážníci, když viděli, jak se činím, dali mně každý po šesti pencích – bylo jich pět – a vyhnali mne.“
Většina těchto lidí, ba skoro všichni, nemilují hřebíku, jak jsem se přesvědčil, a přicházejí tam jenom tehdy, když jsou k tomu dohnáni. Když si odpočinuli, zůstávají rádi dva nebo tři dny a noci na ulicích, až pak jsou zase zahnáni k odpočinku novému. Ovšem, tato neustálá námaha láme rychle jejich tělesnou soustavu a oni to také vědí, ačkoliv jen jaksi nejasně. Ale je to tak obyčejný běh věcí, že se o to nestarají.
Toto tuláctví nazývají zde „tábořením“, což odpovídá americkému výrazu „býti na silnici“. Souhlasí to v tom, že nocleh nebo táboření nebo vyspání jest nejkrutější otázkou, které musí čeliti, tvrdší otázkou než potrava. Nevlídné počasí a kruté zákony mají za to hlavní odpovědnost, ale lidé sami připisují okolnost, že jsou bez domova, cizím vystěhovalcům, zvláště Polákům a ruským židům, kteří vstupují na jejich místa za nižší mzdy a zakládají soustavu ke sdírání. /Což fakticky z hlediska řízení, které je má za cíl udržet v tomto stavu, znamená, že je nač se vymlouvat, proč to nejde zařídit lépe… Vždy se totiž najdou jako vysvětlení nějaké „objektivní“ okolnosti, řízeně vyvolané! Stejně jako je dnešní migrace nebo třeba likvidace průmyslu Green Dealem…/
O sedmé hodině jsme byli zavoláni do lázně a na lůžko. Svlékli jsme se ze šatů, zabalili jsme je do svých kabátů a vše jsme pak sepjali svými řemeny a uložili jsme je na přeplněný věšák a na podlahu. Krásný to způsob k rozšiřování hmyzu. Potom jsme po dvou vstoupili do koupelny.
Byly tam dvě obyčejné vany a tohle jest jisto: oba muži, kteří nás předcházeli, umyli se v oné vodě, my jsme se myli v téže vodě a tato voda nebyla také vyměněna pro dva muže, kteří přišli za námi. To vím jistě. Ale jsem stejně jist, že všech dvaadvacet lidí se mylo v téže vodě.
Neučinil jsem více, než že jsem se zdánlivě postříkl touto pochybnou tekutinou, ale pak jsem ji rychle stíral ručníkem, který byl mokrý po tělech ostatních mužů. Moje klidná mysl nebyla upokojena, když jsem viděl záda jednoho z těch ubožáků, která byla pokryta krví v útoku hmyzu a odvetným se drbáním.
Byla mně podána nějaká košile – nedokázal jsem si ani představiti, kolik ji asi mělo jiných mužů na sobě. A pak, se dvěma pokrývkami pod paží jsem se ubíral do spací komnaty. Byla to dlouhá, úzká místnost, přepažená dvojím nízkým železným zábradlím. Mezi těmito tyčemi byly napjaty nikoliv visuté rohože, nýbrž kusy plátna šest stop dlouhé a méně než dvě stopy široké. To byly postele, které byly od sebe vzdáleny šest palců a visely nad podlahou asi osm palců (palec je 2,54 cm). Hlavní obtíží bylo to, že hlava byla trochu výše než nohy, takže tělo neustále sklouzávalo dolů. Poněvadž veškerá lůžka byla připevněna k téže tyči, bylo neodvratno, že když se někdo pohnul, třeba i nejlehčeji, počali se ostatní kývati. A kdykoliv jsem dřímal, bylo jisto, že někdo se bude vraceti do polohy, ze které sklouzl, čímž mne zase probudí. /Řekla bych, že to nebylo místo odpočinku, ale svého druhu mučírna…/
Mnoho hodin uprchlo, než jsem usnul. Když jsme tam vstoupili, bylo teprve sedm hodin večer a dětské hlasy, pronikavě křičící při hře na ulicích, trvaly až skoro do půl noci. Pach byl strašlivý a nevolnost probouzející a moje fantazie počala pracovati a moje kůže mně způsobovala pocit, jako by na ní něco lezlo a hemžilo se, až jsem byl jako šílený. Vrčení, chrápání a chrochtání se počalo ozývati jako zvuky, vyrážené nějakým mořským netvorem a častokráte se stalo, že ten nebo onen, vyděšen těžkým snem, probudil většinu z nás svými výkřiky a ječením. K ránu jsem byl probuzen krysou nebo nějakým podobným zvířetem, které mně sedělo na prsou. V rychlém přechodu mezi spánkem a bděním, dříve než jsem byl úplně probuzen, vyrazil jsem výkřik, který by probudil mrtvého. Buď jak buď, probudil jsem jím živé a oni mne proklínali pro nedostatek dobrého chování.
A pak nastalo jitro se snídaní, kterou jsme obdrželi o šesté hodině a jež se skládala zase z chleba a skilly, kterou jsem však někomu daroval. A pak jsme byli určováni ke své různé práci. Někteří musili drhnouti a čistiti podlahy, jiní musili dělati cupaninu a osm nás bylo dovedeno přes ulici do whitechapelské nemocnice, kde bylo naším úkolem vynášet smetí. Taková byla metoda, jíž jsme měli platiti za skilly a nocleh, a pokud se týká mne, vím dobře, že jsem mnohokráte přeplatil.
Ačkoliv jsme musili konati práci nejvýš odpornou, byl přece jen náš úděl považován za nejlepší a druzí muži se měli za šťastlivce, že k tomu byli zvoleni.
„Nedotýkejte se toho, soudruhu, ošetřovatelka řekla, že je to nebezpečné,“ varoval mne můj soudruh, když jsem držel otevřený pytel, do kterého vyprazdňoval konev s různým neřádem a smetím.
Bylo to z nemocničního oddělení a já jsem mu řekl, že se toho nechci dotknouti ani sám, aniž dopustím, aby se toho dotkl on. Nicméně jsem musil nésti tento pytel a ještě jiné podobné dolů po paterém schodišti a vyprázdniti je do nádrže, kde byla tato zhouba ihned postříkána silným desinfekčním prostředkem.
Možná, že v tom všem je jakési moudré milosrdenství /žádné milosrdenství, ale záměr!!!/. Lidé ze hřebíku, z vězení a z ulice jsou na obtíž. Nejsou nikomu k užitku, ani sobě samým. Lomozí jen na zemi svou přítomností a jest lépe, když se odstraní. Poněvadž jsou zlomeni prací, špatnou výživou a špatným zacházením, jsou vždycky mezi prvními, kteří bývají zasaženi nemocí a podobně také nejrychleji umírají. Pociťují sami, že síly společnosti mají sklon vyvrhnouti je z existence. /Povšimněte si, že taková společnost byla považována za normu a znovu přehodnoťte důležitost VŘSR!!!/ Stříkali jsme desinfikujícím prostředkem u márnice, když v tom přijel umrlčí vůz, do kterého bylo naloženo pět těl. Hovor se obrátil k „bílému nápoji“ a k „černé tekutině“, a tu jsem se přesvědčil, že všichni souhlasili v tom, že ubožák, ať byl mužem nebo ženou, který v nemocnici dal příliš práce, anebo jemuž bylo zle, byl „odtáhnut“, to jest, lidé nezhojitelní a obtížní obdrželi dávku „bílého nápoje“ nebo „černé tekutiny“ a pak byli posláni pryč. Nezáleží na tom ani trochu, zdali je tomu vskutku tak, či nikoliv. Důležité je, že tito lidé mají pocit, že je to pravda a že stvořili výrazy, kterými svoje pocity vyjadřují – „bílý nápoj“, „černou tekutinu“ a „odtáhnutí“.
Po osmé hodině jsme šli dolů do sklepa pod nemocnici, kde nám byl přinešen čaj a nemocniční zbytky. Poslední jídlo bylo nakupeno vysoko na obrovské míse v nepopsatelné směsici – kousky chleba, kusy omastku a slaniny, spálená kůže z pečených telecích nožiček, kosti, zkrátka veškeré zbytky z prstů a úst nemocných, trpících všemi možnými neduhy. Do této míchanice ponořovali muži svoje ruce a hrabali se tam, ohmatávali a obraceli, prohlíželi, zamítali a o některé kusy se rvali. Pěkné to nebylo. Vepři si nemohli počínati hůře. Ale ti ubožáci byli hladoví a jedli hltavě tyto pomeje, a když již nemohli jísti, zavazovali si zbytky do svých kapesníků, které pak vsunuli za košili.
„Jednou, když jsem zde byl dříve, nalezl jsem tam venku velikou spoustu vepřových žebírek,“ řekl mně Ginger. Výrazem „tam venku“ mínil místo, kde byla tato zkáza skládána a postřikována silným desinfekčním prostředkem. „Byla výborná, spousta masa byla na nich a já je měl v náručí a vyšel jsem z brány na ulici a rozhlížel jsem se po někom, komu bych to dal. Neviděl jsem však ani živé duše a proto jsem běžel dále jako šílený, dozorce za mnou, domnívaje se, že jsem utekl. Ale právě než mne dostihl, potkal jsem jednu stařenu a hodil jsem jí to do zástěry.“
Ó milosrdenství, ó lidumilství, sestupte do hřebíku a naučte se něčemu od Gingera. Provedl na dně propasti tak čistě lidumilný čin, že podobného nebylo mimo propast vykonáno. Bylo to od Gingera hezké, a jestliže ta stařena dostala nějakou nákazu od „té spousty masa“ na vepřových žebírkách, bylo to přece jen hezké, ačkoliv již ne tak hezké. Avšak ze všeho toho v tomto případě vystupuje nejvíce okolnost, alespoň mně se tak zdá, že ubohý Ginger „se úplně zbláznil“ při pohledu na tolik masa, které má býti zničeno.
Pravidlem v útulně jest, že člověk, který tam vstoupí, musí tam zůstati po dvě noci a jeden den. Ale já jsem již viděl pro svůj účel dosti, zaplatil jsem za svoje skilly a lůžko a chystal jsem se k útěku.
„Pojďte, vyklouzněme,“ řekl jsem k jednomu ze svých soudruhů, ukazuje na otevřenou bránu, kterou přijel úmrlčí vůz.“
„A dostati za to čtrnáct dnů?“
„Nikoliv, utéci.“
„Ach, přišel jsem, abych si odpočinul,“ pravil netečně. „A zůstanu-li tu ještě jednu noc, neublíží mi to.“
Všichni byli téhož názoru, a proto jsem byl nucen vyklouznouti sám.
„Ale pak sem již nikdy nesmíte přijíti na nocleh,“ varovali mne.
„Nebojte se,“ řekl jsem s nadšením, kterého ovšem nemohli pochopiti, a pootevřev bránu více, pádil jsem ulicí dolů.
Spěchal jsem přímo do svého pokoje, převlékl jsem se a méně než za hodinu po svém uniknutí vypocoval jsem v turecké lázni veškeré zárodky a jiné věci, které snad vnikly do mé kůže, a přál jsem si, abych mohl vydržeti teplotu tří set a dvaceti stupňů místo pouze dvou set dvaceti. (Fahrenheita, tj., 160 a 105°C)
Předchozí části: