Často se argumentuje tím, že malý bezvýznamný človíček nic nezmůže, tak proč se vůbec snažit, když se v rámci Koncepce sociální bezpečnosti snažíme lidi přesvědčit, že řízení se musí chopit každý a nemyslet si, že to za něj někdo vyřeší. „Já se o politiku nestarám!“ V tom případě se ovšem politika postará o tebe a nevím, zda se si to bude líbit! Existuje něco jako statistika chování lidí a každý takový nicotný človíček je její součástí, a proto i z jeho chování vyplývá, jak ta statistika bude vypadat, jaký se vytvoří tlak prostředí proti řízení, které neodpovídá jeho vlastním cílům/zájmům, zájmům jeho rodiny i celé vlasti (respektive státu). Chtěla bych vám to teď názorně předvést na jednom příkladu z dějin. Z těch se přece máme poučit, není to tak?

Vybrala jsem si k tomu Vlasteneckou válku z roku 1812 v Rusku. Ona totiž nebyla „vlastenecká“ od začátku, napřed šlo jen o Napoleonův vpád a já osobně (mohu se mýlit), jsem přesvědčena, že globální elita v osobách Napoleona i cara Alexandra I. byla předem dohodnuta, že Alexandr bude poražen a donucen s Napoleonem podepsat mír. Tím by Napoleon získal další zdroje v podobě Ruského impéria. Pokud knížku, kterou níže cituji, přečtete z tohoto úhlu pohledu, třeba mi dáte za pravdu. Stačí si nejvyšší šlechtickou „elitu“ představit jako dosazené úřednictvo (navíc provázané příbuzenskými vztahy), které sice odpovídá za svěřený úsek, ale má někde vyššího šéfa, který mu dává direktivy (viz koronavirus). A vzhledem k tomu, že vrcholek pyramidy sleduje své cíle, nesmí se ten spodek dozvědět, kam ho svým řízení úředníci směřují, neboť by se vzepřel a řízení jim zmařil.

Teď pár ilustrativních úryvků s mými zvýrazněními (tučně) a komentáři uvedenými kurzívou:

Nikdo by se byl nepodivil, kdyby ho Alexandr byl na počátku války roku 1812 jmenoval vrchním velitelem /Bagrationa/. Alexandr to však neučinil. Na druhé straně se obával urazit Bagrationa jmenováním Barclaye de Tolly. S polovičatostí a nerozhodností pro Alexandra tak charakteristickou jmenoval oba: Barclaye velitelem 1. armády a Bagrationa velitelem 2. armády, přičemž byli oba ve vedení operací na sobě zcela nezávislí. Toto poťouchlé rozhodnutí, které ve všem způsobilo jen důkladný zmatek, bylo doplněno ještě jedním podstatným rysem: 1. armáda (Barclayova) byla více než dvakrát silnější než 2. armáda (Bagrationova). /Takže nestačí, že nejmenoval vrchního velitele, ještě tomu schopnějšímu dal slabší armádu!/ (str. 78)

V hrozných podmínkách, ve kterých se octl, car velmi zkrotl. Nebyl to už onen sebevědomý a lehkomyslný oficír, který proti vůli Kutuzovově vedl ruskou armádu u Slavkova na krvavá jatka a hanebnou porážku. Zde u Drissy projížděl podle zpráv očitých svědků v těchto kritických letních dnech křížem krážem celý tábor a mlčky naslouchal řečem Michaudovým, Barclayovým a Paulucciovým, nespouštěje svůj tázavý pohled z jejich tváří. A slova i tváře těchto lidí říkaly jedno a totéž: drisský tábor je nejapným výmyslem tupého Němce /co je pro jednoho chybou, je pro druhého cílem řízení/; je nutno neztrácet ani chvilky a úprkem utíkat z této pasti. /Zjišťoval situaci, zda by bylo možné zanechat tam armádu, kterou by tam Napoleon v nekrytém táboře snadno porazil a byl by důvod uzavřít mír. Tlak prostředí v podobě velitelů a vojska to nedovolil. Zde se nejen v podobě velitelů, ale i obyčejných vojáků projevil tlak, proti kterému byl car bezmocný!/

Alexandr sám, pro něhož byl Phull do té doby neochvějnou autoritou v otázkách strategie a taktiky, neuměl a nechtěl už dále chránit svého profesora. /Ani nebylo proč, cíl nesplnil, tak už mu nebyl užitečný./ Především musel pomýšlet na vlastní záchranu.  /Na záchranu vlastního řízení./ (str. 70)

Moskevští kupci projevili ochotu přispět vlasti na pomoc a rozhodli se věnovat částku do 10 miliónů rublů. Šlechta moskevské gubernie se usnesla postavit ze svých nevolníků „do 80 tisíc“ bojovníků a odevzdat do státní pokladny 3 milióny. Rovněž „měšťané a nešlechtici“ ohlásili, že sežnou jistý počet vojáků. Mimo to se někteří boháči a magnáti ze šlechtických kruhů (jako například hrabě Mamonov) zavázali postavit, vystrojit a vyzbrojit na svůj náklad celé pluky. Začala se tvořit všenárodní domobrana. Odvaha a odhodlání v celém národě nesmírně vzrostly. Nikoli strach, nýbrž hněv byl pocitem, který všude převládal. /To je návod z dalekých dějin, nebát se, jednat!/ Očití svědkové svorně potvrzují, že v této hrozné chvíli se všechny tři třídy shodly v jediné myšlence: raději smrt, než se podrobit násilníku! Sedláci, měšťané, šlechta – všichni o překot projevovali své odhodlání jít do boje na života a na smrt proti Napoleonovi. /Opět tlak prostředí proti uzavření míru./ (str. 134)

Dopis carovi od sestry: Leč Kateřina Pavlovna se neuklidnila. Dne 18. září znova píše bratrovi: „Přesto, že Vám způsobím bolest, nemohu už déle mlčet. Po obsazení Moskvy jsou mysli velmi pobouřeny. Nespokojenost dosáhla svého vrcholu, takže už nešetří ani Vaší osoby. Doneslo-li se to až k mým uším, můžete sám posoudit, jak se asi mluví. Obviňují Vás hlasitě, že jste původcem neštěstí, které postihlo Vaši říši, přičítají Vám odpovědnost za všeobecné pustošení a plenění, říkají, že jste poskvrnil nejen čest své země, nýbrž i svou vlastní. Podobné řeči nevede snad jen některá třída, nýbrž v žalobách proti Vám jsou všechny třídy zajedno. Nebudu se šířit o tom, co se mluví, že jedním z hlavních obvinění proti Vám je porušení slova, které jste dal Moskvě. Moskva Vás netrpělivě čekala, ale Vy jste ji vydal nepříteli. Vypadá to tak, jako byste ji byl zradil. Nebojte se revoluce! /Nebo naopak ano? A nejen on, ale celá globální elita, které by to udělalo čáru přes rozpočet! Na začátku sedláci doufali, že Napoleon na obsazených územích zruší nevolnictví. Ale ouha, přestože by tak válku nejspíš vyhrál, nebylo to cílem jeho řízení, jak už to u vrcholku pyramidy bývá. Jen pěkně na nás makejte a nereptejte!/ Ale ponechávám Vašemu vlastnímu úsudku, jaká je situace v zemi, kde pohrdají panovníkem. Není nic, co by lidé nemohli udělat, abychom znovu získali ztracenou čest, ale i když jsou hotovi přinést pro vlast sebevětší oběti, ptají se: ‚K čemu to povede, když se všechno pokazí neschopností našich vůdců?‘ /Velmi důrazné varování, že negativa převáží pozitiva, pokud by uzavřel s Napoleonem mír! Je třeba ukázat lidem, že vůdci svůj úkol zvládají, jinak by totiž lidé smetli Alexandra i s Napoleonem…/ (str. 203)

Zlodějští intendanti i statkáři, kteří okrádali státní pokladnu, měli v něm /Arakčejevovi/ ovšem v Petrohradě horlivého zastánce. Pozdější děkabrista Sergej Grigorjevič Volkonskij vypráví ve svých memoárech charakteristickou historku. V roce 1812 sloužil pod generálem Wintzingerodem, který ze všech sil bojoval proti těmto defraudantům. „Avšak nářek úředníků, jimž Wintzingerode šlapal na paty a zbraňoval jim nakupovat za pohádkové ceny, i nářek pánů statkářů, kteří vždycky – pokud je to nic nestojí – vytrubují do světa své vlastenectví, došel ochrany v Pitěru. (…) Neméně zajímavé bylo rozhodnutí o stížnosti Wintzingerodově. Alexandr I., ač velmi dobře věděl, že Wintzingerode má pravdu a že Arakčejev je ochránce zlodějů a defraudantů, postavil se na stranu Arakčejevovu. /Namítnete, že takto to chodí v armádě odjakživa, ovšem tohle byla válečná situace, kdy bylo třeba zajistit bojeschopnost armády – pokud ovšem nemáte v úmyslu prohrát a uzavřít mír, a potřebovali byste proto, aby byla z „objektivních“ příčin oslabená./ (str. 228)

Carův bratr Konstantin Pavlovič, který se před frontou ukryl v Petrohradě, nemařil čas. Nabídl jekatěrinoslavskému pluku 126 koní a žádal za každého 225 rublů. „Hospodářský výbor domobrany byl na pochybách, má-li vydat takovou částku, neboť koně za to nestojí.“ Ale car dal rozkaz, Konstantin dostal 28 350 rublů a koně byli převzati: „45 koní nemocných vozhřivkou bylo ihned zastřeleno, aby nenakazili jiná zvířata, 55 neschopných bylo nařízeno prodat za jakoukoli cenu a 26 bylo přijato k pluku.“ To byla jediná služba, kterou Konstantin v roce 1812 vlasti prokázal. V. I. Bakuninová se ve svých intimních poznámkách zmiňuje o tomto Konstantinově jednání a praví, že „řeč je nedostatečná“ a nemá pro takový skutek dost „přiléhavých výrazů“. Bude třeba nalézti „nová“ sdostatek „výstižná“ slova, aby mohl být Konstantin Pavlovič oslaven tak, jak si to zasluhuje. (str. 229)

Žalostný začátek války, absurdní drisský tábor Němce Phulla, v němž by bylo ruské vojsko málem bývalo zničeno, pronásledování Barclaye a Bagrationa francouzskou armádou, pád Smolenska – to vše zneklidňovalo šlechtu, kupce i sedláky, kteří byli zvlášť postiženi (a to i v případech, kdy vpád zasáhl sousední gubernie). Pověsti o tom, že sám Bagration považuje Barclaye za zrádce a že v armádě zaujímají významná místa Wolzogen, Wintzingerode a jiní Němci, dávaly zlověstný smysl tomuto nekonečnému Barclayovu ústupu a štědrému přenechání div ne poloviny ruské říše nepříteli. Pádem Moskvy dosáhlo všeobecné pobouření velmi nebezpečného stupně. Viděli jsme, jakými výrazy a jakým tónem varovala cara jeho sestra Kateřina Pavlovna. /Barclaye snad ani zrádcem nebyl, car ho prostě dostal do takových podmínek, že mu nezbývalo než s méně početnou armádou ustupovat, přičemž situace byla navíc zkomplikovaná tím, že neustanovil na začátku války vrchního velitele! Ponechal tak dvě armády, které měly společně operovat, aniž se byli dva velitelé schopni mezi sebou dohodnout! Náhoda? Chyba? Nebo cíl řízení?/ (str. 230)

Volba Kutuzova vrchním velitelem slovy cara z dopisu sestře: V Petrohradě jsem viděl všeobecnou náladu /tlak prostředí/ pro jmenování starého Kutuzova vrchním velitelem. Podle toho, co jsem o něm věděl, jsem z počátku váhal. Ale když mě Rostopčin dopisem z 5. srpna informoval, že celá Moskva si přeje Kutuzova, poněvadž prý Barclay i Bagration jsou neschopni /s nedostatečnými armádami, špatně zásobovanými/, a když právě v té době dělal Barclay u Smolenska jakoby naschvál hloupost za hloupostí, nezbývalo mi než vyhovět obecnému přání a jmenovat Kutuzova. Ještě teď jsem toho mínění, že jsem za daných okolností nemohl jednat jinak, než vybrat ze tří generálů stejně málo způsobilých pro funkci vrchního velitele toho, za kterého se postavilo veřejné mínění. (str. 205)

Podle slov plukovníka Davydova bylo „všeobecným míněním té doby“, že Napoleon, až zvítězí, uzavře mír a spolu s ruskou armádou potáhne na Indii. /Skutečný a nedosažený cíl řízení./ (str. 281)

Takže když si to shrneme, car hned na začátku války neurčil vrchního velitele vojsk! Potom se pokusil soustředit armádu v táboře, kde by byla snadno porazitelná. Nevyšlo mu to. Dalšími okolnostmi bylo špatné zásobování armády, které se za celou dobu nepokusil řešit, spíše ještě napomáhal, aby tomu tak bylo. A když už ho okolnosti donutili zvolit vrchního velitele, tak Kutuzova opět vybral pod tlakem prostředí, fakticky proti své vůli. Celkově mu celý národ ve své statistické většině neumožnil uzavřít s Napoleonem mír. Uvedu ještě úryvek, který charakterizuje tu skutečnost, proč se válka následně začala nazývat vlasteneckou.

Až budu líčit ústup Velké armády, pojednám podrobněji o partyzánské válce a o účasti, kterou v ní měli sedláci. Promluvím o hrdinských činech Četvertakova, který se svými selskými oddíly úporně a rozhořčeně bojoval proti francouzskému jezdectvu, o Gerasimu Kurinovi, který se svými domobranci očišťoval bogorodský újezd od marodérů, o statečném chování Vasilisy, ženy vesnického starosty, i o jiných partyzánech selského původu. To byli partyzáni druhého údobí války. Ale sedláci začali svůj boj už v první polovině tažení, ještě před vystoupením pionýra partyzánského hnutí Denise Davydova. Stěpan Jeremenko, voják moskevského pěšího pluku, který byl raněn a ponechán ve Smolensku, uprchl ze zajetí a organizoval selský partyzánský oddíl o 300 mužích. Samus shromáždil kolem sebe asi dva tisíce sedláků, s nimiž podnikal smělé útoky proti Francouzům. Sedlák Jermolaj Vasiljev sebral na 600 lidí a ozbrojil je puškami a šavlemi, které odňal nepříteli. Po válce se nikdo pořádně nepostaral o to, aby pro historii byly zachovány vzpomínky na tyto lidové hrdiny /Ještě by lidé mohli dojít k přesvědčení, že společnost není tak dobře organizovaná, když ti, co ji mají bránit (statkáři), to nedělají…/, a oni sami se nehnali za slávou. Selka ze vsi Sokolova ve smolenské gubernii Praskovja ubránila se sama proti šesti Francouzům. Tři z nich, mezi nimi plukovníka, zabila vidlemi a ostatní tři zranila a obrátila na útěk. A přece zůstala pro potomstvo jen Praskovjou – bez příjmení. Šestero nepřátel bylo ozbrojeno až po zuby – a ona neměla v rukou nic než vidle.

Praskovja v čele nevelikého hloučku sedláků a selek energicky přepadala francouzské zásobovací oddíly, jež rekvírovaly obilí a seno v duchovščinském újezdě ve smolenské gubernii.

S touto „krajkářkou Praskovjou“ souvisí příhoda, jež vešla v Rusku ve známost teprve mnohem později. Vyprávěl ji generál Jomini, původem Švýcar, který byl za Napoleonova vpádu guvernérem ve Smolensku, přešel pak do ruských služeb a proslul jako vojenský teoretik a historik napoleonských válek. Když na ústupu Velké armády přišel Napoleon v listopadu do Smolenska, dozvěděl se, že není zásob. V hněvu dal okamžitě zastřelit intendanta Sioffa a postavit před soud jiného intendanta Villeblanche. Ale ten se přece jen zachránil. Jomini totiž upozornil císaře na to, že vina intendance není vlastně tak veliká, neboť ruští sedláci přepadají se zvláštní drzostí francouzské pícovníky a bez milosti je pobíjejí. Jako příklad uvedl právě nepolapitelnou náčelnici takové selské tlupy Praskovju a vyprávěl o jejích podivuhodných činech. Po tomto vysvětlení císař soud nad Villeblanchem odvolal.

Francouzi svorně potvrzují, že s výjimkou Španělska se jim vesnický lid nikde nepostavil na odpor tak rozhořčeně jako v Rusku. „Když jsme se přiblížili, proměnila se každá vesnice buď v planoucí hranici, nebo v pevnost“ – psali pozdější francouzští svědkové.

Nesmiřitelná nenávist tisíců a tisíců sedláků, která jako zeď obklopovala Velkou armádu, a činy neznámých hrdinů – starostovy ženy Vasilisy, Fedora Onufrijeva, Gerasima Kurina – kteří odcházeli do lesů, skrývali se v roklích a denně činili Francouzům s nasazením vlastního života nástrahy, charakterizují tehdejší náladu sedláků, která byla pro Napoleonovu armádu tak záhubná.

(…)

V historii války roku 1812 nelze psát zvláštní kapitolu „Lidová válka“. Celá válka proti Napoleonovu vpádu do Ruska byla vlastně lidovou válkou. Napoleon srovnával ve své strategii počet svých vojsk s počtem Alexandrových, musil však bojovat s ruským lidem, na nějž zapomněl. A právě ruka tohoto lidu zasadila největšímu vojevůdci světové historie smrtelnou ránu. (str. 218-219)

A dříve než mi namítnete, že šlo o válku horkou, ve které se mohli i prostí lidé projevit a bojovat přímo, tak vám budu oponovat, že kdo ví něco o řízení a zná šest priorit řízení, ten ví, že silová priorita je až šestá. Sice se s její pomocí dosahuje výsledků nejrychleji, ale jsou nejméně trvalé. Berte proto znalosti do svých rukou, studujte tlusté knihy a bojujte na vyšších prioritách! A zároveň každý na svém místě hajte své zájmy, to vše se poskládá do statistiky chování, která vytvoří takový tlak, že dnešní Napoleonové a Alexandrové nebudou mít šanci! Řízení je proces informační a informace dnes může šířit každý! Ty své! Jenže předtím by bylo dobré zjistit, jak to ve světě vlastně ve skutečnosti chodí!

(Zde malé opáčko, šest priorit zobecněných prostředků řízení ve videu: https://www.youtube.com/watch?v=WEINJQ6wd0Q )

Úryvky jsou z knihy Napoleonovo tažení na Rus 1812 – Jevgenij Tarle (vydáno 1941, druhé vydání 1943, u nás v roce 1950).

1 komentář

  1. Zajímavá exkurze do minulosti – do méně známých reálií napoleonského tažení do Ruska a zároveň perfektní příklad pro současnost. Všechno nakonec závisí na obyčejných lidech (na národech), jak se k cílům řízení zrádcovských „elit“ postaví – zda je přijmou nebo odmítnou. Pokud pochopí podvod a cíle odmítnou, jsou zrádci bez šancí. Musí si nejprve znovu získat ztracenou důvěru, aby se mohli pokusit o další oblbnutí národa.
    Možností partyzánského boje beze zbraní – sabotování cílů vrchnosti (současné kolaborantské protektorátní vlády) má každý trošičku kreativní občan spoustu. Např. současné marodérství pracujícího národa začalo ohrožovat chod korporátů v kolonii natolik, že se covid opatření rozvolňují, ač máme nejvyšší počty nemocných. Opatření, která budou působit více škody „elitám“ než národu budou zrušena. „Elita“ sama zruší opatření, které národ masově odmítne dodržovat (bude ignorovat, sabotovat), protože by se ukázalo, že jejich moc je ve skutečnosti závislá jen na ochotě lidí poslechnout a poslušně vykonávat jejich pokyny.

Napsat komentář