Z kapitoly VIII. POVOZNÍK A TESAŘ
Povozníka s jeho ostrými rysy v obličeji a s vousy na bradě a oholeným horním rtem byl bych považoval ve Spojených státech za všemožné, od bohatého farmáře až k dílovedoucímu. Tesař – nu, toho bych byl opravdu považoval za tesaře – vypadal podle toho, byl hubený a svalnatý, měl chytré, pozorné oči, a ruce, které si navykly svírat za těch sedmačtyřicet let jeho práce rukověti nástrojů. Hlavní obtíží u těchto lidí byla okolnost, že byli staří a že jejich děti, místo aby vyrostly a mohly se o ně starati, zemřely. Jejich věk se jich velice dotkl a k tomu byli nuceni mladšími a silnějšími uchazeči, kteří vstoupili na jejich místo, vzdáliti se z víru práce.
Tito muži odehnaní od noclehárny chudobince ve Whitechapelu, směřovali se mnou do chudobince v ulic Poplar. Prohlásili, že není příliš mnoho naděje, ale jiskřička přece jen pro nás zbyla. Buďto chudobinec v ulici Poplar, anebo noc na ulicích. Oba muži toužili po lůžku, neboť byli „ušlí“, jak to jmenovali. Povozník, jemuž bylo padesát osm let, strávil poslední tři noci bez přístřeší a spánku, a tesař, pětašedesátiletý, byl venku celých pět nocí.
Avšak milí, změkčilí lidé, kteří jste najeděni a máte v sobě dosti krve a na něž čeká každé noci bílá postel a vzdušný pokojík, jak vám mohu vyložiti, jaké je to utrpení, které byste prožili, kdybyste musili stráviti dlouhou noc na londýnských ulicích? Věřte mi, že byste se domnívali, že uběhlo tisíc století, než se na východě rozbřesklo ráno; chvěli byste se, až byste chtěli hlasitě křičet bolestí v každém svalu, a divili byste se, že to můžete snésti a zůstati při tom na živu. Kdybyste si chtěli odpočinout na lavičce a zavřeli při tom svoje unavené oči, můžete býti jisti, že vás policista probudí a že vám drsně nařídí, abyste odešli. Můžete si na lavičce odpočinouti, ale laviček je málo a jsou daleko od sebe, a tak, kdybyste chtěli spáti, musíte jíti dále a vléci svoje unavené tělo nekonečnými ulicemi. Kdybyste snad v zoufalé lstivosti chtěli vyhledati nějakou ztracenou uličku nebo temný podjezd a ulehli tam, vyžene vás všudypřítomný policista stejně jako prve. Je to jeho služba, aby vás probudil a vyhnal. Je to zákon moci, abyste byli vyšťáráni.
Ale když přišlo ráno a když zmizel tento bídný sen, navrátíte se domů, abyste se občerstvili, a pak budete až do své smrti vyprávěti svůj dobrodružný příběh skupinám obdivujících se přátel. Z příběhu se stane veliký román. Vaše krátká, osmihodinová noc stane se Odysseou a vy Homérem.
Ale tak tomu není u těchto lidí bez domova, kteří se mnou šli do chudobince v ulici Poplar. A této noci jest jich v Londýně třicet pět tisíc, mužů i žen. Prosím vás, nemyslete na to, když půjdete na lůžko, neboť, jste-li měkké povahy, jak máte býti, nespali byste tak dobře, jako obyčejně. Ale je to u starých lidí šedesáti a osmdesátiletých, špatně živených, u lidí, kteří nemají na těle kouska masa a v těle trochu krve, jaké je to u nich, když pozdravují jitro neosvěženi, a když se musí po celý den potáceti v šíleném hledání nějaké kůrky, při čemž nelítostná noc se na ně řítí poznovu, a když to vše musí prožívati pět dní a nocí – ó, drazí, soucitní lidé, kteří jste plni masa a krve, jak byste to mohli někdy pochopiti?
(…) Jak pravím, kráčeli jsme dále, a když oba moji společníci se rozhněvali a proklínali zemi, přidal jsem se k nim a proklínal jsem tak, jak toho dovede jenom americký tulák, který byl vyvržen do cizí a hrozné země. A když se mi to podařilo, považovali mne za „námořníka“, který utratil svoje peníze bouřlivým životem, který prodal i svoje šaty (u námořníků, kteří se ocitli na pevnině, není to nic neobyčejného) a jen na nějaký čas klesl, hledaje zatím nějakou loď. Tyto okolnosti také vysvětlili moje nevědomosti o anglických zvycích všeobecně a noclehárnách zvláště. Také to vysvětlilo moji zvědavost, jež se týkala těchto ústavů.
Povozník se musil velice namáhati, aby s námi držel krok (řekl mi, že toho dne nic nepojedl), ale tesař, ač byl hubený a hladový, hnal se dále neúnavnými, dlouhými kroky, při čemž jeho roztrhaný svrchník vlál za ním smutně do větru a on mně velice připomínal stepního vlka nebo kojota. Oba muži upírali oči na chodník, jak šli a hovořili, a co chvíli jeden nebo druhý se sehnul a něco zvedl, při čemž však neuvolnil kroku. Myslil jsem si, že jsou to oharky doutníků nebo cigaret, které takto sbírají, a po nějakou dobu jsem si toho nevšímal. Ale pak jsem si všiml lépe.
Z kluzkého, poplivaného chodníku sbírali kousky pomorančových slupek, jablkových ohryzků a slupek a stopek hroznů a jedli je. Pecky ringlí louskali mezi zuby, aby mohli pojísti jádra v nich obsažená. Sbírali rozházené kousky chlebové kůrky u velikosti hrášků, jablečné ohryzky tak černé a špinavé, že byste jich za ohryzky ani nepovažovali. A tyto věci si vkládali oba muži do úst a žvýkali je a polykali! To se dělo mezi šestou a sedmou hodinou večerní dne 20. srpna léta Páně 1902 uprostřed největší, nejbohatší a nejmocnější říše, jaké kdy svět viděl. /tučně vyčleněno autorem/
A oba muži hovořili. Nebyli blázni, byli jenom starci. A bylo přirozeno, že když jejich vnitřnosti se bouřily neřádem a smetím z chodníku, že mluvili o krvavé revoluci. Mluvili jako anarchisti, jako fanatikové a jako šílenci. A kdo by jich káral? Přes to, že jsem toho dne třikrát dobře pojedl a přes svoji čistou postel, do které jsem mohl ulehnouti, kdybych byl chtěl, přes svou sociální filosofii a svoji víru ve vývoj a pozvolnou přeměnu všech věcí /Tak by jistě probíhalo, pokud by to účelovým řízením nebylo neustále blokováno, brzděno a likvidováno… Co je z pohledu jednoho chybou řízení, je z pohledu druhého cílem jeho řízení!!!/ – přes to vše, pravím, cítil jsem se pohnut souhlasiti buď s nimi, anebo mlčeti. Ubozí pošetilci! Revoluce se nerodí z lidí jim podobných. A až budou mrtvi a rozpadnou se v prach, což se stane za krátko, budou jiní blázni mluviti o krvavé revoluci při sbírání smetí z poplivaného chodníku od Mile End Roadu do chudobince v ulici Poplar. /Ovšem doba, kdy se tito lidé vzbouří a budou úspěšní, už se blížila. Možná ten revoluční impulz skutečně nevzešel od jim podobných, ale jim podobní to vše potom uchopili a začali uskutečňovat, a přes všechny obrovské překážky to úspěšně dokázali a ukázali cestu i jiným… Zanechali nám tu zcela jiné životní podmínky, než bylo snášeti třeba těmto dvěma starcům. Ovšem mnoho lidí si to jednoduše neuvědomuje. Sytý hladovému nevěří!/
Poněvadž jsem byl cizincem a mladým mužem, vysvětlovali mně povozník i tesař různé věci a radili mně. Mimochodem zněla jejich rada krátce a byla účelná. Radili mně, abych z této země odešel. /Z centra nejbohatší světové říše!!!/ (…)
„Opravdu, udělalo by to člověka zločincem proti jeho vůli,“ pravil tesař. „Zde stojím jako starý muž a mladší lidé vstupují na moje místo. Moje šaty se více a více rozpadávají, takže je mi stále obtížnější obdržeti nějakou práci. Jdu do noclehárny, abych se tam jednou vyspal. Musím tam býti ve dvě nebo ve tři hodiny odpoledne, jinak se tam nedostanu. Viděl jste, co se stalo dnes. Ale jakou mám pak naději, rozhlédnouti se po nějaké práci? A což když se dostanu do noclehárny? Podrží si mne tam na zítřek celý den a pustí mne ráno, dne příštího. Co pak? Podle zákona nemohu jíti do jiné noclehárny příští noci, leda snad do deset mil vzdálené. Proto musím rychle běžeti, abych tam toho dne byl včas. A jakou mám pak naději rozhlédnouti se po práci? Záhy nastane noc a já budu bez lůžka. A když v noci nebudu spáti a nebudu mít co jíst, v jakém budu ráno stavu, když budu hledat práci? Budu nucen hledati si útulek někde v parku.“ – v tom okamžiku jsem měl vidění kostela na Spitalfieldu – „a sehnati si něco k jídlu. A tak tu jsem! Jsem stár, jsem skleslý a nemám příležitosti, abych se vzchopil.“
„Zde bývala celní brána,“ řekl povozník. „Mnohokráte jsem zde platil mýto, když jsem ještě jezdíval.“
„Já jsem měl za dva dny tři rohlíky po půl penci,“ prohlašoval tesař po dlouhé přestávce, která nastala v rozhovoru. „Dva jsem snědl včera a třetí dnes,“ dokládal po druhé delší přestávce.
„A já jsem dnes neměl nic,“ pravil povozník. „Jsem jako když mne vyklepe. Nohy mne bolí chvílemi strašně.“
„Chléb, který dostanete v hřebíku‘, je tak tvrdý, že jej musíte zapít nejméně půllitrem vody,“ pravil tesař, aby mne poučil. A když jsem se ho tázal, co je to „hřebík“, odpověděl mi, že to znamená útulnu. „Je to slovo z naší hantýrky, rozumíte?“ (…)
Tázal jsem se jich, jaké mohu očekávat zacházení, jestliže se nám podaří dostati se do útulny v ulici Poplar, a obdržel jsem od obou různá poučení. Když se mi dostane po vstupu studené koupele, obdržím k večeři šest uncí chleba (unce je 28,35 g) a tři čtvrtky „skilly“. Tři čtvrtky jsou tři čtvrtě pinty (pinta je něco přes půl litru) a „skilly“ je tekutina z ovesné mouky, svařené a rozmíchané ve třech a půl koflíku horké vody.
„A máte snad k tomu také mléko a cukr a snad také stříbrnou lžičku?“ otázal jsem se.
„Nebojte se! Můžete si osoliti po chuti, ale viděl jsem také místa, kde nebylo lžic. Chopíte se toho a vypijete – tak to dělají.“
„Dobré skilly dostanete v Hackneyi,“ pravil povozník.
„Ach, je to výborné skilly,“ chválil tesař a oba se na sebe významně podívali.
„Mouku s vodou obdržíte u sv. Jiří ve východním Londýně,“ pravil povozník.
Tesař přikývl. Zkusil to vše.
„A co pak?“ tázal jsem se.
Byl jsem poučen, že poté budu ihned poslán na lože. „Vzbudí vás ráno o půl šesté a vy vstanete a trochu se opláchnete – jestliže tam bude nějaké mýdlo. Pak snídaně, táž jako byla večeře, totiž skilly a šest uncí chleba.“
„Ale není to vždycky plných šest uncí,“ opravoval povozník.
„Ne, není. A často je chléb tak kyselý, že jej sotva můžete jísti. Když jsem s tím začal, nemohl jsem jísti ani skilly ani chleba, ale teď bych snědl svůj díl a ještě porci druhou.“
„A já bych snědl porce tří lidí,“ pravil povozník. „Neměl jsem za celý den ani sousta.“
„A pak?“
„Pak se musíte dáti do práce, udělati čtyry libry konopné cupaniny, nebo vydrhnouti podlahu, nebo vylámati deset nebo jedenáct centů kamene. Já ovšem kámen lámat nemusím, poněvadž mně je přes šedesát. Ale vás k tomu dají. Jste mladý a silný.“
„Ale mně se nelíbí,“ brumlal povozník, „když mne zavrou do cely, abych dělal cupaninu. Podobá se to velice vězení.“
„Co však, kdybyste po nočním vyspání nechtěli dělat cupaniny, nebo lámati kamene, nebo vůbec pracovati?“ tázal jsem se.
„Nebojte se, že byste se zdráhal podruhé. Však oni by vás k tomu dohnali,“ odvětil tesař. „Nechtěl bych vám raditi, abyste se o to pokusil, hochu.“
„Pak přijde oběd,“ pokračoval. „Osm uncí chleba a půl druhé unce sýra a studená voda. Potom dokonáte práci a dostanete večeři, stejnou jako dříve, totiž skilly a šest uncí chleba. Pak půjdete na lůžko – o šesté hodině – a příštího rána vás propustí, jestliže jste totiž vykonal svoji úlohu. (…)
A pak, když poslední paprsky světla bledly na šedě zbarvené obloze, při čemž vítr vál chladně a bezstarostně, stanuli jsme se svými malými, bídnými ranečky v rukou jako zapomenutá skupina, u dveří útulny.
Tři dělnice šly mimo nás a jedna z nich se soucitně na mne podívala. Když nás přešla, sledoval jsem ji očima, a ona se na mne ještě jednou soucitně ohlédla. Obou starců si nevšimla. Kriste Ježíši, se mnou měla soucit, ačkoliv jsem byl mladý, statný a silný, ale neměla soucitu s oběma starci, kteří mi stáli po boku! Byla to mladá žena a já byl mladý muž, a tytéž nejasné pohlavní pohnutky, které ji donutily, aby mne litovala, uvedly také její city na nejnižší úroveň. Soucit se starými lidmi je pocitem altruistickým a kromě toho je vchod do útulny obvyklým místem pro staré lidi. A proto nejevila soucitu k nim, nýbrž jenom ke mně, jenž jsem jej zasluhoval nejméně nebo vůbec ne. Šedovlasí starci nevstupují v městě Londýně se ctí do hrobu. /útulek už byl plný/ (…)
„Zase jedna taková noc,“ vzdychl si tesař. V mdlém světle vypadal povozník vyhublý a šedý.
Dobročinnost, která nerozeznává, je ohavná, říkají lidumilové z povolání. Nuže, rozhodl jsem se, že budu jednati také ohavně.
„Pojďte, vytáhněte nůž a pojďte sem,“ řekl jsem k povozníkovi a táhl jsem ho do temné uličky.
Zíral na mne vyvalenýma očima, postrašeně a hleděl ustoupiti. Možná, že mne považoval za nějakého Jacka Rozparovače, který má spadeno na chudé starce. Anebo si snad myslil, že ho chci navésti k nějakému zoufalému zločinu. Ať tomu bylo tak či onak, byl poděšen.
Čtenář se pamatuje, že jsem na počátku napsal, jak jsem si zašil do podpaží své kazajky libru šterlinků ve zlatě. Byl to můj fond pro strýčka příhodu a já jsem ho chtěl teď použíti z nutnosti poprvé.
Až když jsem provedl některé kousky hadího muže a ukázal jsem kulatou minci, zašitou v kabátě, podařilo se mi získati povozníkovu pomoc. Ale i pak se jeho ruka třásla, takže jsem se bál, že řízne mne, místo aby prořízl stehy. A na konec jsem byl nucen vzíti nůž a učiniti to sám. Zlatá mince se vykutálela a představovala v jejich hladových očích celé jmění. Pak jsme rychle pádili do nejbližší kavárny.
Musil jsem jim ovšem vysvětliti, že jsem jenom badatelem a že studuji sociální poměry a že chci viděti, jak druhá polovina lidí žije. Ale hned umlkli a zavřeli se jako lastury zaděnek. Nebyl jsem z jejich společenské vrstvy, moje mluva se změnila, tón mého hlasu byl také jiný, zkrátka byl jsem nad nimi a oni si nádherně uvědomovali svoji vrstvu a byli tím zaraženi.
„Co si přejete?“ tázal jsem se, když přišel číšník pro rozkazy.
„Dva krajíčky a koflík čaje,“ řekl povozník pokorně.
„Dva krajíčky a koflík čaje,“ řekl pokorně také tesař.
A teď na okamžik počkejte a promyslete tuto situaci. Zde byli dva lidé, které jsem pozval do kavárny. Viděli můj zlaťák a jistě že pochopili, že nejsem chuďasem. Jeden z nich snědl za půl pence housku a druhý nejedl nic. A objednali si „dva krajíčky a koflík čaje“! Každý z nich objednal za dvě pence. „Dva krajíčky“ znamenají mimochodem dva krajíčky chleba s máslem. Byla to stejná nízká pokora, která charakterizovala jejich chování k vrátnému v chudobinci. Ale toho jsem si nepřál. Krok za krokem jsem zvětšoval jejich objednávky – vejce, řízky slaniny, nanovo vejce a ještě slaninu, znovu čaj a ještě chléb s máslem atd. – a oni neustále s jakousi zadumaností odpírali a tvrdili, že si již nic nepřejí, ale pojídali vše hltavě, jakmile to bylo přineseno.
„První koflík čaje, který jsem vypil za čtrnáct dní,“ pravil povozník.
„Je to báječný čaj,“ řekl tesař.
Každý z nich vypil dvě pinty onoho čaje, ale ujišťuji vás, že to byla břečka. Podobalo se to méně čaji než vyleželé pivo šampaňskému. Ne, byla to „očarovaná voda“ a nepodobalo se to čaji vůbec.
Bylo zvláštní pozorovati po prvním otřesu účinek potravin na tyto dva lidi. Zpočátku se stali melancholickými a mluvili o různých dobách, kdy pomýšleli na sebevraždu. Ani ne před týdnem stál povozník na mostě a díval se na vodu a uvažoval o této otázce. Tesař však tvrdil se zápalem, že voda je špatný způsob. On alespoň ví dobře, že by ve vodě zápasil. Kulka se mu zdála „lepší“, ale jak probůh se měl zmocniti revolveru? A v tom byla překážka.
Když je horký „čaj“ trochu rozehřál, stali se veselejšími a mluvili více o sobě. Povozník pochoval svoji ženu a děti kromě jediného syna, jenž vyrostl a pomáhal mu v jeho malé živnosti. Ale pak se to stalo. Jeho syn zemřel jako jedenatřicetiletý muž neštovicemi. Ihned potom byl stižen otec horečkou a ležel tři měsíce v nemocnici. A pak byl hotov. Vyšel z nemocnice zesláblý, neschopen práce a neměl mladého, silného syna, který by mu pomáhal, takže jeho malá živnost uhasínala a on nevydělal ani haléř. Tak se to stalo a teď nastala honba. Stařec neměl již čáky, že znovu začne. Všichni jeho přátelé byli chudí a nemohli mu pomoci. Chtěl pracovati, když zařizovali galerii pro diváky pod širým nebem k první korunovační slavnosti. „Ale byl jsem skoro nemocen z odpovědí: ‚Ne! Ne! Ne!‘ Znělo mi to v uších v noci, když jsem chtěl spáti – vždycky totéž: ‚Ne! Ne! Ne!‘“ Právě minulého týdne přišel na inserát do Hackneye, ale když řekl svoje stáří, odpověděli mu: „Ach, jste příliš stár, příliš, příliš stár.“
Tesař se narodil v armádě, ve které jeho otec sloužil dvaadvacet let. Také jeho dva bratři odešli k vojsku. Jeden z nich byl u sedmého husarského pluku prvním poddůstojníkem a zemřel v Indii po velikém povstání. Druhý se, po devítileté službě pod generálem Robertsem na východě, ztratil v Egyptě. Tesař nešel k vojsku a tak zde seděl dosud na naší planetě.
„Ale dejte sem ruku,“ pravil a rozhalil si svou roztrhanou košili. „Jsem pouze pro anatoma – pro nic jiného. Chřadnu pomalu, pane, doslova uvadám nedostatkem potravy. Nahmatejte moje žebra a uvidíte.“
Vložil jsem ruku pod jeho košili a hmatal jsem. Kůži měl napjatou přes kosti jako pergamen a pocit, který jsem při tom měl, podobal se přísámbohu tomu, jako bych přejížděl rukou přes valchu na prádlo.
„Sedm let jsem byl šťasten,“ řekl. „Měl jsem dobrou ženu a tři hezká děvčata. Ale zemřely všechny. Ve čtrnácti dnech sklátila spála všechny moje dcerušky.“
„A potom, pane,“ pravil povozník, ukazuje na ubrus a chtěje obrátiti hovor k veselejším věcem, „po tomhle nemohl jsem jísti snídaně v útulně.“
„A já také ne,“ souhlasil tesař a pak počali hovořiti o rozkoších žaludku a dobrých jídel, jaká jim jejich ženy vařily za starých dnů.
„Zažil jsem tři dny v úplném půstu,“ pravil povozník.
„A já pět dní,“ dodával jeho soudruh a při vzpomínce na to se zadumal. „Jednou jsem neměl celých pět dní v žaludku nic než kousek pomorančové slupky, ale moje znásilněná přirozenost nechtěla toho snésti, takže jsem málem zemřel, pane. Někdy, když jsem v noci chodil ulicemi, stal jsem se tak zoufalým, že jsem se rozhodl buď vyhráti koně nebo ztratiti sedlo. Víte, co tím míním, pane – chtěl jsem se dopustiti nějaké velké loupeže. Ale když přišlo jitro, byl jsem hladem tak zesláblý, a bylo mně tak zima, že bych byl nemohl ublížiti ani myši.“
Když se jejich ubohé vnitřnosti rozehřály potravou, počaly se nadýmati a chlubiti a mluviti o politice. Mohu říci jen tolik, že mluvili o politice tak dobře, jako každý průměrný člověk ze středních vrstev, ba ještě mnohem lépe než někteří ze středních vrstev, které jsem slyšel. Ale překvapovalo mne, jaké měli vědomosti o světě, o zeměpisu a národech a novějších a současných dějinách. Jak jsem již řekl, tito dva muži nebyli pošetilci. Byli pouze staří a jejich dětem se nepodařilo vyrůsti, aby jim poskytly místa u krbu, jak toho zasluhovali.
A ještě poslední výjev, když jsem se s nimi na rohu loučil, a když byli šťastni se dvěma šilinky v kapsách a s jistou vyhlídkou na dobrou postel. Rozžav si cigaretu, chtěl jsem odhoditi hořící zápalku, když v tom se jí povozník chopil. Nabídl jsem mu krabičku, ale on řekl: „Ne, pane, nechci této zmařiti.“ A zatím, kdy si zapaloval cigaretu, kterou jsem mu dal, pospíšil si tesař, aby si nacpal dýmku, a aby si mohl zapáliti touž zápalkou.
„Jest nesprávné něco promařiti,“ pravil.
„Ano,“ odvětil jsem, ale vzpomněl jsem při tom na jeho žebra, podobná valše na prádlo, přes něž jsem přejel rukou.
Předchozí části:
Následující části: