Z kapitoly X. (Lidé z propasti II.) NÁŘEK HLADOVÝCH.
„Můj otec má mnohem více životní síly než já, poněvadž se narodil na venkově.“
Mluvčí, veselý, mladý Londýňan v East Endu, naříkal na svůj chabý, tělesný vývin.
„Pohlédněte na moje hubené paže.“ Vytáhl si rukáv. „Není dosti jídla, tím to jest. Ach ne teď. V těchto dnech mám, co potřebuji. Ale je teď již pozdě. Nemůže to nahraditi to, co mně scházelo, když jsem byl dítětem. Otec přišel do Londýna z Fenu. Matka zemřela a zbylo nás šest dětí a žili jsme s otcem ve dvou malých pokojích.
„Otec prožil zlé časy. Mohl nás vyhnati, ale neučinil toho. Otročil po celý den a večer přicházel domů a vařil nám a staral se o nás. Byl nám otcem i matkou. Zřídka kdy jsme viděli masa, a když bylo, bývalo nejhoršího druhu. A dětem rostoucím to nesvědčí, když mají usednouti k večeři při chlebě a kousku sýra, a když ještě toho není dosti. A jaký je toho výsledek? Nedorostl jsem a nemám otcovy životní síly. Ztratil jsem ji hladem. Za dvě pokolení nebude ze mne v Londýně nic. Mám však mladšího bratra – jest lépe a silněji vyvinut. Vidíte, je to proto, že otec a my děti držíme pohromadě.“
„Tohle nenahlížím,“ namítal jsem. „Spíše bych si myslil, že za takových podmínek životní síla upadá a že mladší děti se rodí slabší a slabší.“
„Ne tak, když se drží pohromadě,“ odpověděl mi. „Kamkoliv přijdete do East Endu a uvidíte dítě od osmi do dvanácti let, dítě dobře vyvinuté a vyrostlé a zdravé, tažte se a uvidíte, že je to nejmladší z rodiny, nebo že je jedním z nejmladších. Děje se tak proto, že starší děti trpí více hladem než mladší. V době, když se mladší děti narodily, počínají již starší pracovati a tak přichází do rodiny více peněz a je více potravy.“
Pak si shrnul rukáv – ale dokázal mi zjevně, že chronický hlad nejen usmrcuje, nýbrž také mrzačí. A jeho hlas byl jedním z milionů, kteří volají hladem v největší říši světa.
Výbor jednoho školního okresu londýnského učinil toto prohlášení: „V dobách, kdy není zvláštní bídy, hladoví padesát pět tisíc dětí, takže jsou marné pokusy vyučovati je.“ Když není zvláštní bídy, znamená to, že jsou v Anglii dobré časy. Chronické hladovění se považuje za něco obvyklého. A v Anglii jsou tomu tak zvyklí, že jenom když se dostaví prudký hlad u veliké míře, domnívají se, že je to něco neobvyklého.
Nezapomenu nikdy hořkého nářku jednoho slepce, v jednom malém krámku v East Endu, na sklonku šerého dne. Byl nejstarší z pěti dětí a měl matku, ale neměl otce. Poněvadž byl nejstarší, trpěl hladem a pracoval již jako dítě, aby vydělal chleba pro ústa malých bratří a sester. Ani jednou za tři měsíce neokusil masa. Nevěděl vůbec, co to znamená ukojiti nadobro hlad. Žaloval, že stálý hlad v dětství ho oloupil o zrak. Aby tuto žalobu podporoval, citoval ze zprávy královské komise pro slepce: „Slepota velice převládá v chudých okresech a chudoba urychluje tuto strašnou nemoc.“
Ale tento slepec šel ještě dále a ve své hořkosti mne ujišťoval, že ohromná armáda slepců v Londýně nemá ve svých ústavech dostatečné potravy!
Oscar Wilde, Bůh dejž pokoj jeho duši, uvádí, výkřik uvězněného dítěte, který v různých stupních je výkřikem uvězněného muže i ženy:
„Druhou věcí, kterou trpí dítě ve vězení, jest hlad. Jeho potrava se skládá obyčejně ze špatně upečeného vězeňského chleba a z koflíku vody k snídani. Obdrží ji o půl osmé hodině ranní. O dvanácté hodině dostává oběd, totiž misku hrubého skilly (směs mouky s horkou vodou), a o půl šesté dostane kus suchého chleba a koflík vody k večeři. Tato dieta způsobuje u silného, vzrostlého muže vždycky nějakou chorobu, obyčejně průjem, a s tím spojenou slabost. Ve skutečnosti jsou v každém velikém žaláři neustále používány stavící léky, které mají strážcové vždycky po ruce. Dítě nemůže ovšem takové potravy jísti. Každý, kdo trochu zná dětskou povahu, ví, jak snadno lze porušiti jeho zažívací orgány, již pouhým záchvatem pláče nebo zármutkem, nebo jakýmkoliv duševním rozrušením. Dítě, které plakalo po celý den v opuštěné, špatně osvětlené cele a které má ještě k tomu strach, nemůže prostě jísti této strašné hrubé potravy. Malé dítě, kterému dal strážce Martin suchary, plakalo hladem až do rána a nemohlo jísti chleba a vody, které obdrželo ke snídani. Martin odešel po snídani a koupil několik sladkých sucharů, neboť se nemohl na ně dívati, jak hladoví. Z jeho strany to byl krásný čin, což ovšem také uznávalo dítě, které však ve své nevědomosti o předpisech vězeňské stravy povědělo jednomu staršímu strážníku, jak bylo mladším strážcem obdarováno. Výsledkem bylo ovšem udání a jeho propuštění.“
Když Robert Blatchford vyslechl nářek jednoho starého irského rolníka, tázal se ho, co by si přál. Stařec se opřel o svoji lopatu a díval se přes černé pole k obzoru. „Čeho bych si přál?“ pravil. A pak pokračoval hlubokým naříkavým hlasem více k sobě než k tazateli:
„Všichni naši hodní hoši a drahé dítky jsou za mořem. Agent mně vzal vepře a mokro pokazilo úrodu a já jsem starým mužem a přál bych si, aby nadešel poslední soud.“
Poslední soud! A jest zde více, než si přeje. Ze všech zemí se pozvedá úpění hladových z Ghetta a z venkova, ze žaláře a z útulny a noclehárny – jest to výkřik lidí, mužů, žen, dětí a nemluvňat, slepých, hluchých, chromých, nemocných, tuláků a dělníků, vězňů a chuďasů, lidí z Irska, Anglie, Skotska a Walesu, kteří nemají dosti jídla. A to při skutečnosti, že pět lidí může udělati chléb pro tisíc lidí, že jeden dělník může zhotoviti bavlněnou látku pro 50 a vlněnou pro 300 lidí a obuvi pro 1000. Zdálo by se, že čtyřicet milionů lidí vede příliš veliký dům a že jej vede špatně. Příjmy jsou docela v pořádku, ale ve správě je něco zločinného a bídného, když v tomto velikém domě může pět lidí udělati chleba pro tisíc a když přece jsou jich miliony, kteří nemají co jísti.
