V porovnání se pozná mnohé. Co si třeba přečíst Londonovu knihu Lidé z propasti, z roku 1902 o tom, jak se říše, nad níž nezapadalo Slunce, ve svých dobrých časech starala o své občany a porovnat to s tím, co dokázali pro lidi udělat v SSSR za pouhých patnáct let? Nebylo by od věci popřemýšlet, proč je tak důležité vymazat veškeré vzpomínky na tyto lidi. Pro koho je to tak důležité a jaký cíl tím sleduje?! Já myslím, že cílem je návrat k „lidem z propasti“, a proto Lidé bděte!
Moskva v lednu 1936, Julius Fučík
VIII. sjezd sovětů RSFSR (22. až 29. prosince 1920) jednal o plánu GOELRO, o plánu elektrifikace Sovětského svazu. Byl to první generální plán obnovy a budování sovětského průmyslu, byl to geniální leninský plán, podle něhož měla být zpustošená země na základě nové techniky proměněna v kvetoucí zemi průmyslu i zemědělství – během deseti až patnácti let. Základem byla elektrifikace.
„Jestliže nepřevedeme Rusko na jinou techniku, vyšší než dříve, nemůže být ani řeči o obnově národního hospodářství ani o komunismu,“ říkal Lenin, dokazuje správnost plánu GOELRO. „Komunismus jest sovětská vláda plus elektrifikace celé země, neboť pozvednout průmysl bez elektrifikace je nemožné.“
Plán GOELRO byl schválen. Bylo to právě před patnácti lety.
Bylo to v době, kdy sovětská republika, přejímající strašné dědictví imperialistické války, byla sama zmítána válkou občanskou a intervencí.
Bylo to v době, kdy průmyslová výroba v Sovětském svazu nedosahovala ani dvaceti procent předválečné výše.
Bylo to v době, kdy lidé na Volze umírali hladem, tou nehlučnou zbraní smrti, kterou za sebou zanechávaly ustupující bandy bělogvardějců.
Bylo to v době, kdy nejlepší synové proletariátu i pracujícího rolnictva bojovali na frontách občanské války a ostatní opouštěli továrny i pole, hledajíce od stanice ke stanici kus chleba.
Bylo to v době, kdy Rusko krvácelo, bosé a nahé, v době, kdy kapitalisté celého světa si mnuli ruce, rozdělujíce v duchu sovětské území na své kolonie /jak to dělají doposud…/.
Bylo to v době, kdy všichni nepřátelé socialismu s radostí očekávali pád sovětů v několika dnech, a ti, kteří se tvářili jako jeho přátelé, horlivě křičeli na obranu svých zrad, že cesta bolševiků je cesta smrti.
Bylo to v době, kdy jméno bolševik bylo ve světě úporně ztotožňováno se slovem lupič, se slovem ničitel.
A v této době před delegáty VIII. sjezdu rozvíjel Lenin ten geniální plán elektrifikace, plán neochvějné sebedůvěry revoluce, plán obrovské tvůrčí síly, plán velikých prací, které měli sovětskou zemi nejen vyvést z rozvratu, ale i postavit ji před nejsilnější země světa. Nepřátelé se smáli. Trockij uvnitř Sovětského svazu s jedovatým vtipem zaměňoval „elektrifikaci“ za „elektrofikci“, pan Wels, spisovatel fantastických románů, dokazoval své pochopení pro románovou fantasii druhých, nazývaje Lenina „snílkem z Kremlu“, a ostatní – méně vtipně, zato však upřímněji – nazývali bolševiky šarlatány a blázny. Vždyť ti, kteří podle jejich mínění měli před sebou života na pouhých patnáct dní, měli odvahu si dávat plány na celých patnáct let, vždyť ti, kteří s bojem vládli v zemi až k pláči zaostalé, chtěli uskutečnit zázraky za pouhých patnáct let!
A nyní těch patnáct let prošlo.
Skončily poslední lhůty, které plán GOELRO dal svému uskutečnění.
Měl Lenin pravdu? Dokázali bolševici tvůrčí sílu svého plánovitého socialistického hospodářství?
Dokázali, dokázali tak, že smích daleko odešel z tváří všech nepřátel.
Před patnácti lety, kdy byl plán schvalován, bylo v sovětské republice 10 obvodních elektráren s úhrnnou silou 253 000 kilowattů. Podle plánu mělo býti postaveno 30 nových obvodních elektráren s úhrnnou silou 1 500 000 kW. Dnes však má Sovětský svaz již 95 obvodních elektráren a nově získaná síla dohromady s důležitými elektrárnami závodními je – 4 345 000 kilowattů. Plán GOELRO byl třikrát převýšen.
Před patnácti lety bylo ve Svazu vyráběno všeho všudy 520 milionů kWh energie, z toho v obvodních elektrárnách jen 310 milionů. Podle plánu GOELRO mělo být nyní vyráběno 8 miliard a osm set milionů kilowatthodin. Byl to skutečně veliký plán – ale byl vyplněn již před pěti lety a v roce 1935 dávaly obvodní elektrárny SSSR již osmnáct miliard kilowatthodin a všechny sovětské elektrárny 26 miliard. Za patnáct let vyrostla výroba obvodních elektráren ne osmadvacetkrát, jak fantasticky předpokládal plán GOELRO, ale šedesátkrát.
Před patnácti lety se zdálo „fantasií“, že podle plánu GOELRO mají být v SSSR postaveny dvě elektrárny nad sto tisíc kilowattů. Dnes takových elektráren pracuje v Sovětském svazu již třináct.
Před patnácti lety bylo v SSSR za celý rok vyplaveno 110 000 tun litiny. Tolik bylo již letos vyplaveno za pouhé tři první dny měsíce ledna a sám plán GOELRO je převyšován o polovinu.
Před patnácti lety byla výroba aut v SSSR pouhým snem a plán GOELRO ani nezařadil takový sen do svých číslic. Vždyť ještě po pěti letech – v roce 1925 – bylo v Sovětském svazu vyrobeno všeho všudy 116 nákladních aut a Sovětský svaz se nemohl rovnat ani s Belgií nebo s malým Rakouskem. A dnes je Sovětský svaz ve výrobě aut první v celé Evropě a druhý ve světě, v němž Amerika dosud drží svůj primát.
Před patnácti lety i Lenin mluvil o sto tisíci traktorech na sovětských polích jako o „fantasii“ příštích let a výroba traktorů nebyla zařazena do plánu GOELRO. Vždyť ještě v roce 1925 bylo v SSSR vyrobeno jenom 595 traktorů. A teď, za jediný rok 1935, již daly sovětské závody 110 000 traktorů a ve výrobě traktorů stojí Sovětský svaz na prvním místě v celém světě.
Dnešní Sovětský svaz se ani stínem nepodobá té rozvrácené zemi, která tu byla před patnácti lety. Je mezi nimi takový rozdíl, jaký byl mezi tehdejší surovou skutečností a revoluční „fantasií“ Leninovou, „fantasií“, která byla nazývána šílenou a která dokázala své zdraví a svou plnokrevnou životnost.
Před patnácti lety byl nepřáteli s posměchem přijímán plán GOELRO, který předpokládal zdvojnásobení průmyslové výroby předválečného Ruska. A dnes už nepřátelům není do smíchu. Dnes již sovětský průmysl vyrábí šestkrát více než průmysl carského Ruska v roce 1913.
Hle, třikrát uskutečněný plán GOELRO!
Ale to znamená více než pokrok třikrát stejných patnáctiletí na cestě ke komunismu. Neboť socialistický průmysl dává zcela jiný, nekonečně vyšší užitek pokroku lidské společnosti než průmysl kapitalistický. Tu není soukromovlastnických překážek, tu je plán, plánovité hospodářství, které určuje plné využití všech hodnot pro člověka. Názorný příklad dává právě zužitkování sovětských elektráren. Síť moskevských elektráren překročila nedávno první milion megakalorií spotřebované energie. Potřebovala k tomu jen pět let. Největší kapitalistická elektrárenská společnost světa – newyorská – dosáhla takového množství až po čtyřiceti letech své existence. A co znamená sovětská elektrifikace v díle mechanizace práce, ukazuje ta skutečnost, že již dnes připadá na průmyslového dělníka v Sovětském svazu – kdysi té nejzaostalejší zemi v Evropě – o pět set kilowattů elektrické energie více než v Německu, v nejvyspělejší kapitalistické zemi Evropy, ačkoliv ještě dnes může Německo vyrábět více elektroenergie než Sovětský svaz.
Prošlo patnáct let od schválení prvního hospodářského plánu Sovětského svazu, plánu, který veliký „snílek z Kremlu“ nazval druhým programem komunistické strany. Plán je vyplněn a daleko převýšen. Na základech elektrifikace vyrostl veliký průmysl s nejmodernější technikou a s ní vyrostli i noví lidé, kteří ji ovládli. Stachanovci vládnou mechanismy a drtí staré normy, předhánějíce definitivně kapitalistický svět. Sovětský svaz kráčí ke komunismu.
Proletariát celého světa může být spokojen se svou sovětskou avantgardou.
Pomlouvači, kontrarevoluční posměváčci, kteří před patnácti lety prorokovali blízkou smrt bolševiků, zmizeli ve svých děrách nebo se snaží chytračit lacinými slovy uznání. Ale my komunisté můžeme ještě hrději než dříve procházet ulicemi. Neboť jsme se bili za Sovětský svaz, i když byl ještě rozedrán a hladov, pomáhali jsme mu ničit zahraniční kontrarevoluci, když byl ještě sláb, věřili jsme pevně v jeho vítězství, znali jsme toto vítězství a hlásali jsme je pracujícím kapitalistického světa již tenkrát, před patnácti lety.
Je to i naše vítězství.
(Rudé právo, 12.01.1936)
Pokud vím, tak dnes má Ruská federace celkem problém navyšovat výrobu elektrické energie, která roste jen velice mírně. Že by Vladimir Vladimirovič Putin neměl svůj hospodářský plán? Nebo jej nechává vypracovávat Centrální bance „Ruska“? Tak to se asi změnily cíle řízení? Přejmenovávat Leningrad a Stalingrad, to by jim ovšem šlo. Velice oblíbený a prý výkonný ministr zahraničí Lavrov opět navrhuje přejmenovat další město, ale třeba potom jako náplast pro ty křiklouny dole zase přejmenují nějaké to letiště… Cituji komentář z internetu (https://t.me/prismaprometey/2569):
Občan Lavrov zahájil svůj rozběh v předvoji předvolební kampaně Jednotného Ruska přímo oslnivě svěžím nápadem: „Pojďme přejmenovat město toho „zatraceného komouše“ (Noginsk) zpět na domácký patriarchální Bogorodsk. To se potom lesy a hory roztančí a my začneme skvělý nový život. No, tedy ne tak úplně nový, spíše ten starý, předrevoluční.
Ostatně jsou-li s tím obyvatelé Noginsku srozuměni, kdo jsme my, abychom jim bránili v jejich národním štěstí? Jen bych jim rád napřed připomněl, jak toto odvěké, domácké patriarchální „štěstí“ ve skutečnosti vypadalo, ovšem bez vybásněných fantazií kolektivního Cholmogorovova. A cestou se podívejme, jak to vypadalo se „ctí“ bělogvardějského důstojníka.
Viktor Nogin se narodil, ne-li přímo se zlatou lžičkou v ústech, tak alespoň se spolehlivou stříbrnou. Syn správce textilní továrny a švadleny pro vyšší kruhy získal technické vzdělání, jaké náleželo měšťákovi a ve 14 letech byl díky protekci synovce svého otce, Sergeje Soldatichina, zaměstnán v kanceláři, aby se tam hrabal v papírech.
Řekli byste si, to měl ale v životě štěstí – nebyl na tom jako všichni ostatní, mohl pracovat v kanceláři – jenže tomu mladíčkovi se, kdo ví proč, nechtělo sedět u vrchnosti a jen o pár měsíců později odešel pracovat do barvírny, což byl zdraví nejvíce škodlivý provoz textilní továrny. Zároveň se, zřejmě aby se lépe seznámil s dělnickým životem, odstěhoval ze soukromého bytu svého strýce do Molodcovských kasáren, což byly baráky pro dělníky u továrny.
Atmosféra v Molodcovských kasárnách byla zcela předvídatelná. Podle skoupých Viktorových vzpomínek se dá vykreslit obrázek toho podsvětí: lidská těla namačkaná na třípatrových postelích, pití, rvačky a odporné jídlo, které ani mladé, prací vyčerpané tělo nedokázalo vždycky strávit. Mladý Víťa nezřídka odcházel od stolu, aniž by pojedl.
Později Nogin vyprávěl o životě textilních dělníků, který sám zažil a poznal na vlastní kůži, ve své první knize, kde popisoval ta kasárna, úrazovost ve výrobě, jak ředitel továrny vyhazoval takto zmrzačené lidi na ulici s minimální podporou, pokutoval dělníky za každé kýchnutí a nutil je kupovat zkažené jídlo v továrním obchodu za trojnásobně převýšenou cenu. Tak co? Obyvatelé Noginsku? Stále byste se rádi vrátili do Bogorodsku? Je to v pohodě?
Ale ani tyto bytové problémy Noginovi nebránily v dosahování jeho cílů, jak se můžeme dočíst z pamětí jeho strýce Sergeje Soldatichina. Viktor neustále studoval rozličnou zajímavou literaturu a navazoval kontakty s neformálními vůdci dělnického lidu. V sedmnácti letech už byl tento iniciativní a bystrý chlapec zkušeným barvířem a pod jeho dohledem pracovalo šest barvících kádí.
Viktor však do továrny nenastoupil, aby tam dělal pracovní kariéru, ale aby získal respekt svých soudruhů z provozu a mohl se pustit do naplňování svého již vytyčeného cíle – změnit svět kolem sebe k lepšímu. Tovární inspektor a ředitel továrny, pan K. Palja (jak výmluvné jméno /může označovat pravítko, kterým se trestalo ve školách/) ovšem neocenili Noginovu společenskou iniciativu – Co tě to napadlo, bojovat tu za práva pracujících? – a tak Viktor okamžitě vyletěl z práce na mráz a byl zapsán na černou listinu. Protože si v Moskevské oblasti už kvůli tomu nemohl najít práci ve svém oboru, přestěhoval se do Petrohradu.
Noginův životopis se dále odvíjel způsobem, jaký by se nedal popsat pomocí filmu, protože ani do jednoho by se nevešlo jeho téměř padesát zatčení, čtyřicet trestů a tři útěky; na to by byl potřebný celý seriál. A divák by tomu televiznímu seriálu moc neuvěřil a řekl by: „Co si to tady vymýšlíte? Vždyť toho vašeho hrdinu v každém seriálovém dílu třikrát zatkli? Už vám úplně hrabe, utápíte se ve svých fantaziích.“
Podrobně popsat Noginovu životní cestu v jednom komentáři tedy není dost dobře možné, ale jednu důležitou věc zmínit musím: po celou dobu své revoluční činnosti se Viktor vyhýbal krveprolití a spoléhal se na sílu slova a nenásilný odpor. Což jak uvidíme, ne vždy vedlo k požadovanému výsledku a někdy to končilo ještě větším krveprolitím.
Vraťme se ale na chvíli k dnešku. Lavrovovu iniciativu, aby Nogin upadl do zapomenutí, předvídatelně podpořila celá ta naše monarchistická chátra. Zde je to, co napsal občan Antonovskij:
„Dobrá zpráva!
Sergej Lavrov navrhl vrátit Noginsku jeho historický název – Bogorodsk.
Toto překrásné ruské město v Moskevské oblasti by nemělo nést jméno zrádce Ruska a levicového teroristy Viktora Nogina.
Nogin byl jedním z prvních leninských bolševiků, kteří pracovali proti Rusku, a to jak v ilegalitě, tak i z Londýna.
Po vypuknutí 1. světové války vedl Nogin poraženeckou protiruskou propagandu v Saratově a od roku 1916 potom v Moskevské gubernii. (To Nogin vydával „Jiskru“ – pozn.)
Po únorových událostech roku 1917… odjel na frontu a vyzýval vojáky, aby uprostřed války s vnějším nepřítelem otočili své bajonety proti vládě!
Jméno darebáka Nogina musí být vymazáno z ruské toponymie!“
Trochu slabé, nemyslíte? To proti Sverdlovovi se na tomto kanálu dokázali rozmáchnout více zeširoka – postřílel všechny rolníky a pak je nastrkal do vězení, okradl, sehnal do houfu a nahnal do kolchozu – To byl ale zmetek, těžko byste našli horšího.
A co Nogin? Dělal propagandu, jezdil na frontu, bla-bla-bla, terorista bez teroristických útoků. A kde je krveprolití, gulag a mučení? To je jako v mateřské školce.
A celý ten problém je v tom, že Nogin se žádného krveprolévání nedopouštěl. Navíc ta historka o tom, jak bolševici na čestné slovo, že už nebudou bojovat proti sovětské moci, pouštěli na svobodu mnohé „hrdiny“ budoucího bílého hnutí, má své jméno a příjmení – Viktor Nogin.
Ano, nenapravitelný romantik a humanista Viktor pouštěl bělogvardějské zmetky do všech čtyř světových stran. A to už bylo po krvavé moskevské vzpouře a různých ozbrojených akcích pánů důstojníků. Myslím, že všichni vědí, co potom rudé stála tato Noginova měkkota, ale o to ani tak nejde.
Jen si povšimněte, stejně jako v roce 1917, všichni ti, co se neustále honosili tím svým „mám tu čest“ porušili své slovo a už v roce 1918 začali bojovat proti Sovětskému Rusku bok po boku s interventy. Stejně jako si dnešní následovníci bělogvardějců, ti takzvaní „Synové monarchie“, vůbec nepamatují, komu vděčí za zdraví svých „hrdinů“. A to není žádný ojedinělý výstřelek Antonovského; celé tohle pravosektorácké plemeno je stejné – ničemné.
Za svůj nemístný humanismus byl Viktor potrestán, a fakticky byl vyloučen z politické činnosti. Lenin ale věděl, jak oddělit zrno od plev, znal Noginův organizační talent a přidělil ho k hospodářské činnosti.
Po skončení občanské války byl Nogin pověřen řízením zničeného textilního průmyslu. Průmyslová výrobní kapacita klesla ve srovnání s rokem 1914 dvacetinásobně. Dvacetinásobně!
Viktor ho za tři roky dokázal obnovit na předrevoluční úroveň.
Americký novinář se přijel v roce 1923 podívat na textilní syndikát, který Nogin založil. Zde je úryvek z jeho článku v týdeníku „Nation“:
„V továrních jeslích jsem viděl děti dělnic do sedmi let věku, čisťoučké jako v amerických nemocnicích; jídlo tam mají třikrát denně a lékařská péče je jim poskytována na náklady syndikátu.“
V roce 1923 se Nogin potýkal s náročným úkolem obnovy textilního průmyslu a přitom nezapomínal ani na tovární dělnice s dětmi.
Na jaře roku 1924 Viktor Nogin zemřel ve věku 46 let. Dlouho potřebnou operaci odkládal až do poslední chvíle, a když ho konečně dostali pod chirurgův nůž, bylo už příliš pozdě. Pracovně se zcela vyčerpal, stejně jako mnozí z Leninovy gardy.
Chtěli byste Bogorodsk místo Noginsku? Jak si přejete, mimochodem ten proces je logický. Všechny sociální výdobytky, za které kdysi bojoval Viktor Nogin, dnes pomalu mizí a s nimi zmizí i jméno toho, kdo je pro lid vybojoval… /těch, kteří je pro lidi vybojovali…/
Následující části:
A zde série článků o knize V zemi, kde zítra již znamená včera: