JAKÝ ČLOVĚK BY MĚL VYJÍT NA VÝSTUPU VZDĚLÁVACÍHO SYSTÉMU
Systém metodického vzdělávání by měl zajistit takový rozvoj procesu, aby po ukončení všeobecného povinného vzdělávání měl člověk tyto schopnosti:
- aby měl celostný pohled na svět, tj. uvědomoval si svět – přírodu a společnost – jako vzájemné vnoření různých procesů, od lokálních po globální, a dokázal předvídat, jaký vliv bude mít jeho lokální činnost na tyto vzájemně vnořené procesy a k jakým důsledkům povedou;
- aby byl schopen číst knihu rychlostí listování stránkami;
- aby dokázal psát na klávesnici naslepo všemi deseti prsty, protože při vhodném tréninku člověk píše rychleji na klávesnici než rukou.
Z aplikované faktologie by měl znát především toto:
- současné pojetí minulého globálního historického procesu (GHP) jako zvláštního procesu ve vývoji biosféry Země;
- hlavní dřívější koncepce (pojetí) GHP; pro člověka s celostným pohledem na svět nemohou být a neexistují žádné zákazy přístupu k těm či oněm informacím, ať morálních či nemorálních;
- měl by ovládat dostatečně obecnou teorii řízení, a to jak její obsahovou část, tak i použití v řízení společenských procesů;
- znát, jak má spolupracovat abstraktně-logické a procesně-obrazné myšlení, v jakém vztahu jsou vědomí a nevědomí, jak se uskutečňuje přenos informací, včetně řeči a písma;
- znát možné rozdíly ve způsobech fungování psychiky;
- vědět, že jakékoliv praktické znalosti, získané a uplatněné bez uvědomění si globálního historického procesu a perspektiv jeho vývoje, představují pro společnost nejvyšší nebezpečí, neboť důsledky jejich použití jsou v takovém případě nepředvídatelné;
- znát současnou aplikovanou faktologii jednotlivých vědních oborů – lékařství, obecné biologie, sociologie, geografie, fyziky, chemie, matematiky v rozsahu postačujícím k vědomému vedení zdravého způsobu života a jako základu pro prvotní odbornou profesní přípravu;
- plynulá znalost alespoň dvou cizích jazyků z této množiny: angličtina, arabština, němčina, čínština, japonština, španělština, a kromě toho povinná znalost místního jazyka v té oblasti mnohonárodnostního státu, kde člověk žije.[1]
PODLE ÚROVNĚ
Předškolní výchova
Období raného dětství do 5-7 let hraje v životě každého člověka zvláštní roli. V tomto období probíhá formování základů osobnosti člověka, formuje se určitá struktura jeho psychiky. Poté už následuje jen rozvoj základů a pokusy o „převýchovu“. Z toho vyplývá, že v raném dětství by měl být člověk obklopen učiteli s nejvyšší profesionalitou.
Povolání „vychovatel předškolních zařízení“ musí získat respekt veřejnosti (a nikoli prestiž, neboť pojem „prestiž profese“ s sebou nese představu neodpovědnosti za výsledky činnosti). Základem pro přípravu těchto odborníků mohou být historické, filozofické a lingvistické obory pedagogických ústavů a univerzit, jelikož v předškolním věku je nutno zajistit vytváření základů kultury myšlení pokolení vstupujícího do života.
Metodická příprava této specializace by měla být založena na studiu vývoje světonázoru lidstva, který se odráží v mýtech, eposech, lidových pohádkách a písních, a který se projevuje v průběhu globálního historického procesu, a je formulován různými směry vědění v přísně vědecké terminologii.
Základem faktologické přípravy má být studium národních eposů a pohádek; psychologie dětství; základy dětské medicíny.
Nezbytnost přechodu k nejvyšší profesionalitě v předškolním vzdělávání je určitou logickou etapou ve vývoji organizace společnosti, podobně jako bylo v minulosti domácí předuniverzitní vzdělávání vytlačeno systémem gymnázií apod.
V době ukončení předškolní výchovy by dítě mělo:
- vědět, že svět je celistvý a existuje jako proces;
- umět číst a psát;
- osvojit si základy jógy ve smyslu schopnosti soustředit svou pozornost na určité předměty podle vlastní vůle a alespoň částečně umět zmírnit únavu a zahlcení řízením dynamiky psychických a fyziologických procesů ve svém organismu.
Tím se vytváří základ zdrženlivosti vnějšího chování člověka, nejdůležitější prvek kultury lidského společenství, který umožňuje tvořivě řešit rozpory ke spokojenosti všech a neničit dříve vytvořené v explozi nekontrolovatelných emocí.
Děti se mnoho věcí snadno naučí formou hry. Většina problémů s učením u dětí i dospělých je způsobena nedostatkem myšlenkové disciplíny studentů, v důsledku čehož prostě nejsou schopni nepřetržitě udržet pozornost na předmět výuky dost dlouho na to, aby to stačilo k pochopení bez toho, že by jejich vlastní myšlenky překryly podstatu předmětu. Soustředění pozornosti je potřeba učit již od raného dětství profesionálně. Odstraní se tím většina problémů moderní společnosti, způsobených chaotickým tancem svých i cizích myšlenek a tím i neschopností většiny členů společnosti cokoliv doposlouchat až do konce, udržet nit příběhu.
ŠKOLA
Školní vzdělávání by mělo začít výukou rychlého čtení, pokud se to neučilo již dříve. Naučit se rychločtení je ale nutnost, a zřejmě čím dříve, tím lépe. Poté by měl žák číst co nejsamostatněji učebnice, související a doplňkovou literaturu. Hojnost všeobecně vzdělávacích předmětů by měla přispět k získání návyku plánování využití vlastního času. Hlavním obsahem hodiny (lekce) by měly být debaty, eseje, kontrolní práce, úvodní, přehledové a závěrečné přednášky. Člověk dokáže volně používat pouze znalosti získané samostatně. Případných chybných znalostí se zbaví s lehkostí pouze tehdy, pokud si dokáže samostatně osvojit nové.
Moderní střední škola je neefektivní proto, že učitel 45 minut vypráví to, co je student schopen si za 20 minut přečíst a pochopit sám. Z tohoto důvodu výborní žáci počínaje pátou třídou sedí vzadu a flákají se, zatímco ostatní si tupě píšou poznámky ze strachu, že nestihnou zapsat učitelovo vysvětlení. To napomáhá vytváření nepodložených „elitářských“ sebehodnocení výborných žáků, kteří dosud společnosti nic nedali a možná ani nedají, neboť zvládnutí již poznaného a tvoření jsou dvě kvalitativně naprosto odlišné věci. Neopodstatněné přeceňování sama sebe znamená dlouhodobě promarněný život, a to přitom způsobuje samotný vzdělávací systém již ve škole.
Moderní student není zahlcený kvůli informační explozi, ale kvůli špatné organizaci výuky a vlastní nepřipravenosti k samostatné cílevědomé práci. Ti, kdo si z různých důvodů zachovali (nebo získali) schopnost soustředit pozornost, disponují dosti celistvým pohledem na svět, rychle čtou, ti se učí snadno, čili zvládají potřebný objem faktů ve všech předmětech bez výjimky. Úzce specializovaní jedničkáři a pětkaři jsou extrémně vzácní. Zvláštní záležitostí moderní školy je ergonomie třídy. Barva stěn, uspořádání nábytku, jeho tvar a další prvky organizace prostoru mohou efektivitu učení jak zvýšit, tak ji snížit prakticky až na nulu.
Co se týče učeben, lze využít certifikované metody V. F. Bazarného, která do výukového procesu zavádí zdravých technik v podobě lavic a metod doprovodné psychofyzické aktivity
Učení jsou také vzájemně vložené procesy. Parazitní procesy musí být ze školy odstraněny samotnou organizací prostoru třídy a učebního procesu.
Na střední škole existují tři vzdělávací směry:
- Směr historicko-filozoficko-lingvisticko-literární. Měl by formovat celostný světonázor, procesní myšlení a kulturu řeči, tzn. přesnost používání slov, nesoucí obraznost řeči;
- Směr matematický. Musí rozvíjet kulturu abstraktně logického myšlení;
- Směr faktologický. Jeho účelem je rozvíjet kulturu interakce mezi (předmětně obrazným) procesním myšlením a abstraktně logickým myšlením.
Zvláštní místo má estetická výchova: výtvarné umění, hudba a jejich technické využití (design), protože pouze znalost a cítění zákonů harmonie, projevující se ve všech těchto typech kultury, umožňuje člověku být člověkem, a ne pouze vysoce inteligentním biorobotem.
Každá učebnice musí začínat úvodem, ve kterém se nejobecnější formulace existence procesu trojjedinosti Vesmíru odkrývají ve specifice vyučovaného předmětu a ukazuje se vzájemné vnoření konkrétních studovaných procesů do zahrnujících nebo dílčích procesů v jiných oblastech vědění. Žák se musí naučit rozpoznávat nejobecnější zákonitosti existence procesů trojjedinosti v jejich konkrétních projevech, studovaných jednotlivými vědními obory. V tom spočívá základ pro utváření celostného světonázoru.
Školák si musí v procesu výchovy a vzdělávání uvědomit, že člověk se liší od prosťáčka tím, že cítí a přemýšlí samostatně a nic nepřijímá bezmyšlenkovitě jen vírou. Proto je sám schopen rozpoznávat pro sebe nové jevy světa a je schopen zdokonalovat systém stereotypů pro rozpoznávání jevů vnějšího a vnitřního světa, utváření obrazů a vztahů mezi obrazy, a svého morálně podmíněného vztahu k nim. Člověk se může stát prosťáčkem, když se ocitne ve dříve neznámém prostředí a má tak nízkou metodologickou kulturu, že nedokáže rozpoznat obecné zákonitosti vývoje procesů v jejich specifické, dříve nepoznané formě projevu, přestože se se stejnými vzory u jiných forem projevu opakovaně setkal. Zejména z tohoto důvodu je nejdůležitější hlavně rozvoj metodologické kultury, která spočívá v ověřování konzistentnosti všech faktologických a metodologických systémů, se kterými se postupně setkáváme.
Požadavky na učebnice
Všechny učebnice musí být chronologicky propojeny. Zmínku o datu nějaké události významné pro studovanou vědu nebo umění nutno doprovodit zmínkou o současnících, kteří významným způsobem přispěli k jiným odvětvím lidské kultury. Karel Marx a Alexandr Sergejevič Puškin byli současníci, ale u mnohých tato informace budí větší údiv nežli přítomnost kulového blesku. Spisovatelé, fyzici i rolníci žijí ve stejné době. Lidská kultura je celostná. Z téhož důvodu by měla být chronologie národních a státních dějin vzájemně propojena s chronologií dějin jiných zemí, národů a regionů, na vědomé úrovni přímo s chronologickými odkazy. Starověký Egypt a Řecko jsou současníci. I to je pro mnohé překvapivé. A když byl Lykurgos ve Spartě, téměř ve stejnou dobu byl v Indii Buddha a starým Židům byla předána Tóra v její historicky známé podobě.
Všechny předmětové učebnice by se měly odkazovat na učebnice dějepisu, protože jakékoliv aplikované znalosti osvojené bez uvědomění si souvislosti s globálním historickým procesem v procesu evoluce zemské biosféry jsou potenciálně nebezpečné pro nepředvídatelné důsledky jejich aplikace ve společenské praxi.[2]
Pokud je zvládnuto rychločtení, pak by studium historie mělo být založeno na samostatném poznávání faktologii. Učebnice dějepisu by měly obsahovat archeologická data, úryvky z oficiálních kronik a letopisů, rozsáhlé úryvky z pamětí současníků událostí, hodnocení událostí historiky, kteří vyjadřovali krajně opačné názory, a názor na jejich správnost či omyl by si měli utvořit sami studenti.
Požadavek chronologických odkazů na jiné vědy se v první řadě týká učebnic dějepisu. Obecnému studiu státních dějin Ruska (SSSR) a národních dějin musí předcházet výklad dostatečně obecné teorie řízení a koncepce globálního historického procesu jako dílčího procesu v procesu evoluce biosféry Země. Zvláštní pozornost by měla být věnována studiu procesu vývoje světonázoru ve společnostech: od prvobytně pospolné přes davově „elitářské“ formace až po bezelitní[3] všelidovou společnost. Zároveň by měly být uvedeny rozsáhlé textové úryvky z posvátných písem nejdůležitějších světových náboženství a ukázáno vnímání (chápání) stejných textů z pozice mas („davu“), elit, duchovenstva, zasvěcenců sociálních technologií a mudrců, aby se zviditelnil mechanismus fungování pyramid neporozumění a vědomého poznání.
Matematické vzdělávání musí zapomenout na dělení matematiky na „vyšší“ a „nižší“. Existuje jediná matematika a v ní jsou vzájemně se prostupující úseky. Střední škola by měla studenta smysluplně seznámit se všemi nejobecnějšími úseky matematiky: aritmetikou, teorií čísel, množinami, diferenciálním a integrálním počtem, teorií míry a zejména s teorií pravděpodobnosti, diferenciálními rovnicemi, geometrií a numerickými metodami.
Vyšší odborná technická škola by měla poskytovat základní matematickou průpravu v rozsahu vysokoškolského studia každému, kdo ji zvládne; měla by také podat chronologicky provázaný obraz o historickém vývoji aplikovaného oboru vědění či techniky podle profilu školy a podle jejího místa v kultuře lidstva a státu. Specializované přednášky v rámci užšího profilu školy by měly začít teprve po zvládnutí obecného kurzu aplikovaných věd v daném vědním a technickém oboru. Základem se musí stát samostudium učebnic a odborné literatury studenty, diskuse o probírané látce, kontrolní a semestrální práce. Klasických přednášek by mělo být minimum: úvodní přehledová na začátku kurzu, v průběhu kurzu metodické přednášky a nakonec přednáška závěrečná.
Literatura
Romány Ivana Antonoviče Jefremova „Mlhovina Andromedy“ a „Hodina býka“ bez jakýchkoliv zkrácení a komentářů musí být součástí povinného četby v programu studia literatury v 8.–10. ročníku[4]. Zvláštní pozornost věnujeme nevhodnosti komentářů literárních kritiků, protože ti sotva měli vyšší světonázorovou úroveň než I. A. Jefremov.
Tyto dva romány jsou nejvyšším úspěchem dialekticko-materialistické filosofie v oblasti sociologie a je v nich mnoho, co by měl každý pochopit, aby nebyl podčlověkem.
Rozbor pamětí osobností ruské vědy a techniky ukazuje, že ti z nich, kteří měli zkušenosti z různorodých činností v běžných, nejjednodušších pracovních pozicích v průmyslu, dopravě, zemědělství, kdo sloužili v ozbrojených silách v mužstvu nebo na velitelských pozicích, vždy píší o užitečnosti této doby pro utváření svého pohledu na svět a rozvoj svědomitého přístupu k práci, bez kterého by se nebyli mohli stát vynikajícími osobnostmi v různých odvětvích.
Je historickou realitou, že největší úspěchy sovětské vědy a techniky, úspěchy v oblasti budování státu jsou spojeny s činností generace, která přišla na vysoké školy po absolvování dělnických škol. Axel Ivanovič Berg, pozdější akademik, nastoupil ke studiu na Petrohradské polytechnické univerzitě poté, co ve věku 25-27 let sloužil několik let u námořnictva. Tento, podle dnešních měřítek pozdní, vstup do vědy nebránil jemu ani koneckonců mnoha dalším, aby se stali významnými vědci. Tato generace, která z větší části vzešla z dělnicko-rolnického prostředí, neměla „elitářský“ světonázor. V SSSR se začal formovat „elitářský“ světonázor, až když inteligence začala sama sebe reprodukovat, vznikaly „elitní speciální školy“ (matematické, jazykové atd.), a na vysokých školách stále častěji nastupovala časnější úzká specializace v kombinaci s absencí kvalitní obecně metodické přípravy. Zřizování speciálních škol není ospravedlnitelné v první řadě z tohoto důvodu. Všechny školy by měly být rovnocenné, ale učební proces by v každé z nich měl stimulovat samostudium, při kterém by student při zvládnutí stanoveného společného minima získal samostatně pro něj zajímavé „maximum“. Jen tak by měla vypadat specializovaná příprava.
POVINNÁ PRACOVNÍ ZKUŠENOST
V moderních podmínkách země nepociťuje akutní nedostatek odborníků s vyšším vzděláním. Vzhledem k tomu by absolventi všech vysokých škol, kromě lékařských, měli být vysláni pracovat v národním hospodářství jako dělníci nejméně na pět let. Tím se pozvedne vzdělanostní úroveň dělnické třídy a do inženýrského sboru, přírodovědných a jiných oborů vyučovaných na vysokých školách se vrátí jen ten, kdo má čím přispět a svou metodickou průpravu může potvrdit rychlým obnovením kvalifikační úrovně ve věcných znalostech. Zkušenosti získané v pracovním životě budou každému užitečné i v univerzitní specializaci.
Kadeti vojenských vysokých škol, kteří neprošli vojenskou službou, musí po složení přijímacích zkoušek sloužit dva roky jako vojíni v ozbrojených silách: tím ubyde šikany.
Jedině tak lze bojovat proti „elitářskému“ vidění světa naší inteligence. To platí zejména o naší „elitářské“ žurnalistice, která je schopna pouze rozdmýchávat emoce, ale přitom ani nedokáže správně popsat konkrétní problém v souvislostech s ostatními procesy v životě společnosti.
Na vyšší zdravotnickou školu mohou být přijati pouze ti, kdo pracovali alespoň tři roky jako sanitáři v nemocnicích a záchranné službě.
Žurnalistika patří do sféry řízení společnosti. Novinář proto musí mít filosofickou metodologickou kulturu, mít znalosti globálního historického procesu, faktologie celostátních, národních a regionálních dějin, znát dostatečně obecnou teorii řízení a její aplikace v řízení společnosti. Po absolvování přijímacích zkoušek na fakultu žurnalistiky musí být každý, kdo nemá zkušenosti s kolektivní prací v oblasti výroby, zařazen do týmové práce, ovšem s vyloučením činnosti v oblast služeb, jako je taxislužba, obchod, nákladní doprava atd.
ZÁVĚR
Pouze s takovým průřezovým systémem stimulace sebevzdělávání od mateřské školy po vysokou školu si člověk po nástupu do práce bude moci udržet svou kvalifikaci na úrovni nezbytné pro bezpečný rozvoj společnosti.
V moderních podmínkách není zapotřebí školy faktologie, nýbrž školy metodologie pro zvládnutí faktologie v jednotné soustavě přípravy a rekvalifikace kádrů, která začíná formovat osobnost člověka již od mateřské školy.
To však nelze změnit nařízením v jediném okamžiku. Všechno vyžaduje dlouhodobá koordinovaná celostátní opatření ve všech oblastech života společnosti. V dějinách však vždycky měly převahu státy s nejvyspělejším soudobým systémem vzdělávání a využití kádrů.
[1] Pozn. překladatele: pro českého čtenáře přidávám k cizím jazykům ještě ruštinu, což je jazyk originálu této práce a hlavní jazyk v Ruské federaci, kde byla tato práce napsána, a proto se v původním textu v tomto seznamu pochopitelně neobjevuje.
[2] Pozn. překl.: například současná krize znečištění životního prostředí v důsledku masové těžby surovin, průmyslové výroby, globální přepravy, obchodu a spotřeby. Nebo vynález a zejména hromadná výroba jaderných zbraní, a další.
[3] Jedním z hlavních témat koncepce globálního historického procesu v „davo-elitární“ společnosti, z níž tato autorova práce do jisté míry vychází, je skutečnost, že v hierarchické pyramidě davo-elitární společnosti si „elity“ monopolizují určité klíčové informace (vzdělání), nebo k nim omezují přístup příslušníkům nižších vrstev („davu“), nebo je vydávají v úmyslně neúplné či zkreslené podobě (a v důsledku toho celá lidská společnost postupně degraduje nebo se dostává do krizí a katastrof). V tomto kontextu je potřeba výraz „bez-elitní“ chápat jako charakteristiku společnosti, v níž nejsou uměle udržované třídní bariéry v přístupu k informacím potřebným pro stabilní a bezkrizové řízení a rozvoj lidské společnosti.
[4] 10. ročník: zhruba odpovídá 1. nebo spíše 2. ročníku našich středních škol, pozn. překl.