Lidé mají tu vlastnost si říci, nu, to bylo kdo ví kdy a za naší první republiky to tak vůbec nebylo, lidé v nezaměstnanosti dostávali podpory a vůbec. Tak vám tu pro porovnání dám dva úryvky z řečí poslance Klementa Gottwalda pronesených v poslanecké sněmovně. A jen podotýkám, že to už bylo za té slavné první republiky „tatíčka“ Masaryka, a po Velké říjnové socialistické revoluci, kdy se v SSSR budovalo o sto šest a žádní nezaměstnaní tam nebyli! Ne, nežili si na vysoké noze, protože museli dohánět carskou zaostalost, přestáli občanskou válku a intervence, ale přesto budovali lepší svět pro všechny, neboť ani na Západě potom už nemohlo být považováno za běžnou věc chronické hladovění!!! Začnu pozdější řečí, z roku 1932, kde je rozebírána situace na Zakarpatsku a v Rudohoří. Jen pro informaci, tehdy mělo Zakarpatsko 600 000 obyvatel, ze kterých bylo více než 100 000 průmyslových, zemědělských a lesních dělníků bez zaměstnání, bez šance ji sehnat, a ani půl procenta z nich nedostávala pravidelnou podporu v nezaměstnanosti!!! Podle doznání samých úřadů tam bylo 15 000 dětí ohrožováno hladomorem. Druhý úryvek je z roku 1931 a nastiňuje, proč to tak potom dopadalo…
Z řeči poslance Klementa Gottwalda v poslanecké sněmovně ze 4. února 1932:
Co se děje na Zakarpatsku, to se vymyká všem představám kulturního a civilisovaného člověka. Měli jsme již možnost některá konkrétní fakta zde ve sněmovně uvést. Hlad tam v pravém slova smyslu zuří, na celé Vrchovině. Není kukuřice, není brambor, není nic a několik kilometrů odtud, na rumunských hranicích, leží laciná kukuřice. A ti zubožení vrchovinští lidé si musí půjčovat na patnáctiprocentní až dvacetiprocentní úroky anebo dávat „vekslíky“ (z německého Wechsel – směnka, úpis), aby dostali předraženou kukuřici od agrárních družstev. Když dnes v „Českém slově“ vidíme návrh českých socialistů o Zakarpatské Ukrajině, dá se jeho význam shrnout v jednu větu: čeští socialisté chtějí dělat na Zakarpatsku to, co tam dělají agrárníci. O to jim jde, o nic jiného. Není tam soli. Lidé si nemají možnost koupit trochu soli, ačkoliv na Zakarpatsku, jak známo, je solná komora československá, Akna Slatina. Ale několik kilometrů od Akny Slatiny nikde není v domě soli, lidé si ji nemohou koupit. Dříve tam solili slanou vodou, měli ji zadarmo, ještě když úpěli po jařmem maďarským. Dnes to československá státní správa lesů propachtovala lichvářům, kteří lidu prodávají za dva krejcary litr solné vody. Není tam dřeva, lidé mrznou. Chajdy mají úplně rozbité, prší do nich, vítr jim fouká ze všech koutů. Okolo jsou ohromné lesy, v nich statisíce metrů hnijícího dřeva, lidé je ale nemají za co koupit, mrznou, nemají kde hlavu skrýt. Všichni jsou předluženi vekslíky a hypotékami, všecko s chalupami patří bankám anebo místním lichvářům. A je to právě vaše Legiobanka a Vinohradská záložna, které tam velmi blahodárně v tomto směru působí. Pro dělníky tam není vůbec žádná práce. Latorica* a všechny pily stojí, i těch několik chemických závodů zastavuje práci.
(* Latorica – akciová společnost s cizím, převážně francouzským a švýcarským kapitálem, která uchvátila při pozemkové reformě milionovými úplatky ohromný lesní majetek na Zakarpatské Ukrajině. V době hospodářské krize, když ztratila odbytiště v zahraničí, zastavila provoz svých četných lesních podniků. Dělníci, kteří pracovali v lesích a na pilách této společnosti, ztratili tím práci a byli vydáni na pospas bídě a hladu.)
A co se tam dělá? Místo chleba a práce se dává zakarpatskému lidu vyložená provokace. Ví se velmi dobře, každý okresní úřad, každý náčelník, každý notář a každý berní úřad ví, že většina těch lidí nemá, co by se za nehet vešlo, a přece se tam posílají houfně exekutoři. Není to provokace? Nemusí ten lid být pobouřen na nejvyšší míru? Latorica a státní lesy, v jejichž majetku je všechno dřevo, pokutují vysokými pokutami chudé vesničany, když si jdou nahrabat roští a klestí. Vědí, že ten člověk nemá soli, ani kousku chleba a brambor, ale naměří mu vysokou pokutu, okresní úřad mu dá k tomu trest na svobodě a pokuty se vymáhají exekutory. Není to vyložená provokace? Nemusí to pobouřit člověka? Zřejmě musí.
Exekvují nejen berní exekutoři, nýbrž i hajní státní lesní správy a Latorice chodí s četníky exekvovat pokuty za „lesní pych“.
A když se zakarpatský lid brání a demonstruje, je bit, četníci jsou proti němu štváni, lidé jsou zatýkáni a vláčeni v řetězech jako zločinci. Na Zakarpatsku je už přes sto zatčených a tito zatčení jsou surově týráni. Četníci si netroufají zatýkat tam ve dne, poněvadž si to samozřejmě lidé nedají jen tak líbit, nýbrž četníci chodí jako Babinští, jako loupežníci v noci do chat, když dědina spí, a odvlékají lidi do okresních měst do vězení. Jsou zatýkány i klidné deputace, které jdou na okresní úřad žádat podporu, kukuřici nebo snížení daní.
Vrcholem toho všeho a příznačné pro všechno, co se děje na Zakarpatsku, je psaní vládního orgánu „Podkarpatská Rus“, listu vydávaného za vládní peníze v Užhorodě. Dne 28. ledna tento list píše: „Základní podmínkou jest udržení pořádku za každou cenu. Zdravý smysl velí zabránit nepokojům se vší rázností. Z toho hlediska třeba nazvat travičstvím studní nedávný projev našich spisovatelů a novinářů*, v němž se protestuje proti použití zbraní četnictva ve Frývaldově. Se svým chorobným pokrokářstvím a lžihumanitou vnášejí intelektuálové do řad obránců naší veřejné bezpečnosti myšlenkový chaos a pochybnosti, zda se nedopouštějí zločinu, když hájí veřejný pořádek. Možno-li mít v úctě“ – píše tento chuligán (z ruštiny – pobuda, darebák) – „a ve vážnosti literáty, tak demagogicky se ženoucí za lacinou populárností u málo přemýšlejícího davu? Jejich krokodýlí slzy nad několika zabitými zbolševizovanými kverulanty, kteří ne z hladu, ale ze zpupné zášti sami lezli na četnické bodáky – světe, zboř se.“ A nakonec praví cynicky: „Včasným nehumánním odstřelováním několika set úchylných jednotlivců mohlo být zachráněno mnoho set milionů lidských životů za éry bolševismu.“
(* 28. listopadu 1931 vydalo 70 českých spisovatelů, vědců, umělců a novinářů projev, v němž protestovali proti střílení do bezbranných demonstrantů při krvavých událostech v Dolní lipové u Frývaldova 25. listopadu 1931 /osm mrtvých a mnoho i těžce zraněných/. Měšťácký i t. zv. socialistický tisk protest většinou neuveřejnil, a pokud se o něm zmínil, zamlčel jména těch, kteří projev podepsali. Stejný protest vydali také brněnští kulturní pracovníci.)
Cenzurou zkonfiskovaná část [Veřejně se tedy vyzývá k vraždě, k hromadnému odstřelování hladovějícího, zuboženého zakarpatského lidu. To vychází ve vládním orgánu, to schvaluje vaše společnost. (Výkřiky poslance Kopeckého) Místo chleba a práce stonásobné vraždy. Ale car měl více bodáků a zastřelil více než sto bolševiků, a skončil, jak skončil. U vás to také není tak na beton. Ještě nejsme tak daleko, ale v Popradě vaši vojáci mají kasárníka. Poslali je proti demonstrantům a dopadlo to tak, že musili dostat kasárníka. Kladenský okresní hejtman žádá zemský úřad, aby na Kladno při příští příležitosti nebylo vysíláno vojsko z kladenské posádky, nýbrž z jiné, poněvadž kladenská posádka je nespolehlivá. Je tedy možno zastřelit několik set, jak se tady (ukazuje noviny) tak pěkně říká, úchylných lidí, ale udržet tento systém není možno. Nebylo ho možno udržet v carském Rusku a nebude ho možno udržet ani zde.]
Ale Zakarpatsko není jediným dokladem buržoasní bestiality. Na druhém konci republiky, v Rudohoří, v dalším to ohnisku neslýchaného hladu a bídy, je také druhé ohnisko cynických příprav nového Frývaldova. Naši soudruzi z Kraslic nám píší toto – poslouchejte velmi dobře: „V Rudohoří je hlad. Desetitisíce jsou bez práce, ponejvíce už dlouhá léta. Většina závodů nepracuje. Již dříve pověstný domácí průmysl vraždil lidi. 18. ledna se v Kraslicích zhroutil na ulici devítiletý hoch; zemřel vysílením z hladu. Starosta obce Přebuz oznamuje, že v jeho obci zemřely dvě děti následkem podvýživy, tj. vyhladověním. Je-li vůbec možno zjistit ještě větší bídu, pak ji máme ve Schwaderbachu. Ze 4138 obyvatelů je jich 900 hlášeno jako nezaměstnaných. Z těchto 900 jich ani 60 nedostává podporu podle gentského systému. Dříve nebylo v obci ani jediného četníka, nyní však, po zakročení sociálního poslance Mayer-Hartinga“ – kde je ten muž? – „je ve Schwaderbachu stále sedm četníků pod velením jednoho z těch, kteří se zúčastnili, právě dnes je tomu již rok, duchcovského krveprolití a zastřelili u Duchcova čtyři dělníky. Každá dělnická schůze je tam bezohledně rozháněna. Při tom donašečem a rádcem četníků je dřívější hakenkreuzler a nynější křesťansko-sociální obecní starší, třiatřicetkrát trestaný Richard Köhler.
Ve středu dne 26. ledna bylo na tabuli, kde se vyvěšují obecní vyhlášky, sděleno, že ve čtvrtek se budou rozdávat poukázky na uhlí. Když ve čtvrtek ráno přišlo na obecní úřad mnoho nezaměstnaných, bylo v kanceláři všech sedm četníků. Sedmnáctiletý nezaměstnaný dělník Franz Hochmut šel do kanceláře a ptal se, zda může rovněž dostat poukaz na uhlí. Místo odpovědi vrhl se na něho četník a zasadil mu tak prudkou ránu do tváře, že se Franz Hochmut zhroutil. ‚Tady máš uhlí – my vám už zatopíme‘ – řvali četníci a vrhli se bez jakéhokoliv důvodu na ostatní nic netušící nezaměstnané v obecní kanceláři a bili je kolbami pušek. Nezaměstnaná dělnice Linda Dotzauerová byla při tom těžce raněna. Četníci prohlásili zcela otevřeně, že mají rozkaz střílet při nejmenším odporu.“
„Ve Schwaderbachu zorganizujeme již krvavou lázeň, proti níž bude Frývaldov dětskou hračkou,“ říkají četníci. A našemu soudruhu Hadkovi tam přímo prohlásili: „Pane poslanče, od nás neutečete, tak jako jste utekl z Frývaldova.“ (Výkřiky poslance Hadka.) Podobné výroky četníků a úředních osob je slyšet na celém Rudohoří. V sobotu byly ze všech míst kraslického okresu vyslány masové deputace na okresní úřad, jež protestovaly proti bezpříkladnému postupu ve Schwaderbachu a mnohých jiných místech. Okresní hejtman dr. Dreyer nepřijal deputaci ve své kanceláři, nýbrž v uniformně s tasenou šavlí v čele velkého oddílu četnictva na náměstí v Kraslicích. Kolbami byla deputace rozehnána. Při tom dr. Dreyer potvrdil, že také v kraslickém okrese, zejména ve Schwaderbachu, použije se každé příležitosti k přípravě krvavé lázně. Jiné deputaci nezaměstnaných řekl dr. Dreyer již dříve, že všichni nezaměstnaní a zejména všichni komunisté musí být postříleni. Potom prý bude klid. (Výkřiky komunistických poslanců.) Je to tedy velmi jasná řeč: na východě i na západě republiky, na Zakarpatsku i v Rudohoří [otevřené výzvy k hromadnému vraždění hladovějících proletářů.] Ale, jak jsem pravil, puška má, jako každá jiná věc, dva konce.
Z řeči poslance Klementa Gottwalda z 19. května 1931:
Nevím, je-li to náhoda, anebo úmysl, je-li to úmysl režie, zde pana Malypetra, Stivína a Tauba, že na první pohled jasně staví před oči celé veřejnosti poměr tohoto parlamentu k tomu, co je venku, co je mezi lidem.
Venku zuří drahota, způsobená neslýchanými agrárními cly, a zde se projednává zákon, kterým se zrušují cla, případně se prodlužuje zákon o zrušení cel, ovšem ne na chleba a mouku, nýbrž na stroje, které slouží k zostření kapitalistické racionalisace. Venku zastavují v obcích a okresech vyvařování, pan Czech přestává posílati své žebračenky. Prý není na to peněz. Ale zde bude odhlasování tohoto racionalisačního zákona stát, jak sami páni zpravodajové přiznali, přes 60 milionů Kč, poněvadž průmysl, jak pan Zadina pravil, „má za to“, že předpoklady tohoto zákona jsou dále dány. Proto se tento zákon odhlasuje. Předpoklady zákona o podpoře nezaměstnaných však nejsou podle pánů dány, ačkoli máme stále přes půl milionu nezaměstnaných.
My komunisté předkládáme návrhy proti drahotě, nezaměstnanosti a hromadnému propouštění, tedy návrhy ve věcech, které jsou dnes pro pracující lid nanejvýš ožehavé. Naše návrhy však nejsou rozdány, ale je rozdán návrh p. Meissnera na státní vězení a na programu je kopa imunitek. Venku jsou vyhazováni dělníci z fabrik, pan Meissner pro ně opatřuje kriminály. (Výkřiky komunistických poslanců.) Venku fabriky zastavují, ale Meissnerův „podnik“ pracuje dokonale a důkladně.
A tak skutečně nevím, za je to úmysl nebo náhoda, že zde pánové zařizují svou režii tak, aby bylo na první pohled jasno, že jedinou prací, kterou oni dovedou obstarati, je práce pro soudce, policajty, žandarmy a vězeňské strážníky; že jediné zaopatření, které dovedou oni obstarat, je zaopatření v kriminále; že jedinou lácí, kterou oni dovedou přivodit, je láce pendreků a soudních rozsudků.
My naproti tomu navrhujeme, aby se jednalo, a to v příští schůzi, o tom, co dnes hýbe pracujícím lidem. Navrhujeme zákony proti drahotě, na zaopatření práce a chleba nezaměstnaným, navrhujeme opatření proti hromadnému propouštění. Žádáme, aby v příští schůzi byla zahájena rozprava o těchto věcech a připomínáme hned při tom, že o celé sérii protilidových zákonů rozhodoval tento parlament expresním tempem. Uvádím jen zákon o míchání mouky, o zvýšení cel, daň z obratu, dovozní listy, daň z piva a pod. Co se děje dnes venku mezi pracujícím lidem, je úplně přesvědčivým a důkladným důkazem bankrotu tohoto systému, důkazem, že celý tento systém nedovede dát lidu chléb a práci. Jeden a půl roku máme zde hospodářskou krizi. Jeden a půl roku se vede proti ní „boj“, a dnes máme venku větší hlad, větší bídu a větší nedostatek než před půl druhým rokem. Zejména pustým švindlem se ukázaly sliby, kterými zde pánové krmili pracující lid v souvislosti s nynějším jarem. Je potřebí zrekapitulovati tyto sliby, oživiti paměť, aby byla jasná cena nových slibů, nového pytle těch slibů a ilusí, které chtějí pánové mezi lid znovu hodit.
Vzpomeňme jen, co se nadělalo hluku se „zaopatřováním práce“. V „Právu Lidu“ denně „mobilisovali miliardy“ proti nezaměstnanosti. Vypůjčovalo se 1300 milionů. Kde jsou? Kdo za ně dostal práci? 70 milionů vydělaly a stáhly si ihned banky, 600 milionů padlo na deficit železnic, 64 miliony na sanaci různých zkrachovaných politických koryt, 150 milionů na černý fond a na t. zv. investice 416 milionů. Ale kde jsou? My jsme tehdy řekli: Ani jeden nezaměstnaný neuvidí za tyto peníze práci. A stalo se – ani jeden nezaměstnaný za tyto peníze práci nedostal.
Dále, co se nadělalo křiku s investicemi obcí a okresů. Udržal zde ve vládním prohlášení sliboval, jak rychle budou vyřizovány žádosti obcí a okresů o investice. Sociální demokraté a čeští socialisté ve svých novinách nestačili nadávat na „zdlouhavou starorakouskou byrokracii“, která prý jejich investiční úmysly hatí. A dnes máme ve všech místech hromadné škrtání i těch položek, které byly obce nuceny dáti do rozpočtu pod tlakem nezaměstnaných, na nouzové práce, stravování, vyvařování a podpory. Výsledek toho ovšem pak nemůže býti jiný, než je. Ne nové zaměstnání, nýbrž propouštění, ne nové investice, ne nové nouzové práce, nýbrž propouštění ze starých. A důsledek toho je, že nezaměstnanost v dubnu nepoklesla ani sezónně, že se v dubnu vykazuje úředně nadále přes 289 000 nezaměstnaných. Když se v lednu úředně vykazovalo 313 000 nezaměstnaných, pan Czech odhadl skutečný počet na 600 000, ačkoliv byl ještě větší. Vezmeme-li však jen měřítko pana Czecha za nynější úřední odhad, vypočteme si, že v dubnu, v době stavební sezóny, v době zemědělských prací, je v Československu daleko přes půl milionu nezaměstnaných. To je výsledek těch velkých „investic“. A přitom se dále propouští, v tisících, hromadně. Propouští se z nouzových prací, propouští se v kovoprůmyslu – viz výluku v Karlově Huti, která má toto propouštění na celé čáře uvolnit, viz jednání Hampla s Preissem o propouštění v hornictví, které se provádí podle směrnic navržených sociálnědemokratickým poslancem Brožíkem. Takové jsou výsledky „zaopatřování práce“. Věděli pánové o tom, že to tak dopadne? Věděli ti, kteří v novinách psali, jak „mobilizují miliardy“ a jak „zaopatřují“ lidem práci, že nezaopatřují práci, nýbrž že budou dále vyhazovati? Ano! Věděli to a vědomě tedy podváděli pracující lid. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Když pánům bylo v zimě hodně úzko, volali pokrytecky: „Chleba pro nezaměstnané!“ Co mluvili? Bechyně prohlašoval: „Žádný nezaměstnaný nesmí zůstat bez chleba!“ Národní socialisté na svém sjezdu šli „tiše proti hladu“, Bechyně a všichni ostatní apelovali „na dobrá srdce boháčů“. Odhlasovali si černý fond 150 milionů Kč. A co nyní máme? Máme zastavování i těch mizerných podpor v obcích a okresech, které si nezaměstnaní v zimě pod velkým tlakem vynutili, vidíme, že Czech zastavuje zasílání svých žebračenek, vidíme, že stále menší procento nezaměstnaných dostává i tu podporu podle gentského systému. A tak dnes, po té velké „péči“ o chleba pro nezaměstnané, máme mezi nimi větší bídu a hlad. Místo chleba mají více hladu. Věděli pánové, že to tak dopadne? Ano! Věděli, a proto vědomě pracující lid podváděli.
Nejpodlejší podvod prováděli se svým „tažením protidrahotním“. Jak mluvili, když jim hodně teklo do bot, na příklad před 25. únorem? „Právo lidu“ psalo: „Ceny chleba a masa musí jít dolů. To není heslo ulice, to je zájem nejširších a nejpotřebnějších vrstev konsumentských.“ Národní socialisté na svém ústředním výboru přijali resoluci, v níž se praví: „Strana bude usilovati o největší snížení cen denních potřeb, v přesvědčení, že tím zmírní hospodářskou tíseň všech stavů jí postižených.“ Tak se psalo, tak se mluvilo. A to je jen zlomek toho, co se vše říkalo. Ale co se dělalo? Především zde, v tomto parlamentě? A pak ve vládě, kde sedí sedm t. zv. socialistů? Toto: zvýšily se železniční tarify, zvýšila se daň z piva, daň z obratu, zvyšovala se vesele každý měsíc t. zv. klouzavá cla na obilí, usnesl se zákon o míchání mouky, zákon o pečení chleba, zákon o nuceném vymílání obilí atd. To se dělalo! A dnes ovšem se musilo dostavit to, co se dostavilo, totiž zvýšení cen na celé čáře. Ceny chleba, masa a jiného zboží, zkrátka všechny životní potřeby pracujícího lidu jsou dražší. Vědělo se, že to tak dopadne? Věděli ti, kteří psali t. zv. protidrahotní resoluce, věděl Bechyně, když „táhl proti drahotě“, že to skončí zvýšením drahoty? Věděl, ano, věděl a „Právo lidu“ to samo přiznává. V „Právu lidu“ z 13. května se praví o příčinách nynějšího stoupání cen: „Poukázali jsme již v minulých dnech, že základní příčinou zdražení žita a chleba jsou zemědělské zákony z r. 1930.“ Prosím, a kdo ty zákony zde odhlasoval a kdo je přijal a kdo je prováděl? Nebyli to Bechyně, Czech a Franke? Nebyli to tito poslanci, kteří je přijali? Dnes přiznávají sami, že si dělali z pracujících lidí kašpary!
V otázce mezd provádějí pánové stejně pustý zločin a švindl. Co se namluvili proti snižování mezd! Zase cituji. Sociální demokraté ve volebním provolání při posledních volbách mimo jiné napsali: „Všechnu svou péči věnujeme zvýšení dělnických mezd a celé životní úrovně.“ Národní socialisté se na svém sjezdu usnesli: „Zvyšování mezd a platů budiž vodítkem celému našemu národnímu hospodářství.“ Bechyně prohlásil, že prý „vláda hnala fabrikanty k čertu, když přišli se snižováním mezd“. Tayerlovo Odborové sdružení přijalo desítky resolucí „proti nemravnému snižování mezd“. To se psalo a mluvilo. Ale co se dělalo a dělá? Byla to vláda, která si loni přišlápla na železniční zaměstnance, a odbourávajíc jim řadu t. zv. režijních výhod, snížila jim tím mzdy. Jsou to státní podniky, podniky státu, v jehož vládě sedí sedm t. zv. socialistů, kteří v jedné frontě s ostatními kapitalisty snižují dělníkům mzdy. Malý příklad toho vidíme v Požárech. Máme ale desítky jiných. Fabrikanti snížili dělníkům mzdy už v roce 1930. V kovoprůmyslu o 15%, lučebníkům o 10%, textilákům o 30%, kožedělníkům o 20% a zemědělským dělníkům o 30%. A kdo podepsal tato snížení? Kdo nás nazýval hazardéry, když jsme proti tomu brojili a volali dělnictvo k odporu? Kdo dělal stávkokazy, kdo posílal četnictvo na stávkující, kdo zavíral stávkové hlídky, kdo dělal mrvu vždy a v každém případě? Kdo se raduje dnes z výluky v Karlově Huti, z výluky, která má uvolnit cestu dalšímu snižování mezd v kovoprůmyslu? Kdo sjednává a sjednával snižování mezd? Kdo se chystá ještě k horšímu stávkokazectví? Sociálnědemokratičtí a národněsocialističtí vůdcové! Proti snížení mezd mluvili, snižování mezd spolu s fabrikanty prosazovali a na dělníky, kteří se proti tomu bránili, posílali – Meissner, Slávik, Czech a Franke – četníky a kriminál. Věděli páni, když ve svých novinách dali psát proti snižování mezd, že zítra nebo týž den už budou podpisovat pakty o snižování mezd? Ano! Věděli a dělníky vědomě podváděli.
O rolníky měli obzvláště pečlivou starost agrárníci. Byla to však asi taková starost jako starost sociálfašistů o dělníky. Co se toho namluvilo o „obraně rolníků“. Agrárníci „zabezpečovali“ po žních malým zemědělcům sklizeň. Bechyně na sjezdu své strany s nimi souhlasil. Všichni zkrátka měli plno starostí o drobné rolníky. Ale co se dělalo? Po žních byly ceny stlačeny, a teď jsou hnány do výše. (Hlas: „Agrární lichváři za babku kupovali!“) Několik čísel: pšenice červená stála po žních 120 Kč, teď 168 až 172 Kč; pšenice žlutá 100 Kč, teď 155 až 160 Kč; žito 72 Kč, teď 150 až 155 Kč; ječmen 115 Kč a teď 140 až 155 Kč atd.
Po žních, kdy tomu drobnému rolníkovi seděl na krku exekutor a lichváři, kdy musil prodat za každou cenu, stlačili ceny dolů. Teď, když je přede žněmi a když nejen dělník a drobný živnostník, nýbrž i mnohý domkář a malorolník musí ten chléb a tu mouku přikupovat, ženou ceny do výše. Kdo to dělá? Kdo je největší keťas v Československu? Jsou to agrárnická družstva! Takto se tedy postarali o „zabezpečení sklizně“ drobným rolníkům. Sebrali jim ji hned na stojato, dali jim za ni babku a teď s ní keťasují a lichvaří. Druhý příklad pečlivé starosti agrárníků o rolníky, příklad, o kterém mohou zejména drobní řepaři vypravovat celé kapitoly: donutili v této kampani drobné řepaře, aby snížili osev řepy o 30%, a snížili jim cenu řepy o více než 20%. Ale cukr je ovšem stejně drahý. Podobně postupovali i u malých chmelařů. Udělali syndikát a ty drobné nutí, aby pěstovali méně chmele.
A pokud se týká daní, je to podobná kapitola: daňové zatížení pracujícího lidu stoupá. Roku 1919 činilo 143 Kč na hlavu, roku 1929 činí 779 Kč. To jsou pouze státní daně, nehledě k obecným přirážkám. Pro rolníky si objednává ministerstvo financí 5 000 nových exekutorů, ale bankám se nejen nebere, co podle zákona mají platit, nýbrž se jim ještě přidává. Když drobný živnostník anebo malý rolník nezaplatí daně, pošlou na něj exekutora, ale když nezaplatí předepsané daně banka anebo velkofabrikanti, tak jim je prostě odepíší. Anebo když daně neodepíší, pošlou páni takového advokáta, jako pan Meissner, Wintr atd., který to za pěkný bakšiš na ministerstvu financí už „vyřídí“. Tak na př. Živnobanka, která v roce 1925 zaplatila 27 milionů, zaplatila v roce 1930 pouze 10 milionů na daních. Unionka, která v roce 1925 zaplatila 26 milionů, zaplatila loni pouze 5 milionů Kč. Eskontní banka, která v roce 1925 zaplatila 28 milionů Kč, zaplatila loni pouze 5 milionů Kč. (Hlas: „Ale při tom mají zisky stejné anebo ještě větší!“) Ale kdyby to bylo tak, kdyby tyto banky a tito fabrikanti aspoň platili to, co je jim předepsáno podle odhlasovaného zákona. Platili! Oni to však prostě neplatí, oni to jednoduše zdefraudují. Nebo je to snad „bolševická demagogie“? Dovolávám se svědka, který nebude moci býti viněn z „bolševické demagogie“. Čtu: „Odepsala-li finanční správa v letech 1919 až 1929 na obou výdělkových daních skoro 1 miliardu, odepsala zároveň nejméně šestkráte tolik přirážek samosprávných, tedy asi 6 miliard. Dohromady tedy 7 miliard odpisů!“ A dále: „Výše nedoplatků a protekčních daňových odpisů je důkazem, že s občanskou vyspělostí to není valné, zejména ne mezi vrstvami zámožnými. Na rok 1929 činily nedoplatky úhrnem skoro 4 941 milionů Kč ročně.“ – Toto tedy přiznává sám sociální demokrat Remeš, jak možno čísti v „Právo lidu“ z 23. února t. r. Na banky a velkofabrikanty, kteří za jediný rok nezaplatili tolik na předepsaných a předtím již hodně snížených daních, na ty se nepošle exekutor! Ti zato pošlou na ministerstvo za sebe advokáty jako Wintra, Meissnera a podobnou společnost, a odepíše se jim to. Ale na rolníky, na ty se musí najmout nových 5 000 exekutorů! (Hlas: „Na chudé lidi musí být přísnost!“) A aby měli exekutoři co brát – poněvadž je nebezpečí, že za chvíli nebudou míti ti drobní dělníci v chlívku ani kozu a v jizbě ani peřinu – tak si páni před několika dny odhlasovali zákon, podle kterého budou moci exekvovat malorolníkům beze všeho také tu půdu, kterou draho od pozemkového úřadu dostali. Mám na mysli přijatý t. zv. malý přídělový zákon. Taková je tedy „péče“ o malorolníky: 5 000 nových exekutorů, zákon na vyvlastnění drobných rolníků, po žních jim sebrali úrodu za babku a na jaře a přede žněmi vyhnali drahotu do výše. Věděli páni, kteří mluví o své „starosti“ o rolníky, o tom, jak to dopadne? Ano! Věděli, a vědomě rolníky klamali!
Jaký je tedy závěr z této série podlostí a podvodů? Takový: ukazuje se nad slunce jasněji neschopnost tohoto systému dát lidem chléb a práci. Ukazuje se, že dnes je léto přede dveřmi, ale práce se neotvírá, nýbrž vyhazuje se dál, drahota neklesá, nýbrž stoupá, ale mzdy se snižují. Bída a hlad se nezmenšují, nýbrž zvětšují. Před pracujícím lidem je perspektiva, že z hladové zimy půjde do hladového léta. Taková je bilance vašeho půldruhaletého „boje“ proti krizi.
A nyní místo chleba, místo práce sypou pánové pytel nových slibů, poněvadž venku je nejen bída, nýbrž také to tam vře, je nespokojenost. Čelit této nespokojenosti mají vedle Meissnerových kriminálů, Slávikových četníků také různé manévry. My tyto nové manévry lidu předem odhalujeme.
Máme zde především Bechyňovo protidrahotní tažení číslo dvě. Jak to vypadá, jaká opatření navrhuje tento ministr hladu proti drahotě, kterou spolu vyvolal? Prý mělo být sníženo clo. Bude sníženo? Clo na obilí a na žito nebude sníženo. 25 Kč za 1 q žita, to dostane keťas a bursián a těm přirozeně ani nenapadne, aby o to zlevnili žito. Tedy clo nebude sníženo. Dovoz žita bude nadále podroben povolovacímu řízení. Vývoz žita bude nadále podporován exportními prémiemi a dovozními listy. Míchání mouky, které urychlilo celní válku s Maďarskem a stálo 10 000 textilních dělníků chleba, nebude zrušeno. Je jasno, že ceny v malém neklesnou v důsledku těchto t. zv. opatření ani o haléř. Po žních ovšem ceny obilí ve velkém znovu klesnou, aby mohlo být laciné obilí skoupeno od drobných rolníků, aby mohlo potom po žních v zimě a na jaře být vyhnáno znovu do výše a aby se komedie, které jsme nyní svědky, mohla opakovat znovu.
A pánové mají další tahák: vývozní záruky, exportní pojištění. To je stejný švindl jako ta pověstná půjčka 1 300 mil. Oč jde? Jde zde hlavně o forsírování, zrychlování vývozu zbraní a výzbroje, zejména do Polska a Rumunska. Československý pracující lid má z peněz, které jsou na něm vydřeny, garantovat, že kanony ze Škodovky, mašinkvéry ze Zbrojovky a dynamit ze Semtína, které jsou posílány do Polska a Rumunska proti Sovětskému svazu, budou akcionářům Škodovky, Zbrojovky a semtínské dynamitky zaplaceny. Takový je hlavní smysl zákona o vývozních kreditech. A vedle toho se nyní pánové dohodují v zákulisí o řadě dalších prezentů bohatým, a poněvadž jde o kořist velmi tučnou, nemohou se ovšem tak snadno dohodnout, kolik na koho přijde. A proto také je mimo jiné parlamentní „provoz“, až na imunitky, státní vězně atd. zabrzděn.
A jaké jsou ty nové stamilionové prezenty? Je to především míchání lihu s benzinem. To znamená zdražení brambor. Ani na brambory nebude mít pracující člověk. Je to dále dražší jízdné v autobusech. Ale ovšem pro agrární kapitalisty, pro majitele lihovarů stamilionové profity. Chystá se dále zákon o zákazu stavby nových cukrovarů, zákon přímo neslýchaný, zákon, který lépe než tisíc teoretických traktátů dokazuje prohnilost kapitalistického systému. Zastavovat výrobu, vyhazovat dělníky z práce, utvořit půlmilionovou armádu nezaměstnaných, to se kapitalistům zakázat nemůže, to je jim dovoleno. Na to přece kapitalistický stát nemá právo. Ale zakazovat otevřít výrobu, zakazovat výrobu, zakazovat stavět nové fabriky, to lze. Zde se nám předkládá zákon o zákazu staveb nových cukrovarů, a tento zákon, pravím, je klasickým dokladem prohnilosti tohoto systému. Co je jeho účelem? Udržení pozic cukerního monopolu, udržení domácího trhu, to znamená udržení převážné většiny pracujícího lidu pod knutou, pod diktátem tohoto monopolu, to znamená zdražení cukru a další zvýšení stamilionových zisků Živnobanky a všech těch bank, které vlastní cukerní průmysl. Zkrátka běží o utužení toho, co řekl sám ústřední výbor českých socialistů.
Poslyšte, co řekl ústřední výbor českých socialistů: „Je možno žádat za jediný kilogram cukru 80 haléřů na konsumentu zahraničním a vyrovnávat tuto dumpingovou cenu zahraniční šesti korunami na konsumentu domácím? To není hospodářská politika, to je tyranie finančního kapitálu, který vyvlastnil soukromého podnikatele cukrovarnického a tyranizuje nyní milionový kruh domácích konsumentů. Domácí cena cukru musí být přizpůsobena konsumní schopnosti domácí. Nebudeme přece ročně dopláceti stamiliony na finančníky, kteří vyvlastnili cukrovarnický průmysl.“ – To říkali čeští socialisté, a prosím, teď jsou hotovi hlasovat pro zákon, který tuto tyranii cukerního kapitálu má zvěčnit. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Pracující lid posoudí tento druh politiky. Čeští socialisté i sociální demokraté vědí, co to znamená, vědí, že to znamená brzdění výroby, že to znamená udržování monopolního postavení cukerního trustu, že to znamená stamilionové vykořisťování všech pracujících v republice, ale oni budou přesto pro ten návrh hlasovat.
Třetí opatření je prý „pro rolníky“ pod titulem „zemědělský úvěr“. Co to bude? Ze státních peněz se bude platit velkým sedlákům, velkozemanům, zbytkařům, agrárním družstvům rozdíl mezi obvyklou úvěrovou sazbou a mezi tím, co se stát uvolí zaplatit – snad 3%. To znamená, že na tom kšeftu vydělají banky, že vydělají velkosedláci a zemani, ale drobný rolník? Tomu přece nikdo nic nepůjčí, poněvadž on nic nemá, žádnou „záruku“, ten bude z této úvěrové akce vyloučen.
Stejného druhu je t. zv. živnostenský úvěr. Zase to budou jen podniky živnostenské strany a velcí keťasové a obchodníci, kteří dostanou na základě tohoto zákona na účet poplatníků zvláště levný úvěr. Vydělají na tom banky, političtí živnostníci, jejich strana a její podniky a velkokeťasové. Malí ševci a hokynáři neuvidí haléře. Úplně záhadná věc je zatím t. zv. lidový úvěr. Ale podle dosavadní praxe se dá předpokládat předem, co to bude. Budou to peníze na zaopatření koryt sociálfašistickým předákům za jejich služby finančnímu kapitálu.
A konečně nová deficitní půjčka, nějaké dvě a půl miliardy Kč, pod titulem konverse zahraniční půjčky. Fakticky proto, aby několik bankovních skupinek mělo tučné kšefty, aby mohly být kryty deficity.
Mimo to chce také pan ministr Bechyně zdokonalit své ministerstvo na ministerstvo spotřeby. Co za tím vězí? Hlavně to, že se sociální demokraté a čeští socialisté, ale zejména sociální demokraté, začínají třást o své posice v dělnickém družstevnictví. Vědí, že proletářské opatření v dělnickém družstevnictví jim jde na kůži. Oni chtějí urvat ještě více s pomocí proletářských družstevníků v tomto hnutí. Připravují zákon, který jim umožní, aby sesadili beze všeho nepohodlné vedení tohoto družstevnictví, zejména mají spadeno na pražskou „Včelu“. A tak se za tím křikem po ministerstvu spotřeby skrývá především snaha ovládnout družstevnictví sociálními demokraty, po případě snaha vzít toto družstevnictví dělníkům.
Taková jsou opatření, takový je ten pytel nových věcí, o kterých se páni nyní radí a které hodlají pracujícímu lidu přinést.
Jaký bude výsledek těchto opatření? Výsledek těchto nejnovějších opatření bude: stamiliony bankám, fabrikantům, velkostatkářům a bursiánům; miliony jejich sociálfašistickým lokajům a pomocníkům; zvýšení daňového břemene, větší nezaměstnanost, větší drahota a nakonec vyvlastnění dělnického majetku, dělnických družstev. A proto „podnik Meissner“ pracuje tak produktivně. Takový je zákon kapitalismu: vykořisťovat pracující a důsledky krise tohoto systému převalovat na pracující lid. Kapitalisté sami o sobě z dobré vůle nebudou dělat nic jiného, nebudou dělat jinou politiku. Kdo mluví opak, jako sociální demokraté nebo čeští socialisté, ten lže, ten klame pracující lid. Kapitalisté sami svůj zákon vykořisťování nikdy nezruší, tento zákon však může býti prolomen, a to sjednocenou silou a náporem pracujícího lidu. Říkáme dělníkům a pracujícímu lidu vůbec: Byla hladová zima, bude hladové léto a ještě strašlivější podzim a nová zima, nepostavíte-li se jako jeden muž na odpor a nezahrajete-li pánům tak, až jim z toho bude horko, neboť jenom v tom případě páni povolí.
Navrhujeme dnes řadu opatření proti drahotě, nezaměstnanosti a propouštění. Tato opatření mohou být prosazena, když se za ně postaví pracující lid, když za ně povede boj v závodech a na ulicích.
Naše návrhy vyplývají z bídy a hladu mas a obsahují pouze to nejnezbytnější, nejnutnější, co dnes lid potřebuje: chléb a práci. Navrhujeme zákon proti drahotě. Vycházíme při tom z tohoto hlediska: Kdo zdražuje? Zdražují monopoly, kartely, trusty. Kdo jim pomáhá zdražovat? Kapitalistický stát, tedy i tento parlament. Čím? Svojí celní a daňovou politikou. Lze proto drahotě čeliti snížením těchto zdražovacích opatření kapitalistického státu. Proto navrhujeme skutečně účinná opatření proti drahotě, a to: zrušení agrárních cel, zrušení daně z obratu na denní potřeby pracujícího lidu, zrušení systému dovozních listů, zrušení zákona o míchání mouky. Je to demagogie? To říkají sociální demokraté a čeští socialisté. Ale oni sami proti agrárním clům z roku 1927 vedli obstrukci. Knejzlík to byl, tuším, který tu dokonce rozbil lavici. Dnes tatáž cla ovšem zvyšují. Pokud se týká spotřebních daní, tu volební provolání sociálních demokratů praví: „V oboru daňové politiky budeme usilovat o odstranění nebo zmírnění tíživých daní konsumních, především daně z cukru, a navrhneme novou úpravu daně z obratu.“ To slibovali sociální demokraté ve svém volebním provolání roku 1929. Jejich činy jsou ovšem opačné. My navrhujeme, aby se provedlo, co i oni kdysi slibovali, anebo ještě teď slibují.
Dále navrhujeme zákon o zaopatření práce nezaměstnaným. Navrhujeme, aby stát stavěl levné byty, školy a nemocnice. Aby obecní a okresní zastupitelstva měla nejen právo, nýbrž i povinnost provést veškeré investice potřebné pracujícímu lidu. Navrhujeme, aby byl vydán zákaz škrtat v obecních rozpočtech položky na nouzové práce investiční, které již byly povoleny v obcích pod tlakem nezaměstnaných. Navrhujeme konečně sedmihodinnou dobu pracovní bez zkrácení mezd. To jsou skutečně účinná opatření proti nezaměstnanosti a proti propouštění. Tím způsobem je možno dát práci a zaměstnat převážnou část nezaměstnaných a předejíti dalšímu propouštění. Je to snad demagogie? Podívejme se opět, co říkají především čeští socialisté. Na svém sjezdu se usnesli: „V souvislosti se zvýšením mezd – budiž zkrácena pracovní doba.“
Sociálnědemokratické odborové sdružení má již snad tucet resolucí a usnesení, v nichž se „žádá“ rovněž snížení pracovní doby. Nám jde ovšem o to, nejen žádat, nýbrž i bojovat za tyto požadavky a prosadit je. V tom se od sociálních demokratů lišíme. Ale sociální demokraté, kteří venku před dělníky demagogicky „žádají“ zkrácení pracovní doby, zde postupují jinak. Winter, tento velmi šikovný advokát Komerční banky, má po měsíce v šuplíku náš návrh na sedmihodinnou dobu pracovní!
Navrhujeme konečně zákon na zaopatření chleba nezaměstnaným. Žádáme, aby bylo ihned obnoveno stravování a vyplácení podpor v obcích. Žádáme zrušení gentského systému a zavedení podpor všem nezaměstnaným na účet státu a kapitalistů. Do té doby, dokud to nebude zavedeno, žádáme, aby obce vyplácely povinně nezaměstnaným, kteří nemají jiné podpory, nejméně 30 – 50 Kč týdenní podpory. Je to demagogie? Je to nemožné? A co bylo do roku 1923? Tehdy byla všeobecná podpora v nezaměstnanosti, tehdy dostávali všichni nezaměstnaní podporu. Ovšem proč? Proto, že tehdy ještě nebyl pan Meissner tak silný. Ale on bude znovu jednou tak slabý, že bude rád, kdyby mohl dávat tu podporu, ale nezaměstnaní pak budou chtíti daleko více než jen podpory!
Navrhujeme současně prameny prostředků k uskutečnění těchto našich návrhů a opatření. Vlastně z velké části by stačilo, kdyby byly vybrány od kapitalistů dlužné daně. Jak sám Remeš doznal, dluží kapitalisté pouze za rok 1929 přes 5 miliard na daních. Navrhneme, aby na tyto kapitalisty byli posláni exekutoři při nejmenším stejně tak, jako chodí k ševcům a malým rolníkům. Dále navrhujeme, aby na stavby levných bytů, škol a nemocnic bylo zaopatřeno jeden a půl miliardy zvláštní dávkou z majetku milionářů. Navrhujeme, aby na okresní a obecní investice byla vypsána mimořádná daň z příjmů nad 24.000 Kč ročně a vydán zákaz škrtat již povolené položky na nezaměstnané. Navrhujeme, aby na stravování a na podpory nezaměstnaným do té doby, dokud nebude zákon o všeobecné podpoře nezaměstnaných, byly brány prostředky z téhož pramene, mimo to aby se k tomu použilo oněch 300 milionů, které byly dány Anglobance. Pokud se týče případné úhrady na naše protidrahotní návrhy, navrhujeme, aby byly provedeny škrty v rozpočtu. Především, aby byla zrušena kongrua, pense generálů, sníženy výdaje na militarismus a potlačovací aparát. Z druhé poloviny aby byly tyto výdaje hrazeny zvláštní protidrahotní daní ze zisků bankovních spekulantů, bursiánů a velkokapitalistů. Navrhujeme, aby všeobecná podpora v nezaměstnanosti byla provedena na účet zaměstnavatelských zisků. Naše návrhy předpokládají ovšem silnější zdanění kapitalistů nebo při nejmenším neúprosné vybírání daní, které jsou již v platnosti. Je to snad demagogie?
Co říkají sociální demokraté a čeští socialisté o zdanění bohatých? Národněsocialistický sjezd praví: „Omezování nepřiměřeně vysokého důchodu jedinců, zejména pokud jde o důchod kapitálový, což nechť se stane progresivním zdaněním vyšších důchodů.“ Čeští socialisté mají nyní příležitost uskutečniti své návrhy tím, že budou hlasovati pro naše návrhy.
Podobně žádal také Bechyně ve svém známém projevu k bohatým „ostřejší zdanění bohatých“; podobně to žádal Czechův „Sozialdemokrat“, podobně to žádal také sociální demokrat Remeš, mluvě o daňových defraudacích kapitalistů. A pokud se týká toho, aby obcím a okresům bylo nejenom možno, nýbrž aby byly povinny investiční práce provádět a k tomu účelu vybírat zvláštní daň z větších příjmů, tu přece sociální demokraté sami brojí navenek proti omezování obecní samosprávy. Mají zde nyní příležitost velmi důležitou součást samosprávy, t.j. svobodné bilancování, svobodné budgetování uskutečnit tím, že budou hlasovati pro náš návrh.
Jsou na to peníze? Říkáme: Ano! Je možno dát lidu práci a chléb, je dosti materiálních prostředků, je dosti možností. Je nutno brát tam, kde peníze jsou. A ty jsou u boháčů. Krise se vyznačuje nejenom nezaměstnanými dělníky, nýbrž také „nezaměstnanými“ penězi. Banky tonou v penězích. Hle, sám sociální demokrat, jinak Baťův teoretik, pan Macek ve svém článku ze 17. května o konversní půjčce praví: „Hospodářská krise způsobila, že svět tone v nadbytku peněz.“ Prosím, tedy sociální demokrat přiznává, že peníze jsou. Chcete adresy těchto peněz? Máme vám ukázati, kde tyto peníze jsou? Mohli bychom začíti zde. Jednoho po druhém, že ano? (Veselost na galerii.) Ale nemusíme, jsou ještě větší žraloci. Hle, několik příkladů. Tak na příklad čistý zisk, reservy a odpisy za dvě léta, t. j. za rok 1928 a 1929, byly u jednotlivých bank a podniků tyto: Živnobanka 480 milionů Kč, Anglobanka 197 milionů Kč (ta, které se dalo 300 milionů Kč ze státních peněz), Agrární banka 47 milionů Kč, Eskomptní 350 milionů Kč, Česká banka průmyslová 118 milionů Kč, Unionka 263 milionů Kč, Česká banka 29 milionů Kč, Länderbanka 161 milionů Kč, Slovenská banka 59 milionů Kč, Moravská banka (ta, která byla sanována státem prostřednictvím Bati) 108 milionů Kč, Legiobanka 83 milionů Kč, Slovenská úverná banka 17 milionů Kč, Tatrabanka 23 milionů Kč, Škodovka 962 milionů Kč, Českomoravská 524 milionů Kč, První brněnská banka 29 milionů Kč, Ringhofferovka 84 milionů Kč, Žižkovská kapslovna 80 milionů Kč, Tatra 31 milionů Kč, Waltrovka 25 milionů Kč, Wichterle a Kovařík 32 milionů Kč, Báňská a hutní (ta, která nyní vyhodila 1 600 karlohuťáků z práce) 1 139 milionů Kč, Česká obchodní banka 90 milionů Kč, Mostecká uhelná společnost 308 milionů Kč, Duchcovsko-podmokelská 94 milionů Kč, Ferdinandova severní dráha 408 milionů Kč, Poldinka 85 milionů Kč, Pražská železářská (podnik rodiny Stránských) 108 milionů Kč, Rima-Murány 31 milionů Kč, Západočeský uhelný spolek 292 milionů Kč, Rotava-Nejdek (která má zastavit práci, ale zatím ovšem dělá s pomocí stávkokazů, které organisují sociálfašisté) 22 milionů Kč, Kralodvorská cementárna 181 milionů Kč, Solo 76 milionů Kč, Dynamit Nobel 98 milionů Kč, Ústecký chemický spolek 542 milionů Kč, Káblovka v Bratislavě 96 milionů Kč, Křižík 59 milionů atd. Nuže, peníze jsou a zde jsou jejich adresy.
Předchozí části:
Poslední část: