V rámci série vše se nejlépe pozná ve srovnání, mé poznámky jsou kurzívou v závorkách a zvýraznění jsou také moje.
(V českém jazyce bylo vydáno v roce 1924.)
Předmluva
Zkušenosti vypravované v této knize, potkaly mne v létě roku 1902. Vstoupil jsem do londýnského podsvětí, s duševní náladou, kterou bych mohl nejlépe přirovnati k náladě cestovatele na výzkumech. Chtěl jsem nabýti důkazů přesvědčením svých očí, spíše než učením těch, kteří nic neviděli, nebo slovy těch, kteří viděli a byli tam přede mnou. Dále pak jsem vzal s sebou jisté prosté měřítko, kterým jsem chtěl měřiti život v tomto podsvětí. To, co se blížilo více k životu, tělesnému i duševnímu zdraví, bylo dobré, a to, co se blížilo k životu méně, co zraňovalo, co život umenšovalo a znetvořovalo, bylo zlé.
Čtenář ovšem pochopí, že jsem viděl velmi mnoho zla. A přece jen nesmíme zapomínati, že doba, o které píši, byla považována v Anglii za „dobu dobrou“. Hlad a nedostatek přístřeší, s nimiž jsem se setkal, tvoří chronický stav bídy, který není nikde vykořeněn – ani v dobách největšího bohatství. /A skutečně nebyl, dokud nepřišli bolševici se svou VŘSR. To by si měli uvědomit všichni ti, jejichž intelekt se dá velice snadno ohodnotit, jestliže používají slovo soudruh v podobě urážky a nadávky, přičemž se sami stále ještě těší z toho, co jim ti soudruzi vybojovali. Než totiž přišli ti soudruzi, „nebylo to nikde vykořeněno“, a to zdůrazňuji „ani v dobách největšího bohatství“. Zde se dotyční mohou potěšit úrovní kvality života ve Velké Británii, v Londýně, v centru koloniální říše, nad kterou nezapadalo slunce, takže měla dost zdrojů postarat se i o posledního z posledních v tom Londýně, i kdyby to nakrásně mělo být na úkor lidí z kolonií, jenže to nikdy nebylo cílem řízení globální „elity“… Přičemž do VŘSR zbývá ještě celých 15 let!/
Po létě, o kterém píši, nastala krutá zima. Veliký počet nezaměstnaných seskupil se v průvody, jichž bylo najednou třeba tucet a které kráčely denně londýnskými ulicemi, volajíce po chlebě. Pan Justin Mc. Carthy, když psal v měsíci lednu 1903 do newyorského časopisu „Independent“, popisuje krátce tehdejší situaci takto: „V chudobincích není dosti místa k ubytování hladovějících zástupů, které žebrají každého dne a každé noci u dveří o potravu a přístřeší. Veškeré dobročinné ústavy vyčerpaly svoje prostředky, pokoušejíce se obdržeti zásoby potravin pro hladovějící obyvatelstvo londýnských sklepů a podkrovních pater a nejbídnějších předměstských uliček. Střediska Armády Spásy v různých částech Londýna jsou v noci obléhána zástupy nezaměstnaných a hladových, jimž nemůže býti opatřen ani příbytek, ani prostředky k životu.“ /Skutečně to nešlo? V koloniální říši vykrádající celý svět? Nebo to prostě nebylo cílem řízení…?!/
Bylo namítáno, že kritika, kterou jsem vyslovil o těchto věcech, jak se mi objevily v Anglii, jest příliš škarohlídskou. Musím však říci na svoji omluvu, že ze všech optimistů jsem optimistou největším. Ale posuzuji lidstvo méně podle politických skupin a více podle jednotlivců. Společnost roste, zatím kdy politické stroje se rozpadávají na kusy a stávají se „veteší“. Pokud se týče Angličanů, totiž jejich mužů a žen a zdraví a štěstí, vidím pro ně budoucnost jasnou a úsměvnou. Ale pro větší část politického soustrojí, které s nimi teď špatně hospodaří, nevidím nic než hromadu veteše.
Jack London, Piedmont v Kalifornii
Z kapitoly I. SESTUP
„Ale věřte přece, že toho nemůžete učiniti,“ říkali mi přátelé, k nimž jsem se obrátil o pomoc, když jsem chtěl zapadnouti do londýnského East Endu. (pozn. překl. Východní část Londýna s nejchudším a nejbídnějším obyvatelstvem, část, ve které bydlí také nejhorší společnost zločinců, takže se tam sotva může odvážiti i Londýňan – třeba ve dne. /To se pan překladatel zmýlil, ti nejhorší zločinci bydleli a stále bydlí jinde a v luxusu!/) „Nejlépe učiníte, když se obrátíte na policii, aby vám dala vůdce,“ dokládali, když si věc rozmyslili, namáhajíce se všemožně, aby se přizpůsobili duševnímu postupu šílencově, který k nim přišel s dobrým doporučením, ale s porušeným rozumem.
„Ale já nechci nic míti s policií,“ namítal jsem. „Chci jíti do East Endu sám a podívati se na věci také sám. Chci věděti, jak tam lidé žijí a proč tam žijí a k čemu tam žijí. Krátce, chci tam žíti s nimi.“
„Snad tam nechcete žíti,“ říkali všichni a na jejich dlouhých tvářích byla zřetelně napsána obava. „Vždyť se praví, že jsou tam místa, kde lidský život nemá ceny dvou haléřů.“
„A to jsou právě místa, která chci viděti,“ přerušil jsem je.
„Ale vždyť víte sám, že toho učiniti nemůžete,“ zněla pokaždé odpověď.
„Pro tohle jsem vás nevyhledal,“ odvětil jsem krátce, poněvadž jsem se trochu zlobil nad jejich nepochopením. „Jsem zde cizincem a přeji si, abyste mně řekli, co víte o East Endu, abych něco měl, s čím bych začal.“
„Ale my o East Endu nic nevíme. Je to někde tamhle.“ A při tom mávli nesměle rukama v onu stranu, kde za řídkých příležitostí může býti spatřeno vycházející slunce.
„Tak tedy půjdu ke Cookovi,“ prohlásil jsem (pozn. překl. Největší světová, anglická cestovní kancelář, která obstarává okružní cesty do celého světa.)
„Ach, ano,“ odpověděli mi s ulehčením. „Cook to bude dozajista věděti.“
Ale, ó Cooku, ó Tomáši Cooku a Synu, kteří jste takovými stopaři a průkopníky, a kteří zanecháváte na celém světě ukazatele cest a kteří poskytujete vždycky první pomoci zbloudilým cestovatelům, bez váhání a okamžitě, se snadností a ochotou! Byli byste mne mohli poslati do nejtemnější Afriky nebo nejvnitřnějšího Tibetu, ale do londýnského East Endu, který je vzdálen sotva co by kamenem dohodil od Ludgate Cirkusu, tam jste cesty neznali! (…)
Oddechl jsem si zhluboka úlevou. Spáliv za sebou mosty, mohl jsem se teď úplně volně ponořiti do oné lidské pustiny, o níž, jak se zdálo, nikdo nic nevěděl. A ihned potom jsem se setkal s novou obtíží v podobě mého drožkáře, osobnosti se šedými licousy a i jinak význačně důstojnou, která mne vozila nepřetržitě několik hodin po City. (pozn. překl. Obchodní část Londýna)
„Vezte mne do East Endu,“ nařídil jsem, usednuv.
„Kam, pane?“ tázal se se zjevným překvapením.
„Do East Endu – kamkoliv. Jeďte.“ (…)
Nikde na ulicích londýnských neuniknete pohledu na opovrženou bídu, neboť pětiminutová chůze skoro z každého místa vás dovede k nějakému brlohu nebo špinavé uličce. Ale oblast, do které teď moje drožka pronikala, byla nekonečnou řadou peleší. Ulice byly naplněny zcela novým a neobvyklým lidským pokolením. Tito lidé byli nevysoké postavy a jejich vzezření bylo bídné a jejich tváře byly obyčejně pitím opuchlé. Tak jsme jeli několik anglických mil podél cihlových domů a špíny a z každé příčné ulice a uličky se objevily dlouhé perspektivy na samé cihlové domy a bídu. Tu a tam vyhlížela nějaká hlava opilce nebo ženy a vzduch byl hnusný samými zvuky vády a hašteření. Na tržišti hledali vrávorající starci a ženy ve smetí a blátě odhozené shnilé brambory, boby a zeleninu, při čemž malé děti v hejnech jako mouchy se kupily kolem hnijících hromad ovoce a strkaly paže až k ramenům do této tekuté spousty, aby si vytahovaly jednotlivá sousta jen z části zkažená, která na místě pohlcovaly.“
Po celou svoji jízdu jsem se nesetkal s jedinou drožkou a můj povoz zdál se nějakým zjevením z jiného lepšího světa, což jsem soudil podle toho, jak děti běhaly za ním a podle něho. A pokud jsem mohl dohlédnouti, byly všude jenom pevné, cihlové zdi, kluzké chodníky a hlučící ulice, takže po prvé v životě se mne dotekl strach před zástupy. Bylo to jako strach před mořem, a toto bídné množství ulice za ulicí zdálo se býti jakoby mnohými vlnami obrovského a zapáchajícího moře, vzdouvajícího se kolem mne a hrozícího vztyčiti se a zaplaviti mne. (…)
Zatím se však již shromáždil zástup rozedraných diváků kolem drožky a já, zasmáv se nanovo, ubíral jsem se zpět, ke krámu se starými šaty.
Tam mně nastala přední obtíž v tom, abych obchodníka přesvědčil, že chci opravdu a skutečně staré šaty. Po marných pokusech vnutiti mně nové a nemožné kabáty a spodky, počal přinášeti na denní světlo spousty starého šatstva, ale tvářil se při tom tajemně a činil temné narážky. Činil to se zřetelným úmyslem, aby mně dal na srozuměnou, že „vyčenichal můj úmysl“, a aby mně vehnal do úzkých strachem před prozrazením a dohnal mne tak k vysoké ceně za můj nákup. Považoval mne za nějakého člověka, který se ocitl v nesnázích, nebo za těžkého zločince, který sem přišel přes moře – v obou případech byl jsem mu osobou, která se chce vyhnouti policii.
„Ale smlouval jsem s ním nad bezpříkladným rozdílem mezi skutečnou cenou a jeho požadavkem, až jsem ho nadobro vyvedl z jeho klamu, takže se konečně rozhodl smlouvati houževnatě s houževnatým kupcem. Nakonec jsem si vybral pár pevných, ač hodně obnošených spodků, odřenou kazajku s jediným zbývajícím knoflíkem, pár hrubých střevíců, které byly jistě někde ve službě při skládání uhlí, a úzký kožený opasek a velmi špinavou soukennou čapku. (…)
Nalezl jsem svého drožkáře a nějakého policistu s hlavami u sebe, ale poslednější, když si mne ostře prohlédl a když se zvlášť pátravě podíval na ranec, který jsem nesl pod paží, se odvrátil a opustil drožkáře, aby provedl vzpouru sám. Nechtěl jeti ani o krok dále, dokud jsem mu nezaplatil sedm a půl šilinků, které jsem mu byl dlužen. Potom byl však ochoten vézti mne třeba až na konec světa a nesmírně se omlouval za svoji výzvu k zaplacení a vysvětloval mi, že v londýnském městě se člověk setkává velmi často s podivnými zákazníky.
Ale vezl mne pouze do Highbury Vale v severním Londýně, kde na mne čekala moje zavazadla. Tam jsem následujícího dne zul svoje střevíce (ne bez lítosti, poněvadž byly tak lehké a pohodlné) a svlékl jsem se ze svého šedého, měkkého cestovního oděvu a počal jsem se oblékati do šatů jiných a nepředstavitelných lidí, kteří musili býti opravdu nešťastní, když jim bylo rozloučiti se s takovými hadry za bídné peníze, které obdrželi od obchodníka. Do flanelové kazajky, pod paží, jsem si zašil zlatý sovereign (byl to jistě skromný peníz pro případ nějaké tísně) a pak jsem se do kazajky oblékl. Poté jsem usedl a přemýšlel jsem o krásných a tučných letech, která učinila moji kůži tak měkkou a přivedla moje nervy blízko k povrchu, neboť kazajka byla hrubá a drsná jako košile ze žíní a já přiznávám, že nejpřísnější asketové netrpí více, než jsem trpěl já v následujících dvaceti čtyřech hodinách.
Ostatní části mého oděvu daly se obléci snadno, ačkoliv střevíce nebo boty mně byly záhadou. Byly tak tvrdé a nepoddajné, jako kdyby byly udělány ze dřeva. A teprve pak, když jsem dlouho tloukl svými pěstmi do svršků, podařilo se mně vsunouti do nich nohu. Potom s několika šilinky, kapesníkem a nožem v kapse, vzal jsem s sebou ještě trochu balicího, hnědého papíru a chumáč tabáku a pak jsem dupal po schodech dolů a rozloučil jsem se se svými přáteli, již byli naplněni zlými předtuchami. Když jsem vycházel ze dveří, nemohla služka – příjemná žena středního věku – potlačiti zašklebení, které zkroutilo její rty a rozevřelo je až k uším, z bezděčného soucitu, a přitom ze sebe vyrazila nepěkný zvířecí zvuk, který jsme si navykli nazývati „smíchem“.
Jakmile jsem se ocitl na ulici, již jsem byl dotčen dojmem rozdílu, který vyvolaly moje šaty. Z chování obyčejných lidí, se kterými jsem se setkal, zmizela veškerá úslužnost. Rychle, takřka v okamžiku, stal jsem se jedním z nich. Můj ošumělý, na loktech odřený kabát, byl jim návěštím a odznakem vrstvy, do které jsem náležel a kteráž byla také jejich vrstvou. Můj oděv učinil ze mne člověka jim rovného, a místo úlisnosti a příliš úslužné pozornosti, kterých se mně až dosud dostávalo, sdílel jsem s nimi teď kamarádství. Muž v bavlněných šatech a se špinavým šátkem na krku neoslovoval mne již „pane“ nebo „pane řediteli“. Teď jsem byl všude jen „soudruhem“ – bylo to pěkné a srdečné slovo, v němž zaznívala vřelost a radost, kterých v dřívějších osloveních nebylo. Pane řediteli! Zavání to mocí a pánovitostí a vysokou autoritou. – Je to daní člověka, jenž je pod člověkem, který se dostal na vrchol, jest to vysloveno v naději, že trochu povolí a že umírní svoji váhu, což znamená jiným způsobem, že je to vlastně jenom prosba o almužnu.
To mně připomíná radost, kterou jsem pocítil ve svých špinavých hadrech a jež není dopřána průměrnému Američanovi, když se ocitne na evropské pevnině /No tady je otázka, co to tenkrát bylo ten průměrný Američan, jistě to nebyli ti lidé, kteří dělali ve fabrikách 10 a více hodin denně, ti do Evropy nejezdili a myslím, že by ten průměr svým počtem posunuli poněkud jinam, stejně to neplatilo pro ty americké námořníky, kteří se náhodou ocitli v Anglii ve snaze nalézt práci, a byli ve stejných hadrech, jaké měl nyní on sám…/. Cestovatel ze Spojených států po Evropě, není-li právě Kroesem, shledá rychle, že se stává vědomě lakotným, a sice zástupy lupičů, kteří se mu věší na paty od rána do večera a kteří vyprazdňují jeho tobolku způsobem, nad nímž se musí zardívat úroky z úroků.
Ve svých hadrech jsem unikl tomuto moru zpropitného a setkával jsem se s lidmi na základě rovnosti. Ano, než se ukončil den, obrátil jsem kartu a řekl jsem nejvýš vděčně jednomu pánovi, kterému jsem podržel koně a jenž do mé napřažené ruky spustil jeden penny: „Děkuji, pane.“ Ve svém novém stavu, v nových šatech jsem objevil také jiné změny. Když jsem přecházel hlavní třídy, shledal jsem, že se stávám jaksi obratnějším při vyhýbání se povozům a nejmocnější dojem byl v tom, že můj život se zlevnil v přímém poměru s mými šaty. Když před tím jsem se tázal některého policejního strážníka na cestu, zeptal se mne obyčejně: „Chcete jeti omnibusem nebo drožkou, pane?“ Ale teď zněla jeho otázka: „Pěšky nebo pouliční drahou?“ Také na železniční stanici mně byl jako samozřejmě podáván vždycky lístek třetí třídy.
Ale za to vše se mně dostávalo náhrady. Teď jsem se po prvé setkával s anglickými nižšími vrstvami tváří v tvář a poznával jsem je. Když na rozích ulic nebo v hostincích se mnou rozmlouvali povaleči a dělníci, mluvili jako muž k muži a rozmlouvali zcela přirozeně bez jediné myšlenky, že ode mne něco obdrží za to, co mluví, nebo za způsob, kterým mluví.
A když jsem se konečně odebral do East Endu, dostalo se mi uspokojení, poněvadž jsem se přesvědčil, že strach před lidskými zástupy mne již nepronásleduje. Stal jsem se jejich součástkou. Obrovské a zapáchající moře se vzedmulo a převalilo se přese mne anebo jsem tam sám nepozorovaně sklouzl. A nebylo při tom nic strašného – s jedinou výminkou, totiž s onou spodní kazajkou.
Z kapitoly II. – JOHNNY UPRIGHT
Adresy Johnnyho Uprighta vám nedám. Nechť vám postačí, že bydlí v nejctihodnější ulici East Endu – v ulici, která by byla v Americe považována za velice bídnou, ale jež je skutečnou oázou v poušti východního Londýna. Je ze všech stran obklopena nečistotou a ulicemi, nacpanými mladou a špinavou a neřestnou generací. Ale její dlažba je poměrně prosta dětí, které si nemají kde hráti, takže vypadá trochu opuštěně, poněvadž jest jenom málo lidí, kteří sem vcházejí nebo vycházejí.
Každý dům v této ulici jako ve všech ostatních ulicích, stojí bok po boku svému sousedu. Do každého domu jest jenom jediný vchod hlavními dveřmi a každý dům jest asi osmnáct anglických stop široký (5,5 m) a je vzadu opatřen malým dvorkem, ohraničeným cihlovou zdí, odkud, jestliže neprší, můžete viděti kousek oblohy břidlicově šedé barvy. Nutno však věděti, že teď mluvím o jakési zámožnosti v East Endu. Někteří lidé v této ulici se mají tak dobře, že si drží i služku. Johnny Upright má také služku, jak jsem záhy zvěděl, neboť ona byla v této části světa mojí prvou známostí.
Přišel jsem k domu Johnnyho Uprighta a ke dveřím přišla služka. A teď nezapomeňte, že její životní postavení bylo bídné a soucit vzbuzující, ale přesto se na mne dívala se soucitem a pohrdáním. Projevila zřejmé přání, aby náš rozhovor byl pokud možno krátký. Byla neděle a Johnny Upright nebyl doma, a to bylo vše, co mně mohla říci. Ale já jsem setrval a mluvil jsem dále, zda-li by mně nemohla přece ještě něco říci, až konečně byla ke dveřím přivábena paní Uprightová, aby vyplísnila děvče, že dveří nezavřela, než ke mně obrátila svoji pozornost.
Ne, pan Johnny Upright nebyl doma a pak také v neděli nikoho nepřijímal. Řekl jsem, že je to velmi zlá věc. Hledám snad práci? Ne, naopak, přišel jsem navštíviti Johnnyho Uprighta v jakési záležitosti, která mu může přinésti zisk.
Tím nastala ve věcech náhlá změna. Pán, o kterého šlo, byl v kostele, ale bude jistě doma za hodinu nebo v době přibližné a pak ho mohu navštíviti.
Chtěl bych snad laskavě vejíti dovnitř? Ne, paní mne nepozvala, ačkoliv jsem na to líčil, řka, že půjdu dolů na roh, a že tam budu čekati v hostinci. A tak jsem šel vskutku na roh, ale poněvadž byla doba bohoslužeb, byl hostinec zavřen. /Nu samozřejmě, na chudý lid bylo líčeno hospodami, aby se zpíjel, ale to muselo jít stranou, šlo-li o nástroj řízení v podobě církví, takže návštěvnosti se muselo pomoci mimo jiné i zavřením hospod./ Padal neblahý deštík a já, nemaje nic lepšího, posadil jsem se na schod sousedního domu a čekal jsem.
A k tomuto schodu přišla pak služka, velice špinavá a u velikých rozpacích, aby mně řekla, že mně paní dovoluje vrátit se a čekati v kuchyni.
„Přichází sem tolik lidí tázati se po práci,“ vysvětlovala mně paní Uprightová s omluvou, „a proto doufám, že mně nevezmete za zlé způsob, jakým jsem s vámi mluvila.“
„Vůbec ne, vůbec ne,“ odvětil jsem nejvznešenějším způsobem a pro tentokráte jsem si prohlížel svoje hadry s důstojností. „Chápu to docela, o tom vás ujišťuji. Myslím, že lidé, kteří hledají práci, vás unavují až k smrti.“
„Ovšem že,“ odvětila s výmluvným a výrazným pohledem. Pak mne dovedla dovnitř, ale ne do kuchyně, nýbrž do jídelny, což jsem přijal jako přízeň, v náhradu za svoje vznešené chování.
Tato jídelna, která byla v téže úrovni s kuchyní, byla asi čtyři stopy pod úrovní ulice a byla tak temná (bylo poledne), že jsem musil čekati hezkou chvíli, aby si moje oči navykly na tuto tmu. Bledé světlo pronikalo dovnitř oknem, jehož hoření část byla ve stejné rovině s chodníkem, ale přes to jsem shledal, že při tomto světle mohu čísti noviny. (…)
/Potřeboval si pronajmout byt, kam by se mohl uchýlit do lidštějších podmínek při svých výzkumech, umýt se, vyspat, udělat si poznámky a převlékat se jednou do chudinských šatů a jednou do bohatých, podle potřeby, a nikdo ho přitom nepokládal za podezřelého a jeho věci byly v bezpečí. Pan Upright mu v tom měl být nápomocen…/
„Mluvte nahlas,“ přerušil moje zahajovací slova. „Velice jsem se nastydl a neslyším dobře.“
Ó stíny starého Sloutha a Sherlocka Holmesa! Byl bych rád věděl, kde byl ukryt jeho pomocník, jehož povinností bylo napsati vše, co bych nahlas vypověděl. A až do dnešního dne, ačkoliv jsem viděl Johnnyho Uprighta mnohokráte, a ač jsem nad touto událostí mnohokráte hloubal, nedovedl jsem přece nikdy uhodnouti, zdali byl opravdu nachlazen, či měl-li nějakého pomocníka v druhém pokoji. Ale jedné věci jsem si jist: ačkoliv jsem podal Johnnymu Uprightovi veškerá vysvětlení, týkající se mé osoby a mého záměru, zdržel se všeho posudku až do druhého dne, kdy jsem přibyl do jeho ulice v obyčejném oděvu a v drožce. Pak bylo jeho uvítání dosti srdečné a já jsem s ním šel dolů do jídelny, do společnosti jeho rodiny na čaj.
„Máme to zde skromné,“ pravil, „nemáme masa a proto nás musíte přijati tak jak jsme, s našimi prostými způsoby.“
Děvčata se zardívala a byla na rozpacích, když mne pozdravovala, ale on jim toto setkání se mnou neučinil snadnější.
„Ha! Ha!“ smál se bouřlivě a srdečně a bil plochou dlaní do stolu, až talíře řinčely. „Děvčata se včera domnívala, že jste přišel žebrati o kousek chleba! Haha! Hohoho!“