Z kapitoly VI. (Lidé z propasti II.) KAVÁRNY A ÚTULNY.
Zase jedna fráze, jejíž lesk uhasl a která byla zkrácena o všechnu romantičnost a tradici a vše ostatní, co činí fráze hodnými, aby se udržely. Pro mne bude od nynější doby výraz „kavárna“ míti vše, jenom ne vzpomínky příjemné. Tak na druhé straně světa již pouhá zmínka o tomto slově postačila, aby vyčarovala před mým duševním zrakem celé zástupy historických hostí a v mé fantasii táhly mimo nekonečné skupiny šviháků a vtipálků a spisovatelů píšících letáky a zákeřníků hémů /literární nádeník, špatně placený novinář nebo spisovatel bez talentu, který píše čistě na zakázku pro peníze/ z Grub Streetu.
Ale zde na této straně světa běda, přeběda jest již tento název nepřiléhavý. Kavárna, tedy místo, kde lidé pijí kávu. Vůbec ne! V takové místnosti nemůžete obdržeti kávy ani z lásky ani za peníze. Ovšem, můžete si objednati kávu a bude vám přineseno něco v koflíku, což bude vydáváno za kávu a vy to okusíte a budete zklamáni, neboť kávou to dojista není.
A to, co platí o kávě, platí také opravdu o kavárně. Do těchto místností chodívají většinou dělníci a jsou to místnosti špinavé a bídné a není v nich jediné věci, která by udržovala v člověku slušnost anebo ho vedla k sebeúctě. Ubrusy na stolech a ubrousky jsou tu věcí neznámou. Člověk zde jí uprostřed zbytků, ponechaných předchůdcem, a rozhazuje zbytky kolem sebe a na podlahu. V dobách spěchu jsem se opravdu brodil v takovýchto lokálech drobky a odpadky, které pokrývaly podlahu, a mohl jsem jísti jenom proto, že jsem byl strašně hladov a že jsem něco snísti musil.
A to se zdá být normálním stavem dělníka, soudíc podle chuti, se kterou se obrací k jídlu. Jídlo jest nutností, která nedopouští rukaviček. Dělník přináší s sebou do kavárny primitivní hltavost a jsem přesvědčen, že s sebou odnáší dosti slušnou dávku chuti k jídlu. Když vidíte takového muže cestou do práce z rána, jak si objednává pintu čaje, který není právě tak čajem jako není ambrosií, když ho vidíte, jak vytahuje z kapsy krajíc suchého chleba a jak chléb čajem splachuje, můžete být jisti, že onen muž nemá dosti dobrého jídla ve svém žaludku, a že tam nemá ani dosti špatného jídla, aby byl schopen své denní práce.
A dále se můžete založiti, že ani on ani tisíce jiných lidí jeho druhu nemohou pracovati ani kvalitativně tak, jako tisíce mužů by pracovalo, kdyby se dosti najedli masa a zemčat /brambor/ a kdyby pili opravdovou kávu.
Jako tulák v kalifornském vězení jsem dostával mnohem lepší potravu a nápoje, než londýnský dělník kupuje ve svých kavárnách, a jako americký dělník jídal jsem za dvanáct pencí snídani, o jaké se anglickému dělníku nikdy ani nezdálo. Ovšem, on platíval za svoji snídani jenom tři nebo čtyři pence, ale to je právě tolik, jako jsem platil já, neboť jsem vydělával šest šilinků, když on vydělával dva nebo dva a půl. Na druhé straně však bych udělal za den takové množství práce, že by se přitom musil anglický dělník, porovnávaje, zastyděti. A tak má tato věc dvě stránky. Člověk s vysokými životními požadavky vykoná vždycky více práce a lepší práce, než člověk žijící na úrovni nižší.
Jest jisté porovnání, které činí námořníci, mezi anglickou a americkou službou na obchodních lodích. Říkají, že na anglické lodi jest bídná strava, bídný plat a snadná práce, a na americké lodi je dobrá strava, dobrý plat a těžká práce. A toho můžeme použíti při pracujícím obyvatelstvu obou zemí vůbec. Mořští chrti musí platiti za rychlost a páru a právě tak platí i dělník. Když však za to dělník platiti nemůže, nebude míti ani rychlosti, ani páry – to je vše. Důkazem toho je, když anglický zedník přijede do Ameriky. V New Yorku bude klásti více cihel než v Londýně a ještě více jich bude klásti, dostane-li se do San Franciska. (Zedník v San Francisku má dvacet šilinků denně a právě teď stávkuje, aby obdržel dvacet čtyry šilinky.) Jeho životní norma se po celou tu dobu zvyšovala.
Časně zrána na ulicích, kudy chodí dělníci do práce, sedá mnoho žen na okraji chodníků. Vedle nich jsou pytle s chlebem. Velmi mnoho dělníků si chléb kupuje a pojídá jej cestou. Někteří z těchto lidí nesplachují suchý chléb ani čajem, který obdrží v kavárnách za jeden penny. Jest nepopíratelno, že člověk po takovém jídle není schopen začíti denní práci a stejně je nesporno, že ztráta postihne zaměstnavatele a národ. /Ovšem ještě důležitější je to hodnotit z hlediska vrstev obyvatelstva, respektive tříd, co koho skutečně postihne a ještě jiný obrázek získáme, podíváme-li se na to z hlediska globální politiky, která má možnost ten či onen stát potápět nebo naopak vyzdvihovat (protože z jejího hlediska jde jen o objekt řízení), jak se jí to právě v davo-„elitarismu“ hodí, nikdy však v zájmu obyčejných lidí, bolšinstva!/ Již po nějakou dobu volají státníci: „Probuď se, Anglie!“ Ale jevilo by to větší moudrost, kdyby změnili svoje chování a řekli: „Najez se, Anglie!“
Ale nejen že jest dělník špatně živen, nýbrž on je také živen nečistě. Stál jsem před jedním řeznickým krámem a díval jsem se na zástup vypočítavých hospodyň, které obracely a prohlížely odřezky, zbytky a odpadky hovězího a skopového masa – které jsou ve Spojených státech potravou pro psy. /Tohle psal Jack London v roce 2002, sám by se měl poučit, jak fungovala v roce 1907 jatka v Chicagu, kdy o nich psal Upton Sinclair (kniha Džungle), přičemž se jednalo o jeden z nejmodernějších podniků. Možná by o tyto své iluze rychle přišel. Některé výrobky z těch jatek byly podle Sinclaira často i s příchutí lidského masa… Tolik k péči o dělníky a bezpečnost práce!/ Nechtěl bych se zaručiti za čisté prsty těchto hospodyň, právě tak, jako bych se nechtěl zaručiti za čistotu jediného pokoje, ve kterých mnohé z nich žijí se svými rodinami. A přece jen ohmatávaly a obracely tuto spoustu, hrabaly se v ní ve své starostlivosti, aby za svoje měďáky obdržely něco cenného. Díval jsem se zvláště na jeden velmi urážlivě vypadající kousek masa a sledoval jsem jej, jak prošel spáry nejméně dvaceti žen, až se stal údělem nějaké bázlivě vypadající ženušky, kterou řezník ošidil a přemluvil, aby si jej koupila. Po celý den byly k této hromadě přidávány další odřezky, tak jako z ní bylo prodáváno, při čemž na ně padaly špína a prach uliční, mouchy na to vše sedaly a špinavé prsty to neustále převracely.
Ovocnáři vozí náklady nahnilého a skvrnami pokrytého ovoce po celý den na trakaři. A velmi často je ukládají přes noc buď ve své ložnici nebo v obvyklých místnostech. Tam je ovoce vydáno nemoci a všem jiným zárodkům a výdechům a výparům zkaženého života v přeplněných bytech a následujícího dne je zase rozváženo, aby bylo prodáno.
Chudý dělník z East Endu neví nikdy, co to znamená, když jíme dobré a zdravé maso nebo ovoce. Ve skutečnosti jídá ovšem maso a ovoce velmi zřídka – zatímco dělník dovedný nemá se také čím chlubiti, pokud se týká jídla. Soudím-li podle kaváren, což jest kritikou slušnou, tu nepoznají tito lidé nikdy za celý svůj život jak chutná čaj, káva nebo kakao. Tyto splašky a pomeje kaváren se různí jenom bryndáním a mícháním a vůbec se nikdy ani nechtějí přiblížiti k tomu, aby vám poskytly nějakou představu o tom, co jste zvyklí píti jako kávu nebo čaj.
Malá událost mně vstoupila na mysl ve spojení s jednou kavárnou nedaleko Jubilee Streetu na Mile End Roadu.
„Můžete mně něco prodati, dcero? Cokoliv, nezáleží mně na tom. Neměla jsem po celý den ani sousta a jest mi mdlo…“
Byla to stařena, oděná v černé, ale slušné hadry a v ruce držela jeden penny. Druhá, kterou oslovila „dcero“, byla ustaraná, asi čtyřicetiletá žena. Byla to majitelka kavárny, která však zároveň obsluhovala hosty.
Čekal jsem snad právě tak napjatě jako stařena, abych viděl, jak bude na její prosbu odpověděno. Byly čtyry hodiny odpoledne a ona vypadala velice chabě a nemocně. Kavárnice čekala okamžik a potom přinesla veliký talíř „dušeného jehněčího s mladým hráškem.“ Sám jsem jedl podobné jídlo. Ale podle mého soudu bylo jehněčí vlastně skopové a hrášek mohl býti mladší, ač i při tom by nebyl býval zcela mladý. Hlavní věcí však jest, že talíř tohoto pokrmu byl prodáván za šest pencí a že majitelka jej dala za jeden penny, čímž nanovo dokázala starou pravdu, že chudí lidé jsou nejdobročinnějšími.
Stařena s velikými díky se posadila na druhou stranu úzkého stolu a pustila se hltavě do kouřícího se jídla. Jedli jsme nepřetržitě a mlčky, když v tom na mne vykřikla, jako když vybuchne a s největším rozjařením:
„Prodala jsem krabičku zápalek! Ano,“ potvrzovala, možno-li s radostí ještě větší a výbušnější. „Prodala jsem krabičku zápalek! Tím jsem vydělala jeden penny.“
„Musíte být již hodně letitou,“ poznamenal jsem.
„Včera mně bylo čtyřiasedmdesát,“ odpověděla a obrátila se s velkou chutí ke svému talíři.
„Přísámbůh, že bych rád učinil něco pro tu stařenu, ale toto jídlo jest první za celý dnešní den,“ řekl mně mladý člověk, sedící vedle mne. „A mohl jsem si to koupiti jen proto, že jsem vydělal nějaký šilink mytím, sám bůh ví, kolika hrnců.“
„Po šest týdnů jsem neměl své práce,“ řekl dále, odpovídaje na moje otázky, „nic než několik příležitostných výdělků a mezi tím zatroleně dlouhé přestávky.“ (…)
Zatímco nesmírná spousta lidí žije v Londýně v bytech s jedinou místností, jest jich druhá nesmírná spousta, kteří jsou zapsáni jako bydlící ve veřejných noclehárnách. Takových nocleháren jest mnoho druhů, ale jednu věc mají společnou, od těch nejmenších a nesmírně špinavých až k oněm obrovským, jichž jest asi pět procent a které jsou hlasitě haněny vyšňořenými středními vrstvami, jež však o nich již nevědí nic jiného, než že jsou neobyvatelné. Tím nechci ovšem říci, že by snad měly rozbité střechy, nebo že by jejich zdmi táhlo, míním tím totiž, že je v nich nezdravý a ponižující život.
Často jsou nazývány „hotely chudých“, ale tato fráze je karikaturou. Nemíti pokoje pro sebe, v němž bychom chvílemi mohli zcela o samotě poseděti, být z postele vyhnán volky nevolky, co jest prvou věcí, která se ráno udává, nemíti pražádného soukromí – to je zajisté způsob života, zcela odlišný od pobytu v některém hotelu.
Avšak to nesmíte považovati za všeobecné zatracování velkých, soukromých a městských útulen a pracoven. Jsem toho dalek. Tyto ústavy zlepšily velmi mnoho nedostatků, které lpěly na neřízených malých útulnách, a také poskytují dělníkovi mnohem více, než obdržel za svoje peníze dříve. Ale to vše nečiní jich tak obyvatelnými nebo zdravými, jak by měla býti lidská obydlí, zejména pro lidi pracující.
Malé soukromé útulny jsou pravidlem nepopsatelnými hrůzami. Spal jsem v nich a znám je. (https://kob-forum.eu/2026/07/22/jack-london-lide-z-propasti-cast-v/) Ale dovolte, abych je přešel a abych obrátil svoji pozornost k větším a lepším. Vstoupil jsem do jednoho takového domu nedaleko Middlese-Streetu ve Whitechapelu. Byla to budova obydlená skoro výlučně dělnictvem. Vchod vedl po schodišti dolů přímo k chodníku, někam, co bylo vlastně sklepem této budovy. Tam byly dvě veliké a bídně osvětlené místnosti, ve kterých lidé vařili a jedli. Chtěl jsem si také něco uvařiti, ale zápach toho místa zapudil můj hlad, či spíše mi jej vyrval. A tak jsem se spokojil jenom s pozorováním jiných mužů, jak si vařili a jedli.
Jeden dělník, který se vrátil z díla, seděl naproti mně u hrubého dřevěného stolu a počínal jísti. Hrst soli, ležící na nepříliš čistém stole, byla jeho slánkou. Do této soli strkal svůj chléb, sousto za soustem a splachoval jej čajem z velikého džbánu. Kousek ryby doplňoval jeho jídelní lístek. Jedl mlčky, nedívaje se ani vpravo ani vlevo, ani přes stůl na mne. Tu a tam u různých stolů jedli jiní muži právě tak tiše. V celé místnosti bylo slyšeti sotva nějakého slova hovoru. Jakýsi pocit zasmušilosti pronikal celým tímto špatně osvětleným místem. Mnozí z nich seděli zadumaně nad drobty svého jídla a donutili mne k údivu, jako snad se divil rytíř Roland, čeho zlého se dopustili, že musí býti takto trestáni.
Z kuchyně bylo slyšeti zvuky trochu veselejší, a proto jsem se odvážil do místnosti, kde si muži vařili. Ale zápach, který jsem zpozoroval již před tím, byl zde ještě mocnější a zesilující se nevolnost mne vyhnala na ulici na čerstvý vzduch.
Po svém návratu jsem zaplatil pět pencí za „světničku“, přijal jsem poukázku v podobě velké mosazné známky a šel jsem nahoru do kuřárny. Tam byly dva malé kulečníky a několik šachovnic. Mladí dělníci hráli a jiní čekali, až na ně dojde řada, aby si mohli zahráti také, přičemž mnoho mužů sedělo vůkol, kouříce, čtouce nebo spravujíce svoje oděvy. Mladí muži byli veselí a staří zasmušilí. Byly zde ve skutečnosti dva typy mužů – veselí a mrzutí a, jak se zdálo, rozhodovalo stáří o tomto roztřídění.
Ale právě tak, jako obě místnosti ve sklepě, neměla ani tato místnost nejvzdálenějšího rysu domova. Ani pro vás, ani pro mne nebylo v ní nic domácího – když totiž víme, jak pravý domov vypadá. Na stěnách byly nejnadutější a nejurážlivější vývěsky, nařizující chování hostů, a o desáté hodině byla světla zhašena, takže nezbývalo nic, než jíti na lůžko. Na lože musil jsem jíti zase dolů do sklepa, kde jsem odevzdal měděnou známku tlustému vrátnému a pak jsem musil vstoupiti po dlouhém schodišti do hořeních pater. Vyšel jsem až nahoru a zase dolů a tak jsem prošel mnoho poschodí, naplněných lidmi. „Světničky“ byly vlastně nejpohodlnější. Každá světnička měla malou postel, jakož i dosti místa, kde jste se mohli svléknouti. Ložní prádlo bylo čisté, právě tak jako lůžko bylo bezvadné. Ale ve světničce nebylo pražádného soukromí a také jste v ní nebyli sami.
Abyste si představili jedno takové patro, naplněné světničkami, je pouze třeba, představiti si lepenkovou krabici s přihrádkami na vejce a sice tak, aby každá přihrádka byla asi sedm stop vysoká a také jinak podobných rozměrů. Potom umístěte tuto krabici na podlahu veliké místnosti, podobné stodole, a máte to. Přihrádky nemají stropů a stěny jsou tenké, takže chrápání všech spáčů a každý pohyb a obracení vašich nejbližších sousedů vám doléhá zřetelně k uším. Taková světnička vám náleží jenom na krátkou dobu. Ráno ji musíte opustiti. Nemůžete tam umístiti svého vaku a také nemůžete vcházeti nebo vycházeti podle libosti, zavříti za sebou dveří nebo něčeho podobného. Ve skutečnosti není tam vůbec dveří, nýbrž jen vchod. Chcete-li zůstati hostem v tomto hotelu pro chudé, musíte se se vším tím spokojiti, ale také se musíte snížiti a podříditi se domácímu řádu, který vám neustále připomíná, že nejste ničím, jenom malou dušičkou, která za nic nestojí.
Já však tvrdím, že člověk, který co den pracuje, má alespoň nárok na svůj pokoj, u kterého může zavříti dveře, aby jeho majetek byl v bezpečí, v němž může usednouti a u okna čísti nebo se dívati ven, kam může uložiti svůj osobní majetek kromě toho, který má na zádech nebo v kapsách, kde si může pověsiti obrazy své matky, sestry, milenky, baletek nebo buldoků, jak si jeho srdce ráčí, zkrátka, aby měl na zemi nějaké místo, o němž může říci: „Je to moje, je to můj hrad. Na mém prahu se svět zastavuje, zde jsem mistrem a pánem.“ Takový muž bude pak lepším občanem a bude také mnohem lépe pracovati. /Jenže to prostě nebylo cílem a změnit se to mohlo jen pod tlakem státu, kde na tom záležet po říjnu 1917 začalo…/
Stanul jsem v jednom poschodí tohoto hotelu chudých a naslouchal jsem. Kráčel jsem od lože k loži a díval jsem se na spící. Většina jich byli mladí muži od dvaceti do čtyřicíti. Staří lidé nemohou si dovoliti takového přepychu, jakým je tento dělnický domov. Chodí do útulen. Díval jsem se tedy na mnoho mladých mužů a viděl jsem, že to nejsou lidé špatně vypadající. Jejich obličeje byly jako stvořeny pro polibky žen a jejich šíje pro ženské paže. Byli krátce roztomilí, jak si to lze jen u mužů představiti. Také byli jistě schopní lásky. Ženský dotek usmiřuje a změkčuje a právě jim bylo třeba takového usmíření a změkčení, místo aby se stávali denně hrubšími a drsnějšími. Byl bych rád věděl, kde jsou ženy, kterým náležejí tito muži, a zaslechl jsem „zpitý hlas nevěstky“. Odpověděly mně ulice Leman, Waterloo Road, Piccadilly a Strand – a já jsem věděl, kde ony ženy jsou.
Z kapitoly VII. (Lidé z propasti II.) SEBEVRAŽDA.
Při životě tak bídném a při tak vzdálené naději na každé štěstí stává se věcí nevyhnutelnou, že život ztrácí cenu a že je sebevražda obyčejnou. Je tak obyčejná, že nemůžete vzíti do rukou některého denního listu, abyste na ni nenarazil, přičemž pokusy o sebevraždu při policejních soudech neprobouzejí většího zájmu než obyčejná opilost a proto s nimi také zacházejí právě tak rychle a nedbale.
Pamatuji se na takový případ od policejního soudu v Thamesu. Chlubívám se, že mám dobré oči a uši a že také znám dosti slušně lidi a věci, ale přiznávám se, když jsem tak stál v soudní síni, že jsem byl zpola zmaten úžasným množstvím případů, které procházely soustrojím spravedlnosti a pojednávali o opilosti, přečinu proti veřejnému pokoji a řádu, tuláctví, hádkách, mužích, kteří tloukli svoje ženy, zlodějích, hráčích, přechovávačství a toulce žen na ulici. Lavice obžalovaných stála uprostřed soudní síně (kde jest světlo nejlepší) a tam přicházeli a odcházeli muži, ženy a děti v proudu tak nepřetržitém, jako byl proud rozsudků, vycházejících ze rtů úředníkových.
Uvažoval jsem ještě o jednom případu přechovávačství, který se týkal souchotinářského člověka, jenž předstíral neschopnost práce a nutnost živiti ženu a děti, a jenž byl odsouzen na rok k těžké práci, když v tom se objevil na lavici obžalovaných hoch asi dvacetiletý. Jeho jméno, Alfred Freeman, jsem zaslechl, ale obžaloby jsem neslyšel. Tlustá a mateřsky vypadající žena se posadila na místo určené svědkům a počala mluviti. Zvěděl jsem, že je ženou dozorce nádrží. Bylo to v noci, ozvalo se šplíchnutí. Běžela k nádrži a nalezla vězně ve vodě.
Obrátil jsem oči od ní k němu. Tedy to byla obžaloba – pokus sebevraždy. Stál tu jako osleplý a nedbal ničeho a jeho hezké, hnědé vlasy se mu kadeřily na čele a jeho obličej byl vyhublý a ustaraný a chlapecky zaražený.
„Ano, pane,“ pravila manželka dozorcova. „Jakmile jsem ho chtěla vytáhnouti, lezl ještě dále. Pak jsem volala o pomoc a tu bylo náhodou na blízku několik dělníků, takže jsme ho vytáhli a odevzdali úředníkovi.
Úředník učinil ženě poklonu pro její svalovou sílu a celá soudní síň se tomu smála. Ale já jsem viděl jenom toho chlapce na prahu života, jak zuřivě hledá smrt v blátivé vodě – a v tom nebylo věru nic k smíchu.
Potom se objevil na místě pro svědky nějaký muž, který dosvědčoval chlapcovu dobrou povahu mnohými důkazy. Byl nebo býval dílovedoucím v závodě, ve kterém chlapec pracoval. Alfred byl dobrým hochem, ale měl doma mnoho soužení, týkající se peněz. Potom onemocněla jeho matka. Soužil se nad tím a utrápil se tak, že musil ulehnouti a nebyl schopen práce. Sám dílovedoucí, pro svou vlastní dobrou pověst, musil Alfreda donutiti, aby se vzdal práce, poněvadž nevyhovovala.
„Chcete něco říci?“ tázal se úředník úsečně.
Mladík na lavici obžalovaných zamumlal něco nesrozumitelného. Byl dosud jako omráčen.
„Co říká, strážníku?“ tázal se úředník netrpělivě.
Silný muž, sedící vedle obžalovaného, naklonil ucho k jeho rtům a odpověděl pak hlasitě: „Praví, že toho velice lituje, důstojný pane.“
„Odveďte ho k dalšímu šetření,“ řekl důstojný pán a pak byl již v chodu další případ, přičemž první svědek skládal již přísahu. Omráčený a netečný chlapec vycházel se žalářníkem. To bylo vše – trvalo to od počátku do konce pět minut. A na lavici seděli dva neohrabaní chlapi a pokoušeli se usilovně dokázati, že jim nenáleží ukradený rybářský prut, který stál asi deset centů.
U těchto chudých lidí jest největší nesnází okolnost, že nevědí, jak by sebevraždu spáchali a že musí učiniti dva nebo tři pokusy, než se jim to podaří. To ovšem způsobuje strašlivou potíž strážníkům a úřadům. Někdy však úředníci jsou upřímní, pokud se týče této věci a vytýkají vězňům chabost jejich pokusů. Například pan R. S., předseda soudu S. B., řekl onehdy Anně Woodové, která se chtěla sprovoditi ze světa v průplavu: „Když jste to chtěla učiniti, proč jste toho neučinila nadobro?“ Tak se jí tázal rozhněvaný pan R. S. „Proč jste se nepohroužila pod vodu a neukončila jste to, místo, abyste nám způsobila tyto mrzutosti a nesnáze?“
Chudoba, bída a strach před útulnami a jejich nucenou prací jsou hlavními příčinami sebevražd v dělnických vrstvách. „Raději se utopím, než bych šla do veřejných nocleháren,“ řekla Ellen Hughes Huntová, které bylo dvaapadesát let. Minulé středy byla ve Shoreditchu úřední prohlídka jejího těla. Její manžel přišel z útulny v Islingtonu, aby vydal svědectví. Prodával na ulici sýr, ale špatné obchody a chudoba ho dohnaly do útulny, kam ho nechtěla jeho žena doprovázeti.
Byla naposledy viděna o jedné hodině zrána. O tři hodiny později byl nalezen její klobouk a kabátec na vlečné cestě u průplavu Regent a později bylo také její tělo z vody vyloveno. Rozsudek zněl: Sebevražda v záchvatu občasné choromyslnosti.
Takové rozsudky jsou zločiny proti pravdě. Zákon je lží a jeho prostřednictvím lžou lidé nestydatě. Tak například zneuctěná žena, zapomenutá svými příbuznými a přáteli a poplivána, otráví sebe i svoje dítě opiem. Dítě zemře, ale ona se po několika týdnech, strávených v nemocnici, pozdraví, ale je obžalována z vraždy, usvědčena a odsouzena k desetileté nucené práci. Poněvadž se uzdravila, činí ji zákon zodpovědnou za její skutek a přece, kdyby byla zemřela, byl by tentýž zákon prohlásil, že to učinila v záchvatu dočasné šílenosti.
Když uvažujeme o případu Ellen Hughes-Huntové, je správné a logické říci, že její manžel trpěl dočasnou šíleností, když odešel do útulny v Islingtonu, právě tak, jako když řekneme, že ona trpěla dočasnou šíleností, když se vrhla do průplavu. Co z obojího zasluhuje přednosti, jest věcí názoru a rozumného posouzení. Já například, podle toho, co vím o průplavech a útulnách, bych volil raději průplav, kdybych byl ve stejném postavení. A jsem tak smělý říci, že nejsem více šílený než Ellen Hughes-Huntová, její manžel a všechno ostatní lidské stádo.
Člověk se již neřídí starou přirozenou věrností svým pudům. Vyvinul se v bytost rozumnou a může buďto přilnout k životu, anebo jej odhoditi, podle toho, zdali mu život slibuje větší radost nebo bolest. Dovoluji si tvrditi, že Ellen Hughes-Huntová, která byla oloupena a ošizena o veškeré radosti života, kterých ve svých dvaapadesáti letech na světě vyzískala, když neměla vyhlídky na nic jiného, než na hrůzy útulen, byla velice rozumná a moudrá, když zvolila skočiti do průplavu. A dovoluji si tvrditi dále, že by byl soud učinil moudřeji, kdyby byl vynesl rozsudek proti společnosti a řekl, že společnost trpí dočasnou šíleností, když dovoluje, aby byla Ellen Hughe-Huntová oloupena a ošizena o veškeré radosti života, kterých zasluhovala po dvaapadesátileté práci ve světě.
Občasná šílenost! Ach, tyto proklaté fráze, tyto lži v naší řeči, za nimiž se ukrývají lidé se žaludky nacpanými masem a s celými košilemi na těle, přičemž se vyhýbají zodpovědnosti za svoje bratry a sestry, kteří mají žaludky prázdné a kteří nemají košil celých.
Z jednoho čísla časopisu „Observer“, který vychází v East Endu, cituji následující obyčejné události:
Lodní topič, Johnny King, byl obžalován, že se pokusil o sebevraždu. Provinilý přišel ve středu na policejní stanici v Bow a udal, že snědl jisté množství fosforové pasty, poněvadž trpěl bídou a nemohl najíti práce. King byl uveden dovnitř, načež mu byl podán lék pro zvracení a on vyvrhl velké množství jedu. Obžalovaný poté prohlásil, že svého činu velice lituje. Ačkoliv sloužil šestnáct let na lodích a má dobrá vysvědčení, nemůže přece najíti nijaké práce. Pan Dickinson poslal obžalovaného znovu do vězení, aby s ním mohl mluviti soudní misionář.
Timothey Warner, dvaatřicetiletý, byl obžalován z podobného přestupku. Skočil z nábřeží u Limehouse. A když byl zachráněn, řekl: „Chtěl jsem se utopiti.“
Velmi slušně vypadající mladá žena, Ellen Grayová, byla obžalována, že se pokusila o sebevraždu. V neděli ráno, asi o půl deváté, nalezl strážník číslo 834 obžalovanou, ležící v jedné chodbě na Benworth Street. Byla ve stavu omámení. V jedné ruce držela prázdnou lahvičku a udala, že asi před dvěma nebo třemi hodinami vypila jisté množství opiové tinktury. Poněvadž bylo zřejmo, že je jí velmi zle, bylo posláno pro okresního lékaře. Když přišel, kázal jí podati kávu a nařídil, aby byla udržována ve bdění. Když byla postavena před soud, udala, že důvodem jejího pokusu vzíti si život bylo, že nemá ani domova ani přátel.
Neříkám, že všichni lidé, kteří se dopustí sebevraždy, jsou při zdravém rozumu, tak jako neříkám, že všichni lidé mají zdravý rozum, kteří sebevraždy nespášou. Mimochodem jest jednou z velikých příčin šílenství mezi žijícími nejistota stran potravy a přístřeší. Pouliční obchodníci s ovocem, s různými potřebami a hokynáři a jistá třída dělníků, která žije z ruky do úst, tvoří mnohem větší procento šílenců v blázincích, než třídy jiné. Každého roku propadá šílenství z této třídy asi šestadvacet mužů z deseti tisíc a asi šestatřicet žen z téhož počtu. Naproti tomu z vojínů zešílí ročně jenom asi třináct z téhož počtu, neboť mají alespoň jistou potravu a příbytek, a z rolníků a pastevců pouze pět. Pouliční prodavač má tedy dvakrát tak velikou vyhlídku ztratiti svůj rozum než vojín a pětkrát tak velikou než rolník.
Neštěstí a bída působí ovšem velice mocně na lidi, takže ztrácejí rozum a ženou jednoho do ústavu pro choromyslné a druhého buď do Morgue /márnice/ nebo na šibenici. Když otec a manžel přes veškerou svoji lásku k ženě a k dětem a přes veškerou dobrou vůli pracovati, nemůže práce najíti, jest zcela prostou věcí, že jeho rozum je tím otřesen a že světlo v jeho mozku uhaslo. A zvláště je to prosté, když uvážíme, že jeho tělo je zničeno podvýživou a nemocí ještě k tomu, když jeho duše je rvána pohledem na trpící ženu a děti.
„Vypadá velmi slušně, má mnoho černých vlasů, temné, výrazné oči a vlnité, krásné vousy.“ Tak zněl zpravodajův popis Franka Cavilly, když stál před soudem tohoto smutného měsíce září, „oděn ve velmi ošumělý šat a bez límečku u košile.“
Frank Cavilla žil a pracoval v Londýně jako dekorační malíř domů. Popisují ho jako dělníka velmi dobrého, pevné povahy, nepijáka, a veškeré jeho sousedství o něm vydalo svědectví, že byl mírným a milujícím manželem i otcem.
Jeho manželka, Hanna Cavillaová, byla hezkou ženou, vysoké postavy a veselé povahy. Přihlížela pilně, aby její děti chodily slušně a čistě do školy (všichni sousedé si toho povšimli). A když měla tedy takového hodného a pracovitého muže, šlo vše dobře, zvláště když žili střídmě.
A pak je to potkalo. Muž pracoval pro jistého stavitele, pana Becka, a bydlil na Trundely Road v jednom domě svého zaměstnavatele. Pan Beck byl svržen ze svého lehkého kočárku a zabil se. Způsobil to splašený kůň a jak pravím – stalo se. Cavilla si musil hledati nové zaměstnání a také jiný byt.
To se událo před osmnácti měsíci. Celých osmnáct měsíců zápasil ve velkém boji. Najal si byt v jednom moderním domě v Batavia Road, ale nemohl nijak vyjíti. Nemohl najíti stálé práce. Bojoval mužně při rozmanitých pracích, které tu a tam nalezl a jeho žena i děti mu mřely hladem před očima. Sám trpěl také hlad a slábl a konečně onemocněl. To bylo před třemi měsíci a pak už neměli potravy vůbec. Ale nestěžovali si – ani slova nikomu neřekli. Ovšem, chudí lidé v okolí to věděli. Hospodyně z Batavia Road jim posílaly potravu, ale rodina Cavillů byla u nich v takové vážnosti, že potrava byla zasílána anonymně a tajemně, aby nebyla uražena jejich hrdost.
A věc se udála. Zápasil a trpěl hlad a mučil se celých osmnáct měsíců. Jednoho dne v měsíci září vstal velmi časně. Otevřel svůj kapesní nůž. Podřezal hrdlo své tři a třicetileté manželce Hanně Cavillaové a svému prvorozenému synu Frankovi, jemuž bylo dvanáct let. Totéž učinil druhému synu, osmiletému Viktorovi a čtyřleté dceři Nellii. A nakonec také nejmladšímu dítěti, šestiměsíčnímu Ernestovi. Pak seděl vedle mrtvých po celý den, až do večera, kdy přišla policie. Řekl jim, aby vhodili do štěrbiny u automatického plynojemu jeden penny, aby si mohli rozsvítiti.
Frank Cavilla stál před soudem, jsa oděn ve velmi obnošený šat a nemaje u košile límečku. Byl mužem velmi slušně vypadajícím, měl mnoho černých vlasů, temné, výrazné oči, jemně utvořený nos a pěkně modelovanou bradu a vlnité, krásné vousy.
Předchozí části:
Následující části: