Další úryvek z knihy V zemi, kde zítra již znamená včera. V hranatých závorkách jsou občas kurzívou moje poznámky, tučná zvýraznění jsou moje.
soudruh Dohnal
Byl v naší delegaci soudruh Dohnal, rolník z Moravy. Řekl jsem: soudruh. Prozradil jsem šťastný konec tohoto vypravování: soudruh Dohnal.
Nebyl jím, když jsme se poprvé sešli v Praze v tom neklidném, radostném předvečeru našeho odjezdu. Nebyl jím, když jsme poprvé vystoupili na sovětský břeh, a jeho chytrý úsměv se stal nedůvěřivým; také by bylo možno mluvit o úsměvu znepokojujícím, když se objevoval při výkladu různých úspěchů a nedostatků.
Malý, rostlý do široka a ze široka rozkročený, tesaný, ale v oblých formách a tvrdohlavý až běda. To byl soudruh Dohnal. Přel-li se, nabral velikou lopatou z kapsy zápisník a pak nás s korektností, která mu neslušela, utloukal číslicemi. Byly správné. Čerti vědí, kde je bral. Podnikal výpravy na vlastní pěst a vracel se s tisíci neodbytnými otázkami. Měl vždy pohotově několik „proč“ jako dítě a nikdy se nezdálo, že by byl s odpovědí spokojen. V továrnách zachovával reservovanost zvědavého diváka, kterému se nechce mluvit o tom, co si myslí. Na otázky po úsudku odpovídal se zřetelnou vyhýbavostí. Není odborníkem. Hezké, pravda, ale nerozumí. A – uvidíme.
Po prvé k průmyslovým dělníkům mluvil na Selmašstroji, v rostovské továrně na hospodářské stroje. Prošli jsme všechna oddělení. Bylo poledne. V jídelně nás očekávali dělníci Selmaše. Vítali nás. Mluvili o tom, co udělali, o tom, co chtějí a o tom, co očekávají od nás. Někdo z nás musil odpovídat. Sám se přihlásil.
„Soudruzi,“ řekl, lámaje prsty, jako by se odhodlával ke zpovědi, „soudruzi, nedovedl jsem si představit, jak to asi myslíte: spojení měst a venkova. My, rolníci, nemáme rádi město. Žije lépe než my, vždycky si myslíme, že žije z nás, jako bychom byli jeho kolonie. A jak si tam lidé žijí“ Ve světle i v noci, chodníky je chrání před blátem, jezdí tramvajemi do práce a večer mají divadla, kina – a my? Je nám stále hůř, dřeme, jako jsme dřeli před desítkami let, ale jsme stále chudší a ještě vidíme, jak se svět mimo nás rozvíjí. Z čeho? Jistě z nás! Kdyby nebylo měst, nemusili bychom tak špatně žít. Chtěli bychom se vrátit zpátky. A proto nemáme rádi město. Jeho chudí nám nejdou do počtu, ale my s nimi také nepočítáme. Prostě: nemáme rádi město. Je pro nás nedostižné. Je naším nepřítelem. A najednou slyšíme: spojení měst a venkova. Copak to zase je? Copak nového proti nám? Nedovedl jsem si to představit. Byl jsem šťasten, když mne zvolili za delegáta [pro ilegální návštěvu SSSR]. Podíváš se, říkal jsem si a poznáš! Viděl jsem tady, u vás, kolchozy. Viděl jsem sovchozy. Byl jsem ve Stalingradu a viděl Traktorový. Dnes jsem poznal váš Selmašstroj. Všecko to jsem viděl, dobře jsem se díval a teď už chápu a rozumím. Nebude rozdílu mezi městem a venkovem, protože budou jen města, budou také naše zemědělská města, v nichž budeme žít my, uprostřed vší kultury a ve vymoženostech, jež jsou nám dnes nedostupné. Nebude naší dřiny od slunka do slunka, protože na polích budou pracovat stroje. Nebude našich políček, protože budou obrovské továrny na obilí. Ano, pravda, přestaneme být samostatnými pány, budeme dělníky, budeme prostými členy pracovního kolektivu. Ale já vám říkám: kašlu na takovou samostatnost, která mne okrádá, kašlu na takovou samostatnost, při níž mi exekutor bere postupně vše, co mi zbylo. Naučil jsem se vidět dvojí město: město vaše a město bohatých. Znal jsem jen je a nenáviděl jsem je. Teď znám i vás a půjdu s vámi. Vy jste dali svobodu rolníkům této země. Vy jim dáváte stroje a osvobozujete je po druhé, osvobozujete je od dřiny a zpátečnictví, které z nás dělá tažný dobytek. Na vlastní oči, soudruzi, na vlastní oči jsem se přesvědčil, že pracujete pro nás. Půjdu a řeknu všem doma: pracují pro nás, a chceme-li žít, musíme jít s nimi.“
Byla to nadšená řeč. Nikdy předtím jsme jej neslyšeli takto mluvit. Rozpovídal se. Docela se to nepodobalo jeho dlouhým a rozcifrovaným přednáškám ani jeho korektním přím se zápisníkem v ruce, celý se rozsvítil jako slavnost, mluvil, jako by právě poznal dlouho tušenou pravdu, a hned se rozhodl státi se jejím apoštolem, najednou vyrostla jeho sedlácká zavalitost, která se vždy ze široka opírala o zemi, vyrostla kamsi do snů a dívala se daleko, daleko…
Nemohlo být jinak.
Nebyli jsme ani překvapeni. Dávno již ztratil jeho chytrý úsměv dech nedůvěřivosti. Dávno již nebyl opatrným divákem, který šetří svými soudy. Dávno již nekladl podezíravé otázky.
Byli jsme třetí měsíc v Sovětském svazu. Za námi byly bavlníkové sovchozy Střední Asie, kolektivy Povolží a komuny severního Kavkazu.
Tam, v polích bez mezí, mezi nekonečnými lány pšenice, žita a bavlny bylo zaseto a vzklíčilo zrno nadšení rolnického delegáta.
Jeho uvidíme! ztratilo svůj rezervovaný a výhružný budoucí čas.
Viděl.
Viděl a poznal a poznání nad ním zvítězilo.
Sovchoz u Samary
Zaklepal jsem (…) [Poté, co dorazili v nejparnějším horku vlakem, ve kterém se kvůli tomu nedalo spát, do vytoužené Samary, kde si měli odpočinout.] “Jedeme!”
“Nesmysl! Chci spát!”
Vida, vzpoura v delegaci” Soudruh Straus otevřel červené oči a vyčítavě se na mne dívá. A náš rolnický delegát, rozhořčeně přechází pokojem, dávaje si rytmus ručníkem, troucím záda.
„Tak, jedeme, a odpočinek? Zatracená tempa! Kam to zase máme tak naspěch…?“
„Na samarský zernosovchoz.“
„Kam?“
„Na samarské obilní sovětské hospodářství,“ říkám s podrážděnou důkladností.
Ručník se zastavil. Vysoko napřímená ruka pomalým obloukem klesla a pak se nepřítel zatracených temp proměnil v úderníka v oblékání.
Před vraty hotelu čeká auto. Velká, těžká nákladní mašina samarského sovchozu, která ráno přivezla do města obilí a teď se nabídla, že nás přepraví přes těch sedmdesát kilometrů, jež dělí Samaru od hospodářství, nesoucího její jméno. Příležitost, která není k zahození. Nedostatek dopravních prostředků není tady menší než v jiných částech Sovětského svazu, snad bychom si tu počkali několik dní na novou nabídku a teď už třeba počítat s časem.
Jedeme. (…)
Náš průvodce se stává historikem.
Půlkruhem ukazuje teď jeho ruka a obzor krouží podle ní.
Bojiště. Ještě jsou tu zákopy. Zákopy československých legií. Nad nimi malý, do jehlance přitesaný kámen. Pomník. Kolik, kolik jsme viděli takových v kraji. A na nich žaloba: Na tomto místě zastřelili Čechoslováci čtrnáct bojovníků za svobodu dělnické třídy. Pak jména. Jako podpisy žalobců.
Těžké boty intervence vyšlapaly hluboké stopy do této země. Chtěly zašlápnout. Ale nezašláply.
Auto se znovu rozhučelo a teprve teď vidíme lány bez konce, pšenice a žito se sklání a zvedá jako miliony cvičenců, obilí mluví.
Bojiště se zhojilo zrnem.
Projíždíme krajem kolchozů a sovchozů.
Je úrodný rok. Jaro bylo deštivé, už jsme letos měli pětasedmdesát milimetrů srážek, soudruhu, prozrazuje nám za odpočinku šofér s radostným důrazem, jako by to bylo jeho dílo, pětasedmdesát milimetrů a v minulém roce jen pět, pět za celičký rok.
Sucho – to je teď nepřítel.
Bývával to trest boží. Miliony malých hospodářů procházely mezi rozpukanou půdou a žalostivě hleděly k nebi, platily popům za prosebná procesí drahocenným vejci a posledními zbytky obilí, padaly na kolena, a bijíce hlavou do prachu nebo vztyčujíce sepjaté ruce, modlily se za zázrak.
A když přišlo léto a na ubohých polích, podťato žárem, leželo několik prázdných klasů, věšely hlavy nad svými hříchy, jež vykupují hladem.
Ale někdy býval hlad prudší než lítost nad hříchy. A na ruských vesnicích bývalo neklidno. Snad by bylo dobře pomoci bohu v jeho milosrdenství, uvažovaly v takových chvílích carské úřady, posílajíce zatím kozáky na pomoc bohu trestajícímu. V jedenáctém roce zvítězilo milosrdenství. V Saratově byla založena výzkumná stanice, přijelo několik dobrých odborníků, studovalo a psalo odborná pojednání a miliony malých hospodářů procházely mezi rozpukanými políčky, modlily se, věšely hlavy a bouřily se, když byl hlad smrtelný.
Sucho.
Bývával to trest boží.
Teď je to nepřítel.
V Saratově už není výzkumná stanice. Je tam Ústav boje proti suchu. Generální štáb vědy proti suchu. Tam studují strategii přírody, tam se dělají plány, jak ji zaskočit, jak využít vzácných hodin deště, aby den živil rok, jak zatvrdit pšenici proti sveřepé půdě suchého pásma, jak zužitkovat sníh pro podzimní setbu, jak střídáním a rozdělením polních kultur proměnit hubená léta v tučná tisíciletí. [Nad čím koumají dnes “vědci”? Že krávy příliš prdí, a proto zrušíme jejich chovy a budeme žrát hmyz?! Vše se pozná ve srovnání!!!]
Do vesnice vjíždí komediantský vůz. Pestré obrázky na něm. Nápisy. Otvírají se dveře. Teď vystoupí baletka v trikotu a s načechranými sukněmi v pasu nebo obratný čaroděj kočovného cirku. Vida, cirkus na vesnici! Kdypak se tu před revolucí objevila taková kulturní vymoženost!
A přece hádáš špatně, chlapče! Budeš zklamán. Ani baletka v přiléhavém trikotu, ani kočovný čaroděj. Po spuštěných schůdkách slézá vousatý profesor-agronom ze Saratova, rozvinuje plátno, rozvěšuje diagramy a barevné obrázky, které se podobají pouťovým ilustracím k „Písni strašlivé o tom velkém mordu ze žárlivosti slepé a jak to dopadlo“ a začíná přednášku o boji proti suchu, o tom, které plodiny jsou letos nejvýnosnější, jaký druh obilí snese příští léto bez vláhy a kterého hnojiva je třeba užít. Pak se na plátně objeví hospodářský film, neúnavně roztáčený pihovatým komsomolcem, profesor si hladí lysou hlavu a vykládá místo titulků, které by se třeba nesetkaly s porozuměním u velkého procenta negramotných, mužici sedí v trávě s bradami vbořenými do dlaní, poslouchají, dívají se a uvažují. Profesor se nedovolává boha, nemodlí se, ani nenastavuje ruku pro kopějky, vajíčka a mouku. Je to docela jiný druh než pop, docela jiný druh ochrany před suchem, možná…? [Co je horšího, tvrdit, že Bůh není a učit lidi žít podle svědomí, lidsky, tudíž fakticky pracovat na uskutečnění Jeho záměru? Navíc pokud by to tak pokračovalo, lidé by se sami dobrali k tomu, že existuje, až by se pozvedli díky tomu i duchovně. Nebo ho v „božích stáncích“ zneužívat k udržování lidí v postavení dobytka?!]
Plátno bylo sbaleno, obrázky uloženy, komediantský vůz se hnul o stanici dále. Je tam kolchoz. Po přednášce začíná rokování. Bradatí mužici povídají své zkušenosti, to a to je v pořádku, to a to se neurodilo, proč, kde je chyba, jak se to má napravit? Tady už není vnitřní boj mezi tradicí otců a novou prací tak urputný. Je tu zkušenost z minulého roku. Zkušenost, která dala za pravdu vědě. [Té bolševické vědě, která pracuje pro lidi a ne proti nim, viz úloha vědy jako řídícího nástroje v Koncepci sociální bezpečnosti! A která i za Stalina musela nepřetržitě bojovat s tou trockistickou zastupující davo-„elitarismus“!]
Sovchozem projel komediantský vůz vědy bez zastávky. Tady ho není třeba. Tady je inženýr z Moskvy, z Timirjazevské akademie, tady jsou hoši, kteří prošli kursy saratovského Ústavu, tady už je odborně řízená továrna na obilí.
A když projíždíš krajem, poznáš i v tomto úrodném roce, kdo hospodaří na poli, jež míjíš. Je to jako diagram, diagram v životní velikost: to pole zde s nízkými a řídkými klasy oral a oséval ještě soukromý hospodář, primitivní pluh, dřevěné brány, osevné zrno znečištěné koukolem, půda nehnojená: lán vedle něho je kolektivní pole, husté a bohaté, s dobrým klasem: a pak, tato pšenice, jež uvádí v nadšení soudruha Dohnala a jejíhož konce nikde nevidíme – to je státní hospodářství, to je sovchoz. Je to až nehezky názorné jako povídka s mravním naučením na konci.
Vesnice bez stromů zmizely. Větrné mlýny, rozvážně přebírající chvějivý vzduch, zapadly za obzor. Plujeme jezerem sovchozních klasů. Před námi ostrov: několik nových rozlehlých domů. Centrum Samarského zernosovchozu.
Před půl druhým rokem, v zimě 1929, padal tu sníh na neúrodnou step a jednu opuštěnou chalupu. Ještě tu stojí jako památka z muzea, shrbená, sešlá stařenka s rozpuštěnými slaměnými vlasy, které vítr rozvívá a odnáší.
Je to jediný neživý svědek slavnosti prvního března roku devětadvacátého. Ona a kolem ní třicet hektarů země, která byla tehdy oseta. Přišli sem tenkrát lidé v kožených kabátech a uniformách, s hudebními nástroji, mluvili a hráli „Internacionálu“ mezi nekonečnou stepí a nekonečným nebem a prohlásili slavnostně založení Samarského zernosovchozu. Vypadalo to beznadějně a stařenka chalupa se za chvíli uklidnila.
Ale druhého dne se objevila nová příčina k znepokojení. Hučelo to, vybuchovalo, dýmalo nepěkné výpary a začalo to hluboko rozvracet půdu, která staletí žila ve svém panenství. Stařenka se zapýřili nad touto neostýchavou deflorací.
Traktory a zavěšené pluhy nedbaly jejího rozhořčení.
Třicet hektarů oseté půdy se pojednou šířilo na všechny strany a v létě roku devětadvacátého klidili mladí hospodáři pšenici a žito z třinácti set hektarů.
Teď tu stojí, skrčená starucha, a závidí mladost novým budovám, které se zrodily a vyrostly před jejíma očima.
Je to zárodek příštího zemědělského města: devět velkých obytných domů, budova správy, jídelna, pekárna, konsum, škola, lázně, garáže, skladiště strojů, sýpky a mechanická dílna, která je malou továrnou.
Rok uplynul od založení sovchozu.
Rok.
Dva tisíce dělníků tu teď buší do trámů nových lešení, prohazují písek a pálí cihly, desítky nových obytných domů šplhají pod krov, nemocnice, dětské jesle, ústav vodní a sluneční léčby, nové garáže, nová skladiště, nové sýpky, mezi očíslovanými lány probíhají široké americké silnice alejemi telefonních sloupů, mosty látají břehy potoků a trhliny půdy.
Rok uplynul od založení sovchozu.
Chystají se k druhým žním.
Dvacet tisíc hektarů pšenice a žita tiše zraje k pokosení.
Před budou správy čekají dvě osobní auta a veselý, pěkný chlap, který nám mává čepicí na přivítanou. Byl dělníkem v Samaře. Teď je členem „trojúhelníku“, který s aktivem sovchozu řídí celé hospodářství.
Ten člověk má kouzlo radosti. Ví, co je radost, a kdyby byl tvrdošíjným škarohlídem, pocítíš ji, když ti podá širokou ruku, vycení zuby a hlučným hlasem jako klempíř se rozhovoří.
Za deset minut už o nás neví. Zavěšen do soudruha Dohnala probíhá skladiště a sýpky a jen hlas, bohatý a hlučný hlas, ozývá se teď odkudsi z patra, teď z hlubiny sklepa.
Přesedáme do osobních aut.
Pohromadě: on, soudruh Dohnal a já. Ty dva už nelze od sebe odtrhnout a já jsem jejich tlumočníkem.
Směšná funkce v takovém případě. Jakýpak tlumočník! Jejich řeč je jedna řeč a já poslouchám, dívaje se směrem jejich rozkládajících rukou, které ukazují na obilí po obou stranách letícího auta. Ukazují, zastavují auto, mnou pšenici mezi prsty, smějí se, vášnivě se přou a zase pokyvují hlavami a já, tlumočník, nerozumím.
Nakonec se shodli v pochvale. Rolník z Moravy a hospodář na dvaceti tisících hektarech.
Dvacet tisíc hektarů! Dvě hodiny projíždíme mezi lány a tam, kde se dotkneme okraje, narazíme na kolony traktorů, které šikmou frontou protínají neosetou půdu.
Sousedé. Také sovchoz?
„Sovchoz? Ano, sovchoz, soudruhu,“ říká náš hospodář s podezřelou lhostejností a už se radostně směje nad údivem, který předpokládá: „Ale – ne sousedé. To je náš sovchoz.“
Správně hádal: s očima široce otevřenýma díváme se za řadou traktorů, která končí kdesi za obzorem.
Jejich sovchoz! Ještě jejich sovchoz!
Kam až?
Na chvilku se mi mihla starost v jeho očích.
„Nu, pravda, není to hračka. Sedmapadesát tisíc hektarů zorat do podzimu – to je úkol, který jsme si dali. To je náš plán. Teď se vyrovnáme Campbellovi. Za rok – za rok můžeme pana Campbella třikrát strčit do kapsy. Ale pan Campbell má to, co my nemáme. Dost lidí. Lidí, soudruhu, kteří mají kvalifikaci, kteří se dovedou posadit za volant, kteří dovedou najít život stroje, poznat, kde jej co bolí, kdy je nemocen a jaký je lék na jeho nemoc. Takových je zatím u nás málo, učí se teprve – a ještě se nedoučil, už jej táhneme, vysazujeme na traktor a: dělej! Dobře děláš, moloděc! Špatně, traktory pláčou…“
Pan Campbell, americký farmář, který se léta pyšnil největším hospodářstvím světa, snad právě v tomto okamžiku skromně smeká klobouk před dvě stě čtyřiceti tisíci hektarů severokavkazského „Gigantu“. Kdybychom se teď rychle splavili po Volze na jih a pak pomalým vlakem dorazili do stanice, jež se jmenovala Trubeckoje a jež je dnes již hlavním městem sovchozu, nesoucího jméno Gigant tak oprávněně jako Střecha světa, snad bychom tam ještě zastihli pana Campbella, srovnávajícího, praženého a upřímně udiveného. Ano, upřímně se diví. Jaká neobyčejná, dávno už neslýchaná příčina těžkostí: nedostatek pracovních sil! Kolem jeho farmy bloudí tisíce nezaměstnaných a tisíce malých farmářů jsou připraveny zachraňovat se v jeho službách před hladovou smrtí. Hvízdneš, kývneš napravo nebo nalevo, na tvůj pohyb se nalepí sta vypracovaných rukou a uvadlých očí, můžeš si vybrat. A tady najednou nedostatek dělníků jako příčina největších těžkostí.
Je to obecný nedostatek. V průmyslu i zemědělství. Nestrádá jím jen severokavkazský Gigant.
Strádá jím i jeho nejnebezpečnější konkurent ve velikosti, Čaglinský sovchoz, který svých dvacet tisíc hektarů kazašské půdy rozšiřuje na tři sta padesát tisíc.
Strádá jím všech osmadvacet sovchozů samarského okruhu.
I nejmenší z těchto bratří Gigantu – Samarský zernosovchoz.
Není to hračka. Dvacet tisíc hektarů.
A sedmapadesát tisíc hektarů na podzim.
A sto šedesát tisíc hektarů za rok.
A stále není dost lidí, kteří by je dovedli pevnou a zkušeno rukou ovládnout.
Z návrší signalizují praporky konec práce.
Traktory se obracejí těžce jako válečná loď a hrnou se k domovu.
Na louce u rybníka vesele ve větru tleskají veliké bílé stany. Postavili je tu mladí traktoristé, aby v době polních kampaní neztráceli čas cestou do dalekého centra. Teď se k nim řadí nové stany. Pro sezónní dělníky z okolních vesnic a pro kolchozníky, kteří svou prací vracejí sovchozu pomoc jeho traktorů, pluhů a žacích strojů na kolektivních polích. Půl druhého tisíce nových dělníků přijde. Blíží se doba žní.
Traktory už se vrátily.
Ze stanu chraptivě oddychuje mladý hoch. Leží na bílém lůžku, zachumlán do přikrývky, nemytý, nohy v zaprášených botách, rozhozeny po čistém prostěradle. Je na sovchozu tři neděle. Neumí číst ani psát, ale vášnivě miluje stroje.
Domlouvali mu: takhle přece nelze žít, ve špíně a v nevědomosti, učit se je třeba a dbát na čistotu, žít lidsky, jak se sluší na nového člověka.
Nedbal. A když se mu smáli, zatvrdil se. Bručivě obchází svůj traktor, hladí jeho páky stěžuje si zamlklému motoru. Podobá se to teskné vesnické idyle, v níž osamělý chasník v soumraku stáje prohrabává hřívu a šeptá svou bolest do ucha koně, svého jediného přítele. Ale tady je těžko koupat se v slzách sentimentality. Není tu kůň. Je tu traktor o 30 HP (koňských silách). Nesentimentální. Statný stroj. Se silným výfukem.
A špinavý chasník není opuštěn.
Jeho soused je jeho vychovatelem.
Lůžko pečlivě uhlazené a vedle na židli hromádka knih a brožur. Svazek Lenina, samozřejmě, Stalinova Odpověď soudruhům kolchozníkům, These k referátům na XVI. Sjezdu strany, několik příruček pro traktoristy, cvičebnice deskriptivy, pravidla tenisu a dvě potrhané knížky nepodařených humoresek. Některé svazky nerozřezány. Jiné se stopami bedlivé četby; na jejich okrajích bývají pak lehce načrtnuté otazníky nesrozumitelnosti, s pedantskou důsledností psané obráceně: Ş
To je koutek instruktora traktoristy, který se pro své sousedství stal vychovatelem.
Vždy zrána, obouvaje se do vysokých bot – v zájmu výchovy vyleštěných – přednáší o blahodárnosti mýdla. V polední přestávce, když se všichni usadí pod traktory, zapíná rádio. Tlampač předává zprávy, koncerty, řeči a dobrovolný vychovatel jako mimochodem připomíná význam vědy a poznání. Večer předčítá články z Komsomolské pravdy a pak následuje přednáška o gramotnosti jako základu lidské důstojnosti. Nový chasník nápadně ukazuje svůj nezájem a pamatuje si každé slovo.
Instruktor traktorista není netrpělivý. Usmívá se nad odmítavým žákem. Je si jist dobrým výsledkem své metody. Zná „svůj případ“.
Neboť to skutečně byl i jeho případ.
Od šesti let byl pasákem vepřů u velkého sedláka. Otec se nevrátil z fronty a matka zemřela v hladovém roce. Utekl před hladem na Ukrajinu, potuloval se podle tratí, kradl a nikdy jej nechytili. Jeden z tisíců bezprizorných. Dítě bez domova. Pak se vrátil do rodné vsi a stal se podomkem v hospodě. Tam jej našli před dvěma lety, když přišli po prvé vyměřovat příští Samarský zernosovchoz. Byl špinavý a opilý, v rozedrané rubášce, s prvním rezavým strniskem na bradě. Vzali jej na vyměřování. Měsíc se bránil každé výchově, pak se dal chytit na náčrty a plány, rýsované barevnou tuší. Chtěl vědět, co znamenají. Poslali jej do školy. Za tři měsíce se naučil dobře číst a špatně psát. Obrácený otazník není jedinou slabou stránkou jeho písařského umění. Ale tři měsíce skončily a sovchoz potřeboval traktoristy. Byl poslán na traktorové kurzy. Také tři měsíce. V zimě, až skončí polní kampaň, půjde znovu do školy doučit se gramotě. Zatím je sám učitelem, instruktorem na kurzech traktoristů. Učitelem a teď dobrovolným vychovatelem kamaráda, který se podobá tomu, čím byl sám před dvěma lety. (…)
Na travnatém hřišti, mezi brankami z kamení hrají traktoristé fotbal. (Soudruh Dohnal si zapisuje: fotbal v době polních prací; třikrát podtrhuje a za poznámkou kreslí velký vykřičník.)
Na beku chlapec se širokou hrudí, opálený, s vybledlými vlasy. To je on: instruktor traktorista. Dvacetiletý hoch a mění lidi. Zárodek nového člověka.
Nemluví s námi dlouho. Volají jej. Dva traktory se vrátily porouchány a on je jejich správcem. Odchází s hlasitou nadějí: „Snad je to ve svíčkách!“
Říká to jako nejvroucnější přání. Doufá, že pomůže. Neboť jen tak daleko je jeho vědění: umí řídit traktor, ví, jak k němu zavěsit pluh, jak brány, jak sekačku, jak kombajn, rozumí pohonným látkám a zná funkci svíček.
Snad je to ve svíčkách a traktoru bude zase dobře.
A není-li? Kolona bude zítra chudší o dva pracovníky a dva traktory budou stát na louce u rybníka vedle bílých stanů, budou zahálet, dokud z centra nepřijede mechanik, který snad utáhne jeden, jediný uvolněný šroubek.
Ano, třeba jen jeden, jediný uvolněný šroubek. Ale kdo tu dnes ví, který to je? (…)
„Kdo to byl? Mechanik?“
„Ne! Polní inženýr!“
Polní inženýr z Timirjazevské akademie v Moskvě.
Ano, známe, soudruhu! Bylo to na začátku našeho putování Sovětským svazem. Druhý den v Moskvě. Stáli jsme ve frontě, čekajíce na hbitou tramvaj. Přijela a pak jsme se dívali: Krasnaja Presňa, čtvrť barikád z roku pátého, sady, pastviny, les, lupenkou vykroužené dáči, kdysi tu ve stínu přespávala letní dny moskevská buržoazie, les, pole, pastviny a tramvaj stále jede, až se zastaví na prahu nového městečka.
Dva staré paláce, kostel s nápisem Studentský klub, ulice nových domů, park staletých dubů a lip, ohebných pěšin a romantických loubí, skleníky a různobarevná pole, to je Timirjazevská akademie.
Továrna na polní inženýry.
Tovární městečko.
V roce 1929 mělo půl třetího tisíce obyvatel.
V roce 1930 pět tisíc.
(V roce 1931 dvanáct tisíc.)
Historie stále stejná: Byly tu kdysi, za cara, jen ty paláce s bohatými sbírkami půdy a s několika slavnými vědci, kteří žili v obrovitém světě mikroskopů a hledali zákony růstu a úrody. Sověty jim za to postavily pomníky. Byla to slavná akademie venkova v zemi nejzaostalejšího zemědělství. U pracovních stolů na několika čtverečních centimetrech písku dokazovaly světové kapacity, že i z pouště lze stvořit ráj, a úrodná půda Ruska vydávala hubené horské klasy [Neboť hodně záleží na tom, jaké úkoly věda řeší, zda takové, aby se bolšinstvu žilo lépe, nebo naopak hůře…].
Nic se nezměnilo na této slavné minulosti.
Jen sbírky nejrůznějších druhů půdy vyrostly v největší na světě, staré paláce se obklopily novými budovami studentských kolejí, z kostela sňali kříž, jednotky vědců světového jména rozmnožily se ve sta, desítky žáků v tisíce a profesor Williams vstoupil do komunistické strany.
Profesor Williams je už starý pán a vykonal mnoho ve svém dlouhém životě. Je mistr v oboru půdoznalectví. Tisíce druhů půdy prošly jeho rukama a vycházely z nich zúrodněny. U mikroskopů a filtrů, u krabiček hlíny a písku a na světových kongresech míjí jeho věk. A pro ty krabičky hlíny a písku stal se členem komunistické strany.
„Tolik lidí na světě má hlad a tolik hospodářů pláče nad neúrodnou zemí. A přece, soudruhu, téměř celý svět je úrodný. Téměř každá půda může dát člověku užitek. I bařina i poušť. My tady u mikroskopu dovedeme dělat takové zázraky. Zadíváme se na destičku rozestřené hlíny, zasazujeme semeno, odvažujeme miligramy hnojiva, zrno klíčí a celý život je v něm soustředěn. Nevidíme nic než ten veliký zázrak pod mikroskopem. Ale je to opravdu věda, soudruhu? Je věda jen pro vědu? Je věda jen pro naši zábavu? Nemá věda veliký sociální úkol?
Má, soudruhu! Ale jak chcete proměnit naši teoretickou zkušenost v užitek společnosti? Na nepatrných, rozbitých ploškách, jimž rolník říká: moje hospodářství? To by byl tuze drahý experiment, a proto bez užitku. Naše věda potřebuje obrovskou plochu jednolitého hospodářství, plochu, která by byla větší ve skutečnosti, než je náš svět pod mikroskopem. Nesměli bychom vidět konce.
A za druhé: dnešní osevní systém vysává půdu. Zaviňuje nesouměrnost úrody. Jednou se urodí mnoho, podruhé málo. A přece je možno udržet úrodu na stále stejné, dobré výši. Ano, je to možno, ale ne v anarchii soukromé výroby. Naše věda potřebuje plánovité hospodářství, potřebuje velké organizované zemědělství.
Snil jsem o takových velikých, organizovaných lánech, a zatím co jsem snil, uskutečňovali je tu. Je to velkolepé, soudruhu, když najednou cítíte, že vaše zrníčko, s nímž jste se piplal celý život, živí miliony. A pak hledáte příčinu, neboť víte, že to není vaše zásluha…“
Po prvé mluvil tak sám k sobě před dvěma lety. Starý profesor Williams. A hledal příčinu.
Jednoho dne přišel k mladičké žačce, komsomolce*
*Odpusťte, nemohu jinak! Zde ke všemu patří historie. I k mladičké komsomolce. Jak byste jinak pochopili? Sedí nad mikroskopem a zkoumá vydatnost pšeničných zrn. Je z nejlepších žaček profesora Williamse a má již za sebou několik drobných vědeckých prací. Teď připravuje nějaké elaboráty pro světový kongres půdoznalectví v Leningradu. Je to mladý učenec s červenými, ošlehanými tvářemi a s obnaženýma nohama. Pšeničná zrna zná již dávno. Dobře, tuze dobře. Bývala děvečkou na statku kdesi na Sibiři. Nikdy nevěděla, že zrna jsou tak veliká, jen jejich život tušila. Potvrdila si své domněnky před třemi lety, když po prvé přitiskla oko na skla mikroskopu.
Žádal o radu. Jak se to dělá?
„Přijmou-li mě, vstoupím do strany.“
Přijali. [Našel konečně smysl svého lidského života. Dobře tušil, že něco není, jak by mělo být…]
Jeho rukama procházejí teď tisíce druhů půdy a tisíce žáků. Vychází z nich úroda a tisíce polních inženýrů. Ne prostých agronomů. Agronom, to byla funkce, jež stačila starému kapitalistickému hospodářství. Ale nové budující se socialistické zemědělství chce polního inženýra. Chce člověka, který je učencem a technikem, který dovede analyzovat zrno a vyčistit mlátičku, který se vyzná v mikroskopu stejně dobře jako v traktoru. Je málo lidí a ti, kteří jsou, musí umět vše.
Přicházejí z vesnic i měst, ze škol i fabrik, čtyři roky studují v laboratořích a pomocných dílnách Timirjazevské akademie a po čtyřech letech je nalezneš ve zkušebních stanicích nebo ve správkárnách, ve stanech nebo na strojích sovchozů.
Drobný pramének, několik čtverečných centimetrů pokusné hlíny stéká z jejich studijních stolů, proudí a rozlévá se v tisíce, desetitisíce, v miliony hektarů sovětských polí. (…)
Právě před rokem četli na Samarském zernosovchozu v Pravdě zprávu, že na Gigant přijelo pětadvacet kombajnů z Ameriky. Prvních pětadvacet kombajnů na sovětské půdě! Kus za půl čtvrta tisíce dolarů. Podivuhodný stroj, prý seče, mlátí a čisté, vymlácené zrno padá přímo do nákladních aut. (…)
Teď máme kombajny. Pětadvacet hektarů denně posečou a vymlátí, ztráta zrna je menší, úspora sil, úspora traktorů a vydání na sklizeň i výmlat z jednoho hektaru – čtyři ruble třiasedmdesát kopějek: Výsledek je prostý:
Sekačka…………….11,17 rublu
Kombajn………..….4,73 rublu
Úspora………………6,44 rublu
Inženýr píše veliké cifry na tabuli a aktiv bouřlivě tleská. Vida ji, americkou techniku!
Ale…
Ale, říká inženýr a mění nadšení v ticho, ale, říká, ztrácíme slámu. Slámu, kterou jsme předávali Polevodsojuzu a Skotovodu, a která ve skutečnosti kryla vydání na výmlat. Kombajn nešetří slám, a proto zmenšuje svou úspornost na rubl šedesát z jednoho hektaru… (…)
Soudruh Martynov, zámečník z mechaniky Gigantu, nepřišel už na tři schůze buňky. Dlouho do noci kutí cosi v dílně a tváří se ztrápeně. Jednoho dne se objeví v pojízdném vagonu správy: „Mám to, soudruzi!“
„Co?“
„Slámu!“
V dílně rychle dokončují jeho vynález. Strojek, který se plouží za kombajnem a sbírá a lisuje odhozenou slámu. Americký stroj doplněný dělnickým vynálezem. Víc než padesát procent slámy je zachráněno. Ekonomie stoupá. Vida ji, sovětskou techniku!
Zkušenost Gigantu se šíří jako vlny rádia. Zná ji už Čaglinský i Pachta-Aral, Sovchozy Bílé Rusy i samarské oblasti. V časopisech se objevují snímky, výpočty, reportáže, vědecké úvahy, dopisy dělníků a inženýrů: to a to nám přinesl kombajn.
Tři měsíce po žních na Gigantu je neznámý stroj starou známostí dělníků Sovětského svazu a Amerika je zaplavena novými objednávkami.
Haló, Ameriko!
Amerika je daleko. Amerika je kapitalistický stát. Amerika chce valutu. Amerika vyrábí kombajny, které odhazují slámu jako neužitečný odpadek.
Kde, soudruzi postavíme továrnu na první naše sovětské kombajny?
Pozítří, až parník Turgeněv narazí bokem na přístaviště Saratova, uvidíme základy nové veliké fabriky.
KOMBAJNSTROJ.
První sovětská továrna kombajnů. Nový typ, systém Borodina, který odstranil nedostatky Holtů a Mac Cormicků.
Třicet nejlepších kováků úderníků Saratova je vyřazeno z práce. Potkáte je, čela zkrabatěná úsilím, zabořená v cvičebnicích.
Učí se anglicky. Za čtvrt roku odjíždějí do Ameriky na zkušenou. Vrátí se po osmi, po desíti měsících, první budovy Kombajnstroje budou již pod střechou, první stroje budou postaveny, první práce zahájeny.
Křivka, jež stoupá:
Rok 1929: pětadvacet amerických kombajnů po prvé na sovětské půdě.
Rok 1930: základy sovětské továrny na kombajny.
Rok 1931: továrna pod střechou.
Rok 1932: první z patnácti tisíc kombajnů roční výroby na sovětská pole.
Křivka, jež stoupá. (…)
PĚTILETKA ZA DVA ROKY
Na šestnáctém sjezdu strany 27. června 1930 podával Stalin zprávu ústřednímu výboru. Překládám ji ve vlaku z novin soudruhu Dohnalovi a kolejnice roztřásají jeho ruku, jež zapisuje do zápisníku kompendia moudrosti moravského rolníka:
Roku 1927 byla obdělávaná plocha kolektivních hospodářství 0,8 miliónu hektarů, roku 1928 – 1,4 mil. hektarů, roku 1929 – 4,3 milionu hektarů, roku 1930 je asi 36 miliónů hektarů počítaje jaří i ozimy. To znamená především, že ve třech letech vzrostla osevná plocha kolektivních hospodářství čtyřicetkrát. To znamená, za druhé, že naše kolektivní hospodářství mají teď tak velkou obdělanou plochu jako Francie a Itálie dohromady…
…Tyto číslice svědčí o tom, že v zemi již nastaly hospodářské přesuny, které nám dávají právo tvrdit, že se u nás podařilo uvést vesnici na novou cestu, na cestu kolektivizace, a tím zajistit úspěšné vybudování socialismu nejen ve městě, ale i na vsi…
…Podle pětiletého plánu měli jsme mít koncem pětiletky v kolektivních hospodářstvích 20,6 miliónů hektarů obdělané půdy. Ve skutečnosti je to však již letos 36 miliónů hektarů.
To znamená, že jsme program pětiletky v budování kolektivních hospodářství předstihly ve dvou letech o více než polovinu.
Podle pětiletého plánu měli jsme mít koncem pětiletky v kolektivních hospodářstvích hrubou produkci obilí 190,5 miliónů metrických centů. Ve skutečnosti dosáhneme již letos 256 miliónů metrických centů.
To znamená, že předstihujeme pětiletku kolektivní produkce obilí ve dvou letech o více než 30%.
Pětiletka za dva roky!
V Topolné na jihu Moravy žije soudruh Dohnal, rolník. Vstoupil do strany, vypravuje na schůzích o kolektivizaci a jeho jizbou procházejí hospodáři.
Je rok 1931.
Přijel jsem za ním. Nevzpomínali jsme. Nabral velikou lopatou z kapsy zápisník a ukazuje mi:
„Letos už máme 90 miliónů hektarů. Osmašedesát procent hospodářů je už v kolchozech.“