Další úryvek z knihy V zemi, kde zítra již znamená včera. V hranatých závorkách jsou občas kurzívou moje poznámky, tučná zvýraznění jsou moje.
Bylo to v době mezi jitrem jednoho jarního dne a večerem pozdního léta.
Stáli jsme u kapitána a dívali se, jak z ranní mlhy tiše vystupují obrysy země. Nalevo Finsko. Napravo Sovětský svaz.
Před námi Kronštadt.
Vlajka pozdravila. Dojatí lidé jsou tiší, ani nedutají. V moři je vyznačena naše cesta. V její ose zvolna vystupuje báň Izákova chrámu, komíny Rudého Putilovce a konstrukce leningradských loděnic.
Leningrad.
První veliký bod, který včera večer svítil nejjasněji na mapě pětiletky.
Dovedla mě k ní soudružka Šnajdrová s tajuplnou tváří. Odtáhla mě za ruku od dvou mladých chlapců, kteří překotně vypravovali, co všechno vykonají, až loď přistane, které nové myšlenky chtějí uskutečnit a co všechno ještě potřebuje jejich Sovětský svaz. Bylo v tom mnoho nadšení a mně se zdálo, že i mnoho troufalosti. Nerozuměl jsem jim dobře. Neznal jsem přece ještě Sovětský svaz!
Soudružka Šnajdrová otevřela dveře na zádi lodi. Soumrak osvítil krátce několik tváří. Pak bylo tma. Byli jsme v lodním klubu námořníků. Na celé jedné stěně svítila drobná barevná okénka. Modrá, žlutá, červená, bílá, zelená, hnědá, nestejnoměrně rozhozená, nestejně velká, kruhovitá, čtverce, trojúhelníky.
Podivný transparent. Mapa pětiletky. Velká mapa celého Sovětského svazu se značkami průmyslových a zemědělských podniků plánovaných pětiletkou. [Jen se tak trochu poťouchle zeptám, a co plánujeme my u nás?! Kolik jsme vybudovali podniků, přehrad, elektráren za té slovutné demokracie?! A jaké máme plány do budoucna? Jakou kdo udělá politickou koalici?! Aby se do konce volebního období potom mohli vesele dohadovat, rozdělovat si prebendy a skutek utek?!] Celý Sovětský svaz na velké kresbě, do níž pilná ruka vystříhala okénka a podlepila barevným papírem. Zelené pily, žluté sovchozy, červené hutě, modré studnice nafty. Vidíš shluk světel na Sibiři. To je Kuzněcký bazén. Vidíš modré moře v Zakavkazí. To jsou nové naftové prameny v Baku. Vidíš dlouhou červenou linii odkudsi z Turkestánu na Sibiř. To je Turksib. Vidíš svítit nové podniky Ukrajiny a Uralu, Volhy a Dálného Východu, Střední Asie a leningradské oblasti. Jsou to podniky pětiletého plánu. Jen plán.
U mapy stojí vždy několik námořníků, prudce diskutujících a předbíhajících se v úsudcích, kde dříve bude dílo hotovo a kde bude nejdůležitější úsek překonán. Možná, že ani zde nepochopíš jejich vášnivost, a zdá se ti znovu, že není dosti reálnosti v jejich nadšení. Neznáš přece ještě Sovětský svaz! Ale podíváš se dobře na tu velikou světélkující mapu a na největší bod v ní, Leningrad, neboť je to mapa leningradských námořníků.
Ráno jsme jej viděli.
Leningrad.
Mlha se rozpukla, naříznuta slunečním paprskem, a Leningrad svítil jako včera na mapě. Svítily nové komíny továren, nové budovy, nové konstrukce. Svítil nový jeřáb v přístavišti – vedle něho byla ještě prázdná místa a na nich dvacet dělníků na provazech a břevnech valilo těžký náklad. Primitivní práce.
Ukáže se, že takový je Sovětský svaz roku třicátého: nejzaostalejší metoda práce vedle nejmodernějšího stroje. Provazy a břevna vedla mocného jeřábu. Petrolejová lampička vedle největší elektrárny světa. Traktor vedle dřevěného pluhu. Velbloud u koleje. [Já bych doplnila: práce bolševiků, vedle pozůstatků úsilí carského režimu! Jenže ten carský režim byl jen svého druhu zosobněním vrcholku pyramidy, který už zase jako pilná včelička pracuje na tom, abychom se znovu ocitli ve stejně podřízeném postavení bez výhledů na jeho zlepšení. Ani snad nebudu vyjmenovávat všechny jejich metody, jak toho dosáhnout, jako například koronavirus, Green Deal, uprázdnění školství, aby se tupě celá léta sedělo v lavicích a fakticky nenaučilo nic užitečného… Digitalizace může být dobrým nástrojem, ale také velice zlým pánem. Záleží na tom, kdo ji bude mít v rukou, zda bolševici nebo oligarchové…]
Nad tím vším vlají standarty, hesla, slova řečníků a příkazy plánu: Tempo! Tempo!
Dohnat a předehnat nejpřednější kapitalistické země!
Za několik měsíců jsme se loučili s Leningradem. Lehká tma světlých letních nocí severu oblévala jeho obrysy. Dojatí lidé jsou tiší, ani nedutají.
Na naší lodi není světelné mapy. Ale před našima očima září její body, ne okénka, ale veliké továrny, nekonečné lány obilí a bavlny sovětského hospodářství, nové průplavy a železnice, šachty a elektrárny. Chápeme každé nadšení, prudce diskutujeme a vášnivě se předbíháme v úsudcích, kde bude dílo dříve hotovo a kde bude nejdůležitější úsek překonán. Poznali jsme kus Sovětského svazu a pětiletý plán budování socialismu je nám živoucí skutečností.
Vidíme svítit nové podniky Ukrajiny a Uralu, Volhy a Dálného Východu, Střední Asie a leningradské oblasti. Jsou to podniky pětiletého plánu. Ale není to jen plán. Vidíme:
Je hotov stalingradský Traktorstroj, z jehož pohyblivého pásu snímají první z oněch padesáti tisíců traktorů, jež má ročně dodávat sovětskému zemědělství, jsou hotova první oddělení rostovského Selmašstroje, dodávajícího denně sto vagónů hospodářských strojů, je hotov Turksib, ta zlatá céva v písčitém těle stepí a balchašských pouští, již proudí jižní bavlna a severní zrno a les, zrychleným tempem roste Dněprostroj, nevysychající pramen elektrické energie, kazachstánský sovchoz Pachta Aral, bavlníkový ostrov uprostřed Hladové stepi, hrdě hlásí, že vzal první tisíce hektarů této suché zemi děsícího jména a dal je bavlníku, který roztočí nové stroje nových textilních závodů Taškentu, Samarkandu a Fergany, sto tisíc hektarů pšenice vlní se na Gigantu, budování kolektivních hospodářství překročilo svou pětiletku v necelých dvou letech, zahajují se první práce na exploataci Kuzbasu, který má osmdesát procent světové spotřeby uhlí a který dá světu příklad největšího uhelno-železo-elektrického kombinátu, samarský okruh dokončuje poslední práce ve vyplnění svého plánu industrializace a přejímá nové úkoly v nové pětiletce, čtyřikrát větší původního plánu, naftový průmysl spěje k zakončení svých pětiletých úkolů v půl třetím roce, sovětské železnice spějí k zakončení svých pětiletých úkolů v půl třetím roce a ve Střední Asii začínají již „šestý rok pětiletky“, Ukrajina, dosud hlavní zásobárna SSSR, v těžkém průmyslu dosahuje v druhém roce pětiletky čísel třetího roku – a v celém Sovětském svazu není už jen heslo, není jen víra, ale je pevné vědomí, že pětiletka bude vyplněna, bude vyplněna ne za pět let, ale za čtyři roky.
V té době jsme byli v Sovětském svazu.
Bylo to v době, kdy Pius XI. Podruhé s žalem pozoroval, že jeho požehnání neostří zbraně. Jak velebně vztahoval ruce tehdy, ve dvacátém roce, nad polskými vojsky a anglickými letadly a tanky! Byl tenkrát jenom varšavským nunciem, ale všecku kulturu gesta a hlasovou zkušenost církve vložil do svého žehnání. A přece se mu armáda nenadšeně vracela zpátky, bolševici nebyli smeteni, dál vrhali slinu své existence ve tvář boha. Marně se se modlil tenkrát poprvé: pod Varšavou roku 1920.
Podruhé – to již byl varšavský nuncius úřadujícím náměstkem spasitele a jeho ruce žehnaly velebně hromadnější válce a mocnějšímu počtu budoucích mrtvých a zabíjejících. Vzpomínaje trpce na slabost polských vojsk před deseti lety, svolával moudrý otec celých pět šestin světa, aby zachránily svobodu náboženství v SSSR a pustily žilou neklidným a zneklidňujícím bolševikům.
„Jen ať si bolševici nemyslí, že jsou nepřemožitelní. Mohou být v několika týdnech vyřízeni, jestliže Společnost národů vyzve ke společné akci a bude ji organizovat.“
Tak tlumočil mínění svého papeže katolický list Kölner Volkszeitung. Pius XI. nezapomínal na svou odpovědnost před bohem a burzou. [Některé věci se opravdu časem vůbec nemění, že? Ten bůh s malým „b“ organizovaných církví upírajících lidem přímou linku k Bohu a mamon!] Dával příklad Společnosti národů. Vyzýval ke společné akci. Ale marně se modlil ve Vatikánu roku 1930. Vojska jeho snů byla poražena, protože se nestala skutečností.
A přece válka byla tak blízko. Generální štáby vztyčenými nozdrami čenichaly střelný prach. Nebylo zapomenuto na nic, co mohlo být záminkou ke srážce. V Berlíně byli osvobozeni falšovatelé červonců a soud mluvil zcela upřímně: byl to podvod, ale podvod namířený proti Sovětskému svazu, a spáchaný tedy ne ze zištných důvodů. V Paříži byli osvobozeni padělatelé sovětských směnek s odůvodněním, že byli vedeni jen vlasteneckými úmysly. V Mexiku byl zadržen sovětský velvyslanec a jeho diplomatická zavazadla, chráněná mezinárodním právem, byla prohledána. V Mnichově byl zatčen sovětský obchodní zástupce a do místností obchodní mise vpadla policie, pátrající – po sovětských granátech. V Paříži byl podniknut fašistický útok na budovu sovětského zastupitelství. Ve Vatikánu se konaly porady zástupců kapitalistických států o útoku proti Sovětskému svazu. V Bělehradě patriarcha srbské ortodoxní církve smazávaje všechny rozpory s Vatikánem vyhlásil po jeho vzoru klatbu na SSSR. V Londýně biskup státní církve anglikánské item. Všecky měšťácké časopisy i jiné, nazývané socialistickými, přinášely denně své dávky černého jedu pro povzbuzení bojovnosti národů a svobodomyslní pokrokáři vášnivě přitakávali papeži, že je třeba smýt z dvacátého století tu krvavou hanbu boje bolševiků proti náboženství.
Válka zdála se velmi blízko. I Německo, vidíme, hrálo svou úlohu v těchto provokacích. Říkalo se mu kdysi: spojenec Sovětského svazu. Tvářilo se neutrálně. Ale Youngův plán položil základy k jednotné protisovětské frontě. Byl to předpoklad papežova křižáckého tažení.
A pak bylo použito všeho, co kdy bylo vynalezeno na vyprovokování války. Byly vyměněny ostré noty, provázené ostřejšími komentáři tisku, a přece: poslední jejich slovo nebyla válka.
Neboť na tomto podkladě, ukázalo se, nelze zmobilizovat národy. Devatenáctý březen roku třicátého, mezinárodní den církevního proklínání Sovětského svazu, vyprázdnil kostely a naplnil ulice Evropy a Ameriky dělnickými demonstracemi proti válce a pro Sovětský svaz. S takovým materiálem nebývá dobře začínat vojnu. Střelný prach je látka výbušná, a ne vždy určují generální štáby, kterým směrem má působit. Tiše byl odtrouben ústup. Pius XI. podruhé s žalem pozoroval, že jeho požehnání neostří zbraně. Vojska jeho snů byla poražena. Nestala se skutečností.
A zatím v Sovětském svazu pravoslavní, židé, mohamedáni, katolíci, nemající ani tušení, jakému krutému pronásledování jsou vydáni, jak jsou týráni a mučeni sovětskou vládou pro svou víru, chodili do svých kostelů, synagog a mešit, platili své popy, faráře, rabíny a išany anebo přestávali platit, posílajíc je na užitečnou práci a proměňujíce chrámy, mešity a synagogy v dělnické kluby, školy, kina nebo dílny. Zprávy sovětských novin o papežské akci pokládali zpočátku za část protináboženské propagandy. Pak se přesvědčili, četli slova papeže, anglikánského biskupa a bělehradského patriarchy a v sovětských městech i na vesnicích vzniklo několik nových klubů, škol a kin.
Právě v té době jsme byli v Sovětském svazu.
Bylo to v době, kdy v kapitalistickém světě bylo dvacet miliónů nezaměstnaných a čas rychle násobil tuto číslici.
Bylo to v době, kdy v Sovětském svazu byla nezaměstnanost úplně likvidována a tempa budování nebyla zrychlována jen proto, že nebylo dostatek dělníků.
Bylo to v době, kdy kapitalisté nalezli novou formu boje proti Sovětskému svazu v kampani proti „sovětskému dumpingu“.
Po pravdě: nebyla to forma zcela nová. Vynález nutno přičíst siru Deterdingovi, muži, který vykonal mnoho a marně, aby se zasloužil o světové trhy nafty. Bojoval za „svobodnou Gruzii“ po boku Druhé internacionály a na mnoha hrobech gruzínských pastevců a petrolejářských dělníků může být napsáno jeho jméno jako zástupce boží prozřetelnosti. Naftu však před bolševiky nezachránil. Bojoval tedy za bojkot sovětské nafty. Ale je to dobrá nafta a kapitalisté nemají důvodů, proč by se uchylovali k idealismu, stojí-li peníze. Sovětská nafta dobyla světových trhů. Sir Henry Deterding uchýlil se k mravnosti a dokazoval světu, že bolševici ukradli cizí majetek, ukradli naftové prameny. Je možno, ptal se, dělat překupníky kradeného zboží? Světový trh mu dokázal, že je to možno. A tak dříve, než se spojil s panem Karumidze v nezapsané společnosti na výrobu falešných červonců, rozhodl se sir Henry Deterding zkusit to s voláním o dampingové naftě z Baku. I to byl marný podnik. Prapor „sovětského dumpingu“ vypadl siru Deterdingovi z ruky; rok 1930 však viděl, jak se kapitalismus sklonil, aby tento prapor zvedl a znovu rozvinul, nadouvaje jej větrem mohutného křiku o tom, že sovětský dumping je vinen hospodářskou krizí a těžkou nezaměstnaností dělnictva kapitalistického světa.
Střízlivé číslice však nebyly příznivy tomuto povětří. Dokázaly především, že nižší ceny vývozních výrobků může dosáhnout každý stát, který tak jako Sovětský svaz odstraní absolutní rentu velkostatkářů a zisky a nadzisky kapitalistů („Ostatně není cesta Října nikomu zakázána,“ řekl později na VI. sjezdu sovětů SSSR soudruh Molotov za bouřlivého a radostného potlesku delegátů), a zadruhé, že Sovětský svaz sám ještě nedosáhl takového podílu na světovém vývozu, jaký mělo carské Rusko roku 1913. Ze světového vývozu připadalo roku 1913 na carské Rusko 3,5 %. Roku 1930 připadalo však na Sovětský svaz pouze 1,9 %. A nejen procenta, ale i absolutní čísla dokazovala, že Sovětský svaz teprve začíná se svým vývozem, že ještě musí dohánět, aby na světovém trhu získal někdejší místo Ruska. Rusko roku 1913 vyvezlo zboží za půl druhé miliardy rublů. Sovětský svaz roku 1930 za miliardu rublů. Byla to pohříchu ještě příliš malá číslice, aby mohla alespoň zdáním opravňovat křik o rozkladu a krizi vyvolávané sovětským dumpingem.
Střízlivé cifry ovšem kampaň o „sovětském dumpingu“ nezastavily. Nemohly ji zastavit, protože s o cifry neopírala. Byla to kampaň ze zmatku. Kampaň ze strachu. Berliner Tagblatt zaznamenal o tom velmi upřímná slova:
„Znepokojení světového trhu pšenice je působeno ne tak absolutní výší dosud vyvezeného množství, jako mnohem spíše naprostou nejistotou o tom, kolik sovětského obilí je ještě určeno k vývozu.“
Překvapení z vývozu ze Sovětského svazu. Zmatek z náhlého objevení se sovětské pšenice. Zděšení, že země budující socialismus dokázala to, co nikdo nepředpokládal. Strach z toho, co nelze předpokládat a co snad dále dokáže. Strach z nových překvapení socialismu. Strach z pětiletky.
V té době má svůj začátek jedna z nejkrásnějších historických anekdot, jejíž půvab je v její naprosté pravdivosti. Stala se. Jejím hrdinou je cukr.
Od července roku devětadvacátého byli cukrovarníci v nepříjemném neklidu. Bruselská konference, kterou pan Chadbourne pro ně s takovou péčí připravil, ztroskotala. Byli přece svorní v tom, že cukrovarnictví na celém světě – Sovětský svaz byl z něho opatrně vyříznut – je v krizi a že musí hledat vhodné východisko. Byli svorní v tom, že je třeba snížit produkci, protože poptávka silně pokulhávala za nabídkou a velká nabídka bez poptávky snižuje ceny. Byli svorní v tom, že je třeba určit kontingent, a prozíravý pan Chadbourne se ujal této práce. Ale konference ztroskotala. Každý zdál se nespokojen tím, aby byla snižována výroba na jeho účet. A nakonec Jáva řekla své rozhodné: ne! Seznámila se dobře se situací a odvážila se vyhlásit svůj boj na světových trzích proti všem.
Cukr měl na burzách velmi špatná čísla.
Pak přišel rok třicátý a s ním vyhlídka na velmi dobrou úrodu cukrovky. Čísla na burzách se znovu otřásla. Země, vidno, nehodlala přispět neúrodou k řešení cukrovarnické krize. Brzy na podzim děsil již Mikuschův odhad budoucí sklizně na cukerním trhu. Zpráva o tom, že odhad Lichtův bude ještě vyšší, vyvolala krajní pobouření proti přírodě, která tak nevhodně zasáhla do situace již dost těžké.
Právě v té době, kdy v Čechách a v Německu, v zemích největšího cukrovarnického průmyslu, pijí dělníci a chudí venkované hořkou kávu z praženého žita nebo ji sladí svařenou řepou nebo mrkví, protože jejich výdělek nestačí na koupi cukru, právě v té době, kdy občané Sovětského svazu s radostí čtou o výborných vyhlídkách sklizně cukrovky v SSSR a o nových cukrovarech, které zahájí výrobu, právě v té době hořce zaznamenává burzovní zpravodaj měšťáckých novin:
„Lichtův odhad byl očekáván s napětím, neboť se proslýchalo, že bude značně vyšší, než byl první odhad Mikuschův. Tyto obavy se splnily. (Lidové noviny, 1. října 1930)“
A tu zasahuje pan Chadbourne znovu. Telegramy obíhají svět, vyslanci pana Chadbourna jednají s cukrovarníky v Anglii, Německu, Československu, na Kubě i Jávě a všichni, i Jáva, která zatím pocítila krizi nadvýroby velmi těžce, jsou ochotni se dohodnout. Cukrovarníci jsou pojednou plni optimismu: bude méně cukru, ale jeho cena bude zachována, budou zachovány ceny akcií a dividendy, cukr celého světa bude organizován, nabídka nebude větší poptávky, nebude tíživých starostí konkurence v krizi. Cukr na burzách prodělává tuto nadějnou periodu stabilizací kurzů.
A pak je konečně pevně stanoveno datum nové konference: 29. listopad 1930 v Bruselu. Burzovní zpravodajové všech zemí jsou přichystáni uvítat tuto zprávu nadšenými slovy o živém stoupání kurzů. Místo této radostné zprávy čteme v novinách oněch dnů:
„Konference cukrovarníků byla svolána do Bruselu na 29. listopad. Konference se schází z podnětu Kuby. Vyhlídky konference jsou posuzovány velmi nadějně, protože i Jáva je v tísni.
Vedle této zprávy se však objevila i druhá, která úplně zmařila eventuální příznivý účinek na cukerní trhy. V Hamburku uplatnily se dnes silné nabídky ruského cukru, takže se trh stal velmi nervózní. Nelze zatím mluvit o dumpingu, protože nabídky nešly pod denní ceny, ale má-li sovětské Rusko v úmyslu provádět dále svůj cukerní vývoz, bude to znamenat trvalé zneklidnění cukerních trhů.“
Ani naděje, ani dobré výsledky konference nezpůsobily radostně očekávaný převrat v cukerním trhu. Číslice cukru na burzách se otřásaly dál. Cukrovarníci dál žili v nepříjemném neklidu. Byli svorní v tom, že je třeba snížit produkci, byli svorní ve všech otázkách – ale i na té šestině světa, již vykrojili ze zeměkoule, roste cukr. A ten cukr byl prodáván.
Organizovaný cukr celého světa byl trvale zneklidněn.
A pointa této historické anekdoty?
„Silná nabídka“ ruského cukru v Hamburku, která úplně zmařila příznivý účinek zprávy o Chadbournově konferenci a znervóznila světové cukerní trhy, byla uložena – v pouhých dvou vagonech.
[Teď si dovolím doplnit Julia Fučíka: Bylo to v době, kdy v Sovětském svazu na rozdíl od „organizovaného cukru“ organizovali společnost tak, aby si všichni lidé ten cukr mohli dovolit a jeho cena se neodvíjela od jakýchsi pochybných akcií a dividend! Bylo to v době, kdy Stalin s bolševiky pracovali na tom, aby se produkce, která je potřebná pro uspokojování demograficky podmíněných potřeb, vyrobilo dostatek pro všechny a její cena mohla jít potom dolů. Jak to názorně předvedli v poválečných letech!]