Nejprve se musím omluvit divákům za to, že jsem značně zdržel vydání dalšího pořadu „Smysl hry.“

Proč se pořad tak dlouho nevysílal? Ze dvou důvodů.

Jednak proto, že jsou další témata, která je třeba prodiskutovat. Transformace světa pomocí covidu (a to je přesně to, o čem mluvíme) je samozřejmě největší hrou z těch velkých her, které se aktuálně hrají. Můžeme dokonce hovořit o Great game – o velmi velké, velikánské hře. Ale tato hra trvá dlouho. Je to určitě nejnebezpečnější, ale přesto ne jediná hra. Rusko čelí celé řadě poměrně nebezpečných krátkodobých hrozeb a o nich je třeba také diskutovat, aniž bychom čekali na finále Velké hry s covidem. To je první důvod, proč jsem odložil vydání pořadu.

A druhý je ten, že moskevské období mi tentokrát trvalo celých dvacet dní. Jsem vždy přítomen na všech představeních, která uvádí divadlo „Na prknech“ (Sergej Kurgiňan je šéfrežisérem moskevského divadla „Na prknech“). Je to státní divadlo, my realizujeme státní program. Chceme se setkávat s publikem a nezastavit tato setkání ani v současném vadném formátu se čtvrtinou sálu, protože každé setkání považujeme za své poslání… Takže období mého pobytu v Moskvě tentokrát trvalo dvacet dní a bylo zcela naplněno jak přehlídkami představení a zkoušek, tak i diskusí o těchto krátkodobých hrozbách, tedy společensko-politickou činností, která je naprosto nezrušitelná a absolutně neslučitelná se stylem, ve kterém je třeba hodnotit Velkou hru s využitím covidu.

Jednou jsem řekl, že jde o styl andante, tedy velmi pomalou, klidnou diskusi. V tomto stylu mohu o něčem diskutovat jen v Alexandrovském ( pro zajímavost video o vesnici Alexandrovskoje, kde má Kurgiňan základnu https://eot.su/node/22567 – pozn. překladatele ).

Moskva ve mně vyvolává stále silnější negativní pocity. Jsem rodilý Moskvan, zbožňuji toto město, narodil jsem se zde. Toto město mám moc rád a proto jsem v obzvlášť napjatém stavu kvůli tomu, co se v něm děje, čím voní, jakou má atmosféru, jak se spojuje deprese a hysterie a tak dále.

V Alexandrovském je všechno jinak. Jakmile jsem se sem dostal po dalším moskevském období, naplněný, jak jsem řekl, dalšími věcmi, okamžitě jsem se pustil do plnění svých povinností, tedy do hodnocení Velké hry s využitím covidu. Chci znovu a znovu zdůraznit, že mluvím o této hře, o Velké hře, a nikoli o existující dost nebezpečné nemoci, která někdy probíhá bezpříznakově, někdy má vážné následky a někdy vede ke smrti, což je samozřejmě krajně politováníhodné a vyžaduje odpovídající reakci lékařské komunity a morálního soucítění s oběťmi této nemoci.

Popírání této nemoci, přes všechno, co jsem právě řekl, a i z jiných důvodů, je stejně zhoubné jako přeměna covidu v prostředek Velké hry a přestavby světa. A že se covid postupně mění právě v takový prostředek (tedy od začátku tak byl koncipován), je nyní čím dál tím zjevnější i těm, kteří se to dříve snažili popírat. Protože samotní lidé, kteří se zabývají tou přeměnou covidu v prostředek transformace světa, stále více sundávají masky a vystupují do popředí zpoza závěsů, vystupují ze stínu.

Mám na mysli již detailně diskutovaný systém tzv. „Velkého resetu“ s využitím covidu, ke kterému se přihlásilo Světové ekonomické fórum a pan Schwab, který se k této problematice začal vyjadřovat. Klaus Schwab je prezidentem Světového ekonomického fóra. Trvá na tom, že se už nikdy nevrátíme do starého světa, že pro Velký reset musíme využít vše a že covid je k tomu potřeba – že je nutné přejít ke světu jakýchsi společensky odpovědných korporací, což jsou v podstatě neofeudální komplexy, které nahrazují státy a řídí nejen výrobní procesy, ale i životní procesy obyvatelstva.

Co k tomu říct? V úplně prvních programech jsem mluvil o tom, že kolem covidu se odehrává velká hra, že je sám o sobě covid, že je sama o sobě hra. Že se s úspěchem například v této hře podařilo využít hrůzy, že existují obludné nemoci, se kterými je třeba se urychleně vypořádat, a k tomu je nutné přestavět svět. Existují obludné nemoci? Existují. Bylo možné přestavět svět na základě strachu z onkologických onemocnění, horečky Dengue nebo něčeho jiného, a oni se o to pokusili. Pokusili se ho přestavět na základě hrůzy prasečí chřipky… Ale z nějakého důvodu byl covid zvážen jako nejpřesvědčivější nástroj takové přestavby.

A nyní pan Schwab mluví o tom, že je třeba brát tuto záležitost vážně a provádí „Velký reset“.  Ale já mám otázku – kdo je Schwab?

Někdy jsem kritizován – a samozřejmě právem – za to, že vyprávím vtipy nezvučně. Ale já je tak vyprávím mimo jiné proto, že vždy chci, aby zůstaly metaforami a neměnily se v směšné historky. Aby se z nich staly metafory, které utvářejí vědomí.

Každý, kdo žil v sovětském období, si takovou anekdotu pamatuje. Lidé chodí po zoo, na jedné z klecí je napsáno, že tohle je slon indický, že sní tolik mrkve, tolik zelí, tolik něčeho jiného. Zřízenec v kleci zametá podlahu a je mu položena otázka: „Povězte mi, může slon opravdu tolik toho sníst?“ Na což zřízenec odpovídá: „Sníst, to on sní, ale co mu dát?

Schwab samozřejmě „sní, to on sní.“ Provede „Velký restart“,  je na to plně soustředěn, ale kdo mu „dá“? Kdo je on? Jaké má zdroje?

Jednou mi někdo vyprávěl o určitých pokusech některých oligarchů zmocnit se Ruska: „Jsou to bohatí lidé… Jakmile se všeho zmocní, tak se vším zatočí a začne taková hrůza, že vše předchozí se bude zdát jen jako malá hrůza.“

Říkám: „Tento oligarcha se opravdu chce zmocnit Ruska (bylo jich několik), chce jíst, ale kdo mu dá? Čím disponuje? Pokud bude nutné vyjít na ulici, možná vyjde jeho sekretářka. Nebo možná ne. Tady to všechno končí.

„Má spoustu peněz, použije je, koupí si silové struktury a bůhví koho ještě, a oni to všechno udělají.“

Říkám: „Je to tak, má hodně peněz – samozřejmě, že ne tolik, jak se říká, a on si je šetří. Ale předpokládejme, že ze štědrosti duše dá nějaké velké částky do některých silových struktur. Co ty udělají? Vezmou je, pak se mu omluví, řeknou že to „nevyšlo“, ale peníze si rozdělí a je to. Nic mu zpátky nevrátí. Bude z toho trapas, a ne skvělá hra.“

Protože abyste mohli vymyslet a realizovat něco velmi velkého, musíte nejen rozumět tomu, co děláte, musíte také vědět, co máte k dispozici pro realizaci svého projektu.

Dát dohromady projekty je možné. „Co musíme udělat pro stavbu domu? Nakreslíme – budeme žít “. Ale abyste mohli postavit dům, zvláště velmi velký, potřebujete tolik betonu, tolik stavitelů, takové zařízení, takový architektonický vývoj, takový stavební a konstrukční vývoj a tak dále. A to by měli dělat někteří lidé. A pokud je to všechno tajná operace, tak by to měli být i lidé spojení zákonem mlčení. Kdo jsou oni? Kdo je Schwab, aby transformoval svět? Kdo jsou zástupci Světového ekonomického fóra? No, jsou to velmi bohatí lidé, a co?

Světu nevládnou peníze, světu vládne něco jiného. Světu vládne něco nemateriálního. Proč? Můžete se o tom přesvědčit na historii Ruska.

Byli oligarchové, kteří věřili, že si za peníze koupí všechno. Pak přišli lidé, kteří se nazývali … to je jedno, jestli čekisté nebo ne čekisté … Co řekli? Řekli, že jsou pevně přesvědčeni o oprávněnosti slavné básně, ve které Zlato říká: „Všechno je moje“ a Bulat říká: „Všechno je moje.“ Potom Zlato říká: „Koupím všechno,“ a Bulat říká: „Vezmu si všechno.“ A ukázalo se, že „vzít“ je v určitém smyslu možné, ale koupit – ne. Přišli, všechno vzali a dokázali to.  A diskuse pana Chodorkovského a dalších s těmito skupinami ukázala, co je co. Ukázala marnost právě toho zlata, které přichází a říká: „Nech mě, já tě koupím.“ A odpověď: „Tak jo. Ale možná si tě vezmu?“

Při této příležitosti – opět se stejným, čistě vědeckým a metaforickým účelem – jsem vyprávěl anekdotu o tom, jak Čečenec ulovil zlatou rybku (nemám v úmyslu zdůrazňovat specifika nějakého konkrétního národa, chci jen uvést do oběhu určitý počet metafor pro pochopení mé hlavní myšlenky). Tento Čečenec chytil zlatou rybku. Ta říká: „Pusť mě, splním ti tři přání.“

„Jaká přání? Já nemám žádná zvláštní přání, chci tě sníst. Mám hlad“.

„Ne, pochop. Těsně předtím mě chytil Žid, vyslovil tři přání. Chtěl palác, jachtu a miliardu dolarů. Splnila jsem mu přání, on mě pustil.“

Čečenec říká: „Nyní mám také tři přání: jméno toho Žida, adresu a telefonní číslo.“

Probudily se v něm přání, mnohem přesvědčivější než ty u předchozího rybáře, který chytil zlatou rybku.

Znovu zdůrazňuji, že zde nemám za cíl ani pobavit publikum, ani zdůrazňovat etnická specifika. Mluvím o podstatě věci. Takový Čečenec se klidně může jmenovat Ivan Ivanovič Ivanov, tak otázka nestojí.

Otázka je v poměru bulatu (oceli) a zlata. Nebo, jak jsem již mnohokrát řekl, v poměru třídy obchodníků a třídy kšatrijů, válečníků. Válečníci budou vždy okrádat obchodníky. Problém je ale v tom, že okrádáním obchodníků a využíváním jejich příležitostí se oni sami mění v obchodníky. A pak se stanou buď obětí další loupeže, nebo obětí totálního občanského sváru, takového vojensko-podnikatelsko-kriminálního. Co i vidíme. Vidíme to, ne?! Po celou dobu čteme nějaké podivné „úniky“, které již získávají masivní charakter. Co to všechno znamená?

Jsou to války tzv. elitních skupin, které všechny tyhle sebevědomé oligarchy nejprve „vyčistily“ nebo řádně vypakovaly a pak se začaly vypořádávat mezi sebou, protože se nakazily stejnou nemocí. A aby se tím nenakazili, jsou potřeba ideologové – bráhmani, první kasta, kněží, kteří těmto skupinám kšatrijů nějakým způsobem předají jedinou myšlenku – myšlenku služby, která je spojí, myšlenku velkého projektu, velkého obsahu, který je povzbudí… Protože jinak – masakr. I my jsme se k němu dostali dost blízko. Cítím to, můj politický instinkt je dost vyvinutý. Všechno může začít dříve.

Celá otázka je v tom, že když se zhroutila Komunistická strana Sovětského svazu, vzbudilo to potěšení u skupin, které proti ní bojovaly, u všech těchto takzvaných bezpečnostních sil, tajných služeb. Nemám vůbec na mysli všechny řadové vojáky… nebo nižší důstojníky, nebo dokonce nějaké generály, kteří poctivě plnili svou povinnost. Komunita kolem těchto tajných služeb – ať už vojenských nebo takzvaných pidžaků (sako – slangový výraz pro důstojníka, který nevystudoval vojenskou školu, ale absolvoval výcvik na vojenské katedře civilní vysoké školy – pozn. překladatele ) – byla obrovská a celkově fungovala buď neškodně špatně, nebo užitečně a poctivě pro cíle, které jim stanovila strana. Právě to samé Ústředí dalo Justasovi úkoly a Justas to udělal.

Ale byl na toto Ústředí v posledních desetiletích, od éry Andropova, velmi naštvaný. Protože se mu celou dobu zdálo, že Ústředí  je hloupé, chodí s nesmysly, když není dostatečně ideologicky zahřáté – a zároveň náročné, chce pořád řídit tuto komunitu tajných služeb, vytváří jakýsi idiotský vertikální systém. A je potřeba vytvořit pseudodemokratický síťový systém, kde všichni jsou vaši agenti a vypadá to, že všichni mezi sebou bojují o hlasy voličů …

Nakonec se to stalo a Justas se ocitl bez Ústředí. Nemám na mysli žádnou konkrétní osobu, myslím komunitu. Ukázala se bez centra. Vnímala osvobození od tohoto Ústředí jako velké požehnání. A Ústředí už bylo opravdu vadné a napůl shnilé. Kdyby bylo jiné, žili bychom v Sovětském svazu.

Pak Justas začal přemýšlet, jak by si pořídil nové Ústředí, a rozhodl se, že nejlepší Ústředí, které by si mohl pořídit, je nějaké kolektivně západní.

A řeknu víc – ještě v době prezidenta Richarda Nixona a v době určitých problémů ve Spojených státech byla jakási ne zcela určitá výzva adresovaná Sovětskému svazu, asi ve smyslu: chcete-li převzít řízení nad světem, tak berte. A tato výzva zůstala jakoby nepovšimnuta. Nebo odmítnuta. Protože nebyla chuť vzít na sebe takovou zátěž.

Text pokrácen – Kurgiňan rozvíjí úvahy na téma Stalin, Čína,….převzetí moci.

Tento bipolární svět byl ale s jistým napětím jedním z nejstabilnějších. Vyhovoval sovětské straně.

Takže ani velká velmoc – Sovětský svaz – nechtěla příliš na sebe brát roli jediného pólu, protože si uvědomovala, co bude následovat. A pro Stalina bylo toto zachování supervelmoci s ruským jádrem velmi důležité, nechtěl ho rozmělňovat. Tím spíš to nechtěli následovníci.

Takže když se ve skutečnosti vytvořil unipolární svět, kolektivní Justas řekl: „Poslouchejte, veďte nás nějakým směrem! Staňte se novým Ústředím, posílejte nám své šifry, my je budeme plnit. Proč je to pro vás špatné? My jsme lidé výkonní, docela efektivní a pragmatičtí. Hlavně nás neobtěžujte, a my vše s vámi zkoordinujeme a půjdeme stejným směrem.“

A o to jde  – a to kolektivní Justas nepochopil – že západní svět vůbec nepotřebuje vládnout Justasovi. Západní svět chce zničit to, co Justas považuje za svou oblíbenou provincii, tedy Rusko. Západ nechce tuto provincii zachovat a začlenit do řady dalších relativně privilegovaných provincií, ba ani si ji držet na dálku. Chce ji zničit.

To je něco, co je nepochopitelné, protože v této touze je něco iracionálního a Justas je velmi racionální – to je jeho vlastnost. A když si uvědomil, že chtějí ne nějaké ústupky, ne nějakou racionální koordinaci zájmů, ale aby si pověsili kámen na krk a utopili se, začal kopat, vzdorovat, alespoň jeho velká část. A to představuje Putinův mnichovský projev a vše další – vše, co se stalo, vše, co pozorujeme.

Ale když začal vzdorovat a říkat: „Co to je tohleto, takhle to nelze,“ on sám do Ústředí nevyrostl. Proměnil se v pobíhajícího Justase, neklidného Justase, který teď, jak vidíte, musí nějak vyvinout něco jako Ústředí. Ale nechce, protože to je pro něj návrat k ideologickému oddělení ÚV KSSS, kterému se bude podřizovat, ale to nechce. A ze sebe samého to vyplodit nemůže.

Existovaly velmi krátkodobé naděje – ano, naděje, protože bylo potřeba něco získat v podobě takového Ústředí – že tuto roli bude hrát Ruská pravoslavná církev. Oprostila se od toho jako od hrozné, nepříjemné a zbytečné zátěže. Nechtěla se této role zhostit. Žádná teokracie se zde vhodným způsobem nezformovala. Stejně jako se nezformovala (z přirozených důvodů) monarchie, o které mnozí sní a vidí ji. Mnozí z elity, mám na mysli dvě procenta populace. Ale nevadí, ona v žádném případě nikoho nepovzbudila. Byly to chiméry.

Úměrně tomu jsme se najednou ocitli v podivné mezeře slepé obrany, nekonečných klateb na adresu lidí, kteří jsou zároveň nazýváni partnery. V tomto nevstupování do západní civilizace a současně v nepřetržité připoutanosti k tomuto západnímu megatrendu, ať už mu říkáte jakkoli.

Nemáme svoji vědu, svoji medicínu, svůj průmysl, který by nám umožnil prohlásit něco konkurenceschopného ve světonázorovém, eschatologickém, metafyzickém, existenciálním plánu vůči tomu, co je západní verze konce dějin. Čím přesně a proč chceme prodlužovat dějiny? A na jakém zdrojovém základě?

Nyní samotný Západ. Je tam stejný problém: a kdo to bude dělat? Určitý plán, jak by to mělo být, měly dvě takové celistvé (integrální … tady si obrázek zjednodušuji, hodně dávám dohromady jako jakýsi průměr) zednářské lóže: konzervativní, které se říká Národní, a Velký východ – liberální.

Společně měli jeden projekt s názvem Modern, v jehož rámci existuje humanismus, lineární pokrok, vestfálský systém, národní státy, soutěž mírových projektů s oporou o určitý rámec obecného konsensu a tak dále. Konzervativní národní lóže říkaly: „Ne, potřebujeme více historické a kulturní identity.“ Liberální řekli: „Ne, je zapotřebí většího pokroku.“ A koexistovaly tak nějak uprostřed toho.

To vše se začalo hroutit někdy koncem 60. a začátkem 70. let. Nyní vše existuje už na troskách toho. Ať se nám to líbí nebo ne, rýsuje se nějaký další projekt. A tento projekt vyžaduje dodavatele, který se zaváže k jeho realizaci. A to nemůže být pan Schwab a 20, 40, 50 jakkoli bohatých oligarchů a ani superbohatí ultraoligarchové v počtu 30, 40, 20, 10, 5, 1 – to je jedno. To je nemožné, protože pod tím není žádná základna lidských zdrojů.

Aby tato lidská základna byla, nepotřebujeme ani Schwaby ani Gatese, ani Big Pharma ani nikoho jiného. Je potřeba tuto cestu prodloužit dál a dostat se ke skutečnému projektantovi, skutečnému tvůrci nové historie, který k tomu má možnosti, drive a vše ostatní.

A ať se nám to líbí nebo ne, podle mnoha ukazatelů je jasné, že tento majitel nového projektu, který on ještě lidstvu nevyložil do konce a který se on chystá uskutečnit pod maskou covidu, je něco jako naturální neonacismus, a to už globální.

Ne proto, abych náhle démonizoval Japonsko –  zemi stejnou jako všechny ostatní –, ale abych ukázal, jak to funguje, jsem několikrát řekl: podívejte, existuje spousta supervýkonných japonských farmaceutických společností. Lze v nich snadno najít stopy japonských experimentů na vytvoření biologických zbraní ve 30.–40. letech 20. století, stejně jako pozdější přesun centra, které tyto experimenty provádělo, do USA,  propojení tam s podobnými německými možnostmi. Tohle všechno je.

Žádná japonská farmaceutická firma ani žádný jiný průmysl však neexistují samostatně. Neprovozuje ji majitel, který má řekněme kontrolní podíl akcií, i když ve světě tomu tak nyní není. Prostě každý chápe, že tohle ovládá jakuza. Tedy japonská organizace v podstatě kriminálního plánu (i když při takovém měřítku kriminality se tomu snad už kriminalita neříká, ale jaksi jinak), která drží v hrsti všechny tyto farmakologické giganty, snažící se nějak nafouknout tváře a říkat, jak vládnou světu. A nikam se nepohnou.

Yakuza Logo Yakuza 照片从Gabriella | 照片图像图像

A za organizacemi tohoto charakteru vždy stojí něco mnohem inteligentnějšího a vyčištěného od přímo kriminálního obsahu. Neexistuje jediná velká mafie, která by nebyla spojena s nějakými para-strukturami. Všechny jsou tak nějak slepené s něčím, na první pohled decentnějším, absolutně ovládajícím tyto komponenty. Takhle svět reálně funguje – to není konspirační teorie, to jsou již zjevná fakta, lze to vysledovat v každé zemi.

Dá se samozřejmě říct, že někteří konspirační teoretici, kteří brblali cosi o „Zeleném drakovi“, nebo poslední ruská carevna, která prý o něm začala něco říkat, jen sní o fantaziích, výmyslech. Ukázalo se však, že japonská rozvědka a její archivy jsou pro Sovětský svaz mnohem transparentnější než německé nacistické archivy. Víc tomu rozumíme, pozorně tam sledujeme přírodovědecké génie, kteří byli aktivní i před rokem 1905, i potom. Sledujeme jejich metody identifikace, jak budují svou metafyzickou osobnost.

To není vůbec výmysl, není to chiméra, je to něco víceméně zhmotněného.

Kdysi velmi úzký okruh velmi mocných lidí vytvořil Tovaryšstvo Ježíšovo a jezuitský řád – Ignác z Loyoly a jeho nástupci.

Právě ohromná síla vůle a talent malé skupiny, která rychle rostla, zastavila Lutherovu reformaci v mnoha zemích světa. Ukázalo se, že má hodně jedinečnosti. Dokázala k sobě připoutat obrovské množství lidí, jakousi zdrojovou základnu.

Po celou dobu – zvláště mezi lidmi, kteří rádi pasivně sledují některé televizní pořady na internetu – se ozývá křik: „Řekněte nám, co máme dělat, a my se sejdeme a začneme to dělat. Lenin napsal ‚Co dělat?‘

Můžu vám říct: přečtěte si Leninovu knihu Co dělat? Přečtěte si ji pozorně. Není tam ani slovo o tom, co je třeba dělat. Tam se pouze probírá, kdo to bude dělat – bolševická strana, ta se musí vybudovat.

Tento „kdo“ (neboli subjekt) je neustále mimo zónu pozornosti lidí, kteří probírají určité intriky. A zde je velmi důležité toto : „sníst, to on sní, ale kdo mu to dá“.

Existují všechny důvody se domnívat, že to, co Trump nazývá Deep state, má v podstatě napojení na tajnou službu, je spojeno s poměrně seriózními „Justasy“, kteří přehodnocují svou existenci, a kteří vycházejí z již zastaralého svobodného zednářství a snaží se najít novou tvář.

A tady není klíčová otázka, že nějaký John, Jack nebo Julio chce ovládnout svět, protože má nesnesitelnou touhu to udělat a má velkou hubu. Ne.

Jde zde o to, že existuje samotný problém člověka a ovladatelnosti lidstva. Děsivý problém spojený s tím, že člověk nepřestává být druhem dvounohého tygra a rostou mu nukleární zuby. Roste u něj to, co je prostředkem ke zničení sebe sama. Roste to donekonečna, ale on sám neroste!

A jeho vůle ke zničení (na rozdíl od všeho živého, přirozeného, ​​předlidského) je iracionální. Proto ničit bude ne tolik, kolik potřebuje k jídlu. To už by se dávno najedl. Pro nás dnes není tak těžké vybudovat průmysl na výrobu normálních potravin tak, aby byli všichni nasyceni, celých osm miliard. On chce něco jiného.

A o tom, co chce v této své existující iracionalitě, psali skvělí lidé, zděšeni tím, co na konci 19. století uzrálo, a kteří se to snažili někam posunout.

Těchto lidí bylo málo. Jsou to samozřejmě tito tři filozofové: Kierkegaard, Nietzsche a Marx. Ale kromě nich tu byli i velcí spisovatelé, kteří, jak už to v Rusku bývá, byli hlavně myslitelé, filozofové – spisovatelé-kazatelé.

Aby se problematika covidu nezměnila v úzký problém, který všechny zaměstnává, protože se neví, zda je nutné se očkovat, ale byla posouzena v dostatečném objemu a s dostatečnou hloubkou (a bez toho nikdo nepochopí, je-li třeba se očkovat nebo ne a co se stane), musím diváky tohoto pořadu seznámit se dvěma texty Dostojevského.

Možná, že diváci tyto texty znají, a možná, že ne. Ale tyto texty nám vytyčí cestu, po které když půjdeme, tak se nestaneme rukojmími úzké lékařské problematiky a zároveň ji budeme moci posoudit.

První z těchto textů je ze Zápisků z podzemí. Hrdina je zrůdný, je to takový paradoxista, který nenávidí celý svět, takový netvor, kterému se také říkalo podzemní génius. Je to jakási ruská verze Nietzscheho, o kterém se dá mluvit, jak je zrůdný, ale který zároveň před lidstvo položil nejhlubší otázky. A jak to využili nacisté, je samostatná otázka. Není možné neustále svalovat vinu na ty, kdo kladou otázky, v případech, kdy pak na položené otázky začnou obludně odpovídat. Této viny se nelze zcela zbavit, ale také není nutné ji absolutizovat.

Seznámím vás tedy s textem jistého monstra, podzemního nevraživce, říkali mu podzemní génius. Tento text je šokující a vyzdvihující některé problémy, ale existující problémy. A někdy nás skandální chování – zvláště když je toto skandální chování popsáno rukou velkého spisovatele Fjodora Michajloviče Dostojevského, velkého myslitele – může k něčemu postrčit. K nějakému pochopení toho, proč se najednou nejrůznější Jackie, Johnové, Lee, Juliové a další začnou zabývat problémem lidstva. Kde se nachází tento problém nyní? Co by se s ním mělo dělat?

Tak čtu pasáž z Zápisků z podzemí. 

Jen zkuste nahlédnout do dějin lidstva! Co tam vidíte? Je to velkolepé? Snad i velkolepé. Vezměte jen takový kolos rhodský!  Pestré? Snad i pestré. Co práce by dalo prozkoumat jenom vojenské a úřednické parádní uniformy ze všech dob a u všech národů – na obyčejných krojích by si teprve každý historik zlámal vaz, ani jediný by neobstál. Jednotvárné? Snad i jednotvárné: lidé se rvou a rvou. Rvou se, a rvali se a budou se rvát – připusťte, že je to až příliš jednotvárné.

V rozhovoru mezi Ivanem Karamazovem a ďáblem v jiném díle ďábel říká: „Nuda je nejneslušnější …“

Zpět k Zápiskům z podzemí:

Zkrátka, o dějinách lidstva se dá říci všechno, co si jen může vymyslet nejbujnější fantazie. Jen jediné se o nich tvrdit nedá, totiž že jsou rozumné. Při prvním slově byste se museli zarazit. Naopak se každou chvíli setkáváme s něčím úplně jiným: v životě se neustále vyskytují inteligentní a ctnostní lidé, mudrci a filantropové, kteří si kladou za cíl prožít celý život co možná ctnostně .a moudře, dávat, abych tak řekl, zářný příklad svým bližním, a to za tím účelem, aby jim ukázali, že je možné žít ctnostně a moudře. Je známo, že mnozí z těchto lidumilů se dříve nebo později, někdy až ke konci života, sami sobě zpronevěřili a provedli nějaké darebáctví, často jedno z nejnemravnějších.

A teď se vás zeptám: co se dá čekat od člověka jako od bytosti obdařené takovými podivnými vlastnostmi? Zahrňte ho vším pozemským blahem, zaplavte ho celého až po krk štěstím, tak aby na hladině štěstí vyskakovaly bublinky jako na vodě, dejte mu takový hospodářský blahobyt, aby nemusel nic dělat než spát, chroupat cukroví a pečovat, aby lidský rod nevymřel – a i za těchto okolností vám ten člověk z pouhé nevděčnosti, pro pouhý výsměch, provede lumpárnu. Pohrdne cukrovím a schválně se bude dožadovat nějaké škodlivé hlouposti, nějakého neekonomického nesmyslu jedině proto, aby do vší té pozitivnosti a moudrostí přimísil zkázonosný živel své fantazie. 

Právě ty nejfantastičtější nápady, ty nejhorší hlouposti si bude chtít ponechat, a to jedině proto, aby sám sobě dokázal (jako by právě to bylo naprosto nevyhnutelné), že lidé jsou dosud lidmi, a nikoliv klávesami z piana, na které sice vlastnoručně hrají samy přírodní zákony, ale hrozí nebezpečí, že hra skončí tím, že nebude možné přát si něco, co není v seznamu. A půjdu ještě dál: dokonce i kdyby se člověk doopravdy stal klávesou, kdyby to měl přírodovědecky a matematicky spočítáno, ani v tom případě by nedostal rozum a naschvál by provedl něco natruc, z pouhopouhé nevděčnosti, jen aby prosadil svou. A nebude-li mít jinou možnost, vymyslí si zkázu a chaos, vymyslí si různá utrpení, ale přece prosadí svou! Prokleje celý svět, a jelikož proklínat dovede jen člověk (je to jeho privilegium, které ho nejvíc odlišuje od ostatních živých tvorů), dosáhne snad pouhým prokletím svého, totiž ujistí se, že je člověk, a nikoliv klávesa v pianu. A chcete-li tvrdit, že i chaos, temno a prokletí, všechno se dá vypočítat podle tabulek, že pouhá možnost předběžného výpočtu v tom člověku zabrání a že rozum zvítězí – tak vězte, že se člověk raději zblázní, aby neměl rozum a mohl prosadit svou. Jsem si tím jist, ručím za to, protože celá podstata člověka spočívá, zdá se, v tom, aby si co chvíli dokazoval, že je člověk, a ne nýtek.

 Dokáže si to třeba utrpením, třeba troglodytstvím, ale dokáže si to. Jak potom nemám pět hříšnou chválu na to, že nejsme dosud tak daleko, že doposud nevíme, na čem závisí naše chtění? Okřikujte mě (pokud mi ještě prokážete tu čest), že mi přece nikdo nebere mou vůli, že se lidé snaží zařídit to tak, aby se má vůle sama, z vlastní vůle, shodovala s mými normálními zájmy, se zákony přírody a s aritmetikou. Ale pánové, co to bude za vlastní vůli, dospějeme-li až k tabulkám a aritmetice, nebude-li platit nic jiného, než že dva krát dvě jsou čtyři? Dva krát dvě zůstanou čtyři i bez mé vůle. Tomuhle se přece neříká vlastní vůle!“

Při vší té hrůze a při vší té zlověstné povaze a veškerých suterénních intrikách je to geniální text napsaný před více než 150 lety.

Co se s tím dá dělat? A je jasné, co dělat, říkají. Pokud je člověk takový, a neexistuje žádná alternativa (a tato alternativa je pouze v takovém vzestupu člověka, ve kterém on není daností, kterou zde popisuje „suterénní člověk“, tady je pouze jedna zranitelnost, to, že posuzuje danost, fixuje něco jako konstantu člověka), pokud je člověk skutečně konstantou, pak má „suterénní člověk“ pravdu.

Pouze pokud se člověk pohybuje – ne dolů, v zoufalství z toho, že se nelze posunout nahoru, ale nahoru – a pokud ho tento jeho pohyb neustále ohromuje a vytváří pro něj cosi jako dynamickou kostru, uvnitř které není oddělená morálka, oddělená krása, oddělená pravda, ale určitý celek, sloučený dohromady a mající neuvěřitelnou ohnivou sílu – pak se udrží. A o tom mluvili jak náboženští snílci, tak komunisté.

A pokud taková dynamická kostra neexistuje, a je tam statika, pak to skončí šílenstvím a pádem do propasti s řehotem. A to chápou všichni  a je to vidět.

Jedna kategorie tupě jí, zabývá se nakupováním a noří se do své nicoty, nenávidí vše, do čeho se noří. A ta druhá říká: „Když se nedá nikam dál, tak k čertu, skočme do propasti,“ a skáče tam spolu se zvrácenostmi, drogami, sebezničováním všeho druhu, odpornými zločiny, kterých je plné současné lidstvo. 

Kolik gladiátorských zápasů se v tento den odehrává na území našeho státu současně s tím, o čem jsem mluvil? Jaká zvěrstva se ve světě dějí! Proč? Protože tohle nicotné nakupování se vším ostatním se pro člověka, který k tomu nemá predispozici, stává tak hrozné, že raději skočí do pekla, než by tam zůstal. A cesta nahoru není, tuto cestu blokuje zhroucení sovětského modelu komunismu, který sice měl vady a ve skutečnosti tuto cestu neukazoval, ale který ještě udržoval v lidstvu něco jako znak alternativy.  A teď to není. A každý, kdo přemýšlí, co dál, má velmi blízko k myšlenkám, kterými své hrdiny obdařil Fjodor Michajlovič Dostojevskij. To jsou myšlenky jeho hrdinů, a ne jeho samotného.

Proto musím přečíst další text, který se také týká této problematiky.

  • pokračování bude následovat

Napsat komentář