Z kapitoly V. TI NA KRAJI
Můj první dojem z Východního Londýna byl ovšem všeobecný. Později se počaly objevovati podrobnosti a tu a tam, v tomto chaosu bídy, jsem nalezl malá místa, kde vládla dostatečná míra štěstí – někdy to byly celé řady domů v malých odlehlých ulicích, kde bydlí řemeslníci a kde bylo viděti jakýsi hrubý druh rodinného života. U večer lze viděti tyto muže u dveří s dýmkami v ústech a s dětmi na kolenech a je tam také viděti rozmlouvající ženy a slyšeti smích a žerty. Spokojenost těchto lidí je zjevně veliká, neboť v poměru k nouzi, jež je obklopuje, vede se jim velmi dobře.
Ale při nejlepším je to štěstí tupé a zvířecí, je to spokojenost plného žaludku. Převládající rysy jejich života jsou materialistické. Jsou to lidé hloupí a těžkopádní a bez obrazotvornosti. Zdá se, že Propast vyzařuje jakousi ohlupující atmosféru, která je uvádí do mdloby, která je zahaluje a umrtvuje. Náboženství přechází mimo ně. Neviditelno nemá pro ně ani hrůzy, ani blaženosti. Tito lidé nevědí nic o Neviditelnu. A plné břicho a večerní dýmka s jejich obyčejnými pitkami „na polovic“ jsou vše, po čem touží nebo sní, nebo čeho si žádají od života.
Ale to by nebylo tak zlé, kdyby to bylo vše. Jenže to není vše. Spokojená mdloba, do které klesli, je smrtící setrvačnost, která předchází rozkladu. Není pokroku, a není-li u těchto lidí pokroku, znamená to, že klesnou zpět a padnou do Propasti. Ve svých životech mohou ovšem jen započíti tento pád a dokonat jej nechají svým dětem a jejich dětem. Člověk získává vždy od života méně, než očekává. A tito lidé žádají tak málo, že ono méně než jejich málo jich zachránit nemůže. /To samé ovšem může potkat i lidi s napohled daleko většími nároky v době technického pokroku, když sedí zabetonovaní u počítače, nechávají si hrami vyrábět z mozku fašírku, a jejich požadavkem je každoroční dovolená, kteří se nehodlají ženit ani vdávat, protože to je příliš zavazující a zatěžující… Jaký pokrok může učinit s takovými lidmi lidstvo? Stane se náměstkem Božím na Zemi? To sotva!/
Při nejlepším je městský život pro člověka životem nepřirozeným, ale městský život londýnský je tak naprosto nepřirozený, že průměrný dělník nebo dělnice ho nevydrží. Duch i tělo jsou prosáknuty podkopnými vlivy, které jsou neustále při práci. Mravní i tělesná životní síla jsou zlomeny, a dobrý dělník, který přišel svěží, stává se při první městské generaci, která nemá podnětů a pokroků a iniciativy a při níž dělník je skutečně tělesně neschopen vykonávati práci, již konal jeho otec, ocitne se záhy na cestě do jatek, na dně Propasti.
I když by nebylo nic jiného, postačí již vzduch, který dýchá a z něhož nikdy nevychází, oslabiti ho tělesně i duševně, takže se stává neschopným, soutěžiti se svěžím plodným životem venkova, který sem spěchá do města Londýna, aby ničil a byl ničen. (…)
A tak jsme nuceni přijít k závěru, že Propast je doslovně obrovským strojem na zabíjení lidí, a když chodím odlehlými ulicemi, kde bydlí řemeslníci s plnými žaludky a kde odpočívají u dveří, pociťuji o ně mnohem větší starost, než o oněch 450 000 ztracených a nezachranitelných ubožáků, umírajících na dně jámy. Ti alespoň umírají, v tom to vězí, zatím kdy tito zde musí teprve procházeti zvolna předběžným utrpením, které sahá do dvou, po případě do tří pokolení.
A přece jen jest způsob jejich života dobrý. Jsou v něm veškeré lidské síly. Kdybychom jim dali vhodné podmínky, mohl by se jejich život obnovovati po staletí a velicí muži, hrdinové a mistři by z nich mohli vzniknouti a svým životem by zlepšili svět. /Jak jsme názorně viděli na příkladu SSSR! Než byl znovu cíleně rozložen a zrazen… Ovšem své plody vydal a stále se jim ještě ve velké míře těšíme./
Mluvil jsem s jednou ženou, která byla představitelkou tohoto typu, jenž byl vyhnán z těchto odlehlých ulic a která byla na počátku osudného pádu ke dnu. Její manžel byl dílovedoucím a členem strojnické Unie. Byl chudým strojníkem pro svoji neschopnost opatřiti si stálé zaměstnání. Neměl ani energie ani podnikavosti, jakých je třeba k získání nebo ku podržení pevného místa.
Tito manželé měli dvě dcery a všichni čtyři žili ve dvou dírách, kterým říkali ze zdvořilosti „pokoje“ a za něž platili týdně sedm šilinků nájemného. (…)
Ponenáhlé vyhladovění bylo jejich údělem po léta. Měsíc za měsícem vstávali od stolu s chutí a touhou jísti více, a jakmile se ocitne chronická podvýživa na nakloněné ploše, stává se pak důležitým činitelem při vysávání životní síly a k uspíšení poklesu.
A přece byla tato žena usilovnou pracovnicí. Řekla mně, že od půl páté hodiny ranní až do posledního večerního zásvitu se namáhala šitím plátěných česacích plášťů, opatřených dvěma lemy – po sedmi šilinkách za tucet. Pomyslete, plátěné česací pláště, dvojnásob lemované a za tucet sedm šilinků! To znamená za tucet 1,75 dolaru, čili 14,6 centů za kus.
Manžel, aby si mohl opatřiti zaměstnání, musil býti členem Unie, které musil platiti týdně půl druhého šilinku. A když došlo k nějaké stávce, a on byl náhodou v práci, musil někdy platiti až sedmnáct šilinků do společné pokladny na dělnický fond.
Jedna dcera, starší z obou, pracovala jako začátečnice u švadleny za půl druhého šilinku týdně. Ale když nastala mrtvá sezóna, byla propuštěna, ač byla přijata za tak malou mzdu a s podmínkou, že bude vyučena. Potom byla zaměstnána po tři roky v jednom obchodě s bicykly, při čemž měla týdně pět šilinků, ale musila choditi do práce a z práce dvě míle cesty, a když se opozdila, byla trestána pokutou.
Pokud se týkalo muže a ženy, byla jejich hra dohrána. Ztratili pevnou půdu pod nohama a padali do jámy. Ale jak s dcerami? Žili jako zvěř, byly oslabeny chronickou podvýživou, a byly duševně i tělesně vysávány – a nejen to, také mravně – jak tedy mohly vylézti z Propasti, do které měly určeno klesnouti již svým zrozením? (…)
Z kapitoly VI. ULICE PEKÁČŮ A POHLED DO PEKLA
Tři jsme kráčeli po ulici Mile End Road a jeden z nás byl hrdina. Byl to štíhlý, devatenáctiletý mladík, vskutku tak křehký a ohebný, že závan větru ho mohl ohnouti jako Fra Lippo Lippia. Byl to žhavý, mladý socialista v prvních mukách nadšení a zralý pro mučednictví. (…)
…a pak s lítostivým povzdechem pohleděl na mne a pravil: „Jak vám závidím, velcí, silní mužové! Jsem takový skrček a nemohu příliš mnoho vykonati, když dojde k zápasu.“
A já, kráčeje s hlavou a rameny nad svými dvěma soudruhy, vzpomínal jsem na svůj drsný Západ a na mohutné tamní muže, kterým jsem byl zvyklý záviděti zase já. A když jsem se díval na tohoto mladého komára se lvím srdcem, myslil jsem si také, že je to typ lidí, kteří při příležitostech stavějí barikády a ukazují světu, že dosud nezapomněli, jak se umírá.
Ale můj druhý soudruh, muž osmadvacetiletý, který vedl v horkém doupěti nejistou existenci, dal se do hovoru.
„Jsem silným mužem,“ pravil. „Nejsem jako ti ostatní v našem závodě. Považují mne za pěknou ukázku mužství. Vždyť přece, abyste věděl, vážím deset kamenů!“
Styděl jsem se mu říci, že vážím sto a sedmdesát liber čili přes dvanáct kamenů, a proto jsem se spokojil s tím, že jsem si lépe všiml jeho výšky a tělesných rozměrů. Ubohý, znetvořený mužíček! Jeho kůže měla nezdravou barvu, tělo měl skrčené a zhroucené, až to přesahovalo veškerou slušnost, prsa úzká, ramena nesmírně skloněná dlouhými hodinami práce a hlavu měl nesmírně převislou dopředu, tak jako by nebyla ani na místě! Takový byl tento „silný“ člověk.
„Jaké jste výšky?“
„Pět stop a dva palce,“ odvětil pyšně. „A hoši v našem závodě…“
„Ukažte mně váš závod,“ řekl jsem.
V té chvíli se v jeho dílně nepracovalo, ale já jsem ji přece chtěl viděti. Když jsme přešli ulici Leman, otočili jsme se nalevo na Spitalfields a vkročili jsme do uličky Pekáčů. Dětský potěr lomozil na slizké dlažbě a vypadal opravdu jako pulci, kteří se právě proměnili v žáby a hemží se na dně vyschlého rybníka. Potom úzkou chodbou, tak úzkou, že jsme musili překračovati ženu, jež tam seděla s malým děckem a kojila je ze zcela obnažených prsů, hanobíc tak celou posvátnost mateřství. V temné a úzké síni, která se táhla za ní, jsme se brodili spoustou mladého života, až jsme dosáhli ještě užších a prohnilých schodů. Pak jsme šli nahoru do tří pater a v každém z nich bylo odpočívadlo v rozměrech dvou stop šířky a tří stop délky, ale všude bylo stejně pokryto nečistotou a odpadky.
V této odporné budově, které říkali dům, bylo v každém poschodí sedm místností. V šesti z těchto místností vařilo, jedlo, spalo a pracovalo přes dvacet lidí obojího pohlaví a každého věku. Co do velikosti, měly pokoje průměrnou rozlohu osm nebo snad devět čtverečních stop. Vstoupili jsme do místnosti sedmé. Bylo to doupě, ve kterém se „potilo“ pět mužů. Místnost byla sedm stop široká a osm stop dlouhá a stůl, u kterého pracovali, zaujímal větší část místnosti. Na tomto stole bylo pět kopyt a u stolu bylo sotva místa pro všech pět mužů, aby mohli státi u své práce, neboť ostatek prostoru byl nacpán lepenkou, koží, svazky svršků a různým jiným materiálem, který jest používán k připevňování svršků k podrážkám bot.
V sousedním pokoji žila žena se šesti dětmi. V jiné, velmi bídné díře bydlila jedna vdova s jediným, šestnáctiletým synem, který umíral na souchotiny. Jak mně bylo sděleno, obchodovala tato žena na ulici s cukrovím a spíše se jí nepodařilo sehnati tři čtvrtky mléka k výživě svého syna, než naopak. Tento její syn, slabý a umírající, neokusil masa, leda jednou za týden. Jakosti tohoto masa nemůže si nikdo představiti, kdo se nedíval na lidského vepře při jídle.
„Je to někdy opravdu hrozné, jak kašle,“ pravil nenadále můj přítel, zmiňuje se o umírajícím hochovi. „Slyšíme ho až zde při práci a je to děsné, pravím, děsné!“
Kromě tohoto kašle a cukroví, nalezl jsem ještě jinou hrozbu, jež se připojovala k nepřátelskému okolí dětí v této peleši.
Můj sedřený přítel namáhal se s ostatními čtyřmi muži, když byla práce, ve svém pokoji, který měřil sedmkrát osm čtverečných stop. V zimě tam hořela lampa skoro po celý den a připojovala svoje zápachy k přetíženému vzduchu, který byl vdechován a vydechován a znovu vdechován.
Když byly dobré časy, když se práce hrnula, řekl mně tento muž, že může vydělati až třicet fuků týdně – třicet šilinků! Sedm a půl dolaru!
„Ale toho dovedou jenom nejlepší z nás,“ chlubil se. „A pak musíme pracovati dvanáct, třináct až čtrnáct hodin denně jak nejrychleji dovedeme. Měl byste viděti, jak se při práci potíme! Jenom z nás teče. Kdybyste nás viděl, přecházely by vám oči – cvočky nám lítají z úst jako ze stroje. Pohleďte mi do úst.“
Podíval jsem se. Měl zuby otřelé neustálým stykem s kovovými hlavičkami cvočků a přitom byly černé jako uhel a zkažené.
„Cídím si zuby,“ dodával, „jinak by byly ještě horší.“
Když mně pak pověděl, že si dělníci musí opatřovati vlastní nástroje, cvočky, lepenku, fidlovačky, nájem, světlo a bůhví co ještě k tomu, bylo mně jasno, že jeho třicet šilinků je penízem nepatrným.
„A jak dlouho trvá sezona, kdy se vám hrne práce, a ve které dostáváte tuto vysokou mzdu třiceti šilinků?“ tázal jsem se.
„Čtyry měsíce,“ zněla odpověď. A dále mě poučil, že v ostatní roční době má průměrnou mzdu od poloviny až do jedné libry týdně, což se rovná dvěma a půl až pěti dolarům. Přítomný týden již zpola uplynul a on vydělal čtyry šilinky, čili jeden dolar. A přece mně bylo dáno na srozuměnou, že je to jeden z lepších druhů práce!
Podíval jsem se z okna, ze kterého mělo být viděti do zadních dvorků sousedních budov. Ale zde nebylo žádných dvorků, či spíše byly zastavěny jednopatrovými kolnami nebo chlévy, v nichž bydlili lidé. Střechy těchto kolen byly pokryty vrstvou nečistoty, jež byla na některých místech několik stop hluboká – byly to příspěvky ze zadních oken druhého a třetího patra. Rozeznával jsem tam rybí kosti a též kosti čtvernožců, vnitřnosti, zapáchající hadry, staré boty, rozbité hliněné nádobí a vůbec všechny zbytky z lidských chlévů.
„Letos je poslední rok tohoto obchodu. Dostanou stroje, aby nás mohli odstraniti,“ řekl jeden z dělníků truchlivě… (…)
„A teď,“ pravil sedřený dělník, silný muž, který pracoval tak rychle, až oči přecházely, „ukáži vám jedny londýnské plíce. Zde je Spitalfieldská zahrada.“ Slovo zahrada vyslovil s opovržením.
Stín jednoho křesťanského chrámu padá přes Spitalfieldskou zahradu a ve stínu křesťanského chrámu viděl jsem o třetí hodině odpolední výjev, jakého si již nepřeji viděti. V této zahradě není květin. Je menší než moje růžová zahrádka doma. Roste tam pouze tráva a místo jest obklopeno železným plotem s ostrými hroty, tak jako veškeré parky londýnského města, aby tam nemohli vstupovati za noci muži i ženy bez domova a spáti tam.
Když jsme vstoupili do zahrady, potkali jsme nějakou stařenu, asi padesáti- nebo šedesátiletou, která kráčela dosti pevně, třebaže trochu kolísavě se dvěma značnými ranci, pokrytými pytlovinou, jež měla vpředu a vzadu přivázány. Byla to tulačka, duše bez domova, příliš bídná, aby mohla svoje slabé tělo vléci do nějaké dílny. Nosila s sebou svůj domov jako plž. V obou rancích, pokrytých pytlovinou, byl její domácí majetek, její šaty, prádlo a veškeré ženské potřeby.
Kráčeli jsme o úzké, pískem posypané pěšině. Na lavičkách, po obou stranách seřaděných, seděla spousta bídných a znetvořených lidí, takže pohledem na ně by byl Doré podnícen k pekelnějším rozmachům své fantasie, než jakých vůbec dosáhl. Byla to spousta hadrů, špíny a všeho druhu odporných kožních nemocí, otevřených ran, odřenin, ohavnosti, neslušnosti, zlomyslně pošilhávající nestvůrnosti a bestiálních tváří. Vál prudký a chladný vítr a tito lidé se zde krčili ve svých hadrech a většinou spali anebo se spáti pokoušeli. Tam zase bylo asi tucet žen ve věku od dvaceti do sedmdesáti let. Vedle nich bylo nemluvně asi devítiměsíční, ležíc a spíc na tvrdé lavičce bez polštářku a bez pokrývky a nikdo je nehlídal. Dále bylo asi šest mužů a ti spali buď sedíce vzpřímeně, anebo opírajíce se ve spánku druh o druha. Na jednom místě byla rodinná skupina, dítě spalo v náručí spící matky a její manžel (nebo soudruh) spravoval neobratně rozbitou botku. Na jiné lavičce seděla žena a upravovala si roztřepené okraje svých hadrů nožem a jiná žena tam zašívala jehlou a nití díry ve svých šatech. Blíže nich byl nějaký muž a držel v náručí spící ženu. O něco dále byl nějaký muž v oděvu zamazaném blátem z příkopu. Spal a měl hlavu položenou v klíně ženy, které nebylo více než pětadvacet let a jež spala také. Právě tento spánek mně byl hádankou. Proč devět desetin těchto lidí spalo anebo se pokoušelo spáti? Ale rozřešil jsem to teprve později. Zákon chudých zní, že lidé bez domova nesmějí spáti v noci. /To není zákon chudých lidí, to je zákon sadistů, těch bohatých, z vrcholku „elitářské“ pyramidy, kteří je do tohoto stavu účelově dohnali a nyní je ještě programově mučí./ Na dlažbě u vchodu do chrámu, kde se v mohutné řadě tyčí kamenné sloupy k nebi, byly celé řady lidí, ležících ve spánku nebo dřímajících a všichni byli v příliš hlubokém omámení, aby se probudili nebo stali zvědavými při našem vpádu.
„Nikoliv plíce Londýna,“ řekl jsem, „nikoliv, spíše vřed, veliká hnisající rána.“
„Ach, proč jste mne sem vedli?“ tázal se nadšený mladý socialista a jeho jemný obličej byl bledý bolestí duše a tělesným odporem.
„Tyto ženy, které zde vidíte,“ řekl náš vůdce, „se prodávají za tři pence nebo za dvě pence, nebo také za krajíc suchého chleba.“
Řekl to s rozmarným zašklebením.
Ale nevím, co by byl řekl ještě dále, neboť onen mladý socialista vykřikl: „Probůh, pojďme odtud!“
Z kapitoly VII. MUŽ, KTERÝ ZÍSKAL KŘÍŽ KRÁLOVNY VIKTORIE.
Přesvědčil jsem se, že není tak snadné dostati se do ochrany chudobince. Učinil jsem totiž dva pokusy a za krátko učiním třetí. Poprvé jsem se tam vydal o sedmé hodině večer se čtyřmi šilinky v kapse. Tím jsem se dopustil dvou chyb. Nejdříve musí býti ten, kdo žádá o připuštění, zcela nuzný. A poněvadž jest přísně prohledán, musí býti opravdu nuzný. Čtyry pence, a tím méně čtyry šilinky, jsou dostatečnou zámožností, aby ho učinili nezpůsobilým. Za druhé jsem pochybil, poněvadž jsem se opozdil. Sedmá hodina večerní je pro chuďasa příliš pozdní dobou, chce-li obdržeti postel.
Na vysvětlenou lidem dobře živeným a nevědomým chci zde pověděti, co je vlastně taková noclehárna. Je to budova, ve které může člověk bez domova, bez přístřeší a bez haléře – má-li štěstí – obdržeti příležitostně odpočinek pro svoje unavené kosti, aby pracoval jako dělník příštího dne a tak nocleh zaplatil.
Můj druhý pokus vniknouti do takové noclehárny se počal mnohem slibněji: Vydal jsem se na cestu časně odpoledne, doprovázen mladým, nadšeným socialistou a ještě jedním přítelem, a v kapse jsem měl pouze tři pence. Dovedli mne k chudobinci ve Whitechapelu. Díval jsem se na budovu od vhodného nároží. Bylo pět minut po páté hodině odpolední, ale již tam byla dlouhá a smutná řada lidí, která se táhla kolem rohu budovy a ztrácela se z dohledu.
Tito muži a ženy čekající na sklonku chladného a mlhavého dne na noční odpočinek pro nuzné, poskytovali obraz nejvýš bolestný a přiznávám se, že mne to skoro zbavovalo odvahy. Jako chlapec, který se ocitl přede dveřmi zubního lékaře, objevil jsem náhle mnoho důvodů, směřujících k žádosti, býti kdesi jinde. Nějaké známky zápasu, který se děl v mém nitru, musily být patrny na mém obličeji, neboť jeden z mých soudruhů mi řekl: „Nebojte se, lze to provésti!“
Mohl jsem to ovšem provésti, ale zpozoroval jsem, že ty tři pence v mé kapse byly příliš panským pokladem v takovémhle zástupu, a abych tedy odstranil veškeré záviděníhodné odchylky, vyprázdnil jsem svoje kapsy. Pak jsem se se svými přáteli rozloučil a se srdcem prudce buchajícím, kráčel jsem pomalu ulicí a stanul jsem na konci řady. Bolestně vypadala tato řada ubohých lidí, chvějících se na okraji smrti – ale jak byla ve skutečnosti bolestná, toho jsem ani netušil.
Vedle mne stál nějaký muž zavalité a silné postavy. Byl svěží a statný, ač byl starý, mohutných údů, a jeho pleť byla tuhá a kožnatá, což bylo způsobeno dlouholetým pobytem na slunci a otužilostí při každém počasí. Jeho tvář i oči prozrazovaly zřejmě námořníka. A tu jsem si náhle vzpomněl na kousek Kiplingovy básně „Galejní otrok“:
„Při známce, vpálené mi na rameni, při odřeninách cinkajících pout,
při pruzích, zbylých po důtkách, při jizvách, jež se nechtěj´ hojit ani hnout,
při očích hledem zestárlých na třpytnou tříšti slaných vod,
jsem zplna za své služby odměněn.“
Jak byla přesná moje domněnka a jak velice se hodily citované verše, zvíte ihned.
„Déle to nevydržím, nemohu“ naříkal si k muži, který stál po jeho boku na druhé straně.
„Rozbiji nějaké okno, učiním něco velikého a dostanu za to čtrnáct dní. Pak se budu mít kde vyspati a také budu míti lepší stravu nežli zde. Ale neměl bych té trochy tabáku,“ – to dodával po jakémsi rozmyšlení a řekl to lítostivě a resignovaně.
„Jsem teď již dvě noci bez přístřeší,“ pokračoval, „v předvčerejší noci jsem promokl na kůži a déle toho již nesnesu. Stárnu! A jednoho rána mne zvednou mrtvého.“
Pak se ke mně otočil divoce a vášnivě: „Mladíku, nechtějte nikdy zestárnouti. Hleďte zemříti, dokud jste mlád, nebo k tomu dojdete také. Povídám vám pravdu. Jest mi sedmaosmdesát let a sloužil jsem své vlasti jako poctivý muž. Mám tři pásky za dobré chování a kříž královny Viktorie, a za to vše mám tohle. Přál bych si býti mrtev. Ujišťuji vás, že to na mne nemůže dosti brzy přijíti.“ (…)
Když jsem ho povzbudil, vyprávěl mně tuto historii, zatímco jsme čekali v řadě u chudobince.
Jako hoch vstoupil do služeb anglického námořnictva a déle než dvacet let sloužil věrně a dobře. Jména, data, velitelé, přístavy, lodi, cesty a bitvy se mu valily ze rtů nepřetržitým proudem, takže jsem si nemohl všeho toho zapamatovati, neboť u dveří chudobince nelze si činiti poznámek. Prožil celou „první čínskou válku“, jak to nazýval, vstoupil do služeb východoindické společnosti a sloužil deset let v Indii, pak se vrátil znovu do Indie jako anglický námořník v době velkého povstání; byl ve válce v Birmě a pak na Krymu. A přitom se bil a namáhal ve prospěch anglické vlajky, ve všech koutech ostatního světa.
A pak se to událo. Maličkost, kdybychom to mohli sledovati až k prvním příčinám. Možná, že důstojníkovi nechutnala snídaně, možná, že byl důstojník předešlé noci dlouho vzhůru anebo že ho tísnily dluhy, nebo snad s ním velitel promluvil nějak neurvale. Hlavní věcí jest, že onoho dne byl důstojník podrážděný. Námořník ještě s jinými upravoval přední lanoví.
A teď, nezapomínejte, že námořník byl přes čtyřicet let ve službě, že měl tři pásky za dobré chování a že měl také kříž královny Viktorie za významnou činnost v bitvě – proto nemohl býti v celku tak špatným námořníkem. Důstojník byl podrážděný, důstojník ho nepěkně pojmenoval – ano, jménem velice ohavným. Týkalo se jeho matky. Když jsem byl chlapcem, bylo v našem chlapeckém zákoníku práti se jako malí čerti, když by byly naše matky takovým způsobem uraženy. A mnoho mužů zemřelo v mé otčině za to, že tak nazvali muže jiné.
Nuže, důstojník řekl námořníkovi tuto urážku. Stalo se pak náhodou, že námořník měl v onom okamžiku v ruce železnou páku nebo tyč. Udeřil jí rychle důstojníka přes hlavu a srazil ho z lanoví a přes palubu.
A pak – ale uvedu jeho vlastní slova: „Viděl jsem, co jsem učinil. Znal jsem předpisy a řekl jsem sobě: Teď je s tebou konec, Jacku, hochu! Tedy jdi. A skočil jsem za ním, rozhodnuv se, že se utopíme oba. A byl bych to učinil, jenže v tom přistála z vlajkové lodi k našemu boku osmiveslová lodice. A pak jsem byl hotov. Kdybych ho byl ve vodě nebil, mohl jsem se zachrániti a říci, že když jsem viděl, co jsem učinil, skočil jsem za ním, abych ho zachránil.“
Pak došlo k vojenskému soudu, nebo jak se námořní soudy nazývají. Opakoval mně rozsudek slovo za slovem, tak jako by se mu naučil a jako by si ho byl nekonečněkráte s hořkostí opakoval. Stůj zde tento rozsudek, vynesený pro disciplinu a úctu k důstojníkům, kteří nejsou vždycky gentlemani, stůjž zde tento trest muže, který se provinil, že jednal jako muž. Byl degradován na obyčejného námořníka, byl zbaven všech práv na výslužné, musil se vzdáti kříže královny Viktorie, byl propuštěn z námořnictva se známkou dobrého chování (byl to jeho první přestupek) a obdržel padesát ran a musil prožíti dva roky ve vězení.
„Přál bych si, abych se byl onoho dne utopil, přál bych si, jak je Bůh nade mnou, aby se to bylo stalo,“ končil, když se naše řada pohnula vpřed a když jsme kráčeli kolem rohu.
Konečně jsme spatřili dveře, jimiž byli chudí vpouštěni ve skupinách. A tam jsem zvěděl překvapující věc: Poněvadž byla toho dne středa, nebude nikdo z nás propuštěn až v pátek ráno. A dále, ach, mějte pozor, kuřáci! – Nebylo nám dovoleno vzíti s sebou ani trochu tabáku. Tomu jsme se musili podrobiti než jsme vstoupili. Řekli mně, že tabák, který nám vzali, byl někdy vrácen při odchodu a někdy také zničen.
Starý námořník z válečné lodi mne něčemu naučil.
Otevřev svůj váček, vysypal tabák (byla ho bídná hrstka) na kousek papíru. Tento papír zabalil hladce a ploše a vsunul do boty pod ponožku. Také moje trocha tabáku putovala do ponožky, neboť, jak pochopí všichni kuřáci, jest věcí velmi tvrdou, býti čtyřicet hodin úplně bez tabáku!
Znovu a znovu řada postoupila a my jsme přicházeli zvolna, ale jistě ku brance. V okamžiku, kdy jsme stáli u železné mříže, objevil se dole nějaký muž a starý námořník naň zvolal:
„Kolik jich ještě potřebují?“
„Čtyřiadvacet,“ zněla odpověď.
Dívali jsme se s obavou dopředu a počítali jsme. Před námi bylo čtyřiatřicet lidí. Zklamání a rozpaky objevovaly se na všech tvářích kolem mne. Není jistě pěknou věcí, míti před sebou s hladovým žaludkem a bez peněz bezesnou noc na ulicích. Ale měli jsme přece jen naději, až když jsme stáli před brankou a vrátný se otočil.
„Obsazeno,“ řekl a bouchl dveřmi.
Přes svých sedmaosmdesát let pádil starý námořník jako blesk odtud v zoufalé naději, že najde přístřeší někde jinde. Já jsem zůstal státi a rozmlouval jsem se dvěma jinými muži, kteří znali poměry v noclehárnách, kam bychom měli jíti. Rozhodli se, že půjdou do chudobince v ulici Poplar, která byla vzdálena tři míle a ihned jsme se vydali na cestu. Když jsme kráčeli kolem rohu, řekl jeden z nich: „Mohl jsem se tam dnes dostati. Přišel jsem o jedné hodině a řada se počínala tvořiti, ale pak – přišli oblíbenci. Vpouštějí je tam, noc za nocí, vždycky tytéž.“
Předchozí části:
Následující části: