Další úryvek z knihy V zemi, kde zítra již znamená včera. V hranatých závorkách jsou občas kurzívou moje poznámky, tučná zvýraznění jsou moje. Musím říci, že vybírat je velice těžké, protože důležité se mi zdá všechno, a tak nyní navážu přesně tam, kde minulý text končil…

Bylo to v době, kdy se dělnická iniciativa, vedoucí budování socialismu, projevila nejen v mocném růstu socialistického soutěžení a úderných brigád, ale i v nových formách, nových vynálezech přímé účasti dělníků na řízení, zjednodušování a urychlování výroby.

[Tady bych měla takovou poznámku, to zjednodušování a urychlování výroby v tomto období nijak nenaráželo na omezení v podobě námitek, co s takto uvolněnou pracovní silou, jako v pozdním socialismu s jeho „umělou zaměstnaností“!, kdy už se plně projevilo řízení globalistů, kterého se chopili s nástupem Chruščova. Do té doby, i přes všechno házení klacků pod nohy ze strany trockistů a Západu, byl vytyčen jasný cíl, jestliže se například pomocí výroby většího počtu strojů uvolní pracovní síla, bude zkracován pracovní den, aby se opět rozložila tam, kde jí bude zapotřebí, tedy aby práci měli stále všichni a přitom se všem uvolnilo více času na osobní rozvoj… Žádné sociální dávky, kdy jedni budou pracovat jako mourovatí a druzí degenerovat na dávkách… Vzpomeňte si na Makarenka a na Kurjaž, která je předobrazem toho, co nám tady „demokrati“ zřídili, připomenu citaci z jeho knihy Začínáme žít: „Tupá lhostejnost byla produktem dlouhodobého výchovného procesu a do jisté míry dokazuje velkou sílu pedagogiky. Většina Kurjažanů byla ve věku třinácti až patnácti let, ale na jejich tvářích už zanechaly pevné stopy různé atavismy. Především byl u nich nápadný naprostý nedostatek jakýchkoliv sociálních prvků, přestože od narození vyrůstali ve znamení „sociální výchovy“. Prvotní vegetativní bezprostřednost byla zřejmá z každého jejich pohybu, to však nebyla bezprostřednost dítěte přímo reagujícího na všechny jevy života. Žádný život totiž neznali. Jejich obzory byly ohraničeny seznamem potravin, za nimiž se mechanicky, ospale a zasmušile vlekli. Ke kotli se žrádlem bylo nutno se propracovat houfem stejných zvířátek – v tom byl celý úkol. Někdy ho bylo možno řešit příznivěji, jindy méně příznivě, kyvadlo jejich soukromého života jiných výkyvů neznalo. Kurjažané také bezprostředně kradli pouze ty předměty, které skutečně špatně ležely nebo na které se vrhla celá jejich tlupa. Vůle těchto chlapců byla dávno potlačena násilím, herdami a nadávkami starších, takzvaných „žroutů“, kteří se velmi rozbujeli na půdě „sebekázně“ a neodporování, hlásaných sociální výchovou. (Nepřipomíná vám to něco?) Přitom tyto děti nebyly vůbec idioti. Byly to vlastně obyčejné děti, osudem postavené do neuvěřitelně hloupých poměrů: jednak byly zbaveny veškerých vymožeností lidského vývoje, jednak byly zbaveny i spásných podmínek prostého boje o existenci tím, že jim byl podstrčen sice špatný, ale přece každodenní kotel.“

Jestliže namítnete, že pracovní doba se zkracovala i po Stalinově smrti, kdy například 7. března 1967 byl zaveden pětidenní pracovní týden a dva volné dny, tak vám odpovím, že sociální procesy mají velkou setrvačnost a vy nemůžete dost dobře jít přímo proti proudu. Stalin však plánoval pětihodinový pracovní den, takže přibrzdění tohoto procesu je očividné…

Uvedu ještě úryvek z jednoho článku:

Stalin ve své knize Ekonomické problémy socialismu v SSSR prohlásil, že je nutné přejít na pětihodinový pracovní den.

Ve světle diskusí o čtyřdenním pracovním týdnu je zajímavé se podívat, jaké argumenty uváděl Stalin. Proč v tom viděl budoucnost? Vždyť se v podstatě všechny úspěchy sovětského lidu pojily s přesně opačným scénářem. Sovětští lidé jsou proslulí svým hrdinstvím – stachanovskou prací, při které nešetřili svých sil a pracovali až do úmoru. Za války týl spolu s armádou pracoval nepřetržitě.

Stalin navrhoval postupovat etapově. Nejprve zavést šesti a poté pětihodinový pracovní den. To by pomohlo lidem, aby se mohli rozvíjet a zlepšovat svou kulturní úroveň, více se věnovat rodině a výchově dětí, to by je udělalo šťastnějšími, což je konečný cíl každého státu. [Skutečně každého státu, nebo se to odvíjí od ohlášené koncepce života… Dnes je přece zisk nade vše, koho zajímá štěstí?!]

Lavrentij Pavlovič Berija aktivně tuto myšlenku podporoval. „Už jen díky tomu převezeme kapitalismus, oni si to dovolit nemohou, ty zajímá jen zisk a potom za nimi přijdou jejich dělníci: ‚Jak to, že mají Rusové pětihodinový pracovní den a žijí si dobře?‘ Ve výsledku dělníci sami provedou poklidnou revoluci a donutí Evropu a USA přejít na model socialismu,“ domníval se Berija.

A tohle také byl cíl nejvyššího vedení státu. Jestliže jim není možné socialismus vnutit silou, je nutné to provést pomocí propagandy. [Bohužel to funguje i v opačném gardu…] A k tomu potřebujeme dát lidem nejen peníze, ale i volný čas.

Ale Stalinovi se jeho plány uskutečnit nepodařilo. O rok později zemřel a Nikita Chruščov tyto myšlenky dále nerozvíjel…

https://dzen.ru/a/XdfJYR18nDfr7czj  ]

Bylo to také v době, kdy kampaň o „sovětském dumpingu“ byla doplňována prvními útoky kampaně proti nucené práci v Sovětském svazu.

Tak nějak to začalo: klubovka se měkce prohnula pod vahou těla, těžký doutník zaplál laskavou vůní, vzduch chladil čela a verandu milionářské vily, bylo to kdesi v Miami Beach a mister Will, všemi králi průmyslu uznaný vůdce amerického dělnictva, se pozorně uklonil, naslouchaje starostem svého hostitele. Pětiletka byla jejich středem. A z ní rostly pevné ostny starostí nad příkladem, jejž dává americkým proletářům, a nad sovětským vývozem, jemuž nelze odolat.

Mister Will není genius. Ale je chytrý muž a má zkušenosti. Byl to, říká se, jeho nápad ukout zbraň, která by mohla rozetnout sílu sovětského vývozu a zdiskreditovat sovětské budování v očích dělníků kapitalistických států. Promluvil několik pěkných vět o díle znehodnoceném prací trestanců. Byly přijaty s poklonou jeho důvtipu.

Nevíme, co bylo dále mluveno po přátelském diner při černé kávě na verandě milionářské vily v Miami Beach. Po několika dnech se v amerických listech prostě objevily první bolestné výkřiky uražené mravnosti a lidskosti: Sovětský svaz vyváží trestanecké zboží!

Snad za čtrnáct dní, snad za tři neděle potom jsme seděli v Rostově v klubu kovodělníků. Svačili jsme. Nad vybranou skořápkou vajíčka se náhle rozesmála tvář soudruha Dvolajského, redaktora Molota. Mám něco pro vás. Novinka! – smál se – poslední móda! – Chvíli se přehraboval ve své aktovce. – Holoubci, jsou vynalézaví, ti vaši evropští kolegové! – Smál se. – Aha, tady… – Jeho ruka vyplula z aktovky, obezřetně obeplula láhve Narzanu, rozhozené po stole, a zakotvila před mýma očima. Z ní jako vlajka nad hlavním stěžněm vlál pečlivě uhlazený výstřižek ze zahraničních novin.

Byl to roztomilý francouzský článeček o Sovětském svazu, zobrazeném v podobě jediného velikého kriminálu. To bylo velmi logické. Vycházeje z předpokladu, že pětiletka je zřízení na vyvolávání krize v Evropě a Americe pomocí vývozu senzačně levných výrobků, vyrobených neméně levně, protože zdarma sovětskými trestanci, nehodlal se samozřejmě spokojit obvyklými rozměry věznic. Nemohl přece připustit, že by normální počet trestanců (třeba sovětských) mohl mít tak zhoubný vliv na zkušený a osvědčený kapitalistický řád. Logika mu ukázala pravdu: v SSSR je sto šedesát miliónů trestanců.

Druhého dne jsem četl překlad článečku v humoristickém feuilletonu Molota.

A zapomněl jsem na něj. Založil jsem kamsi výstřižek a již jsem jej nenašel. Bylo tolik krásných věcí, jež jsem opatroval.

Ale později – „doma“ – jsem si na něj vzpomněl. Byl to přece jen zajímavý dokument. Hledal jsem jej marně ve starých časopisech. Nalezl jsem jiné, byly také hloupé, ale žádný z nich neměl tu krásnou úroveň prostoty jako on. Náhoda mi objevila druha, který se mu vyrovnal. Je z pozdější doby, pravda, ale o to je jen vyvinutější. Vždyť i kampaň se zatím vyvinula a z trestanecké práce se stala obecně nucená práce v Sovětském svazu. Mister Will již nebyl autorem tohoto rozšíření. Nebylo by spravedlivé svalovat na jeho bedra všechny zásluhy. I v jiných zemích mají přece své uznané dělnické vůdce, kteří dovedou držet příbor na hostinách, kouřit těžké doutníky a hovořit s hostiteli o starostech, od nichž mohou pomoci; byť ne geniové, přece chytří a zkušení.

Tedy: nalezl jsem svůj nový výstřižek náhodou. Strhával jsem jej jako lístek kalendáře minulých věků, který je třeba zachovat zábavě a poučení budoucích. Později se ukázalo, že byl otištěn v buržoazních časopisech snad všech jazyků a že je těžko zjistit jeho původ. Některé listy udávaly za svůj pramen polský Kurjer Warszawski. Snad. Snad opravdu byla tentokrát Riga předstižena ve svém univerzálním zpravodajství ze Sovětského svazu. To článku neubírá na mezinárodnosti. Z Rigi nebo z Varšavy, z Prahy nebo Paříže – je vždy kouskem mezinárodní organizované kampaně. (Česky byl otištěn v Národní politice ze dne 28. dubna 1931. Cituji český překlad.)

Vzpomínaje na radostné dílo úderných brigád, četl jsem s chutí tento článek, připisovaný nejmenovanému inženýrovi:

„Sovětský dělník přestal být člověkem.

Před několika dny měl jsem náhodou možnost získati hrst informací od očitého svědka, zahraničního inženýra-mechanika, který pracuje již dvě léta u sovětů jako „spec“ – jsa instruktorem a ředitelem při motorovém obdělávání půdy v jednom z nejúrodnějších okresů jižní Sibiře.

Kdo zná Rusko, musí přiznati, že tato rozsáhlostí svou obrovská země jest pokladnicí a zřídlem nepřehledných bohatství surovin všeho druhu, předstihujíc v tomto ohledu i Ameriku. Bolševismus ve svém začátečním období přivedl sice do zmatku dopravní prostředky a tepny komunikační, zničil tovární průmysl, vyvlastnil třídy majetné a zrušil soukromou výměnu zboží, ale nemohl zničit surovin a jich pramenů, téměř nevyčerpatelných.

Ekonomický plán pětiletý, nazvaný lidově „piatiletka“, má především účel vybudovat zničené dílny průmyslové. Avšak za tímto úkolem, takřka viditelným, ukrývá se zámysl mnohem dalekosáhlejší, a to vybudovati v dalekém vnitrozemí, nepřístupném válečnému útoku odboje vnitřního, mohutnou basi ekonomickou, soustřeďující nepřehledná zřídla surovin výživných, průmyslových a zásob prostředků válečných, mezi nimiž vynikající místo zaujímají továrny chemické a laboratoře, vyrábějící bakterie nejhroznějších nemocí nakažlivých. [Jen zde připomenu, že právě takové laboratoře mají nyní USA rozeseté po celém světě, a především v postsovětském prostoru: Ukrajina, Gruzie, Arménie, Kazachstán…]

Zestátnivše kapitál, dílny průmyslové a půdu, zrušujíce vlastnictví soukromé a soukromou výměnu zboží, sověty seznaly, že v tomto řetězu chybí ještě jeden článek – zestátnění práce jakožto činitele moci produktivní. Sáhly po vzoru dějin starověkých. Vždyť nevolnictví bylo základem rozkvětu dávného Egypta, díky nevolnictví vznikly hráze na Nilu, zavodnění celého Egypta, pyramidy a řada jiných monumentálních budov, které přetrvaly staletí; nevolnictví vděčilo za své bohatství i impérium římské.

Sovětský komunismus přerodil se v nejbezohlednější formu státního kapitalismu, což vyžadovalo, aby se cenil jednotlivec pouze jako zdroj práce duševní nebo fyzické, na rovni se skotem pracovním. Soustřeďujíce ve svých rukou kapitál, půdu, dílny výrobní, konečně všechny prostředky výživné a současně i donucovací metody fyzické, sověty mají neobmezenou moc čerpati bezplatnou sílu pracovní z obrovského 150-miliónového obyvatelstva udržovaného pod uzdou terorem a hladem.

Vedoucí místa zaujímají v těchto střediscích průmyslových Němci jako instruktoři, ředitelé a organizátoři. Přichází tam na výcvik početný houf všech druhů zbraně z Německa; v úkrytu pracují nesčíslné zástupy odborníků v laboratořích a pokusných ústavech, sloužících vynálezcům různých prostředků válečných a budování zbrojnice.

Současně v horečném tempu buduje se za Uralem základna aprovizační. Na obrovských stepích jižní Sibiře, na záhonech téměř prvotních, nikdy ještě nevzdělávaných, sedmirečenské oblasti, rovnající se plochou území celého Polska, pracují již tisíce traktorů amerických a tisíce parních pluhů Fowlerových. Vzniká tam mohutná obilnice, aby sloužila středem aprovizačním a zřídlem exportu obilí.

Poměrně nepočetní cizinci, Angličané a Američané, angažovaní jako „specy“, pracují výhradně při řízení motorových prací. Jen v jednom okresu jižní Sibiře, níže od Barnaňa, pracuje kolem 2000 souprav parních pluhů Fowlerových. Každou brigádu 100 pluhů řídí inženýr pomocí 10 inženýrů-asistentů, cizinců. Každou soupravu 2 pluhů Fowlerových obsluhuje 6 – 8 mistrů „komsomolců“ a asi 20 dělníků, konajících nucenou práci. Ke každé takové brigádě přidělena jest skupina GPU (tajné policie), která mimo dozor nad dělníky kontroluje i zahraniční „specy“, aby je nenapadlo zabývati se věcí, která nepatří k jejich působnosti.

[Zde bych všem doporučila vzpomenout si, jak se ve velmi krátké době po vydání tohoto článku rozjely fašistické koncentráky všude po Evropě… No není to ironie?! Cituji: „Ač nebyl koncentrační tábor poblíž bavorského městečka Dachau vyhlazovací ani největší, drží nelichotivé privilegium: Byl prvním a nejdéle fungujícím „koncentrákem“ na německém území. První vězni prošli jeho branou s nápisem „Arbeit macht frei“ právě 22. března 1933. Dachau sloužilo jako „modelové zařízení“, kde byl prakticky vypracován a vyzkoušen systém správy koncentračních táborů a zacházení s vězni.“

 Nezdá se vám, že s ohledem na tu skutečnost, že fakticky stojíme před 3. světovou válkou, jako oni tehdy stáli před tou druhou, je to na pováženou?!]

V pracovních brigádách není jmen. Dělník přestává býti lidským tvorem. Na krku má zavěšenou tabulku s řadovým číslem, a aby nemohl zaměniti tabulky s jiným dělníkem, tož číslo spolu s označením série vypalují mu železem na rameni. Dozor sanitní je omezen na protipůsobení nakažlivým nemocím.

Nejmenší odpor likviduje se mistrem „komsomolcem“ nebo GPU pomocí revolveru systému Nagan a „číslo“ zapisuje se při večerním apelu na evidenčním archu „v raschod“.

Mzda dělníkova sestává z libry chleba denně, trochu krup a soli a několika kopejek sovětské měny, za které se může koupiti pouze vodka a machorka, pak měsíčně z libry slaniny, libry cukru a jistého množství čaje v kusech (kirpičnyj čaj), konečně z 12 aršinů hrubého plátna ročně. Rovná se to několika grošům denně na naše peníze.

Robota od časného rána až do noci. Svátků není, kromě několika sovětských výročních dnů. Nemocnice vlastně neexistují. Těžce nemocní umírají od střel GPU. Avšak „materiál lidský“ nechybí. Po ukončených polních pracích brigády dělnické přehodí se do jiného kraje na práce v lesích a k „černé práci“ v dílnách průmyslových atd.

Při tak nízké ceně roboty, byť její výnosnost byla i nejmenší, a při bolševickém nepočítání transportu, vývoz sovětský nemůže být nazván „dumpingem“, poněvadž poskytuje možnost vyjíti i při minimálních cenách prodejních.

Jaký jest podle zámyslů sovětských ekonomů konečný cíl „pětiletky“? Vybudování hospodářské moci, jaké dosud na světě nebylo, která prodejem laciných výrobků musí otřásti základy života zemí civilizovaných, vyvolávajíc nedohledné ve svých důsledcích převraty sociální, hospodářské a politické.“

Četl jsem s chutí tento článek. Ale smích se zvolna měnil v pohnutí. Bylo toho příliš mnoho na těch několika řádkách. Zdálo se mi, že jejich autor je již dávno, dávno mrtev a útržek novin z roku jedenatřicátého, žloutne a tuhne před mýma očima v stařičký pergamen, na nějž rytíř patnáctého století napsal svá neuvěřitelná dobrodružství mezi nevěřícími, vymýšlená za dlouhých dnů putování k svatému hrobu. Jerusalem byl příliš daleko a cesta byla namáhavá. Nikdy tam nedojel. Zastavil se kdesi v Uhrách pod věchýtkem zájezdní hospody, dosedl těžce na dubovou stolici a odepjal meč, který mlčky rezavěl, krčmářka nosila medovinu, kůň ve stáji spokojeně ržál nad dobrým ovsem a rytíř psal. Psal, co slyšel a co chtěl slyšet, a v medovině byla fantazie. Vrátili se oba v dobrém stavu do vlasti, kůň i rytíř, a rytíř vypravoval a dával kolovati svým pergamenům…

Na místě krčem vznikly kavárny a staré stáje nahradily garáže. Svět se zmenšil. Kdesi v Polsku či v Litvě nebo v jiné zemi věřících seděl muž a psal. Psal o nucené práci v Sovětském svazu, o otroctví a hrobech beze jmen. Nebylo to před pěti sty lety? Ne, říkáte, a přece historik bude shovívavější než naše ironie. Vždyť ten ubohý novinářský výstřižek jako staré, bortící se pergameny nerostl jen z nenávisti, ale i z nevědomosti a bázně před zachycenými slovy, jež nezná, jež nikdy neviděl [A vidět nemohl, protože bolševici byli v dohledných a doložitelných dějinách první, kteří to v takovém rozsahu dokázali!] proměněny v člověka, věc nebo děj a jež si naplňuje děsivými představami.

Pětiletka, plán velkolepého budování nového života, vzbuzuje v něm představu továren na výrobu smrtících epidemií.

Turksib, Dněprostroj, Magnitogorsk, Kuzbas, nová díla bohatství miliónů, dostávají podobu pyramid, náhrobků mrtvých egyptských faraonů, jež stály tisíce lidských životů.

Komsomolci, ti mladí a veselí hoši z Komunistického svazu mládeže, mění se mu v sveřepé plantážníky, rozkročené nad otroky s revolverem v ruce a odstřelující každého, komu únava nebo nemoc vzaly sílu k práci.

A úderné brigády, ten projev největší dělnické svobody, ta skutečnost nejsvobodnější pracovní vůle a iniciativy dělníků, ta nejjistější záruka socializmu, ukazují mu obraz nevolnictví, roboty, práce otroků s číslicemi zavěšenými na prsou a vpalovanými žhavým železem do ramen.

Historik snad bude shovívavý k této zprávě, zapsané do měkkého, rozpadávajícího se papíru novin.

Ale historik se musí ptát: Věřil někdo tenkrát těm pošetilým slovům směšného, bázlivého a podvodného rytíře z roku 1931? [Jsou bohužel takoví, kteří jim věří i dnes!]

A my mu musíme odpovědět: Věřil. Byli takoví, kteří věřili.

A pak se historik zeptá: V jaké době to bylo?

A to bude konec jeho shovívavosti.

Neboť my mu musíme odpovědět: Bylo to v době, kdy dělnické ruce v Sovětském svazu dělaly zázraky bez tajemství. Bylo to v době, kdy sovětští dělníci uskutečňovali dílo prohlášené za nemožnost. Bylo to v době, kdy mocnými údery kopali základy, kuli železný materiál a montovali konstrukci nové obrovské budovy socialismu. Celý svět je viděl, nebylo možno je zapřít a tento skrček v novinářském brnění chtěl jejich heroismus proměnit v tupé otroctví. Ne, shovívavost ani smích nepatří podvodným rytířům, kteří odepjali zrezivělé meče a stáhli po peru. Neboť se nevzdali boje a toužili zabíjet ranou do zad.

A přece jen nakonec budou směšní. Přes všechnu svou nenávist a přes hanebnost své práce. Budou směšní, až na stránkách historie budou uložena jejich slova o nucené práci v Sovětském svazu vedle skutečnosti socialistického soutěžení, úderných brigád, dělnických organizátorů a vynálezců.

Socialistické soutěžení!

Ze všech velikých a podivuhodných věcí, jež poznáš v Sovětském svazu, toto je největší. Ze všeho, co tě strhuje, toto je nejsilnější. Ze všeho, co vidíš růsti a tvořiti se, toto je nejdůležitější.

Je to nová metoda práce.

Je to metoda práce, budující socialismus.

Příteli skeptiku, který nehodláš být nadšen novými továrnami v Sovětském svazu! Domníváš se, že nejsou dostatečným svědectvím nového řádu. Dobrá, ustoupím ti nyní. Měj oči zavřené před rozdílem krize a růstu! Skeptiku, který se pohoršuješ nad naší láskou k sovětským traktorům!  Zdá se ti býti malicherným vynášením vymoženosti, jež v jiných částech světa třeba již dávno zevšedněla. Dobrá, ustoupím ti nyní! Nechť tedy nevidíš rozdíl mezi kapitalistickou a socialistickou mechanizací zemědělství, rozdíl mezi traktorem, který ubíjí farmáře, a traktorem, který ulehčuje práci, znásobuje životní úroveň, spojuje pevně rolníka s dělníkem a mění živoření malého zemědělství v kapitalismu v socialistickou velkovýrobu. Skeptiku, který nechceš přiznat, že všechny sociální vymoženosti Sovětského svazu jsou svědectvím nové společnosti! Ustoupím ti nyní. Ustoupím ti, abych tě získal.

Neboť: Co řekneš socialistickému soutěžení v Sovětském svazu? Co řekneš tomu, že miliony dělníků v SSSR pracují nevídaným tempem, které samy určují? Že zaostalí neškolení nebo málo školení sovětští dělníci bez dlouhé zkušenosti, bez vysoké technické kultury daleko předstihují své druhy z kapitalistických zemí? Že překonávají s údivnou rychlostí všechny překážky, jež jejich práci klade jejich neškolenost a zaostalost celé země, že překonávají překážky, před nimiž by dělníci kapitalistických zemí musili bezmocně složit ruce v klín? Co tady působí, že země, která musí z dálky dohánět vyspělé kapitalistické země, předehnala je daleko ve svém tempu?

[Já bych se hlavně ptala, proč najednou bylo možné to, co za cara možné nebylo? Praxe je kritériem pravdy! Přece měl k dispozici vše to, co i bolševici. Navíc nemusel hnát zemi do války ani přicházet o zdroje v občanské válce, mohl toho všeho dosáhnout jen jiným řízením. Myslím, že jediná možná odpověď zní, že co je z pohledu jednoho chybou řízení, je z pohledu toho druhého (v tomto případě cara, respektive vrcholku elitářské pyramidy) jeho cílem! Cílem bylo udržovat zemi zaostalou! Cílem bylo, aby lidé pracovali do úmoru, orali dřevěnými pluhy, v pravidelných intervalech umírali při hladomoru, neuměli číst a psát, aby se náhodou nedostali k nežádoucím informacím, a nezkracovala se jim pracovní doba, aby na „nežádoucí myšlenky“ neměli čas a sílu. Cílem bylo, aby se společnost dělila na vyvolené a pracovní dobytek! Málokdo si dnes pokládá otázku, jak by vypadal západní kapitalismus, kdyby se v Sovětském svazu řízení nechopili bolševici a nezačali všechny tyto uměle stavěné překážky bořit. Zkrátila by se snad pracovní doba na Západě? Měli by lidé plošné starobní důchody? Měli by dovolenou? Bylo by globální řízení nuceno vyrobit ze západní Evropy výkladní skříň, kde se špína smetala pečlivě do kouta a zdroje na to vysávali z třetího světa?! Dnes se v Rusku rozhoduje o nové ideologii a opět se idealizuje toto carské období. Jen se podívejte na to zahájení Olympiády v Soči, které dnes porovnávají s tím hnusem ve Francii. Ale není to tam snad carský důstojník tančící někde na bále? Zatímco nádeníci se někde lopotili v potu tváře? A co pravoslavná církev? Nebyla to snad ona, jejímž prostřednictvím byli negramotní lidé informačně řízeni? A ta dnes má jít lidem příkladem? Prosím zde oddělovat organizované náboženství, tj. reálné řídící struktury ovládající informačně lidi, od toho skutečného, od linky k Bohu, kterou je každý schopen navázat sám prostřednictvím svého svědomí. Proč dnes nejsou schopni zatočit s Ruskou centrální bankou, která očividně ekonomiku Ruska programově dusí?! Protože se bojí přijít o své postavení otroka v domě! Protože se bojí přijít o to, co si dle svého soudu vydobyli. Je jedno, že kolektivně by na tom byli dnes desetkrát lépe, a že pokud se nevrátí ke zkušenostem bolševiků, brzy o to stejně v digitálním koncentráku přijdou… Novodobí sedláci budou dál pracovat od nevidím do nevidím, jen aby mohli zůstat sedláky a vytahovat se na své čeledíny! Aby mohli být těmi otroky v domě a ne v dolech, to je přece životní úspěch! Proč by měli pracovat na tom, aby se dobře dařilo většině?! Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, lepší smrádek, ale teplíčko! Já ale myslím, že takhle se tím náměstkem Boha na Zemi nikdy nestanou!]

„Letos už máme 90 miliónů hektarů. Osmašedesát procent hospodářů je už v kolchozech.“

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.