Prvorepublikový „dezinformátor“ a „dezolát“ Julius Fučík a jeho kniha V zemi, kde zítra již znamená včera, část VI. aneb Žáby na prameni

Lidé se ptají, proč, když tedy bolševici budovali lepší, lidštější společnost, nakonec SSSR padl? Proč lidé dali opět přednost parazitářskému kapitalismu? Jak se mu vůbec mohlo povést lidi v SSSR nalákat a přesvědčit poté, co si vyzkoušeli, jak stát přímo vzlétl do kosmu (obrazně i v reálu), když místo band začali formovat lidské kolektivy, které si mezi sebou nekonkurovaly s cílem zašlápnout ty druhé do bláta, jen mezi sebou soutěžily, kdo dokáže ještě lépe a víc posouvat svou práci kupředu a tím i celý stát a životní úroveň většiny lidí? Protože netušili, proti čemu stojí, a že se ten vrcholek davo-„elitářské“ pyramidy, to zosobnění ďábla, i ten ďábel nahlodávající uvnitř každého z nich, nikdy nevzdají. Tak dlouho jim potom řídícími zásahy i umělým navozováním těch nejzhoubnějších tendencí kazili práci, až je přesvědčili, jak to umí každý podvodník, že vše dělali špatně a že jiní to umí lépe, aby je ve skutečnosti o všechno, co si tak těžce s mnohými oběťmi vybojovali a těžkou prací vybudovali, opět připravili. Je to i o tom, že organizované církve nikdy neplnily roli, kterou by plnit mohly a měly. Nedokázaly lidi vést a ukazovat jim toho skutečného ďábla a satana, vždy jen za ním fakticky stály, stály na stráži zachování privilegií vyšších tříd, které účelově ty nižší v jejich vývoji brzdí. Ty církve tuto roli plní pilně doposud, ať už se tváří jak chtějí rádoby prolidsky. Nikdo nemůže dát přesný recept na to, jak budovat lidskou společnost, je vždy nutné k tomu přistupovat dialekticky s ohledem na okolnosti a s mírou, jinak řečeno se zdravým rozumem. Jenže všechny ty církve měly lidem říkat, že tu existuje síla, která je kosmopolitní, má zdroje a znalosti, především o řízení, a vždy je bude chtít držet zkrátka, vždy je bude osekávat jako nepotřebné suché větve v podobě uměle vyvolaných válek a epidemií, v podobě uměle vyvolaných problémů a krizí, jen aby se z toho svého bláta nepozdvihli. Ten ďábel žije mezi námi všemi, není jen v Rusku, Německu, nebo třeba ve Velké Británii a USA. Pokud byste si přečetli románovou ságu o Lenny Buddovi od Uptona Sinclaira, tak jako červená niť se tím vine, jak hrdina neustále zjišťuje a nevychází přitom z údivu, že třída je těmto kosmopolitním „elitářům“ nade vší lidskost, a platí to i pro státní prodejné „elity“ etablované v tom či onom státě. Podívejte se velmi dobře na to meziválečné období (mezi 1. a 2. světovou válkou) a uvidíte, čeho jsou „elitáři“ schopní, aby si zachovaly ta svá privilegia, která jsou navíc z hlediska Božího záměru velice pochybná a málokomu přinesou to skutečné lidské štěstí. Fakticky všichni podali pomocnou ruku fašistům, hlavně aby nevyhráli rudí, kteří tu změnu společnosti myslí vážně! Podporovali fašisty v Itálii, Německu, v Rusku se také pokusili pomocí intervence dosáhnout jejich nastolení. Potom to s plnou silou uplatnili ve Španělsku, když tam ve volbách vyhrála prolidová vláda, aniž by, jak je jejich zvykem, brali ohled na jakékoliv mezinárodní právo. Zákonně zvolené vládě bránili nakupovat zbraně ke své obraně, zřídili pokrytecký „výbor nevměšování se“ a zavírali oči nad vměšováním se, nad přímou intervencí fašistické Itálie a Německa. Pochopte, že je nikdy nezajímalo, co by si přála většina a „pravidla“ dodržovali jen, pokud vyhovovala jejich cílům udržovat lidi buď ve stavu otevřeného otroctví, nebo poté, kdy bolševici lidem ukázali, že to jde jinak, ve stavu skrytého otroctví.

Marně se A. M. Babakov v pořadu u Solovjova ptá, proč finanční blok a centrální banka jednají tak, jak jednají. Je to přece cíl jejich řízení. Vždyť i v čele Sberbanky sedí Gref, který se děsí toho, že by „dobytek“ mohl získat stejné vědomosti jako „elitáři“ a přestal tak být ovladatelný! Jak asi bude vypadat umělá inteligence v jeho rukou?! Dokud si v současném Rusku budou hrát na evoluci s těmito „elitáři“ v čele, tak to k ničemu dobrému nepřivede. (Měli by si trochu znovu osvěžit paměť a podívat se, jak vypadali koncentráky, co tam fašisté prováděli s lidmi a jak tomu fašisté tvářící se jako spojenci zásadně nebránili. Například nikdy nebombardovali železnice přivážející tam v dobytčácích další a další oběti.) Buď Rusko neustojí tlak okolních band, nebo se stane jednou z nich a od soft Kurjaže přejde k hard Kurjaži. Protože stát složený z band nemůže dopadnout jinak.  A neohlásí-li Rusko jinou koncepci, nepomohou mu ani nové kádry nabírané z řad těch, kteří riskovali život na jeho obranu. Koleje stávající koncepce jim neumožní se od ní odchýlit. Není možné bojovat proti něčemu, o čem se lidem neustále tvrdí, že neexistuje.

A zde na tomto konkrétním příkladu si udělejte obrázek, jak takové věci probíhají. Je zapotřebí vidět i širší souvislosti a umět si to vše promítnout i na dnešní situaci, doplnit si to mechanismy šesti priorit zobecněných prostředků řízení/zbraní, metodami strukturního i bezstrukturního řízení, fakticky centralizovaným ovládáním vědy a všech patentů a vynálezů, kterým je prostřednictvím financí buď dána zelená, nebo jsou naopak potopeny bez ohledu na to, co by přinesly většině.

To právě takové žáby na prameni neustále brání lidem, aby se stávali skutečnými lidmi, aby si vybudovali lidský život beze strachu, zda zaplatí účty, zda budou mít práci a zda jejich děti najdou v životě uplatnění a bez obav si budou moci založit své rodiny. Je ovšem smutné, že mnohé z těch žab ani samy netuší, na čem se vlastně svou omezeností podílejí.

ŽÁBY NA PRAMENI

Osm kilometrů odtud točí se kola šachetních věží a dýmají komíny Arťomu. Drkotavý vozík a mumlavý izvoščik přivezli nás odtamtud rozježděnou černou cestou nahoru, dolů, nahoru, dolů, krajinou uhlí s třiceti šachtami a sedmdesáti tisíci havířů. Vzduch, plný slunce a prachu, chvěje se nad jejím obrazem. Na jejím kraji důlní město Šachty.

A osm kilometrů za námi Arťom, největší důl šachtinského okruhu. Jeho chlouba. Půl páta tisíce havířů fárá tu pod zem pro černý chléb rostovských fabrik a donských parníků. Sjíždějí dolů krytými, stokrát zabezpečenými výtahy. Vsedají do elektrických tramvají podzemní dráhy, která je rychle rozváží na vzdálená místa jejich díla. Pneumatická kladiva buší do uhelných vrstev, pohyblivé pásy nekonečným tokem nesou uhelné balvany nízkými chodbami a smetají je mechanicky do nastavených huntů, kroužících hlavním koridorem. Přeskakují výhybky, automaticky se obracejí kovové platformy, zvedají se těžní klece. Stroje, stroje, stroje.

Elektrický Arťom, chlouba a příklad šachtinského okruhu, příklad a chlouba jako onen havíř, hrdina bolševik, který byl kmotrem při jeho křtu.

Ale tady není Arťom, tady je Proletářská. Jedna z nejchudších šachet šachtinského okruhu. Nesvítí novými budovami, nehraje elektrickou symfonii, uhelný prach obtěžkává tělo dřevěné konstrukce proletáře Šachet.

Vystřídáváme mužstvo, jež právě vyfáralo. Půjčují nám svoje těžké boty s provázky místo šněrovadel, hrubé ztuhlé kabáty a kožené čepice. Čekáme ve věži. Naložená klec šplhá po ocelovém lanu. Hunty, vytlačené z ní černýma rukama, dělají nám místo. Vstupujeme.

Klec prudce klesá do šachty. Krev prudce stoupá do spánků. Ne, tady to není Arťom. Voda bubnuje na kožené čepice a znervosňuje ruce, kývající kahanci. Narážíme na dno, sto deset metrů pod povrchem.

Klopýtáme hlavním koridorem, jdeme hodinu, vyhýbajíce se spěchajícím huntům, a z postranních štol vyplivuje nám tma vstříc světélka kahanců.

Šachta Proletářská se představuje. Prostředníkem v našem seznamování je mladý soudruh, „rudý inženýr“. Mlčí o sobě, mluví jen o šachtě. Teprve havíři nám řeknou, kdo je tento mladý muž, umouněný a tvrdý jako oni.

Daleké kapky vody hučí tmou, skřípají konvejery a kovový pleskot kolejnic dutě ohlušuje odpovědi na naše dotazy. Shýbáme se pod visícím stropem níž a níže, plazíme se po břiše nízkou štolou, antracit se černě třpytí našimi kahanci, zavěšenými na šíje.

Učastek (úsek) číslo 35.

Tady, sto deset metrů pod zemí, na konci centrální chodby je místo, na němž se seznámíme s historií Proletářské, s jejím bojem, s její prací. Nebudou tu diagramy a přehledné číslice, jež nám daly kanceláře na povrchu., zalévané sluncem a vzduchem. Nebudou tu informativní slova, opřená jen o stěny místností závodního výboru a hromady uhelných zásob. Havíři Proletářské tu mluví u svého díla, mluví černé rty a černé ruce v černém třpytu sloje. Ležíme či klečíme, shrbeni, dotýkajíce se plecemi uhelného stropu učastku.

To je naše konference na chudé, zaostalé šachtě Proletářská.

Chudé a zaostalé! Jsou tady ještě havíři, kteří vědí, čím byla tato šachta do revoluce jejímu majiteli. Čistý antracit měnil se ve zlato, jakmile se objevil na slunečním světle, miliony rublů sypaly se z těžních klecí do kapes pana Koloduba, který nikdy nezapomněl přicházet s holí v ruce mezi své dělníky. Našemu rudému inženýru, který nám to vypravuje, je teprve šestatřicet let, ale už v roce 1905 stál poprvé v šachetní věži, vyhazuje uhlí z klece, a dva roky nato poprvé už fáral dolů. Bylo mu tehdy třináct let. Deset hodin denně tahal na dřevěných sáňkách uhelné balvany k ústí šachty a jeho ruce byly ještě dětské, když z nich poprvé otíral krev rozdrceného kamaráda.

Nenáviděl šachtu jako jejího majitele.

V roce 1917 nikdo neotálel. Havíři pod zemí znali podzemní práci bolševiků. Revoluce vyšlehla z dolů vysoko nad celý šachtinský okruh. Havíři – majitelé dolů. Zvítězili. Vrhli se do práce na sovětských šachtách. Zapomněli na svou nenávist k nim, zapomněli na svou nenávist k bývalým pánům doků a jejich studovaným pomocníkům. Odpustili jim krev kamarádů, ubitých dřinou a bídou.

„Jste odborníci. Potřebujeme vás. Pomáhejte nám.“

Smrtelně poděšení baroni a inženýři slibovali. Dostávali život – neočekávali tak veliký dar.

Pak přišla občanská válka, bílé gardy vtrhly do Šachet a Kolodubové, Berezovští, Samojlovové a Naživočnikovové spláceli úroky za tento dar: tři tisíce revolučních havířů, nejlepších soudruhů, rudých komisařů, členů závodních výborů, členů sovětů i jejich blízkých, válelo se u šachet, po ulicích, po cestách, s kulkami bílých armád v těle. Carská hymna a veselé přípitky majitelů s bílými důstojníky – to byla pohřební řeč nad krvavou smrtí černých dělníků.

Ale proletářská revoluce zvítězila. Nad Proletářskou znovu zavlál rudý prapor. A havíři se znovu vrhli do práce na svých šachtách. Dobyli vítězství a chtěli tvořit. Podruhé darovali život bývalým pánům dolů a jejich studovaným pomocníkům. Odpustili jim krev kamarádů ubitých kontrarevolucí. Uvěřili jejich slibům, chtěli využít jejich znalostí, uvěřili podruhé v upřímnost dobrovolných spolupracovníků.

„Spolupracovníci“ pracovali a Proletářská ještě dnes k nám mluví jasnou řečí o jejich výkonnosti.

Byla to velmi trudná léta, která prodělávala od občanské války až do prosince roku sedmadvacátého. Havíři fárali, rvali se s vrstvami země o uhlí, o své uhlí, šachta sypala zlato antracitu jako do revoluce – kam? Nebylo pana Koloduba. Nebylo milionářských baronů uhlí. Byli spolupracovníci.

Pro mladou, ze všech stran nepřáteli obklopenou republiku sovětů, pro tu vzdávali se havíři svého pohodlí, pro ni dřeli dál, aby ji zásobili uhlím, aby jí dali zremontované hospodářství.

Dařilo se to. Těžba se zvedla. Zdálo se, že v Proletářské je skryto daleko víc, než v ní kdy mohl nalézt pan Kolodub. A to bylo v době, kdy bylo skoro snadnější umřít než žít. Mnozí se vraceli z práce po třech, čtyřech hodinách, vyčerpáni k smrti hladem. Občanská válka pobila lidi, pobila i tisícero možností klidného života. Její následky jsou tam zaznamenány krutými číslicemi: příděl havíře v roce jedenadvacátém – 400 gramů cukru, 10 dkg masa, 5 dkg sádla a 4 cigarety – za měsíc. Jen moučný příděl – necelé tři čtvrtě kg denně na pětičlennou rodinu – udržoval tenkrát havíře na nohou.

A přece pracovali s nadšením, a přece dosahovali zázračných výkonů, a přece i v práci i na všech schůzích žili novým životem aktivních pracovníků, kormidelníků vlastní lodi, již stůj co stůj chtěli vyvézt na hlubokou vodu nového budování. Jen síla pocitu svobody mohla unést toto krvavé odříkání.

Pak přešla doba nejtěžší bídy. Generální štáby v Londýně, Paříži a New Yorku vzdaly se naděje, že vyhladovělá sovětská pevnost ohlásí kapitulaci. Pařížští komunardi na barikádách roku 1871 nepočítali své mrtvé. Nepočítali je ani sovětští dělníci o padesát let později. Vydrželi blokádu. Vydrželi útok nepřítele. Vydrželi hlad. Zvítězili potřetí.

A právě v tom okamžiku, kdy počaly mizet celonoční marné fronty před zavřenými skladišti konzumů, ohlásila se nemoc Proletářské.

Počala chřadnout. Jakoby byla stromem, jemuž někdo podťal kořeny. Vadla, dým jejího komínu se skláněl bez síly, kola šachetních věží se otáčela pomaleji a pomaleji, krásný, vydatný antracit ztrácel se ve tmě štol, odtékal kamsi do neplodné hlíny. Havíři byli bezradní, inženýři byli bezradní, dělníci sami vybičovali své výkony a Proletářská přece týden co týden ubírala několik tun z bohatství, jež vydávala.

Nikdo nevěděl, jak léčit nemoc Proletářské. Ukázalo se dokonce, že je to nemoc nakažlivá. Epidemie zachvátila celý šachtinský okruh. Jedna šachta za druhou ztrácela své síly, těžba uhlí spěla k zániku. Snad byly podzemní zásoby šachtinského okruhu vyčerpány – nebylo mu pomoci.

Ale epidemie vždycky vyvolává zvýšená lékařská opatření. Záhadná nemoc bývá odhalována, jakmile se stane epidemickou. Šachty netvořily výjimku v tomto pravidle. Nemohly tvořit, neboť nebezpečí této nemoci mělo ještě vážnější příznaky než úbytek uhlí: havíři stávali se neklidnými. Nespokojenými. Malý, velmi malý byl rozdíl mezi jejich životem do revoluce a po revoluci. Měli moc. Byli svobodni. Byli páni šachet. Pracovali s největším nadšením. Ale šachta, polykajíc dál jejich síly i jejich životy, nedbala toho.

Dali mnoho svému dílu. A to, čeho dosáhli, bylo velmi neúměrné tomu, co zasluhovali a co očekávali.

Nebylo úlev v jejich práci. Četli v Pravdě o mechanizaci sovětských šachet. Ale na Proletářské se nic takového nedělo. Dožadovali se strojů, které by ulehčily jejich dřinu. Vyjednávalo se dlouho. Pak stroje přišly a nemohlo se jich užít. Nehodily se do této šachty. Měly být položeny kolejnice pro mechanické hunty. Inženýr na poradě vypočítal, že chodby jsou příliš úzké a že by bylo nebezpečno je rozšiřovat. Měl by tu být pohyblivý pás, v Americe prý takové mají. Měl by tu být. Ale nejde to, je to nesmyslný nápad, dokázal inženýr na svých plánech, v šachtě nikdy nemůže být pohyblivý pás. Byly položeny elektrické kabely. Bude světlo v podzemní tmě. Bylo. Ale neisolované kabely zabily tři havíře, než se naučili vyhýbat se jim, a pracovali s nervozitou, ve stálém nebezpečí. Sovětská vláda učinila prý důležitá usnesení pro zvýšení životní úrovně dělníků. Byly o tom články v novinách. Ale „na samom děle“, ve skutečnosti, havíři z toho nic nepoznali.

Nespokojenost rostla. Havíři chtěli vidět výsledky své svobody. Výsledky své práce. Nebylo jich. Jejich politická moc neodrážela se nijak v hospodářství. Začínala mít proto trhliny. Kolísaví začínali pochybovat. Pevní malomyslněli. Revoluce, která vyšla naprázdno – to byl rezultát.

Mnoho se jich vzdalo boje. Nadšení ochablo. Ochabovala všechna politická práce. I „stěngazety“, nástěnné časopisy havířů, stáhly se do sebe, pociťujíce bezvýznamnost své stráže.

Déšť ošlehal dřevěné desky před vchodem do šachty. Osaměly. Nikdo už před nimi nepřešlapoval, nikdo už na ně nenalepoval živé, barvité nástěnné noviny s články a útoky dělnických dopisovatelů.

Přímý zájem na práci zmizel. Na účastcích usazovali se kmotříci, společnosti silných jedinců, kterým se zdála vodka vhodným doplňkem romantické hospody U sloje. Jedním z vůdců takové společnosti silných byl tu i statečný starý horník, rudý partyzán, hájící kdysi vintovkou Šachty proti bílým Kaledina, Krasnova i Kornilova. Teď si tu dobýval uznání s nožem v ruce a své zásluhy si uplácel hotově.

Hluboko, hluboko vrývala se nemoc do šachtinských šachet a hornických obcí.

A dlouho nedovedli lékaři rozeznat nebezpečné mikroby této záhadné choroby.

Až do onoho prosincového rána roku 1927.

Bez telegrafu. Bez radia. Každý se stal poslíčkem: v několika hodinách se po celém šachtinském okruhu roznesla ta zpráva, že Babenko byl zatčen a Kalganov a snad i starý Kolodub. A to že ještě není konec, že GPU sedí v kanceláři šachetní správy a vyslýchá, píše, vyšetřuje, že už je tu několik dní a že šla najisto.

Černé skupinky přešlapovaly ve sněhu; zima je spiklenecky shrbila do rukávů. Mráz srážel udýchaná slova v páru a posluchači ji lapali, vydechujíce svůj údiv o skupinku dále.

Mikrobi smrtelné choroby šachet byly nalezeny. Seděly v kancelářích a v šachetních správách, v jejich rukou byly plány, v jejich rukou byly číslice, výpočty, nejbližší přítomnost i daleká budoucnost sovětského uhlí. [Stačí vědět, že je nutné ty mikroby začít hledat, nebo dopady jejich činnosti (i z bezstrukturního řízení), neustále vyhodnocovat ovoce, jaké kdo přináší, a lidé je začnou vidět a začnou se jim bránit. Dokud ovšem popírají jejich existenci, budou svobodně řádit dál.]

Mikroby šachtinského okruhu.

A lékař: GPU.

Na oprýskaných, ošlehaných deskách objevily se čerstvé stěngazety. Sta havířů stálo před nimi. Party vyfáraly a novým se nechtělo dolů. Kmotříci odložili láhve vodky, rudí partyzáni rozpomínali se na fronty občanské války. Nepřítel byl nalezen.

Auta a vagony odvážely reprezentanty vědy a techniky ze šachtinských šachet. Tam seděl pan Berezovskij, vrchní inženýr, tam seděli Kolodubovi, bývalí majitelé dolů, pan Kalganov, Babenko, Samojlov, Naživočnikov, inženýři a technici vynikajících kvalit, žáby sedící na prameni antracitu Proletářské a devětadvaceti ostatních šachet.

Šachty posílaly do Moskvy nejvybranější exempláře kontrarevoluce; exempláře, které ukázaly proletářům celého Svazu svou smrtelnou nebezpečnost.

Dědictví

Historie má zřejmě sklony k romantickému zjednodušování. I šachtinská historie. Zní to přece jen pěkně: kontrarevoluce vládla nad šachtami, havíři na život a na smrt rvali se s neznámým, netušeným nepřítelem o uhel, o existenci, o moc a nakonec zvítězili. Kontrarevoluce octla se za mřížemi kriminálů a rázem bylo vše jiné, od základů jiné: znovu se povznesla pracovní bojovnost havířů, šachty se pohnuly, z těžních věží opět se sypalo zlato v podobě uhlí, stroje pracovaly za dělníky a na všech stranách pod zemí i na povrchu rozproudila se rázem nová, uvolněná práce, nový, osvobozený život.

Ano, zní to pěkně.

Ale tak to nebylo.

Je pravda, byl hluboký oddech v tom obrovském vzrušení, které zachvátilo celý šachtinský – i doněcký – okruh po zatčení sabotážníků. Byl to náraz, v němž byly prvky obrody. Ale několik let vlády Kalganovů, Berezovských a Kolodubů vznášelo se nad Šachtami i v těch prosincových dnech roku 1927, kdy přicházely první zprávy z Moskvy o vyslýchání, o přiznání některých zatčených ke kontrarevoluční práci, o odhalení celé rozvětvené organizace. Ten první dojem, ty první zprávy, ta odhalení neznamenala uvolnění – znamenala tíseň.

Nebylo to právě nejradostnější, co nám vypravovali o této době havíři na učastku číslo 35, doplňováni chvílemi vzdálenými poznámkami neviděných posluchačů.

„Odhalili jsme kontrarevoluci. Ukládala o naši moc; o naši svobodu; o naše životy. A teď jsme ji měli. Drželi jsme ji. Ale nemůžeme říci, že by to bylo právě zvedlo naši sebedůvěru. Naopak. Byli jsme zaraženi. Člověk nevěděl, odkud to na něho ještě číhá…“

Stísněně fárali do dolů, cítíce, že šachty – kdovíkde poznamenané zločinem kontrarevoluce – jsou více pány jejich životů než oni sami pány šachet. Nemohli ani tušit, kde všude pan Kolodub ukryl svou automatickou dýku. V každém navaleném balvanu byli odhodláni vidět těžkou překážku, zanechanou zde sabotážníky. Jejich důvěra k měšťáckým „spolupracovníkům“ byly rozbita na padrť. Ale ranou, jež ji rozbila, byla zasažena také jejich důvěra ve vlastní síly. Neodvažovali se. I ti nejpevnější i ti, kteří odolávali v době největšího rozkladu, byli nyní otřeseni. Na dýmu komínů, na parách oprámů [ze zatopených míst po těžbě], na mlze zimních dnů promítaly se jako na plátně horečné představy: byl tu nepřítel, snad již není – ale jaké dědictví tu zanechal? A kde všude?

„Nu, zanechali nám tu: chuligány. To, soudruhu, nebylo malé dědictví. Do dneška s ním nejsme zcela hotovi.“

Chuligáni – povaleči, sabotéři z neuvědomění, provádějící svou práci s bezohledností, která znamenala smrt nejen jejich kamarádů, ale i jich samotných.

Ve všem průmyslu, i na šachtách, je neustálý příliv nových dělníků. Přicházejí z vesnic neznalí práce, k níž se hlásí, jsou zasvěcováni, je v nich vzbuzován iniciativní zájem, stávají se z nich plnocenní, kvalifikovaní dělníci. Plnocenní, kvalifikovaní havíři.

Viděli jsme ty mocné výchovné turbíny, jež do sebe vstřebávají proud nových neuvědomělých, zaostalých dělníků a proměňují je v energii, která řídí celý průmysl. V rudých koutcích, v klubech, v závodních školách, v přednáškách, na schůzích, v čítárnách, v kinu – všude tě učí být ředitelem závodu.

Ale tak to nebylo v Šachtách v době inženýrské kontrarevoluce. Tam tekl příliv nových sil řečištěm vykopaným sabotéry. Ti noví, vesničtí, třídně neuvědomělí lidé byli protěžováni sabotážnickou správou, bez učení, bez průpravy, právě jen jako neuvědomělý materiál. Neřekli jim to přímo – a přece jen mohli docela dobře pochopit, že práce není to, co bude od nich nejvíce požadováno. A mnozí pochopili.

Pocit hospodáře na vlastním díle byl jim cizí. Neviděli souvislost mezi svou životní úrovní a situací uhelného průmyslu [pozn. potažmo situací v celém státě, který je navíc dnes, v době globalizace součástí dalších vyšších celků, které ho ovlivňují…].Přišli, aby brali mzdu. Ne proto, aby byli účastni budování socialismu. A nikdo jim neukázal jinou cestu. Jsouce podporováni ve svém neuvědomění, stali se spíše pohodlným příkladem. Pak už byl jen krok k tomu, aby je jejich vliv proměnil v podzemní vládce šachet. Byla přímo pupeční šňůra mezi sabotéry na povrchu a chuligány ve štolách. Chuligán žil z vydatné moci pana inženýra. Staří se rvali marně s tímhle nebezpečím. A nakonec i členové strany, i bolševici, stavěli kahance a usínali v práci na hromadách neodklizeného uhlu.

Když se onoho prosincového rána roku 1927 objevily uniformy GPU v budovách šachetních úřadů, a když pobledlý pan Naživočnikov a jeho kumpáni vyšli z vytopených kanceláří do husté zimní mlhy, již polykali tak těžko jako svůj nenadálý osud, pocítili i chuligáni nepříjemné svírání žaludečního svalstva. Musili si v tom okamžiku uvědomit, že jejich úloha na šachtách byla právě tak špatná, i když pramenila ze zcela jiných důvodů. Zalekli se, když se zastavili před čerstvou stěngazetou; od začátku až do konce přečetli její prudký útok na sabotáž, pod jejich rozpukanými botami tál sníh v bláto a jejich oči se těkavě vracely na místo, kde havířská ruka červeným inkoustem nakreslila titulek: Soudruzi, ještě nám zůstal nepřítel na šachtách!

Pupeční šňůra byla přestřižena. Chuligánské dítě se mělo učit chodit. Těžké učení uprostřed bubnové palby nástěnných časopisů.

Ale chuligán je tvrdé dítě. Nahoře bubnová palba politické fronty. A dole? Pod zemí? – Nu, změnilo se leccos pod povrchem. Bývalo tam veselo v kroužcích opilých kmotříčků. Bývalo tam příjemno uložit se v uspávajícím blikotu kahance na hodinku odpočinku. Bývalo tam živo při otloukání osiřelých lahviček od samogonky o hlavy pracovitých poctivců. Teď tam zavládlo ticho, klid. A smutek. Nový pořádek. Prý. Ale klece šplhaly na povrch dál poloprázdné a skřípání podzemních sáněk bylo přehlušováno jen vlastní ozvěnou.

Po nemoci sabotáže padla nová choroba na šachtinské šachty. Nemoc odpovědnosti.

Na schůzích hovořili iniciátoři, noví lidé z Charkova, Rostova, Moskvy: Soudruzi, nové organizace práce je třeba! Stroje do šachet, soudruzi! Mechanizace! Pracovní ekonomie! Zvýšení výkonu! Sovětská země čeká na vaše uhlí!

Havíři naslouchali. Před jejich očima vyrůstala nová elektrická šachta, chrlící uhel, šachta, v níž by práce byla ctí a radostí, mohli by na ni být hrdi, nová šachta s novým dílem a vedle ní nový klub a nová jídelna a nové byty pro havíře a třeba i nový dům oddychu na březích Černého moře.

V šachtách se cosi pohnulo. Mohl to být začátek.

A tu právě přišla nová nemoc. Dědicové „šachtinského děla“ otevřeli zkumavky s jejími bacily a pustili je pod zem: Novou práci začneš a v Moskvě tě postaví ke zdi. Za chybu střílejí. Za špatné číslo ženou k odpovědnosti. Špatně jsi počítal a teď, holoubku, odpovídej se!

Strach z odpovědnosti měl celkem přirozené kořeny v této době náhlé razie v Šachtách. Ale pilní zahradníci pěstovali jeho kultury jako vzácný druh kaktusu ve skleníku. Na mladého inženýra, který se odvážil položit kolejnice na dno hlavního koridoru své šachty, dívali se úkosem a se soustrastí jako na odsouzence ke smrti. Mechanizace se stala sázkou do loterie, ne plánem. Projdeš. Neprojdeš. Zdaří se? Nu, na devadesát procent: nezdaří! A pak „Proščaj, tovaryšč!“ – navždy sbohem.

Strach z odpovědnosti. Chuligáni chytali se ho jako provazu, hozeného do studny jejich neklidu. Zde byla poslední vyhlídka na záchranu pošramocených pozic pohodlnosti. Ze všech stran sbíhaly se chodby na cestu mladých odvážlivců a z každé chodby zněla výstraha: Nezačínej!

Strach z odpovědnosti brzdil iniciativu. Na každý metr dřeva bylo vystaveno dvanáct papírků, potvrzení a osvědčení, „bumážka“ vládla nad prací, desítkář zajišťoval si bezpečí podpisem dozorce, dozorce neudělal krok bez podpisu inženýra a inženýr skládal svou odpovědnost na stůl rudého ředitele, který podpisoval se zavřenýma očima, proklínaje den, kdy mu byla svěřena nebezpečná funkce vedoucího.

Na schůzích mluvili noví lidé z Charkova, Moskvy a Rostova, havíři poslouchali a pod zemí, kde mělo být všechno obráceno od základů, přilepovalo se opatrně zlepšení na drolící se uhel. Žádný velkorysý plán. Drobní reformátoři zkoušeli své štěstí, nenapínajíce příliš svou odvahu, a utíkali od své práce, jestliže neviděli za deset minut výsledek. Organizace práce? Dnes pracovalo dvacet lidí na učastku 22, zítra deset z nich přesunuli na protilehlou stranu, havíři pracovali každý třetí den na novém místě a nestačili se s ním ani seznámit dříve, než byli znovu přeloženi. Soustředěný útok na stavbu, zaostalost šachty – to bylo příliš na strach z odpovědnosti.

Ruce složené v klín, to bylo asi tak znamení, v němž míjely nad Šachtami zimní týdny konce roku 1927 a začátku roku 1928.

Dědictví.

ŠACHTINSKÝ PROCES

Květen roku 1928.

Na ulicích Šachet je živo. Před stěngazetami chuchvalce havířů. Červený inkoust napsal nad ně ústřední titulek: Proces proti kontrarevoluci.

Na schůzích volby delegátů; šachty je vysílají na moskevský proces. Doněcká pánev poslala již i svého soudce: soudruh Kyrčenko, havíř, zasedne vedle dělníků z moskevského Dynama jako přísedící zvláštního senátu nejvyššího soudního dvora. Dělník bude soudit svého třídního nepřítele. A ne s těmi příslovečnými pěstmi, bezmocně sevřenými. Ale jako soudce po svrchovaném zákonu proletariátu.

Prvního máje procházely ulicemi západní Evropy milióny dělníků a příští soudcové zpívali Rudý prapor s jeho živou nadějí, že „přijde den odplaty a potom budeme soudit my“. 18. května havíř z doněcké pánve usedá za soudcovský stolek v domě odborových svazů v Moskvě a před ním a před tisíci dělnickými diváky defilují tváře mužů, kteří se ještě pokoušeli zlomit moc proletářské diktatury.

18. května roku 1928 začíná šachtinský proces. 53 obžalovaných: mistři; inženýři; bývalí majitelé dolů. Po celé zemi otočily se toho dne hlavy dělníků tam, kde tušily Moskvu. Byl to první velký proces s organizovanou kontrarevolucí uvnitř Svazu. Bylo třeba bedlivě sledovat jeho postup: ve výpovědích obžalovaných, ve zjištěných skutečnostech mohlo být vysvětlení mnoha těžkostí i v Šachtách, i na Uralu a v Leningradu.

Byl to předpoklad zcela správný. To nebyl jen proces, to byla škola.

Dvakrát si zachránili páni Kolodubové a spol. život a svobodu. Teď už se vzdali. Nebylo vyhlídek na záchranu. Byli poraženi. Hodili svou odvahu na hnojiště rezignace. Skleslí a beznadějní odpovídali své ano nebo ne na otázku viny. A všichni vypovídali.

O tom, jak byla úmyslně poškozena turbína elektrárny, jež zásoboval všechny doly elektrickou energií, a jak musila být vyřazena z provozu. O tom, jak byl rozmontován pomocný motor, aby byla zastavena práce na šachtách, kdyby byl poškozen hlavní motor. O tom, jak těžní klece fungovaly bez všech zajišťovacích opatření, takže stále bylo nebezpečí, že se zřítí. O tom, jak byly prováděny nákladné překopy slojí, jež neměly nejmenšího významu. O tom, jak byly umístěny šramací stroje, aby jich nikdy nemohlo být použito. O tom, jak bylo odkládáno provedení tarifních mzdových smluv, aby se vzbudila roztrpčenost a nespokojenost dělnictva. O tom, jak byly nebezpečné práce svěřovány nekvalifikovaným a – chuligánům, aby se šachty mohly vykázat skvělou prosperitou smrti. O tom, jak byly vynaloženy všechny síly na zničení uhelné těžby v Šachtách, aby sovětská vláda hledala záchranu v propůjčení dolů kapitalistickým koncesionářům nebo aby úplně kapitulovala před zahraničním kapitálem [tj. aby řízení bylo převzato zvnějšku a teď si to promítněte nejen na náš stát, neboť ta bitva je vedena vrcholkem pyramidy proti zbylému spodku úplně všude, to samé platí v menší či větší míře pro Bulharsko, Polsko, Rumunsko, Německo, Francii…: o tom, jak se snaží zrušit spalovací motory u aut a znepřístupnit je cenově lidem, o tom, jak zavřeli jaderné elektrárny, o tom, jak naší elektřinou začali obchodovat na zahraniční burze, aby na ní vydělával někdo jiný a občanům státu byla cenově stále nedostupnější, o tom, jak vyprázdnili naše školství, aby „lůza“ přišla o znalosti a další studium či samostudium jí bylo do budoucna znechuceno, o tom, jak jednotný energetický systém rozkouskovali pod záminkou, že je potřebná konkurence, o tom, jak postupně likvidovali zemědělskou soběstačnost státu, o tom, jak zdravotnictví mění v byznys se zdravím, takže leckde jsou lidé místo léčení poškozováni, aby mohli být léčeni, pokud možno doživotně, o tom, jak nás připravili o armádu, o tom, jak nám sem lifrují migranty takovým způsobem, aby převálcovali naši původní evropskou kulturu, tj. aby nás, kteří se ještě nějak dovedeme bránit, zcela nahradili…].

Havíři poslouchali. Rádio předávalo výslechy. Deníky komentovaly. Stěngazety dávaly konkrétní povely: To udělali u nás. To musíš napravit.

A jak se natáčelo průhledné pásmo filmu šachtinského procesu v Moskvě, tak se znovu rychleji a rychleji až k nekonečnému pohybu roztáčela šachetní kola na jihu Svazu. Dým komínů se zvedl a teplý ranní vítr jara rozprašoval jej nad krajem. Byla v něm vůně uhlí.

Teď už havíři viděli, kde jsou tajemné mechanické dýky Koloduba. Teď už viděli dobře do hry sabotérů. Všecko na sebe řekli učení páni kontrarevolucionáři tam v moskevském domě odborů, sklesle a beznadějně přiznávali své dílo, zatímco pan Greyling z Anglie, pan Murphy z Ameriky a pan Gessler z Německa nervózně hryzli své rty při pomyšlení, že ti ubozí hlupáci byli jejich spojenci, a že jim vyplatili statisíce rublů, aby přijali špatné stroje a rozložili šachtinskou těžbu. Pan Greyling z Anglie, pan Murphy z Ameriky, pan bankéř z Německa nebo Francie nestáli před soudem, a proto si nechtěli uvědomit, že i oni jsou obžalováni a že prohrávají víc než tuto při. A nic je nemohlo donutit, aby pochopili, co pochopili havíři při prvním pohledu na ty groteskní karikatury hrdinů kontrarevoluce, doplakávající se k záchraně života a špinící svou nízkostí i vlastní přiznání: že totiž ne vina, ale beznadějnost práce sabotérů srazila je na kolena. Byli poraženi ne oni sami, ale celá jejich věc. Byli odsouzeni k zániku ne oni sami, ale celá jejich třída. [Bohužel nebyli, díky znalostem o řízení dokázali po Stalinově smrti převzít postupně řízení v SSSR a měnit nepozorovaně věci tak, aby si lidé těch změn a jejich dlouhodobých důsledků nepovšimli – metoda vařené žáby – a časem to vše začali považovat za nevyléčitelný stav. Například postupným znehodnocováním školství… Některé změny ovšem provedli okamžitě a byly dost očividné. (Viz: https://kob-forum.eu/2024/03/24/kazdy-v-mire-sveho-chapani-pracuje-pro-sebe-a-v-mire-sve-nevedomosti-na-toho-kdo-toho-vi-a-chape-vice/ a https://kob-forum.eu/2024/03/30/kazdy-v-mire-sveho-chapani-pracuje-pro-sebe-a-v-mire-sve-nevedomosti-na-toho-kdo-toho-vi-a-chape-vice-cast-ii/) Chybou je, že lidé věřili, že se jedná jen o omyly, které se časem napraví, že je to práce jednoho hlupáka, kterým byl na začátku Chruščov. To ovšem bylo naivní. Ještě bych pochopila, když to neviděli lidé v té době, neboť netušili, jak se některé z těchto jeho kroků odrazí na jejich životní úrovni, ale ve stejném přesvědčení žije spousta lidí i dnes, přestože mají všechny ty informace k dispozici. Když si poslechnou třeba tento výčet od Prilepina a vyhodnotí to z hlediska řízení, tak to prostě nemohou považovat za kroky hlupáka, byly to kroky Koloduba, který na globální úrovni rozumí společenským mechanismům a dobře ví, kam nasypat do soukolí písek, aby vyřadil životně důležitou turbínu, nebo tvůrčí energii lidí vybil ve zbytečném provádění nákladných překopů, které se navíc do budoucna odrazí na životním prostředí, viz celiny… Kdopak je asi v dnešním Rusku Kolodubovým následovníkem? Rétorická otázka, stačí se rozhlédnout, kdo neplní prezidentovy programy nebo nesmyslně zvyšuje základní úrokovou sazbu!]

Byl to soud, v němž i svědkové pronášeli rozsudek. Každý den přinášel vzrušení této živé účasti dělnictva na procesu. Jednoho dne volá Vajlov, havíř okruhu, otáčeje se na Jemeljana Koloduba, bývalého majitele dolů:

„Nazýval jste nás před revolucí ve stávkách lotry a lupiči. A my jsme bojovali za budoucnost. Ale co jste vy? Odpustili jsme vám roku 1920, věřili jsme, že nám upřímně podáváte ruku na pomoc, že s námi budete poctivě spolupracovat, a co jste vy zatím udělali? Nesklonili jste se před prací, neměli jste úctu k novému životu. Loupili jste nám uhel, zabíjeli naše kamarády. Smáli jste se našemu nadšení. Ve jménu života voláme po vaší smrti.“

Říkal to vzrušeně, s rozhořčením, a přece v jeho pohledu byl jeho nejpravější výraz: klidný lesk despektu.

Za několik dní nato, čte předseda soudu dopis. Kdo píše? Mladý syn obžalovaného Andreje Koloduba, student na vysoké sovětské škole, zříká se svého otce, žádá přísné potrestání sabotáže a oznamuje změnu svého jména. [Nemyslím, že to je zdravá reakce syna, přestože otec je padouch… Skutečný bolševik by se takto nezviditelňoval, jen usilovněji pracoval na sobě, na společném díle.]

„Nemohu déle nést jméno Koloduba, zneuctěné nenávistí k vládě dělníků a rolníků. Dovolte, abych byl dále nazýván jménem Šachtin. Kolodubové jsou poraženi. Šachty zvítězí.“

Výpovědi obžalovaných poslouchal soud. Poslouchaly je i šachtinské šachty. Poslouchala je i šachta Proletářská. A šachta Proletářská měla co poslouchat. Vždyť z ní čtyři páni stáli teď v Moskvě a vykládali: o pramenu antracitu, který zastavili. Půl čtvrta kilometru šachty bylo nevyužito. Nejlepší díl, obrovské vrstvy nejčistšího antracitu byly zavaleny. Pan inženýr je prohlásil za neplodné – a tři nové štoly, úplně prázdné, byly naraženy tak, aby každý nový kop znamenal zřícení stropů. [Takto se ovšem dá řídit i ekonomika, že? Paní Nabiullinová and Company?!] Proletářská – to bylo jedno z center kontrarevoluce. Teď bylo jasno, proč tak těžce ochuravěla. Teď už se vědělo, kdo ohlodával kořeny jejího dýmu. A vědělo se také, zač jsou páni inženýři hnáni k odpovědnosti.

Přišli noví lidé. Práce začínala.

A staří se vzdávali.

Teď teprve hluboko, od základů se měnil celý portrét šachet. Mizel z nich zlý rys chuligánského úsměšku. Četl jsem v ukrajinských listech jeden z nejkrásnějších dokumentů toho roku; dopis havíře-chuligána Děmidova z dopru – donucovací pracovny:

Vážení soudruzi chuligáni!

V této chvíli sedím v dopru. V té krátké době, co tu sedím, hodně přemýšlím a už vím, kdo je to chuligán a co on vlastně představuje. Chuligán – to je zlý kořen v našem sovětském státě, za který jsme přece sami bojovali se svými bratry, kteří plní své úkoly. Kdo že jsme to my, chuligáni? Nejsme my zbytek těch, kteří si brousí zuby na náš Sovětský svaz od sedmnáctého roku až do našich dnů? Přišla mi do hlavy tahle myšlenka a je mi strašně stydno. A já myslím, že je nejen mně stydno, ale že je to hanba nás všech, kteří takového chuligána podporují a sami chuligání v Sovětském svazu. A proto, vážení soudruzi chuligáni, poslyšte svého druha ve věci chuligánstva, Děmidova, a rozmyslete si to, jako jsem si to rozmyslel já a jak si myslím navrhnout vám i sobě. Pojďme všichni jako jeden, slíbíme, že ze sebe snímáme ostudné jméno chuligána a že se dohromady s čestnými dělníky ruku v ruce vezmeme za práci a za život kultury a společnosti. Konče svoji prosbu k vám, dávám první slovo, že po odbytí svého trestu budu příkladným dělníkem, a vyzývám, aby následovali mého příkladu všichni, co tu sedí se mnou, i ti, co jsou ještě na svobodě. Já si myslím, že se po mně nikdo neodváží zaujmout moje místo v dopru. A za několik let u nás nebude dopru, ale jen školy techniky a společnosti kultury.

Pozdravuje vás, vážení soudruzi chuligáni,

dělník Děmidov, bývalý chuligán.

Předchozí části:

Prvorepublikový „dezinformátor“ a „dezolát“ Julius Fučík a jeho kniha V zemi, kde zítra již znamená včera I.

Prvorepublikový „dezinformátor“ a „dezolát“ Julius Fučík a jeho kniha V zemi, kde zítra již znamená včera II.

Prvorepublikový „dezinformátor“ a „dezolát“ Julius Fučík a jeho kniha V zemi, kde zítra již znamená včera III.

Prvorepublikový „dezinformátor“ a „dezolát“ Julius Fučík a jeho kniha V zemi, kde zítra již znamená včera IV.

Prvorepublikový „dezinformátor“ a „dezolát“ Julius Fučík a jeho kniha V zemi, kde zítra již znamená včera, část V.