V minulém článku jsem vyjádřil to, co všichni cítíme – že je nutné zásadním způsobem změnit koncepci našeho státu. Uvedl jsem argumenty, proč je naše současné uspořádání státu neudržitelné a pro nás samotné zničující. Především jsem zdůraznil fakt, že skrze tento systém mohla být vytvořena současná krize a nadvláda korporací určující státní politiku, která je zaměřena proti občanům.
Byla nastolena důležitá otázka: Jak změníme náš stát? Na tuto otázku záměrně nebylo zatím odpovězeno. Důvodem je to, že nyní je třeba každého z nás, každého čtenáře, abychom tu odpověď nacházeli všichni společně. Úkol, který před námi leží, není zvládnutelný pro tvůrčí sílu člověka-jednotlivce. Řešení nabízí pouze kolektivní inteligence, násobně přesahující individuální možnosti každého z nás.
Ona odpověď na otázku „Jak vybudovat nový stát“ už je zde mezi námi – v rámci našeho kolektivního ducha. Zbývá tuto myšlenku ozvučit a dostat na vědomou úroveň. Nejdříve se objeví hrubý obrys a ten bude následně skrze každého z nás doplňován, až bude dostávat zcela konkrétní podobu. Nyní je čas vykročit.
Zcela otevřeně dáváme najevo, jak vidíme svůj stát.
Náš stát, to je celé naše společenství. Pokud mluvíme o státu, pokud používáme to slovo, máme na mysli právě společenství všech občanů, celou zemi. Už nikdy nebudeme o státu hovořit jako o svém nepříteli, protože takto útočíme sami na sebe (je to jedna z liberálních manipulací). Stát je úplným organizačním celkem, jenž zahrnuje celou společnost a není fyzicky možné z něj cokoliv oddělit.
Odmítáme zaměňovat pojmy stát a státní moc. Státní moc může poškozovat občany a zemi, ale stát nikoliv, protože stát jsou všichni občané, naše země! Jakékoliv negativní kroky jednotlivců, nesmí být jako chyby vztahovány na naše společenství. Společenství, národ a stát jsou pod posvátnou ochranou a není dovoleno proti nim vést jakýkoliv útok.
Je nepřípustné jakkoliv napadat stát jako organizační celek, žádoucí je konkrétní věcná kritika vůči jednotlivcům, jednotlivým strukturám, způsobu fungování systému.
Národ jsme my, lidé sdílející tuto zemi, zachovávající k ní neodmyslitelnou vazbu. Stát je systém zabezpečující přežití a rozvoj našeho národa. Přičemž je třeba dodat, že každý z nás je neoddělitelným prvkem tohoto systému. Každý, kdo zde žije, pracuje a podléhá součinnosti s lidmi, je neoddělitelně spjat s organizačním celkem, je jeho součástí.
Náš stát a národ je zpečetěn tisíciletým soužitím našeho lidu.
Poznámka I
Mohlo by se zdát, že výše zmíněné je něco zcela jasného a samozřejmého. Jenže, pokud se zamyslíme, uvědomíme si, že často jednáme v rozporu s tímto obecným východiskem. Že synchronně nevyzdvihujeme principiálnost chápání státu jako nedělitelného celku. Že ve své řeči nedbáme na přísné dodržování významu vytyčených pojmů. Přitom pojmový aparát přímo ovlivňuje naše chápání a tím i naše chování.
Vzpomeňme, kolikrát jsme my, nebo někdo v našem okolí, nadávali na stát. Možná jsme vyslovili věty jako: „Stát nás terorizuje.“, „Stát nám bere svobodu.“, „Stát nám zvyšuje daně.“. A to je právě ten omyl – protože to vše není dílem našeho státu, nýbrž státní moci, která se pod cizím vlivem odcizila našemu státu!
Jestliže se například ve veřejnoprávní televizi objeví selekce názorů, v žádném případě nemluvme o státní cenzuře. Sama veřejnoprávní televize je z definice oddělena od našeho státu(!) a tudíž její cenzura nemůže být prováděna jménem našeho státu – je to cenzura s protistátními cíli!
Je třeba všeobecně chápat, že naše problémy nevytváří náš stát, ale to, že je náš stát pod cizí mocí a vlivem. Pokud tento fakt uchopíme a začneme synchronizovaně vysvětlovat, tak zásadním způsobem přispějeme k otočení společenské chápání z liberálního na vlastenecké.
Společně sdílené hodnoty tvoří základ státu
Vzdáváme se uměle vytvořených hodnot, které samy popírají ty hodnoty, jejichž špatné naplňování měly dle deklarace řešit. Takto se liberální demokracie tváří jako vláda lidu, ve skutečnosti vydává náš stát nadvládě cizí moci, fatálnímu vlivu cizích států a korporací. Chtěli jsme si navrátit „vládu věcí svých“, místo toho jsme se stali plně závislými.
Vzdáváme se všech hodnot, jejichž význam je lživý; jež deklarují jedno, ale místo toho v praxi zapříčiňují něco jiného. To se týká nejen zmíněné „vlády lidu“, ale také tzv. nezávislostí médií, větví moci a podobně. Všechny tyto nezávislosti navenek jsou ve skutečnosti popřeny zákulisním strukturním nebo bezstrukturním řízením, jehož cíle jsou v rozporu s našimi zájmy. Zjednodušeně – sami si zakazujeme ovlivňovat média (veř. mínění), aby je mohl ovlivňovat někdo jiný. Úplně to samé se týká „volného trhu“, který ovlivňují cizí korporace i státní subjekty, ale my jsme si jeho ovlivňování zakázali.
Znovu vyzdvihujeme staré nezničitelné hodnoty, jež byly pod nánosem konstruktů překrouceny nebo odsunuty do pozadí. Chceme přímo mluvit o tom, jaké jsou naše zájmy a ty uznat za své cíle. Nepřekrývat je umělými nánosy a překážkami, jít k věci. Vyzdvihujeme úctu ke své zemi a svým předkům, jejich odkaz, který máme povinnost bránit. Snahu člověka o obecný prospěch a o ochranu druhých i celého našeho společenství hodnotíme jako nejvyšší smysl naší politiky. Náš stát musí být zosobněním této nejvyšší hodnoty, která je jeho prvotním smyslem.
Podmínky ke splnění našich cílů
Stát, jehož prostřednictvím mají občané naplňovat své zájmy a rozvíjet se jako národ, bude:
suverénní a plně svrchovaný na vlastním území.
To znamená, že nesmí být ovládán a ovlivňován nikým jiným, než svými občany.
svébytný a nezávislý na cizích subjektech.
Bude se řídit se vlastními myšlenkami, tvořit vlastní koncepci a v jejím rámci nacházet vlastní způsoby řešení vytyčených úkolů.
jednotný a sjednocující všechny občany pod společnou identitu.
Vzájemná důvěra a vztahy musí být obrácena dovnitř společenství, kde je na spravedlivém a otevřeném základě budováno vzájemné soužití. Navenek musí všichni vystupovat jednotně. Jednotnost plyne ze sebeidentifikace všech našich zástupců se svým státem a národem.
Proč? – Protože náš stát se vyvinul jako jednolitý kulturní a politický celek, kde nejsme rozděleni na jedny a druhé, kde všechny části území mají stejnou hodnotu a neprofitují jedny na úkor druhých. Proto se o tento celek můžeme s důvěrou opřít.
Máme společnou řeč, jeden informační prostor, lidskou a přátelskou kulturu. Naše společnost je o mnoho rovnější a spravedlivější, než v jiných zemích okolo nás. Máme svaté právo svou zemi, svou kulturu a svůj národ bránit. Máme svaté právo být svébytným státem.
Skutečné vlastenectví se projevuje respektem a přátelstvím ke stejně jednajícím národům a jejich státům na principu rovnocennosti a rovnoprávnosti. Otevřenost však nesmí být zaměňována se sebepodřízením nebo odevzdáním vlastních pozic.
Závěr
Pro dosažení našich cílů nestačí jen psát články a komentáře. Je třeba vstoupit do skutečného řídícího schématu prediktor-korektor. Řízení je proces informační. Skutečný řídící dopad mají ale jen takové informace, které jsou ve správné formě správně doručeny na správné místo.
Chceme se podílet na skutečném řízení se skutečným dopadem. Proto je třeba dostávat konceptuální prvky do systému a ihned získávat zpětné vazby, na jejich základě pak upravovat koncepci řízení.
Z toho vyplývá zřetelný úkol: Diskutujme s lidmi okolo sebe na téma: „V JAKÉM STÁTĚ CHCEME ŽÍT NEJEN MY, ALE I NAŠI POTOMCI?“ Nevnucujme, nehodnoťme ze své pozice, nechme projevit rozum druhých. A samozřejmě, ptejme se i sami sebe a hledejme nejlepší odpověď. Pár otázek dávám jako příklad:
Co si představujeme pod slovem stát?
Kdo tvoří stát? Komu patří stát? Kdo všechno ovlivňuje jeho podobu a funkci? A kdo by měl?
Je správné, aby média a novináři byli ve své práci nezávislí na zájmech naší země a obecném prospěchu?
Měly by hospodářské subjekty svou činností sloužit lidem a národu?
Souhlasíme s přítomností zahraničního vlivu na naši zemi?
Měli by všichni nositelé reálné moci otevřeně spolupracovat a jednat spolu o směřování státu?
Měli by vůči zahraničí vystupovat jednotně a hájit nedotknutelnost našich vnitřních záležitostí?
Měl by každý přijmout osobní odpovědnost za projev svého vlivu?
V první řadě upozornění: Stát není to, co píšete. Stát je opravdu zařízení, vykonávající násilí a usměrňující společnost podle představ… koho? Právě těch elit.
Naší základní chybou je právě to, že užíváme podvržených pojmů a nechápeme jejich význam. Tak nám ve slově „stát“ splynuly 2 zcela rozdílné jevy: jednak správa země (to je ve skutečnosti to, čemu se snažíte říkat „stát“) a potom to zařízení, které na sebe vzalo úkol přiohýbat lid podle potřeb mocných. A právě to druhé je „stát“ (tento pojem takto postavil Machiavelli).
Takže naším úkolem není „jak změnit stát“, ale „zrušit stát“ – a ponechat jen správu země.
Pokud jde o vlastní postup, je třeba se obrátit k učení o hegemonii A. Gramsci (viz Kara-Murza: Manipulace vědomím). Je tedy potřeba „molekulárními“ kroky narušit společenský souhlas s oprávněním tohoto státu nám vládnout (potom již bude muset dojít na tvrdší prostředky – ale k tomuto zatím zdaleka nejsou podmínky). To znamená pomáhat rozleptat důvěru lidí v tento systém – a přiznejme si, že alespoň zatím taháme za ten kratší konec. Zde se prostě scházejí lidé postarší, zatímco na školách zuří liberální demagogie a mladí jsou ve své převážné většině zcela zblblí. Jenomže právě tyto lidi musíme získat.
Těžkosti spočívají v tom, že obraz „liberální demokracie“ je velmi jednoduchý a zdá se zcela srozumitelný a jasný. Zatímco tradiční společnost je podstatně složitější a jakoby „neprůhledná“ (ona taková opravdu je – ale to je tisíciletími vyladěné a takto to je dlouhodobě funkční). My opravdu musíme vysvětlit lidem, že „demokracie“ je ideologický žvást, jehož účelem je vzít moc z našich rukou. Musíme vysvětlit, že bychom neměli mluvit o volbách – protože to nemá smysl (my fakticky nemáme žádné rozumné vysvětlení své „volby“, to si uvědomujeme a proto fakticky zcela otevřeně volíme v rovině citů – a tedy nesmyslně). Měli bychom mluvit o hlasování – ale pouze v té rovině, v jaké jsme schopni obsáhnout záležitosti – tedy v rovině obce. A vyšší orgány se již musí volit až z té roviny obce – protože to je jim již blízké. Vzpomeňte na MNV, ONV a KNV – to byl tento případ (jen chyba, že „sněm“ nevolilo KNV). Takto jsou ne náhodou uspořádány tradiční společnosti.
A opravdu stojíme my, slované, o to, aby definice našich pojmů vycházely z jakéhosi Machiavelliho, starého západního ideologa?
Pojem má takový význam, jaký si do něj vložíme. Kdo konečně ukončí tuto schizofrenii (Stát Česká Republika – stát aparát v České republice)?
Stát je důležitý pojem, který potřebujeme. Stát je systém pro přežití národa. Stát je funkční a organizační jednotka celého národa, jíž je každý součástí. Kdyby nebyl stát, neměl by národ možnost samořízení.
Tradiční společnost je vskutku složitá a „neprůhledná“ – pro toho, kdo ji nepochopil. Přitom jde o něco přirozeného, co je v každém z nás.
Hlasování v tradiční společnosti je jen rituál, nikoliv proces rozhodování! Je jím všeobecně potvrzována dohoda.
Potíž je v tom, že pojem stát má nějaký obsah, který, ať chceme, nebo ne, ale víceméně jsme tvůrcem tohoto pojmu tlačeni do jeho užívání v původním významu. (On ten Machiavelli také není tím čertem, on jen popsal soudobý vývoj.) To nakonec přiohýbá naše myšlení ve směru, jak to vykládá jeho tvůrce. Zde právě je skryté neštěstí doby „socializmu“ – my jsme sice začali s naším výkladem pojmů a měli jsme tradiční společnost, ale časem se prostě přebíral fakticky původní význam pojmů. Protože jsme užívali nesprávné pojmy, které jsme se samozřejmě učili v jejich správném významu a nakonec jsme vůbec potratili pojmy tradiční společnosti. Takže jsme socializmus začali považovat za nesmysl a skončili jsme hadrákem, kdy hodně lidí (a především těch vzdělaných) vůbec nechápali, co to „socializmus“ vlastně je.
Já považuji za velice nebezpečné útočit proti pojmu stát (Je to zneužitelné pro jeho roztříštění, čímž se zároveň ještě více oslabí možnost jeho občanů takříkajíc vzít svůj osud do vlastních rukou). Je to, jak píše Martin, že pojem je tím, čím jej naplníme. Je jen otázkou, jaké koncepci se ten stát podřizuje (a to se souhlasem svých občanů). Když jsme tu měli socialismus, tak přestože nám sebrali postupně řízení státu strukturním i bezstrukturním způsobem, šlo jim to zatraceně těžko, protože museli čelit koncepci, se kterou jejich kroky byly v rozporu. Proto také lidé hned viděli, že něco neklape, že něco není, jak má být. Jen to kvůli své neznalosti řízení neuměli uchopit. (A dokud tento stát zcela nebyl položen jedním zámachem společně s okolními státy, aby nebyla šance k návratu, měli občané i možnost dění v něm ovlivňovat, jenže o to většina z nich neměla zájem – tam se už odrazilo převzetí řízení na vyšších prioritách – školství, ideologická diverze – komouši jsou neschopní, podívejte se na Západ, kde jezdí v mercedesech, faktická nesmyslná uzavřenost hranic socialistického bloku, aby se každý cítil jako v kleci – co někdo pokládá za chybu řízení, je pro druhého cílem…) Dnes máme fakticky kapitalistickou koncepci, a pokud se někdo pokouší o její změnu, je bez šancí, dokud se celá tato koncepce nezmění. Proto je také tolik práce vynakládáno na to, aby se u lidí zdiskreditovaly pojmy jako levice, družstevnictví, soudržnost, celospolečenský prospěch a tak dále (demokraté prosazující v USA LGBT šílenství jsou nazýváni levičáky, šílení zelení jsou nazývaní levičáky). Dokud každý bude lpět na tom svém „pravicovém“ jistém, které ve skutečnosti žádným jistým není a činí z něj otroka, nepohneme se dál a opět bych to ilustrovala tímto porovnáním Jacka Londona s úryvkem z VP SSSR – který je fakticky úryvkem z francouzských novin, kde je jasně vidět, jak vypadá skutečné řízení těch pravicových „soběstačných“ naivek.
https://outsidermedia.cz/zelezna-pata-a-vnitrni-prediktor-sssr/
Organizačně se potom taková změna koncepce už fakticky uspořádá tak, aby jí vyhovovala – tam se mohou uplatnit ty menší celky občiny, které budou delegovat své kandidáty do vyšších řídících úrovní a tak dále ovšem s tím, že za své řízení ponesou odpovědnost, budou odvolatelní a za své řízení se budou zodpovídat občanům své země a ne cizím nadnárodním strukturám…). Jenže základem je, aby si tohle určitý rozhodující podíl obyvatel uvědomil, naučil se něco o řízení a v rozhodujícím, vhodném okamžiku se chopil příležitosti a začal to uskutečňovat). Jestliže lidé vychází z mylných předpokladů a přesvědčení, nikam nedojdou.
Dost se divím, že na takový podnětný článek je tak málo komentářů. Mě článek pěkně rozproudil myšlenky, ale na písemné komentování je náš „bohatý“ jazyk poněkud nepostačující. Alespoň tedy na přesné nezavádějící písemné komentování. Ahá, tak to je možná i odpověď na můj podiv/povzdech v první větě.
Tak to jsem druhý,koho po přečtení nadpisu napadlo proč je u toho tak málo reakcí.
Jó… Hoxova přehledná Voda mi schází čím dál víc…
jestli to také není tím ,že tady se hraje Bridž a ne Prší jak mi někdo ozřejmil na ,,staré vodě“.
Pri diskusiách sa mi osvedčilo takéto prirovnanie: Štát, to je úľ, a vláda (štátna moc) je kráľovná. Bez kráľovnej včely prežijú – vychovajú si novú. Ale bez ochrany úľa zahynú.