Uvedu úryvek rozhovoru autora knihy Krystal růstu, která mimochodem popisuje období stalinské ekonomiky od roku 1929 do roku 1955, Alexandra Sergejeviče Galušky s Vladimirem Rudolfovičem Solovjovem. Poznámky v hranatých závorkách jsou moje.
https://t.me/SolovievLive/250418
Solovjov: Rodí se fenomenální nepoměr, protože tu máme podstatnou část ekonomiky, která zajišťuje růst, a která je mimo zónu vlivu Ruské centrální banky. (Galuška: Přesně tak.) A je tu druhá část ekonomiky, kterou centrální banka utiskuje, zahání do kouta jakýmisi podivnými pravidly a zcela ji tím likviduje.
Galuška: Plně souhlasím. Co to má být? No, co to má být, když státní rozpočet ve struktuře financování pokrývá 19% a úvěrování bank jen 9%?! Rozpočet je přece určený především pro sociální dávky, důchody, pro pomoc lidem, pro stavbu potřebné infrastruktury a místo toho u nás financuje investice z 19%! Místo bank? Úvěry v ekonomice nefungují!
Solovjov: S takovou základní úrokovou sazbou to ani fungovat nemůže.
Galuško: Samozřejmě, kdo za takové úroky… To je absolutní pravda, takto to dnes je. A co znamená tento strukturní nepoměr? Je to ve skutečnosti další potenciál pro možný růst, dodatečný růst.
Solovjov: Já prostě nechápu, na základě jakých úvah… Mnohokrát jsem po vystoupeních Alexandra Michajloviče Babakova zval zástupce Ruské centrální banky, aby přišli a vysvětlili, co tím sledují. A nikdy nepřišli. Oni se chovají tak, jako by ostatní svět neexistoval. (Galuška: Přesně tak.) Oni prostě hodí nějakou tu frázi ze svých výšin tam dolů a hotovo.
Galuška: Voloďo, víš, dokonce na úrovni základní formální kultury… Víš, jaký tu máme fenomén? My působíme na úrovni veřejné komory, že? A formujeme z úrovně veřejnosti rady pro státní orgány. A naše centrální banka nemá ani veřejnou radu. Dokonce i Federální bezpečnostní služba ji má. Zdůrazňuji, že na úrovni elementární kultury, alespoň té formální. Neříkám, že by měla nějaký silný vliv. Dokonce i Federální bezpečnostní služba Ruské federace má svou veřejnou radu. To má centrální banka nějaké velké tajnosti, nebo co? Že si ani nemohou promluvit s lidmi? Něco jim vysvětlit, něco jim vyložit? To je jakási neúcta a povýšenost, neochota bavit se věcně s těmi… Já souhlasím, třeba jen něco nechápeme. Tak nám to vysvětlete. My to nechápeme, tak nám to vysvětlete. Prezident svým výnosem formuje značnou část… 42 lidí svým výnosem jmenuje do veřejné komory, takže to nejsou nevýznamní lidé, neměli by patřit mezi hlupáky. Každý má něco za sebou, formují veřejné mínění. A vy dokonce ani s nimi nechcete mluvit. To je prostě něco neuvěřitelného. Je to neuvěřitelné. Já si pamatuji, jak jsem to ve tvém vysílání navrhoval před rokem. Pojďme si promluvit. Chcete na teoretické úrovni? Chcete na praktické úrovni? Podíváme se, jak k tomu přistupují v jiných státech, jaké jsou historické zkušenosti. Poslyšte, to už je přímo… Mají ten svůj transmisní mechanismus a berou ho jako něco téměř posvátného. Byl snad popsán v bibli? Jsou i jiné postupy, jak postupují jiní.
Solovjov: V bibli to určitě takto zapsané není. (Galuška: Přesně tak.) Ta je o něčem úplně jiném.
Galuška: Takže máš samozřejmě absolutní pravdu, je tu nepoměr. Máme tu jeden okruh ekonomiky, která je tím tahounem a poskytuje silný růst díky státnímu plánování a dlouhodobému levnému projektovému financování. A máme tu fakticky utiskovaný sektor, ve kterém je úvěr něčím nedostupným…
Solovjov: Povšimni si, co je zajímavé. Vždyť ve skutečnosti, ať už si to někdo uvědomuje či ne, tak jsme se v určitých věcech vrátili ke stalinskému modelu vojensko-průmyslového komplexu jen v nové vývojové etapě. (Galuška: Přesně tak.) Tedy k tomu, o čem jsi psal ve své knize Krystal růstu, kde jsi vysvětloval, jakou roli hrála výrobní družstva. A i nyní, když se podíváme na ten takzvaný civilní vojensko-průmyslový komplex, ten také nyní hraje kolosální roli, a to zejména v otázkách inovací. Vždyť odkud se vzaly například Lancety?
Galuška: Přesně tak, je to přesně tak. A ve skutečnosti v tom období, které je tam popsáno od roku 1929 do roku 1955, tam přímo dokládáme na praxi i z akademických prací té doby, že tam nikoho ani nenapadlo stavět proti sobě státní plánování a podnikatelskou iniciativu. Ta iniciativa se tam prostě realizovala v podobě výrobních družstev, formou průmyslové spolupráce. Tta výrobní družstva tam pracovala v rámci vojensko-průmyslového komplexu, v těch letech. Například Sudajevovu pistoli-kulomet, PPS vyráběla tato výrobní družstva. Stávala se součástí kooperačních řetězců, dodávala určité součástky pro vojensko-průmyslový komplex. To všechno… Ale především se soustřeďovala na segment, který byl pro ně tím hlavním, na segment konečné spotřeby, na spotřební zboží. A také tehdy nebyly žádné problémy s deficity, kterými trpěl pozdní SSSR. [Viz Zachar Prilepin níže] Přesně tak, my jsme se vydali tím směrem a uškodilo to snad někomu? Je to prostě jiná ekonomika. Ekonomika, která je schopná zcela jiných temp růstu. Ten problém je jinde. Oni nám před třiceti lety něco natloukli do hlav, určité matrice, postuláty nám tam přímo otiskli… A proč to udělali? Je to přece jasné. Oni nechtějí, abychom tu měli nějaký růst a navíc… [To je jejich cílem, to je cílem Ruské centrální banky.]
Solovjov: Oni tomu ani nerozumí, vždyť ani u sebe nedokážou dosáhnout růstu. [Ale ani tam to není cílem. Cílem je, aby lidé žili v područí a nemohli se z něho vymanit. A to je možné jen když mají hluboko do kapsy, když jsou fakticky bezmocní a musí se podle toho chovat, když žijí v bandách, a ne v lidských kolektivech, kde se vzájemně dokážou v těžkých chvílích podpořit. Bezstrukturním řízením je k tomu dovedete…]
Galuška: To je pravda. Oni to nedokážou ani u sebe. To přece má své hluboké příčiny. Já připomenu, že Římský klub už v sedmdesátých letech prosazoval neomalthusiánství, koncepci vysloveně nulového růstu. Tehdy začali tyto ideje prosazovat. Potom jim došlo, že nulový nebude asi to pravé ořechové a nazvali to přirozeným růstem, což mělo být jedno dvě procenta. To byla jejich koncepce přirozeného růstu. A když se teď podíváme na dokumenty centrální banky, tak tam se všechno točí přesně okolo toho, okolo té koncepce přirozeného růstu.
Solovjov: Prý se bojí přehřátí. I když je jasné, že nikdo ani pořádně nechápe, co to vlastně to přehřátí má být. Kdyby mohli dát definici přehřátí a proč je to špatné, tak by bylo zajímavé si to poslechnout.
Galuška: Řeknou vám, že všechno, co je nad ta dvě procenta, třeba i o kopějky, že to už je přehřátí.
Solovjov: Vycházeje z čeho?
Galuška: Vycházeje z toho, že tu je ta koncepce přirozeného růstu [Mimochodem věda v tom řízení sehrává jednu z důležitých úloh, popisuji to ve starších článcích, dejte si do vyhledávání na webu věda]. Já se omlouvám, že se do toho trochu odborně ponořím. Mají tam Phillipsovu křivku, to jsou také ta sedmdesátá léta, takzvané… Oni budou tvrdit, podívejte se, nezaměstnanost je nízká… Ale produktivita práce není nijak vysoká, tu můžeme neustále zvyšovat a zvyšovat. (Solovjov: Kolosálním způsobem.) A zaměstnávat potom lidi jinde. Takže nelze brát jen úroveň nezaměstnanosti, ale oceňovat potenciál možného zvýšení produktivity práce… To mi promiňte, ale tady máme kde růst. Dokonce i v porovnání se státy východní Evropy ji máme poloviční. Tak ji pojďme zvyšovat, realizovat účelové programy. Ale k tomu je potřebné dlouhodobé levné financování. A je také nutný zcela jiný pohled na ekonomiku, strukturní a věcný. Ale když je pro vás všechno nad dvě procenta „přirozeného růstu“ přehřátím… A když je přehřátí tak je podle vás nutné zvýšit základní úrokovou sazbu…
Solovjov: Podle této logiky to, co je nad ty dvě procenta… Když člověk roste v dětství, u dětí je také potřebné brzdit jejich růst? Aby nebyl více než 2% ročně?
Galuška: Přesně tak, je to pěkná analogie. Nic důležitého neuděláš, nikdy pořádně nevyrosteš… Úpadek stejně jako vítězství začíná v našich hlavách. Když jsou v nich takové koncepty… [A uložila je tam čirou náhodou právě „věda“…] Je neuvěřitelné, jak musíme proti tomu bojovat. Vždyť se podívejte na praxi, možná to konečně začneme dělat jinak? Tady máte praktické výsledky, co ještě potřebujete víc? [Sledovat jiné cíle řízení!] Ona dokazuje, že to jde jinak. Je to v našem zájmu? Samozřejmě, že je. Je to v národním zájmu, v zájmu lidí. A ten pocit, že tu je něco špatně, se přece projevuje i v průzkumech veřejného mínění. Lidí se teď ptali, co u nich vyvolává pocit studu za svůj stát. Nač jste hrdí a zač se stydíte? A nejzajímavější je to, co se ocitlo na prvním místě s velkým odstupem od ostatních pozic. Máme bohatý stát a žijeme chudě.
Solovjov: A přitom není možné pochopit, proč jsou lidé chudí. [Protože to je cílem řízení „elit“!]
Galuška: Samozřejmě, přesně tak. Ano, je to tak. Jděte mezi lidi a vysvětlete jim, vy z centrální banky, jak…
Solovjov: A je tu taková otázka, kterou si stále kladu. Kdo je v našem státě největší zaměstnavatel?
Galuška: Stát.
Solovjov: Tak zvyšte lidem výplaty, důchody. Co brání jejich zvýšení? Nízká produktivita práce? Co brání zvýšení produktivity práce? Nízká úroveň automatizace? A co brání vyšší automatizaci?
Galuška: Financování pro realizaci projektů.
Solovjov: Přesně tak. Je to uzavřený kruh.
Galuška: Ano, uzavřený kruh, přesně tak. Je to uzavřený kruh.
Solovjov: A žádná ochota si to vyjasnit. Prý pojďme zvýšit daně. A proč?
Galuška: Voloďo, já se omlouvám, pronesl bych několik odborných slov. Za tím vším stojí určité koncepty. Je to ve skutečnosti monetarismus. A v čem spočívá? V tom, že ekonomiku není potřeba pozvedat strukturně, že ekonomika, to je taková černá skříňka. My budeme posílat monetární signály do jejího vstupu a u výstupu z ní budeme odečítat odezvy ekonomiky na ně. To je fakticky podstata toho transmisního mechanismu, finančně-kreditní politiky naší centrální banky. Ale s takovým přístupem, kdy nevíte, co je uvnitř ní, co je uvnitř té černé skříňky… Když nerozumíte jejímu strukturnímu fungování. [Cílem řízení vrcholku elitářské pyramidy je, aby tomu lidé nerozuměli… Takže svého cíle úspěšně dosahují!]
Solovjov: Tito lidé nemají právo mluvit do ekonomiky z jednoho jednoduchého důvodu. Ekonomika je z více než 80% o zdravém rozumu a znalosti reálného života. Oni snad něco znají? Jen se podívej na sebe, jaké máš gigantické zkušenosti. Tys prošel všemi stádii, prostě vším. Kromě skvělého vzdělání jsi prošel státní službou, ochranou byznysu, samotným byznysem, teď se zabýváš prací pro veřejnost. Takže jsi viděl ten život v jeho nejrozmanitějších podobách a z různých řídících pozic. A tamti lidé, co ti viděli? Co ti vědí o reálném životě?
Galuška: Ti žijí ve věži ze slonoviny.
Solovjov: O tom je řeč. Ti uvažují o něčem, s čím nemají nic společného. Já se ptám, kdy například byli naposledy v obchodě, nebo v nějakém podniku? Kdy mluvili s výrobci? Tak je to.
Galuška: Skutečně, když se s nimi bavíte neoficiálně na nějakých akcích. Proč bychom se měli zajímat o průmysl? Cožpak jsme na ministerstvu průmyslu a obchodu, či co? A já povídám, a co je na tom? Začněte postupně, ne najednou, seznamovat se s odvětvím za odvětvím.
Solovjov: Lidé píší, Mišustin říkal, že průměrná mzda ve státě je 73 tisíc rublů. Tak to také je, proč bychom je měli o tom přesvědčovat? Statistiky o tom vypovídají.
Galuška: Ano, tak to je. Ale předseda vlády také mluvil o tom, že musíme řešit problém nerovnosti, protože je příliš vysoká…
Konec úryvku rozhovoru.
Je zajímavé, jak si tam neustále pokládají rétorické otázky. Jak jinak by znělo, kdyby řekli, tady máme jasné výsledky řízení Ruské centrální banky a řízení vlády v osobě Michaila Vladimiroviče Mišustina (a to bez účinné účasti na tom finančního bloku vlády), to znamená, že tyto dvě instituce sledují rozdílné cíle řízení, a proto se také centrální banka distancuje od diskuse, která by její cíle řízení musela zákonitě odhalit, nebo by jí znemožnila dál využívat ty nástroje, které pro dosahování svých cílů používá. Řekněte to lidem takto a přestaňte pustě žvanit! Co je z pohledu jednoho chybou řízení, je z pohledu někoho jiného jeho cílem. Stačí si pustit ta krátká videa od Zachara Prilepina (odkazy níže), aby vám bylo jasné, proč SSSR po Stalinově smrti postupně ekonomicky upadal. Pokud někdo i potom bude schopen říci, že šlo o náhodu, že se prostě k řízení dostali hlupáci, tak už opravdu nevím. Je nutné si uvědomit proti čemu obyčejní lidé stojí, proti velice dobře organizovanému vrcholku elitářské pyramidy, který je nadnárodní a je schopen díky vědomostem o řízení postupně otočit jakékoliv dobré úmysly založené na jakkoliv dobře znějící ideologii, respektive koncepci, a to zcela účelově a cílem je, aby lidé neustále žili v područí. Tj. jejich cílem nikdy nebylo, není a nebude zvyšovat jim životní úroveň a usnadňovat život! Pokud chcete získat ucelenější představu o tom, jak to funguje, přečtěte si knihu vnitřního prediktoru Ford a Stalin, o tom, jak žít lidsky (POZOR v novém kompletním překladu!).
Zachar Prilepin (z hlediska cíleného pohřbívání stalinské ekonomiky je nosný především ten druhý odkaz):