Z kapitoly X. NOSENÍ PRAPORU
„Nésti prapor“ znamená choditi po celou noc ulicemi. A tak i já s pozdviženým tímto obrazným odznakem jsem vyšel, abych viděl, co mně bude možno spatřiti. Muži i ženy chodí po ulicích v tomto velikém městě po celou noc, ale já jsem si zvolil West End, přičemž jsem si učinil základnou náměstí Leicesterské a bloudil jsem od pobřeží Temže až k Hyde Parku.
Když vycházeli lidé z divadel, padal hustý déšť a vyšňořené zástupy, které se vyhrnuly ze zábavních místností, musily se velice namáhati, aby nalezly nějaké drožky. Ulice podobaly se divokým řekám, naplněným drožkami, které však byly většinou zadány. A tu jsem měl příležitost viděti zoufalé námahy otrhaných mužů a hochů, aby získali na noc přístřeší, když se jim podaří opatřiti dámám a pánům drožky. Používám slova „zoufalé“ s rozmyslem, neboť tito ubozí lidé bez domova se odvažovali promoknutí a hráli o lůžko. Ale většina jich, jak jsem zpozoroval, zmokla a lůžka nevyhrála. Ale choditi v bouřlivé noci s mokrými šaty a ještě k tomu s hladovým žaludkem a neochutnati masa třeba celý týden nebo měsíc, je námahou příliš krutou, aby se jí člověk mohl odvážiti. Dobře nasycen a dobře ošacen putoval jsem po celý den, když lihový teploměr ukazoval 74 stupňů pod nulou (-58,89 °C) a ačkoliv jsem tehdy trpěl, nebylo to nic u porovnání s nosením praporu po celou noc při prázdném žaludku, při chatrném oděvu a ještě k tomu promočenému.
Jakmile se vzdálily divadelní zástupy domů, staly se ulice velmi klidné a opuštěné. Bylo jen viděti všudypřítomné policisty, kteří blýskali svými zlodějskými lucerničkami do výklenků u dveří a uliček, a pak muže, ženy a chlapce, kteří se skrývali před větrem a deštěm na závětrné straně budov. Avšak Piccadilly nebyla tak úplně opuštěna. Její chodníky se skvěly slušně oděnými ženami, jež byly bez průvodu a aby takový průvod nalezly, bylo zde více života a pohybu než všude jinde. Ale o třetí hodině zmizela i poslední a pak zde bylo opravdu pusto.
O půl jedné přestal tvrdý déšť a pak přišly pouze přeháňky. Lidé bez přístřeší vylézali ze svých úkrytů u budov a procházeli se rychle nahoru a dolů, a sice všude, aby popohnali svůj oběh krve a zahřáli se.
Jedna stařena mezi padesáti a šedesáti lety, pouhá to zřícenina, stála, jak jsem zpozoroval dříve, v časnějších hodinách na Piccadilly, nedaleko Leicesterského náměstí. Zdálo se, že nemá ani smyslu, ani síly odejíti z deště nebo choditi, nýbrž stála tupě, kdykoliv se jí naskytla příležitost, a myslím si, že hloubala o minulých dnech, když byl život mlád a když byla krev teplá. Avšak takové příležitosti se jí příliš často nedostalo. Každý policista ji popohnal k další chůzi, ale bylo třeba průměrně šesti takových pobídek, aby došla potácivě od okrsku jednoho policisty do okrsku druhého. O třetí hodině se dostala až na St. James Street a když hodiny odbíjely čtvrtou, viděl jsem ji hluboce spáti, opřenou o železné mříže Green Parku. V té době byla prudká přeháňka, takže musila býti promočena na kůži.
A teď uvaž, řekl jsem o jedné hodině k sobě, že jsi chudým mladým mužem, že jsi v Londýně bez haléře, a že musíš zítra hledati práci. Proto je nutno, aby ses trochu prospal a abys měl trochu síly hledati práci a také pracovati, jestliže ji nalezneš.
Z toho důvodu jsem se posadil na kamenné schody jedné budovy. V pěti minutách se na mne díval jeden policista. Měl jsem však oči široce otevřeny, a proto jen zavrčel a šel dále. O deset minut později jsem měl hlavu na kolenou a dřímal jsem a tentýž policista pravil hrubě: „Hej, vy, odejděte odtud!“
Šel jsem. A jako ta stařena, šel jsem dále, abych si zdříml jinde, ale kdykoliv jsem dřímal, byl zde ihned policista, který mne zase hnal dále. Nedlouho potom, když jsem se toho vzdal, chodil jsem s jedním mladým Londýňanem (přišel z kolonií a přál si, aby tam byl nanovo) a v tom jsem zpozoroval nějakou otevřenou chodbu, vedoucí pod jednu budovu a ztrácející se v temnotě. Nízká železná branka zavírala vstup.
„Pojďte,“ řekl jsem. „Přelezeme a dobře se vyspíme.“
„Jakže?“ odpověděl a uskočil ode mne. „A dostaneme za to tři měsíce! Bože chraň, abych to učinil!“
Později jsem přecházel mimo Hyde Park s nějakým mladým asi čtrnácti- nebo patnáctiletým hochem, který vypadal nejvýš bídně. Byl hubený, oči měl vpadlé a vypadal jako by byl nemocný.
„Přelezme plot,“ navrhoval jsem, „a vlezme do nějakého křoví a vyspěme se. Policie nás tam nenalezne.“
„Jen se nebojte,“ odpověděl mi. „Jsou tam strážci parku a dostal byste za to šest měsíců.“
Běda, časy se změnily. Když jsem byl mladíkem, čítával jsem o chlapcích bez domova, kteří spali u vrat domů. Teď již byla tato věc pouhou pověstí. Jako stále se vracející situace zůstane to zajisté v literatuře ještě celé příští století, ale jako chladná skutečnost to přestalo. Zde jsou domovní vrata a tuhle jsou chlapci, avšak šťastné spojení obou jest nemožné. Vchody u domu jsou prázdné a chlapci musí bdíti a „nosí prapor“.
„Já jsem byl dole pod podloubím,“ naříkal jiný mladík. „Podloubím“ mínil pobřežní oblouky, kde začínají mosty, přetínající Temži. „Byl jsem dole pod podloubím, když nejvíc pršelo. Ale v tom přišel policista a vyhnal mne. Ale já jsem se vrátil a on také. ‚Hej,‘ povídá, ‚co zde děláš?“ A tak jsem musil odejíti, ale řekl jsem mu: ‚Myslíte, že chci ukrásti tento most?“
Mezi těmi, kteří nosí prapor, má Green Park pověst, že jeho brány se otevírají dříve než u jiných parků. A tak ve čtvrt na pátou z rána jsem vstoupil s mnohými jinými lidmi do Green Parku. Pršelo nanovo, avšak ti lidé byli unaveni noční chůzí a klesali na lavičky a ihned usínali. Mnozí muži se natáhli na promočenou trávu a přes to, že na ně neustále pršelo, spali naprostou vyčerpaností.
A teď trochu kritiky moci, která zde vládne.
Je to moc, a proto může naříditi, co se jí líbí. A proto se osměluji kritizovati jenom směšnost jejích nařízení. Po celou noc nutí lidi bez domova, aby chodili sem a tam. Vyhání je ode dveří a z chodem a zavírá před nimi parky. Zřejmý úmysl toho všeho jest, aby byli zbaveni spánku. Dobře, tato moc má možnost oloupiti je o spánek nebo o cokoliv jiného. Ale proč jenom probůh otevírají brány parku o páté hodině ranní a dovolují pak lidem bez domova, aby tam vcházeli a spali? Jestliže je chtějí oloupiti o spánek, proč jim dovolují spáti po páté hodině ráno? A jestliže není jejich úmyslem olupovati je o spánek, proč jim nedovolují spáti již v časnějších nočních hodinách?
Ve spojení s tím řeknu ještě, že téhož dne jsem přišel ke Green Parku o jedné hodině odpolední a že jsem tam napočítal na tucty otrhaných bídáků spících na trávě. Byla neděle, bylo odpoledne a slunce se chvílemi ukazovalo a slušně odění obyvatelé londýnského West Endu se svými ženami a dětmi byli po tisících venku, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Tito strašní, rozcuchaní a spící tuláci nebyli jim zajisté příjemným pohledem a já vím, že tuláci sami by se byli raději vyspali předešlé noci. (…)
/To je právě to, když někdo hodnotí mylně sledované cíle řízení. Ti lidé se už normálně nevyspí, budou stále vyčerpaní a to povede k jejich rychlejší smrti. Zatímco procházející se lidé, kteří ještě do propasti nespadli, ji tak mají neustále přímo před očima, aby pociťovali strach, který by jim otravoval život stejně jako pohled na tyto otrhance… A to přesně bylo cílem dané moci, která dnes jen přešla na jiné metody, a k tomu byla nucena jen díky bolševikům, jinak by tato „norma života“ trvala dále… Vždy je však časem možné se k ní zase dopracovat, až všechny vzpomínky na bolševiky budou překrouceny nebo úplně vyblednou a lidé znovu uvěří, že to jinak nejde…/
Z kapitoly XI. V „KOLÍKU“
Avšak, ač jsem nosil po celou noc „prapor“, nespal jsem přece ráno v Green Parku. Byl jsem promočen na kůži a nespal jsem celých dvacet čtyry hodiny, ale přes to, poněvadž jsem se odvážil býti chudým člověkem, který si hledá práci, musil jsem se rozhlížeti – nejdříve po nějaké snídani a pak po práci.
V noci jsem slyšel o nějakém domě na druhém břehu Temže, v Surrey, kde Armáda spásy dává každé neděle ráno „nemytým“ snídani. (Mimochodem, lidé, kteří nosili prapor, jsou všichni ráno „nemytí“, a jestliže neprší, nemají také vyhlídky, aby se mohli umýti.) To se mi právě hodí, myslil jsem si – ráno snídani a pak celý den, kdy budu hledati práci.
Byla to dlouhá cesta. Vlekl jsem svoje unavené tělo po St. James Street a dále přes Pall Mall mimo náměstí Trafalgar ke Strandu. Přešel jsem most Waterloo do Surrey, přešel jsem Blackfriars Road, jda blízko divadla Surrey a došel jsem ke kasárnám Armády spásy o sedmé hodině. To byl „kolík“. Slovem „kolík“ míní se zde v londýnské hantýrce místo, kde lze obdržeti zdarma potravu.
Byl zde již pestrý zástup unavených chuďasů, kteří strávili noc v dešti. Taková hrozná bída a tolik jí bylo! Staří muži, mladí muži, muži všeho druhu, a hoši také všeho druhu. Někteří dřímali stojíce. Asi dvacet jich bylo nataženo na kamenných schodech v postojích velmi nepohodlných, ale všichni velmi tvrdě spali a děrami a trhlinami v jejich hadrech bylo viděti rudou kůži jejich těl. – A vzhůru a dolů po ulici a naproti v řadě domů oběma směry byly veškeré vchody zaujaty po dvou nebo třech lidech, kteří všichni spali s hlavami skloněnými na kolenou. Nesmíme zapomenouti, že teď nejsou v Anglii zlé časy. Vše jde, jako obyčejně chodívá, a časy nejsou ani zlé ani příliš dobré.
A pak přišel policista. „Jděte odtud, zatracené svině! Hej! Hej! Jděte ihned!“ A jako zvěř je vyháněl od vchodů a rozehnal je na čtyři strany světa v celém Surreyi. Ale když spatřil zástup spící na schodech, byl poděšen. „Hrozné!“ zvolal „Hrozné! A ještě k tomu v neděli ráno! To je krásný pohled! Hej! Hej! Jděte odtud, zatrolená čeládko.“
Byl to ovšem pohled odporný. Byl jsem sám poděšen. A nebyl bych si přál, aby oči mé vlastní dcery byly poskvrněny takovým pohledem, ani bych nechtěl, aby se k tomu přiblížila na půl míle. Avšak – byli jsme tam a vy jste zde a proto nelze říci nic jiného kromě toho „avšak“.
Policista šel dále a my jsme se vrátili jako mouchy kolem hrnce s medem. Což nás neočekávalo něco tak nádherného jako snídaně? Nebyli bychom se tam mohli kupiti vytrvaleji a zoufaleji, kdyby byli rozdávali bankovky po milionu dolarů. Když se policista vrátil, spali již někteří nanovo a my jsme byli pak zase rozehnáni, abychom se vrátili, jakmile byl vzduch čistý.
O půl osmé se otevřely malé dveře a jeden vojín Armády spásy vystrčil hlavu. „Nemá to smyslu, takhle zatarasovati cestu,“ pravil. „Ti, kteří mají lístky, mohou vstoupiti, a ti, kteří jich nemají, mohou přijíti teprve o deváté hodině.“
Ach, ta snídaně! O deváté hodině! Ještě za půl druhé hodiny! Lidé, kteří měli lístky, byli předmětem závisti. Bylo jim dovoleno vstoupiti, umýti se a posaditi se a čekati pak na snídani, zatímco my jsme musili čekati na stejnou snídani na ulici. Lístky byly rozdávány předešlé noci na ulicích a na nábřeží a jejich majitelé neměli jich po zásluze, nýbrž náhodou.
V osm hodin třicet minut byli vpuštěni další lidé s lístky a o deváté hodině se branka otevřela i nám. Protlačili jsme se nějak a pak jsme byli nacpáni do nějakého dvora jako sardinky. Při mnohých příležitostech, jako americký tulák v Americe, jsem se musil namáhati, abych měl snídani, ale nikdy jsem se nenamáhal jako tenkráte. Přes dvě hodiny jsem musil čekati venku a přes další hodinu mně bylo čekati v tlačenici na dvoře. Nejedl jsem po celou noc a byl jsem sláb a cítil jsem mdlobu a z toho výparu promočených šatů a nemytých těl, z nichž se kouřilo tělesným horkem a která byla kolem mne nacpána, se mi obracel žaludek. Byli jsme tak pevně natlačeni, že někteří z nás se chopili této výhody a usnuli tvrdě, stojíce.
O Armádě spásy nevím v celku nic a všechna kritika, kterou si zde dovolím, týká se jedině oné části Armády spásy, která pracuje na Blackfriars Road blíže divadla v Surreyi. Nejdříve podotýkám, že toto nucení lidí, kteří byli vzhůru po celou noc, aby stáli ještě další čtyry hodiny, jest právě tak kruté, jako zbytečné. Byli jsme zesláblí, vyhladovělí a vyčerpaní noční námahou a nevyspáním a přece jen jsme tu stáli, stáli a stáli bez důvodu a bez příčiny. /Vše má svůj důvod i příčinu, zde šlo o programové mučení lidí./
Mezi zástupem bylo velmi mnoho námořníků. Zdálo se mi, že ze čtyř mužů byl vždycky jeden, který hledal nějakou loď, a nalezl jsem jich mezi nimi alespoň tucet, kteří byli námořníky americkými. Když jsem se jich tázal, proč jsou zde „na suchu“, obdržel jsem od všech tutéž odpověď a podle svých zkušeností, týkajících se námořních záležitostí, bylo to vyprávění pravdivé. Anglické lodi najímají námořníky k cestě, což znamená cestu okružní, která někdy trvá tři léta. A nemohou ze služby vystoupiti a nemohou dosíci propuštění, dokud nepřijedou do domácího přístavu, který je v Anglii. Jejich mzdy jsou nízké, jejich strava je špatná a zacházení ještě horší. Velmi často se stává, že jsou skutečně donuceni svými kapitány uprchnouti v Novém světě nebo v koloniích, přičemž opouštějí pěknou částku peněz na mzdě – která je určitě ziskem buď kapitána nebo majitele lodi, nebo pro oba. Ale ať je to již z toho důvodu či nikoliv, faktem jest, že veliká část jich prchá. Na cestu domů najímá pak loď jakékoliv námořníky, které nalézá na pobřeží. Tito lidé jsou najati za mzdy trochu vyšší, než se platí v jiných částech světa, ale s podmínkou, že jakmile připlují do Anglie, musí loď opustiti. Příčina toho je jasná. Bylo by to velmi špatnou obchodní politikou, najímati je na dobu delší, když jsou v Anglii námořnické mzdy tak nízké a když se Anglie na pobřeží vždycky námořníky hemží. A tak tyto okolnosti úplně vysvětlovaly přítomnost amerických námořníků u kasáren Armády spásy. Poněvadž se chtěli dostati z pobřeží jiných odlehlých míst, přišli do Anglie a dostali se tak na nejodlehlejší pobřeží ze všech.
V našem zástupu bylo celých dvacet Američanů, přičemž ti, kteří nebyli námořníky, byli obyčejnými tuláky, lidmi, jejichž soudruhem je vítr, který se toulá po celém světě. Všichni byli v dobré náladě a dívali se na vše s odvahou, která jest jejich hlavním charakteristickým rysem a jež, jak se zdá, jich nikdy neopouští. Jinak proklínali tuto zemi temnými alegoriemi, jež byly zcela osvěžující, když jsem slyšel celý měsíc jednotvárné kletby londýnské, jež postrádají veškeré obrazotvornosti. Londýňan má jenom jednu kletbu, jen jedinou, která jest velice neslušná a jíž užívá při každé příležitosti. Zcela jiné jest různotvárné a jasné klení americké, které se blíží spíše rouhání než neslušnosti. A pak přece, chtějí-li lidé již klíti, myslím, že bych dal přednost spíše rouhání než neslušnostem. Je v tom jakási opovážlivost, jakási dobrodružnost a vzpoura, která jest lepší než příkrá špinavost. /Vzpoura proti davo-„elitářskému“ systému!/ (…)
Asi hodinu stáli jsme klidně v onom nacpaném dvoře. Ale pak se probouzel mezi muži neklid. Nastalo jakési strkání a šťouchání do předu a bylo slyšet tlumené mručení hlasů. Ale nebylo v tom nic hrubého ani násilného. Byl to nepokoj lidí unavených a hladových. V tomto napětí přišel pobočník. Nelíbil se mi. V jeho očích nebylo nic dobrého, neměl jediného rysu milostného Galilejce, ale za to měl velmi mnoho rysů onoho setníka, který pravil: „Neboť jsem mužem mocným, který má pod sebou vojáky; a když řeknu tomuto muži: jdi, tu on jde, a jinému: pojď, tu on přijde. A řeknu-li svému služebníkovi: učiň to, i on to učiní.“
Nuže, díval se na nás právě tak a ti, kteří mu byli nejblíže, byli sklíčeni na duchu. Potom pozvedl svůj hlas: „Zanechte toho ihned, nebo vás vyženu a neobdržíte snídaně.“
Nedovedu reprodukovati písmem nesnesitelný způsob, jakým to vyřkl. Zdálo se mi, že tím projevuje, že je člověkem moci, který může říci pěti stům roztrhaných chuďasů: „Můžete jísti anebo odejíti hladovi, jak se mně zlíbí.“
Odpírati nám snídani, když jsme stáli několik hodin! Byla to děsná hrozba a žalostné, ponížené ticho, které okamžitě nastalo, zvětšilo ještě její děs. Ale byla to zároveň hrozba zbabělá. Nemohli jsme mu oplatiti, poněvadž jsme hladověli. A jest již způsobem světa, že když někoho jiného živí, jest jeho pánem. Ale setník – totiž pobočník – nebyl ještě uspokojen. V mrtvém tichu zvedl nanovo svůj hlas a opakoval hrozbu a zdůraznil ji.
Konečně nám bylo dovoleno vstoupiti do jídelny, kde jsme nalezli lidi, kteří již měli lístky. Byli již umyti, ale nebyli dosud nasyceni. Musilo nás býti alespoň sedm set, nežli jsme usedli – ale ne k masu a chlebu, nýbrž abychom vyslechli kázání, abychom zpívali a modlili se. To vše mne přesvědčuje, že Tantalus trpí v mnohých podobách na této straně pekelných oblastí. Pobočník se modlil, ale já jsem si toho nevšímal, poněvadž jsem byl příliš zaujat spoustou obrazů bídy, které se přede mnou rozkládaly. Ale jeho kázání znělo asi takto: „Budete hodovati v ráji. Nezáleží na tom, jak hladovíte a trpíte zde, neboť budete hodovati v ráji, totiž, budete-li se říditi přikázáními.“ A tak dále a tak dále. Byla to velmi chytrá propaganda, to doznávám, avšak ze dvou příčin neměla úspěchu. Nejdříve proto, že lidé, kteří to slyšeli, neměli obazotvornosti a byli smýšlení materialistického, nevěděli, že existuje něco neviditelného a byli příliš otužilí a uvyklí peklu na zemi, aby se báli pekla příštího. A za druhé byli unavení a vyčerpaní nočním nespaním a strádáním, trpěli dlouhým čekáním, přičemž byli stále na nohou a byli zesláblí hladem, a proto toužili nikoliv po spáse, nýbrž po jídle. „Uchvatitelé duší“ (jak tito lidé nazývají všechny, kteří se zabývají náboženskou propagandou) by měli trochu studovati fysiologickou základnu psychologie, chtějí-li, aby jejich práce měla větší výsledky.
Poněvadž se dočkáme všeho, byla přinesena snídaně kolem jedenácté hodiny. Ale byla přinesena nikoliv na talířích, nýbrž v papírových balíčkách. Neobdržel jsem všeho, co bych si přál, ale jsem jist, že nikdo zde neměl vše, co by byl chtěl, ba ani ne polovinu toho, co chtěl nebo potřeboval. Dal jsem část svého chleba tulákovi, jenž čekal na výstavu Buffalo Bill a viděl jsem, že ke konci hltal právě tak, jako na počátku. Snídaně skládá se z těchto jídel: ze dvou krajíčků chleba, z malého kousku chleba s hrozinkami, což jmenují „koláč“, z plátku sýra a koflíku vody, která má býti polévkou. Většina lidí čekala na tuto snídani od páté hodiny a všichni ostatní jsme čekali nejméně čtyry hodiny. K tomu pak byli jsme namačkáni jako vepři, natlačeni jako sardinky, a zacházeli s námi jako se psy a pak nám kázali a zpívali a modlili se za nás. Ale to nebylo ještě vše.
Sotva bylo po snídani (a byla skončena dřív, než to lze vypovědět), již unavené hlavy se počínaly kývati a klesati a v pěti minutách nás polovina usnula. Nebylo viděti známek, že bychom byli propuštěni, ale za to byly neklamné známky příprav k nějaké schůzi. Pohleděl jsem na malé hodiny, visící na zdi. Ukazovali jedenáct hodin a pětadvacet minut. Hola, pomyslil jsem si, čas prchá a já se musím ještě poohlédnout po nějaké práci.
„Musím odejíti,“ řekl jsem ke dvěma bdícím mužům vedle sebe.
„Musíte zde zůstati k bohoslužbám,“ zněla odpověď.
„Chcete zde zůstati?“ tázal jsem se.
Zavrtěli hlavami.
„Pak tedy pojďme a řekněme jim, že chceme odejíti,“ pokračoval jsem. „Pojďme.“
Ale ti ubožáci se báli. Ponechal jsem je tedy jejich osudu a přistoupil k nejbližšímu členu Armády spásy. /Následovali dlouhé peripetie dohadování, zda ho pustí či ne… Nakonec ho pustili, když mu předtím vyčetli, že má-li „čáku na práci“, tak je vlastně zaměstnaný a okradl někoho jiného o dobročinnou snídani…/
Když jsem vyšel na ulici, bylo dvanáct hodin a já jsem opravdu nevěděl, zdali jsem byl v žaláři nebo u Armády spásy. Polovina dne uprchla a do Stepneyi byla daleká cesta. Kromě toho byla neděle, a proč by tedy měl i hladovící muž hledati práci v neděli? Dále jsem soudil, že jsem vykonal dosti tuhé práce, když jsem v noci chodil ulicemi, a že po tvrdé denní práci jsem teprve posnídal. Odpoutal jsem se tedy od svého předpokladu, že jsem hladovícím mladým mužem, který hledá zaměstnání, zavolal jsem na omnibus a vyšplhal jsem se nahoru.
Když jsem se oholil a vykoupal, svléknuv se ze všech šatů, vlezl jsem do čistých bílých peřin a usnul jsem. Když jsem zavřel oči, bylo šest hodin večer. A když jsem je zase otevřel, odbíjely hodiny devátou příštího rána. Spal jsem celých patnáct hodin. A když jsem ještě ležel ospale, vrátila se moje mysl k oněm sedmi stům nešťastníků, které jsem opustil, čekající na bohoslužbu. Oni neměli ani lázně, ani se neholili a neměli čistých bílých peřin a nemohli se svléknouti a také patnáct hodin nepřetržitě nespali. Když bylo po bohoslužbách, musili zase na únavné ulice, musili dále řešiti problém kousku chleba, než nastane noc, ona dlouhá bezesná noc na ulicích a dále jim hrozila otázka, jak získati nějaké kůrky ráno.
Předchozí části: