Dlouhý výlet autem, posedlost Kantem a překvapivé poznání o půl roku později

V loňském roce mě jeden kamarád pozval na výlet do Kaliningradu. Výlet mě lákal, ostatně dlouho jsem o podobném podniku uvažoval, ale nemohl jsem se rozhoupat. Příležitost jsem tedy s nadšením využil, abych to stihl dříve, než by případně došlo k uzavření hranic (což se k datu sepsání tohoto článku již částečně stalo).

Přeskočím nudné části cesty, jako je vyhýbání se skákajícím jelenům a srncům během noční jízdy Polskem nebo několikahodinové „odbavení“ na hraničním přechodu Grzechotki (nyní uzavřeném).

Ubytovali jsme se přímo v centru, pár set metrů od tzv. Kantova ostrova (dřívější název Kneiphof označoval čtvrť, která se na ostrově nac). Atrakcí je v samotném městě spousta, někdo stihl koncert, Muzeum oceánu i cirkus, někdo jen něco z toho. Město je čisté, budovy jsou kvalitně udržované nebo zrekonstruované. Je tam spousta míst, kde se dá dobře najíst a vypít výborný rakytníkový nebo řešetlákový čaj. (Ale taky, když udeřil hlad, jsem našel jedno místo, kde vaří dost hrozné blivajzy vydávané za čínské či thajské nudle.)

Největší naší společnou akcí byl společný výlet do Zelenogorsku a Kurskou kosu, přírodní rezervaci s písečnými dunami (a spoustou koček – odkud se ta zvířata pořád berou?). V Zelenogorsku mají pěkné, hezky zrekonstruované nádraží, které mě inspirovalo k jízdě vlakem zpátky do města (k čemuž nakonec nedošlo). Lákavá byla i cena jízdenky (cca 18 korun v přepočtu, vzdálenost cca 30 km) i to, že na některých spojích jezdí soupravy „Lastočka“ (vypadají trochu podobně jako třeba Leo Express nebo jiné moderní soupravy).

O tom všem jsem ale vlastně vůbec nechtěl psát, nejsem ani cestovatel ani cestopisec.

Když chodíte po Kaliningradu, nejvýraznějšími obrazy, které vás všudypřítomně obklopují, jsou – číslo 39, kočky a suvenýry zobrazující kočky, jantar, a suvenýry a knihy s motivy a obrazy Immanuela Kanta.

Immanuel Kant (1724-1804), obyvatel Königsbergu (dnes Kaliningradu) a významný filosof, je v Kaliningradu snad na každém rohu. Navštívil jsem místo, kde se nachází jeho hrobka, v rohu bývalé katedrály na Kantově ostrově.

Bývalá katedrála na Kantově ostrově, která dnes slouží jako koncertní sál s unikátním varhanním komplexem, je prakticky jedinou budovou na ostrově (kromě asi dvou přízemních kaváren). Zbytek ostrova zaplňují stromy a parkové uličky. Na různých místech ostrova najdete sloupky, na kterých jsou názvy bývalých ulic (ostrov byl před 2. světovou válkou hustě obydlen) a na každém i dobová fotografie dotyčné ulice v původním místě a v odpovídající orientaci.

Nevzdělaný, historií nepolíbený a propagandou zpracovaný český turista si v tu chvíli asi udělá rychlý závěr, ze kterého vznikne následující mylná představa:

• Sovětští komunisté pronásledovali všechna náboženství, nejvíce ta „západní“, a proto katedrálu zabrali a předělali na koncertní sál.
• Zástavbu na ostrově srovnali se zemí, aby se tak pomstili poraženým Němcům.
• Přivlastnili si německého filosofa Kanta a udělali si z něj artikl pro turisty.

Při hlubším pohledu do dávnější i nedávné historie se však objeví úplně jiný obrázek.

Prvním překvapivým zjištěním pro někoho může být, že pruský filosof Immanuel Kant byl v letech 1758 – 1762 poddaným ruské carevny Kateřiny II. (mimochodem, to byla taky Němka, Sophie Augustа Friederikа von Anhalt-Zerbst-Dornburg, ale to jsem hodně odbočil), která připojila Východní Prusko a některé části rozpadlého Polského království k Ruské říši. Není tedy pravda, že Kant by byl ve vztahu k Rusku „úplně cizí“.

Další překvapení přineslo zjištění, že likvidaci veškeré výstavby na Kantově ostrově (včetně katedrály!) má vlastně na svědomí britské letectvo, které mnohokrát bombardovalo Königsberg a konkrétně Kantův ostrov srovnalo se zemí v létě 1944. Z katedrály zbyly jen trosky obvodových zdí, podobně jako Frauenkirche v Drážďanech (tam se pro změnu „vyznamenalo“ americké letectvo v roce 1945). Mimochodem, každý historický artefakt na Kantově ostrově je označen tabulkou s registračním číslem v katalogu památkové péče Ruské federace.

Katedrála, nově zrekonstruovaná v devadesátých letech 20. století podle původních plánů a fotografií, sice neslouží původnímu účelu, ale uvnitř byly zřízeny dvě kaple: jedna luteránská (státním náboženstvím ve Východním Prusku byl luteránský protestantismus) a druhá pravoslavná.

Nakonec to tedy vypadá, že „posedlost Kantem“ v této části soudobého ruského státu má autentické kořeny, byť bylo toto území součástí ruské říše pouhých pět let v polovině osmnáctého století.

Záhada statisticky nadprůměrného výskytu koček ve všech částech Kaliningradské oblasti včetně lesů a písčitých pláží Baltského moře mi však zůstává dodnes záhadou.