Systém současného otroctví – (6) – jak probíhalo postupné zotročování

Podtitul: jak vzniklo naše současné otroctví … aneb je to o „právu“
pokračování z (5) – princip postupného zotročení

Protože dějiny jsou nám účelově falšovány do tzv. historie, nelze nyní vše vysledovat až zcela do mrtě. Přímé „tehdy písemně potvrzené zápisy“ samozřejmě již dávno neexistují. I tak však jsou v kolektivní paměti uloženy střípky záznamů, jen je nutno si jich všimnout a prohlédnout ve správném světle, aby je bylo možno smysluplně zařadit. A k tomu lze užít i naprosto neškodná sdělení, která se k nám dostávají i v rámci oné tzv. historie.

Ten svůdně-destrukční proces sice probíhal leckde ve světě, avšak neprobíhal všude najednou a stejně. Lidská civilizace na Zemi byla roztříštěná, lokalizovaná a nacházela se všude vždy na různých stupních sociálního i kulturního i technologického vývoje. K rychlejšímu zavedení chyběla globalizační sjednocenost, ke které jsme svým vývojem teprve směřovali a došli vlastně před více jak 100 lety, kdy přípravné snahy „temných stínů satanistické bažiny“ nabraly na razanci (síle i rychlosti). Proto děje kdysi probíhaly klidněji a tedy i nenápadněji, ale hlavně na různých místech světa též v různých dobách. Proto pro onu „destrukční inteligenci“ z pozadí (GP) nebylo problémem postupy dílče ověřovat vždy na celých královstvích či národech a teprve později je uplatnit všude jako vzorové postupy. On i ten GP se musel také teprve učit. Co však bylo pro to potřebné, to byla vyšší míra hustoty osídlení a na mnohem větší ploše, což vedlo k větším kumulacím energií, hodnot (majetků), zhuštění komunikace a i vznik a vzmach dálkového obchodu a s tím spojené dopravy (logistika). Tedy i masové šíření „osvědčených postupů“ čehokoliv. Vhodnou kolébkou se stalo dnešní východní Středomoří, kde tyto podmínky již dozrály.
Navíc zadavatel satan nespěchal a své vždy obdržel – války a utrpení mu jeho služebníci vždy zajistili a jemu bylo jedno, jak se lidé navzájem zabíjejí, hlavní bylo, že ano a trpí.

Na provedení zásadních změn v myšlení lidí byly během času souběžně užity dva základní postupy a uplatnění „finančně-zlodějské matematiky“.

---

Pokud bylo prostoru k žití kolem dost a proti něčí zvůli bylo možno prostě zmizet někam jinam, tak většinou všichni mohli žít a jednak víceméně svobodně a suverénně, v rámci smluv mezi sebou ústně uzavřených. S lokálním zahušťováním populace již mnohé stále vznikající spory bylo nutno začít systémově řešit a hlavně nadále udržovat jistou míru koordinace vztahů … docházelo již k výraznější socializaci společnosti. Možnosti utéci jinam se tehdy začaly snižovat. Pokud se všichni lidé zdržovali na svých lokalitách, situace byla celkem přehledná, a přehledné byly i majetkoprávní vztahy (řečeno moderní terminologií).

S koncentrací majetků a s větší expanzí „cestovatelů, dobrodruhů, obchodníků“ ve Fénicii, kdy začalo docházet k většímu pohybu lidí i zboží určeného k výměně (prodeji), a též s nejasnou možností návratu, bylo nutno začít řešit i bezpečnost na místě zanechaných majetků a s tím související nově se tvořící majetko-právní vztahy.[21] Společnost se již dávno profilovala na hodně majetné a chudší až nemajetné. Hlavním zájmem majetných vždy byla především starost o udržení mamonu a jeho další co největší růst. Ten se s rozvojem dálkové mořeplavby a obchodu počal zvětšovat podstatně rychleji. Což však začínalo vyžadovat i častou přítomnost vlastníka[22] na vzdálených lokalitách. A cesty nebyly vždy bezpečné, rizika značná (od ztroskotání po piráty). To vedlo ke vzniku dohod a záruk o správě majetku spojenými s těmito dálkovými (dlouhodobými) mořskými cestami, a rovněž tak i s obchodováním. Včetně potřebné evidence (registrace) všeho s tím spojeným. Proto ve Fénicii tehdy vzniklo „lodní právo“.
Všimněme si, že především se začalo jednat hlavně o „celek majetku“ jako hlavní prioritu něčích snah. Tedy majetek se počíná stávat tím hlavním a jeho majitel již je dále jen jeho sluhou! To se odrazí i v pozdější terminologii a jeho právním osamostatněním a povýšením nad člověka.

Na jedné straně byl řešen komplex otázek odchodu člověka na moře a nutnost zanechání majetku na místě s nutností zajištění jeho správy, včetně pozdější povinností jeho zpětného navrácení majiteli (majetek, majitel). Na druhé straně pak byl řešen vstup dotyčného na loď (cizí majetek) a jeho nutnost plného podřízení se potřebným provozním pravidlům a režimu s tímto jiným majetkem souvisejícím. To je již o trochu více popsáno i s následnými dopady v jiných pracích[23], ale hlavně zde dále rozebráno.
Tehdy vzniká celý komplex zformulovaných pravidel (právo) – vázaný k moři a činnostem s tím souvisejícím, proto mořské právo (jiné, novější pojmenování téhož), ať již dále je jakkoliv nazýváno (smysl je důležitý). To se později promítlo jako celek i do Římského práva – propracovaného základu všech dalších pozdějších právních systémů vznikajících na území Evropy. Pak již časem vede přímá cesta – Městský stát Vatikán co-by jedno z center řízení světa (jedna ruka ďábla) a jím pověřený finanční provozovatel – City of London (druhá ruka ďáblova) a jím zřízený a ovládaný majetek Washington, D.C. (třetí ruka ďáblova – policejní pendrek).

Základem toho všeho však byla jednoduchá myšlenka – otázka, komu bude patřit majetek? Tedy kdo z něj bude mít příjem a jaký. A jak se budou všechny nároky prokazovat, jak se případně bude vše účtovat a jaké benefity (požitky a další výhody) z něho budou komu a za jakých podmínek příslušet.

S tím vznikl i systém správcovství (o něm se místy zmiňuje již i Bible), tedy důvěra (trust). A také musely být nějakou dohodou řešeny i nečekané zvraty, které se životem souvisejí … tedy „pojištění zachování majetku pohromadě“ pod něčí mocí/řízením.
Zároveň však bylo tak trochu „pozapomenuto“ předem formulovat i systém kontroly, podmínky nedodržení pravidla „poctivého zacházení s cizím majetkem“ (zamezení zpronevěry – „tunelování“) a návazné řešení následků takových případů.[24] Lidé tehdy byli jaksi ještě poctivější a nedomysleli pozdější moudrost „nezasloužené bohatství kazí charakter“.

Základní model děje kolem majetku

Je to základní proces správy, ale i možnosti zneužití.

Majitel vyráží na dalekou služební cestu lodí s možným rizikem nevrácení se. Musí tedy pověřit někoho „důvěryhodného“ správcovstvím svého majetku na celou dobu své plánované nepřítomnosti (vybaveného příslušnými pravomocemi řízení), včetně odpovídající odměny. S ohledem na rizikovost doby musí pamatovat i na případné dědické náležitosti a také na prokázání identity po svém návratu (člověk prožitými událostmi se mohl hodně změnit, i ve velmi krátkém čase). Nutným parametrem smlouvy musela být i doba jejího trvání.

Lhůta sedmi let nepřítomnosti, po kterých mohl být bývalý majitel, pokud se do té doby o svůj majetek nepřihlásil a nevyžádal si složení všech účtů z hospodaření (tedy případně i rizika být veřejně prohlášen za mrtvého), vycházela zřejmě z tehdy užívaných pravidel cyklů. Sedm bylo důležitých nebeských těles kolem nás, sedm dní v týdnu, sedmý výroční rok – rok odpuštění dluhů (milostivé léto). Myslím si, že tyto zvyklosti byly platné i v celém Kanaánu, které teprve až později byly převzaty i do později sepisovaného Starého zákona. Z tohoto pravidla lze také pochopit pozdější podivnou klauzuli „osobního prohlášení se za živého člověka“ a tím i vyvázání se z otroctví – ekonomických nároků/područí Vatikánu (jenže kdo o tomto ví ??).

Správce tedy po dobu nepřítomnosti majitele získává neomezenou pravomoc nad celým majetkem (firmou, tedy korporací) svěřenou mu do správy (trustu … důvěry), včetně nakládání s financemi (celou ekonomií). S jedinou povinností – vydáním závěrečného vyúčtování a vrácení všeho majetku původnímu majiteli, když se o něj přihlásí (tedy pokud se o něj přihlásí a pokud z něj ještě něco zbylo). Čím delší doba správy byla bez dohledu, včetně např. následně nutné starosti o majetek po dobu dorůstání dědiců, tím více bylo možností nechat původní majetek nenápadně rozplynout (včetně snižování výnosů a navyšování a hrazení nutných více-nákladů) a souběžně budovat majetek svůj vlastní. Tedy benefity (jiné výhody) správce mohly snadno „odůvodněně“ převýšit původní smluvní částku, jež rozhodně převyšovala původní pouhou standardní pracovní mzdu.
U nás dnes známo coby „tunelování“.

S tím byly vázány i vzájemné poměry mezi náklady, výnosy a „zdůvodněnými nutnými odlivy“ peněz ze zisku (do cizí/své truhlice). Takto do své kapsy spravovat cizí majetek vlastně bylo mnohem výhodnější, než mít své vlastní podnikání a starat se o jeho rozkvět. Zisk jde správci a ztráty se uhradí z pánovy kapsy. Pro správce vlastně bylo žádoucí takovouto správu natahovat co nejdéle.
Poučení, na které šlechta kdysi zapomněla: správce bez tvé kontroly je osoba, která získá tvé znalosti („vím jak“), aby nakonec jednou převzala i tvůj majetek, postavení i moc.
Dnes probíhá totéž na úrovni ekonomiky velkých firem i celých států, pouze trochu skrytějším způsobem – pomocí poradců. On vlastně poradce nakonec ani „není vinen“ následky realizace onoho doporučeného špatného rozhodnutí a vždy se vymluví, že správce špatně poslouchal či nepochopil. Do vězení tedy má jít pouze omylný správce, vždy podle platného (sepsaného) „práva“[25].
Každý si tak vychovává a hlavně bohatě platí svého pozdějšího kata/vraha či lupiče, kterému naprosto důvěřuje.

Shrnutí:

Evidencí (zápisem) spojenou s majetkem (nemovitým, movitým, finančním, včetně polí, dobytka a otroků v něm vázaných) se z něj stává pojmenovaný celek o finančně vyjádřitelné hodnotě. Nic nebránilo evidovat/sčítat otroky co by kusový majetek – otroci v těch krajích tehdy byla již zvyklost, která byla mlčky převzata i později jako „zvyková záležitost příslušenství“ a často takto i psána. Tento pojmenovaný celkový souhrn majetku je trvalým zdrojem příjmu a po evidenci se takto stává tzv. korporací (česky firmou). Vše označené a registrované jako korporace/firma se pak řídí pravidly sepsanými a platnými právě pro tyto právní celky a dále začíná žít podle specifických pravidel korporací a zájmu registrovaného majitele. Je z nich požadována pravidelná hodnota (hlavní cíl, později zaměněn za pouhé peníze – zisk), anebo ji jako obchodní položku lze také prodat.
Avšak evidovaný/zapsaný celek korporace může a začíná ve vztazích vystupovat samostatně – proto bylo zavedeno i pravidlo právní samostatnosti a nedotknutelnosti (odosobnění majetku). Již to není něčí osobní majetek, nýbrž „instituce“ mající samostatný právní status (právní osoba obdařená mnohými právy) a jako taková vyžaduje určeného správce.
Tak došlo k povýšení zlatého telete nad člověka a mezi ně opět vložen prostředník.

Když se korporace (majetek) napřed stala samostatnou entitou postavenou na roveň člověku a poté ještě povýšena nad něj, aby se stala svatou, bylo nutné učinit ji ještě nedotknutelnou! Což se odrazilo i v zavedení termínu „soukromé vlastnictví“. To je vedeno jako samostatná forma (právnická osoba), zdánlivě nikomu nepatří (patří pánovi) a ve hře matrixu vůči lidem tak bylo obdařeno vyšší prioritou. Soukromé vlastnictví se stalo nedotknutelné (opět ta síla magie slov).
Oproti tomu „osobní vlastnictví“ patřící konkrétnímu člověku, souhrn majetku osoby jako prostředek života (na rozdíl od zdrojů tvorby/koncentrace bohatství), není v systému nijak zvlášť chráněné či privilegované. Je to totiž jen majetek otroka/poraženého. Neboť lidé (zaměstnanci, otroci) jsou korporacím podřízeni coby součást jejich majetku. Proto také osobní vlastnictví může být kdykoliv beztrestně odejmuto kterýmkoliv lupičem systémem chráněným.

Majetek se stal modlou i cílem veškerého snažení.
Věci již nebyly prostředkem života – nýbrž se staly jeho cílem.
Smyslem života již není osobní cesta k živému Bohu, nýbrž jen pouhé hromadění mrtvé hmoty a „služba mamonu“.

Zde je také tajemství, proč a kde se objevil termín ze Starého Říma, tzv. „proletariát“.
Označoval svobodné živé lidi vlastnící jediný majetek, který bylo možno prodat a o které byl na trhu otroků zájem – své děti.

Základní model ztráty svobody

Se vstupem na vymezené cizí území (prostor svrchovaného majetku) vzniká vždy povinnost přijmout všechna omezení možností chování (nutnost omezit své přirozené právo) a nutnost přijmout jednání podle pravidel definovaných správcem (vlastníkem) tohoto vymezeného prostoru a tedy i podřídit se vůli jeho majitele.[26] To patří k obecným konům. Je to povinnost „nenarušovat dění tam probíhající“ či neomezovat či čímkoliv neohrožovat ostatní přítomné, mající tam „domovské“ právo vzniklé jejich dřívější přítomností. Dokonce se nesmí narušovat ani již panující vztahy a zvyklosti, tedy formy společenského jednání.
Na hosta se vztahují obecné povinnosti (kony) hosta.

Poznámky širšího dopadu:
Na hosta se vždy vztahují obecné povinnosti (kony) hosta, i když i pro chování hostitelů platí jisté kony. Pravidla hosta platí i pro každého azylanta, tedy uprchlíka, jenž je povinen se řídit pravidly vymezenými hostitelem.
Z tohoto důvodu prosazování svého způsobu života v cizím prostoru, který hostu nepatří a je ve správě jiného společenství, prosazování a vnucování svých vlastních názorů, postupů a norem na tzv. „spravedlivější uspořádání života, organizaci společenství a naplňování tzv. lidské[27] svobody“ a jejich vynucování si u hostitele je nejen známkou nevychovanosti „hosta“ a jeho prázdné povýšenosti, nýbrž i projevem jeho arogance – a v dalších následcích je to vlastně první podlý útok na hostitele. Je to útok (průzkum bojem) a zároveň test, co vše si ještě hostitel nechá líbit a kam až lze zajít při utajené přípravě budoucího vojenského konfliktu (boj vlastně již začal a zatím probíhá pouze na prioritách vyšších než na 6. stupni). Proto takový host musí být vždy včas zastaven a bez dalších diskusí ihned deportován co by „persona non grata“ – porušil pravidla chování slušného hosta.

Liberalismus je psychologicko-řečnická forma prosazování svých vlastních zájmů (ve svůj prospěch, či prospěch jiného zadavatele) na úkor Bohem daných všeobecných a spravedlivých nároků všech ostatních člověků (řídících se kony). Liberál jednostranně po všech ostatních vyžaduje, aby se vzdali svých nároků na svou svobodu a omezili platnost konů a přijali pouze „povinnost otrocké podřízenosti“ vůči idejím (zájmům) liberála. Jejich stejný nárok vůči němu je předem zamítnut.
Vrcholným stupněm liberalismu je indoktrinace fašismu v myslích lidí, diktatura vlastníka a totální ovládnutí celé společnosti, včetně způsobů myšlení všech lidí (tedy otroků). Následným finálním nástrojem řízení pak má být forma despocie (viz wikipedie).
Liberál je v principu agresor působící v psychické úrovni (řízení).

Na lodi vystavené rozmarům počasí, útokům pirátů a pod. je to více jak zřejmé, že vstupem na loď se stáváme členy osádky i s jistými povinnostmi vůči velícímu správci (kapitánu). Včetně dodržování všech pravidel jím pro nás stanovených – v zájmu dosažení cíle cesty. Zaplacením lodního lístku jsme vstoupili do smluvního vztahu a získali tedy ne jen pouhé právo přebývat vymezený prostor, ale přijali i povinnost účastnit se ze všech svých sil úspěšného dokončení cesty (lodní lístek coby doklad smlouvy). Z hlediska vnucených „evidenčních“ zvyklostí se však po celou dobu platnosti smlouvy takto stáváme (jsme dále považováni) zapsanou „položkou nákladu“, přepravovaným něčím majetkem. Je jedno, jestli jedinec na loď vstoupil ze své vůle a ještě si to zaplatil, anebo byl doveden v okovech jako otrok. Všechno se rázem stává kusem – evidovanou položkou a jako s takovou se se vším dále počítá i obchoduje, tedy i s lidmi. Toto je základ jejich myšlení.
Podle takto zavedených pravidel se jedinec na danou dobu stává „právně“ plně podřízen správci „území“ jako příslušenství majetku.[28]

Toto byl základ myšlení, který byl napřed kodifikován (slovně zformulován a zapsán v kodexech – tedy vytvořený a legalizovaný „program“) a poté jako základ budoucího řízení užíváním vešel ve všeobecně uznávanou platnost. To následně umožnilo postupné zapomenutí na božskou podstatu stvoření (člověk jako boží stvoření je podřízeno a odpovídá pouze svému tvůrci – Bohu[29]) a jeho definitivní převedení do položky „majetek“ („mluvící dobytek“ v knihách důležitějších než Starý zákon). A takto to bylo i provedeno, později nově se prohlášenými majiteli všech těchto lidských entit (položek majetku), včetně tolerované jisté míry jejich volnosti (místní samostatné pohyblivosti).

Vmanévrováním jedince do jisté situace jej lze přimět k dobrovolnému podepsání jistého soupisu dalších smluvních pravidel jeho budoucího chování – omezení platnosti obecných konů právě pro něho na dobu platnosti oné „smlouvy“. Toto písemné potvrzení je podchyceno či svázáno s formou jakési značky (lodní lístek, označení, glejt, průkazka, kartička „výhod“ otroka s čipem obchodního řetězce, …) a spojené s jakýmisi fixními fiktivními výhodami.
Svobodný a dříve suverénní jedinec se takto stává jen jejím nositelem a cítí se „být nucen jednat v regulích oné jemu přidělené značky“ po celou dobu její platnosti. Je příslušníkem konkrétního stáda (pardon – společenství), přijímá jednání podle pravidel jiného ducha/egregoru. Vše další je již jen administrace kolem onoho symbolu, a potřeba neustálým donucováním přimět jeho nositele k trvalému dodržování pravidel hry tohoto specifického „herního žetonu“ – pravidel stanovených majitelem onoho označení, který je vystavil. Ve hře systému (matrixu nás ovládajícího) je tedy nejdůležitější právě jen ten herní žeton (průkazka, evidenční rodné číslo, občanský průkaz, značka otroka), se kterým je nějak manipulováno. A každý tento žeton (zapsaná „firma“ registrovaná svým rodným číslem) má pak tedy již jen svého přiděleného nositele (důvěřivce/trust), který jej chce nosit a naplňovat úkoly na toto označení vázané … Dobrovolně a sám se podřídil této jemu určené funkci plnit zadané úkoly po celou dobu platnosti smlouvy s tím vázané a ve své roli se zafixoval zvykem (a promeškáním lhůty podání možného nesouhlasu).

Pokud jedinec tato označení nemá, pak je pro „herní matrix“ (korporace i státy) poruchou a nelze s ním manipulovat podle přednastavených programů. Nelze jej již penalizovat snižováním příjmů v rámci nám vnucené hry (my si tu hru totiž platíme ![30]) – stojí zcela mimo tuto hru.
Je to živý člověk a jako s takovým je nutno jednat.
Neboť je chráněn kony stojícími vysoko nad tímto systémem falešné hry (viz přirozené právo).
To je také důvod, proč všichni (poučení) importovaní nájezdníci do Evropy vždy v rozhodujícím okamžiku zničí veškeré své doklady. Neboť matrix pak ví, že jim náleží vše vázané na status živého člověka stojícího zcela mimo hru s otroky. Toto pak zaplatí pouze otroci hry.

Shrnutí:

Systém tedy každého nutí naplňovat povinnosti OBČANA, tedy průkazky, kterou nosí, která mu byla do hry přidělena, vůči které jsou všechny ty povinnosti vázány. A entita OBČAN je pouhou jednotkou podřízenou v obchodní korporaci zvané STÁT, který má také svého majitele (tvůrce) a někdo jím pověřený jej s důvěrou spravuje (v trustu zapsaný správce).
OBČAN je vždy zaměstnancem STÁTU. Ta velká písmena jsou velmi důležitá! Ta se právě užívají zásadně pro označení těchto virtuálních položek hry (viz hned níže) a především k jejich odlišení od živého člověka nadaného nezcizitelnými právy.
Vlastník je jen majitelem dočasně dosazený a trpěný správce nějaké vyčleněné účetní položky hry, avšak není jejím majitelem. Je povinen uplatňovat práva/nároky majitele vlastnícího daný objekt a přinášet mu z něj výnos a přijmout za to pouze jistou majitelem stanovenou mzdu, případně nějaký benefit k té funkci drába vázaný.[31]
A k této položce je pouze psychicky přivázán (zotročen) kdysi „živý člověk“, nyní OTROK, který za svou službu této fixní ideji obdrží zpět maximálně 10÷20 % z jím vytvořených hodnot. Zde je skryta ta skutečná celá nadhodnota (viz dílo K. Marxe).

Je zásadní rozdíl mezi „Českou republikou“ a „ČESKOU REPUBLIKOU“.

Česká republika je státem živých samostatných suverénů, člověků, kteří jsou jeho tvořiteli a tedy svou vůlí určují jeho směřování. Tedy jimi vytvořenou pracovní institucí zajišťující všechny potřebné služby pro jejich společný plnohodnotný život. Viz schéma „Právo a moc ve vesmíru“.
Jedině takový stát je nástrojem přežití lidí v prostředí sociálních supersystémů.
Tehdy a pouze za těchto podmínek může platit základní stavební kámen státu – ústava.[32]
Tento stát kdysi zvaný Československo, ten byl již dávno rozebrán na korporace a nezůstal z něj ani název, pouze iluze a vzpomínky pamětníků.

ČESKÁ REPUBLIKA je institucí virtuální hry satanistické bažiny nad planetou a nahradila zrušenou Českou republiku. Je firmou, kterou si někdo (majitel) zapsal ve svém obchodním rejstříku a stanovil jejího správce (vlastníka, tedy správce, prezidenta, premiéra či-li předsedu vlády) k jejímu řízení a má je na své výplatní listině. Příjemcem veškerého zisku z této jednotky (a i všech korporací v jejím prostoru působících) je tedy právě a jen její majitel.[33] Což může být a také jen bývá tzv. „bílý kůň“.
Proto se nedivme, že Fiala i všichni ostatní působí coby vlastizrádci proti zájmům svého národa. Oni jen poslouchají a plní příkazy toho, kdo je k tomu předprogramoval a dosadil do funkcí, aby plnili jen jeho zájmy. Musí pouze přesně vykonávat to, co po nich vyžaduje ten, kdo je drží za „fabergé“. A oni si toho ve své hlouposti ani nemusí být vědomi – jinak by se totiž na své posty ani nedostali. Je nutno si uvědomit, že všechno současné dění je řízeno pravidly působícími nyní podle schématu „Právo a moc na Zemi“, což však není náš další zájem, zájem člověků ani národů.
Kdyby volby dokázaly něco změnit – nikdy by se nekonaly.

---

Teprve v okamžiku, kdy bylo dosaženo úplného přijetí tohoto způsobu myšlení u lidí, teprve tehdy bylo možné vždy ve vhodný okamžik uplatnit odpovídající zápis v centrálních legislativách. Tedy ve Vatikánském centru řízení (opíral se o nezpochybnitelnou autoritu – Satana vydávajícího se za boha) a jeho externí obchodní pokladnu spravovanou ve druhém centru řízení – v Londýně. Protože si tyto dva prsty téže dlaně navenek v divadle pro veřejnost (pro nezasvěcený lid) ideologicky jeli po krku, nikoho ani nenapadlo, že ať se hne kam se hne, na kteroukoliv stranu, vždy patří témuž stínu z pozadí, který dopředu určuje a rafinovaně nestrukturně řídí veškeré jeho konání.

„Ať žije svoboda, zvláště ta iluzivní, korporátně registrovaná.“

---

Vývoj zlodějského finančnictví

Téma rozsáhlé na celou řadu hodně tlustých odborných knih – proto tedy velmi stručně:

Peníze jsou jednak prostředek směny zboží (oběživo) a informací o jeho toku, ale též i prostředkem koncentrace energie. Takto podložené (svázané s hmotnou realitou) mohou být i měřítkem hodnoty a též i prostředkem jejího uložení.
Ovládnutí peněz a jejich vydávání i kontrola toků je hlavní nástroj ovládání společnosti.
Proto emisi měny si vždy hlídal panovník.
Znehodnocování měny kdysi probíhalo snižováním podílu drahého kovu (přímé falšování, tzv. penězokazectví, bylo vždy všude trestáno na hrdle). Aby bylo možno kromě peněz ukrást také všechno ostatní a pevně stojící, tedy nakonec i všechny státy přeměnit na korporace a pak i je ukrást (ovládnout), muselo kromě prosazení systému korporací a trustů napřed dojít též k osvojení nových forem finančnictví a jeho kompletní přisvojení si. Tedy ovládnout základní krevní oběh ekonomiky (opět London City). Došlo i k propracování techniky, kdy zdrojem peněz (zisku) mohou být i jen peníze – základ koupě všeho ve společnosti vlády Zlatého telete.

Pokud kdysi základní ekonomickou jednotkou státu byla širší rodina (všechny tři základní generace pohromadě), pak veškeré vnitřní zajištění přežití obyvatel mohlo fungovat také i v hospodářsky těžkých situacích a pak přežilo i celé společenství. Z hospodářské činnosti vždy mohl vzniknout i nějaký přebytek použitelný pro další růst. Tehdy se objevili první daňoví výběrčí vládců – z důvodu „ochrany obyvatel“ před … – bojovníky bylo nutno také živit. A řady „lupičů ze zákona“ se počaly rozšiřovat o další: celníci na obchodních cestách, chrámové poplatky a pod. Procento těchto vnucených ztrát se zvětšovalo, ale ve zdrojové bilanci se většinou nakonec nějak ustálila rovnováha, anebo došlo k výbuchu a radikálnějším změnám společnosti, včetně válkám.
Na množství oběživa v pohybu mělo vliv i občasné deponování jeho části (rezerv) v úkrytu, s ohledem na další emise mincí to rozvoj ekonomiky zase až tak zásadně neblokovalo. Ukryté peníze (akumulované finance) byly stejně nakonec vždy po nějakém čase opět uvolněné a vráceny zpět do oběhu.

Problémy počínají vznikat vždy až se vznikem půjčování financí (za Bohem zakázaný úrok, zvláště pak pozdější „složený úrok“) a hlavně převodem emise oběživa do soukromých rukou. Tedy vznikem velkých bank v soukromých rukách zajišťujících ochranu a správu finančních deposit (úložek).
Mnozí si totiž neuvědomili základní pravidlo nezávislosti:
„Nemáš-li na to – tak si nepůjčuj!“
Neboť dluh se musí vrátit – a ještě víc a včas, s velkým rizikem vzniku dalších drahých ztrát.

Hlavní tajemství ovládnutí cizích majetků spočívá v tom – přesvědčit dlužníka, přimět jej k půjčce tak vysoké, aby ji i s úroky nebyl schopen splatit a zástava (majetek) nakonec přešla celá do rukou věřitele (bankrot dlužníka). I celá království takto nakonec patřila jejich královským bankéřům (správcům pokladny), neviděných a stojících v pozadí a ovládajících chod říší. Právě v tom okamžiku bylo výhodné ono dříve proběhlé a již stabilizované právní zabalení majetku do celku a jeho osamostatnění … korporace, trusty, „právo“.[34]

Soukromá centrální (emisní) banka vydá tolik peněz, kolik je potřebné a chce je později vrátit včetně smluvních poplatků a úroků navíc, ale toto množství navíc již nikde neexistuje, to totiž emitent již nenatiskl. Tento podvod bude stejně nakonec vždy uhrazen prodejem části majetku dlužníka či exekucí (i na úrovních států) ve prospěch banky.
Napřed se však dalšími výhodnými půjčkami navýší míra zadluženosti, až když není již čím ručit.

Aby celý proces stažení veškerých zdrojů byl urychlen (koncentrace majetků v rukou bank), byly vyvolávány i hospodářské krize, během kterých se majetky na Zemi hromadně přesouvaly vždy do těchže rukou (největších bankovních korporací). Při krizi se tedy nikdy nic nerozplynulo, pouze nenápadně přesunulo do cizí kapsy. Rovněž tak byl trvale využíván i nástroj inflace (pozvolné znehodnocování kupní síly měny a stálé přeceňování zboží) zvyšováním emisí oběživa bez krytí vytvořením hodnoty ve státě. To bylo umožněno až s nástupem tisku státem nehlídaných papírových peněz (nepodložených deponovaným zlatem). Nástup elektroniky pak umožnil i vydávání peněz zcela neexistujících (FIAT měny), podložených pouze dlužním úpisem, i ten je totiž považován za ceninu (je s nimi i obchodováno). Tím byl umožněn další nárůst finanční bubliny, kdy dluhy byly ručeny jinými dluhy (krize 2008). V tomto systému hry banka půjčí „peníze“, ale sama je vůbec nemá … pouze si poznačí, že jste se zavázal jistou sumu vrátit. Ale v prostoru (ani na disku banky) ty peníze prostě nikde nejsou. Banka pouze čeká, až dlužník vytvoří hodnotu kterou smění za peníze jsoucí v oběhu a pak je přijde vrátit. Půjčka od banky (dluh bance) je vlastně ve svém principu závazek, že dlužník svou usilovnou prací teprve vytvoří reálnou hodnotu a následně ji bance přinese na zlatém tácku. Peníze však pro banku důležité vlastně ani nejsou. Ty spolu s obrázkem neustále se zvětšující „hodnoty jejich majetku“ prodlouženého o další prázdné nuly (virtuální lechtáček ega bankéře) jsou pouze nástrojem získání majetku dlužníků.

Takto z prací vytvořených hodnot k odevzdávanému desátku pro církev a desátku pro vládce postupně přibývá desátek pro bankéře, desátky pro zdravotní i sociální pojištění (vlastníkem jsou opět banky) a mnohé další (opět velmi dobře zkalkulované ziskové děje), desátky z plateb (přesunů peněz), desátky ze zisku, desátky z vlastnictví čehokoliv, desátek z obchodu (DPH, ta nesouvisí s obchodními náklady ani ziskem podnikatele, to je jen daň navíc), a …[35]
Celý systém nástupem satanistických rodů R… a mnoha dalších s nimi spojených byl doveden k nynější naprosté dokonalosti, až k současnému celosvětovému finančnímu kolapsu.
Nechtějí toho moc, chtějí pouze celou Zemi a 10 % navíc!
A redukci otroků na pouhou 1/10, ta jim pro obsluhu stačí.
Co stávající světové elity netuší – i ony budou dále nepotřebné a zrušeny, hned poté.
Hra končí.

To je princip dluhové pasti, kterou jsme ovládáni ve hře popsané v předchozí podkapitolce. V systému nejasných vztahů a vazeb postavených tak, aby se v nich otrok nevyznal (ba ani řídící loutky systému) a naopak si všichni mysleli, že to vše je pro jejich vlastní dobro. Když však neznáš herní pole, a neznáš pravidla postavená bankéřem hry v jeho prospěch – pak uvíznout v síti matrixu (systému) prostě musíš. Při sebevětší snaze – šanci nemáš.
V podstatě s tím, že vše kolem již je korporace, která je vlastně i majitelem námi iluzorně vlastněného majetku, si můžeme říci společně s kterýmsi neznámým klasikem:
„ … a nemít ty dluhy, tak je ze mě úplný žebrák.“
Jediná šance je – tu hru nehrát – včas ji ukončit.

---

Že to vše může být i zcela jinak, to se již před OTROKY tají.

---

---

Poznámky pod čarou:

[21] On to byl proces déletrvající a probíhající všude i jinde. Tady však do hry vstoupily i nové prvky. Nové technologie přepravy zboží (lodí) a vyšší riziko – faktor náhodných ztrát vlivem přírodních živlů.

[22] Tento termín později dozná ve svém smyslu významový posun.

[23] Zdroj dokumentů ke stažení: https://cervenyspendlik1.webnode.cz/badatel/, soupis počátečních studijních poznámek otevřený pro přátele v diskusním spolku. Důležité jsou zejména:
1. Jsem člověk, ne loď ztracená na moři.pdf
2. HIS – TÓR_i_A Cestui que vie trust 1666 _Jarilo_.pdf
3. Koncepce Cestui Qui Vie trustu – Ovladnuti cloveka – rabska pozice _Jarilo_.pdf
4. Administrace Cestui Que Vie trustu – principy.pdf
Tento balíček textů vznikl jako směs původních cizích textů doplněním o mnohé studijní poznámky při pokusu o rozkrytí jejich smyslu a pochopení hlubších souvztažností. Na jejich základě počal vznikat i tento seriál – vedený nutností jasného uspořádání logiky celého případu zotročení, roztaženého na celá tisíciletí dějinného vývoje.

[24] Vážnost osoby tam tehdy již počínala být posuzována podle viditelného majetku a ne podle osobnostních kvalit člověka a podle poctivosti nabytí hmotných statků, jak tomu kdysi bývalo u preSlovanů (Keltové byl jen jejich jiné jméno užívané pouze z jiného konce/směru světa).
Okrajová poznámka k názvům národů:
Při zkoumání dějin je nutno si uvědomit, že mnohá velká sociální uskupení (národy) mají v „historii“ vícero jmen – základ pozdějšího pojmového chaosu při zkoumání dějinných faktů a značných nesrovnalostí v jejich výkladu. Ta jejich pojmenování většinou vůbec nepocházela od onoho národa, o kterém se jedná. Na to, jak oni sami sebe nazývají, na to se jich většinou nikdo neptal, ale „odkud přicházíš“. Proto označení bylo cizinci přiřknuto domorodými obyvateli v oblasti, kam on přišel a to právě podle místního zaužívaného názvu vzdálené neznámé krajiny, odkud tito neznámí lidé přišli. Tedy kdekoliv jinde je pokaždé většinou nazývali zcela jinak.

[25] Pokud není jasné, k čemu je dobré tzv. „právo“, viz znovu začátek tohoto seriálu:
Systém současného otroctví
Systém současného otroctví – (1) – o legislativě
Systém současného otroctví – (2) – smlouvy

[26] Toto pravidlo platí pro hosta vstupujícího do tvého domu, hosta v restauraci …, každého turistu navštěvujícího tvůj stát (včetně přijatého utečence či ztroskotance), a podobně. Platí i pro vstup na úřad, či nástup na palubu letadla či lodě. Platí dokonce i v kosmických měřítcích při vstupu na jinou planetu!
Jinak jsi agresor a musí být proti tobě důrazně zakročeno.

[27] Nezapomeňme, že terminus „lid“ je stále významově roven množnému číslu pro otroky a vládnoucími satanisty používán ve veřejné propagandě ve smyslu OTROCI, aby jim to nebylo tak nápadné – viz znovu začátek tohoto seriálu.

[28] Je nutno zdůraznit, že totéž pravidlo vlastně platí i pro přítomnost duše reinkarnované ve svém těle (bioskafandru) zde na planetě Zemi (kosmickém plavidle) – jinak široko daleko jedním z nejtěžších výcvikových středisek duší v blízkém vesmíru.
Proto také ta nyní vrcholící úporná snaha bažiny o právně-majetnické ovládnutí celé planety, celého prostoru k žití a zavedení zcela jiných a nepřirozených pravidel.

[29] Avšak změnou DNA biologického objektu, tedy zásahem do jeho růstového programu (do podstaty života) se lze pokusit přisvojit si vlastnické právo i proti samému Bohu. Proto také ty nynější úporné snahy o změnu genetiky na planetě prosazováním nepřirozených násilných postupů oproti tradičním božským, realizovanými jinými způsoby.

[30] Systém daní, poplatků, pojistek a jiná okrádání a předražení (nehorázné zisky) nás oberou minimálně o cca 80 % všech vytvořených hodnot.

[31] Skvěle to lze pochopit na příkladu KATASTRU NEMOVITOSTÍ (evidence majetku) a uplatnění daně z nemovitosti FINANČNÍM ÚŘADEM STÁTU vůči OSOBĚ zapsané v listu vlastnictví. Je to vlastně jen nově nazývaná evidence poddaných, kteří musí platit jistý stálý výnos majiteli nemovitosti (STÁTU).
Již rozumíme, proč bylo zformulováno nové pravidlo přicházející z komisí EU a postupně přes veškeré námitky vnášeno i do naší legislativy, kterým se máme řídit? Že STÁT podle svého uvážení může kdykoliv kohokoliv vyhodit z jeho domu či bytu … a umístit tam kohokoliv jiného, anebo zabavit jeho automobil a pod. ve vyšším zájmu STÁTU a bez udání důvodu? Neboť primární je pouze majetek majitele, ucelená položka vlastnictví – LIDÉ jsou pro něj pouhý obtížný hmyz, nutný jen k tvorbě dalšího majetku (jeho medu). Vlastnictví je jen dočasně zapůjčená záležitost (svěřená do správy), a OTROKOVO vlastnictví – to přece patří jeho majiteli (názor majitele OTROKA).
A dosazený správce majetku (ten není volen lidem – demokratické volby jsou jen pouhou iluzí pro lidi) je pouze povinen nařízení přijmout a zapsat do místní legislativy.

[32] Uvědomme si, že cizí dokument nadřazený nad ústavou nazvaný „deklarace lidských práv“ u nás vlastně vůbec neplatí pro OBČANY (tedy zaměstnance našeho STÁTU). Tato práva se vztahují pouze na „živé člověky“.

[33] Ďábel je ukryt vždy v detailech a na formě zápisu jmen a názvů záleží mnohé další, je nutno je opisovat vždy naprosto přesně. Srovnej např. CZECH REPUBLIC LTD s.r.o. a THE CZECH REPUBLIC LTD.
Když cenzura proti šíření nějaké informace již nemůže zasáhnout (již se alternativními medii šíří), pak používá jiný nástroj – různé formy dehonestace až zesměšňování a bagatelizace. To je často užíváno i jako nástroj propagandistického utajení – jedna z technik kdysi vyvinutých k ovlivňování podvědomí mas v rámci výzkumných programů MK Ultra. Jeden z webů zřízených stávajícím matrixem pro tento účel jsou i „Manipulátoři“, proto jejich vyjádření bych považoval spíše za potvrzení, či za jednu z indicii dosvědčující pravdivost tvrzení. I když právě onen pisatel o pravém stavu jím popisované problematiky nemusí vůbec nic tušit. On většinou píše jen podle zadání.

[34] Dostáváme se tak k období příprav na rozbití říší a jejich budoucí další tříštění a postupné přebírání. Ludvík XVI. ani Marie Antonie Josefa Johana Habsbursko-Lotrinská o tom zatím nic netuší, ani dlouhá řada jiných budoucích loutek.

[35] Došlo po uzávěrce.
V informačním kanále telegramu https://t.me/GolosGermanii/2474 s datovým razítkem [2022.08.08.16:08] se objevilo sdělení „Кто кого кормит в Германии?
(Kdo koho živí v Německu?)“
Strojový překlad:
Němečtí daňoví poplatníci si často nepředstavují strukturu německého státního rozpočtu nebo z jakých zdrojů jsou financovány penze, sociální dávky, válečné výdaje, vládní projekty a všichni naši vážení úředníci a politici, včetně milované vlády a parlamentu. Zdá se, že tržní ekonomika se o sebe stará prostřednictvím daňových příjmů, především z komerčních aktivit. Velký stát a koncerny fungují a dodávají nám všechny výhody. My, malí, musíme vydržet, protože jsme na nich závislí.
Ale není to tak, vůbec ne! Zvažte níže, kdo na kom závisí.

Příjmy do státního rozpočtu Německa v roce 2020 činily cca 717 miliard eur, z čehož většinu tvoří 30 % (cca 219 miliard eur), byla daň z přidané hodnoty, kterou zaplatili kupující.
(Když byla zavedena v roce 1968 v Německu, říkalo se jí daň pro chudé).
29 % výnosů (přibližně 208 miliard eur) byla daň … Pozornost !!za výplatu!! (strojový překlad)
Ano, na platy našich malých lidí. Je zajímavé, že v Německu až do roku 1920 neexistovala daň ze mzdy.
Na třetím místě je daň z příjmu fyzických osob se 7 % (cca 53 miliard eur).
Takové „drobnosti“, jako jsou daně z paliva, tabáku, pojištění, elektřiny, solidarity atd., které platí soukromí spotřebitelé, lze shrnout 14 % (cca 100 miliard eur).

CELKEM: Celý německý rozpočet je financován cca o 80 %! na úkor malých lidí, na kterých prý nic nezávisí.

A kolik odvádí 3 288 306 německých společností včetně obřích korporací daň z příjmu do německého státního rozpočtu, ptáte se?
Ne, ne 50 %, jak si mnoho lidí myslí, a ne 30 %, dokonce ani 10 %.
Ale pouze 3 % (cca 19 miliard eur) všech příjmů.
Financují pouze 3 % německého rozpočtu, ale 95 % stran v Bundestagu.

V Německu je 45 druhů daní!!! (obrázek 2020)

Přidám smělé tvrzení a otázku:
U nás coby německá kolonie EU to nebude lepší, spíše ještě horší.

Otázka – myslí si někdo, že v těchto sumách je nějakým způsobem započten zisk korporací? Anebo to je ještě hodnota navíc, kterou po úhradě veškerých daní a poplatků musí ještě zaplatit ze své zbylé mzdy pracující otrok?
„Příjem státu“ z daní je navíc ještě velmi tučný cecek, na který se ony neustále hladové velké „korporace ze stínů“ naopak snaží ještě přisát (konec konců, vždyť jim vlastně patří i ty státy).

---

Pokračování – klíčové dokumenty o zotročení – v přípravě