A znovu jsme u série, že vše se nejlépe pozná ve srovnání, věděl to i Julius Fučík, a také si uvědomoval sílu hromadných sdělovacích prostředků a jejich vliv na řízení společnosti, na kvalitu jejího života, kterou mohou zvyšovat, nebo také snižovat… Na to, co provádí ty dnešní u nás i v Ruské federaci, si může každý už odpovědět sám, zvláště, ví-li něco o řízení! /Mé poznámky jsou kurzívou v závorkách, tučná zvýraznění jsou také moje, původní Fučíkova zvýraznění jsou tučně kurzívou./
Výtisk Večerní Moskvy ze dne 8.3.1936, který v článku popisuje Julius Fučík je ke zhlédnutí zde:
https://opac.nekrasovka.ru/books/NEWSPAPERS/VM/1936/VM_1936_055.pdf
TVÁŘ ZEMĚ VIDĚNÁ VEČERNÍKEM
Moskva v březnu 1936, Julius Fučík
„Prostitutka uškrcena vlastní punčochou“
„Tajemný cyklista střílí ženy v jízdě“
„Rozsekal dceru před očima slepé matky“
„Ukousl mu nos za to, že mu vyrazil falešné zuby“
„Každý den jedna vražda“
A k tomu obrázky: místo včerejší operetní subrety v jejích nejnovějších šatech a filmové herečky, méně oblečené, je dnes nahá mrtvola zavražděné v márnici…
… tak vypadá Československo, viděné očima „Pražského večerního listu“.
Ukaž mi noviny své země a já ti povím, v jaké situaci tvá země je.
Velikou část času, který dnešní člověk věnuje čtení, zabírají noviny. Noviny formulují skutečnost, ve které jejich čtenář žije. Noviny formují jeho názory o ní. Noviny rozšiřují v mase občanů svoje oceňování lidí i událostí. Noviny vychovávají. /To platí pro veškerá hromadné sdělovací prostředky, i televizi, filmovou tvorbu, internet, počítačové hry… Proto to není ponecháváno náhodě, přestože to tak pro mnoho lidí může vypadat./ Ve středověku skládali básníci písně o hrdinech a lidé znali jejich život z eposů. To dnes dělají noviny.
A jakpak formují pražské (a zejména ty nejoficiálnější) večerníky skutečnost, ve které jejich čtenář žije? Jakpak vychovávají? Jací hrdinové jsou podle nich v současnosti?
Vrah zezadu, vrah zepředu, vrah z profilu, vrah, když byl ještě školákem, vrah a jeho dědeček – hle, hrdina, kterého večerníky v Československu nalézají! Život žádného ze svých spoluobčanů neznají obyvatelé tak dokonale jako život toho, který se stal vrahem. A kdyby celý tvůj život byl vyplněn velikou prací, kdybys byl vzorem dobrého člověka a kdybys dával příklad svou uvědomělostí – aby se lidé z novin dozvěděli, žes vůbec žil, musíš se dát alespoň zavraždit.
Ukaž mi noviny své země a já ti povím, v jaké situaci tvá země je.
Tvář Československa, jak ji kreslí jeho večerníky, je velmi ponurá. Ale obraz – je pravdivý. Je pravdivý ne snad proto, že vraždy jsou tu jedinými velikými událostmi, které stojí za rozhovor (třebaže ovšem růst zločinnosti je pro Československo právě tak příznačný jako pro všechny kapitalistické země). Ten obraz je pravdivý proto, že vraždy jsou tu zřejmě jedinými velkými událostmi, o nichž večerníky chtějí mluvit a o nichž mohoumluvit, jestliže si kladou za úkol neporušovat příliš vratkou rovnováhu kapitalistického pořádku. Neděje se nic, co by ji neporušovalo – i zprávami o násilném ubíjení lidí ji porušují, ale je to méně, než kdyby přiznávaly obrovské zisky kapitalistů a bídu proletariátu, je to méně, než kdyby psaly o životě jediných skutečných hrdinů dnešní doby, o životě revolučních proletářů, bojujících za vytvoření základny k budování socialismu.
Nepochybuji o tom, že by například „Večerní České slovo“ dovedlo senzačním způsobem upravit zprávu: „Všecky textilní podniky v ČSR pracují na tři směny.“
Nepochybuji o tom, že by „Večerník Práva lidu“ uveřejnil na celé první straně jako vzrušující událost: „Dnes na Kladně zahajuje práci nový kovodělný kombinát, který zaměstná padesát tisíc dělníků.“
Nepochybuji o tom, že by se všecky večerníky Československa rozepsaly o dobrém životě dělníků a pracujících rolníků v ČSR – kdyby byl takový život.
Ale takového života není a lež – i když jí měšťácké listy důkladně prodloužily nohy – má přece jen hranice, za které nemůže jít.
Přiznat takovou skutečnost, přiznat, že v kapitalistickém Československu nikdy už nebudou textilky pracovat ani na tři směny, ba nikdy ne plně ani na jednu, přiznat, že v kapitalistickém Československu nikdy už nebudou postaveny velké nové továrny, které by umožnily plně rozvinout výrobní síly země, přiznat, že v kapitalistickém Československu nikdy už nezmizí nezaměstnanost ani bída malých rolníků – to znamená vyslovit se proti kapitalismu, to znamená vyslovit se pro revoluční změnu řádu.* (Kurzivou vytištěné místo bylo v Rudém právu v r. 1936 konfiskováno cenzurou)
Ale proto tu přece právě existují měšťácké a měšťákům sloužící noviny, aby co nejdéle zadržely ten okamžik, kdy se takto rozhodně vysloví pracující bez nich. A proto hledají v životě takové události, které se jim zdají nejméně škodlivé. A proto oslavují vrahy jako novodobé hrdiny, o nichž má každý znát, kdy se narodili a do které hospody nejraději chodívali, protože skutečné hrdiny, hrdiny revolučního boje, musí zesměšňovat a proslavovat hrdiny práce tam, kde práce není ctí, ale dřinou na cizího, bylo by více pobuřující než povzbuzující.
Dělají jitrnice z krve zavražděných, aby jimi nasytili hladové. To dělají.
A proto i jejich stránkami uvidíš tvář země, ve které vycházejí.
Na ulicích Moskvy kolportéři nevyvolávají: „Večerní Moskva právě vyšla!“
Pohříchu ještě nikoliv.
Liftboy v našem hotelu je vášnivý filatelista a to je moje štěstí. Mám s ním tichou úmluvu. Přináším mu zahraniční známky a on mi za to dává svou „Večerní Moskvu“, když ji přečte. Jinak bych musil stávat každého večera ve frontě jako tisíce moskevských občanů a netrpělivě vyhlížet, bude-li pro mne v náručí prodavače také jeden exemplář.
Novin je ještě nedostatek. Je nedostatek papíru.
Carské Rusko vyrábělo ročně všeho všudy 225 tisíc tun papíru – a papírny byly většinou ve Finsku a v baltických státech, které nejsou součástí Sovětského svazu. Po občanské válce zůstalo v Sovětském svazu jen několik malých továren, schopných vyrobit za rok 34 tisíc tun papíru. Ale bez papíru nebylo možno ani pomýšlet na zvýšení kulturní úrovně sovětských občanů. Papír byl tedy dovážen za drahou valutu. Za pětiletí 1925 – 1930 bylo do SSSR přivezeno téměř za tři miliardy korun zahraničního papíru, ale ani takové množství ovšem nestačilo. Dnes už je roční výroba papíru v Sovětském svazu 640 tisíc tun – a to stačí právě na to nejnutnější. V tomto roce začne pracovat obrovská papírna na Kamě, ve výstavbě jsou nové továrny, na konci příštího roku bude již na každého sovětského občana připadat tolik papíru, kolik dnes připadá na jednoho občana v Americe nebo v Anglii.
To je, řekněme, negativní část vysvětlení, proč jsou tady na noviny fronty. Druhá část vysvětlení zní, myslím, positivněji: V carském Rusku ze sta lidí bylo sedmdesát negramotných. Loni ze sta obyvatelů Sovětského svazu bylo již jen sedm negramotných. V carském Rusku vycházelo v roce 1913 jen 859 novin v celkovém nákladu dvou milionů 700 tisíc exemplářů. Nyní vychází v Sovětském svazu jedenáct tisíc novin a jejich náklad je čtyřicet milionů exemplářů. Aby byl ukojen hlad po novinách, bylo by třeba zdvojnásobit tuto cifru. Ale to již bude až na počátku třetí pětiletky…
…a proto jsou tu teď ještě fronty na noviny, a proto noviny kolují z ruky do ruky jako „Večerní Moskva“ od liftboye ke mně.
„Večerní Moskva“ není ani nejlepší, ani nejrozšířenější sovětský list. Je rozšiřována pouze v Moskvě. Deník „Pravda“ se svými milionovými náklady je pro ni ovšem nedosažitelný příklad a – pokud jde o novinářskou stránku – možno si představit lepší list při těch možnostech, které sovětští novináři mají? Ale je to moskevský večerník, něco, co by se nejlépe dalo srovnávat se zahraničními „bulvárními“ listy – a proto si ji s vámi, čtenáři, prohlédneme.
Podíváme se, jak vypadá Sovětský svaz, viděný sovětským večerníkem.
První stránka „Večerní Moskvy“
Můj přítel liftboy, náruživý filatelista, který si se mnou za zahraniční známky vyměňuje své noviny, abych na ně nemusil čekat ve frontě – můj přítel liftboy dnes ještě nepročetl „Večerní Moskvu“. Ale my jsme si řekli, čtenáři, že si prohlédneme moskevský večerník, o čem píše, jaký život se odráží na jeho stránkách, jak vypadá tvář sovětské země, viděná jeho zprávami. Nezbývá nám tedy než sáhnout po včerejším čísle po „Večerní Moskvě“ z 8. března 1936.
Ostatně v tomto případě na aktualitě nezáleží. Možná, že dnešní číslo by bylo bohatší, názornější… ale náhodný výběr bude alespoň přesvědčivější.
Začněmež tedy.
„Večerní Moskva“ má formát dvakrát větší než české listy, čtyři stránky, sedm sloupců na každé stránce, skromná hlavička, mnoho ilustrací. Cena deset kopějek – což není málo, srovnáváme-li to s cenou tramvajového lístku (také deset kopějek), ale ovšem velmi málo ve srovnání s výdělky dělníků.
Na první stránce pod čarou bývají pravidelně články o zahraničí. Politické úvahy o posledních událostech, reportáže ze života dělníků kapitalistických zemí, články o revolučním boji proletariátu za hranicemi. Dnes – budeme říkat osmému březnu: Dnes – je právě výjimka z tohoto pravidla. Není článku pod čarou, zato však třetinu první stránky zabírají zprávy o Hitlerově vojenském vpádu do Porýní a o odezvě, kterou tento čin vyvolal v ostatních zemích. Zahraniční zpravodajství funguje zřejmě dobře. Jsou tu již uveřejněny citáty z článků otištěných dnes ve francouzských, československých, polských a jiných listech. Sovětští občané jsou tu věcně, podrobně, bez zamlčování, ale také bez paniky informováni o události, která může mít v budoucnosti zlé následky pro mír evropských národů.
Druhá zahraniční zpráva se týká Japonska. Japonská vojska postupně obsazují čínskou provincii Fuczian a připravují její „nezávislost“.
Dvě zprávy ze zahraničí, dvě zprávy z kapitalistických zemí, které daly události dne. A v obou zvučí válka.
To je „tam“, „u nich“, jak se tu často hovoří o kapitalistických zemích. Když tady slyšíš nebo čteš toto „u nich“, cítíš vždy, že to je velmi daleko, že to je něco jako jiná planeta. A skutečně je to vzdáleno již devatenáct let od sovětské skutečnosti a je to docela, docela jiný svět. /Jste-li do něj ovšem ponořeni metodou vařené žáby, ani to nemusíte vnímat, že už vlastně žijete v úplně jiném světě. Stará generace postupně umře a mladá už to nezažila, pro tu je tento svět tím „jejím“. I s tím nadnárodní řízení počítá. Bude výdobytky socialismu, ze kterých se těší i na Západě, protože tam musely být zavedeny v rámci podkopávání socialistického tábora, postupně odbourávat. Samozřejmě vždy z „objektivních“ důvodů, třeba v rámci krize z uzavření Hormuzského průplavu, a pokud se „stádo“ přece jen vzbouří, nastoupí migranti a původní národy jednoduše vymažou, i s jejich zkušenostmi a dějinami./
Dva světy mají svou hranici i ve „Večerní Moskvě“. Zahraniční zprávy jsou od zpráv ze Sovětského svazu odděleny linkou a události kapitalistických zemí vycházejí ze stránky jako kuriosní výstřižek.
„U nich“ tedy válečné dobrodružství, vyhledávání války. A „u nás“?
První zpráva hlásí, že pod Iljinskou branou bylo novými mechanismy vybráno již třicet metrů tunelu druhé linky podzemní dráhy. To je moskevská „senzace“. To je taková zpráva, o jaké si čtenáři vypravují ještě druhý den: „Četl jsi? Už třicet metrů…“ Podzemní dráha je: 1. Životní nezbytnost, bez níž nebude rozřešena dopravní otázka Moskvy. 2. Největší pýcha moskevských občanů. Možná, že bych měl pořadí přehodit, ale v každém případě jsou to důvody dosti silné, aby zpráva o prvních třiceti metrech nové linky podzemky měla ráz radostné senzace. /A proto v dnešním kapitalistickém Rusku ruší ochranu těchto nádherných prvních stanic metra jako památek, aby je mohli postupně nahradit „nádherou“ kapitalistickou a na to, co si pro sebe lidé vybudovali, už nezbyly vzpomínky žádné. To je druhá priorita zobecněných prostředků řízení z Koncepce sociální bezpečnosti a nesmí být podceňována! Její dopady mají velice trvalý charakter! To určitě je známo i Vladimiru Vladimiroviči Putinovi, stejně jako Sergeji Viktoroviči Lavrovovi, který navrhl přejmenovat město Noginsk nazvané podle bolševika! Závěry o jejich cílech řízení si učiňte sami!/
Nejdelší zpráva první stránky oznamuje: „Osm vzorných prodejen. Nové módní ateliery Moskvy.“
Je to umístěno tak nenápadně, jak nenápadně umisťují noviny v kapitalistických zemích zprávy o novém krachu obchodního domu nebo statistiku konkursů. Osm nových velkých obchodů s mužskými i ženskými oděvy, látkami a klobouky bude otevřeno v nejbližších týdnech na různých koncích Moskvy. Můžete si být jisti, že výstřižek této zprávy se octne v náprsních taškách i v kabelkách moskevských občanů, neboť ve zprávě jsou uváděny přesné adresy nových atelierů – a devadesát procent čtenářů „Večerní Moskvy“ je zajisté již nyní odhodláno koupit si v nich nový jarní kostým nebo alespoň klobouk. Peníze jsou, životní úroveň roste, ani zboží už teď není nedostatek – jen obchodů je ještě málo, nijak nestačí návalu kupujících. A tak tedy i zpráva o nových módních atelierech je „senzace“, která patří na první stránku. Večerník v kapitalistické zemi by na tomto místě nepochybně uveřejnil podrobnosti o nejnovějším řádění neznámého zabijáka, protože zprávy o módních novinkách by příliš dráždily jeho nezaměstnané čtenáře, pro něž i chleba stává se nedosažitelným luxusem. /Zvláště mladá generace nemá vůbec představu, jak vypadala nezaměstnanost za té naší slavné první republiky. Nějakou tu podporu pobíralo 10% nezaměstnaných, ostatní byli fakticky postaveni s ohledem na pracovní uplatnění mimo zákon a nezbývalo jim než i se svými rodinami umřít hlady a na podvýživu, nebo se snažit dobývat živobytí nezákonnou cestou! Například dolováním uhlí na černo, pašeráctvím, lesním pychem, samozřejmě prostitucí, jak jinak… V roce 1933 bylo u nás už 800 000 nezaměstnaných a krize se dále prohlubovala!/
Prohlížíme číslo z osmého března. Je to právě Mezinárodní den žen, a tak ovšem na první stránce nalézáme i materiály o něm. Materiály o tom, jak prošel tento ženský den v Moskvě. O velkých schůzích na moskevských závodech, o zvláštních číslech nástěnných i závodních časopisů, vydaných k Mezinárodnímu dni žen, o ženské delegaci z nejrůznějších zemí kapitalistického světa (nechtěli by například pánové v Československu pozvat sovětské dělníky, dát jim takovou volnost pohybu, jako tady mají zahraniční dělnické delegace, a takovou svobodu slova, aby mohli kdekoliv mluvit ke svým dělnickým kamarádům jako tady?), o slavnostním zasedání žen-vědců, o ženských automobilových závodech i o tom, že v předvečer ženského dne prodal květinový obchod na Petrovce za devět tisíc rublů květin, ačkoliv jeho normální denní tržba je „jen“ dva tisíce rublů.
Je tu i karikatura na ženské thema: Jak vypadá žena z „vyšších kruhů“. „U nich“ – je to degenerovaná dáma z hořeních deseti tisíc a „u nás“ je to zdravé a veselé děvče, které právě seskočilo padákem.
Na první stránce jsou kromě toho ještě tři obrázky ze sovětského života. Prohlédněme několik drobnějších zpráv (o přípravách k boji proti jarním povodním, o mezinárodní kožešinové aukci apod.) a podívejme se na otištěné snímky.
V čele listu, tam, kde pražské večerníky pravidelně otiskují podobizny vrahů a zavražděných jakožto posledních hrdinů měšťácké společnosti, je ve „Večerní Moskvě“ skupinový snímek hrdinů sovětské společnosti, mužů a žen, kteří se proslavili svou prací. Jsou to kombajnéři a kombajnérky, pracující na sovětských polích a vyznamenaní nyní vysokými řády Sovětského svazu.
Druhý snímek ukazuje členy kyjevské opery, kteří dnes přijeli do Moskvy na pohostinské hry. (Pražské večerníky by měly, jak se zdá, příležitost fotografovat jen hromadné pochody nezaměstnaných herců z Brna a z Bratislavy na Prahu.)
A na třetím snímku je nový model osobního auta, jaké v tomto roce bude vyrábět moskevský „Stalinův závod“. Kromě 95 tisíc nákladních aut bude letos vyrobeno 16 tisíc těchto nových „ZIS-101“. V pražských listech najdeš auto jen v marných inzerátech, nebo když se nešťastnou náhodou dostane mezi dvě tramvaje, a jeho jméno je bráno nadarmo v humoristických diskusích, ve kterých ministři jako automobilisté vystupují proti zákonům, jež proti automobilistům vydávají jako ministři. V Sovětském svazu jen nedostatek aut zaviňuje, že se již dnes nestal automobil masovým dopravním prostředkem. Tisíce sovětských občanů mají svá auta již dávno předem zaplacena a v pomyslné frontě u automobilek stojí nejen ředitelé továren a sovchozů, ale i horníci z Donbasu, uralští hutníci, spisovatelé a kolchozníci z Uzbekistánu, čekající netrpělivě, až jejich auto sjede z pohyblivého pásu. Obrázek nového modelu stalinského auta vzbuzuje tedy přímý osobní zájem tisíců moskevských občanů, přičemž nemluvíme ještě o tom hlavním: o tom, že všichni ostatní, kteří ještě nemohou pomýšlet na koupi vlastního vozu, říkají při pohledu na nový model hrdě: „Vida, co už ‚u nás‘ děláme!“
Tak tedy vypadá život, viděný první stranou „Večerní Moskvy“. Za linkou – válečné provokace v kapitalistických státech – a před linkou, která znamená hranice mezi dvěma světy – nové budování, které ještě zdaleka není dokončeno, hrdinství práce, odstraňování některých z těch mnoha nedostatků skutečného blahobytu, které ještě trvají: nedostatku módních atelierů, nedostatku aut, nedostatku květů…
Ale ještě není čas dělat závěry.
Obracíme na druhou stránku.
Druhá stránka „Večerní Moskvy“
Hledáte-li také v moskevském večerníku kriminální sensace, najdete je tu na druhé stránce. Jsou vytištěny v posledním sloupci, na posledním místě, nejdrobnějším písmem a zabírají sotva padesátinu stránky. Vypravuje se v nich o opilém šoféru, který najel dnes (8. března) ráno na chodník (obětí nebylo), a o dvou zlodějích, které moskevská milice zadržela. To je celá dnešní kriminální kronika „Večerní Moskvy“.
Není tím ovšem řečeno, že v Moskvě, ve městě téměř čtyřmilionovém, není jiných případů krádeží, není více projevů zločinnosti. Ale sovětské noviny o nich píší spíše proto, aby připomněly, že zločinnost ještě existuje a že je třeba dále proti ní bojovat, než aby vyčerpaly do dna tento materiál, bez něhož měšťácké noviny nemohou vycházet. Jméno zloděje se dozvíš, když opakuje své krádeže. Dovídáš se je však ještě častěji, když už se stává úderníkem v továrně, inženýrem nebo lékařem a kdy už jeho minulost je dávno zapomenuta. Sovětské noviny nedávají podrobným popisováním zločinů lekce začínajícím zločincům, jak to mají nebo nemají dělat, aby je nechytili. Sovětské noviny jsou ve všem součástí sovětského systému, který odstraňuje sociální kořeny zločinnosti a který vychovává ty, kteří kdysi porušovali zákony nové společnosti. Díky takovému systému klesla zločinnost v Sovětském svazu od počátku první pětiletky do dneška téměř o celou polovinu. Na tomto úspěchu mají sovětské noviny svůj podíl právě tak, jako mají měšťácké noviny svůj podíl na obrovském růstu zločinnosti v kapitalistických státech.
V tomto případě jsme se začali dívat na stránku „Večerní Moskvy“ z hlediska člověka, který si zvykl na senzace zahraničních večerníků. Docela nesprávně, jak vidíme, neboť drobné literky kriminální kroniky by nás jinak sotva upoutaly. Sovětský občan čte především jiné zprávy. Budeme se řídit jeho příkladem.
„Třída Akademie věd“ – to je velký článek v čele druhé stránky „Večerní Moskvy“ z 8. března. Je to rozhovor s členem Akademie profesorem N. P. Gorbunovem o stavbě velikého komplexu budov, založení Ústřední botanické zahrady, organizování muzea živé přírody a vybudování Všesvazového ústavu genetiky. Moskevský sovět dal vědcům na výběr pět míst – po pečlivém vyšetření půdy a místního klimatu si zvolili Kalužské chausée, které se již za pět let promění ve velkolepou třídu Akademie věd s celým městečkem budov nauky i obytných domů vědců, v největší palác vědy na světě. Stavba již začíná. V příštím roce – k světovému sjezdu genetiků – bude již vybudován první institut, Všesvazový ústav genetiky.
Druhý velký článek druhé stránky referuje o novém sovětském filmu „My z Kronštadtu“. V poslední době začíná sovětská kinematografie dávat opět velké a dokonalé filmy, takové, jakými si již před desetiletím vybojovala první místo ve světové produkci. Jeden z nejkrásnějších snímků nové výroby je právě „My z Kronštadtu“…
Čteme drobné zprávy druhé stránky „Večerní Moskvy“:
Milion metrů asfaltu
V tomto roce bude v Moskvě pokryt asfaltem milion čtverečných metrů ulic a náměstí, bude postaveno 350 tisíc čtverečních metrů nových chodníků a 22 kilometrů nových odpadů vody na ulicích.
Místo jednoho felčara…
V dzeržinském obvodu Moskvy byla postavena ústřední obvodní klinika pro všechny druhy nemocí. Na závodě Kalibr byly provedeny úspěšně zkoušky léčení malarie gravidanem. Všeobecně bylo zavedeno bezbolestné plombování zubů. V obvodní porodnici bylo provedeno 300 bezbolestných porodů. Úmrtnost novorozeňat byla snížena na 0,3%. Ve velké tiskárně „Rudý proletář“ byl před revolucí písař v kanceláři, který byl zároveň závodním „lékařem“. Teď je tu celé ambulanční oddělení. Typografové velmi strádali tuberkulosou. Teď je ze 350 dělníků veden v lékařské evidenci jeden jako nebezpečně náchylný k tuberkulose.
Vodovod na vesnici
Kolchozy vagaršapatského rajonu v Arménské republice začaly budovat vodovod, který bude 70 km dlouhý a bude zásobovat vodou 22 vesnic. Nyní už je postaveno 26 km.
Telegram z Olověné zátoky
Speciální korespondent „Večerní Moskvy“ telegrafuje z Olověné zátoky, že všech 39 odvážných badatelů, přezimujících v této zátoce, je zdrávo. Už začíná polární den. Přezimující žijí velmi kulturně. Po práci se všichni učí. Je tu kroužek politické vědy, kroužek geologie, mechaniky, všeobecného vzdělání, zdravotnický a vojenský. „Moskevské zoologické zahradě přivezeme živou polární lišku.“
12 výprav do Arktidy
V Leningradě začaly přípravy k dvanácti hydrografickým výpravám, které v tomto roce pojedou do Arktidy.
Krátce z ranních novin
Dnes bylo v sovětských ranících psáno o rozšíření chovu ovcí s jemnou vlnou a o pomoci kolchozníkům, aby si pro svou potřebu mohli zavést takové ovce [usnesení sovnarkomu a ÚV VKS(b)], o rozšíření pěstování cukrovky, o novém poklesu kursů na amerických bursách, o zatčení brazilského revolucionáře Prestesa v Rio de Janeiro a o vyplnění železničního plánu SSSR 6. března (naloženo 81 161 vagonů – 106,8% plánu).
Letadla přivezou mlhu
Z Tiflisu do Ozurgety vyletěla letadla s chemikáliemi, které budou rozprašovat jako mlhu, aby ochránila citroníky před ranními mrazíky. V takovém měřítku a k takovým účelům nebylo umělé mlhy ještě nikdy použito. Bude-li práce letadel úspěšná, bude možno sázet citroníky i v severnějších oblastech.
Dort po telegrafu
Muž, syn a bratr moskevské soudružky Danilové pracují daleko od Moskvy – až v Krasnojarsku. Přesto k Mezinárodnímu dni žen dostala od nich velkolepý dort, který pro ni telegraficky objednali v moskevském gastronomu. Gastronom doručil dort zároveň s dopisem svého zaměstnaneckého kolektivu, který se připojil k přáním blízkých soudružky Danilové. (Tady si musíme uvědomit, že gastronom není nějaký podnik soukromníka, kterému by muselo záležet na reklamě, a že kolektivu gastronomu by ani do hlavy nepřišlo doručovat se svým dopisem přízni P. T. zákazníků. Jeho dopis vyplynul prostě z přání, přidat soudružce Danilové k radosti z jedné pozornosti ještě radost z druhé, a zřejmě se jim to podařilo. Je to maličký obrázek nových vztahů mezi lidmi SSSR.)
Umění v moskevském večerníku
Tak je to tedy rozděleno: první stránka „Večerní Moskvy“ – zahraniční a důležitější otázky dne, druhá stránka – život Moskvy a třetí stránka je věnována umění, literatuře a sportu.
Umělecký a literární život v Sovětském svazu je velmi bohatý. Nemusíme tomu rozumět jen tak, že ve všech uměleckých oborech jsou stále jen úspěchy, že sovětské umění vytváří stále jen veliká díla. Je bohatý, především tím, že se ho účastní miliony sovětských občanů a že miliony svou účastí aktivně pomáhají hledat nový socialistický styl umění. V Sovětském svazu je již několik týdnů velmi prudká diskuse o uměleckých otázkách. Diskutují však nejen spisovatelé, hudebníci a výtvarníci; diskutují také jejich čtenáři a jejich posluchači; dělníci i kolchozníci si zvou do svých klubů básníky, kritiky, skladatele, sochaře, aby s nimi pojednali o věcech, jež se staly neoddělitelnou součástí jejich života.
Proto také umění a literatura v moskevském večerníku nejsou jen nějaká vedlejší rubrika pro několik specialisovaných čtenářů, zařazovaná proto, „aby se neřeklo“. V každém čísle je jí věnována nejméně polovina velké stránky s referáty, úvahami, ilustracemi a informacemi. A tato stránka je čtena neméně horlivě a pozorně než mnohé sensační stránky večerníků kapitalistických zemí.
Nebylo by patrně rozumné jenom vypočítat články a informace o uměleckých otázkách, a zmiňovat se o nich podrobně, překročilo by daleko hranice této série, ačkoliv by se mi velmi chtělo pohovořit o podivuhodném básníku Eduardu Bagrickém nebo o novém Ústředním dětském divadle v Moskvě, o nichž se vypravuje na této stránce moskevského večerníku. Ale o jednom chci přece říci – také proto, že se tu ukazuje charakter nového světa.
Blíží se 75. výročí smrti Tarase Ševčenka. Sovětské noviny již po několik dní publikují úvahy o jeho tvorbě, o jeho životě, o jeho významu politickém. Ale ukrajinští nacionalisté, ukrajinští fašisté, se již dávno zřekli tohoto velkého básníka, který bojoval proti útisku, za svobodu svého ukrajinského národa. „Jeho díla – to je oslava povstalectví,“ napsal již v roce 1932 Doncov, jeden z vůdců ukrajinského fašismu. „Je už dávno čas přestat s kultem Ševčenkovým.“
Na příkladu Tarase Ševčenka můžeme uvidět, jak revoluční proletariát přejímá vše velké z dějin svého národa, vše, co bojovalo za skutečně lepší budoucnost – a jak se protinárodní charakter fašistického nacionalismu ukáže i tam, kde jde o oceňování dávno zemřelého revolučního básníka.
Ale toto přejímání dědictví velikých duchů národa není docela nic jen platonické, jen slavnostní. Je naprosto reálné a důkazy o něm najdeš ve skutečnosti. To právě připomíná malá vzpomínka v čísle „Večerní Moskvy“, které prohlížíme.
V roce 1847 vynesl carský soud takový rozsudek: „Umělce Ševčenka za skládání hanebných a do nejvyšší míry drzých veršů poslat jako člověka silného tělesného složení do orenburgského pracovního oddílu a velitelství přikázat co nejpřísnější jeho pozorování, aby žádným způsobem nemohly od něho vycházet hanebné a paskvilné spisy.“
Car Mikuláš I. k tomu ještě připsal: „Pod nejpřísnější dozor, zakázat psát a kreslit.“
Nelze říci, že by byla carská vláda nepečovala o veliké básníky své země. Ševčenkův životopisec píše o jeho prvním dojmu při příjezdu do vyhnaneckého Orsku: „V pusté, sluncem spálené stepi se osaměle bělaly jen stěny orské pevnosti. Ševčenkovi připomínaly hrob…“
Na to vzpomíná „Večerní Moskva“ a pod tím je drobná zprávička: V Orsku se připravují veliké oslavy Tarase Ševčenka na závodech, v klubech i uměleckých ústavech…
…neboť i v té kdysi pusté kazachské stepi, tam, kde byla jen osamělá pevnost, místo vyhnanců, hrob živých – i tam dnes vyrůstá nové socialistické město s nižšími i středními školami, s velikým divadlem, s dělnickými kluby, s parkem kultury a odpočinku a mrtvý i ubíjející klid daleké provincie je zaháněn hlukem práce na orské kolomotivce, na závodu „Orměďzlato“ s roční výrobou 25 tisíc tun mědi, v orském závodu na zpracování embské nafty, na stavbě obrovského „kombinátu kombinátů“, na zakončované stavbě závodu, který bude ročně dávat 10 000 tun niklu – celou pětinu světové výroby niklu.
To je dnešní Orsk, Orsk po osmnácti letech sovětské vlády. Taras Ševčenko nesnil o Orsku jako o velikém průmyslovém centru. Ale jeho sny o svobodě daleko přesahovaly hranice Ukrajiny a jeho verše o Kavakaze dokázaly, že svobodu svého národa viděl ve svobodné budoucnosti všech národů. I tu tedy byla přijata jeho závěť a – byla splněna, i tu, v Kazachstánu, na místě jeho vyhnanství, bylo uskutečněno, zač svými prostředky bojoval veliký ukrajinský básník revolucionář…
O sportu a nedostatcích
Sportovní rubrika „Večerní Moskvy“ se liší od sportovních rubrik listů v kapitalistických státech tím, že je střízlivá, nefanouškuje a nesnaží se ve čtenářích vzbudit dojem, že zápas Moskva-Tiflis je důležitější než poslední opatření sovětské vlády. To ovšem není proto, že význam sportu není tu náležitě doceňován, nýbrž proto, že opatření sovětské vlády nejsou protilidová, a nemusejí tedy být ukrývána za nějakou sportovní senzaci, jako se to dělá s úspěchem v kapitalistických státech. Sportovní rubriky tu také nedělají „klubovou politiku“, protože sport tu není obchod a sportovní společnosti „Dynamo“ nebo „Lokomotiva“ by patrně strnuly v údivu, kdyby jim někdo řekl, že jejich sportovní úspěchy jsou závislé na novinářské reklamě.
V tomto čísle „Večerní Moskvy“ je pro naše čtenáře také jedna zahraniční zajímavost. Je to článek o vývozu hokejistů z Kanady. Pro sovětského čtenáře je profesionální sport docela nepochopitelná záležitost. Hokejoví hráči z Kanady se prodávají a kupují jako kterékoliv jiné zboží, v kapitalistickém světě je to samozřejmost, a jestliže tam na ní ještě něco zajímá, je to cena, za jakou byl hráč koupen. Sovětský čtenář čte takové věci asi tak jako český čtenář zprávy o objeveném kmeni divochů, kteří se modlí k posvátné krávě, nebo jako senzaci o příšeře z Loch Nessu. Je to pro něj exotika dalekých krajů, kde se lidé ještě prodávají a kde i sport může být těžkou dřinou, na níž jiní vydělávají. Jsou tu dokonce lidé, kteří nevěří, že profesionalismus skutečně existuje. Můžete o nich říci, že jsou naivní nebo neinformovaní, ale myslím, že i ta drobná nevíra ukazuje, jak jiný je ten svět tady.
Na druhé a třetí stránce „Večerní Moskvy“ jsou také dopisy čtenářů i článečky redakce, kritizující nedostatky. Představa, že v Sovětském svazu není nebo dokonce nesmí být kritiky nedostatků, může zůstat už jenom v hlavách popletů a na jazyku kontrarevolucionářů. V Sovětském svazu je naopak kritika nedostatků povinností občana. Sovětský svaz není souhrn dokonalostí. Je v něm ještě nemálo nekulturnosti, ledabylosti, lajdáctví, byrokratismu, a aby všecko to mohlo být skutečně odstraněno, je mobilizována kritika nejširších občanských vrstev. Právě noviny hrají v tomto boji proti nedostatkům obrovskou úlohu. Takovou, jako nikde jinde na světě. Neboť jejich autorita jim dává skutečnou výkonnou moc.
Měšťácké novinářství vynalezlo frázi, kterou zakončuje své kritické poznámky: „Doufáme, že toto upozornění stačí…“ A každý novinář, který to píše, ví velmi dobře, že to jeho upozornění dávno nestačí a že všichni skuteční viníci otrle plijí na celou novinářskou kritiku, i když ji náhodou cenzura předběžně nezabaví. Měšťácké noviny si drží autoritu jen dolů, jen „pro lid“ – nahoru, pro pány, nemají žádnou autoritu.
V Sovětském svazu nejsou ani „hořejší desetitisíce“, ani „dolejší“ miliony. Kritika sovětských novin je autoritativní pro všechny. Každé jejich upozornění skutečně stačí, aby byla chyba napravena, aby byl nedostatek odstraněn. /Já jen upozorňuji, že i v Sovětském svazu se různé doby velice lišily, je načase zeptat se, proč se to od doby Chruščova tak začalo měnit, určitě se to nedělo „samo od sebe“. Máslo samo nezdražilo. Je třeba učit se ze svých chyb. Nebylo například žádnou náhodou, že komunistické schůze přestaly být na Chruščovův popud otevřené veřejnosti. To když pro někoho kritika začne být nežádoucí, protože hodlá dělat něco, co by ji zcela určitě vyvolalo a mařilo tak cíle jeho řízení…/ Čistí veřejný život i tím, že ukazují, jaký má být, i tím, že bijí každý nepořádek. A je bit skutečně každý nepořádek, až je to nefungující výtah v obytném domě, za který je odpověden domovník, anebo ať je to nedostatek učebnic, za který je odpověden lidový komisař.
Mnohdy není ani třeba kritický příspěvek čtenáře uveřejňovat, mnohdy stačí jen zatelefonovat nebo poslat redakčního spolupracovníka k tomu, kdo odpovídá za to, co vzbudilo stížnost čtenáře – a pak noviny již jen oznamují, že náprava byla zjednána.
Článeček v novinách, dvě malé řádky, dokonce i jen zmínka mimochodem v článku o zcela jiné záležitosti vyvolává v místě, jehož se týká, okamžitě reagování. Článek je projednáván na schůzích zaměstnanců závodu nebo instituce, jejíž nedostatky vytkl, jsou hledány cesty k nápravě a postižený se pravidelně sám první stará o to, aby „jeho případ“ byl co nejrychleji vyřízen. Ignorovat novinářskou kritiku, „nebrat na vědomí“ její výtky, znamená po několika dnech nový článek – neboť redakce vedou přesné záznamy o svých útocích i o jejich výsledcích. Ale pak již je pro viníka hůř, pak již stěží vyjde bez přísné důtky nebo i sesazení. Výše funkce, kterou zastává, při tom nerozhoduje. /Jakpak to vypadá s kritikou v dnešní Ruské federaci? Za Putinova režimu? Co si takhle vzít třeba za příklad Centrální banku Ruska? Ta je kritizována dost a dost, dokonce už i z oficiálních médií. Co náprava? Byla zjednána? Že se ptám Vladimire Vladimiroviči, vždyť podle vás finanční blok ve vládě i s centrální bankou pracují výborně. Nebo nepracují, ale není žádoucí dávat „stádu“ najevo, že řízení probíhá zcela jinde a jinak, než jak je mu prezentováno?!/
Ovšem: proti sovětskému systému útoky v sovětských novinách nikdy nenajdeš.
Dělníci, kdybyste vyhnali kapitalisty, kdybyste se stali skutečnými pány továren a dolů, rolníci, kdybyste přestali dřít na banky, pracující, kdybyste si vybojovali takový systém, který z vás dělá skutečné hospodáře vašeho života, systém, ve kterém není nezaměstnanosti, ve kterém by vaše životní úroveň stále stoupala, systém, v němž by se vám žilo stále lépe a stále veseleji – útočili byste proti takovému systému?
Ne!
Sovětské noviny – noviny pracujících – to také nedělají.
Inzeráty a poučení
Končíme prohlídku „Večerní Moskvy“. Obracíme na poslední stránku. Na inzeráty.
Když ti úvodník novin chválí situaci země, podívej se do jejich inzerátů a poznáš, jestli úvodníkář lže anebo mluví pravdu. Neboť jsou v inzerátech rubriky, které ti prozradí vše.
Jestliže čteš sloupec, dva, dvě plné strany inzerátů v rubrice „Službu hledají osoby…“, a když potom pod titulem „Přijmou se“ najdeš jen tři inzeráty zprostředkovatelských kanceláří, které ti za tři koruny ve známkách oznámí, že práci pro tebe, nezaměstnaného kováře, sice nemají, ale že bys ji možná mohl najít, kdyby ses vyučil arcibiskupem…
…nemusíš být géniem, abys poznal, že země, v níž vycházejí takové inzeráty, trpí beznadějnou nezaměstnaností. A pak čteš úvodník o roztáčejících se kolech výroby a o perspektivách nové konjunktury s docela jinými pocity a jenom odplivuješ.
V Sovětském svazu už se jen málokdy mluví o tom, že tu byla odstraněna nezaměstnanost. Nemluví se již o tom, protože je to tak velice dávno, kdy nezaměstnaní ještě bloudili po ulicích sovětských měst, a protože je to jen vzpomínka na doby, které se nemohou vrátit. /Jak se ukazuje, tak mohou. Lidé jsou někdy skutečně nepoučitelní!/ Ale když vezmeš do rukou inzertní stránku „Večerní Moskvy“, připomeneš si ten obrovský úspěch Sovětského svazu.
„Přijmou se šoféři na nákladní auta.“
„Lidový komisariát sovchozů SSSR hledá osmnáct písařek na stroji.“
„IHNED se přijmou zámečníci, soustružníci, slevači, brusiči, pomocní dělníci, uklízečky. Informace: Pavelecké nábřeží 2, Oddělení kádrů.“
„Hledám knihvazače.“
„Účetního přijme Státní kancelář sanitních staveb“ (toho účetního hledají – jen pokud já vím – již desátým inzerátem).
„Projekční kancelář Moskevského elektrotechnického ústavu hledá inženýra-projektanta.“
„Moskevské kinostudium ihned přijme inženýra, zkušeného v práci s kotli, kinomechaniky, radiotechniky, vlásenkáře, šoféry, hudebníky…“
Tak to jde stále na inzertní stránce „Večerní Moskvy“. A nutno říci, že tyto inzeráty jsou nejméně úspěšné a že dokonce i na inzerát, kterým hledáš byt, dostaneš více nabídek než na takový, kterým nabízíš práci. Neboť práce – oj! práce je dost v socialistické společnosti, jen kdyby lidí bylo víc.
Ale už jsme se tu dotkli bytových inzerátů. To je druhá hlavní část inzertní stránky „Večerní Moskvy“. A ta už tedy není tak růžová. Bytů je nedostatek. Když procházíš Moskvou, zdá se ti, že celé město je jedna veliká stavba. Všude se staví. A přece tento stavební ruch nestačí. Počet obyvatel Moskvy se od revoluce zdvojnásobil. Pravda, byly zabrány byty kapitalistů a šlechtické paláce – ale to dalo bydlení jen desetitisícům moskevských obyvatel a jich přibylo 2 miliony. A kromě toho: není třeba stavět nové jen pro nové obyvatele, je třeba také zlepšovat bydlení starých proletářských obyvatel Moskvy, neboť podmínky, ve kterých žili, byly odstrašující. Žili ve sklepích, žili v továrních kasárnách – dvacet, třicet rodin v jedné místnosti – žili v děrách jako dnes nezaměstnaní v kapitalistických zemích. Takové bydlení jim dávala kapitalistická společnost, ale v takových poměrech je nemohla nechat diktatura proletariátu. Před revolucí v centru Moskvy – a to vlastně byla jediná skutečně městská část Moskvy – bylo ze sta obyvatel jenom pět dělníků z továren. Dnes v této části města žijí jen pracující. I periferie se však úplně změnila, zmizely nouzové baráky, zmizely tovární kasárny, vyrostly moderní, hygienické domy a v nich byty pro statisíce pracujících občanů. Ale vidíte, opět mluvíme o statisících – a je potřebí bytů pro miliony. A proto je v Moskvě ještě nedostatek bytů. A proto se rodiny ještě velmi často musí spokojit jedním pokojem, a proto tisíce moskevských občanů žijí ještě v hotelích (platí to za ně ovšem továrna nebo úřad, v němž jsou zaměstnáni), a proto „Hledám byt“ je ještě stále hlavní rubrikou inzertní stránky „Večerní Moskvy“.
Staví se mnoho, staví se tak jako nikde jinde na světě, ale ve skutečnosti je třeba postavit docela novou Moskvu, aby byla úplně odstraněna bytová krize. A to bude za devět let. /Dříve bohužel začala Velká vlastenecká válka, článek byl psán v březnu 1936, po jejím skončení bylo nutné napravovat škody a pak to po Stalinově smrti v roce 1953 bohužel do rukou už vzal zmetek Chruščov se zcela jinými cíli řízení… Proto je nutné se učit, jak takové řízení probíhá! Co je se třeba nezdá až tak důležité, jako zrušení památkové ochrany pro první moskevské stanice metra, ale má to do budoucna obrovské dopady, protože se jedná o druhou prioritu zobecněných prostředků řízení! Chronologickou! O měnění dějin v myslích lidí, takže potom svá hodnocení ovlivňující jejich chování nestaví na realitě, ale na vodě./
Inzeráty, nabízející práci a inzeráty, hledající byt – to jsou tedy hlavní rubriky inzertní stránky „Večerní Moskvy“, ale nezabírají její největší část. Tu mají pro sebe vyhrazenu inzeráty kin. Jsou dobře dělány, pravidelně ze snímků, ale jejich smysl je spíše informační než reklamní. Veliký inzerát na „Sedmero smělých“, dobrý dobrodružný film z Arktidy, sotva budeš pokládat za reklamu, když víš, že dnes večer už nedostaneš lístky ani do jednoho z jedenácti kin, která jej hrají – leda snad na představení od půl dvanácté v noci. Ale je to pro tebe dobrá informace, ve kterých jedenácti kinech jej hrají, tím spíše, že oznámení na plakátech je velmi málo. Je to asi tak, jako se v českých novinách otiskují programy radia. Aby lidé věděli. Jenže programy kin nejsou tištěny nejdrobnějším písmem, ale formou dobrých a působivých inzerátů.
Tak je to ostatně téměř s celou inzertní stránkou „Večerní Moskvy“. Daleko spravedlivěji bylo by možno ji nazývat informační stránkou. Zubovská automatická telefonní centrála oznamuje, že zahájila svou činnost a že se tím mění litery automatických telefonů jejího obvodu. Moskevský Státní pedagogický ústav oznamuje, že je zahájen zápis na jeho fakulty. Ústřední obchodní dům lidového komisariátu vnitřního obchodu oznamuje, že na 10. března večer svolává konferenci zákazníků, na níž bude jednáno o zásobovacím plánu domu, o druzích a jakosti zboží a o zdokonalení organizace obsluhování. To všecko je těžko nazvat reklamou – to je informace, tak jako jsou informací výklady obchodů, stále nabitých kupujícími, tak jako jsou informací neonové nápisy nad divadly, dávno vyprodanými, i nad redakcemi listů, které by mohly mít třikrát více abonentů, než mohou mít exemplářů…
V novinách kapitalistických zemí redakce neodpovídá za inzeráty. V sovětských listech odpovídá redakce za celý obsah – a stránka oznámení je také obsah novin. A redakce může přijímat odpovědnost i za inzeráty, protože život tu není takový, aby první stránka musila říkat něco jiného než stránka poslední.
Prohlédli jsme nyní čtyři stránky „Večerní Moskvy“, náhodné číslo z ročního kompletu. Moskevským večerníkem jsme uviděli tvář Sovětského svazu. Dívali jsme se na ni ne jeho chválami a jeho výklady, ale jeho prostými denními zprávami. A uviděli jsme:
Veliké budování, které možno zaznamenat i v kronice každičkého dne.
Úplné zmizení vrásek nezaměstnanosti, tvář kypící zdravím a dobrým životem.
Mír.
Člověka, který dobývá na přírodě bohatství, jež bylo lidstvu nedostupné pro jeho slabost. Člověk tedy zesílil.
Člověka, který se snaží obdarovat druhého, neznámého, ačkoliv mu to nepřinese zisk. Člověk se tedy zlepšil.
Lidskou masu, jejíž zájmy se změnily, prohloubily, staly se kulturními, staly se moudřejšími, člověka, který mohutně vykročil k dokonalosti.
Uviděli jsme veliký růst kultury a blahobytu.
Uviděli jsme kulturní a blahobytnou tvář země, země socialismu.
Říkáte snad, že je tendenční dívat se na tvář země, země socialismu.
Říkáte snad, že je tendenční dívat se na tvář Sovětského svazu moskevským večerníkem?
Vezměte do rukou oficiální večerník kapitalistické země a podívejte se jím na tvář jeho země:
„Pro pět korun vyvraždil celou rodinu.“
„Smrt při divokém dolování.“
„Počet sebevražd stoupl.“
Smrt, smrt a umírání. Psali by jinak, psali by i o životě, kdyby to nebylo horší než psát o smrti.
Noviny mohou být tendenční, ale tvář země jimi uvidíš přece jen pravdivě.
Předchozí části ze série od Julia Fučíka:
A zde série článků o knize V zemi, kde zítra již znamená včera: