Z kapitoly VIII. (Lidé z propasti II.) DĚTI.
V East Endu můžete viděti jeden pěkný výjev, ale jenom jediný – a jsou to děti, tančící na ulicích, když přijde muž s kolovrátkem. Je to překrásné pozorovati tyto malé občany, tuto novou generaci, jak se naklánějí a jak si vykračují, s hezkými, drobnými pohyby, napodobující dospělé a se svými půvabnými vlastními vynálezy, se svalstvem, které se pohybuje rychle a snadno, a s tělíčky, jež vesele poskakují, provádějíce rytmické pohyby, jakým v tanečních školách nikdy nevyučují.
Mluvil jsem s těmito dětmi zde, tam a všude a byl jsem překvapen, když jsem shledal, že jsou právě tak veselé, jako děti jiné, ba ještě veselejší. Mají velice živou malou obrazotvornost. Jejich schopnost vmýšleti se do říše romantičnosti a fantasie je pozoruhodná. V jejich krvi dovádí radostný život. Radují se z hudby, pohybu a barvy, a velmi často skrývají pod špínou a hadry překvapující krásu obličejů a těl.
Ale v londýnském městě žije nějaký Hammelnský Pištec, který je unáší. Děti mizejí. A nikdo jich již nikdy neuvidí a nikdo nenalezne po nich nějaké stopy. Nadarmo byste je hledali mezi pokolením lidí dospělých. Tam naleznete jenom zakrslé postavy, nehezké obličeje a tupé a netečné duše. Půvab, krása, obrazotvornost, veškeré odrazy duše jsou ty tam. Někdy ovšem můžete viděti některou ženu, která však nemusí býti stará, ale je znetvořena, jako by vykročila ze všeho ženství, je opilá a opuchlá, můžete ji viděti, jak zvedá roztrhané sukně a provádí několik groteskních a kolísavých kroků na chodníku. Je to jakási známka, že kdysi náležela mezi ony děti, které tančily při kolovrátku. Tyto groteskní a kolísavé kroky jsou vše, co zbylo ze slibného dětství. V mlžných koutech jejího mozku se pozvedla jakási prchavá vzpomínka, že byla kdysi dívkou. Zástup se kolem ní kupí. Malá děvčátka tančí vedle ní, kolem ní, s veškerou svou hezkou půvabností, na níž nejasně vzpomíná, ale kterou může svým tělem jenom nejapně napodobovati. Potom lapá vzduchu vyčerpaná a potácí se v kruhu. Avšak malá děvčátka tančí dále.
Děti z Ghetta mají veškeré vlastnosti, z nichž vyrůstá ušlechtilé mužství i ženství. Ale Ghetto jako rozzuřená tygřice, která se vrhá na vlastní mláďata, vrhá se na ně a ničí veškeré tyto vlastnosti, stírá jejich světlo a smích a vytváří z těch, které nezabíjí, duše mrzuté a ztracené, duše nečisté, ponížené a bídné pod polní zvěř.
Způsob, jakým se to stává, popsal jsem již dostatečně v předešlých kapitolách. Zde budiž jen uveden posudek profesora, který to líčí zcela krátce:
„Každý, kdo zná obyvatelstvo velikých průmyslových středisek, ať již v této zemi nebo jinde, poznal dojista, že ve velikém a stále vzrůstajícím tělese tohoto obyvatelstva vládne nejvýš onen stav, kterému Francouzové říkají „la misère“, což je výraz, pro který, jak se domnívám, nemáme v angličtině slova rovnocenného. Je to stav, v němž potrava, teplo a oděv, jež jsou nutné k pouhému udržení tělesných funkcí v normálním stavu, nejsou dosažitelné, v němž muži, ženy a děti jsou nuceni tísniti se v dírách, z nichž veškerá slušnost je vypuzena, a v nichž nelze dosíci neobyčejnějších podmínek zdravého života, v nichž dosažitelné radosti jsou sníženy v surovost a opilost, v nichž veškeré lidské utrpení se hromadí jako úroky z úroků v podobě hladu, nemoci, tělesné zakrsalosti a morálního ponížení, ve kterých vyhlídka i na práci stálou a poctivou jest promísena s marným bojem proti hladu, který jest ukončen hrobem chudých.“
V takových okolnostech je hledání dětí beznadějné. Umírají jako mouchy a ty, které vydrží, vydržely jenom proto, že mají nejvyšší životnost a schopnost přizpůsobovací ku poklesu, který je obklopuje. Neznají rodinného života. V děrách a brlozích, ve kterých žijí, jsou vydány všemu, co můžeme nazvati neslušným a oplzlým. A tak jako jsou zkaženy jejich duše, tak jsou také zkažena jejich těla bídným zdravotnictvím, přeplňováním bytů a podvýživou. Když otec a matka žijí se třemi nebo čtyřmi dětmi v jedné místnosti, přičemž děti po řadě musí bdíti, aby odháněly krysy od spících, když tyto děti nemají nikdy dostatečně jídla, a když jsou kořistí hemžícího se hmyzu, přičemž slábnou a stávají se zbědovanými bytostmi, lze si snadno představiti, jací muži a jaké ženy se z nich stanou, když to vše přežily.
Mladý muž a mladá žena se vezmou a počnou v jedné místnosti hospodařiti. Jejich příjmy se však nezvětšují s přibývajícími léty, ačkoliv se jejich rodina zvětšuje. A muž může býti nejvýš šťastným, když zůstane zdráv a když si dovede udržeti práci. Přijde dítě a pak přijde druhé. To znamená, že by měli míti více obytných místností, ale ta malá ústa a tělíčka znamenají větší vydání, takže je naprosto nemožno najmouti bytu rozměrnějšího. Pak přijde ještě více dětí. V bytě rodičů je tak málo místa, že se mohou sotva obrátit. Děti vybíhají na ulici, a když jsou ve věku dvanácti nebo čtrnácti let, stal se jejich byt tak malým, že jdou na ulici nadobro. Chlapec, má-li štěstí, může přicházeti do obecních nocleháren a může skončiti různými způsoby. Ale dívka čtrnáctiletá nebo patnáctiletá, která je takto donucena opustit onu jedinou místnost, kterou zvala domovem, a která si při nejlepším může vydělati pět nebo šest bídných šilinků týdně, může skončiti způsobem jen jediným. Je to smutný a hořký konec oné ženy, kterou nalezla policie dnes ráno v jedné domovní chodbě v Dorset Street ve Whitechapelu. Byla bez domova a přístřeší, byla nemocná a tak zemřela v noci bez ochrany a bez jediné duše, která by byla v poslední hodině u ní. Bylo jí dvaašedesát let a prodávala zápalky. Zemřela jako divé zvíře.
Pamatuji se živě na obraz jednoho chlapce, který seděl na lavici obžalovaných u policejního soudu v East Endu. Za zábradlím bylo sotva viděti jeho hlavu. Bylo mu dokázáno, že ukradl jedné ženě dva šilinky, které utratil – nikoliv za pamlsky, cukroví a koláče, nýbrž za jídlo.
„Proč jsi nepožádal onu paní, aby ti dala jídla?“ tázal se ho úředník uraženým tónem. „Byla by ti jistě dala něco k jídlu.“
„Kdybych ji byl požádal, byl bych zavřen pro žebrotu,“ zněla chlapcova odpověď.
Úředník svraštil obočí a přijal tuto důtku. Nikdo neznal chlapce, ani jeho otce nebo matky. Byl od počátku bez příbuzných, byl sirotkem, vypuzencem, mládětem, které si hledá v džungli anglické říše potravu, a které kořistí ze slabších, aby bylo samo kořistí silnějších.
Lidé, kteří se snaží pomáhati a kteří shromažďují děti z Ghetta a posílají je na venek, aby se tam na den osvěžily, jsou přesvědčeni, že jest nemnoho dětí, které by neprožily alespoň jednoho takového dne. O této věci se zmiňuje jeden spisovatel: „Duševní změna, jež nastane po jediném takovém dnu, stráveném v přírodě, nesmí býti podceňována. Ať jsou při tom jakékoliv okolnosti, přece je jisto, že děti poznají význam polí a lesů tak, že popisy venkova v knihách, které děti čtou a které na ně před tím nečinily žádného dojmu, stávají se pak srozumitelnými.“
Jeden jediný den v polích a lesích, jestliže byly tak šťastny a byly vybrány lidmi, kteří se jim snaží pomoci! Jenže se rodí denně rychleji, než mohou býti odváženy do pole a do lesů – na jediný den ve svém životě! Na jediný den! Za celý život na jediný den! A v ostatních dnech, jak řekl jeden chlapec jistému biskupovi: „V deseti letech upláchneme, ve třinácti letech sbíráme věci a v šestnácti letech tlučeme měďáky.“ To znamená, že v deseti letech si hrají na lenochy, ve třinácti letech kradou a v šestnácti letech jsou již dosti vyvinutými darebáky, aby se mohli prát s policisty.
Pan J. Gartmel Robinson vypravuje o jednom chlapci a jednom děvčeti, kteří se vydali na cestu pěšky do lesa. Šli a šli nekonečnými ulicemi a stále doufali, že je někdo uvidí, až konečně museli usednouti v naprosté únavě a zoufalosti a byli zachráněni jednou dobrou ženou, která je přivedla zpět. Byli jistě přehlédnuti lidmi, kteří chtějí dětem pomáhati a dopravují je na venek.
Tentýž pán jest zodpovědný za údaj, že v jedné ulici v Hoxtonu (je to okres v obrovském východním Londýně) žije v osmnácti malých domech přes sedm set dětí, a sice mezi pěti a třinácti lety. A pak dodává: „Jenom proto, že Londýn většinou uzavírá svoje děti do bludiště ulic a domů a olupuje je o právoplatné dědictví oblohy, pole a potoka, vyrůstají z nich muži a ženy tělesně neschopní.“ (…)
Ale není již třeba uváděti dalších příkladů. V Londýně se děje ubíjení neviňátek v měřítku mnohem úžasnějším, než kdekoliv jinde ve světě. A stejně ohromující je necitelnost lidí, již věří v Ježíše Krista, kteří uznávají Boha a chodívají pravidelně o nedělích do kostela. Ostatní dny v týdnu se hlučně baví z nájmu a výdělku z East Endu, na nichž lpí krev dětí. A někdy se také stává – tak podivní jsou to lidé – že z těchto výdělků a tohoto nájmu seberou půl milionu a odešlou jej na výchovu černých dětí do Súdánu.
Z kapitoly IX. (Lidé z propasti II.) NOČNÍ VIDĚNÍ.
„Všichni ti byli před lety buclatými dětmi
s červenými tvářičkami a bylo z nich možno
uhnísti a upéci jakékoliv společenské tvary.“
Carlyle
V poslední noci jsem kráčel po Commercial Street ze Spitalfieldsu směrem k Whitechapelu a pak ještě dále na jih, až k ulici Leman a k dokům. A při chůzi jsem se posmíval novinám v East Endu, které, naplněny občanskou pýchou, prohlašují chlubivě, že není naprosto pravdou, jako by East End se za bydliště lidí nehodil.
Je trochu obtížno pověděti jenom jednu desetinu toho, co jsem viděl. Mnoho nelze vůbec vypověděti. Ale všeobecně řečeno, mohu tvrditi, že jsem viděl něco jako strašný sen, děsivý hlen, jenž oživoval chodník, změť nevypověditelné oplzlosti, která zatemňovala „noční hrůzy“ v Piccadilly a Strandu. Byl to zvěřinec oblečených dvojnožců, kteří vypadali trochu jako lidé a trochu zase jako zvířata, a aby byl obraz dokonalý, udržovali mezi nimi pořádek strážcové s mosaznými knoflíky, když příliš divoce vrčeli a řvali.
Byl jsem rád, že zde byli tito strážcové, neboť jsem neměl na sobě svoje „námořnické“ šaty a byl jsem tedy pro tyto lačné šelmy, které se zde potulovaly nahoru a dolů, „terčem“, jak zde říkají. Někdy, mezi strážci, dívali se na mne tito mužští tvorové ostře a hladově, neboť to byli číhající hrozní vlci a já jsem se bál jejich rukou, jejich obnažených rukou tak, jako se bojíme tlap gorily. A také mně gorily připomínali. Jejich těla byla malá, zavalitá a nestvůrná. Neměli dmoucích se svalů, ani hojných šlach a širokých ramen. Spíše jevili jakousi živelní přírodní hospodárnost, takovou, jakou se asi pyšnil člověk jeskynní. Ale v jejich hubených tělech byla síla, divá prvotní síla, aby mohli oběť chopiti, zatíti do ní spáry a trhati ji a rváti. Jest o nich známo, že když se vrhnou na lidskou oběť, dovedou ji skloniti nazad a ohnouti její tělo tak, až má zlomenou páteř. Nemají ani svědomí, ani citu a zabíjejí i pro půl sovereignu beze strachu a bez záliby, jestliže k tomu mají příležitost jen poloviční. Je to nový druh pozemských tvorů, jsou pokolením městských divochů.
Ulice a domy, uličky a nádvoří jsou jejich lovišti. Tak jako jest údolí a horstvo útulkem pro divocha přirozeného, tak jest ulice a dům údolím a horou pro ně. Jejich džunglí jsou městské peleše a oni v džunglích žijí a číhají.
Roztomilí a milí lidé ze zlatých divadel a zázračných paláců ve West Endu nevidí těchto bytostí a ani se jim ve snu nezdá, že by existovaly. Ale jsou zde, žijí zde a oživují svoji džungli. A běda dnu, kdy Anglie bude bojovati ve svém posledním zákopu a kdy její muži se schopnými těly budou v první bitevní čáře! Neboť toho dne vylezou tyto bytosti ze svých doupat a pelechů a lidé z West Endu je uvidí, tak jako je viděli roztomilí a rozmazlení šlechticové feudální Francie a tázali se pak druh druha: „Odkud přišli? Jsou to lidé?“ (…)
Lidé neschopní a nepotřební! Průmysl jich nevolá. Není pro ně práce, o kterou ovšem prosí tato spousta mužů i žen. Dělníci z doků se kupí u vrat a proklínají a odvracejí se, když dílovedoucí jich nezavolal. Strojníci, kteří mají práci, platí šest šilinků týdně svým bratrům strojníkům, kteří nemohou nalézti práce. 514 000 textilních dělníků staví se proti resoluci, která zatracuje zaměstnání dětí pod patnáct let. Nesmírné množství žen lze najíti při denním dření a jejich pánové jim platí deset pencí denně při čtrnáctihodinové práci.
Alfred Freeman, jak jsem uvedl v jedné předešlé kapitole, hledá smrt v kalu, poněvadž ztratil práci. Ellen Hughes-Huntová dává přednost průplavu před útulnou v Islingtonu, Frank Cavilla podřeže hrdla své ženě a dětem, poněvadž nemůže najíti dostatečně práce, aby jim opatřil stravu a byt.
Lidé neschopní a nepotřební! Lidé bídní a opovržení a zapomenutí, zmírající v sociálních porážkách. Plemeno prostituce – ale prostituce mužů i žen i dětí, prostituce masa i krve, duše i ducha, zkrátka prostituce práce. Je-li to nejlepší, co může civilizace poskytnouti člověku, pak nám raději dejte nahé a vyjící divošství. Mnohem lépe by bylo býti lidmi pustiny a pouště, jeskyně a místečka, kam možno usednouti, než býti lidmi strojů a Propasti.
K tomu uvedu:
Julius Fučík, 15. října 1934: 170 milionů obyvatel a ani jediný nezaměstnaný – to je Sovětský svaz v době, kdy oficiální statistiky států ani v rukou kouzelníků nemohou zapřít statisíce a miliony dělníků, pro něž jsou vrata továren zamčena krizí na sedm zámků. Tu je možno jasně vidět diktaturu proletariátu, tu je možno pochopit, co je plán, co je to plánovité budování socialismu.
Mnoho eskamotérů s líbeznými slovy uklidňuje proletariát kapitalistických zemí: všecko bude v pořádku, i my budeme pracovat plánovitě a zlomíme krizi. Vrátí se konjunktura, vrátí se obecná zaměstnanost, vrátí se starý blahobyt.
Vidíme denně, jak postupuje plánovité hospodářství kapitalistických zemí. Vidíme „plánovité hospodářství“ v Německu. Půl druhého milionu mladých lidí vyhodí z práce a zařadí je do pracovních táborů, vytvářejíce z nich skutečnou novodobou armádu otroků, jež má být zároveň zálohou pro všechny předpokládané případy stávek, bojů, povstání německých proletářů proti režimu ničení. Půl druhého milionu mladých lidí vyhodí a přijmou – jaká péče! – otce rodin, aby pracovali za mzdy nedosahující starých podpor v nezaměstnanosti. To je „plán“, to je jejich způsob „likvidace nezaměstnanosti“. (…)
Pro Sovětský svaz neexistuje nezaměstnanost, neexistuje hospodářská krize. Vynalézavý novinář a redaktor „Přítomnosti“ p. Ferdinand Peroutka našel před lety pro tuto skutečnost vysvětlení a všechna měšťácká agitace proti příkladu Sovětského svazu až do dneška s chutí používá jeho výkladu: SSSR teprve buduje svůj průmysl. My už máme za sebou jeho deset pětiletek. Až bude tak daleko jako my, až nasytí své trhy zbožím, bude také postihován obdobími krizí.
Nedaleko místa, kde se tiskne „Přítomnost“, se plní sklady a vyprazdňují oddělení velké továrny Baťovy. Také Baťa měl před sebou pyšný plán, plán, který nechtěl znát krizí: obout miliony lidí na světě, dát kulturu moderní obuvi domorodcům v Indii, africkým černochům, stát se obuvníkem celého světa. Nebyl sám se svým plánem. Desítky Baťů, mluvících jinými jazyky, projevovaly stejnou péči o bosé nohy Indů a Negrů, zesílily konkurenci, zvyšovaly výkonnost svých dělníků, snižovaly mzdy – a výsledek plánů? Afričtí černoši chodí dál bosí a k nim se přidružila milionová armáda nezaměstnaných. Pod okny nádherných obuvnických továren, které zastavují výrobu, chodí tisíce zbědovaných lidí bez obuvi. Trhy jsou „přesyceny“. Je „nadvýroba“. Kapitalistické země prý mají za sebou „deset pětiletek“.
A zde je statistika nezaměstnanosti v té slavné první republice v úředních cifrách, tj. neoficiální byla určitě daleko vyšší, kterou zveřejnil také Julius Fučík 24. prosince 1933:
| Rok | 1925 | 1926 | 1928 | 1929 | 1930 | 1931 | 1932 | 1933 |
| Počet nezaměstnaných | 48 384 | 71 234 | 39 400 | 52 809 | 239 564 | 486 363 | 746 331 | 800 000 |
Jen podotýkám, že většina těch nezaměstnaných neměla podporu vůbec žádnou, nebo jim brzy skončila, a potom fakticky nezbývalo, než si živobytí obstarávat nezákonně. Uvědomte si, že oni sami i jejich rodiny umírali na podvýživu a hlady. Například horníci těžili v černých jamách uhlí, které byly samozřejmě špatně zabezpečeny, takže to často končilo smrtí a úrazem, a když už se jim velkým úsilím povedlo dosáhnout uhlí, tak jim je zase četníci často vyhodili do vzduchu a znovu bylo i po tomto bídném „protizákonném“ živobytí. Nebo se třeba pašovalo přes hranice. Museli ujít spoustu kilometrů těžkým terénem s těžkým nákladem, aby vydělali pár korun na cenovém rozdílu. Někdy to také zaplatili životem, když byli jako pašeráci četníky zastřeleni.
Jack London se bohužel říjnové revoluce v roce 1917 nedožil, zjistil by, že to jde i jinak, KDYŽ SE CHCE, než se vracet k divošství!
Předchozí části:
Následující části: