Z kapitoly I. (Lidé z propasti II.) DAN CULLEN, DĚLNÍK Z DOKŮ.
Stál jsem včera v jednom „pokoji“, který byl v jistém domě hlavního města nedaleko Leman Street. Když jsem se díval do smutné budoucnosti a spatřil jsem, že bych byl nucen bydliti v takové místnosti, dokud bych nezemřel, byl bych šel ihned dolů a skočil do Temže a zkrátil bych tento nájem.
Nebyl to vlastně pokoj. Ohledy k řeči nedovolují nazývati to pokojem, tak jako nedovolují, abychom nazývali kolnu zámkem. Bylo to doupě, brloh. Jeho rozměry byly asi sedm stop šířky a osm stop délky a strop byl tak nízký, že neposkytoval tolik krychlových metrů vzduchu, kolik je vyžadováno pro anglického vojáka v kasárnách. Rozbité lůžko, pokryté roztrhanými pokrývkami, zaujímalo skoro polovinu pokoje. Rozviklaný stůl a židle a několik beden zanechávaly jen málo místa, takže jste se sotva mohli obrátiti. Vše, co tu bylo, mohli byste koupiti za pět dolarů. Podlaha byla holá, ale stěny a strop byly doslovně pokryty krvavými skvrnami a kaňkami. Každá skvrna představovala násilnou smrt nějakého hmyzu, neboť místnost se hmyzem jen hemžila, jako morem, se kterým by jediná osoba nemohla nikdy zápasiti s úspěchem.
Muž, který obýval tuto díru, jistý Dan Cullen, dělník z doků, umíral v nemocnici. Ale vtiskl svoji osobnost tomuto bídnému okolí dostatečně, aby poskytl jakýsi obraz, jakým byl člověkem. Na stěnách byly laciné obrázky Garibaldiho, Engelse, Dana Burnse a jiných dělnických vůdců, zatímco na stole ležel jeden román od Waltera Besanta. Řekli mně, že obyvatel této díry znal také Shakespearea a že četl knihy dějepisné, sociologické a národohospodářské. Vzdělával se sám.
Na stole mezi nejrozmanitějšími věcmi v nepořádku ležel kus papíru, na kterém bylo naškrábáno: „Pane Cullene, prosím vás, vraťte mně onen velký bílý džbán a korkovrt, které jsem vám půjčila“ – byly to věci půjčené v prvních obdobích jeho nemoci nějakou sousedkou, jež nyní žádala zpět v předtuchách jeho smrti. Veliký bílý džbán a korkovrt jsou předměty příliš cenné pro každého člověka z Propasti, než aby mohl jiného člověka nechat zemříti v pokoji. Až do konce musí býti duše Dana Cullena vláčena špinavostí, ze které se nadarmo chtěla pozvednouti.
Příběh Dana Cullena je krátkým drobným příběhem, ale mezi řádky lze čísti velmi mnoho. Narodil se z chudých rodičů ve městě a v zemi, kde pouta kasty jsou velmi pevná. Po celý svůj život se namáhal usilovně tělesnou prací, a poněvadž otevřel knihy a protože chytil duševním ohněm a dovedl „napsati psaní jako advokát“, byl svými soudruhy zvolen, aby pro ně namáhavě pracoval svým mozkem. Stal se vůdcem nosičů ovoce, zastupoval dělníky z doků na londýnské obchodní radě a psal do dělnických časopisů ostré články.
Neklaněl se jiným lidem, třeba to byli jeho páni, a kontroloval prostředky, z nichž čerpal život a mluvil, co měl na srdci, a zápasil za dobrou věc. Při veliké stávce dělníků z doků provinil se tím, že přijal vedoucí úlohu a to znamenalo pro Dana Cullena konec. Od toho dne byl mužem poznamenaným a každého dne, po celých deset let a déle, bylo mu „placeno“ za to, co učinil.
Dělník z doků je pracovníkem příležitostným. Práce stoupá a klesá a on pracuje nebo nepracuje podle množství zboží, které přišlo a které má být odneseno.
Dan Cullen byl od jiných dělníků odlišován. Nebyl sice naprosto vyhnán (bylo by to způsobilo nepokoje, ale bylo by to bývalo dojista milosrdnější), byl však donucen dílovedoucím, aby nepracoval týdně déle než dva nebo tři dny. Tomu říkají „disciplinka“ nebo „naučení“. Znamená to, že takový člověk má zahynouti hladem. Lepšího slova pro to není. Deset let tohoto trestu zlomilo jeho srdce a lidé se zlomeným srdcem nemohou žíti.
Zůstal ve své hrozné díře v posteli a jeho byt stal se jeho bezradností ještě hroznějším. Byl bez přátel a bez příbuzných, byl opuštěným starým mužem, zahořklým a škarohlídským, který neustále zápasil s hmyzem a díval se na Garibaldiho, Engelse a Dana Burnse, kteří naň zírali ze stěn, potřísněných krví. Nikdo ho nepřišel navštíviti do oněch zalidněných baráků hlavního města (poněvadž se s nikým nepřátelil) a proto byl opuštěn, aby zahynul.
Ale přece jen přišli z dalekých oblastí East Endu jeden příštipkář a jeho syn, kteří byli jedinými přáteli Dana Cullena. Vyčistili mu byt, přinesli z domova čerstvé prádlo a odstranili z jeho údů prostěradlo, které bylo špínou šedočerné. A také k němu přivedli z Aldgateu ošetřovatelku. Byla z ústavu, založeného královnou.
Ošetřovatelka mu umyla obličej, natřásla mu slamník a rozmlouvala s ním. Bylo zajímavo s ním rozmlouvati, dokud nezvěděl jejího jména. Ach ano, jmenuje se Blanková, odpověděla, netušíc nic zlého a sir George Blank byl jejím bratrem. Sir George Blank, jak? zahřměl Dan Cullen na svém smrtelném loži, sir George Blank, právní zástupce doků v Cardiffu, který více než kdokoliv jiný zlomil v Cardiffu Unii dokařů a byl za to povýšen do stavu šlechtického? A ona jest jeho sestrou? A poté se posadil Dan Cullen na své bídné posteli a prohlásil nad ní a nad celou její rodinou klatbu a ona prchla, aby se již nikdy nevrátila s mocným dojmem nevděku těchto chudých lidí.
Nohy Dana Cullena počínaly otékati vodnatelností. Seděl po celý den na posteli stranou (aby mu voda nevstupovala do těla) a při tom neměl na podlaze rohože a na nohou měl jenom tenkou pokrývku a přes ramena starý kabát. Nějaký misionář mu přinesl pár papírových trepek, které měly cenu čtyř pencí (viděl jsem je) a počal pronášeti asi padesát modliteb za blaho duše Dana Cullena. Ale Dan Cullen byl mužem, který si přál, aby dal každý jeho duši pokoj. Nechtěl, aby nějaký Tom, Dick nebo Harry se obíral jeho duší na základě trepek za čtyry pence. Požádal laskavě misionáře, aby otevřel okno, aby jím mohl trepky vyhoditi. A misionář odešel, aby se již nikdy nevrátil a měl mocný dojem, jak jsou chudí lidé nevděční, jako dříve ošetřovatelka.
Příštipkář, který sám byl hrdinou, ač zůstal neopěvován a nebyl pomazán, odešel tajně do řiditelské kanceláře velkoobchodníka ovocem, u kterých Dan Cullen pracoval jako příležitostný dělník po celých třicet let. Jejich soustavou bylo, aby téměř veškerá práce byla prováděna rukama příležitostnýma. Příštipkář jim vylíčil zoufalou situaci Dana Cullena, který ležel stár, zlomen a nemocen, bez pomoci a peněz, připomenul jim, že pro ně pracoval třicet let a žádal je, aby pro něj něco učinili.
„Ach,“ řekl ředitel, který se pamatoval na Dana Cullena, aniž se musil podívati do knih, „máme zde pravidlo, že nikdy nepomáháme dělníkům příležitostným a nemůžeme učiniti nic.“
A neučinili také nic – ani nepodepsali dopisu, ve kterém bylo žádáno, aby byl Dan Cullen připuštěn do nemocnice. V Londýně není totiž tak snadné, dostati se do nemocnice. Na příklad v Hampsteadu, když prošel člověk rukama všech lékařů, musí čekati nejméně čtyry měsíce, než se tam dostane, neboť je tolik nemocných zapsáno před ním. Obuvník ho konečně dostal do nemocnice ve Whitechapelu, kde ho neustále navštěvoval. Tam se však přesvědčil, že Dan Cullen podlehl převládajícímu pocitu, že spěchají, aby ho odstranili, poněvadž jest nemocen beznadějně. Musíme souhlasiti, že to byl závěr pěkný a logický, k němuž došel tento starý a zlomený muž, se kterým po deset let tak přísně zacházeli a kterého tak „trestali“. Když se musil potiti pro Brightovu nemoc, aby prý byl odstraněn tuk z jeho ledvin, opíral se tomu Dan Cullen, domnívaje se, že pocení urychluje jeho smrt, neboť Brightova nemoc mu prý ničila ledviny, ve kterých nebylo tuku, aby musil být odstraňován a tak byla lékařova výmluva makavou lží.
Ale lékař se nad tím rozhněval a nepřišel k němu po celých devět dní.
Pak mu naklonili postel tak, aby měl nohy pozdviženy. Najednou se vodnatelnost objevila i v těle a Dan Cullen namítal, že to bylo učiněno proto, aby mu vehnali vodu do těla z nohou a aby ho rychleji usmrtili. Žádal, aby ho propustili, a ačkoliv mu řekli, že zemře na schodech, dovlékl se pak více mrtev než živ do krámu příštipkářova. V okamžiku, kdy je toto psáno, umírá v nemocnici Temperance, když jeho spolehlivý přítel příštipkář pohnul nebesy i zemí, aby tam byl přijat.
Ubohý Dan Cullen! Ze své temnoty se rozpřáhl po vědění, namáhal se tělesně ve dne a bděl za noci, aby studoval a snil svůj sen a zápasil hrdinně za svoji věc. Byl vlastencem a miloval lidskou volnost a byl nebojácným zápasníkem. A nakonec, poněvadž nebyl dosti obrovitý, aby porazil okolnosti, které ho oklamaly, stal se cynikem a škarohlídem a vydechl svoji poslední bolest na loži chuďasa v útulku pro nemocné – „a nazývám to tragédií muže, který musil zemříti, když mohl býti moudrým, ale nebyl.“
Z kapitoly I. (Lidé z propasti II.) CHMEL A ČESAČI.
Rozluka dělníka od půdy pokročila tak daleko, že okresy, které se obírají polním hospodářstvím, jsou po celém civilisovaném světě závislé na městech kvůli dělnictvu, když se má kliditi úroda. A pak tedy, když země rozlévá svoje zdravé bohatství ve spoustách, tu lidé z ulice, kteří byli od půdy odehnáni, jsou k ní zase povoláni. Ale v Anglii se k ní vracejí ne jako synové marnotratní, nýbrž stále ještě jako vyvrhelové, jako tuláci a pariové, o nichž venkovští bratři pochybují a jimž se posmívají. A musí na venkově spáti v žalářích a útulnách, anebo za ploty a žíti bůhví jak.
Jest vypočteno, že jen v Kentu je zapotřebí osmi tisíc lidí z ulic, aby sklidili jeho chmel. Přicházejí tam poslušní, jakmile jsou povoláni, neboť je to volání jejich žaludků, a dosud je v nich něco zbylých kvasnic, z oné tužby po dobrodružství. Peleše, brlohy a ghetta vylévají je ven, ale rozjitřené obsahy peleší a brlohů a ghetta se tím nezmenšují. Přece však zaplavují venkov jako armáda příšer a venkov jich nechce. Nejsou tam na svém místě. Když vlekou svoje znetvořená, skrčená těla po cestách a cestičkách, podobají se spíše nějakému mrzkému potěru ze dna. Již jejich přítomnost a fakt, že jsou na světě, jest urážkou svěžímu, jasnému slunci a zeleným, rostoucím věcem. Čisté, tyčící se stromy volají na ně, aby se styděli a jejich zpuchřelá zkřivenost a zkaženost a slizkost je zneuctěním sladké a čisté přírody.
Je snad tento obraz zkreslený? Vše záleží na okolnostech. Pro člověka, který vidí v životě jenom směnečné termíny a kupony a myslí na ně, je to dojista zkresleno. Ale ten, kdo vidí a myslí o životě ve výrazech mužství a ženství – pro toho to zkresleno být nemůže. Takové hordy zvířecí bídy a nevýslovné skleslosti nehodí se pro sládka milionáře, který žije v paláci ve West Endu, který se sytí smyslnými rozkošemi londýnských zlatých divadel, který se bratříčkuje s lorďátky a princátky a jenž je králem povýšen do stavu rytířského. Na konec má ostruhy – Bože nás chraň! Za starých časů jezdívaly takové plavovlasé bestie za válečnou vlajkou a získávaly ostruh, když dovedli člověka rozetnouti od hlavy až po hřbet. A pak, vždyť je to přece mnohem hezčí věcí, zabíti silného muže jediným sekem zpívající ocele, než učiniti z něho i z jeho potomstva zvířata na celá pokolení a sice jen důmyslnou a pavoukovitou manipulací politiky a průmyslu.
Ale abych se vrátil ke chmelu. Zde je rozluka od půdy tak zjevná, jako v každém jiném anglickém hospodářském oboru. Zatím, kdy výroba piva neustále stoupá, vzrůst chmele neustále klesá. V roce 1835 byl počet pozemkových jiter, na nichž se pěstoval chmel, 71 327 a dnes má jen 48 024, což se počítá i se ztrátou 3 103 jiter od předešlého roku.
Ačkoliv jest počet jiter tohoto roku malý, přece ještě bídné léto a hrozné bouře umenšily značně úrodu. Toto neštěstí se dělí mezi majitele chmelu a mezi lid, který chmel češe. Majitelé se musí spokojiti s menším množstvím krásných věcí, které život poskytuje, a česači zase s menším množstvím potravy, které ani při nejlepších časech nedostávají dosti. V parných týdnech se objevily v londýnských novinách velké nápisy, jako je následující: TULÁKŮ JE DOSTI, ALE CHMELE JE MÁLO A NENÍ DOSUD ZRALÝ.
Potom se objevil velký počet článků, ze kterých vyjímám: „Z krajů chmelných polí přicházejí zprávy smutného obsahu. V posledních dvou dnech přišlo mnoho set česačů do Kentu, kteří budou musit čekati, až pro ně budou pole připravena. V Doveru je počet tuláků v útulnách trojnásobný u porovnání s loňským rokem v této době, a v jiných městech způsobila opožděná úroda veliký vzrůst dělnictva příležitostného.“
Aby byla korunována jejich bída, když se konečně česání počalo, byli česači i chmel málem odplaveni strašnou bouří, doprovázenou větrem, deštěm a kroupami. Chmel byl přímo sedřen z tyčí a zatlučen do země, zatímco česači, hledajíce přístřeší před palčivě bijícími kroupami, utopili se málem ve svých chatrčích a táborech, rozložených na půdě, nízko se rozkládající. Jejich stav po bouři byl hoden soucitu a jejich tulácký stav vynikl ještě více než dříve, neboť při letošní chudé úrodě, která byla teď zničena, byla jim vzata čáka na výdělek několika měďáků a bylo jich tisíce, jimž nezbylo nic jiného, než vydati se zase na zpáteční cestu – pěšky – do Londýna. (…)
Krátce po bouři jsem prošel Testonem a východním a západním Farleighem a naslouchal jsem reptání česačů a viděl jsem chmel hníti na zemi. Ve sklenících u zámku barhamského bylo rozbito kroupami třicet tisíc skleněných tabulek a hrušky, jablka, broskve a švestky, revoň, ringle, cvikelka a vůbec vše bylo roztříštěno na kusy a rozbito na cáry.
Vše to bylo pro majitele příliš velikou ranou – to bylo jisté – ale přinejhorším ani jeden z nich ani při jediném jídle neměl méně potravy nebo nápoje. A přece jenom jim věnovaly noviny celé sloupce sympatie a jejich ztráty byly dopodrobna vypočítávány v únavné délce. „Pan Herbert L. počítá svoje ztráty na 8 000 liber, pan F., jehož pivovar má slavnou pověst a jemuž náleží celá půda v této farnosti, ztrácí 10 000 liber. A pan L., sládek ve Wateringbury, bratr pana Herberta L., měl ztráty podobně veliké.“ Ale o česačích se noviny nezmínily. Avšak já se přece jen odvažuji tvrditi, že ztráty na denní bídné stravě u Williama Bugglesa a paní Bugglesové a jejich dětí, kteří všichni trpí podvýživou, byly mnohem větším dramatem, nežli ztráta deseti tisíc liber pana F. A k tomu ještě může býti tragédie Williama Bugglesa, člověka, trpícího podvýživou, znásobena tisíckráte, zatímco ztráta pana F. nemůže býti znásobena ani pěti.
Abych viděl, jak se vede Williamovi Bugglesovi a jeho rodině, oblékl jsem svoje námořnické přestrojení a vydal se na cestu, abych nalezl práci. Doprovázel mne jeden mladý obuvník z Východního Londýna, Bert, jenž podlehl pokušení a přidružil se ke mně na tento výlet. Uposlechl mé rady a oblékl se do svých „nejhorších hadrů“, a když jsme se ubírali po londýnské silnici za Maidstonem, obával se velice, že se příliš bídně ustrojil.
Nemusil jsem ho za to kárati. Když jsme se zastavili v jedné hospůdce, díval se na nás hostinský velmi opatrně a jeho chování se nezměnilo, ani když jsme mu ukázali barvu naší pokladny. Domorodci podél pobřeží jsou všichni lidmi pochybnými a „chudáci“ z Londýna, kteří kolem nás pádili ve svých kočárech, jásali a volali a křičeli na nás různé urážky. Ale než jsme přešli okres maidstoneský, shledal můj přítel, že jsme byli stejně dobře, ne-li lépe oděni, než průměrní česači. Narazili jsme na některé takové hromady hadrů, že to bylo až podivuhodné. (…)
Byla sobota odpoledne a my jsme věděli, že budou brzy lidé odcházeti z práce. Proto jsme se pustili velmi vážně do díla, chtějíce přinejmenším získati aspoň na sůl. Byla to práce prostá, skutečně práce pro ženu a nikoliv pro muže. Seděli jsme na okraji truhlice mezi stojícím chmelem a jeden muž, který strhával chmel s tyčí, nám podával veliké vonící větve. Za hodinu jsme byli tak dovední, jak jen bylo možno. Jakmile si prsty navykly automaticky rozlišovati chmel a listí a strhnouti najednou půl tuctu květů, nebylo již třeba učiti se něčemu dalšímu.
Pracovali jsme hbitě a právě tak rychle jako ženy, ač se jejich truhlice plnily rychleji, poněvadž měly kolem sebe roje dětí, z nichž každé česalo oběma rukama skoro právě tak spěšně jako my.
„Nečesejte příliš čistě – je to proti pravidlům,“ poučovala nás jedna z žen a my jsme přijali tento pokyn a byli jsme za něj vděčni.
Když se schylovalo k večeru, poznali jsme, že je nemožno vydělati tolik, aby mohl býti člověk živ – alespoň ne pro muže. Ženy mohly česati právě tolik jako muži a děti česaly skorem právě tolik jako ženy, a tak bylo muži nemožno soutěžiti se ženou a půl tuctem dětí. Je zde totiž žena a její děti, které se spojují v jednotku a svou spojenou prací určují mzdu celé jednotky.
„Povídám, soudruhu, mám nehorázný hlad,“ řekl jsem k Bertovi. Neměli jsme totiž oběda.
„Zatroleně,“ odpověděl, „a já bych mohl jísti třeba chmel.“
Poté jsme naříkali nad svou zapomětlivostí, že jsme si nevychovali hojného plemena, které by nám pomohlo v této době potřeby. A takovým způsobem jsme si krátili čas a mluvili jsme k poučení svých sousedů. Získali jsme si naprosto sympatie muže, který nám chmel podával, mladého vesnického hňupa, jenž chvílemi hodil několik utrhaných květů do naší truhlice, neboť bylo jeho povinností sbírati rozházené laty, které se při strhování z tyčí utrhaly.
Rozmlouvali jsme s ním, mnoho-li můžeme obdržeti zálohy, a on nás poučil, že když obdržíme jeden šilink za sedm pytlů, můžeme dostati zálohy jeden šilink za každých dvanáct pytlů. To tedy znamená, že mzda za každých pět pytlů ze dvanácti byla zadržena – což jest metodou pěstitele, aby přidržel česače u práce, ať je úroda dobrá nebo špatná a zvláště, když se ukáže, že je špatná.
Ale bylo přece jenom příjemno seděti zde v jasném slunečním světle, když zlatý pel pršel z našich rukou, když pronikavý, aromatický výpar chmele nás štípal ve chřípích a když jsme co chvíli nejasně vzpomínali na hlučící města, z nichž tito lidé přišli.
Ubozí lidé z ulice! Ubozí lidé z peleší a doupat! I oni počnou někdy hladověti po půdě a nejasně zatouží po polích, z nichž byli vyhnáni, a po volném životě pod širým nebem a po větru a dešti a slunci, které by nebyly městskou špínou poskvrněny. Tak, jako volá moře námořníka, tak volá půda tyto lidi. A hluboko uvnitř, v jejich nepodařených a rozpadávajících se tělech bývají podivně dojatí vzpomínkami na venkov svých otců, kteří tam žili než byla města… A nepochopitelným způsobem se radují z vůně země a pohledů a zvuků přírody, na které jejich krev nezapomněla, ačkoliv oni se na ně nepamatují.
„Již není chmele, soudruhu,“ žaloval Bert.
Bylo pět hodin a dělníci, kteří strhovali chmel z tyčí, dali znamení, aby bylo vše uklizeno, poněvadž se v neděli nepracovalo. Celou hodinu čekali jsme nečinně na příchod měřičů a do nohou nás záblo, neboť v patách za zašlým sluncem přišel mrazík. Ve vedlejší truhlici sebraly dvě ženy a půl tuctu dětí devět pytlů, takže pět pytlů, které měřiči shledali v naší truhlici, dokazovalo, že jsme pracovali stejně dobře, ačkoliv půl tuctu těch dětí bylo ve věku od devíti do čtrnácti let!
Pět pytlů! vydělali jsme osm a půl pencí, neboli sedmnáct centů – dva muži, kteří pracovali tři a půl hodiny. Čtyry pence a čtvrt penny na každého – tedy něco málo přes penny za hodinu! Bylo nám však dovoleno vzíti si „zálohu“ jenom pět pencí z celé částky, ačkoliv měřič, poněvadž neměl drobných, nám dal šestipenci. Prosby byly marné. Ani povídka o našich nehodách jím nepohnula. Prohlásil, že jsme obdrželi o jeden penny více, než jsme zasluhovali, a odešel.
Dejme tomu, že bychom byli opravdu lidmi, které jsme představovali – totiž chudými a zlomenými lidmi – pak bylo naše postavení toto: přicházela noc, my jsme neměli večeře a tím méně oběda a měli jsme oba šestipenci. Měl jsem takový hlad, že bych byl snědl potravy za tři šestipence a Bert rovněž tak. Jedna věc byla zjevná. Kdybychom svým žaludkům poskytli potravy pouze 16 1/3 procenta, byli bychom vydali celou šestipenci a naše žaludky by stále ještě hladověly, trpíce 82 2/3 procenta křivdy. Ve své nové sklíčenosti jsme teď mohli spáti u plotu, což nebylo tak zlé, ačkoliv nám chladno vysávalo nevhodnou část snědené potravy. A zítra bude neděle, o které jsme nemohli pracovati, ale naše hloupé žaludky si nechtěly této věci pamatovati. Byla zde tedy otázka: jak si opatřiti v neděli trojí jídlo a jak si opatřiti alespoň dvojí jídlo v pondělí (neboť jsme nemohli žádati o novou „zálohu“ až teprve v pondělí večer). Věděli jsme také, že noclehárny jsou přeplněny a také jsme věděli, že kdybychom šli žebrati ke statkářům nebo vesničanům, dostali bychom za to pravděpodobně čtrnáctidenní vězení. Co jsme měli počíti? Dívali jsme se na sebe v zoufalství…
Ani trochu! Děkovali jsme radostně Bohu, že nejsme jako ti druzí lidé zde, zvláště česači chmele, a šli jsme po silnici do Maidstoneu, cinkajíce v kapsách půlkorunami a dvoušilinky, které jsme si přinesli z Londýna.
Předchozí části:
Následující části: