Vzdělání “pro všechny” a „pro úzký okruh, jehož posláním je řídit“ a úryvek z literatury jako ukázka, jak to potom vypadá v praxi

 Úryvek z materiálu vnitřního prediktoru SSSR, z přílohy č. 8 k Dostatečně všeobecné teorii řízení:

Je. Giľbo o tomto rozdílu ve vzdělání „pro všechny“ a pro ty, jejichž „posláním je prý řídit“, píše na příkladu systému ekonomického vzdělání, které se v davo-„elitářských“ společnostech zformovalo následovně:

«V ekonomickém vzdělání… existují fundamentální rozdíly mezi „ekonomikou pro úředníky“ a „ekonomikou pro pány“. Takové části té druhé ekonomiky jako nepřímé řízení na úrovni pravidel, struktura oběhu peněz, nepřímé stimulování, makrořízení a tak podobně, se v podstatě nacházejí mimo hranice základního ekonomického vzdělání[1]. Příčina toho je jednoduchá – funkce „ekonomiky pro úředníky“ spočívá v tom, aby jim byly vštípeny určité stereotypy (často se blížících čisté mytologii[2]), které ve svém součtu programují předvídatelné chování ekonomických subjektů. Analogická je fakticky i funkce veřejné ekonomické vědy. Existence předvídatelného chování těchto lidí zajišťuje takové podmínky, aby ti, kteří mají znalosti z oblasti vyšší ekonomiky, mohli v systému vést svou hru.

Analogické je to v mnohých oblastech vědění. (…) systém přípravy úředníků nijak nezpřístupňuje ty znalosti, na jejichž základě skuteční pánové západního světa zajišťují efektivní řízení ekonomiky a stabilní rozkvět svých států.»

Ale ekonomická věda je jen jednou částí z celé sociologie: a vše, co řekl Giľbo, plně platí i pro její hierarchicky vyšší části[3], na jejichž základě je organizováno společenské řízení v nízkofrekvenčních (ve vztahu k ekonomickým procesům) rozsazích. Takže by se nad tím měl Giľbo zamyslet, vždyť sám píše, že «analogické je to v mnohých oblastech vědění».

Ideologie „pro úředníky“ a ideologie „pro pány“ se liší ve stejné míře jako verze ekonomické vědy „pro úředníky“ a „pro pány“, jen s tím rozdílem, že ti, kteří jsou z hlediska úrovně ekonomiky „pány“, jsou z hlediska úrovně ideologie „úředníky“. Přičemž ideologie jsou zároveň produktem světonázorových škol, kde také existuje stejné rozdělení vzdělání na to určené „úředníkům“ a „pánům“, takže tvůrci veřejných ideologií (jedním z posledních dějinných příkladů je Adolf Hitler), kteří jsou „pány“ na úrovni různých ideologických systémů, jsou „úředníky“ na úrovni různých světonázorových systémů, ze kterých ideologie pramení.

Není zde tedy nic, co by se mohlo stát vkladem Je. Giľba nebo někoho dalšího do vědy. Plútarchos popisoval rozhořčení Alexandra Makedonského kvůli tomu, že Aristoteles zveřejnil určitá svá filozofická učení, a uvádí celkem vypovídající dopis vojevůdce[4]:

«Nepostupoval jsi správně, když jsi zveřejnil ta učení určená pouze pro ústní předávání. Čím se teď asi budeme odlišovat od ostatních lidí, jestliže ta samá učení, ve kterých jsme byli vychováni, budou přístupná všem? Nechci převyšovat ostatní pouze svou mocí, ale i znalostmi o vyšších věcech.»

Ve snaze uklidnit zraněnou Alexandrovu samolibost a jeho pocit nadřazenosti nad „ostatními lidmi“ mu Aristoteles ve své odpovědi vysvětlil, že «přestože ta učení byla zveřejněna, současně jakoby zveřejněna nebyla».

Na tomto příkladu je dobře vidět, jak byl Alexandr Makedonský – lídr „elity“ – znepokojen tím, že Aristoteles „porušil“ – monopol na Znalosti, jenž je základem moci nad zpozdilou společností.

Ovšem zde je třeba se dovtípit, že sám Aristoteles měl ještě větší zájem na uchování daného monopolu na Znalosti než sám Alexandr, neboť naznačuje Alexandrovi, že ten zveřejněný text je v určitém smyslu defektní a neumožňuje tedy po svém přečetní ovládnout Znalost v plné míře: je nutné jej navíc doplnit nějakým vysvětlením; a možná nejen vysvětlením, ale i společným prožitkem při určitých úkonech prováděných nositeli těchto znalostí, spoluúčastí na nějaké jejich činnosti.

A jestliže to nepochopil sám Alexandr, bylo tomu tak proto, že sám nevyčleňoval „žrečstvo“ z „elity“. Z této Alexandrovy otázky dále vyplývá, že sociální znachaři ho obeznámili pouze s tím, co považovali za nezbytné pro realizaci mise, jež mu byla uložena. Takže z hlediska sociálního znacharství byl Alexandr Veliký jen „úředníkem“, stejným představitelem davu jako všichni ostatní nenáležející k „žrečstvu“. Tento historický fakt popsaný Plútarchem dokládá, že „elita“ a „žrečstvo“, přičemž každý z nich v míře svého chápání, ochraňovaly monopol na Znalosti a spolupracovaly v oblasti řízení.

Přitom je nutné si uvědomovat tu okolnost, že většina lidí zná Plútarcha jako jednoho ze starověkých spisovatelů-historiků. Málokdo však ví, že vykonával („jako vedlejší činnost“) také ještě i funkci nejvyššího „žrece“ Delfské věštírny, takže k jeho povinnostem patřilo celkové řízení prognostické činnosti věštírny a přístupu zbytku společnosti k získaným výsledkům. Z uvedeného dialogu z korespondence mezi Alexandrem a Aristotelem je vidět, že rozdíl v chápání světa Alexandrem a Aristotelem je výsledkem vlivu vzdělávacího systému: Alexandr je „úředník“ a Aristoteles ideologický „pán“; přičemž sám Aristoteles je „úředníkem“ svých světonázorových „pánů“.

A nyní úryvky z knihy Liona Feuchtwangera – Úspěch – kniha byla napsaná někdy v letech 1930 – 1933, její české vydání je z roku 1933 a pojednává o Bavorsku a jeho metropoli Mnichovu v daném období, tučná zvýraznění jsou moje, gramatiku ponechávám původní. V hranatých závorkách mé poznámky.

Teď přijel třicetiletý danny z Východu. Prohlédl si Rusko, poslední velký selský reservoir bílého plemene. Zajímal ho pokus, o který tam usilovalo několik lidí podle sociologických teorií Karla Marxe a Mikuláše Lenina. Věděl, že tam byl podzemní olej, na zemi chléb, plodiny, víno, dobytek, kovy v horách, lidé v chatách a domech, ryby v řekách a mořích, všechno jen nepatrně vytěženo. Kalifornský mamut zjevil se v Kremlu a řekl mužům v Kremlu své názory. Byl ochoten vstrčiti do jejich podniku dolary. Mužové v Kremlu ho poslouchali, nelíbil se jim, oni se nelíbili jemu. Kladli podmínky, on kladl podmínky, vytáhl notes s poznámkami, počítal. Mužové v Kremlu byli opatrní lidé, pan Daniel Washington Potter byl také opatrný; došlo jen k nepatrnému obchodu.

Teď si prohlížel kalifornský mamut – byl to muž, který měl kdy – zemi bavorskou. Měl tam známého z mládí, jakéhosi pána z Reindlů [shodou okolností místní šedou eminenci]. Dal mu zprávu a mister Reindl byl ochoten ukázati mu zemi.

Když dostal pán z Reindlů Američanův telegram, zamyslil se. Daniel W. Potter byl nevzhledný. Mnoho se o něm nečtlo, jeho obraz byl zřídka v novinách; a přece byl pán z Reindlů přesvědčen, že nerepresentativní muž je jedním z oněch tří set, kteří měli rozhodovati spolu o tom, má-li být válka nebo mír, a pokud se nemá rušit ruský, indický a čínský pokus.

Pán z Reindlů tedy telefonoval, když dostal telegram, s pánem z Gruebrů. Tento tajný rada Šebestián z Gruebrů byl muž, který proměňoval vodní síly bavorských hor na elektrický proud. Vytrvale, tiše, úspěšně. Stejně vytrvalou prací budoval své mnichovské technické museum. Pán z Reindlů vyráběl auta, noviny, lodi, hotely, těžil železo a uhlí, kupoval si obrazy a ženy, vychutnával lidi, vzácná jídla, umění. Mluvilo se o něm mnoho na veřejnosti. Pán z Gruebrů zabýval se výhradně svým museem a elektřinou a nebylo o něm slyšeti nic. Oba mužové měli málo společného. Ale jedno přece: oba měli v rukou moc, oba milovali bavorskou zemi a oba věděli, že tato německá provincie Bavorsko se svými lidmi a dobytkem, vesnicemi a svým městem, s lesy a poli a vším, co bylo v nich a na nich, že bylo určeno k tomu, aby se to ze základu změnilo, a to v krátké době. Žádalo toho hospodářství říše a hospodářství dílu světa. Reindl jako Grueber miloval na své zemi její selskost; ale měli se dívat na to, jak přicházejí odjinud mužové a vnucují provincii potřebný průmysl? Než by pustili nějakého přivandrovalce, podporovali raději sami nezadržitelný vývoj. A tak usilovali oba o zprůmyslovění Bavorska zevnitř, Reindl svými auty, Grueber svou elektřinou. (…)

Když pak jeli Reindl s Gruebrema a mamutem zemí, když mu ukazovali pole, pěkné domy a pomalé lidi, horskou krásu a vodní síly, ukázalo se, že třicetiletý danny měl přece osobité rysy. Klidně si dělal poznámky. Dal často zastaviti auto na místech, kde oba bavorští pánové nenašli naprosto nic pozoruhodného. Velmi mnoho žvatlal a projevoval otevřeně své mínění. Viděl dobře, co mu ukazovali, a ještě lépe, co mu chtěli ukrýt. (…)

Dva večery nato pozval Pátý evangelista pro mistera Pottera malou společnost. Přemýšlel dlouho, koho by ukázal zvědavému Američanovi, jenž viděl tolik lidí a zemí. Nakonec shromáždil pány z Gruebrů, Pfaundlera [člověk, co dělal do kultury ovlivňující lidi] a Kašpara Pröckla [inženýr vyznávající marxismus]. Získat toho posledního nebylo těžké. Reindl si pohrával poslední dobou s plánem, že založí automobilovou továrnu v Nižním Novgorodě; jednání nepokračovalo špatně. Avšak nakonec se neobrátil na Kašpara Pröckla se záminkou tohoto plánu, nýbrž oklikou přes svou přítelkyni, herečku Kláru Holzovou. Po jejím vylíčení nemohl si Pröckl odepříti, aby si neprohlédl kalifornského mamuta zblízka.

Zprvu probíhal večer málo příjemně. Pröckl nasadil nejhrubší výraz, aby zakryl svou nejistotu; Pfaundler, kterému lichotilo, že byl Reindlem pozván, zpozoroval brzy – neboť měl čich – že byl předváděn „kakači dolarů“ jen jako jakési zvíře ze zvěřince. (…)

Jednou se pan Potter zeptal Kašpara Pröckla, proč vlastně říkají v této zemi jeho milému příteli Reindlovi Pátý evangelista. Pröckl odpověděl kousavě: „Asi proto, že má páté evangelium [skryté informace, znalosti], v němž je zaznamenána nauka, jak si osvojiti ženu, osla, auto, svého bližního.“ Pan Potter řekl: „Děkuji, teď jsem informován.“ [a opravdu tak získal cennou informaci z hlediska řízení] (…)

Pfaundler vypravoval, že se pokusil s velikými oběťmi uskutečniti revui toho Tüverlina [švýcarský spisovatel, jehož knihy se vydávaly i v zahraničí], o kterém má zrovna tak, jako mister Potter, velké mínění. Je stejně jako pan Potter toho názoru, že budoucnost Mnichova je jenom v tom, bude-li městem cizinců, městem umění. Má čich. Po léta se snaží poskytovati zábavu, která je zároveň velkým uměním. Proto také udělal spolu s Tüverlinem tuto revui. Bohužel však dobře nejde, Mnichov přece jen není dosti pokročilý. Dnes večer dává přenášet revui rozhlasem, aby podnítil k návštěvě okolní, venkovské obyvatelstvo. Mister Potter se zajímal. Zapjali radio.

(…) Ukázalo se, že muž, zbloudilý ze zámoří do této země alpských sedláků, přiblížil se pochopení zkaženého, oduševnělého, zpustošeného [Pfaundlerem] textu Tüverlinova pouhým užitím nezaujatého obyčejného lidského rozumu. Skoro vystihl, co Tüverlin původně chtěl. Cítil ve věc dech Aristofanův. „Dál už to nejde“ proměnilo se mu zpětně v „Kašpárka v třídním boji“. (…)

Potom vypravoval mamut, zdá se bez záludnosti Pröcklovi o Rusku. Mladý inženýr překvapeně viděl, že Američan neznal jen přesně hospodářské poměry a zemi i lidi sovětské republiky, nýbrž se vyznal i v nauce [marxismu]. To Kašpara Pröckla poděsilo. Bylo možné, aby někdo rozuměl nauce a nebyl jejím stoupencem? „Kakač dolarů“ byl zjevně dosti suverénní, že se vyloučil z rozporů pro a proti a odmítal učení jednoduše z důvodů rozumových, ačkoliv je chápal. Kašpar Pröckl s ním vášnivě diskutoval a nesčetně často mu hrubě říkal: „Rozumíte?“ [On na tom byl Kapšar Pröckl podobně jako Alexandr Veliký při hodnocení myšlení Aristotela. Nechápal, že ideologie, kterou on vyznává, je jen nástrojem používaným lidmi, jako tento Američan k jeho řízení. Naštěstí si bolševici marxismus v míře svých možností přizpůsobili, čímž do toho takovým Američanům hodili vidle. Proto taková nenávist ke Stalinovi a bolševikům. Nedrželi se jako Pröckl striktně předkládaných tezí, respektive řídícího programu.]

A ještě jeden zajímavý úryvek, bavorský politik Klenk přijel jednat do Berlína:

Příští dny měl Klenk porady s finančníky a průmyslníky, u nichž spoléhali „Opravdoví Němci“ [v knize název pro nacionální socialisty, nacisty] na podporu. Nebyly to příjemné hodiny. Pánové mluvili o vlasti, němectví, právní obnově. Ale Klenk věděl dobře, že dávali vlastencům peníze, protože chtěli odvésti rudým lidi a vypěstovati proti nim bílé organisace. Když šlo oplacení, nespoléhali se už na přesvědčení, žádali záruky, že jim „Opravdoví Němci“ za jejich peníze také opravdu vytvoří spolehlivou oporu proti dělnickým požadavkům. Klenk neměl záliby ani v morálních heslech, ani v tahanicích o výlohy jednotlivých organisací a vojenských svazů. Také pozoroval s nelibostí, jak bedlivě se tito pánové vyptávali právě na Reindlovo stanovisko k vlasteneckému hnutí. Klenk neměl Pátého evangelisty rád. Míval někdy dojem, jakoby si Reindl jeho a celou stranu jen dobíral. Pozoroval s nevolí, jak daleko sahal vliv tohoto muže.

---

[1] To vše i mnohé další je pro všechny osvětleno v pracích vnitřního prediktoru SSSR: Mrtvá voda v redakci z roku 1998, Krátký kurz v redakci z roku 1999, K pochopení makroekonomiky státu a světa.

[2] Oni z větší části opravdu jsou tou pravdě-podobnou mytologií, jejímž účelem je programovat předvídatelnost chování lidí, kteří získali to či ono vzdělání. A vše, co Je. Giľbo řekl o systému veřejného ekonomického vzdělání, platí v davo-„elitářské“ společnosti prakticky pro všechny vědy vyučované v systému veřejného školství. Z těchto věd jsou více méně objektivní jen dvě: matematika a zeměpis, jenže ne díky systému veřejného školství, ale pouze kvůli specifice předmětů, jimiž se zabývají (chemie ani fyzika k nim nepatří v důsledku podmíněnosti jejich teorií světonázorem teoretiků. Tento světonázor je totiž sám produktem výchovy a vzdělání, jakých se jim dostalo).

[3] Které patří k prostředkům řízení na vyšších prioritách (viz kapitola Dostatečně všeobecné teorie řízení a Řízení v globálním historickém procesu v Mrtvé vodě a také Krátký kurs, Otázky pro petrohradského a ladožského metropolitu Jana (Ioanna) a celou hierarchii Ruské pravoslavné církve, Ke království Božímu na zemi… a další práce).

[4] Aristoteles byl jedním z učitelů Alexandra Makedonského.