V porovnání se pozná mnohé. A proto si Lidi z propasti proložíme jinými informacemi, aby to porovnání bylo, jak se patří! Lidé bděte!
Moskva v lednu 1935, Julius Fučík
Kolem domu moskevského sovětu jde opět jedna z tisíce volebních demonstrací.
Muzika. Za muzikou rudé prapory /žádné vlasovské, Hitlerem posvěcené trikolóry!!!/ A za nimi v první řadě vysoký, hubený stařík, starý tak, že už i jeho lysá hlava zbělela.
Na volební schůzi se u nás zastavuje předseda rajonního sovětu: „Podívejte, jaké úspěchy! A jaká aktivita! I Foma Matvějevič jde volit.“
Foma Matvějevič je stařík s bílou lysinou. Sedí opět v první řadě a levou ruku si přidržuje u ucha i při zprávě předsedy rajsovětu, i když s námi mluví. Nedoslýchá. Je mu 83 let.
Starý volič, pravda. Ale jsou možná v Moskvě i starší. Tím se Foma Matvějevič neproslavil. Ale tím, že dnes po prvé volí.
Nevolil dosud. Demonstrativně nechodil k volbám do sovětů. Byla to skoro otázka jeho posmrtného života. Nemohl se dopustit takového hříchu, aby poslouchal řeči sovětských funkcionářů a na jejich výzvu zvedal ruku, třeba i proti nim. Foma Matvějevič byl pravoslavný a nezměnil svou víru ani dnes, kdy jde po prvé volit. Nezapřel svého pána boha, ale zapřel už svého popa.
„Pročpak, vážený Fomo Matvějeviči, jste se přece jen rozhodl jít k volbám?“
„Pro vodu,“ říká Foma Matvějevič.
„Pro vodu?…“
„Tak,“ přitakává stařík, „kvůli vodovodu…“
Lidé se dostávali všelijak k sovětské skutečnosti. Proč ne vodovodem? Ale je to zajisté cesta pozoruhodná a stojí za to projít ji znovu se staříkem. Vypravujte, vážený Fomo Matvějeviči.
K jeho historii jdeme přes jeho smutek. Měl ženu a jedenáct dětí. Ženu a devět dětí zabil tyfus. (Jen dva synové zůstali – a ti padli ve světové válce.) Foma Matvějevič je sám již devatenáct let. Ale ovdověl již před pětadvaceti lety a dva dny po tom, kdy vyvezli jeho opuchlou tyfosní ženu, přinesli rakev pro jeho deváté dítě. Lehčeji se umíralo na Krasnoj Presni, daleko od centra Moskvy, lehčeji se tam umíralo než žilo. Zabíjela bída, hlad, fabrika a – tyfus.
Foma Matvějevič vzpomíná na svůj život a na úlohu vody v něm. Jen karavana v poušti prý může poznat pravou cenu vody. Není to tak zcela pravda.
I Foma Matvějevič, proletář z moskevské periferie, ji dobře zná. Neboť v dobách, kdy ještě nebyl tak zcela sám, voda, skutečně čistá voda, se před ním nikdy neobjevila. A proto je nyní tak sám.
První moskevský vodovod
Historie Fomy Matvějeviče začíná vlastně dříve, než on sám ví, a jsou v ní události, které on ještě nepamatuje. Patří-li k historii přesná data, zde je jedno z nich: rok 1779, kdy je po prvé jednáno o projektu moskevského vodovodu. A zde druhý letopočet: rok 1805, kdy po 26letém budování byla konečně puštěna první voda z mytičinských pramenů devatenáctikilometrovým cihlovým potrubím do Moskvy, ovšem jen do centra Moskvy.
Jen několik let se Moskva mohla chlubit touto vymožeností. Korupce pronikla i do vodovodu. Špatně provedené dřevěné základy potrubí prohnily, cihlové potrubí se bortilo, voda vytékala a do vodovodu vnikalo bahno a kal. V několika letech místo 330 tisíc věder čisté mytičinské vody denně přitékalo do moskevských kašen jen 40 tisíc věder kalu.
Tak smutně končí historie prvního moskevského vodovodu a přichází nové datum: r. 1835. Tenkrát smontovali železnou nádrž v Sucharevské věži (a – kdepak je dnes Sucharevské věži konec!) a odtud vedli potrubí do pěti kašen ve středu města.
To už sám Foma Matvějevič pamatuje: stála kašna, kolem ní bláto a seno, izvoščici ponořují špinavá vědra do zneklidněné vody a napájejí koně a služky ve stejných vědrech odnášejí odtud vodu pro domácnosti bohatých kupců. Hle, to byla kupecká hygiena, to byla hygienická péče buržoazní Moskvy o sebe samu.
Ale na periferii nebydleli bohatí kupci. Tam bydleli Fomové Matvějevičové a jejich rodiny a pro ně hygiena buržoazní Moskvy nepočítala ani s takovou vodou, o niž by se dělili koně s lidmi.
Po moskevské periferii projížděly vozíky s dřevěnými bečkami, vozkové křikem upozorňovali na své zboží a do věder nalévali neuvěřitelně špinavou, mastnou vodu, natahujíce ruku po kopejce za vědro.
Byla to voda přímo z řeky Moskvy, čerpaná tam, kde byla Moskva nejpřístupnější, tam, kde město vylévalo všecku svou nečistotu, všechny své odpadky a kde na hladině pluly ostatky lidské existence. To byl vodovod dělnické periferie, jaký pamatuje Foma Matvějevič.
Ale nemusíte hledat jeho stáří, chcete-li nalézt pamětníka takového vodovodu. Až do roku 1904 – to je další datum naší historie – fungovalo v centru města pět kašen, zásobovaných vodou ze sucharevské nádrže, a na periferii – vozíky s bečkami kalné, páchnoucí vody.
A potom? Roku 1904 byl v Moskvě konečně zřízen vodovod, hodný toho jména. Zajišťoval osm věder vody denně – ulicím bohatých kupců, velkostatkářů a generálů. Do dělnických čtvrtí nebyl prodloužen. Projektanti vypočítali, že dělník nepotřebuje víc než dvě vědra denně. A dvě vědra – to je možno v ruce donést ze středu města, zachce-li se vůbec proletáři takový přepych, jako je čistá voda. Nač tedy vodovod.
Bohatí kupci, velkostatkáři a generálové konečně pili dobrou, filtrovanou vodu. A na periferii dál jezdili vozkové s bečkami a prodávali po kopejce svůj tekutý extrakt smrti.
Extrakt byl pravý, nefalšovaný. Jeho dílu se dařilo. Sedmdesát pět procent dětí na dělnických periferiích Moskvy podléhalo epidemiím dříve, než dosáhlo pěti let. Tři a půl procenta obyvatel periferie umíralo ročně. Tak zemřely děti Fomy Matvějeviče, tak zemřela i jeho žena. A jestliže periferie nevymřela docela, bylo to proto, že nové a nové desetitisíce dělníků přicházely z venkova a stávaly se materiálem pro nové epidemie, které je pohlcovaly. /Hleďme, stejný mechanismus jako v tom Londýně ještě v roce 1902, že? Asi, náhoda ne? Možná by to nebylo od věci připomenout tomu skvělému ministrovi zahraničí Lavrovovi, až zase bude mlít o tisícileté historii Ruska s náznakem, jak to za cara bylo skvělé a navrhovat přejmenovaní měst pojmenovaných po těch strašných bolševicích. Není to náhodou to, co dělají na Ukrajině svou dekomunizací? A vy že je chcete denacifikovat?! Pokud je mi známo, nacisty porazili bolševici!!! Co takhle si nejdříve zamést před vlastním prahem?!/
Tohle všecko viděl Foma Matvějevič, a třeba byl ochoten připisovat toto hromadné vraždění vůli boží – nebyl slepý: podezříval lidi, že pánu bohu pomáhají. /Foma Matvějevič slepý nebyl, což se nedá říci o hodně lidech v dnešní Ruské federaci…/
Město, které denně vypije řeku
Dlouhá léta po revoluci a občanské válce by Foma Matvějevič nepřiznal, že rok 1917 je nejdůležitější letopočet v jeho historii. Nesouhlasil s revolucí. Neuznával sovětskou vládu pro její „hříšnost“, pro to, že porušila všecky zákony společnosti z boží milosti /Nu, žádné strachy, oni je v dnešní Ruské federaci opět usilovně vrací…/, pro to, že sáhla na vrchnost a sama rozhodovala, kde mělo rozhodovat nebe. Ale když před dvěma lety uviděl v jámách podél chodníků kamenné potrubí a když v předsíni svého pokojíku po prvé otočil kohoutkem a do mísy vytekla čistá, chladná voda, Foma Matvějevič zakolísal a utřel si vzrušené stařecké slzy.
„Cožpak i tohle – mohl by být hřích?“
Ale ještě nepodlehl. Až před čtrnácti dny.
Šoural se ulicí a za výkladem uviděl diagram. Nikdy se nedíval na takové věci – ale na tomto diagramu bylo něco zvláštního. Něco, co již dávno neviděl, ale co dobře znal: byl to obrázek známé figurky vozky s bečkami vody. Ten, kdo kreslil diagram, chtěl nějakým symbolem znázornit moskevské zásobování vodou roku 1900; nepočítal se staříkem – ale upoutal ho. A stařík zvolna sjížděl očima po dalších symbolech, po kašnách, po staré rublevské vodárně – až do konce. A na konci byla mapa průplavu Volha – Moskva. Ale předtím ještě byl pozoruhodný obrázek: teče řeka (podle nábřeží bys řekl, že to je Moskva), čtyři lidé se naklánějí z nábřeží a pijí vodu z řeky – a za nimi už je jen prázdné, vyschlé řečiště.
Foma Matvějevič není zcela negramotný. Číslice dovede přečíst. A stál před výkladem, nedbaje mrazu a otírajícího se proudu lidí, až rozřešil záhady názorného diagramu: problém zásobování vodou moskevského obyvatelstva.
Foma Matvějevič pochopil: jestliže všem obyvatelům města Moskvy má být zabezpečeno zásobování čistou vodou, jestliže i on, Foma Matvějevič, již pije vodu z vlastního vodovodu, jestliže přitom voda zalévá nové sady a stříká z hadic, umývajíc ulice – je třeba mnoha a mnoha milionů litrů vody. Kolik že říká diagram?
480 milionů litrů vody denně „vypije“ Moskva v roce 1935.
A kolik že vody protéká řekou Moskvou u rublevské vodárenské stanice?
Právě – 480 milionů litrů denně, vypočítali projektanti.
Lehne město Moskva u rublevské stanice na řeku Moskvu a vypije ji do poslední kapky. Obrázek diagramu nepřehání – dál už zůstane jen prázdné, vyschlé řečiště.
Foma Matvějevič se zbožně polekal takové budoucnosti.
Velký projekt pro Fomu Matvějeviče
Stařeček Foma Matvějevič neměl ani tušení, jaká nebezpečí se prohánějí nad jeho hlavou, když toho dne polekán přišel od diagramu a s pohnutím otáčel kohoutkem svého nového vodovodu, louče se s čistou, čerstvou vodou. Ale na štěstí pro něho dávno předtím uvažovali o těch nebezpečích inženýři a delegáti moskevského sovětu, s nimiž Foma Matvějevič nechtěl mít nic společného. Nevěděl nic o jejich práci – ale pověděl mu o ní „molodoj čelověk“ (jak s rozvážnou úctou říká stařík) – komsomolec Rochlenko, kterého mu poslali, když začal chodit po domě a strašit věčnou smrtelnou žízní.
Moskva roste, občane Fomo Matvějeviči, a poroste v největší město světa. Určitě, otče! Víte, že se za poslední desetiletí zdvojnásobil počet obyvatel? Víte, že už máme v Moskvě tři a tři čtvrtě milionu lidí? A co za rok? A co za pět let? A když za rok vypijeme všechnu vodu z řeky Moskvy, co by s námi bylo za pět let? Vidíte, občane Fomo Matvějeviči, o tom my přemýšlíme. Přemýšlejí o tom inženýři, rajsovět, mossovět, Komsomol, celá strana v čele se soudruhem Stalinem.
A rozhodli jsme se vzít na pomoc Moskvě – Volhu.
Komsomolec Rochlenko pokreslil všecky okraje „Komsomolské pravdy“ plány velkolepé stavby průplavu Moskva – Volha. A když stařík ještě všemu nerozuměl, překročil „molodoj čelověk“ všecka pravidla kultury nového člověka a kreslil vodní profily, přehrady a čerpadla na desky vypůjčené knihy. Stařík byl trpělivý, ale nerozuměl ničemu, dokud „molodoj čelověk“ nepochopil, že musí vyjít od praménku vody z jeho vodovodu, aby mu přiblížil největší průplav světa.
A pak najednou bylo i staříkovi všecko prosté a jasné. Položí se tři miliony kubických metrů betonu. Vznikne průplav dlouhý 128 kilometrů – o 47 kilometrů delší než průplav Panamský. Zdymadla a čerpadla budou zvedat vodu Volhy přes výšiny, zvednou ji až na 38 metrů. Volha poteče do Moskvy a po její hladině poplují námořní lodi až do hlavního města.
Nad Moskvou u vsi Puškino se průplav rozlije v obrovské jezero. Jen malá jeho část bude přístupna lodím. Všecko ostatní – to bude voda pro město Moskvu. Na březích toho jezera nebude domů, nebude lidí, kteří by znepokojovali jeho vody. Tiše se budou vlnit a ukládat svůj rmut na dno. Odtud pak třicet kilometrů dlouhé potrubí povede vodu do moskevské čistící stanice a Foma Matvějeviš na Krasnoj Presni otočí kohoutkem – a do jeho skleničky bude utíkat voda horní Volhy.
Stařeček Foma Matvějevič je už cele zabořen do problému. A nakonec se ptá starostlivě: „Ano, ale kdy?“
„Brzy, otče,“ uklidňuje Rochlenko, „už roku 1937. Za tři roky budeme hotovi – a Panamský průplav stavěli jedenáct let…“
„A do té doby?“
„Molodoj čelověk“ významně přidržuje prst na jednom bodu svých nákresů:
„Neříkal jsem vám, Fomo Matvějeviči? Na všecko myslíme. Podívejte, Istra. Co se nazlobila! Přijde jaro, velká voda, Istra rozvodní Moskvu, zatopí kanály, sklepy, nadělá škodu. A v létě není vody. Nu – a co když postavíš přehradu? Zadržíš jarní vody a můžeš zásobovat celý rok. Velké město, Fomo Matvějeviči, největší město světa musí mít na všech stranách zásoby vody. A tak jsme i udělali. Vy nečtete noviny, otče, a to je škoda. Ale já vám to povím: přehrada na Istře už je hotova. 7. listopadu jsme ji předali veřejnosti – a od jara bude Istra dávat Moskvě 160 milionů litrů vody denně. A ani největší město světa nevypije tolik vody.“
První volba Fomy Matvějeviče
Stařík sedí v první řadě a bedlivě naslouchá referátu. Když předseda rajonního sovětu mluví o průplavu Volha – Moskva, stařík nadšeně tleská. Snad po prvé v životě. Do schůzí nikdy nechodil a v kostele se netleská. Stařík nám neříkal, jak si to vypořádal s pánem bohem, bez jehož vůle ani vlas z hlavy nesejde – když vzpomněl na mrtvou ženu a jedenáct dětí.
Ale s lidmi si to vypořádal. Tak, jak se říká „po dělovomu“. Snad to bylo proto, že seděl v první řadě, snad proto, že jsem se díval víc na něho než na jiné – myslím, že Foma Matvějevič první zvedl ruku pro delegáty do sovětu.
(Mimochodem: mezi zvolenými delegáty do rajonního sovětu je i „molodoj čelověk“, komsomolec Rochlenko.)
Takže průplav Moskva – Volha a nejen to, těch staveb socialismu bylo až až a nikdo nečekal, až přijdou investoři ze zahraničí. Co to porovnat třeba se stavbou čističek z národního projektu „Ozdravení Volhy“ a „Zachování jezera Bajkal“ v dnešní Ruské federaci, Vladimire Vladimiroviči? (https://t.me/yurasumy/27607) Vracíte se do těch skvělých časů, kdy bylo škoda vodovodu pro periferii? Vlastní kapsa má přece přednost. Já vím, že ne ta vaše, ale přece to zastřešujete svým „režimem“, jako to dělal svého času Stalin, ve svém, jak jste ho nazval? „Režimu“!!! A víte, je dobré to oddělit od režimu Chruščova, když už jsme u těch „režimů“, ale co bych vám radila, však ta fakta jistě dobře znáte. Škoda jen, že je nezná široká veřejnost. (Zde malá nápověda: https://kob-forum.eu/2024/03/19/unorova-revoluce-navrat-k-tomu-co-tu-bylo-je-nemyslitelny-zachar-prilepin/
Ono je totiž řízení a řízení, víme? Podle plodů poznáte je. Ty vaše nebyly až tak špatné, ale za stávající koncepce lepší nebudou. Bandy jsou bandy a ty vždy hledí přednostně na svůj prospěch. A ještě je tu to nadnárodní řízení, že? To se potom realizují projekty typu koronaviru jedna radost, všude, i u vás, stejně jako školské reformy. (https://kob-forum.eu/2026/06/29/a-znovu-ke-knize-nejen-o-skolstvi-ze-zakazaneho-vzdelani/) No to se podívejme, všechno se to podobá jako vejce vejci! Že jste ve školství doporučil zavádění metody Bazarného? POUZE DOPORUČIL? Je vám jistě známo, jaké dopady má její nezavádění na zdraví dětí?! Vím, že jste s tou metodou byl seznámen už dávno. V tom případě by bylo dobré, aby se prokuratura kromě těch „stavitelů“ čističek podívala blíže i na ministerstvo osvěty a školství! Nemyslíte? Není snad jejich přímou povinností dbát o zdraví dětí a mládeže?! Podle ovoce poznáte je…
PS: Další doklad „úspěchů“ stávajícího režimu v Ruské federaci, který tak rád ohrnuje nos nad bolševiky:
V současné době vykazuje většina hlavních vodovodních řadů a distribučních sítí v Jekatěrinburgu opotřebení v rozsahu od 70 do 100 %. Stav těchto sítí do značné míry určuje jak spolehlivost dodávek vody, tak také kvalitu pitné vody dodávané obyvatelstvu (c) Kommersant.
Během následujících šesti let se zhorší kvalita teplé vody v domácnostech v Jekatěrinburgu, Věrchní Pyšmě a Běrezovském. Od 18. srpna letošního roku do 31. prosince 2032 může hodnota zabarvení vody dosáhnout 30 stupňů – oproti normě 20 (což znamená, že voda bude viditelně zabarvená) – a obsah železa se může pohybovat až na úrovni 0,42 mg na litr oproti normě 0,3 mg (což povede k nažloutlému zabarvení vody). Veřejná akciová společnost T Plus ujišťuje veřejnost, že úřad Rospotrebnadzor tyto předpokládané hodnoty schválil a že zjištěné odchylky nepředstavují riziko pro veřejné zdraví (c) Nakanune.ru.
Jak zajímavé. Léta nám tvrdili, že stát je neefektivním vlastníkem. Pod touto záminkou byly vodohospodářské sítě předány do rukou „vážených“ oligarchů. A nyní, o desítky let později, je infrastruktura téměř stoprocentně opotřebovaná a ve městě s 1,5 milionu obyvatel nám z kohoutků oficiálně poteče žlutá sračka. Přesto je vše v pořádku; nikdo za nic nemůže. Dokonce i Rospotrebnadzor se poslušně přizpůsobil.
https://t.me/SergeyKolyasnikov/80674
Jak jinak, že? Vladimire Vladimiroviči? Ale určitě spějete k těm lepším zítřkům…
Předchozí část:
Následující části:
A zde série článků o knize V zemi, kde zítra již znamená včera: