Podtitul: jak vzniklo naše současné otroctví … aneb je to o „právu“
pokračování z https://kob-forum.eu/2022/05/29/system-soucasneho-otroctvi-2-smlouvy/
Proces totálního zotročení veškerého lidstva planety je proces dlouhodobý a někomu dává možnost získat tak klíč k planetě, tedy zmocnit se celé Země. Ale jedině tehdy, když se stane jediným majitelem celé lidské populace, které Zdrojem Univerza byla planeta svěřena ku prospěchu jeho rozvoje. Proto tento něčí cíl zotročení svobodných bytostí nešlo začít plnit dříve, dokud nedošlo k jisté míře globalizace myšlení veškerého lidstva. Pokud existovaly víceméně samostatné a konkurující si civilizační okruhy, nebylo možné ten klíč uchopit a přitom neporušit kony platné obecně v celém vesmíru, zvláště s prioritním požadavkem na utajenost procesu celého jeho temného záměru. Proto také všemu současnému finálnímu dění musel předcházet proces komplexní homogenizace lidstva jako biologicko-společenského druhu roztaženého po celé planetě. Tím se však již dostáváme k tématu kosmologie, což je téma velmi rozsáhlé a značně komplikované – odložme je tedy někdy pro budoucnost.
Zatím jsme se dopracovali k poznání, že pro splnění něčího cíle musel napřed vzniknout systém „práva svazující všechny člověky“ … tedy nepřehledná houština sepsaných zákonů stojící mimo platné kony, a zároveň docílit toho, aby se každý řídil právě těmito zákony namísto „kony přirozeného práva“ (definovaných Zdrojem, které máme povinnost v rámci svého pozemského vývoje hledat a poznávat). Nezapomeňme v dalších úvahách, že cílem psaného práva jest totální zotročení člověka.
A opět je všechno jen o terminologii a jejím správném chápání a správném používání.
Nebudeme-li rozumět významu a smyslu slov, tak protože myslíme pomocí pojmů, pak nemůžeme ani správně myslet. A použité slovo (vyřčené i napsané) má moc přímo magickou. Neboť „… na počátku bylo slovo a to slovo bylo u … "
Člověk × lidé
Který čert nám nakukal a oblouznil nás tvrzením, že se jedná o jednotné a množné číslo?
Není to pravda.
S významem to bude podobně, asi jako v rozdílech termínů/slov v angličtině, týkajících se masa – jak jsem kdysi v nějakém pojednání zaslechl. Padlo tam tvrzení, že vše co souviselo s produkcí masa, tedy jeho pěstováním/prací kolem něj, má vazbu a jazykový kořen k původnímu jazyku místních porobených obyvatel, kteří je jen pěstovali, avšak nejedli. Oproti tomu vše co souviselo s jídlem a úpravou masa – vše je pojmenováno a vázáno na franštinu – jazyk tehdejších vítězných dobyvatelů. Ti maso jen konzumovali a domácí brav a skot neošetřovali, nepěstovali … na to byli lidi (porobení).
(Neověřoval jsem.)
Proto tedy u každého používaného slova musíme vždy hledat jeho původní smysl, význam a jak se také v čase měnil. Jenže vesmír pracuje vždy s prapůvodní magicky danou hodnotou.
Takže slovo člověk se vztahovalo povětšinou pouze k lidské bytosti, tedy bytosti nadané všemi právy (nezcizitelnými a systémem plně respektovanými). Tedy k bytosti svobodné, samostatné a volné, žijící podle jiných pravidel než otroci. Člověk je ze svých činů odpovědný pouze Bohu (svému stvořiteli) – až do okamžiku, pokud se některých svých práv dobrovolně nezřekne v souvislosti s nějakým právním vztahem (např. službou), čímž svá práva onou smlouvou v nějakém rozsahu omezí. Člověk (tedy svobodná bytost) je též povinen všechna svá práva plynoucí z dodržovaných „konů“ všude prosazovat, hájit a uhájit.
Nějak se nám to množné číslo někde podivně ztratilo.
Člověk je pro systém také specificky označen, neboť všem v systému musí být jasné, že není otrokem (hlavně otrokům pověřeným dohledem nad otroky). Což je vázáno k užívaným formám zápisu jména a také ke specifické formě všech jím užívaných písemností, tzv. diplomatice.
Všichni ostatní pak jsou jen pouhý dav, masa otroků (poddaných …), tedy lidé povinní poslušností …, vlastně vůči komu? Vůči svému majiteli, který si na ně nárokuje své „legální právo“ (někde má písemně zapsaný svůj nárok).
Lidé tedy musí poslouchat, nemají tedy volnost – pouze takovou, kterou jim dovolí jejich vrchnost (majitel). Na tom se od ukončení nevolnictví nic nezměnilo. Pouze se změnila užívaná forma za jemnější a rafinovanější. Pouta, dříve železná a později nahrazena „legálním“ (zapsaným) poutem k půdě, byla nově nahrazena zapsanými pouty ekonomickými a jsou utahována dluhovou pastí.
Lidé je tedy opět jen terminus, úmyslně se dvěma zcela rozdílnými významy. Slouží k ohlupování množiny otroků (proto jen množné číslo). Slovo bylo zavedeno proto, aby všichni podléhali iluzi o „hodnotě“ svého společného společenského zařazení, jež je však zcela rozdílné oproti skutečnosti vytvářené a udržované systémem (informačním matrixem).
Občan je opět jen novodobý otrok v novém společenském uspořádání, podrobený především psychickému působení systému na jeho mysl a ovládaný dnes již medii (dříve v kostele při pravidelných bohoslužbách). Jeho majitel – církev, je však stále tentýž a jen místo dřívější vrchnosti jej dnes ovládá prostřednictvím svých jiných paží – bankami, státem a medii. Ale i ta církev (postupně více ukrytá v pozadí) je opět jen něčím nástrojem, určeným k ovládání všech lidí světa.
Občan – tak neotřelé a bez vazby na dřívější způsob nadvlády nad lidmi – jak krásně a vznešeně to tehdy znělo v rámci nově přetvářených otrockých forem po zahájení „Velké francouzské revoluce“ – účelově vyvolané démonem z pozadí. Skrytým démonem, který usoudil, že již je čas přistoupit k další etapě ovládnutí světa novými formami. Přistoupil totiž ke zničení samostatných suverénních států, dosud ještě podléhajících zbytkům prapůvodního ideového řízení společností. Nadešel totiž čas záměny ideologií a počátek homogenizace ovládání lidstva novými formami otroctví – pod vládou nového „náboženství vědy“ a dočasné řízení všech celků – prostřednictvím ekonomie. Počalo se upevňovat bankovní otroctví.
Démon, který zná a užívá bezstrukturní řízení.
No a velké množství shromážděných občanů (masa, tedy dav novodobých otroků) – to je ten po novu nazývaný lid. Z toho je zřejmé, že lid vlastně žádné právo nemá (kromě povinnosti poslušnosti). Davo-elitární uspořádání společnosti se vlastně všemi v minulosti provedenými společenskými pojmovými kosmetikami nezměnilo a tvůrci hodnot, tedy pracující lidé jsou opět stále jen pouhými otroky. Zaměnily se vlastně jen užívané termíny, aby to otroctví nebylo tak zřejmé. Bez hlubších znalostí podstaty oněch forem skrytých za pojmy – to vše je neodhalitelné.
Zapsané zákony a systém práva se však nikdy zásadně neměnil.
Pouze se přeléval do nové doby.
Jedině, kde po všech převratech došlo ke kvalitativní změně systému a vysvobození člověka, to bylo vlastně před cca 100-lety v Rusku a to za cenu mnoha obětí (nyní nezapočítávám/neanalyzuji bogomily, katary, původní husitské hnutí a jiné další starší vzory, nakonec také zlikvidované). Bohužel poprvé po mnoha tisíciletích osvobozené bytosti a právě stále ještě neznalé metodologie řízení si po vraždě J. V. Stalina vydobytou svobodu nedokázali uhájit a byli opět všichni prodáni – opět svou neschopnou „jalovou elitou“, dopředu někým účelově ovládnutou tak, aby pracovala proti svým vlastním zájmům a výhradně v cizí prospěch.
Situace se však opět mění – jak to dopadne tentokrát?
Jsme již dostatečně poučení, abychom opět nestoupli na jiné – podobné hrábě, pouze jinak barevné?
Moc a řízení
Kdysi platilo, že moc každého „pána“ končí tam, kam dosáhne jeho meč. Doslovně i obrazně. Případně až kam doletí střely jeho lukostřelců. Anebo až kam se vetře jeho prodloužená ruka s jedem a dýkou. Tedy až kam dosahuje síť jeho bojových psů – otroků povýšených vykonáváním „zákonného (programovaného) násilí“ nad lidmi. Jenže každý tlak vyvolává i protitlak.
Byla to forma boje, přímého násilí, řízení pouze na tzv. 6. prioritě (formě, hladině) – střetem zbraní.
Dodnes si většina lidí mylně myslí, že jedině takto se vítězí.
A přitom již mistr Sun-c’ ve staré Číně věděl, že skutečné vítězství musí být vybojováno pouze „mečem zasunutým v jeho pochvě“.
Brzo však každý dobyvatel zjistil, že vyhubit veškerou původní strukturu řízení předtím usazenou na nyní dobytém území není dobrý nápad. Že mu schází schopný/dovedný aparát řízení potřebný k udržení lidu v poslušnosti vůči novým „zákonům“ (pořádkům, i když lidem to nakonec bývá jedno – pán jako pán). Že to vždy vyžaduje neplánované další náklady navíc. Proto ponechával starou šlechtu na jejich místech (znali mentalitu ovládaných lidí a měli již zpracovaný systém jejich ovládání), pouze srazil vedoucí hlavy v dobyté říši (eliminace potenciálních nároků bývalého rodu na návrat – Staří Římané toto aplikovali zásadně vždy a usilovně vyhledávali všechny vzdálené odnože kdysi vládnoucího rodu).
Aby všechny původní staré rody přiměl jejich nový panovník a vládce k „dobrovolně uvědomělé poslušnosti“ – vzal si k sobě jejich rodinné příslušníky co-by rukojmí – především děti. Po výchově v jeho školách při jeho dvoru a jejich pozdějším návratu domů pak díky proběhlé převýchově tito nástupci již sami udržovali jeho místní zájmy, zajišťovali a šířili jeho moc. Učil je však pouze plnit příkazy, nikdy ne vládnout. Jedná se o tehdy užívanou aplikaci jedné z metod ideologické subverze (to již je nóvum a má více podob).
Když chceš zničit národ – vychovej jejich děti.
Formy řízení se postupně zdokonalovaly a hrubá síla (řeč zbraní – 6. hladina řízení) byly postupně nahrazovány jemnějšími způsoby řízení lidí (formami ovládání) Ne tak bezprostředně viditelnými, o to snadněji z neznalosti všemi akceptovatelnými, nicméně stále rafinovaně krutými. Jak pouta otroků přestala být zjevná, tak v jejich mysli byla všemi přijata za základní společenský úzus. Tyto „měkké“ metody řízení působí sice pomaleji, ale hlouběji právě prostřednictvím programování psychiky každého otroka (tedy mnohem trvaleji). A proroci, kteří společnost před takovými chybami varovali, (vidoucí a vědoucí – měli přímé spojení se Zdrojem), ti byli v lepším případě prohlášeni za blázny a podivíny. Prostě čas a ideologická diverze umožnily přeprogramování myšlení lidí na jejich touhu po neviditelných otrockých okovech skrytých za lákavými iluzemi.[8]
Lidé se sami podřídili, sami omezili svou smlouvu se Zdrojem veškerenstva ve prospěch plnění jim dopředu neznámých smluvních otrockých závazků. To až v následujících kapitolách.
Zde je na místě vhodné přiblížit vztah mezi mocí a formami řízení.
Moc je v praxi realizovaná schopnost řídit.
Řízení je proces informační a může probíhat:
* buď vydáváním přímých příkazů v rámci zavedené vertikální úřednické hierarchické struktury řízení (nadřízený a podřízený) a vyžadováním a příjmem zpětných kontrolních hlášení;
* anebo nestrukturně, nepřímo, informačním ovlivňováním prostředí postupným vypouštěním „myšlenek“ nenápadně po krůčcích měnících/posouvajících myšlení lidí (viz Overtonova okna, anebo též některé z dílčích technik užívaných např. v tzv. subverzi [9]).
Skutečnou moc tedy nemá onen násilník něco silou vyžadující a mající legalitu („glejt“ – oprávnění) dopouštění se násilí na jiných (on je jen trochu jinak postavený otrok), nýbrž vždy ten, kdo jej těmi úkoly pověřil a tedy přijímá veškeré zisky z činnosti onoho „spotřebního materiálu“ (otroka – cvičeného drába). Je to ten, kdo ony informace připravuje a pak nenápadně pomocí neznalých a nevědomých prostředníků vypouští do společnosti. Tedy upravuje/nastavuje informační pole.
Skutečné řízení (moc, vláda) totiž není vidět.
Důležitá vsuvka pro rozšíření úhlu našeho vnímání
Pokud chceme opravdu někoho řídit tak, aby si toho řízený nebyl vědom, tedy opravdu bezstrukturně řídit, protože právě to zajistí maximální a dlouhodobou účinnost a směrování všech řízených objektů požadovaným směrem (pomocí informačního pole), pak je nutno také napřed dlouhodobě připravit a přeprogramovat a sjednotit psychiku všech lidí, kterých se tento proces bude týkat. Je to to, čím se všichni členové sociálního supersystému budou trvale řídit při vší své činnosti a bezpečně udrží určený/přednastavený status-quo svého osobního i společného směrování i v případě, že bezstrukturní řízení bude nějaký čas neaktivní (případně i dlouhodobě). Musí to být něco, co u lidí fixuje jejich uvažování v daném směru a nedovolí jim vybočit z tohoto natrvalo určeného směru, byť jim neznámého. Něco, co bude pevně spjato s podstatou života všech lidí (prvků množin všech řízených objektů, tedy společenství). Již zde na této úrovni totiž začíná řízení – je to pevný počátek, který musí být jasný dříve, než se vytyčí a udělá první krok kterýmkoliv dalším směrem. Naprosto stejně, jako že každé počítání musí začínat znalostí, kde je počátek, tedy 0 (nula). Teprve objev ničeho – tedy nuly a odhalení jejího významu umožnil následný rozvoj matematiky a všech technických disciplín, neboť pak již bylo o co se opřít. Do té doby počítání „plavalo na vodě“ a stačilo tak akorát na spočítání ovcí v ohradě.
Proto před obvyklých šest úrovní řízení (priorit, hladin působení, stupňů moci) je podle mého názoru nutno položit ještě jednu prvoplánovou prioritu, jejíž působení se jaksi samo sebou předpokládá, ale dosud nebyla v této souvislosti precizovaná (definovaná její požadovaná minimální kvalita). Co rovněž schází je i metoda, jak tuto potřebnou „vyspělou kvalitu uvědomělého myšlení“, kterou se jedinec vždy a všude řídí, jak ji ovlivnit, nastavit a kultivovat – podle mne toto zůstává doposud nepovšimnuto. Tomu a postojům z toho plynoucím se kdysi říkávalo „životní moudrost“, protože přicházívala s věkem a prožitými zkušenostmi (je schopna se však částečně přenášet „ob generaci“).
Moje zkušenost však říká, že takováto moudrost zatím moc rozšířená není, hlavně ne u lidí pověřených řízením. Statisticky většinová podmnožina společnosti lidských bytostí této potřebné kvality myšlení zdaleka nedosahuje a většina vysokoškolsky vzdělaných lidí teprve ne. Matrix – vytvořený systém řízení i myšlení lidské společnosti velmi dbá na to, aby právě u vzdělané vrstvy společnosti tuto kvalitu snížil … v lepším případě nahradil jakýmsi uměle formulovaným „kodexem profesionála oboru“.
Přitom právě tato vrstva „neřízení“, tedy ideje zdánlivě se nacházející zcela mimo řízení daného směrování, ukotvené v kultuře i systému vzdělávání členů společnosti, tak právě ty s tím vším mají onen kardinální dopad na veškeré ostatní prováděné hladiny řízení. Neboť právě ony ovlivňují účinnost řídících kroků nastavením psychiky lidí působící z nejhlubších paměťových úrovní jejich podvědomí – kde jsou uloženy. To je něco, co si každá duše přináší s sebou na svět a právě to jediné vlastní ještě v okamžiku své definitivní fixace ve svém aktuálním těle (bioskafandru duše). Ta nejhlubší hladina podvědomí, kde jsou uloženy i klíče spojení duše se svým tvůrcem – Otcem nebeským. Tato hladina podvědomí je následně nastaveným systémem výchovy a především státním vzděláváním úmyslně co nejvíce potlačována a měněna.
To je právě to, čeho si v minulosti revolucionáři bojující za lepší příští svět nějak vůbec nevšímali. Šli vpřed a pracovali podle někým stanoveného návodu (falešné mapy) a řídili se v sobě uloženým falešným kompasem. Hledali ten svět (království boží) všude kolem, jen ne tam, kde byl – v sobě samém. Před sebou viděli na zeď promítnutou mrkvičku a za tou kráčeli.
Právě proto jsme všichni došli tam, kde nyní jsme.
Jediný, kdo si toho všeho byl vědom byl právě ten, který pro nás vždy zapaloval onu bludičku na falešném majáku. Ten, který ovládá i samého GP (globálního parazita) sedícího ve špičce pyramidy – sám však sedí zcela mimo, nachází se mimo náš hmotný matrix.[10] Mohla by to být tečka umístěná někde nad hrotem ve schématu „Právo a moc na Zemi“, avšak není, neboť ani tam není a hlavně není vidět – a ani nemůže být vidět. Není z hmoty (proto také ten „vědecký“ axiom o nutnosti zkoumání „pouze toho, co je hmotně vidět“). Přesto, že není vidět, tak je však poznatelný podle svého reálného projevu. Je to totiž silové pole informačního typu.
Informace také není vidět, vidět jsou pouze výsledky jejího působení.
Informace není hmotná – její působení je však hmotné.
Celý proces změny myšlení viditelně započal již obdobím pronásledování Pythagorejců[11]. Tehdy poprvé došlo k rozštěpení dosud jednotného (holistického) vědění[12] na dva oddělené, samostatné a později úmyslně zcela nesmiřitelné směry – duchovno a materialismus. Což následně vedlo k řízení a ovládání každého směru zvlášť. Byl tak vytvořen první účelový tandem (opět dva prsty téže ruky) určený ke změně a k rozštěpení uvažování lidí a tím pak později k potřebnému jinému přednastavení jejich mravního kodexu – bez čehož by se další plány na zotročení všech bytostí minuly účinkem. Tehdy započaly procesy ztráty našich schopností správného a komplexního poznávání světa a také následné destrukce správného myšlení. Tímto jsme byli donuceni pouze věřit a bez důkazů jen a stále opakovat tvrzení nějaké autority, která nám byla předložena k věření. Věřili jsme a proto jsme přestali prověřovat. Tímto způsobem myšlení jsme se počali sami řídit a řítit určeným směrem a zcela v souladu s někoho neviditelným zájmem. Tato fáze odstranění Boha z našeho podvědomí a nástupu falešných „hodnot“ na jeho místo – tedy skrytí ďábla před námi v nám „implantovaném zkresleném rozumu“ – tato fáze ve vývoji společnosti až ke dnešní podobě trvala nejdéle. Dokud spolehlivě neproběhla prakticky po celém většinovém světě (či alespoň jeho mocensky výrazně silnější části), dotud nebylo možné přistoupit k dalším fázím plánovaných změn na nás (k dalšímu „krájení salámu“ naší psychiky).
Důvěra k Bohu a neustálé jeho individuální hledání totiž pro úspěch následného zotročení musely být napřed nahrazeny vírou ve stanovené dogma a řízeny formalizovanými náboženstvími knihy vedenými samozvanými církvemi, což následně muselo být opět nahrazeno ještě silnější demagogií – náboženstvím „vědy“ a vírou v materii. Člověka povznášející obřady musely být nahrazeny cynickým atheismem. Teprve až byly odstřiženy všechny tyto kotvy ke vnímání vlastní duše, teprve pak byl rozum člověků (budoucích otroků) připraven k přijetí mezitím nenápadně a po částech podsouvaného totálního zotročení.
Teprve až po naprosté ztrátě intuice, tedy schopnosti naslouchání hlasu své duše.
Poznámky pod čarou:
[8] Právě toto ve skutečnosti provedli Cyril s Metodějem, ať byly jejich osobní pohnutky jakkoliv čisté a vznešené. Dobře to mysleli, avšak dlouhodobým dopadem k nám přinesli otroctví. A z původní zde rozšířené bukvice vyškrtali důležité znaky, takže nám odřízli i možnost mystického napojení k Univerzu písmem „dědků“.
[9] Subverze je komplexní proces postupného skrytého ovládnutí cizího prostředí a převzetí pod svou vládu, tedy do své moci (řízení). Tím postupně dojde k totálnímu ovládnutí všech jeho zdrojů. Stručně v článku „Užiteční idioti aneb Umění subverze“, kde je i odkaz na původní informaci – video „Jurij Bezmenov – Umění subverze“ s českými titulky (cca 48 min).
[10] Viz seriál Energie – základní zdroj všeho, který se hledáním tohoto neviditelného fenoménu zabývá. Je to čtení náročné a dlouhé a bourající hodně zažitých představ o tzv. „zřejmé skutečnosti“, náročné především na nezaujatost myšlení.
[11] Pythagorejská škola měla dva stupně učení.
První „přípravka“, tedy všechny možné praktické znalosti o světě, o materii. Od společenských disciplín až po technické (tedy i geometrii, matematiku, fyziku). Na závěr a pouze pro nejúspěšnější talentované studenty se pak ještě otevírala možnost dostat se k dalšímu, mnohem vyššímu pokračování studia ve vnitřním kruhu zasvěcovaných. Toto již nebylo určeno každému stejně, jako dnes ne každý smí s sebou všude nosit kufřík s jaderným tlačítkem (až takový dopad to vědění může mít).
Tento vstup do vnitřního kruhu zasvěcovaných adeptů, po všech předchozích testech úspěšného zvládnutí veškerých dosud známých a naučených zkušeností, byl podmíněn talentovými prověrkami a hlavně nečekaným praktickým hlubinným psychotestem – až na dno duše (asi jako když Ježíš vyslal nejspolehlivějšího z učedníků – Jidáše, aby přivedl biřice, aby mohl být vydán a on sám mohl vstoupit na další pokračování své cesty). Kdo tímto psychotestem úspěšně neprošel – nebyl přijat a další vzdělávání v tajných disciplínách mu nebylo umožněno. Což byla těžká rána pro nafouklé ego, zvláště těch „materiálně lépe zajištěných“ bývalých úspěšných žáků školy. Ti pak postupně vytvořili nenávistné prostředí, které začalo Pythagorejce odevšad vyhánět, začali je pod nejrůznějšími záminkami pronásledovat, až se tato škola nakonec musela ztratit v ilegalitě.
Není to totiž jen tak, dostat se k tak náročným a hlavně mocným věděním o magickém ovlivňování světa z nejvyšší úrovně a obdržet při tom tzv. „siddhis“ (svaté síly). I Ježíš tím procesem musel projít, on jediný však procházel jednou z nejobtížnějších částí té cesty pod dohledem veřejnosti. Podobnou cestou však kráčeli špičky i dalších gnostických směrů, z nám známého okruhu např. nazorejci, bogomilové, kataři – to jen ti více známí a seznam rozhodně není kompletní. Tento systém vědění a zasvěcování je z bezpečnostních důvodů hlídán neustálým prověřováním adeptů právě z mnohem vyšších úrovní Univerza a nepodléhá lidskému řízení, ani podplácení.
[12] Toto vědění zůstalo zachováno jako celistvé až do dnešní doby právě pouze u šamanů přírodních národů (společenství) žijících zcela mimo dosah civilizace. Dnes tedy již jen poslední roztříštěné zbytky.
Pokračování – o informacích a hladinách řízení – https://kob-forum.eu/2022/06/18/system-soucasneho-otroctvi-4-informace-oblasti-rizeni/
Pokud sice talentovaný, ale trochu natvrdlý a dosti lajdácký žák potká schopného učitele, potěšení je myslím oboustranné.:-)