Z kapitoly XII. DEN KORUNOVAČNÍ
Vivat Rex Eduards! Dnes korunovali krále a byly veliké radovánky a mnohá bláznovství a já jsem zmaten a smuten. Nikdy jsem neviděl nic podobného, co bych mohl porovnati s touto nádherou, leda snad americké cirkusy a balety v Alhambře. A také jsem nikdy neviděl nic tak tragického a truchlivého.
Abych mohl viděti zcela dobře korunovační průvod, byl bych musil přijíti přímo z Ameriky do Hotelu Cecilova a pak zase přímo z Cecilova Hotelu k sedadlu za pět guineí mezi lidi „umyté“. Mojí chybou bylo, že jsem přišel z East Endu, kde jsou lidé „nemytí“. Z oné čtvrti mnoho lidí nepřišlo. East End jako celek zůstal East Endem a opil se. Socialisti, demokrati a republikáni odešli na venkov, aby se nadýchali svěžího vzduchu a nebyli ani trochu pohnuti skutečností, že čtyři sta milionů lidí si dělá korunovaného a pomazaného vladaře. Šest tisíc a pět se prelátů, kněží, státníků, knížat a bojovníků se dívalo na korunování a pomazání a my ostatní jsme se dívali na tu nádheru, když kráčela mimo.
Viděl jsem to z Trafalgarského náměstí, nejskvostnějšího místa v Evropě a opravdového srdce říše. Bylo nás tam mnoho tisíc a všichni jsme byli drženi a pořádání rozkošnou ukázkou ozbrojené moci. Cesta pro průvod byla lemovaná dvojnásobnou řadou vojáků. Úpatí Nelsonova sloupu bylo obsazeno trojí řadou námořníků. Východně, u vchodu na náměstí, stálo královské námořní dělostřelectvo. Socha Jiřího III., stojící v trojúhelníku mezi Pall Mall a ulicí Cockspur, byla obklíčena na všech stranách hulány a husary. Na straně západní bylo královské námořnictvo v rudých kabátech a od Union Klubu až k ústí Whitehallu se táhla lesklá a masivní křivka I. pluku tělesné stráže; byli to obrovští muži, sedící na gigantických válečných koních, s ocelovými kyrysy, v ocelových přilbách, s ocelovým brněním koní a s velikými ocelovými meči, pohotovými ku podpoře stávající moci. A dále mezi zástupy byly roztaženy dlouhé linie metropolitní policie a za nimi byly zálohy, statní a vysocí muži, dobře vykrmení, se zbraněmi a mohutnými svaly, aby jich použili, když by to bylo třeba.
A jak bylo na Trafalgarském náměstí, tak bylo také na celé cestě průvodu – moc, přemáhající moc, myriády lidí, výkvěty národu, jejichž jedinou životní povinností jest slepě poslouchati a slepě zabíjeti a ničiti a rozdupávati život. A aby mohli býti dobře živeni a dobře oblékáni a dobře ozbrojeni a aby měli lodi, které možno vrhati až na konec světa, proto se dře a klesá a umírá East End Londýna a „East End“ celé Anglie.
Jedno čínské přísloví praví, že když jeden člověk žije v lenosti, musí jiný umírati hladem a Montesquieru pravil: „Poněvadž mnoho lidí se zaměstnává děláním šatů pro jediného člověka, způsobuje to, že mnoho lidí je bez šatů.“ A tak jedno vysvětluje druhé. /Tak to úplně není, to si mají lidé myslet. Anglie měla dost zdrojů, aby lidé v East Endu nežili v bídě, i kdyby o ně měla připravit lidi v koloniích. A přesto dál v té bídě žili, protože přesně to bylo cílem řízení britské i globální „elity“. Vždyť se na to stačí pořádně podívat, co to byla nadvýroba? To když se toho vyrobilo moc, a bylo to neprodejné. To když se ničily boty, přestože děti v zimě chodily bosy… Rodiče neměli peníze, aby jim je koupili. To když se nešily šaty, přestože chudina chodila polonahá… Neměla peníze, aby si je koupila. Není to tedy o organizaci společnosti? Za cara nebylo možné vyrobit dost traktorů pro usnadnění zemědělské práce, za bolševiků to najednou šlo. Protože se prostě změnily cíle řízení… To ovšem Jack London nemohl vědět, že to jde jinak, protože se VŘSR nedožil. Přesto si ty správné otázky pokládal, jako mnoho jiných!/ Nemůžeme dříve pochopiti hladovícího a zbědovaného dělníka z East Endu (který žije se svou rodinou v jediném doupěti a ještě pronajímá prázdné místo na podlaze jiným ubožákům), dokud jsme nespatřili silných vojínů tělesné stráže z West Endu a dokud jsme nezvěděli, že jeden musí živiti a šatiti druhého a pečovati o něj. (…)
A v těchto pozdních dnech má pět set dědičných knížat celou pětinu Anglie a ti důstojníci a služebníci krále a také ti, z nichž je složena stávající moc, potřebují do roka v marnivém přepychu 1 950 milionů dolarů čili 370 milionů liber, což je dvaatřicet procent celého jmění, které vydělá veškeré dělnictvo země. /Ono nejde jen o to, že spotřebují více, jde hlavně o to, že těm ostatním svým účelovým řízením neumožní, aby si na sebe vydělali. To řešení vždy bylo, jenže z hlediska cílů „elity“ bylo nežádoucí. Doporučuji přečíst si třeba knihu od Jana Drdy – Horká půda (z roku 1955, z jeho návštěvy Jižní Ameriky). V Chile lidé umírali hlady vedle oceánu plného ryb, v Brazílii vedle půdy ležící ladem, která by mohla rodit…/
V opatství, oděn překrásným zlatým rouchem, při fanfárách trub a znění hudby, obklopen skvělou družinou pánů, lordů a vládců, byl král ozdoben svými insigniemi, znamenajícími jeho svrchovanost. Nejvyšší komoří mu připjal k opatkům ostruhy a arcibiskupem canterburyským mu byl podán státní meč v purpurové pochvě s těmito slovy: „Přijměte tento meč královský, přinesený z oltáře božího a odevzdaný vám z rukou nehodných biskupů a služebníků božích.“
Když pak byl opásán, vyslechl arcibiskupovo napomenutí: „Vykonávejte tímto mečem spravedlnost, zadržujte šíření nespravedlnosti, chraňte svatou církev boží, pomáhejte vdovám a sirotkům a chraňte je, napravujte vše, co se rozpadává, udržujte vše, co je napraveno, trestejte a reformujte každou křivdu a potvrzujte vše, co naleznete v dobrém pořádku.“ (…)
Pak přicházejí vojíni, královský doprovod, generálové, opálení a osmahlí; ze všech konců světa se sešli do Londýna cizí důstojníci, dále důstojníci milice a pravidelného vojska. Je zde Spens a Plumer; Broadwood a Cooper, který osvobodil Ooklep, Mathias, jenž byl u Dargaie, Dixon od Vlakfonteinu, generál Gaselee a admirál Seymour z Číny, Kitchener z Chartumu, lord Roberts z Indie a s nimi celý svět – angličtí bojovníci, mistři ničení a inženýři smrti! Jiná to rasa lidstva u porovnání s lidmi z krámů a peleší – zcela jiný druh lidí! (…)
A teď přicházela jízdní tělesná stráž, bleskla se na krásných ponících smetanové barvy, ve zlaté výzbroji a pak nastala bouře jásotu, třeskot hudebních kapel a volání „Ať žije král! Ať žije král! Bože, zachovej krále!“ Všichni lidé zešíleli. Nákaza mně podráží nohy – a já také chci křičeti: „Ať žije král, Bože, zachovej krále!“ Roztrhaní lidé všude kolem mne se slzami v očích mávají klobouky a křičí nadšeně: „Sláva! Sláva!“ Hleďte, tamhle jest v onom nádherném zlatém kočáru a veliká koruna se třpytí na jeho hlavě a žena v bílém rouchu, sedící mu po boku, je také korunována.
A já se násilím zdržuji a namáhám se přesvědčiti se, že je to vše skutečností a že je to rozumné a že to není pohledem do země pohádek.
Ale nedaří se mně to a je to tak lépe. Raději věřím, že všechna ta sláva a marnivost a nádhera a zmatený povyk přišly z nějaké pohádky, než abych věřil, že je to vystupování duševně zdravého a rozumného lidu, který ovládl hmotu a rozřešil tajemství hvězd. (…)
„A jak se vám líbil průvod, soudruhu?“ tázal jsem se jednoho starce, sedícího na lavičce v Green Parku.
„Jak se mně líbil? To byla výtečná příležitost, řekl jsem si, ke spaní, když jsou všichni ti chlapi pryč, a proto jsem se uchýlil do koutka ještě s padesáti jinými. Ale nemohl jsem spáti, leže zde hladov a mysle na to, jak jsem musil po všechna ta léta svého života pracovat a za to vše že teď nemám místa, kam bych hlavu uložil. A když jsem slyšel tu hudbu a volání a děla, stal jsem se málem anarchistou a chtěl jsem prvnímu komořímu rozbíti lebku.“
Proč právě prvnímu komořímu, nemohl jsem dobře nahlédnouti a on také ne, ale svěřil se mi s těmito pocity a pak jsme již o tom nemluvili. (…)
Seděl jsem na lavičce na pobřeží Temže a díval jsem se přes osvětlenou vodu. Blížila se půlnoc a přede mnou se hrnuly lepší třídy rozjařených lidí, vyhýbajíce se hlučnějším ulicím a vracejíce se domů. Na lavičce vedle mne seděly dvě lidské bytosti v hadrech, muž a žena, a klímaly a dřímaly. Žena seděla s pažemi zkříženými přes prsa a udržovala pevně svoje tělo v neustálém pohybu – teď se skláněla dopředu, takže se zdálo, že ztratí rovnováhu, a že spadne na chodník a teď zase se nakláněla stranou vlevo, až její hlava spočinula na mužově rameni a ihned zase vpravo, přičemž se natahovala, až ji bolest probudila a ona se posadila zpříma. A pak se zase začínalo naklánění vpřed a tak to šlo dále okruhem, až se zase probudila natahováním a bolestí.
Co chvíli se zastavili hoši a mladí lidé na krátko za lavičkou a vyráželi náhlé a pekelné výkřiky. A tyto hlasy vždycky probouzely muže i ženu s trhnutím z jejich spánku. A při pohledu na jejich leknutí, které se tak zračilo v jejich obličejích, dával se zástup, hrnoucí se mimo, do řvavého smíchu.
To se mně zdálo věcí nejúžasnější, tento nedostatek soucitu, který každý jevil. Je to přece věcí všední, viděti lidi bez domova na lavičkách, tyto bídné ubožáky, které může každý mučiti a kteří jsou neškodní. Padesát tisíc lidí přešlo jistě mimo lavičku, dokud jsem tam seděl. A ani jediný člověk tohoto slavnostního dne při korunovaci krále neměl dotčeny struny svého srdce tak, aby řekl k oné ženě: „Zde máte šestipenci, jděte a opatřte si lůžko.“ Ale místo toho ženy, zvláště mladé ženy, činily vtipné poznámky o klímající ženě a vždycky tím povzbuzovaly svoje společníky ke smíchu.
Když užiji anglicismu, bylo to „kruté“. Ale korespondující amerikanismus se k tomu hodí lépe – bylo to „divoké“. /zvířecí/ Přiznávám se, že jsem se počínal rozčilovati nad tímto šťastným zástupem, proudícím mimo, a že jsem přitom měl jakési uspokojení z londýnské statistiky, která dokazuje, že jeden z každých čtyř dospělých lidí jest určen zemříti na účet veřejné dobročinnosti buďto v chudobinci nebo v nemocnici, nebo v útulně.
Pak jsem s oním mužem rozmlouval. Bylo mu pětapadesát let a byl dělníkem z doků; byl prací zlomen. Nalézal jenom tu a tam nějakou práci, když byla veliká poptávka po dělnictvu, neboť všude dávali přednost mužům mladším a silnějším, když byla mrtvá sezóna. Teď strávil celý týden na lavičkách, u pobřeží řeky. Ale pro příští týden se zdály vyhlídky jasné, takže snad dostane na několik dní práci a bude míti také v některé bídné díře nějaké lůžko. Žil po celý svůj život v Londýně, kromě pěti let, když okolo roku 1878 byl ve službách v Indii. Byl ovšem hladov a podobně i žena. Takové dny, jako tento, byly pro lidi jejich druhu neobyčejně kruté, ačkoliv strážníci měli tolik práce, že chuďasové mohli lépe spáti. Probudil jsem děvče, nebo spíše ženu, neboť řekla: „Je mi osmadvacet let, pane,“ a pak jsme odešli do jedné kavárny.
„Jak mnoho práce bylo třeba rozsvítiti všechna tato světla,“ řekl muž při pohledu na nějakou budovu nádherně osvětlenou. Práce byla základní notou jeho života. Pracoval po celý život a celý objektivní vesmír tak jako svou vlastní duši dovedl vyjádřiti jenom výrazy o práci. „Takové korunovační dny mají mnoho dobra,“ pokračoval. „Poskytne to lidem práci.“
„Ale váš žaludek je prázdný,“ řekl jsem.
„Ano,“ odpověděl, „Pokoušel jsem se něco vyzískati, ale nenaskytla se příležitost. Můj věk je proti mně. A co děláte vy? Jste námořníkem, že ano? Poznal jsem to podle vašich šatů.“
„Již vím, co jste,“ řekla žena, „jste Italem.“
„Ach není,“ zvolal muž důrazně. „Je Američanem. Je jím dojista, vím to.“
„Ach, můj Bože, pohlédněte na to,“ zvolala, když jsme přišli na Strand a byli jsme ohlušeni řvoucím, potácejícím se korunovačním zástupem, přičemž muži ječeli a děvčata zpívala vysokými hrdelními tóny:
Och, při korunovaci klobouky vše mává,
bude pitka, volat budem sláva! sláva!
A při whisky, vínu, vše se veselí jen,
ach, při korunovaci nejslavnější je den.
„Ach, jak jsem špinavá, při tomto svém zaměstnání,“ řekla žena, když se posadila v kavárně, utírajíc si ospalost a saze z očních koutků. „A co jsem dnes vše viděla! Měla jsem z toho radost, ačkoliv jsem byla zcela sama. A ty vévodkyně a dámy v těch krásných bílých šatech! Byly opravdu krásné, krásné!“
„Jsem Irčankou,“ pravila, odpovídajíc na moji otázku. (…)
„Ach, řekl jsem, „irská Londýňanka.“
„Ano, pane, v Londýně zrozená.“
Žila šťastně doma, dokud její otec nezemřel, byv zabit při neštěstí a pak se ocitla sama ve světě. Jeden bratr byl u vojska a druhý bratr musí živiti ženu a osm dětí za dvacet šilinků týdně při nejistém zaměstnání a tak pro ni nemohl nic učiniti. Ve svém životě byla jen jednou mimo Londýn, kdesi v Essexu, dvanáct mil od Londýna, kde česala tři týdny ovoce: „A byla jsem, když jsem se vrátila, černá jako jahoda. Nevěřil byste tomu, ale byla jsem.“
Naposledy pracovala v jakési kavárně a sice od sedmé hodiny ranní až do jedenácté v noci a za to měla týdně pět šilinků a stravu. Pak onemocněla a od té chvíle, kdy vyšla z nemocnice, nemohla najíti práce jiné. Nebyla příliš citlivou a poslední dvě noci strávila na ulici.
Mezitím zhltali oba tito lidé nesmírné množství potravy a teprve když jsem zdvojnásobil a ztrojnásobil jejich původní objednávky, jevili známky, že jejich hlad je ukojen.
Jednou sáhli přes stůl a ohmatávali látku na mém kabátě a košili a poznamenali, jak dobré šaty nosí Američané. Moje hadry byly jim dobrými šaty! Musil jsem se nad tím zardívati, ale když jsem si jich všiml bedlivěji a když jsem prohlížel oděv, který měli na sobě tento muž a tato žena, počal jsem cítiti, že jsem zcela dobře a slušně oděn.
„A co chcete počíti nakonec?“ tázal jsem se jich. „Víte přece, že stárnete každým dnem.“
„Půjdu do chudobince,“ řekl muž.
„Bože chraň, abych toho učinila,“ pravila ona. „Vím, že pro mne není naděje, a tak musím zemříti na ulici. Pro mne se chudobinec nehodí! Věru ne!“ zalkala v tichu, které pak nastalo.
„Co chcete podniknouti ráno, abyste si opatřila něco k jídlu, když jste byla po celou noc na ulicích?“ tázal jsem se.
„Pokusí se získati nějaký penny, jestliže nemá nějaké schovány,“ vysvětloval muž. „A pak půjde do kavárny a koupí si koflík čaje.“
„Ale nenahlížím, jak vás to může nasytit,“ namítal jsem.
Oba se zchytrale usmáli.
„Pijeme totiž čaj malými doušky,“ pokračoval muž, „aby to trvalo pokud možno nejdéle. A dobře se rozhlížíme kolem sebe, neboť jsou lidi, kteří tam nechávají kousky jídla.“
„Je to až překvapující, jak mnoho potravy nechávají lidé ležeti,“ přerušila ho žena.
„Hlavní věcí jest,“ pravil muž rozšafně, když jsem pochopil tento úskok, „obdržeti tam za penny místo.“
Když jsme se chystali k odchodu, sebrala slečna Eyethorneová několik kůrek ze sousedních stolů a strčila si je někam do svých hadrů.
„Nemůže to přece přijíti nazmar, víte,“ pravila. A dělník z doků přisvědčil a sebral sám také několik kůrek.
O třetí hodině ranní jsem kráčel na nábřeží. Byla to pro lidi bez domova skvostná noc, neboť policie byla jinde, a na všech lavičkách se tísnili spící lidé. Bylo tam právě tolik žen jako mužů a veliká většina jich, ať mužů, ať žen, byla vyšších věků. Někdy bylo viděti také nějakého hocha. Na jedné lavičce jsem zpozoroval celou rodinu. Muž seděl vzpřímeně a měl v náručí spící dítě a žena spala, kladouc hlavu na jeho rameno a na klíně měla hlavu spícího chlapce. Muž měl oči do široka otevřeny. Zíral upřeně přes vodu a přemýšlel, což není právě dobrou věcí pro muže, který má rodinu bez přístřeší. Nebylo by příjemnou věcí uvažovati nad jeho myšlenkami, ale tolik vím, a celý Londýn to ví také, že případy, kdy lidé bez práce zabíjejí svoje ženy a děti, nejsou událostmi neobyčejnými. Nemůžete jíti po nábřeží u Temže v časných ranních hodinách od parlamentních budov kolem Kleopatřiny jehly k mostu Waterloo, abyste si nevzpomněli na utrpení, které jest staré dvacet sedm století a o němž vypravuje autor „Knihy Jobovy“:
Nyní mezníky přenášejí a stádo, kteréž mocí zajali, pasou.
Osla sirotkům zajímají, v zástavě berou vola od vdovy.
Strkají nuznými z cesty, musejí se vůbec skrývati chudí na světě.
Aj, oni jako divocí oslové, na poušti vycházejí jako ku práci své, ráno přivstávajíc k loupeži: poušť jest chléb jejich i dětí jejich.
Na cizím poli žnou a z vinic bezbožníci sbírají.
Nahé přivodí k tomu, aby nocovati musili bez roucha, nemajíc se čím přiodíti na zimě.
A přívalem v horách moknouce, nemajíce obydlí, ke skále se přivinouti musejí.
Loupí sirotky, kteří jsou při prsích, a od chudého základ berou.
Nahého opouštějí, že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávají.
Kniha Jobova, kapitola XVI., 2-10.
Tak bylo před dvaceti sedmi stoletími! A vše to je právě tak pravda a vše je právě tak vhodné i dnes, v samém ústředí této křesťanské civilizace, ve které je králem Edward VII. /A já dodám, a bylo by to tak dodnes nebýt VŘSR! Je třeba, aby tuto základní věc lidé pochopili. Společnost se dá budovat na lidských základech, ne že ne! Přestože SSSR padl, dodnes se jim je odbourat nepodařilo, ale pracují na tom usilovně… Jen si vzpomeňte na tu Londonovu větu v úvodu: „Hlad a nedostatek přístřeší, s nimiž jsem se setkal, tvoří chronický stav bídy, který není nikde vykořeněn – ani v dobách největšího bohatství.“/
Předchozí části: