Z kapitoly IV. (Lidé z propasti II.) MAJETEK A JEDNOTLIVEC
V civilizaci upřímně materialistické a založené na majetku a nikoliv na duši, jest nevyhnutelno, aby majetek byl povýšen nad statky duševní a aby zločiny proti majetku byly považovány za těžší než zločiny proti osobě. Když někdo rozbije svoji ženu na kaši a zlomí jí několik žeber, je to všedním přestupkem v porovnání s přestupkem, když někdo spí pod hvězdami, poněvadž nemá, čím by si zaplatil lůžko. Mladík, který ukradne několik hrušek bohaté železniční společnosti, jest větším zločincem a větší hrozbou lidstvu, než mladý surovec, který se dopustil nevyvolaného útoku na starce, jemuž bylo přes sedmdesát let. Mladá dívka, která si nezaplatí, dopustí se tak hrozného přestupku, že kdyby nebyla přísně potrestána, musila by se s lomozem rozsypati jejím působením celá veliká budova majetku. Kdyby chodila po půlnoci nestoudně po Piccadilly nebo po Strandu, neměla by s ní policie co činiti a ona by si mohla na nocleh vydělati. /následují příklady soudních rozhodnutí/ (…)
Z kapitoly V. (Lidé z propasti II.) GHETTO.
V jedné době uzavírali evropští národové nežádoucí Židy do městských ghett. Ale dnes uzavřely vládnoucí hospodářské vrstvy, prostředky méně libovolnými, ale přes to neméně přísnými, nežádoucí, ale přece jen nutné dělnictvo do pozoruhodně bídných a obrovských ghett. Východní Londýn je takovým ghettem, kde bohatí a mocní nebydlí a kam nepřichází cestující a kde dva miliony dělníků se hemží, rozmnožují a umírají.
Nesmíme se však domnívati, že všichni londýnští dělníci jsou nahromaděni v East Endu. Avšak příliv začíná tímto směrem velice růsti. Chudé čtvrti vlastního města byly neustále ničeny, a tak hlavní proud lidí bez přístřeší se ubírá směrem východním. Za posledních dvanáct let vzrostlo obyvatelstvo jediného okresu, „Londýna za hranicemi“, jak jest nazýván, a jenž leží za Aldgatem, Whitechapelem a Mile Endem; vzrostlo o 260 000 duší, čili přes šest procent. Kostely v tomto okresu mohou však mimochodem pojmouti z rozmnoženého obyvatelstva jenom jednu na třicet sedm duší. East End jest často nazýván městem „strašlivé jednotvárnosti“. Zvláště je tak nazýván dobře živenými a optimistickými cestovateli, kteří hledají pozoruhodnosti, kteří se dívají jenom na povrch všech věcí a již jsou pouze dotčeni nesnesitelnou jednotvárností a nízkostí, která tam všude zavládá. Kdyby East End nebyl hoden horšího názvu než „město strašlivé jednotvárnosti“, a kdyby pracující lidé nebyli hodni rozmanitosti a krásy a překvapení, nebyl by tak špatným místem pro obývání. Ale East End zasluhuje název horší. Měl by se jmenovati městem „ponížení“.
Není ovšem městem peleší, jak se někteří lidé domnívají, ale mohl by býti nazván peleší jedinou a obrovskou. Ze stanoviska prosté slušnosti a čistoty mužů i žen jest každá jeho bídná ulička vlastně peleší. Tam, kde je plno obrazů a zvuků, o nichž byste si nepřáli, aby je vaše děti viděly nebo slyšely, tam je místo, které by neměly viděti a jehož hlasu by neměly slyšeti. Tam, kde bychom nechtěli ani vy ani já míti svoje ženy, tam jest místo, kde by svůj život neměla tráviti žena žádná. Zde v East Endu bují oplzlosti a hrubé vulgárnosti života. Tam není soukromí a úkrytu. Špatní kazí dobré a pak jsou zkaženi všichni a jitří všichni společně. Dětská nevinnost je krásná a sladká, ale ve východním Londýně jest nevinnost věcí prchavou a tak musíte zachytiti nevinné děti dříve, než vylezou z kolébky, jinak shledáte, že již nemluvňata jsou právě tak bezbožně moudrá jako vy.
Použijeme-li trojčlenky, docházíme k závěru, že východní Londýn není vhodným místem, aby byl obýván lidmi. Tam, kde byste nechtěli, aby vaše vlastní nemluvně žilo a vyvíjelo se a shromažďovalo vědění života a všech živých věcí, tam také není vhodného místa pro nemluvňata jiných lidí, neboť ani jiné děti se tam nemají vyvíjeti a sbírati tam životní vědomosti a všech věcí kolem nás. Taková trojčlenka je prostou věcí a obsahuje vše, co potřebujeme. Politické hospodářství a tvrzení, že nejschopnější přežijí méně schopné, mohou býti pověšeny na hřebík, tvrdí-li něco jiného. Co není dobrým pro vás, není také dobrým pro jiné, o tom není sporu.
V Londýně žije 300 000 lidí, rozdělených v rodiny, které žijí v bytech po jedné místnosti. Ovšem, mnohem více jich žije v bytech po dvou a po třech místnostech, ale jsou tam právě tak strašně nacpáni, bez ohledu na pohlaví, jako ti, již bydlí v místnosti jediné. Zákon žádá pro každého jednotlivce 400 krychlových stop prostoru. Ve vojenských kasárnách má každý voják 600 krychlových stop. Profesor Huxley, který byl v jedné době lékařským dozorčím orgánem ve východním Londýně, tvrdil vždy, že každý člověk má míti 800 krychlových stop prostoru a že tento prostor má býti dobře provětráván čistým vzduchem. A přece žije v Londýně 900 000 lidí v menších prostorách než 400 krychlových stop na osobu, jak to předepisuje zákon.
Pan Charles Booth, který se po léta zaměstnává soustavným zapisováním a tříděním pracujícího obyvatelstva, odhaduje, že je v Londýně 1 800 000 lidí chudých a velmi chudých. Je zajímavo věděti, co míní označením chudý. Výrazem chudí označuje lidi, vlastně rodiny, které mají dohromady týdenní příjem od osmnácti do jedenadvaceti šilinků. Velmi chudí mají o mnoho méně pod tímto průměrem.
Dělnictvo, jako společenská vrstva, se neustále více a více odlučuje od svých hospodářsky silnějších pánů a tento postup se svým stlačováním a přelidňováním nesměřuje ani tak k nemravnosti jako k znemravnění. (…)
Když však 900 000 lidí žije skutečně za podmínek protizákonných, jest jasno, že úřady mají plné ruce práce. Když jsou přebyteční lidé z některé místnosti vyhnáni, usídlí se v některé díře jiné. A poněvadž se stěhují se svým majetkem v noci, na jediném ručním vozíku (na jeden ruční vozík se vejde veškerý jejich majetek a nářadí a také spící děti), není ihned možno vypátrati jich. Kdyby nařízení z roku 1891, týkající se veřejného zdravotnictví, bylo dokonale a náhle provedeno, obdrželo by 900 000 lidí výpověď z bytů a musilo by na ulice, a než by mohli býti tito lidé zákonitě ubytováni, musilo by se vystavěti 500 000 obytných místností.
Průměrné ulice vypadají prostředně jenom zvenčí, ale uvnitř svých zdí skrývají špínu, bídu a tragédii. Je možno, že následující tragédie bude čtena s odporem, avšak čtenář nechť nezapomene, že již její existence, totiž, že k ní vůbec mohlo dojíti, jest mnohem odpornější.
Na náměstí Devonshireském, v Lisson Groveu, zemřela nedávno jedna stařena, které bylo sedmdesát pět let. Při vyšetřování udal úředník, že nalezl v bytě pouze spoustu starých hadrů, pokrytých hmyzem. I on sám se hmyzem nakazil. Místnost byla ve strašném stavu, takže něco podobného jakživ neviděl. Vše bylo naprosto pokryto hmyzem.
Lékař pravil: „Nalezl jsem zemřelou, ležící na zádech přes krbovou mřížku. Měla na sobě jenom jediný šat a punčochy. Celé její tělo se hemžilo hmyzem a veškeré kusy šatů v místnosti byly úplně šedé hmyzem. Zemřelá byla velmi špatně živena a byla vyhublá. Na nohou měla rozsáhlé rány a její punčochy byly k těmto ranám přilepeny. Tyto rány byly způsobeny hmyzem.“
Jeden muž, přítomný při vyšetření, napsal: „Potkala mne nepříjemnost viděti tělo nešťastné ženy, když leželo v márnici. Ještě teď pouhá vzpomínka na tento strašný pohled mně působí mrazení. Ležela v márnici tak vyhublá a vyhladovělá, že byla pouhou hromadou kůže a kostí. Její vlasy, slepené špínou, byly prostě hnízdem hmyzu. Na jejích kostnatých prsou skákaly a válely se sta, tisíce, miliardy hmyzu.
Jestliže by nebylo dobře zemříti takto pro vaši nebo moji matku, pak také to nebylo dobře pro tuto ženu, ať byla matkou číkoliv.
Biskup Wilkinson, který žil v zemi Zulů, pravil nedávno: „Žádný pohlavár africké vesnice by nedovolil takového soužití mladých mužů a žen, chlapců a děvčat.“ Mínil tím děti těchto lidí, kteří žijí v přelidněných bytech, děti pětileté, které se již nemusí ničemu učiti, a které by se měly mnohému odnaučiti, čemu se již nikdy neodnaučí.
Jest známou věcí, že zde v Ghettu jsou domy pro chudé mnohem výnosnější než paláce boháčů. Nejen, že ubohý dělník musí žíti jako zvíře, nýbrž on platí za to průměrně mnohem více než boháč za svůj rozměrný a přepychový byt. Třída těchto lidí, kteří vydírají z lidí nájemné, byla umožněna jenom soutěží chudých, kteří hledají byty. /Takovou soutěž ovšem lze vždy z hlediska ekonomiky zařídit… I dnes to lze udělat a čím více vyblednou vzpomínky na socialismus, tím snadněji se k těmto „objektivním“ podmínkám horní vrstvy vrátí./ Je zde mnohem více lidí než obytných místností a veliký počet jest jich v útulnách a noclehárnách, poněvadž jinde nenalézají přístřeší. Nejen že jsou domy pronajímány, nýbrž ještě jsou do nich přijímáni podnájemníci a tito přijímají ještě svoje podnájemníky.
„Část pokoje lze najmouti.“ Takové návěští bylo před nedávnem připevněno v jednom okně, asi pět minut chůze od St. James´e Hallu. Důstojný pan Mugh Price Hughes jest autorem údaje, že postele jsou pronajímány podle soustavy „tří osob“ – to jest tři noclehují v jediné posteli, přičemž v ní každý spí osm hodin, takže postel nikdy nevychladne, ale zatím podlaha pod postelí jest podobně pronajímána pro tři osoby. Zdravotní úředníci nalézají velmi často případy, jako je následující:
V jedné místnosti, která měřila 1000 krychlových stop, byly tři dospělé ženy na posteli a dvě dospělé ženy pod postelí. A v jiné místnosti, měřící 1650 krychlových stop, byl jeden dospělý muž a dvě děti v posteli a dvě dospělé ženy pod postelí.
Zde zase máte typický příklad místnosti, pronajaté podle ctihodné soustavy pro dvě osoby. Jest obývána ve dne mladou ženou, která jest po celou noc zaměstnána v hotelu. O sedmé hodině večerní opouští pokoj, načež tam vchází zednický dělník. O sedmé hodině ranní odchází dělník do své práce, ve kteréž době zase ona se vrací z hotelu domů.
Důstojný pán W. N. Davies, farář ve Spitalfieldsu, podnikl v některých ulicích své farnosti sčítání lidu a praví:
V jedné uličce je deset domů s jedenapadesáti místnostmi, které měří všechny asi osmkrát devět čtverečných stop a bydlí v nich 254 lidí. V šesti případech obývají pouze dva lidé jedinou místnost a v jiných případech bydlí pohromadě tři až devět osob. V jiné ulici, která má 6 domů a 22 místností, bylo 64 lidí, přičemž zase bylo mnoho případů, kdy 4, 7, 8 až 9 lidí bydlelo v jedné místnosti. V jednom domě s 8 místnostmi bylo 45 lidí, přičemž v jednom pokoji bylo 8 osob, v jiném 9, ve dvou po 7 a opět v jiném 6 osob.
Toto zalidnění Ghetta neděje se snad z náklonnosti, nýbrž z nutnosti. /Jo, jo, takové nutnosti se pomocí účelového řízení zařídí raz dva…/ Skoro padesát procent dělníků platí od jedné čtvrtiny do jedné poloviny svého výdělku nájem. Průměrný nájem ve větší části East Endu činí od 4 do 7 šilinků týdně za jeden pokoj, přičemž dovední mechanikové, kteří vydělávají týdně až 35 šilinků, jsou nuceni rozloučiti se s 15 šilinky za dvě až tři malé díry, ve kterých se namáhají zoufale udržeti jakýsi zdánlivý rodinný život. A přitom činže neustále vzrůstají. V jedné ulici v Stepneyi činil tento vzrůst pouze za dva roky od třinácti do osmnácti šilinků. V jiné ulici vzrostla činže od jedenácti do šestnácti šilinků, ve třetí ulici od jedenácti do patnácti šilinků, zatímco ve Whitechapelu dvě obytné místnosti, které nedávno byly za deset šilinků, stojí teď jednadvacet šilinků. Na východě, západě, na severu i na jihu roste nájemné. Když pozemek stojí dvacet až třicet tisíc liber šterlinků, musí to přece někdo majiteli zaplatiti.
Pan W. Co. Steadman vyprávěl ve své řeči, kterou pronesl v parlamentě a jež se týkala voličstva ve Stepney, následující:
„Dnes ráno mne zastavila jedna vdova na místě, jež nebylo vzdáleno ani sto metrů od mého bytu. Pravila, že musí živiti šest dětí a že nájemné z jejího bytu činí čtrnáct šilinků týdně. Žije z pronájmu svého domova podnájemníkům a kromě toho po celý den pere a podělkuje. Řekla mně se slzami v očích, že její domácí pán zvýšil nájem ze svého domu ze čtrnácti na osmnáct šilinků. Co si měla počíti? Ve Stepneyi není možno pohodlně bydliti, poněvadž je vše pronajato a přeplněno.“ /No to víte, to je ta ruka trhu…/
Třídní povýšenost může býti založena jenom na třídní poníženosti, a když jsou dělníci vypuzováni do Ghetta, nemohou uniknouti nevyhnutelnému ponížení. Tím vzniká krátké a jako zakrslé lidské pokolení, lidstvo úžasně se lišící od pokolení svých pánů, jakési lidstvo dlažby, jemuž chybí životní síla a pružnost. Tito lidé stávají se karikaturami vyvinutých lidí. A jejich ženy a děti jsou bledé a chudokrevné s temnými kruhy pod očima – jsou to bytosti sehnuté a vlekoucí se a velmi záhy ztrácejí veškerou krásu a půvabnost.
Aby byli věci ještě horší, jsou muži z Ghetta lidmi opuštěnými – jsou pokolením zvrhlým, které musí klesnouti ještě do další zvrhlosti. Nejméně sto a padesát let jsou vyčerpáváni ze všeho nejlepšího. Silní muži, lidé odhodlaní, duchaplní a ctižádostiví, odcházeli do nových a nových částí zeměkoule, aby tam nalézali nové země a národy /a stávali se nástroji v rukou těch, kteří jim tam dělají ze života peklo/. Ti, kterým se nedostává těchto vlastností, lidé slabého srdce, hlavy a ruky, jakož i lidé beznadějní a zkažení, zůstali, aby udrželi potomstvo. A rok za rokem odcházejí od nich zase ti nejlepší, aby se již nevraceli. Kdekoliv vyroste nějaký silný muž pěkné postavy, jest ihned povolán do armády. Voják, jak řekl Bernard Shaw, který okázale a hrdinně a vlastenecky hájil svou vlast, je ve skutečnosti nešťastníkem, zahnaným nedostatkem, aby se obětoval jako potrava pro střelný prach za pravidelné dávky jídla, za přístřeší a oděv.
Toto neustálé vybírání nejlepších lidí z dělnictva oloupilo ty, již zůstali, oloupilo tyto smutně skleslé pozůstatky a uvedlo je větším dílem do Ghetta, aby tam klesli do nejhlubších propastí. Víno života bylo z nich vyčerpáno a bylo nalito do krve a potomstva ostatních lidí na celé zemi. Ti, kteří zůstali, jsou kalem, a ještě přitom jsou mezi sebou oddělováni a slíváni. Tím se stávají neslušnými a zvířecími. Když zabíjejí, činí to rukama a pak se hloupě vydávají katanům. Při jejich přestupcích a zločinech není nádherné smělosti. Rozbíjejí svému soudruhu hlavu tupým nožem nebo železným hrncem a pak usednou a čekají na policii. Bití manželek jest, jak se zdá, výsadou ženatých mužů. Nosí pozoruhodné boty, okované mědí a železem, a když obdařili matku svých dětí několika modřinami, srazí ji k zemi a pak po ní dupou skoro tak, jako hřebec na americkém Západu, když rozdupává chřestýše.
Žena z nižších tříd, obývajících Ghetto, je právě tak otrokyní svého manžela jako indiánská squaw. Ale já, kdybych byl ženou a kdybych mohl voliti, byl bych raději ženou indiánskou. Muži jsou hospodářsky odvislí od svých pánů a ženy jsou zase hospodářsky odvislé od svých mužů. Výsledkem jest, že žena dostane bití, které by měl obdržeti pán, ale ona nemůže ovšem nic proti tomu učiniti. Má svoje děti a on jest živitelem rodiny a proto se neodvažuje poslati ho do vězení, neboť by byla se svými dětmi vydána hladu. Důkazů o přečinu nelze tak snadno v těchto případech získati, když se dostanou k soudu. Obyčejně zdupaná manželka a matka pláče a hystericky prosí úřad, aby byl její manžel propuštěn kvůli dětem.
Ze žen se stávají buďto křiklavé babizny anebo zlomené a jako psíci poslušné bytosti, které ztratily veškerou slušnost a sebeúctu, která jim snad zbyla z dívčích let, a všechny klesaly společně, nedbajíce ničeho, do špíny a kalu.
Někdy se sám lekám, když tak všeobecně popisuji spoustu bídy, kterou vidím v tomto životě v Ghettu a cítím, že moje dojmy jsou přehnané a že jsem příliš blízko obrazu, takže mně chybí perspektiva a nadhled. V takových okamžicích jest mi útěchou, když se obracím ke svědectví jiných mužů, abych si dokázal, že nejsem přepracován a že se ve svých úsudcích nemýlím. Bedřich Harrison se mi vždycky líbil jako muž vyrovnaného úsudku, jako člověk, který se dovedl dobře ovládnouti, a přece jen napsal:
„Mně by alespoň stačilo zatracovati moderní společnost, poněvadž podporuje otrokářství. Kdyby stálý stav průmyslu měl zůstati tak, jak jej vidíme, tu by pak přirozeně devadesát procent skutečných výrobců, kteří plodí bohatství, nemělo domova, který by nazývali na konci každého pracovního týdne svým. A tito lidé nemají skutečně ani kouska půdy, nemají ani jediné světničky, která by jim náležela, nemají nic cenného, kromě trochu starého nábytku, který se vejde na káru, nemají než pochybné nároky na týdenní mzdu, která sotva postačuje, aby je udržela při zdraví; bydlí většinou na místech, která by nikdo nepovažoval za vhodná pro koně, a jsou tak blízko na pokraji bídy, že jediný měsíc špatných obchodů, nemoci nebo neočekávaných ztrát je uvádí přímo před tvář bídy a žebráctví… Ale pod tímto normálním stavem průměrného dělníka jak ve městě, tak na venkově, nalézáme ještě velikou spoustu chudých vyvrhelů – jakýchsi nohsledů za armádou průmyslu. A tito lidé činí alespoň jednu desetinu celého proletářského obyvatelstva, jehož stav je hnusně bídný. Jestliže to má býti trvalé uspořádání moderní společnosti, musí civilisace přinésti na většinu lidstva kletbu.“
Devadesát procent! Tato čísla jsou přesná. A přece jen pan Stopford Brooke, když nakreslil děsný obraz Londýna, shledával se donucen násobiti tato čísla půlmilionem. Zde jsou jeho slova:
„Když jsem byl farářem v Kensingtonu, potkával jsem často rodiny, táhnoucí do Londýna po silnici Hammersmith Road. Jednoho dne šli tak dělník se svojí ženou, se synem a dvěma dcerami. Tato rodina žila po dlouhou dobu na jednom statku na venkově a dařilo se jí dobře. Ale nadešla doba, kdy obecná půda byla zneužita a jejich práce na statku nebylo již třeba a celá jejich rodina byla zcela klidně z vesnice vyhnána. Kam měli jíti? Ovšem, že do Londýna, kde se domnívali, že naleznou dosti práce. Měli malé úspory a myslili, že dostanou dva slušné pokoje, kde by mohli bydliti. Ale neúprosná otázka půdy se proti nim postavila také v Londýně. Tázali se ve slušných čtvrtích po bytech a zvěděli, že dva pokoje by stály týdně deset šilinků. Strava byla bídná a drahá a za krátko tím počínalo trpěti jejich zdraví. Práci bylo obtížné sehnati a mzda za ni byla tak nízká, že se ocitli záhy ve dluzích. Onemocněli ještě více a byli ještě zoufalejší vlivem nezdravého okolí a dlouhými pracovními hodinami a tmou, a pak byli vyhnáni, aby si hledali byt levnější. Nalezli jej v jedné uličce, kterou dobře znám – je to pařeniště zločinů a bezejmenných hrůz. Tam získali jedinou místnost za strašně vysoké nájemné. Ale teď jim bylo ještě obtížnější najíti nějakou práci, poněvadž bydlili v místě, které mělo tak špatnou pověst, a pak padli do rukou lidí, kteří vydřou z muže, ženy i dětí poslední kapku krve a sice za mzdu, která probouzí jen zoufalství. A temnota a špína, špatná strava a nemoc a nedostatek vody byly ještě horší než předtím a zástupy a společnost z jejich ulice je oloupily o poslední cáry sebeúcty. Poté se jich chopil démon pití. Na obou koncích jejich ulice byly ovšem hospody. Tam uprchli, aby měli teplo a přístřeší a společnost a zapomenutí – uprchli tam všichni. A vyšli odtud zadluženi ještě více, s rozplameněnými smysly a hořícími mozky a s neuhasitelnou touhou po lihovinách, takže by byli učinili vše, jen aby ji ukojili. A za několik měsíců byl otec v žaláři, matka umírala, syn byl zločincem a dcery na ulici. Násobte to půl milionem a ještě nebudete míti celé pravdy.“
Smutnějšího divadla nelze najíti na celé zemi než v celém „děsném“ Východu s Whitechapelem, Hoxtonem, Spitalfieldsem, Rethnal Greenem a Wappingem, až do východoindických doků. Barva života je zde šedá a hnědá. Vše je bezradné, bez pomoci, bez podpory a plné špíny. Koupací vany jsou věcmi naprosto neznámými a právě tak pohádkovými, jako ambrosie bohů. Lidé jsou také špinaví, přičemž každý pokus o čistotu setkává se s hlučným výsměchem, není-li tragickým a neprobouzí-li soucitu. Podivné, potulné výpachy jsou tu přenášeny větrem, který se zdá také znečištěným a déšť, padá-li z nebe, se podobá spíše špíně, než nebeské vláze. I ty dlažební kameny jsou povlečeny špínou.
V těchto místech žije obyvatelstvo tak tupé a bez veškeré představy, jako ty šedé a dlouhé míle špinavých cihlových domů. Náboženství se jim ctnostně vyhnulo, takže zde zavládá hrubý a hloupý materialismus, který je stejně osudným všem věcem duchovním, jako jemnějším životním pudům.
Bývalo chloubou každého Angličana říkati, že jeho dům je jeho hradem. Ale dnes je to anachronismem. Obyvatelstvo Ghetta nemá domů. Toto obyvatelstvo nezná významu a posvátnosti rodinného života. Ani obecní budovy, v nichž žije dělnictvo lepších tříd, nejsou na tom lépe, neboť jsou přeplněnými kasárnami, v nichž není rodinného života. I sama řeč lidu to potvrzuje. Otec, vracející se z práce, táže se dítěte na ulici, kde je matka, a obdrží odpověď: „V barácích.“
A tak zde vzniklo nové pokolení, lid pouliční. Tito lidé tráví svůj život při práci a na ulicích. Mají ovšem svoje doupata a díry, do nichž lezou, aby se tam vyspali, ale to jest vše. Jest nemožno znehodnotiti více slovo „domov“, kdybychom nazývali domovem tyto díry a pelechy. Pověstný, tichý a uzavřený Angličan zmizel z těchto míst. Lid na dlažbě se chová hlučně, je pohyblivý, napjatý a snadno se rozčiluje (dokud to jsou ještě lidé mladí). Když jsou starší, utápí se v pivě a tak otupují. Když nemají nic jiného na práci, přežvykují jako krávy. Můžeme se s nimi setkati všude, jak stojí na kraji chodníku, na rozích, dívajíce se do prázdna. Pozorujte jednoho z nich. Bude tam státi bez hnutí několik hodin, a když budete odcházeti, bude dosud státi a dívati se do prázdnoty. Je to velice zajímavé. Nemá peněz na pivo a jeho doupě se hodí jenom ke spaní, což tedy má jiného počíti? Rozřešil již tajemství lásky děvčete a lásky ženy a lásky dětské a shledal, že jsou to klamy a napodobeniny, marné a prchavé jako rosné krůpěje, které rychle mizí před divými skutečnostmi života…
Předchozí části:
Následující části: