Začínáme žít Anton Semjonovič Makarenko A co my? Také začínáme žít? část II.

Ve druhé části jsem vypsala několik zajímavých úryvků z Makarenkovy knihy, které se mi zdály zajímavé, a tak se o ně s vámi podělím.

Chlapci svůj slib nedodrželi. Ani Karabanov, ani Miťagin, ani ostatní účastníci nezanechali ani výprav na melounová pole, ani útoků na komory a selské sklepy. (…) „Ne, Miťagine, nejlépe bude, když nás necháš na pokoji. Jsi už dospělý člověk a se mnou se nikdy neshodneš. Rozejdeme se tedy.“ „Také jsem si to myslil.“ Miťagina bylo třeba vzdálit od ostatních, a to co nejrychleji. Mně už bylo jasno, že jsem se s tímto řešením neodpustitelně opozdil a že jsem propásl už dávno klíčící rozklad našeho kolektivu. Snad ve výpravách na pole nebo ve vyloupení včelínu nebylo ani nic zvláště špatného, ale stálé soustředění kolonistů k těmto věcem, noci i dny, naplněné stále týmž úsilím a dojmy, znamenaly úplně zastavení našeho vývoje žádoucím směrem, a proto znamenaly stagnaci. Na pozadí této stagnace každý bedlivý pozorovatel už jasně viděl nepěkné rysy: nevázanost kolonistů, jakousi osobitou vulgárnost ve vztahu ke kolonii k práci, jednotvárné a bezobsažné šprýmařství, prvky nesporného cynismu. Viděl jsem, že i takoví kolonisté, jako byli Běluchin a Zadorov, kteří se neúčastnili žádných trestných činů, začínají ztrácet svůj dřívější osobní půvab a pokrývají se zákalem. Naše plány, zajímavá kniha a politické otázky se v kolektivu octly kdesi daleko stranou, postoupivše přední místo divokým a laciným dobrodružstvím a nekonečným rozhovorům o nich. Všechno se to odráželo i na vnějším vzhledu kolonistů a celé kolonie: neukázněné pohyby, povrchní snaha po duchaplnosti, nedbale oblečené šaty a do koutů naházené smetí.

Při pohledu na dnešní společnost se nemohou nevynořit v mysli jistá podobenství. On je ale problém v tom, že taková laciná dobrodružství nemohou lidem zajistit lepší život. Vedou právě jen k formování band. Zde se Makarenko ještě potýkal s počátečními problémy. V naší dnešní společnosti se fakticky výchova mládeže vede v Miťaginově duchu. Jaké plody sklidíme je nabíledni.

I v pokojích vychovatelů vládla jakási stísněnost. Asi jsme byli unaveni: od založení kolonie nikdo z nás neměl dovolenou. Ale vychovatelé si na únavu nestěžovali. Znovu však začínaly staré debaty o beznadějnosti naší práce, o tom, že sociální výchova s „takovými“ chlapci není možná, že je to naprosto zbytečná ztráta času i energie. „Musíme toho nechat,“ říkal Ivan Ivanovič. „Vždyť tu byl Karabanov, na kterého jsme byli dokonce hrdi, a nakonec jsme ho museli vyhnat. A zvláštní naděje nemůžeme skládat ani do Volochova, ani do Veršněva, ani do Osadčího, ani do Tarance a do ostatních. Stojí to snad za to, abychom tu pro jediného Běluchina vydržovali celou kolonii? I Jekatěrina Grigorjevna ztrácela svůj optimismus, pro který dříve bývala mým nejlepším pomocníkem a druhem. Mračila se, úporně o čemsi přemýšlela a výsledky tohoto přemýšlení byly u ní podivné a pro mne překvapivé: „Víte, co? Možná, že děláme nějakou strašnou chybu: kolektiv není vůbec možný. Rozumíte, žádný kolektiv neexistuje, a my tu stále o kolektivu mluvíme. A svou vlastní touhou po kolektivu jsme sami sebe zhypnotizovali.“ „Počkejte,“ přerušil jsem ji, „jak to, že kolektiv neexistuje? A co těch šedesát kolonistů, jejichž práce, život, přátelství…?“ „Víte, co to je? To je jen hra, zajímavá a možná i důmyslná hra. Uchvátila nás i děti, ale je jen na čas. Teď se ale zdá, že hra už všechny omrzela, že začala nudit a brzy od ní všichni utekou. Kolektiv se pak změní v obyčejný nepodařený dětský domov.“ „Když omrzí jedna hra, začne druhá,“ pokoušela se napravit pokaženou náladu Lydie Petrovna. Zasmáli jsme se smutně, ale ani mi nenapadlo vzdát se: „Je to u vás, Jekatěrino Grigorjevno, obvyklá inteligentská rozháranost, obvyklé skuhrání. Z vašich nahodilých nálad nelze nic vyvozovat. Vy byste si asi velmi přála, abychom Miťagina a Karabanova zdolali. Takový ničím neoprávněný maximalismus, taková ctižádost vždycky končí nářkem a bezmocností. Buď všechno, nebo nic – to je obvyklá hysterická filosofie.“ Říkal jsem to a snad jsem v sobě potlačoval touž inteligentskou rozháranost. Někdy i mne napadaly podobné chmurné myšlenky: říkal jsem si, že je nutné všeho nechat, že Běluchin nebo Zadorov nestojí za ty oběti, jež pro kolonii přinášíme. Napadlo mi, že už jsme asi unaveni, a proto že nemáme úspěch. Ale starý zvyk mlčenlivého a trpělivého pracovního napětí mě neopouštěl. V přítomnosti kolonistů i vychovatelů jsem se snažil být energický a sebejistý. Útočil jsem na malodušné vychovatele a snažil se je přesvědčit o tom, že nesnáze jsou jen dočasné, že se na všechno zapomene. Dnes se kláním pře tou obrovskou vytrvalostí a ukázněností, kterou tehdy v té těžké době naši vychovatelé projevovali. (…) Nevím proč, ale pravděpodobně z nějakého mně neznámého vychovatelského instinktu jsem se vrhly na vojenská cvičení. Už dříve jsem s kolonisty konal tělesná a vojenská cvičení. Ale nikdy jsem nebyl tělovýchovným odborníkem a pozvat takového odborníka, k tomu jsme neměli prostředků. Znal jsem pouze vojenská pořadová cvičení a vojenskou gymnastiku, znal jsem jen to, co se týká bojového výcviku roty. Bez jakéhokoliv rozmýšlení a bez jediné pedagogické křeče, jsem chlapce těmito užitečnými cviky skutečně zaměstnal. Kolonisté to uvítali rádi. Po práci jsme každý den byli hodinu nebo dvě na našem cvičišti, které bylo na prostorném čtvercovém dvoře. (…) Při těchto cvičeních jsem byl přísný a neúplatný jako skutečný velitel. A chlapci to schvalovali. Tak byly u nás položeny základy vojenské hry, která se později stala jedním ze základních prvků celé naší soustavy. Především jsem zpozoroval dobrý vliv správného vojenského držení těla. Vzhled kolonistů se tím úplně změnil: stali se štíhlejší a ztepilejší, přestali se opírat o stůl o zeď, dovedli klidně a volně stát bez podpěr. Noví kolonisté se značně lišili od kolonistů starších. I chůze chlapců se stala jistější a pružnější. Hlavu začali nosit vzhůru a odvykli strkat ruce do kapes. Ve svém zaujetí pro vojenský výcvik vnášeli kolonisté do cvičení mnoho prvků sami, využívajíce svých přirozených chlapeckých sympatií k námořnickému a vojenskému životu. Právě v té době bylo zavedeno v kolonii pravidlo na každý rozkaz odpovídat na znamení porozumění a souhlasu slůvkem „rozkaz“, a tato krásná odpověď byla ještě zdůrazňována pionýrským pozdravem. V této době byly v kolonii zavedeny i trubky. Dosud se u nás dávaly signály zvonem, který zbyl ještě ze staré kolonie. Teď jsme koupili dvě trubky a několik kolonistů chodilo denně do města ke kapelníkovi a učilo se na ně hrát podle not. Potom byly napsány signály pro všechny případy denního života kolonie a v zimě jsme zvon sňali. Na zápraží před mou pracovnou vycházel teď trubač a kolonii zaplavoval krásnými, sytými zvuky signálu. (…) Když se v úřadě lidového vzdělání dozvěděli o našich vojenských cvičeních, slovo „kasárny“ se nadlouho stalo naší přezdívkou. Bylo mi to jedno; už tak jako tak jsem byl hodně zarmoucen; a uvažovat ještě o jednom nepatrném zármutku, k tomu jsem neměl chuti. A nabylo na to ani kdy.

Šere si vedl energicky. Jarní osev prováděl podle šestihonného osevního pláno a dovedl pro tento plán vzbudit zájem celé kolonie. Na poli, v konírně, ve vepřinci, v ložnici, prostě na cestě nebo u převozu, v mé pracovně i v jídelně se kolem něho vždy organizovala nová zemědělská praxe. Chlapci nepřijímali všecky jeho rozkazy bez odporu, a Šere nikdy neodmítal vyslechnout věcné námitky, někdy vlídně a suše, nejskoupějšími výrazy uvedl kratinkou nit argumentů a končil kategoricky: „Dělejte to tak, jak vám říkám!“ Jako dříve trávil celý den v usilovné práci bez zbytečného shonu a jako dříve mu bylo těžko stačit. A přitom dovel postát dvě tři hodiny při krmení nebo prochodit pět hodin za secím strojem. Dokázal donekonečna běhat každých deset minut do vepřince a jako smůla se lepil na ošetřovatele prasat se zdvořilými i dotěrnými otázkami: „V kolik hodin jste dávali prasatům otruby? Nezapomněli jste to zapsat? Zapisujete všechno tak, jak jsem vám ukázal? Připravili jste všechno ke koupání?“ U kolonistů se objevilo zdrženlivé nadšení pro Šera. Ovšemže byli přesvědčeni, že „náš Šere“ je jen proto tak dobrý, že je náš a že na každém jiném místě by byl už méně velkolepý. Toto nadšení se projevovalo mlčenlivým uznáváním jeho autority a nekonečnými rozhovory o jeho slovech, způsobech, nepřístupnosti jakýmkoliv citům, jeho znalostech. Nedivil jsem se této sympatii. Poznal jsem už, že chlapci nepotvrzují názor inteligentů, že děti si zamilují a váží jen takového člověka, který se k nim chová láskyplně a který je hýčká. Přesvědčil jsem se už dávno, že největší úctu a největší lásku projevují chlapci, aspoň takoví, jací byli v kolonii, k lidem jiného typu. To, co nazýváme vysokou kvalifikací, jistýma přesným věděním, dovedností, uměním, zlatýma rukama, ustavičnou pracovní pohotovostí bez mnoha slov a bez jakýchkoliv frází, to děti získává nejvíce. Můžete být k nim sebe víc sušší, nároční až do puntičkářství, můžete si jich nevšímat, když se vám pletou pod rukama, můžete být i lhostejni k jejich sympatiím. Ale když vyzařujete práci, znalosti a úspěch, nemusíte se obávat: všichni jsou na vaší straně a neopustí vás. Nezáleží na tom, v čem se tyto vaše schopnosti projevují, nezáleží na tom, čím jste, zda truhlářem, agronomem, kovářem nebo strojníkem. A naopak, kdybyste byli sebelaskavější, sebezajímavější v rozhovorech, sebevlídnější a sebehodnější, kdybyste byli jakkoli sympatičtí při práci i odpočinku, je-li vaše práce provázena neúspěchy a prohrami, je-li na každém kroku vidět, že svou věc neovládáte, jestliže všechno nakonec zpackáte – nikdy si nevysloužíte nic než pohrdání, někdy shovívavé a ironické, jindy hněvivé a nepřátelsky zničující a jindy zase uličnicky drzé.

Soustava oddílů se definitivně ustálila k jaru. Oddíly se zmenšily a tvořily se podle dílen. Pamatuji se, že obuvníci měli vždy číslo jedna, kováři šest, stájníci dvě, osazenstvo vepřince deset. Zpočátku jsme neměli žádný organizační řád. Velitele jsem ustavoval já, ale k jaru jsem stále častěji a častěji svolával porady velitelů, jimž dali chlapci brzy nový a vhodnější název – sovět velitelů. Brzy jsem si zvykl nepodnikat nic důležitého bez sovětu velitelů. Postupně i jmenování velitelů přešlo na sovět, který se tak doplňoval kooptací. Skutečné volitelnosti velitelů a podávání zpráv o činnosti nebylo tak brzy dosaženo, já jsem však tuto volitelnost nikdy nepovažoval a ani teď ji nepovažuji za vymoženost. V sovětu velitelů byla volba nového velitele vždy provázena velmi důkladným posudkem. Díky kooptačnímu způsobu měli jsme vždy přímo znamenité velitele, a přitom jsme měli sovět, který jako celek nikdy svou práci nepřerušoval a neodcházel do výslužby. Velmi důležitým pravidlem, které se zachovalo dodnes, byl naprostý zákaz jakýchkoliv výsad pro velitele: nikdy nedostával víc než ostatní a nikdy také nebyl osvobozován od práce. Na jaře třiadvacátého roku jsme přistoupili k velmi důležitému kombinování soustavy oddílů. Toto kombinování bylo vlastně nejdůležitějším vynálezem našeho kolektivu za celých třináct let našeho trvání. Teprve ono umožnilo našim oddílům, aby se slily v opravdový a jednotný kolektiv, v němž byla pracovní i organizační diferenciace, demokracie na společné schůzi, denní rozkazy a podřizování se jednoho druhému, v němž se však nevytvořila aristokracie – kasta velitelů. Tímto vynálezem byl – kombinovaný oddíl. Odpůrci našeho systému, kteří ostře útočili na velitelskou pedagogiku, nikdy žádného našeho velitele při práci neviděli. To však ještě není tak důležité. Mnohem důležitější je to, že o kombinovaném oddílu nikdy ani neslyšeli, to znamená, že neměli ponětí o hlavním a rozhodujícím výchovném prostředku této soustavy. Kombinovaný oddíl byl vyvolán do života okolností, že hlavním odvětvím naší práce byla tehdy zemědělská činnost. Měli jsme na sedmdesát desjatin půdy, a v létě potřeboval Šere na práci všechny kolonisty. Současně každý kolonista byl zapsán do té či oné dílny a nechtěl s ní přerušit styk. Na polní hospodářství se všichni dívali jako na existenční prostředek ke zlepšení našeho života, kdežto dílna – to byla kvalifikace. V zimě, kdy hospodářské práce poklesly na minimum, všechny dílny byly plné, ale už v lednu žádal Šere kolonisty na pařeniště a k vyvážení hnoje a brzy své požadavky zvyšoval. Zemědělská práce byla provázena stálou změnou nejen místa, ale také povahy práce, a proto vedla k rozmanitému štěpení kolektivu podle pracovních úkolů. Soustředění velení do rukou našeho pracovního velitele a odpovědnost na něj soustředěná se nám zdály hned od počátku velmi důležitou složkou. Konečně i Šere žádal, aby za kázeň, za nástroje, za provedení a kvalitu práce odpovídal jeden člen kolektivu. Teď proti tomuto požadavku nebude nic namítat žádný soudný člověk, a i tehdy měli námitky, jak se zdá, pouze pedagogové. Ze zcela pochopitelné organizační nutnosti dopěli jsme ke kombinovanému oddílu. Kombinovaný oddíl byl dočasný, vytvořený nejdéle na týden a dostával krátkodobý a určitý úkol: na některém poli vyplet brambořiště, zorat nějaký pozemek, vytřídit semena, vyvézt hnůj, provést osev a podobně. K různým pracím bylo třeba i různého počtu kolonistů: do některých kombinovaných oddílů bylo třeba poslat kolonisty dva, do jiných pět, osm, dvacet. Práce kombinovaných oddílů se lišila také pracovní dobou. V zimě, dokud mládež chodila do školy, pracovala na dvě směny – dopoledne i odpoledne. Po uzavření školy byl zaveden šestihodinový pracovní den pro všechny současně, ale nutnost plného využití živého i mrtvého inventáře vedla k tomu, že někteří kolonisté pracovali od šesti ráno do poledne a druhé od poledne do šesti večer. Někdy se nám nahromadilo tolik práce, že bylo třeba pracovní den prodloužit. Tato rozmanitost práce a jejího trvání určovala i velkou rozmanitost kombinovaných oddílů. Brzy se u nás objevil rozvrh kombinovaných oddílů, připomínající poněkud jízdní řád. (…) Kombinovaný oddíl byl vždy oddílem pouze pracovním. Jakmile skončil práci a chlapci se vrátili do kolonie, kombinovaný oddíl přestal existovat. Každý kolonista znal svůj stálý oddíl, který měl svého stálého velitele, své určité místo v soustavě dílen, své místo v ložnici i v jídelně. Stálý oddíl – to byl základní kolektiv kolonistů, a jeho velitel byl povinně členem sovětu velitelů. Ale od jara – čím blíže bylo k létu, tím častěji – byl kolonista zařazován na pracovní týden do kombinovaného oddílu toho či onoho určení. Stávalo se, že v kombinovaném oddílu byli pouze dva kolonisté, ale přesto jeden z nich byl jmenován velitelem kombinovaného oddílu. Velitel rozděloval práci a odpovídal za ni. Jakmile však pracovní den končil, kombinovaný oddíle se rozešel. Každý kombinovaný oddíl se tvořil vždy na týden; proto každý kolonista byl druhý týden obyčejně zařazen do nového kombinovaného oddílu, k nové práci a pod vedením nového velitele. Velitel kombinovaného oddílu byl jmenován sovětem velitelů také jen na týden, načež přešel do nového kombinovaného oddílu, zpravidla už nikoliv jako velitel, nýbrž jako prostý člen. Sovět velitelů se vždy snažil, aby jako velitelé kombinovaných oddílů se vystřídali všichni kolonisté, ovšem kromě nejnešikovnějších. Byla to spravedlivá zásada, poněvadž velitelství kombinovaného oddílu bylo spojeno s velkou odpovědností a starostmi. Dík tomuto systému se většina kolonistů účastnila nejen funkcí pracovních, nýbrž i organizačních. To bylo velmi důležité a bylo to právě to, co komunistická výchova potřebuje. Díky tomuto zařízení vynikala naše kolonie roku 1926 nejen do očí bijící schopností postavit se před jakýkoliv úkol a vypořádat se s ním, ale také tím, že ke splnění jednotlivých detailů tohoto úkolu měla vždy nadbytek schopných a iniciativních organizátorů. Význam velitele stálého oddílu se stával velmi omezeným. Stálí velitelé skoro nikdy nejmenovali sami sebe veliteli kombinovaných oddílů, neboť byli toho názoru, že i tak jsou dost pracovně zatíženi. Velitel stálého oddílu chodil do práce jako prostý člen kombinovaného oddílu a při práci se musel podřídit dočasnému veliteli kombinovaného oddílu. To vytvářelo velmi složitý řetěz závislostí, a v tomto řetěze se už nemohl jednotlivý kolonista vyvyšovat nad ostatní kolektiv. Soustava kombinovaných oddílů způsobovala, že život v kolonii byl velmi napínavý, plný zajímavosti, střídání pracovních i organizačních funkcí, cviků ve velení i v podřizování a pohybu kolektivů i jednotlivců.

Jednou byl nucen propustit nespolehlivého a líného vychovatele, který fakticky svou prací rozložil kolektiv druhé části kolonie:

Co jsme měli dělat s druhou kolonií? „Trepkovci“ vyrůstali ve špatné kolonisty, trpět to dál nebylo už možné. Každou chvíli mezi nimi docházelo ke rvačkám, jeden druhého okrádal. Byly tu zjevné příznaky špatného kolektivu. „Kde najít lidi pro takovou zatracenou práci? Pravé lidi?“ Pravé lidi? Není to maličkost, k čertu!

Gorkovský svátek se toho roku vyznačoval jednou zvláštností: na návrh komsomolu byla toho roku zavedena hodnost „kolonista“. O této reformě kolonisté i pedagogové dlouho uvažovali, ale shodli se na tom, že je to vymyšleno dobře. Hodnost „kolonista“ byla dána pouze tomu, kdo si kolonie skutečně váží a kdo bojuje za její zlepšení. Kdo se však šourá za ostatními, fňuká, skuhrá nebo se pokradmu „ulejvá“, tejn je pouze chovanec. Popravdě musím říci, že chovanců se našlo málo – jen asi dvacet. Hodnost „kolonista“ dostali i dospělí spolupracovníci. Přitom bylo usneseno, že nedostane-li tuto hodnost spolupracovník za rok, musí kolonii opustit. Každý kolonista dostal poniklovaný odznak zhotovený pro nás na zvláštní objednávku v Charkově. Odznak představoval záchranný pás, na něm písmena MG a nahoře byla červená hvězdička. Dnes při slavnosti dostal odznak i Kalina Ivanovič. Byl tomu velmi rád a svou radost neskrýval. „Co jsem se nasloužil tomu Nikolaji Alexandroviči, ale celá odměna byla v tom, že jsem byl husarem. A teď mi bosáci dali řád, parasiti. Nic naplat, víš, dokonce mi to dělá dobře. Vidíš, co to znamená, když mají v rukou státní moc! Sami chodí bez kalhot, ale řády rozdávají!“

„Chlapci n-nechápou, oč jde. Č-č-člověk se rozhodl umřít, život je tedy špatný. Jim se z-z-zdá, ž-ž-ž-že je to p-p-pro Natalku, ale ve skutečnosti to pro Natalku není; takový je prostě život!“ Běluchin zavrtěl hlavou: „Nic takového. Čobot stejně nikdy žádný život neměl. Čobot nebyl člověk, ale otrok. Vzali mu pána, tak si vymyslil Natašku.“ „Chytračíte, chlapci,“ pravil Semjon. „To nemám rád. Člověk se pověsil, tak ho vyškrtni ze seznamu. Je potřebí myslit na zítřek. A já vám říkám: s kolonií odtud zmizte, nebo se vám pověsí všichni!“ Na zpáteční cestě jsem se zahloubal nad cestami naší kolonie. V plné velikosti vyvstala před mýma očima jakási hrozná krize a kamsi do propasti se hrozily zřítit hodnoty pro mne nepochybné, hodnoty živé a žijící, vytvořené jako zázrak pětiletou prací kolektivu, jehož výjimečné ctnosti jsem si nechtěl ani ze skromnosti sám před sebou skrývat. V takovém kolektivu nejasnost soukromých cest nemohla vyvolat krizi, vždyť soukromé cesty jsou vždy nejasné. A co to vlastně je jasná soukromá cesta? To je odloučení od kolektivu, to je koncentrované měšťáctví: taková předčasná, taková nudná starost o příští kousek chleba, o nejlepší kvalifikaci. A o jakou kvalifikaci? Truhláře, obuvníka, mlynáře. Ne, já pevně věřím, že pro šestnáctiletého sovětského chlapce je nejdražší kvalifikací kvalifikace bojovníka a člověka. Představil jsem si sílu kolektivu kolonistů a najednou jsem pochopil, oč jde: nu ovšem, že jsem na to už dávno nepřišel! To všechno způsobilo zastavení, ustrnutí. V životě kolektivu nesmí dojít k zastavení. Zaradoval jsem se jako dítě: jaká nádhera! Jaká kouzelná, strhující dialektika! Svobodný pracující kolektiv nemůže zůstat na místě. Světový zákon všeobecného vývoje začíná teprve nyní ukazovat svou skutečnou platnost. Formou života svobodného lidského kolektivu je pohyb vpřed, formou smrti – zastavení.

„Přijeli jsem k vám za speciálním účelem – ověřit si vaši metodu.“ (…) Začala nejnepříjemnější beseda, kdy si lidé hrají s termíny v naprostém přesvědčení, že termíny určují skutečnost. Proto jsem řekl: „Takhle besedovat nebudu. Přejete-li si, přednesu vám referát, ale upozorňuji vás, že bude trvat nejméně tři hodiny.“ Bregelová souhlasila. Hned jsme se usadili v pracovně, zamkli se a promne začalo trápení: přeložit do slov všechny dojmy, představy, pochybnosti a zkoušky, jež se u mne za pět let nahromadily. Zdálo se mi, že mluvím přesvědčivě, nacházel jsem přesné výrazy pro velmi jemné pojmy, analytickým nožem jsem velmi opatrně a směle odhaloval dosud utajené oblasti, črtal perspektivy budoucnosti i nesnáze zítřka. Rozhodně jsem byl naprosto upřímný, nešetřil jsem žádných předsudků a nebál jsem se ukázat, že v některých místech se mi „teorie“ zdá už ubohá a cizí. Džurinská mi naslouchala s radostnou, hořící tváří, Bregelová si nasadila masku a o Čajkina jsem se málo staral. (…) Čajkin se pokusil narovnat si brýle, ponořil se do svého zápisníku a velmi zdvořile, jak se sluší na vědce, s všelijakými galantními posuňky a pseudoucitvou mimikou pronesl tuto řeč: „To je pěkné, ovšem, dlužno všechno vysvětlit, ano… ale já bych i teď pochyboval o některých, mohu-li se tak vyjádřit, vašich theoremách, jež jste nám ráčil vyložit s takovým nadšením, což ovšem svědčí o vaší přesvědčenosti. Nu dobrá! Jsou však věci, o nichž jsme věděli i dříve a vy jste je přešel mlčením. U vás je zde organizována, abych tak řekl, jistá konkurence mezi chovanci: kdo udělá víc, je pochválen, kdo méně, je pokárán. Orali jste pole, a i v tom byla konkurence, není-liž pravda? A v jste o tom pomlčel, pravděpodobně náhodou. Chtěl bych od vás slyšet: je vám známo, že my považujeme konkurenci za metodu vysloveně buržoazní, poněvadž přímý poměr k věci mění v poměr nepřímý? To by byla jedna věc. Druhá: vy, pravda, dáváte chovancům kapesné k svátkům, ale nedáváte je všem stejně, nýbrž, abych tak řekl, úměrně podle jejich zásluh. Nezdá se vám, že nahrazujete vnitřní podnět vnějším a přitom vysloveně materiálním? Dále: tresty, jak říkáte. Musí vám být známo, že trest vychovává otroka, kdežto my potřebujeme svobodnou osobnost, určující své jednání nikoli strachem před holí nebo jinými prostředky, ale vnitřními podněty a politickým uvědoměním…“ Takhle Čajkin hovořil ještě dlouho. Poslouchal jsem a vzpomínal na Čechovovu povídku, v níž autor líčí vraždu těžítkem. Potom se mi zdálo, že sice není třeba Čajkina zabíjet, patřilo by ho však vypráskat, jenže ne prutem, ani nějakou nahajkou carského režimu, ale obyčejným opaskem, jímž si dělník opásává kalhoty. To by bylo ideologicky důsledné.

Když se jednalo o spojení kolonie Gorkého (120 dětí) s kolonií Kurjaž (320 zdivočelých dětí):

Soudružka Zoja mě počala nenávidět od prvního spatření a nijak se tím netajila, neodpouštějíc si ani ty nejostřejší výrazy. „Vy jste, Makarenko, voják, a nikoli pedagog. Povídá se, že jste bývalý plukovník, a zdá se, že to bude pravda. Vůbec nechápu, proč se tu s vámi piplají. Já bych vás k dětem nepustila.“ Mně se křišťálově čistá upřímnost a průzračná vášeň soudružky Zoji líbila, a také jsem se tím ve své prosté odpovědi netajil: „Jsem vámi nadšen, soudružko Zojo, ale plukovníkem jsem nikdy nebyl.“ Převedení kolonie považovala soudružka Zoja za nevyhnutelnou katastrofu; tloukla dlaní do stolu Bregelové a naříkala: „Jste čímsi oslepeni. Čím vás omámil tento…“ ohlížela se na mne. „…plukovník,“ vážně jsem jí napovídal. „Ano, plukovník… Řeknu vám, jak to skončí: řeží. On přiveze svých sto dvacet chlapců a začne řež! Co vy o tom soudíte, soudruhu Makarenko?“ „Jsem nadšen vašimi úvahami, ale chtěl bych vědět, kdo koho bude řezat.“ Bregelová mírnila naše hašteření: „Zojo! Že se nestydíš! Jakápak řež! A vy, Antone Semjonoviči, stále jen žertujete!“ Klubko sporů a rozdílných názorů se kutálelo směrem k vysokým stranickým sférám, a to mne uklidňovalo. Uklidňovala mne i jiná věc: Kurjaž zapáchal stále silněji, rozkládal se čím dál víc a potřeboval rozhodný a včasný zákrok. Sám Kurjaž si žádal vyřešení problému, nehledě na to, že kurjažští pedagogové také protestovali: „Kolonii úplně rozkládají řeči o převedení kolonie gorkovské.“ Titíž vychovatelé spiklenecky sdělovali, že kurjažští se chystají vypořádat se s gorkovci na nože. Soudružka Zoja mi křičela do tváře: „Vidíte, vidíte?“ „Ano,“ odpovídal jsem, „tak už se vyjasnilo: řezat chtějí oni nás, a ne my je.“ „Ano, vyjasňuje se. Varvaro, pamatuj si, ty se budeš za všechno zodpovídat. Kdo to kdy viděl? Štvát proti sobě dvě skupiny bezprizorných!“ Konečně mě pozvali do kanceláře vysoké stranické organizace. Vyholený člověk zvedl hlavu od papírů a řekl: „Posaďte se, soudruhu Makarenko!“ V kanceláři byli Džurinská a Kljamer. Usedl jsem. Vyholený člověk se mne tiše zeptal: „Jste přesvědčen, že se svými chovanci překonáte rozklad v Kurjaži?“ Pravděpodobně jsem zbledl, poněvadž jsem musel lhát přímo do očí v odpověď na poctivě položenou otázku. „Jsem o tom přesvědčen.“ Vyholený člověk na mne upřeně pohlédl a pokračoval: „Teď ještě jednu technickou otázku – pamatujte, soudruhu Kljamere, technickou, nikoli zásadní  – povězte nám zcela stručně, proč nepotřebujete čtyřicet vychovatelů, ale patnáct a proč jste proti platu čtyřiceti rublů?“ Zamyslil jsem se a odpověděl: „Hleďte, mám-li to říci stručně: čtyřicet čtyřicetirublových pedagogů může přivést k úplnému rozkladu nejen kolektiv bezprizorných, ale i jakýkoliv jiný kolektiv.“ Vyholený člověk se opřel o opěradlo křesla, a natřásaje se v upřímném smíchu, ukazoval prstem a ptal se v slzách: „I kolektiv složený z Kljamerů?“ „Nevyhnutelně,“ odvětil jsem vážně.

První prudké rozhodnutí se tehdy v kolonii Gorkého měnilo v klidnou a přesnou vojenskou přípravu. (Ten přesun do Kurjaže musel odsouhlasit sovět velitelů) Kolonii fakticky řídil Lapoť a v těžších případech mu pomáhal Koval; ale řízení nebylo těžké. Nikdy nebylo v kolonii takové družnosti, a tak hluboce pociťované vzájemné povinnosti. I drobné přestupky se setkávaly s velkým údivem a krátkým výrazným protestem: „A ty se ještě chystáš jet do Kurjaže?“ V Kolonii nikdo neměl pochybnosti o podstatě úkolu. Kolonisté to ani přesně nechápali, ale zvláštním nejjemnějším smyslem cítili nutnost visící ve vzduchu: všechno musí ustoupit kolektivu. A to vůbec nebyla oběť! Byla to rozkoš, snad nejsladší rozkoš na světě, cítit toto vzájemné sepětí, pevnost a pružnost vztahů, tuto velkou moc kolektivu vibrujícího v klidu prosyceném silou. A to vše bylo možno číst v očích, pohybech, v mimice, v chůzi i v práci. Oči všech pohlížely tam k severu, kde za tlustými zdmi seděla a vrčela na nás temná horda, sjednocená bídou, svévolí, pošetilostí, hloupostí a umíněností. Všiml jsme si, že se kolonisté vůbec nevychloubali. Všichni kdesi tajně skrývali strach a nejistotu, jež byly tím přirozenější, že nikdo protivníka dosud neznal a vlastníma očima neviděl.

Ukazuje se, že pojedou všichni, pojede i těch dvacet nováčků, které mi podstrčil lidový komisariát osvěty v posledních dnech. Podstrčil mi je zcela bez ohledu na mé strategické plány. Jak by bylo dobře, kdyby na Kurjaž šlo se mnou jen mých jedenáct starých a vyzkoušených oddílů! Tyto oddíly prožily v bojích naši šestiletou historii. Měly mnoho společných myšlenek, tradic, zkušeností, ideálů i zvyků. S nimi bych se nebál. Jak by bylo dobře, kdyby nebylo těch nováčků, kteří se sice zdánlivě v oddílech rozplynuli, ale přesto se s nimi setkávám na každém kroku a vždy přicházím do rozpaků: ještě nechodí, nemluví a nedívají se tak, jak by měli, ještě mají nedobré tváře „třetí jakosti“. To nevadí, mých jedenáct oddílů vypadá, jako kdyby byly z kovu. Ale jaká to bude katastrofa, zahyne-li těch jedenáct malých oddílů v Kurjaži! Večer před odjezdem předního kombinovaného oddílu mi bylo v duši teskno a cítil jsem zmatek. Ale večerním vlakem přijela Džurinská, zavřela se se mnou do pracovny a řekla mi: „Antone Semjonoviči, bojím se. Ještě není pozdě, ještě můžete odříci.“ „Co se stalo, Ljubov Saveljevno?“ „Byla jsem včera v Kurjaži. Je to hrůza! Nesnáším takové dojmy. Víte, že jsem byla ve vězení, na frontě – ale nikdy jsem netrpěla tak jako nyní.“ „Co se stalo?“ „Nevím, co se stalo, nedovedu to říci. Ale uvažte: tři stovky naprosto otupělých, zkažených, roztrpčených chlapců… to je, víte, jakýsi životní, biologický rozklad… je to dokonce horší než anarchie… A ta bída, puch, vši…! Neměl byste tam jezdit, vymyslili jsme to velmi hloupě.“ „Ale dovolte! Působí-li na vás Kurjaž tak tísnivým dojmem, pak tím spíše musíme něco podniknout.“ Ljubov Saveljevna si těžce povzdychla: „Ach, to by byl dlouhý rozhovor! Jistěže musíme něco podniknout, to je naše povinnost. Avšak nesmíme obětovat váš kolektiv. Vy si, Antone Semjonoviči, neuvědomujete jeho cenu. Nutno jej chránit, pěstovat a rozvíjet, a nikoli jej ničit při prvním rozmaru!“ „Čí rozmar to byl?“ „Nevím, čí,“ pravila Ljubov Saveljevna unaveně, „o vás nemluvím: vy máte zcela zvláštní postavení. Chci vám však říci: máte mnohem víc nepřátel, než si myslíte!“ „A co na tom?“ „Jsou lidé, kteří budou spokojeni, když v Kurjaži ztroskotáte.“ „Vím.“ „Tak jednejte rozvážně. Odřekněte! Dá se to ještě dost snadno provést.“ Mohle jsem se návrhu Džurinské jen pousmát. „Jste naše přítelkyně. Vaše pozornost a vaše láska k nám jsou nám dražší nad zlato. Ale… promiňte, teď stojíte na starém pedagogickém stanovisku.“ „Nechápu.“ „Boj s Kurjažem není nutný jen pro kurjažské a pro mé nepřátele, ale je nutný i pro nás, pro každého našeho kolonistu. Tento boj má opravdový význam. Projděte se mezi kolonisty a uvidíte, že ústup už není možný.“

Ale pod mýma nohama je zaneřáděná půda Kurjaže, staré stěny, prosáklé patem potu, kadidla a štěnic, tisícileté hříchy kněžství a krvácející špína bezprizorných. To ovšem není svět, to je něco jiného, jako by to bylo vymyšleno! (Nebo někým uměle a programově formováno, dodávám já!) Chodím po kolonii. Ke mně nepřijde nikdo, ale kolonistů jako by přibývalo. Pozorují mě zpovzdálí. Zajdu do ložnic. Je jich tolik, že si ani nedovedu představit, kde konečně už ložnice nejsou. Tolik desítek domů, domků a křídel je nacpáno ložnicemi! V ložnicích je teď mnoho kolonistů. Sedí na zmačkaných hromadách hadrů nebo na holých prknech a železných tyčích postelí. Sedí s rukama složenýma mezi roztrhanými koleny a tráví. Někteří loví vši, v koutech jsou hloučky karbaníků a jinde zase ze začouzených kastrolů dojídají studenou polévku. Mne si vůbec nevšímají. Pro ně neexistuji. (…) „Antone Semjonoviči, povězte: aby byly podušky, je zapotřebí všechno zapsat, že ano? Spočítat se musí a zapsat, že ano? A kdy komu co vydali – a všechno. U nás však nejen polštáře, ale ani lidi nikdo nezapisuje… Nikdo…! Ani nepočítá… Nikdo…! „Jak to?“ „Zcela jednoduše: takto! Myslíte, že někdo zapsal, že tu žije Ilja Fonarenko? Nikdo! Nikdo o tom neví! Ani mne nikdo nezná. Ó, víte, víte? Je tu mnoho takových: žije tu, ale potom si jde žít chvíli zas někam jinam. A potom se sem zas vrátí. (Když zjistí, že to jinde není lepší, dodávám já! A cílem parazitů je, aby to nikde lepší nebylo! Snad jen odstupňováno v rámci pravidla Rozděl a panuj!) A hleďme: myslíte, že Timku sem někdo zval? Nikdo! Přišel sám a žije tu.“ „Jemu se tu tedy líbí?“ „Ne, přišel sem před dvěma týdny. Utekl z Bogoduchovské kolonie. Víte, o nse chtěl dostat do kolonie Gorkého.“ „Copak v Bododuchově o ní vědí?“ „Oho! Všichni o ní vědí. Jak by nevěděli!“

Na nejstarobylejším kruhovém prostranství, ohrazeném tři sta let starými sáhovými zdmi, se zvetšelým a nehorázným chrámem uprostřed, na každém čtverečním metru zaneřáděné půdy vyrůstaly pedagogické problémy jako rozbujelý plevel. V nachýlené staré konírně, tonoucí až po krk v hnoji, v kravínu, představujícím chudobinec pro desítku starých panen kravského plemene, na celém hospodářském dvoře, v pobořeném plotě dávno zničeného sadu, na celém prostranství, které mě obklopovalo, trčela zaschlá stébla úřadu sociální výchovy. A v ložnicích kolonistů i v jejich blízkosti – v prázdných bytech personálu, v tak zvaných klubech, v kuchyni i v jídelně se na těch stéblech houpaly velké jedovaté plody, jež jsem musel v nejbližších dnech spolykat. Zároveň s myšlenkami se ve mně probouzela zloba. Začínal jsem v sobě poznávat hněv z roku 1920. Za mými zády se vynořil najednou svůdný démon bezohledné nenávisti. Chtělo se mi teď hned, přímo na místě, chytit někoho za límec, strčit mu nos do páchnoucích hromad a louží a dožadovat se těch nejzákladnějších činů… nikoli pedagogiky, ani teorie sociální výchovy, ani revoluční povinnosti, ani komunistického patosu, ne, ne – obyčejného zdravého rozumu, obyčejné a opovrhované měšťácké poctivosti! Zloba ve mně přemohla strach z událostí, strach z nezdaru. Záchvaty nejistoty, jež na okamžik vyvstaly, byly nemilosrdně potřeny slibem, který jsem dal dívkám. Tak několik desítek vyděšených, tichých a bledých dívek, kterým jsem tak nerozvážně zaručil lidský života za deset dní, se najednou v mé duši stalo představitelkami mého vlastního svědomí.

V Kurjaži však nepřevládala ani „první jakost“, ba ani „druhá“, ale „třetí“. Ve světě bezprizorných – zrovna jako ve světě vědců – je „první jakosti“ velmi málo, trochu víc je zastoupena „druhá“, avšak převážná většina je „jakost třetí“. Převážná většina nikam neutíká a nic nehledá, nýbrž něžné výhonky svých dětských duší prostoduše vystavuje působení sociální výchovy. V Kurjaži jsem narazil na důkladnou žílu právě této „třetí jakosti.“ Tyto děti ve svých krátkých životopisech rovněž uvádějí tři čtyři dětské domovy nebo kolonie, ale také mnohem víc, někdy i jedenáct. To však už není výsledek jejich úsilí o lepší budoucnost, ale tvořivých snah orgánů lidové výchovy, snah často tak nejasných, že ani nejzkušenější ucho nerozezná, kde začíná nebo končí reorganizace, utužení, rozdělení na části, doplňování, uzavírání, rozvíjení, likvidace, obnova, rozviřování, typizace, standardizace, evakuace a reevakuace. A poněvadž i já jsem přijel do Kurjaže s reorganizačními úmysly, musel jsem se setkat s touže lhostejností, která je jedinou obrannou pozicí každého bezprizorného proti pedagogickým hrátkám orgánů lidového vzdělání. Tupá lhostejnost byla produktem dlouhodobého výchovného procesu a do jisté míry dokazuje velkou sílu pedagogiky. Většina Kurjažanů byla ve věku třinácti až patnácti let, ale na jejich tvářích už zanechaly pevné stopy různé atavismy. Především byl u nich nápadný naprostý nedostatek jakýchkoliv sociálních prvků, přestože od narození vyrůstali ve znamení „sociální výchovy“. Prvotní vegetativní bezprostřednost byla zřejmá z každého jejich pohybu, to však nebyla bezprostřednost dítěte přímo reagujícího na všechny jevy života. Žádný život totiž neznali. Jejich obzory byly ohraničeny seznamem potravin, za nimiž se mechanicky, ospale a zasmušile vlekli. Ke kotli se žrádlem bylo nutno se propracovat houfem stejných zvířátek – v tom byl celý úkol. Někdy ho bylo možno řešit příznivěji, jindy méně příznivě, kyvadlo jejich soukromého života jiných výkyvů neznalo. Kurjažané také bezprostředně kradli pouze ty předměty, které skutečně špatně ležely nebo na které se vrhla celá jejich tlupa. Vůle těchto chlapců byla dávno potlačena násilím, herdami a nadávkami starších, takzvaných „žroutů“, kteří se velmi rozbujeli na půdě „sebekázně“ a neodporování, hlásaných sociální výchovou. (Nepřipomíná vám to něco?) Přitom tyto děti nebyly vůbec idioti. Byly to vlastně obyčejné děti, osudem postavené do neuvěřitelně hloupých poměrů: jednak byly zbaveny veškerých vymožeností lidského vývoje, jednak byly zbaveny i spásných podmínek prostého boje o existenci tím, že jim byl podstrčen sice špatný, ale přece každodenní kotel.

Květen a červen byly v Kurjaži až nesnesitelně zaplněny prací. Nechci nyní o této práci hovořit nadšenými slovy. Posuzujeme-li práci střízlivě, musíme přiznat, že je mnoho druhů prací těžkých, nepříjemných, nezajímavých, že mnohé práce vyžadují velké trpělivosti a návyku, jak překonávat bolestné, skličující pocity organismu. Velmi mnohé práce jsou možné jen proto, že člověk přivykl strádání a utrpení. Překonávat těžkosti práce, její fyzickou nepřitažlivost, naučili se lidé dávno, ale nyní nás motivace tohoto překonávání neuspokojuje. Poněvadž jsme shovívaví ke slabostem lidské přirozenosti, trpíme i nyní při práci některé motivy osobního uspokojení, motivy vlastního blahobytu, avšak přitom stále usilujeme vypěstovat široké motivace kolektivního zájmu. Mnohé otázky z oblasti tohoto problému jsou však velmi spletité a v Kurjaži se musely řešit téměř bez pomoci jiných. Opravdová pedagogika jednou tento problém vyřeší, prozkoumá mechaniku lidského úsilí, ukáže, jaké míst v něm patří vůli, ješitnosti, studu, vštěpování, napodobování, strachu a soutěžení, a jak se to vše kombinuje s jevy ryzího uvědomění, přesvědčení a rozumu. Moje zkušenost mezi jiným rozhodně potvrzuje, že vzdálenost mezi prvky ryzího uvědomění a energií vydávanou přímo svaly jsou dosti značné a že je naprosto nutný jistý řetěz prvků spojujících, prostších a materiálnějších. Onoho dne, kdy přijeli gorkovci do Kurjaže, byl velmi úspěšně rozřešen problém uvědomění. Kurjažská banda za jediný den dospěla k přesvědčení, že oddíly, které přijely, jí přivezly lepší život, že ke Kurjažanům přišli lidé zkušení a ochotní jim pomoci a že je nutno jít s těmito lidmi dál. Nerozhodovaly tu představy výhod, tady šlo určitě o kolektivní vnuknutí, nerozhodovaly tu výpočty, ale oči, uši, hlasy a smích. Vždyť hned prvního dne si Kurjažané přáli být členy gorkovského kolektivu, třebas jen proto, že to byl kolektiv, jehož slast v životě dosud nezakusili. Získal jsem však na svou stranu pouze uvědomění, a to bylo strašně málo. Příštího dne se to objevilo v celé složitosti. Ještě večer byly sestaveny kombinované oddíly k různým pracím uvedeným v deklaraci komsomolu. Téměř ke všem oddílům byli přiděleni vychovatelé nebo starší gorkovci a nálada Kurjažanů byla od rána znamenitá. Přesto se však v poledne ukázalo, že pracují mizerně. Po obědě už mnozí do práce nešli – kamsi se poschovávali a část jich ze zvyku táhla do města a na Ryžov. Sám jsem obešel všechny kombinované oddíly – a obraz byl všude stejný. Ta trocha gorkovců byla všude příliš nepatrná, kdežto převaha Kurjažanů byla očividná. A bylo nutné se obávat, že začne převládat i styl jejich práce, a to tím spíše, že mezi gorkovci bylo velmi mnoho nováčků. Hrozilo také, že někteří staří gorkovci, kteří se takřka rozplynuli v stojatých kurjažských vodách, jako aktivní síla zmizí. Sáhnout k vnějším disciplinárním prostředkům, které tak výrazně a účinně působí v ustáleném kolektivu, bylo nebezpečné. Rušitelů bylo příliš mnoho a trápit se s nimi bylo složité a vyžadovalo to mnoho času. Kromě toho to byla práce neúčinná, neboť všechny tresty působí jen tehdy, když vystrčí člověka ze společné řady a jsou podporovány jednoznačným odsudkem veřejného mínění. Kromě toho vnější opatření působí nejméně v oblasti organizování svalového úsilí. Člověk méně zkušený by se utěšoval těmito úvahami: chlapci nepřivykli pracovnímu úsilí, postrádají obratnosti, nedovedou pracovat, nejsou zvyklí držet krok s pracovním úsilím soudruhů, nemají oné pracovní hrdosti, kterou se vždy vyznačuje kolektivista. Všechno sto však nelze vytvořit za jediný den. K tomu je potřebí delšího času. Já jsem se, bohužel, takto utěšovat nemohl. V této věci se hlásil ke slovu mně už známý zákon: v pedagogickém jevu není prostých závislostí, zde je nejméně možná sylogistická formule, deduktivní krátký skoku kupředu. V podmínkách, v jakých jsme byli v květnu, hrozilo Kurjaži nebezpečí, že postupný a pomalý rozmach pracovního úsilí znenáhla vytvoří takový všeobecný pracovní styl, který se vyznačuje nejprůměrnějšími pracovními formami a který je s to zlikvidovat hbitou a pružnou obratnost gorkovců. Pedagogická „teorie“ vždy ignorovala oblast stylu a tónu, a zatím je to nejpodstatnější a nejdůležitější část kolektivní výchovy. Styl je věc nejjemnější a nejchoulostivější. Styl nutno pěstovat a denně jej sledovat. Styl vyžaduje stejně bedlivou péči jako květinový záhon. Styl se tvoří velmi pomalu, poněvadž je nemyslitelný bez nastřádaných tradic, to jest situací a návyků, přijímaných už nikoli ryzím vědomím, ale s uvědomělou úctou ke zkušenostem starších pokolení, k velké autoritě celého kolektivu, který žije v čase. Nezdar mnoha dětských institucí vyplýval z toho, že si nevytvořily styl a neshromáždily zvyky a tradice. A i když je začínaly hromadit, střídající se inspektoři lidového vzdělání je zase zpravidla rušili, poněvadž k tomu byli ostatně vedeni nejchvályhodnějšími úvahami. Díky tomu „děťátka“ sociální výchovy žila vždy bez sebemenší narážky na jakoukoliv tradici, nejen „věkovitou“, nýbrž dokonce i jednoroční. (Zde je dobré si vybavit tradiční školy pro „elitu“ jako třeba anglický Eton, ten asi s tradicemi problém mít nebude, že?) Okolnost, že si Kurjažané uvědomovali svou porážku, mi dovolila vytvořit si bližší a důvěrnější vztah k chovancům. To však nestačilo. K opravdovému vítězství jsem teď potřeboval pedagogickou techniku. V oblasti této techniky jsem byl stejně osamocen jako v roce 1920, třebas jsem už nebyl tak směšně nevzdělaný. Tato osamocenost byla osamoceností zvláštního druhu. Ve vychovatelském i dětském kolektivu měl jsem již solidární kádry pomocníků; s nimi jsem se mohl odvážit i nejsložitějších operací. Ale to všechno bylo na zemi. Na nebesích (ve vyšších společenských a vědeckých sférách) a v jejich blízkosti, na vrcholcích pedagogického Olympu, byla považována každá pedagogická technika v oblasti vlastní výchovy za kacířství. Na „nebesích“ se pohlíželo na dítě jako na bytost naplněnou zvláštním plynem, jemuž dosud nestačili vymyslit ani jméno. Byla to ostatně stále táž staromódní duše, na níž se cvičili už apoštolové. Předpokládalo se (to byla pracovní hypotéza), že tento plyn má vlastnost sám se rozvíjet a že mu jen nesmí překážet. Bylo o tom napsáno mnoho knih, ale všechny v podstatě opakovaly výrok Rousseauův: „K dětství přistupujte zbožně…“ „Neodvažujte se bránit přírodě…“ Hlavní dogma tohoto vyznání víry spočívalo v tom, že při takové zbožnosti a pozornosti k přírodě se musí ze zmíněného plynu zaručeně vyvinout komunistická osobnost. Ve skutečnosti vyrůstalo z čisté přírody pouze to, co přirozeně mohlo vyrůsti, totiž obyčejné polní býlí. To však neuvádělo nikoho do rozpaků – nebešťanům byly drahé principy a ideje. Moje poukazování na praktický nesoulad vypěstovaného býlí s uloženými projekty komunistické osobnosti označovali za nedostatek ideové zásadovosti v praxi, a chtěli-li zdůraznit mou pravou podstatu, říkali: „Makarenko je dobrý praktik, ale v teorii je slabý.“ (Praxe je kritériem pravdy!)

Hlavním technologickým prvkem zůstával ovšem oddíl. Co to oddíl je, to na Olympu nepochopili až do konce naší historie, přestože jsem se snažil ze všech sil vysvětlit Olympanům význam oddílu i jeho nespornou prospěšnost v pedagogickém procesu. Nemohli jsme se však domluvit, poněvadž jsme hovořili různými jazyky. Uvedu zde téměř doslovně jeden takový rozhovor, jaký jsem měl s profesorem pedagogiky, který přijel do kolonie. Byl to velmi puntičkářský človíček v brýlích, v kabátě a kalhotách, člověk myslící a ctnostný. Dotíral na mne dotazem, proč stoly v jídelně rozděluje mezi oddíly chovanec mající službu, a nikoli pedagog. „Vážně, soudruhu, vy asi jenom žertujete! Prosím vás, abyste se mnou hovořil vážně. Jak je to možné? Chlapec ve službě rozděluje místa v jídelně, a vy si tu klidně stojíte. Jste si jist, že dělá všechno správně, že nikomu neukřivdí? Konečně… vždyť se může prostě mýlit.“ „Rozdělit místa v jídelně není tak těžké,“ odvětil jsem profesorovi, „a kormě toho máme starý a velmi dobrý zákon.“ „To je zajímavé. Zákon?“ „Ano, zákon. Takový: všechno příjemné i všechno nepříjemné nebo těžké se přiděluje oddílům po řadě, podle jejich očíslování.“ „Jak to? Co je to? Tomu nerozumím…“ „Je to velmi prosté. Nyní dostane nejlepší místo v jídelně první oddíl, za měsíc po něm oddíl druhý a tak dále.“ „Dobrá. Ale co to je, to ‚nepříjemné‘?“ „Takzvané nepříjemné bývá velmi často. Teď například, bude-li nutno vykonat nějakou naléhavou práci mimo plán, zavoláme oddíl první, a příště druhý. Když se bude přidělovat úklid, první oddíl dostane jako první čistit záchody. To ovšem platí pouze o pravidelných pracích, které se konají po řadě.“ „To vy jste si vymyslil ten strašný zákon?“ „Ne, proč já? Chlapci sami. Pro ně je to pohodlnější. Vždyť takové přidělování je velmi obtížné, vždy se najdou nespokojenci. Nyní se to však provádí mechanicky. Pořadí se mění za měsíc.“ „Váš dvacátý oddíl bude tedy uklízet záchody za dvacet měsíců?“ „Ovšem, ale za dvacet měsíců zaujme i nejlepší místo v jídelně.“ „Hrůza! Ale vždyť za dvacet měsíců budou ve dvacátém oddíle noví lidé. Není tomu tak?“ „Není, složení oddílů se téměř nemění. My jsme stoupenci trvalých kolektivů. Zajisté, někdo odejde, přibydou dva tři nováčci. Ale i když se vymění většina oddílu, nebude v tom nic nebezpečného. Oddíl – to je kolektiv, který má svou tradici, dějiny, zásluhy, slávu. Je pravda, že jsme oddíly důkladně promísili, ale jejich jádra přece zůstala.“ „Tomu nerozumím. To všechno jsou divné výmysly. Všechno to není dost vážné. Jaký významná pro oddíl sláva, jsou-li tam jiní lidé? Nač je to?“ „Podobá se to čapajevské divizi,“ řekl jsem s úsměvem.“ „Ach, opět začínáte se svým vojančením… Ale… co je tu vlastně, abych tak řekl, čapajevského?“ „V divizi už nejsou ti lidé, kteří tam byli dříve. A není tam ani Čapajev. Jsou tam samí noví lidé. Nesou však s sebou slávu a čest Čapajeva a jeho pluků, rozumíte nebo ne? Jsou odpovědni za Čapajevovu slávu. A utrží-li si hanbu, za pět desetiletí noví lidé budou odpovědni za jejich hanbu.“ „Nechápu, k čemu to je?“ Tak ani on, profesor, nepochopil. Co jsem mohl dělat? V prvních dnech Kurjaže se konala v oddílech velmi důležitá práce. Každým dvěma třem oddílům byl odedávna přidělován vychovatel. Záleželo na vychovatelích, aby v oddílech probudili představu kolektivní cti a touhu po nejlepším čestném místě v kolonii. Nové ušlechtilé podněty kolektivního zájmu nepřicházely ovšem hned prvního dne, avšak přece se objevovaly poměrně brzy, mnohem rychleji, než kdybychom se byli spoléhali pouze na individuální působení. Druhým naším velmi důležitým zařízením byla soustava perspektivních linií. Jak známo, jsou dvě cesty v organizování perspektiv, a tady i pracovního úsilí. První spočívá ve vytyčení soukromé perspektivy, mimo jiné též působením na osobní hmotné zájmy. Tento způsob ostatně tehdejší pedagogičtí myslitelé rozhodně zakazovali. Když šlo o zcela nepatrný počet rublů, jež měly být kolonistům vyplaceny v podobě výdělku nebo prémie, docházelo na Olympu k opravdovým skandálům. Pedagogičtí myslitelé byli přesvědčeni, že peníze pocházejí od ďábla. Ne nadarmo slýchali ve „Faustovi“: Lidé hynou pro kov… Měli z výdělku a peněz takovou panickou hrůzu, že jakákoliv argumentace byla zbytečná. Tady mohlo pomoci jen pokropení svěcenou vodou, já jsem však tento prostředek neměl. A zatím výdělek je věc velmi důležitá. Vyděláváním peněz se chovanec učí koordinovat soukromé a veřejné zájmy, vniká do nejsložitějšího moře sovětského průmyslového finančního plánu, hospodářského rozpočtu a rentability, studuje celý systém sovětského továrního hospodářství a v zásadě se staví na společné posice s ostatními pracujícími. A konečně, učí se hodnotit výdělek a už nevychází z dětského domova jako bezprizorná chovanka pensionátu, která neumí žít a má jen „ideály“. Nedalo se nic dělat. To všechno bylo „tabu“. Měl jsem možnost použít pouze druhé cesty – metody zdůraznění kolektivního tónu a organizace nejsložitější soustavy kolektivní perspektivy. Tato metoda už tak nepáchla nečistou silou a Olympané snesli zde leccos, i když někdy podezřívavě vrčeli. Člověk nemůže na světě žít, nemá-li před sebou nic radostného. Opravdovou vzpruhou v lidském životě je radost, která naň čeká. V pedagogické technice je tato zítřejší radost jedním z nejdůležitějších pracovních objektů. Zpočátku je nutno radost organizovat, vyvolat ji v život a postavit ji jako skutečnost. Za druhé je třeba houževnatě přetvářet prostší druhy radosti v radosti složitější a lidsky významnější. Tu probíhá zajímavá linie od primitivního ukojení nějakým perníkem až po nejhlubší pocit povinnosti. To nejdůležitější, co jsme si zvykli u člověka cenit, je síla a krása. Jedno i druhé je v člověku určeno výhradně jeho vztahem k perspektivě. Člověk, který určuje své chování nejbližší perspektivou, dnešním obědem, právě jen dnešním, je člověk nejslabší. Jestliže se spokojuje pouze svou vlastní perspektivou, byť i vzdálenou, může se zdát silný, nebudí však v nás pocit krásné osobnosti a její opravdové hodnoty. Čím širší je kolektiv, jehož perspektivy jsou pro člověka perspektivami vlastními, tím je člověk krásnější a dostane se dál. Vychovat člověka – to znamená připravit mu perspektivní cesty, podle nichž se rozvíjí jeho zítřejší radost. Dala by se napsat celá metodika této důležité práce. Zakládá sena organizování nových perspektiv, na využití těch, které tu už jsou, na postupném nahrazování těchto perspektiv cennějšími. Začínat lze dobrým obědem, návštěvou cirkusu i čištěním rybníka, ale vždy je třeba budit k životu a postupně rozšiřovat perspektivy celého kolektivu a přivést je perspektivám celého státu! (Tj. dlouhodobé plánování a průběžná kontrola dosahování naplánovaných výsledků, což v současném státním zřízení s neustálou obměnou „demokraticky“ volených zastupitelů ve státním řízení, kteří za nic neručí, a už vůbec ne za dlouhodobé výsledky, prostě není možné!) Nejbližší kolektivní perspektivou po dobytí Kurjaže se stal svátek prvního snopu.

Burun se obrátil k šiku kolonistů a zvedl kosu: „Připravte se! Pozor!“ Kolonisté spustili ruce, ale v nitru je pohání všechno k činnosti, jejich svaly už nemohou zadržet nadšení. „Na pole – poklusem!“ Burun sklonil kosu. Půl čtvrta sta kolonistů se rozběhlo na pole. V řádcích pokoseného žita se zamíhaly jejich ruce i nohy. Se smíchem padali jeden přes druhého a odskakovali stranou jako míčky. Svázali pokosené obilí a hnali se za žacími stroji, padajíce po třech, po čtyřech břichem na každou porci klasů. „Patnáctý oddíl stop!“ Hosté se smějí, až si slzy utírají. A Chalabuda, který už se k nám vrátil, hledí přísně na Bregelovou: „A ty říkáš… Jen se podívej!“ Bregelová se pousmála: „Nu což… díváme se: pracují krásně a vesele. Ale vždyť je to pouze práce…“ Chalabuda vydal jakýsi zvuk, cosi tak uprostřed mezi „b“ a „d“, Bregelové však už neřekl nic, jen se zuřivě podíval na vyholeného a zabručel: „Promluv s ní!…“ Nadšený, šťastný Jurjev mi tiskl ruku a přemlouval Džurinskou: „Ne, opravdu… jenom považte…! Mne to dojímá, a ani nevím, proč. Dnes je to ovšem slavnost, není to pracovní den… Ale víte, je to… mysterium práce, rozumíte?“ Vyholený se pozorně dívá na Jurjeva: „Mysterium práce? M-možná. Ale nač to komplikovat? Já si myslím, že je tu pěkné to, že jsou šťastní, že jsou organizovaní a že dovedou pracovat. Pro první čas je to na mou věru dost.“

Kolektiv gorkovců byl mi však bližší než kolektiv komunardů. Byly v něm pevnější a hlubší přátelské svazky, více lidí s vysokou výrobní cenou a ostřejší boj. Gorkovcům byl jsem též potřebnější. Dzeržincům spadlo do klína od prvního dne štěstí, že měli takové patrony, jako byli čekisté, kdežto gorkovci kromě mne a malé skupiny vychovatelů neměli lidí sobě blízkých. A proto mi také nikdy nenapadlo, že přijde čas, kdy od gorkovců odejdu. Nedovedl jsem si vůbec něco takového představit. Mohlo to být jen největší neštěstí mého života. (…) Zvlášť novou a pro mne nečekanou byla společnost čekistů. Čekisté – to byl především kolektiv, což se naprosto nedalo říci o spolupracovnících úřadu lidového vzdělání. A čím déle jsem tento kolektiv pozoroval a čím víc bylo našich pracovních vztahů, tím jasněji přede mnou vystupovala jedna pozoruhodná novota. Na mou věru, nevím, jak se to stalo, ale kolektiv čekistů se vyznačoval oněmi vlastnostmi, jež jsem chtěl během osmi let vypěstovat v kolektivu kolonie. Najednou jsem před sebou uviděl vzor, jenž do té doby existoval pouze v mé fantazii, který jsem logicky i umělecky vyvozoval ze všech událostí a z celé filosofie revoluce, který jsem však nikdy neviděl a ani nedoufal vidět. Můj objev mi byl tak drahý a významný, že ze všeho nejvíce jsem se bál rozčarování. Choval jsem jej v hluboké tajnosti, poněvadž jsem nechtěl, aby mé vztahy k těmto lidem se staly jakkoli umělými. Z této okolnosti vycházelo mé nové pedagogické myšlení. Zvlášť mě těšilo, že vlastnosti kolektivu čekistů velmi snadno a prostě vysvětlovaly mnohé nejasnost a nepřesnosti v onom vymyšleném vzoru, který do té doby řídil mou práci. Získal jsem možnost, jak si do posledních detailů představit mnohé mně dosud utajené oblasti. U čekistů však značně vysoký intelekt ve spojení se vzděláním a kulturou nikdy nenabýval oné tvářnosti ruského inteligenta, již jsem nenáviděl. Věděl jsem už dříve, že to tak musí být. Bylo však těžké si představit, jak se to projevuje v živých lidských činech. A teď jsem měl příležitost studovat řeč a cesty logických pochodů, novou formu intelektuální emoce, nové dispozice zálib, nové struktury nervů a – co bylo nejdůležitější – novou formu, jak uskutečnit ideál. Je známo, že ideál našich inteligentů se podobá obtížnému nájemníkovi: obsadil cizí byt, nájemné neplatí, žaluje, jde všem na nervy, všichni v jeho sousedství si naň naříkají a snaží se dostat od ideálu co nejdál. Teď jsem viděl něco jiného: ideál není nájemníkem, nýbrž dobrým administrátorem, který si váží sousedovy práce, stará se o opravy, o vytápění, u něho se všem pracuje dobře a pohodlně. Především mě zaujala struktura zásadovosti. Čekisté jsou lidé velmi zásadoví – zásada jim však není páskou na očích jako některým mým „přátelům“. Pro čekistu je zásada měřicím přístrojem, kterého používá stejně klidně jako hodinek, bez průtahů, ale také bez chvatu poplašené kočky. Konečně jsem viděl normální život zásadový a definitivně jsem se přesvědčil, že můj odpor k zásadovosti inteligentů byl oprávněný. Vždyť to je už dávno známo: dělá-li inteligent něco ze zásady, znamená to, že za půl hodiny nejen on sám, ale celé jeho okolí musí užívat uklidňující kapky. Uviděl jsem však i mnoho jiných zvláštností: všechno pronikající jarost, málomluvnost, odpor k šablonám, neschopnost rozvalovat se na pohovce nebo si lehat břichem na stůl, viděl jsem konečně veselou, ale bezmeznou pracovitost bez mučednických tváří a licoměrnictví, bez ošklivých narážek na „nezištnou obětavost“. A konečně jsem viděl i hmatem pocítil onu drahocennou látku, kterou nemohu nazvat jinak než sociální tmel: je to pocit společné perspektivy, schopnost v každém okamžiku práce vidět všechny členy kolektivu, je to stálé vědomí velkých společných cílů, vědomí, které však nikdy nenabývá povahy doktrinářství a užvaněného jalového breptání. Tento sociální tmel se nedá koupit v kiosku za pět kopějek pouze pro konference a sjezdy, to není forma zdvořilých usměvavých styků s nejbližším sousedem, to je skutečné společenství, to je jednota pohybů i práce, odpovědnosti i pomoci, to je jednota tradic.

Právě v té době mě pozvali ke skládání účtů. Měl jsem říci učeným mužům a mudrcům pedagogiky, v čem spočívá moje pedagogická víra a jaké zásady vyznávám. Důvodů k takovému účtování bylo dost. S chutí jsem se připravoval k účtování, ačkoliv jsem nečekal pro sebe ani milost, ani shovívavost. V prostorném vysokém sále jsem konečně spatřil tváří v tvář celý sněm proroků a apoštolů. Bylo to při nejmenším synedrium. Vyjadřovali se tu zdvořile, kulatými vlídnými souvětími, z nichž stoupala sotva postižitelná příjemná vůně mozkových závitů, starých knih a vyseděných křesel. Proroci a apoštolové neměli však ani bílé brady, ani vznešená jména, ani velké objevy. Proč se tedy obklopují svatozáří a proč třímají v rukou Písmo svaté? Byli to dosti hbití lidé a na vousech ještě měli drobečky právě snědeného sovětského pirohu. Nejvíce řádil profesor Čajkin, týž Čajkin, který mi před několika lety připomněl jednu Čechovovu povídku. Ve svém závěru mě Čajkin úplně rozdrtil: „Soudruh Makarenko chce pedagogický proces založit na ideji povinnosti. Je pravda, že přidává slovíčko ‚proletářská‘, to však, soudruzi, nám nemůže zastřít pravou podstatu ideje. Radíme soudruhu Makarenkovi, aby pozorně prozkoumal historickou genesi ideje povinnosti. Je to idea buržoazních vztahů, idea výslovně merkantilistického řádu. Sovětská pedagogika se snaží v osobnosti vychovat svobodný projev tvůrčích sil a sklonů, iniciativu, ale nikdy ne buržoazní kategorii povinnosti. S hlubokým zármutkem a podivem jsme dnes od váženého vedoucího dvou vzorných institucí slyšeli výzvu k výchově citu pro čest. Nemůžeme však než proti této výzvě protestovat. Sovětská veřejnost také připojuje svůj hlas k vědě, ani ona se nikdy nesmíří s návratem tohoto pojmu, který nám tak jasně připomíná důstojnická privilegia, uniformy a nárameníky. Nemůžeme zde zkoumat všechny autorovy výroky týkající se výroby. Možná, že z hlediska hmotného obohacování kolonie je to věc prospěšná. Pedagogika však výrobu za činitele pedagogické působení považovat nemůže, a tím méně může schválit takové autorovy teze jako ‚průmyslový a finanční plán je nejlepším vychovatelem‘. Takové teze nejsou ničím jiným než vulgarizací ideje pracovní výchovy.“ A ještě mnozí jiní činitelé mluvili a mnozí mě odsuzovali mlčky. Nakonec jsem dostal vztek a v prchlivosti jsem přilil oleje do ohně. „Snad máte pravdu, ale nedomluvíme se. Já vám nerozumím. Podle vás například iniciativa je jakési vnuknutí. Přichází bůhvíodkud, z pouhé ničím nezaplněné zahálky. Vysvětluji vám už potřetí, že iniciativa se dostaví jen tehdy, je-li zde úkol, odpovědnost za jeho splnění, odpovědnost za ztracený čas a potřebuje-li to celý kolektiv. Vy mi však nerozumíte a znovu mi cosi tvrdíte o jakési vykleštěné iniciativě, osvobozené od práce. Podle vás pro iniciativu stačí, když se díváme na vlastní pupek…“

Tolik k pánům vědcům! Co je však z hlediska jednoho chybou řízení, je pro druhého jeho cílem. To znamená, že ta hloupost představitelů vědy nemusí být z jejich hlediska hloupostí, ale prostředkem pro dosahování svých skrytých cílů udržování společnosti v davo-„elitarismu“. K těm tradicím vám doporučuji přečíst si knihu Sad roste sám?.. od vnitřního prediktoru SSSR. Tam se dočtete, jak jsou takové tradice využívány v systému vysokých škol a klubů v USA. Tam ovšem s cílem udržet davo-„elitarismus“, což jim nebrání tímto způsobem si zvyšovat efektivitu roztřídění kádrové základny a její řídící kvalitu.

(zde odkaz na Sad roste sám?.. http://leva-net.webnode.cz/products/sad-roste-sam1//
a myslím, že je k sehnání i v knižní podobě).