Z kapitoly III. MŮJ BYT A NĚKTERÉ JINÉ VĚCI
Z hlediska východního Londýna byl pokoj, který jsem najal za šest šilinků nebo za půl druhého dolaru týdně, nejvýš pohodlný. Na druhé straně byl však ze stanoviska amerického opatřen nábytkem hrubým, byl nepohodlný a malý. Jakmile jsem přidal k jeho skromnému nábytku ještě obyčejný stolek pro psací stroj, mohl jsem se sotva otočiti. A při nejlepším se mně to dařilo, když jsem se naučil proplouvati svým bytem jakýmsi červovitým pohybem, který však vyžadoval nesmírné obratnosti a duchapřítomnosti.
Když jsem byl v pořádku, či vlastně můj majetek, oblékl jsem se do svých šatů knockaboutů (pozn. překl. „Knockabout“ jest druh varietních komiků, kteří se objevují obyčejně ve dvou, oděni v hadrovitých šatech, bijí se klacky, porážejí a při tom vtipkují) a vyšel jsem si na procházku. Poněvadž jsem měl mysl naplněnou samými představami o bytech, počal jsem si je prohlížeti, maje na paměti představu, že jsem jako chudým mladým mužem se ženou a velikou rodinou.
Mým prvním objevem bylo, že prázdných domů bylo málo a že byly daleko od sebe – byly tak daleko od sebe, že ač jsem kráčel v nepravidelných kruzích po velikém okrsku několik mil, zůstával jsem přece mezi dvěma takovými domy. Nemohl jsem najít ani jediného dalšího prázdného domu a to mně bylo dostatečným důkazem, že tento okrsek je „přeplněn“.
Poněvadž mně bylo jasno, že jako chudý, mladý muž s rodinou si nemohu dovolit najímati žádný dům, a to ani v této nejvýš nežádoucí oblasti, hledal jsem pak pokoje bez nábytku, ve kterých bych mohl umístiti svoji ženu a děti a movitý majetek. Nebylo takových pokojů mnoho, ale přece jsem je nalezl, obyčejně jednotlivě, neboť se zdá, že tam považují jediný pokoj za dostatečnou místnost pro rodinu chudého člověka, ve které se může vařiti, jísti a spáti. Když jsem žádal dva pokoje, dívali se na mne pronajímatelé asi tak, jako se dívala jistá osoba na Olivera Twista, když chtěl více.
A nejen že považovali jediný pokoj za dostatečný byt pro chudého muže s rodinou, nýbrž byl jsem poučen, že mnoho rodin, které mají po jediném pokoji, mohou míti ještě tolik zbývajícího místa, aby vzali na byt jednoho nebo dva podnájemníky. A když takové pokoje mohou býti najaty od tří do šesti šilinků týdně, lze snadno uhodnouti, že podnájemník s doporučením může obdržeti místo na podlaze, řekněme od osmi pencí do jednoho šilinku. Ba může i za několik dalších šilinků jísti s rodinou své bytné. Ale na to jsem se opomenul dotazovati – bylo to odpustitelnou chybou z mé strany, když uvážíme, že jsem pracoval na základě rodiny domnělé.
Avšak domy, které jsem prohlížel, nejen že neměly koupelen, ale zvěděl jsem, že ve všech těch tisících domů nebylo koupelen vůbec. Za takových okolností, se ženou a dětmi a dvěma podnájemníky, kteří už tak trpí rozměry jediného pokoje a myjí se v malém plechovém umývadle, bylo by to podnikem neproveditelným. Ale zdá se, že náhrada vzniká úsporou mýdla a tak je vše v pořádku a Bůh je přece jen na nebi.
Nenajal jsem žádného pokoje a vrátil jsem se do ulice Johnnyho Uprighta. Při mé ženě a dětech a nájemnících a různých komůrkách, do kterých jsem je umísťoval, dostaly moje oči rozhled, tak že jsem nedovedl svého pokoje v celku ani přehlédnouti. Jeho obrovitost mi naháněla hrůzu. /To je o tom, že spousta věcí se pozná ve srovnání…/Je to opravdu pokoj, který jsem najal za šest šilinků týdně? Nemožno! Ale moje patní bytná zaklepala na dveře s otázkou, zdali mám vše v pořádku, a rozptýlila tak moje pochybnosti.
„Oh, ano, pane,“ řekla, odpovídajíc na moji otázku. „Tato ulice je vskutku poslední. Veškeré ostatní ulice byly právě takové asi před osmi nebo desíti léty a všichni lidé v nich byli velice slušní. Ale pak nás ostatní lidé vyhnali. Ti, kteří bydlí v této ulici, jsou právě poslední, již zde zbyli. Je to hrozné, pane!“
A pak mně vysvětlovala postup přelidnění, při němž činžovní cena sousedství stoupala, ale jeho mrav klesal.
„Vidíte, pane, naši lidé nejsou zvyklí bydleti v zástupech, jako to činí ti druzí. Nám je třeba více prostoru. Ti druzí, totiž cizinci a nižší vrstvy, mohou nacpati do tohoto domu pět až šest rodin, kdežto my jsme tu sami. /Ovšem ty „nižší vrstvy“ se tam určitě takto cpou jen na truc dané paní, protože jinak by si pronajaly paláce…/ A proto mohou platiti více nájmu, než si můžeme my dovoliti. Je to opravdu děsné, pane. A když si jen pomyslíte, že ještě před málo lety bylo naše sousedství právě tak pěkné a čisté!“ /máslo asi zdražilo samo, nešlo o výsledek účelového řízení… (ironie)/
Pohleděl jsem na ni. Měl jsem před sebou ženu nejvyššího stupně z anglické pracovní třídy, která jevila nesčetně důkazů zjemnělosti, ale byla pomalu unášena oním hlučícím a zkaženým proudem lidstva, jejž stávající síly vyhánějí z londýnského města na východ. Banka, továrna, hotel a budova kancelářská musí se rozmáhati a městské chudé obyvatelstvo je pouhým kočovným plemenem. A tak se stěhuje na východ, vlna za vlnou, přeplňujíc a snižujíc dům za domem, vyhánějíc před sebou lepší vrstvy dělnické jako průkopníky na okraj města nebo je stahujíc dolů – ne-li v pokolení prvním, pak jistě ve druhém a třetím.
Je to jen otázkou několika měsíců, kdy také ulice Johnnyho Uprighta musí jíti s proudem. On sám to ví také.
„Za dva roky,“ pravil, „dojde můj nájem. Můj domácí jest jedním z našich lidí. Nezvýšil činže v žádném ze svých zdejších domů, a proto jsme mohli zůstati. Ale může domy každého dne prodati, nebo může každého dne zemříti a to je – pokud se týká nás – totéž. Dům bude koupen nějakým peněžníkem, který vystaví vzadu, kde roste moje réva, nějakou potírnu a připojí ji k domu a pronajme ji jako pokoj některé rodině. Tak to máte – a Johnnyho Uprighta tu nebude!“ (…)
Z kapitoly IV. ČLOVĚK A PROPAST
„Povídám, máte nějaký byt k pronajmutí?“
Tato slova jsem pronesl nedbale přes rameno k tlusté a starší ženě, u jejíhož stolu jsem seděl v jedné špinavé kavárně poblíže Poolu a nedaleko Limehouse.
„Ó, ano,“ odvětila krátce a moje vzezření se snad dosti nepřibližovalo k průměrné zámožnosti, jakou její dům vyžadoval.
Více jsem neřekl a pojídal jsem svůj řízek slaniny a půl litru mdlého čaje mlčky. A ona si mne také již nevšímala, až když jsem měl platiti svůj účet (čtyry pence) a když jsem vyňal z kapsy všech deset šilinků. Očekávaný výsledek se ihned dostavil.
„Ano, pane,“ řekla stravovatelka najednou bez pobídky. „Mám pěkný byt, který by se vám jistě zalíbil. Vrátil jste se z nějaké cesty, pane?“
„Mnoho-li byste chtěla za pokoj?“ tázal jsem se, nevšímaje si její zvědavosti.
Prohlédla si mne shora dolů s upřímným překvapením. „Nepronajímám celých pokojů ani svým pravidelným nájemníkům, tím méně náhodným.“
„Pak se musím podívati o kousek dále,“ řekl jsem se zřejmým zklamáním.
Ale pohled na mých deset šilinků ji učinil žádostivou. „Mohla bych vám pronajati pěknou postel se dvěma jinými muži,“ nutila mne. „Jsou to dobří a poctiví lidé a stálí nájemníci.“
„Ale já nechci spáti se dvěma jinými lidmi,“ namítal jsem.
„Nebude toho třeba. V pokoji jsou tři postele a místnost není malá.“
„Kolik byste chtěla?“ tázal jsem se.
„Půl koruny týdně a dva a půl šilinků od nájemníka stálého. Jsem jista, že se vám moji lidé budou líbiti. Jeden z nich pracuje v jistém obchodním domě a je u mne již dva roky. A druhý je u mne šest – šest let, pane – příští sobotu u mne bude šest let a dva měsíce. Je posunovačem kulis,“ pokračovala. „Je to stálý a počestný člověk, a pokud je u mne, nezanedbal nikdy večerní práce. A má moji domácnost rád; říká, že je to nejlepší, když se může zdržovati doma. Dávám mu také stravu a druhým nájemníkům též.
„Domnívám se, že tím ušetří mnoho peněz,“ poznamenal jsem nevinně.
„Bože chraň, to nikoliv. Ale jinde by se svými příjmy tak dobře nevyšel.“
A tu jsem si vzpomněl na svůj rozměrný americký Západ a prostory pod jeho nebem a neomezeným vzduchem za tisíc Londýnů! A zde je tento muž, stálý a spolehlivý člověk, který nikdy nevynechá noční práce, muž poctivý a střídmý, jenž bydlí v jediném pokoji se dvěma jinými a platí za to měsíčně dva a půl dolaru a podle zkušeností se domnívá, že je to nejlepší, co by mohl míti! A zde jsem byl já, s mocí deseti šilinků v kapse, a mohl jsem tam vejíti ve svých hadrech a sdíleti s ním lože. Lidská duše je bytostí osamělou, ale někdy musí býti velice osamělou, když jsou tam ještě připuštěni náhodní lidé, mají-li deset šilinků.
„Jak jste zde dlouho?“ tázal jsem se
„Třináct let, pane – a nemyslíte, že by se vám můj byt líbil?“
Zatímco mluvila, šourala se vážně po malé kuchyňce, ve které vařila jídlo pro svoje nájemníky, kteří u ní byli také na stravě. Když jsem tam vstoupil, byla při plné práci, které nezanechala ani jednou po celou dobu hovoru. Jistě byla ženou pilnou. Vstává o půl šesté a poslední chodí na lože – a tak to činí po třináct let a za odměnu má šedé vlasy, špinavé šaty, sehnutá ramena, rozviklanou postavu, nekonečnou dřinu v zapáchající a hlučné kavárně, ze které je vyhlídka do uličky deset sto široké, mezi vysokými zdmi, a s okolím u pobřeží, které, abych to řekl co nejjemněji, je ohyzdné a odporné.
„Přijdete ještě, abyste se podíval?“ tázala se zamyšleně, když jsem kráčel ke dveřím.
A když jsem se obrátil a pohleděl na ni, poznal jsem úplně hlubokou pravdu, skrývající se ve starém rčení: „Ctnost je sama sobě odměnou.“
Vrátil jsem se k ní.
„Měla jste někdy prázdno?“ tázal jsem se.
„Prázdno!“
„Byla jste několik dní na venkově na zdravém vzduchu – nějaký den, víte, abyste si odpočinula?“
„Bože, chraň!“ zasmála se. A poprvé zanechala práce. „Prázdno, že ano? Já a prázdno! Představte si to jen!“ (…)
A pak jsme se dali do hovoru, jenž se protáhl, když jsme přišli do hostince, kde jsme vypili „na polovic“ několik půllitrů. To pak vedlo k důvěrnějšímu přátelství, takže, když jsem vyňal celé svoje jmění v šilinkách (byl to schválně celý můj majetek v měďácích), a když jsem odsunul na stranu šestipenci na postel a druhou za další tekutinu „na polovic“, nabídl velkomyslně, že propijeme celý šilink.
„Můj soudruh se poslední noci popral a policajti ho chytili,“ vysvětloval. „Proto můžete spát se mnou. Co tomu říkáte?“
Přisvědčil jsem, a když jsme byli prosáklí za celý šilink pivem a když jsme se té noci vyspali na bídné posteli v prabídné díře, znal jsem ho již skrz naskrz. A moje pozdější zkušenosti potvrzují, že byl představitelem velikého tělesa londýnských dělníků nižších vrstev.
Byl rozeným Londýňanem a jeho otec byl jako on pijákem a hasičem. V dětství byl jeho domov na ulicích a v dokách. Nikdy se nenaučil čísti a nikdy toho nepocítil potřebu – považoval to za věc marnou a neužitečnou – alespoň pro člověka jeho stavu.
Pamatoval se na matku a na množství ječících bratrů a sester, kteří byli všichni nacpáni do dvou místností a žili z bídnější a nepravidelnější stravy, než jakou si mohl sám opatřiti. Ve skutečnosti nepřicházel nikdy domů, leda tehdy, když neměl štěstí a nemohl si opatřiti jídla. Při drobných pracích a žebrotě na ulicích, při dvou, třech malých cestách po moři jako kuchyňský sluha a při několika dalších cestách jako nakladač uhlí a pak jako „zplna opeřený“ hasič – tak dosáhl výše svého života.
A při tomto životě si dovedl vytlouci také jakousi filosofii, velmi nepěknou a odpornou, ale přes to z jeho stanoviska velmi logickou a rozumnou. Když jsem se ho tázal, proč je živ, odpověděl mi okamžitě: „Pro chlast.“ /Doporučuji knihu Jacka Londona – Démon alkohol – tam se dozvíte, jak alkohol na chudinu číhal na každém rohu, a jak se mu fakticky nešlo vyhnout, ovšem vše se to dělo jistě samo sebou… Máslo samo zdražilo./ Nějaká námořní cesta (neboť člověk musí žíti a získati potřebných prostředků) a pak obdrží mzdu a potom následuje velká pitka. Nato následovaly náhodné malé pitky, prolévání hrdel v hospůdkách, kde platili soudruzi, jimž zbylo několik měďáků jako mně, a když toto prolévání bylo skončeno, následoval jiný výlet na moře a potom opakování tohoto prokletého kruhu.
„Ale co ženy?“ namítal jsem, když dokončil svoje prohlašování, že pití jest jediným životním cílem.
„Ženy!“ Udeřil svojí sklenicí na stůl baru a kázal výmluvně. Ženy jsou věci, kterých podle svého ‚vzdělání‘ nechávám na pokoji. Nevyplácí se to, soudruhu. Nevyplácí se to. K čemu takový muž, jako já, potřebuje žen? Povězte mi to jen. – Viděl jsem svoji matku a na té jsem měl dosti. – Viděl jsem, jak kolem sebe tloukla děti a jak činila starého otce nešťastným, kdykoliv jsem přišel domů, což se stalo velmi zřídka – tohle zaručuji. A proč? Poněvadž byla matkou! Zkrátka, činila domov nešťastným – to bylo to. A pak jsou jiné ženy – jak zacházejí s chudým topičem, který má kapse několik šilinků? Má v kapse na dobrý doušek; dobrý, dlouhý doušek, ale ženy ho oberou o vše tak rychle, že mu nezbude ani na jedinou sklenici. Vím to. Nahlédl jsem do toho a vím, jaké to je. A povídám vám: kde jsou ženy, tam jsou také nesnáze – křik a starosti, pračky a surovosti, policajti, soudy a na konec všeho měsíc těžké práce a to beze mzdy.“
„Ale žena a děti,“ stál jsem na svém. „Vlastní domov a vše ostatní. Pomyslete, když se vrátíte z cesty domů a když vám lezou děti na kolena a když je žena šťastná a usmívá se a když má pro vás políbení, prostírajíc na stůl, a když líbáte všechny děti, než odejdou na lože a když samovar zpívá a pak – ty dlouhé rozmluvy, kde jste byl a co jste viděl, a ona, vypravujíc vám o sobě a všech malých událostech, které se sběhly v době vaší nepřítomnosti a…“
„Hrome!“ vykřikl a strčil mne žertem pěstí do ramene. „K čemu to směřujete?“ Paní, která by vás líbala a lezoucí děti a zpívající samovar – a to vše za čtyry libry a deset šilinků, když máte loď, na níž můžete pracovat, a za čtyry nicky, když jí nemáte! Řeknu vám, co bych já měl za čtyry libry a deset šilinků – paní, jež by se se mnou hádala, křičící děti, žádné uhlí, na němž by samovar zpíval, poněvadž je v zastavárně – to bych měl já. Je dosti na tom, když má člověk radost, že se vrátil z moře. Paní! K čemu? Aby vás činila nešťastným? Děti? Dejte si jen raditi, soudruhu, a nemějte jich. Podívejte se na mne! Mohu si dopřáti svého piva, kdykoliv je mně libo, a nemám žádné zatrolené ženy a dětí, které by křičely o chleba. Jsem šťasten, ano, jsem šťasten, se svým pivem a svými soudruhy, jako jste vy, a s dobrou lodí, která se mi namane k nějaké námořní cestě. A tak, povídám, dejme si ještě nalít. Na polovic – to mně stačí.“ /tomu se říká ideální otrok…/
Aniž chci dále uváděti řeč tohoto mladého člověka, jemuž bylo asi dvaadvacet let, jsem přesvědčen, že jsem dostatečně naznačil jeho životní filosofii, jakož i hospodářský její podklad. Nikdy nepozná života u svého krbu. Slovo „domov“ probouzelo v něm jenom nepříjemné vzpomínky. Při nízkých mzdách svého otce a jiných mužů stejné životní dráhy nalézal dosti důvodů, aby označoval ženu a děti jako překážky a příčiny mužské bídy. Jsa bezděčným hedonistou, beze vší morálky a člověkem materialistickým, hledal největší možné štěstí jen pro sebe a nalézal je v pití.
Byl mladým pijákem, předčasným vrakem, neměl tělesné schopnosti pro práci topičskou, ani pro práci v dílně nebo na ulici, a konec toho – viděl jej právě tak jasně jako já, ale neměl pro něj hrůz. Od okamžiku jeho narození spojily se veškeré síly v jeho okolí, aby ho zatvrdily, a on se díval na svoji bídnou, neodvratnou budoucnost s bezstarostností a necitelností, jichž dojem jsem ze sebe setřásti nedovedl.
A přece jen nebyl člověkem zlým. Nebyl vnitřně ani hrubým, ani neřestným. Měl přirozenou mentalitu a byl více než prostředně nadán tělesnými silami. Jeho oči byly modré a kulaté a byly ostíněny dlouhými brvami a stály daleko od sebe. Kromě toho byl v nich jakýsi úsměv a za nimi byla zásoba humoru. Jeho čelo a vůbec veškeré rysy byly dobře vyvinuty, ústa a rty měl krásné, ačkoliv se v nich vyvinoval již jakýsi krutý výraz. Jeho brada byla však slabá, ale ne příliš slabá. Viděl jsem muže, sedící na vysokých místech, s bradami slabšími.
Jeho hlava byla pěkná a tak pěkně se nesla na dokonalém krku, že jsem nebyl překvapen jeho tělem oné noci, když se před ostatními svlékl. Viděl jsem mnoho mužů nahých na cvičištích a ve školách, mužů dobré krve a výchovy, ale neviděl jsem nikdy člověka, který by ve své nahotě měl takové přednosti jako tento mladý piják dvaadvaceti let, tento mladý bůh /potencionální náměstek Boha na Zemi/, odsouzený k utrpení a zřícenině za čtyry nebo pět krátkých let, muž, jenž musí odejíti bez potomků, kteří by po něm měli nádherné dědictví.
Zdálo se svatokrádeží, ničiti takový život, a přece jsem byl nucen přiznati, že měl pravdu, když se při svých čtyřech librách a deseti šilincích v městě Londýně neoženil. Právě tak jako onen posunovač kulis byl šťastnější, když mohl vycházeti se svými příjmy v pokoji, který sdílel se dvěma jinými lidmi, než kdyby byl umístil slabou rodinu společně s jinými lidmi v lacinějším bytě, když by se mu nepodařilo se svými příjmy vystačiti.
A den za dnem jsem se přesvědčoval, že by bylo nejen nemoudré, nýbrž přímo zločinné, kdyby se lidé z Propasti ženili. Jsouť kameny, které stavitel odmítl. /Jenže něco jiného je, když z nich ten „stavitel“ takové kameny vyrábí programově!!!/ Ve společenské dílně není pro ně místa a veškeré síly společnosti je tlačí dolů, až zahynou. /Je zajímavé, že po VŘSR, které se bohužel London nedožil, se najednou hodily všechny kameny a pro všechny bylo dost práce, zatímco na vyspělém Západě dál tyto kameny skomíraly a hynuly…/ Na dně Propasti jsou slabí, zpití a duševně i tělesně neschopní. A jestliže se rozmnožují, jest jejich život tak znehodnocený, že musí zahynouti samovolně. /Zde si London poněkud odporuje, neboť právě popsal, že jeden z těchto kamenů sice byl zpitý, ale jinak duševně i tělesně schopný. A zpitý byl proto, že neviděl ve svém životě žádné východisko a nic, co by mohl dělat jinak, jak svou situaci zlepšit. Do této situace ovšem byl řízením společnosti programově vmanévrován. Jak dokázali bolševici jinou organizací společnosti. Ale není divu, že v něco takového London ve své době nevěřil. Svět okolo něj mu zas a znovu dokládal, že to JINAK NEJDE! To proto jsou ti bolševici pro parazity řídící svět tak nebezpeční, když ukázali, že to jde! A doposud se výsledky jejich řízení nepovedlo eliminovat./
Práce světa přechází přes ně a oni se jí nechtějí zúčastňovati a také toho nemohou. A pak také práce světa jich nepotřebuje. Jest mnoho lidí mnohem schopnějších než oni, kteří se drží nahoře příkré stráně a kteří se šíleně namáhají, aby z ní nesklouzli.
Zkrátka, londýnská Propast jest podobna velikým jatkám. Rok za rokem, desetiletí za desetiletím vlévá venkovská Anglie do Londýna celou záplavu mocného a silného života, jenž se však nejen neobnovuje, nýbrž hyne ve třetím pokolení. Na slovo vzaté autority tvrdí, že londýnský dělník, jehož rodiče a dědové se narodili v Londýně, je tak pozoruhodným jedincem, že ho zřídkakdy nalézáme. /Tato řízením naprogramovaná jatka jsou totiž velice efektivní! Vždy byla efektivní, než lidé zjistili, že to skutečně jde i jinak!/
Pan A. G. Pigou pravil, že staří chuďasové a zbytek, který tvoří „ztracenou desetinu“, činí 7,5% londýnského obyvatelstva. To znamená, že loni a včera a dnes a v tomto okamžiku hyne 450 000 těchto bytostí bídně na dně společenské jámy, nazývané Londýnem. /Centra bohaté říše, nad kterou nezapadá slunce, podotýkám! To znamená, že měla dost zdrojů, aby učinila život těchto lidí lidským, i kdyby to mělo být na úkor vysávaných kolonií, jenže to prostě nebylo cílem řízení!/ (…)
Čtyři sta a padesát tisíc jest velmi mnoho lidí. Mladý hasič byl jenom jedním z nich. A potřeboval k tomu trochu času, aby mohl říci to, co řekl. Nerad bych slyšel mluviti je všechny zároveň. Rád bych věděl, zdali je slyší Bůh? /Já bych řekla, že slyší. Jenže problém je, že ta pomoc je vždy na konci vlastního ramene. „Nejjistější místo, kde naleznete pomocnou ruku, je na konci vašeho ramene,“ řekl Mark Twain. Chce-li někdo být náměstkem Boha na Zemi, musí se o to sám také přičinit./
Předchozí části: