Jakmile zmizí dynamická kostra – kostra rychlého synergického vzestupu člověka, kostra soubornosti, kostra Člověka s velkým písmenem (zda tíhne k Bohu nebo k vlastnímu vyššímu stavu je jiná otázka, ale netíhne k vlastní konstantě a k její optimalizaci) – jakmile tato kostra absentuje, nastává fatální existenční problém, před kterým vše bledne: ekologie, finance, klima – to vše ustupuje do pozadí. A text „Zápisků z podzemí“, který jsem citoval, se ukazuje být aktuální agendou pro 21. století. A pak někdo řekne: „Ach, člověk je takový? Tak udělejme restart, aby člověk nebyl. Pokud je takový, pak ať je raději robot. Ať je cokoliv. Nechce se podrobit přání udělat z něho klávesu od klavíru? Ať se podrobí další – postčlověk.“

To je úmysl těch sil, které nejsou identifikovány panem Schwabem nebo Gatesem, ani farmaceutickými společnostmi, ani světovým byznysem, ani světovou informační sférou. Jsou tam jiní vládci s jinými zdroji.

Mezi lidmi zabývajícími se tímto problémem (jedná se o úzký okruh lidí a nejsou to konspirační teoretici, jsou to lidé, kteří se věnují zároveň speciální historické, tak i filozofické tématice), vždy (mám na mysli přibližně posledních 120–130 let) byla zvláštní pozornost věnována projektu s názvem „Velký inkvizitor“. Říká se mu také „Šťastné dítě“. Jedná se v podstatě o jezuitský projekt, který se jezuité pokusili uvést do praxe v Paraguayi. V různých formách ho popsala sci-fi literatura, ten Jefremov, který mluvil o krátce a dlouze žijících lidech a tak dále.

Pak je tedy potřeba se podívat co je to za velkého inkvizitora. V našem dnešním životě nestačí pouhý odkaz na Bratry Karamazovy, a tak přečtu úryvek z Bratří Karamazovových, kde Ivan Karamazov popisuje, čím je pro něj tento Velký inkvizitor.

Někomu se může zdát, že se snažím nahradit analytiku Velké hry adresováním na velká literární díla, například na díla Fjodora Michajloviče Dostojevského. Co je ale podstatou této Velké hry?

Podstata spočívá v tom, že se v ní tak či onak řeší zásadní problémy lidské existence. Mohou být řešeny nejzlověstnějším způsobem a nejčastěji jsou řešeny právě zlověstným způsobem, ale je třeba je řešit. To je první věc.

A druhá věc. Pokud jde o snahu vyřešit tyto problémy určitým způsobem, subjekty Velké hry vykazují pozoruhodnou konzistentnost. Nevykazují tuto konzistentnost, pokud jde o prostředky k dosažení svých cílů, ale cíle se nemění. Nemění se, řekl bych, po staletí nebo tisíciletí. To je podstata Velké hry. Pokud by nebyla zvláštní konzistence cílů – opakuji, nejčastěji velmi temných – nebyla by ani hra samotná.

Co je tedy covid? Je to další prostředek k dosažení cílů. A pokud cíl souvisí s Velkou hrou, pak je tímto cílem realizace projektu jakýchsi hráčů, kteří tuto Velkou hru vedou. A projekt jako takový je cíl, je velmi stabilní, nemění se v čase. Co se cílů týče, ještě jednou opakuji, je tam podivuhodná konzistence.

Hráči nehrají jen proto, že se jim to líbí, ale z nutnosti. Představte si loď, uvnitř lodi je obrovský sud s prachem, je k němu připojena zápalná šňůra a někdo si uvědomí, že tuto zápalnou šňůru už už zapalují. Pak sud exploduje, loď se rozletí na kusy – a je to.

Takhle to je. To, co popisuje například Římský klub, je zhruba něco podobného. Existuje loď jménem Planeta Země. Uvnitř této lodi – dalo by se říci v jejím podpalubí, nebo by se dalo říci v její kapitánské kajutě, na tom nezáleží – je sud s prachem zvaný „druh Homo sapiens.“ To je něco úplně jiného než zbytek přírody. Je to dvounohé zvíře s intelektem, s obrovskými jadernými zuby (nebo covidovými, biologickými, to není důležité) a nenasytností. Protože obyčejné zvíře zabilo – nažralo se. A tady je nenasytnost pokud jde o toto zabíjení obrovská.

Sud s prachem a zapalovací šňůra tedy je. Narůstají konflikty mezi různými částmi lidské rasy. Rostou technologické možnosti atd. A to vše dohromady vypovídá o tom, že se brzy zapálí zápalná šňůra, sud vybuchne a s lodí se stane něco velmi nepříjemného.

Právě tato nevyhnutelnost si vynucuje Velkou hru. Je jasné, že takový stav „sudu s prachem“ je dán mimo jiné tím, že třídní struktura společnosti – nadvláda a podřízenost, kapitalismus na tom založený, postkapitalismus, ke kterému nyní vše přechází – neustále zvyšuje výbušnost toho, co je v sudu … Že tato výbušnost je samozřejmě částečně zakořeněna v samotné podstatě člověka: je to rozum, je to schopnost neomezeného růstu atd. Ale není zakořeněna pouze v takové schopnosti. Tato schopnost může být nasměrována i úplně jiným směrem.

Ale princip nadvlády a podřízenosti může být zachován pouze tehdy, pokud tato „druhá strana“ – tedy vzestup lidského rodu (je jedno, jestli k Bohu nebo k Člověku s velkým písmenem), dynamický vzestup ke štěstí, k blahu – nebude… Protože toto vše nemá existovat ve společnosti nadvlády a podřízenosti, je to s takovou společností neslučitelné.

A jak si udržet nadvládu a podřízenost, zároveň je posílit a snížit výbušnost sudu?„… o tom přemýšlí všichni hlavní hráči. A takové myšlenky, které hráči převedou vždy do činů, nevěstí pro lidstvo nic dobrého. Protože, znovu opakuji, skutečné, opravdové dobré řešení spočívá v zabezpečení vzestupné dynamické stability druhu. Té, kterou předpokládali humanisté věřící v projekt vzestupu člověka – znovu zdůrazním: k Bohu, k vlastní rodové podstatě, k Člověku s velkým písmenem – to není důležité.

Ale hráči tohle nepotřebují! Potřebují zneškodnit sud, vytvořit situaci, ve které jeho obsah, což je druh Homo sapiens, nebude tak výbušný, a zároveň posílit svou moc. Jak to udělat?

Existuje určitý počet možností, tedy projektů realizovaných určitými velmi silnými skupinami. Mě tady nezajímají projekty, které se zdají různým konspiračním teoretikům nebo o kterých se lze dozvědět jen ze sci-fi literatury. Zajímají mě jen ty projekty, které se již dostatečně projevily jak z hlediska lidské praxe, tak jistých elitních samo-projevů.

Projekt nazvaný „Velký inkvizitor“, někdy se mu také říká projekt „Šťastné dítě“ – se sám odhalil. Nemohu říci, že je v centru pozornosti světových médií nebo dokonce světové intelektuální elity. Vůbec ne. Je skryt, ale je skryt tak, že je ho možno vidět přes určité mezery, přes určitá prohlášení, přes chování určitých dosti mocných skupin.

Tento projekt se odrazil v díle Dostojevského a předtím v díle Schillera. Otázka ale nespočívá v tom, že tito geniální autoři něco odrazili. Otázka spočívá v tom, co přesně se odrazilo. A odrazila se určitá realita.

Schiller a Dostojevský byli neobyčejní lidé, nejen velmi moudří, ale také dostatečně znalí. A pochopili, že projekt „Velký inkvizitor“ je projekt mocných sil s obrovskými zdroji.

Takovými silami nejsou Schwabové se svými fóry a ani Gatesové se svými problémy, a dokonce ani pharma byznys se svými zájmy. To je jiná škála možností.

Je to moc nad miliony a miliony a někdy i desítkami milionů, stovkami milionů lidí, kteří jsou připraveni něco splnit – buď na přímou direktivu, nebo se ve vztahu k nim uplatňuje „řízení trendů“.

Jedná se o celistvou komunitu lidí, kteří jsou připraveni vzdát se čehokoli, jen aby byl jejich společný plán realizován.

Jsou to lidé svázaní železnou disciplínou, připravení podědit určité stanovování cílů, nikoli proměnit dosahování vlastních cílů v tahanice o moc.

Takové možnosti jsou vzácné. A disponují tím, co lze nazvat jádrem vládnoucí třídy.

Sama vládnoucí třída tyto možnosti nemá. Ale vládnoucí třída, jako každý systém, neexistuje sama o sobě, má jádro.

Jádro je nyní rozděleno na segmenty. V tomto případě nezáleží na tom, zda je tato vládnoucí třída stále kapitalistická nebo již postkapitalistická. Hovoříme o velmi dlouhodobých cílech, trvalých cílech – jak za feudalismu, tak možná i za otrokářství.

Je důležité, že projekty tohoto druhu nerealizuje sama třída, která se zčásti řídí zájmy, dokonce i když je vládnoucí, zčásti je jakýmsi fantomem, tedy takovou nevýraznou množinou lidí, kteří se náhodně pohybují, ale jak řekl Marx, součet těchto náhodných pohybů vytváří jakýsi vektor (proč by ho měla vytvářet, mi například nikdo nevysvětlil).

Všechno se stane možným, historie sama se stane možnou pouze tehdy, když vládnoucí třída má jádro. A bez ohledu na to, čím by se řídila samotná vládnoucí třída a bez ohledu na to, jak je různorodá a bez ohledu na počet škubnutí do různých směrů, toto jádro přivádí všechna ta škubnutí do určitých břehů, do určitých koryt, do určitých proudů směřujících k určitým cílům. 

Opakuji, jádro je rozděleno na segmenty a jeden ze segmentů tohoto jádra usiluje o realizaci projektu „Veliký inkvizitor“, známého také jako projekt „Šťastné dítě“. To je fakt.

Ti, kteří se zabývají projekty tohoto druhu – a to nejsou konspirační teoretici, jsou to specialisté, kteří mají spolehlivé informace a jsou schopni rozlišit chiméry od skutečných projektů – jsou přesvědčeni, že právě na tento projekt je orientována ne celá CIA (co je to celá CIA? – byrokratická organizace), ale jistá elita této CIA a dalších útvarů, které jsou silové a nejsou součástí čistě vojenské elity.

A ta část vojenské elity, která je opět v jádru vládnoucí třídy, ale v jiném segmentu, se zaměřuje na jiné projekty. Nebudu je zde rozebírat, přestože tyto projekty nejsou o nic méně temné než projekt „Velký inkvizitor“.

Proč nebudu hodnotit jiné projekty? Protože nyní, v tuto chvíli, využívají covidu jako nástroje hlavně ti, kteří touží po realizaci projektu „Velký inkvizitor“. Je to tento segment vládnoucí třídy, který spouští covidový proces, nebo spíše Velkou hru kolem vážného, ale ne tak rozsáhlého onemocnění. A všichni ostatní jsou jakoby připoutaní, nebo slepě něco vykonávají, nebo se řídí svými soukromými zájmy, uchopovacími instinkty, bůhví čím ještě, touhou přizpůsobit se.

A pojďme se teď začíst do pro mnohé známého, ale zdaleka ne pro všechny, textu z „Bratří Karamazových“, ve kterém Velký inkvizitor podrobně popisuje obsah svého vlastního projektu. Dostojevský udělal vše pro to, aby zde byl podrobný popis něčeho, co dobře zná. Pochopte, že toto čtení nemá nic společného s běžnou literární zábavou. Jde o pokus seriózně odpovědět na otázku, co je za tím, co se nyní lidstvu nabízí v podobě záchranářských akcí, přičemž zachraňovat je třeba před strašlivou metlou jménem covid-19.

Kdo za tím stojí? Pokaždé, když se v rámci této otázky objeví odpovědi jako – „Gatesové“, „Schwabové“, „fóra“, „farmakologie“ a tak podobně, vždy vzniká pocit, že takové odpovědi jsou nedostatečné. A když začne konverzace o nějakých spiknutích, pak vzniká prostě pocit hanby, že lidé tlachají nesmysly.

Jak konkrétněji odpovědět?

Nechci tvrdit, že čtení určité pasáže z Dostojevského díla je naprosto konkrétní odpovědí. Dále budu možná tyto odpovědi konkretizovat. A taková konkretizace je možná na základě dostupných informací a je zcela věrohodná.

Ale stejně je žádoucí mít, když se pohybujete v takové mlze, nějaké majáky. A jsem pevně přesvědčen, že monolog Velkého inkvizitora z Bratří Karamazových takovým majákem nebo jedním z nich je. Samozřejmě nebudu číst celý tento monolog, jen stručně nastíním jeho obsah a poté uvedu nejsvětlejší momenty, které si v souvislosti s problematikou covidu, kterou probíráme, zaslouží pozornost.

Veliký inkvizitor v románu „Bratři Karamazovi“ vede dialog s Kristem, který se objevil na zemi a byl uvězněn inkvizicí.

Kristus byl zadržen, přiveden do vězení. Přichází tam vrchní inkvizitor a začíná rozebírat chyby Krista, který nesouhlasil se spoluprací s ďáblem, kterého Velký inkvizitor nazývá tajným duchem, velkým duchem a tak dále.

Podle Velkého inkvizitora jsou Kristovy chyby v tom, že Kristus nesouhlasil s vybudováním světa na základě zázraku, tajemství a autority. Že vsadil na jakousi lidskou svobodu. Že se nechtěl spoléhat na konzumní společnost jako na základ své vlastní moci, tedy slovy velkého inkvizitora, nechtěl proměňovat kameny v chleba v holé horké poušti. Že neoklamal lidské svědomí. Že nevzal císařův meč. A tak dále.

Po prozkoumání těchto Kristových chyb inkvizitor dále říká, že lidé dříve nebo později pochopí, že svoboda a pozemský chléb pro každého jsou dohromady nemyslitelné a že lidé ve své většině (a on se prý stará o tuto většinu) nikdy nemohou být svobodní, protože oni, cituji:  „… jsou slabí, bezectní, bezvýznamní a vzpurní.“

Tady se potutelně mlčí o tom, že je tak vytvořili. „Ne, taková je povaha průměrného představitele rodu Homo sapiens. Je takový organicky, bytostně, nenapravitelně, “ tak přemýšlí Velký inkvizitor.

Dále inkvizitor, který již řekl Kristu o jeho chybách, staví proti širokým masám těchto slabých, bezectných a bezvýznamných rebelů menšinu, která je připravena snášet nesnesitelnost svobody nabízené Kristem, aby nesla na sobě kříž této svobody. .

Inkvizitor nazývá tuto menšinu tisíci a desetitisíci a ptá se Krista, „co se stane s miliony a desetitisíci milionů tvorů“, kteří nemohou nést břemeno této svobody, jak ji chápe Kristus.

Ptá se, zda jsou Kristu milí pouze ti, kteří tuto svobodu vydrží, a zbytek většiny by se pro ty, kdo vydrželi, měl stát pouze materiálem, jakýmsi hnojem, který zúrodňuje půdu.

Inkvizitor tak obviňuje Krista z povýšenosti. Z toho, že nemiluje ty slabé, kvůli kterým prý přišel na svět.

Ale my, říká inkvizitor, na rozdíl od tebe, je milujeme.

Tito slabí jsou nám drazí, říká inkvizitor. Tobě drazí nejsou, ale nám jsou drazí.

Ano, říká inkvizitor, „jsou bezectní a vzpurní, ale nakonec se stanou poslušnými.“

Nakonec se střelný prach v sudu promění v něco nevýbušného (to říkám já za sebe). A proč se nakonec (co je to za konec?) stanou poslušnými? Protože, říká inkvizitor, se pokusí zařídit si život nejdřív beze mě a lidí jako já. Tedy bez jádra vládnoucí třídy. Ale pak, když se pokusili zařídit si život tímto způsobem (a my se na to budeme dívat v klidu a třeba i pomůžeme), přetrhnou nit.

A inkvizitor podrobně popisuje, jak se nit přetrhne. Jak se vše zvrhne ve všeobecné nepřátelství, zhýralost, temný okultismus, chaos. A aby se vše k tomuto obrátilo, bude poskytnuta příslušná pomoc. Inkvizitor v podstatě podrobně a překvapivě přesně popisuje dnešní dobu lidstva jako tu, která předchází okamžiku ustavení inkvizitorské moci.

Jeho popis zní překvapivě aktuálně. A co by mělo vzniknout na druhé straně této reality, která přivede lidstvo ke konci? Podle inkvizitora by měla vzniknout nová, zásadně nová realita, založená na moci těch, kteří jsou dlouho tajně ne na straně Krista, kterého inkvizitor považuje za krutého a pomateného, ​​ale na straně rozumného a úctyhodného protivníka Krista, tedy Antikrista.

Inkvizitor říká Kristu, cituji: “ ..  poslyš: nejdeme s tebou, nýbrž s ním, to je naše tajemství! Dávno již nejdeme s tebou, nýbrž s ním, již osm století. Právě před osmi sty lety jsme vzali od něho to, co jsi rozhořčeně odmítl, tento poslední dar, který ti nabízel, ukazuje ti všechna království světa; vzali jsme od Něho Řím a meč císařů a prohlásili se za krále pozemské, za jediné krále, ačkoli až dosud jsme ještě nedosáhli úplného skoncování naší věci.

Tento „střelný prach“ sebou škube, lidstvo neposlouchá. Velký inkvizitor připouští, že dílo není dovedeno do úplného závěru. „Avšak kdo je vinen?“ říká on. „Ó, tato věc je teprve na počátku, ale již počala. Budeme ještě dlouho musiti čekat na její vyvrcholení a ještě mnoho bude strádati země, ale dosáhneme svého cíle a budeme králi a tehdy se již postaráme o světové štěstí lidí.“

O jakém štěstí je řeč? O štěstí, o kterém mluvili komunisté, když snili o znovusjednocení člověka s jeho rodovou podstatou, o překonání odcizení, o vzestupu Člověka s velkým písmenem nebo o štěstí, o kterém sní věřící lidé, když mluví o životě člověka jako spojení s Bohem? Ne, řeč je o něčem jiném.

U nás,“ říká inkvizitor, „však budou šťastni všichni a nebudou vůbec se bouřit, nebudou hubiti druh druha, jak se to děje všude v tvé svobodě. O, přesvědčíme je, že jen tehdy se stanou svobodnými, vzdají-li se své svobody v náš prospěch a pokoří-li se nám. Nu což, budeme míti pravdu, či budeme lháti? »Přesvědčí se sami, že máme pravdu, neboť si vzpomenou, do jakých hrůz otroctví a zmatku je přivedla tvá svoboda. Svoboda, svobodný rozum a věda je přivedou do takových houštin a postaví před takové zázraky a nerozřešitelná tajemství, že někteří z nich, nepokorní a krutí, zahubí sami sebe, druzí, nepokorní, ale malomocní, zahubí druh druha, a třetí, kteří zůstanou malomocní a nešťastní, přilezou k našim nohám a budou žadoniti: »Ano, měli jste pravdu, jen vy jste znali jeho tajemství, vracíme se k vám, zachraňte nás před námi.«“

Dále je vše přímo jak u Schwaba, jen nezměrně tvrdší, silnější a určitější. A tato tvrdost, síla a určitost je hlavním smyslem, který když si uvědomíte, tak můžete cítit rozdíl mezi skutečnými vládci, jako je Velký inkvizitor, a těmi, kteří se tak tváří, jako Schwab nebo Gates, kteří se vykreslují jako vládci. Schwab se tak tváří, ale inkvizitor ne.

Tak popisuje inkvizitor podstatu svého vlastního projektu: „...Ó, dovolíme jim i hřích, neboť jsou slabí a bezmocní, a budou nás milovat jako děti, že jim dovolujeme hřešit.“ Rozhlédněte se kolem! To je přesně to, co se děje.

Řekneme jim, že každý hřích bude vykoupen, když bude udělán s naším dovolením,..“ Tedy pokud média přesně popíší, jak dělat zvrácenosti. „…  dovolujeme jim hřešit proto, že je milujeme. Trest za jejich hříchy, tak to musí být, vezmeme na sebe. Vezmeme jej na sebe a budou nás zbožňovat jako dobrodince, protože neseme jejich hříchy před bohem. A nebudou míti před námi žádných tajemství.“ To je k otázce databází. 

Budeme jim dovolovati nebo zakazovati žít s jejich ženami a milenkami,“ nebo milenci, nebo s členem «skupiny»,   „….mít nebo nemít děti — vše podle jejich poslušnosti. A budou nás poslouchat s veselím a radostí. Nejmučivější tajemství svědomí, všechno, všechno nám řeknou a my dovolíme vše a uvěří našemu rozhřešení s radosti, protože je zbaví velkých starostí a strašných nynějších muk svobodného a osobního rozhodnutí. »A všichni budou šťastni, všechny miliony bytostí, kromě stotisíce lidí, jež jim budou vládnout. Neboť jen my, kteří opatrujeme tajemství, jen my budeme nešťastni. Bude tisíce milionů Šťastných dětí a stotisíc trpitelů, kteří vzali na sebe prokletí vědění o dobru i zlu. 

<…>

To, co ti říkám, se splní a říše naše bude vybudována. Opakuji ti, že již zítra uvidíš ono poslušné stádo, které na » první můj pokyn se vrhne k tobě a bude shrabovati žhavé uhlí k tvé hranici, na které tě upálím za to, že jsi nám přišel překážeti. Neboť zaslouží-li si někdo nejvíce ze všech naší hranici, pak jsi to ty. Zítra tě upálím. Dixi.“

Nechci tvrdit, že na světě existuje pouze tento projekt „Veliký inkvizitor“, ale je to projekt. A kvůli tomu projektu se můžete dopouštět mnohého. A v tomto smyslu spolu koexistují a navzájem působí velmi zuřivě a obětavě a zároveň nemilosrdně a podle velké miliony lidí, z nichž někteří to vědí, jiné tahají za nitky, ale chápou, že jsou taháni tímto směrem. A co se týče církevního, samozřejmě – to je království Šelmy. To je království Antikrista. A přímo o tom bylo promluveno, a bůhví kdy už to bylo řečeno.

Ale ještě zajímavější je, že když Dostojevský napsal tuto kapitolu Bratrů Karamazových, tak se očividně obrací k určité tradici. A uvnitř této tradice je Schiller a jeho „Don Carlos, infant španělský“, kde Velký inkvizitor mluví s králem. A když se ho král ptá: „Komu přenechám království?“ – říká: „Hnilobě, ale ne svobodě.“

Jestliže se Dostojevský, který velmi silně rozvíjel Schillera a modifikoval ho, opíral se o Schillera, pak Schiller se také o někoho opíral. A všichni věděli, o čem mluví.

Tento projekt „Velký inkvizitor“ není vynálezem tak velkých lidí jako Schiller, Dostojevský a další. Tito lidé věděli, o co jde. A tento řetěz se u nich nezastavuje, jde do hlubin času. A u nich to nekončí, jde do přítomnosti a do budoucnosti.

Kde je tady největší a nejzřetelnější podraz? Protože to vše je řečeno s takovou silou, že mnohému lze věřit.

Podraz je v tom, že se říká: „Člověk je takový, prostě je takový, a je to. Je slabý, rebel a tak dále.

Ale vždyť ho takovým kromě vlastního nitra dělá ještě něco jiného.

A pokud pozná všechno, včetně toho nitra, tak proč by to mělo zůstat konstantní? A pokud by v tom nitru bylo jen to, co je zde popsáno, pak by historie lidstva skončila aniž by začala.

A nakonec inkvizitor apeluje na ty silné, kteří šli a stali se jakoby bohy. Ale byli to lidé. A vše, co může udělat deset, může udělat deset milionů. A vše, co může udělat deset milionů, mohou udělat všichni. To je velký sen skutečného humanismu, ve kterém se splétají v jedno religiozita a světskost.

Kam člověk stoupá, je jedna otázka. Ale vystupuje z této nízkosti, zkaženosti a dalších věcí, které mu, jak věřil Marx, vnutila společenská realita (možná i něco víc). Stoupá k jinému stavu, který si dává za cíl určité majáky lidstva a který lze nazvat schodištěm, po kterém lidstvo stoupá. Nebo dynamickou kostrou. Pokud tato kostra existuje, lidstvo má budoucnost. Vně toho lidstvo žádnou budoucnost nemá.

A pak vyvstává otázka, do jakých modelů – ne nového lidstva, ne vyššího lidstva, ne lidstva s velkým písmenem, ale postlidstva – by se měl tento antropomorfní dobytek převést.

Za prvé, je ho příliš mnoho. A to je zřejmé.

Za druhé, pokud neustále do něčeho „rýpe“ a je takový, jak je popsáno v „Zápiscích z podzemí“, tak proč ho nesterilizovat, aby do ničeho nerýpal?

Pro začátek je ho třeba demoralizovat. Od začátku perestrojky jsem říkal autorům teorie psychologické demoralizace sovětského lidu: „To, co vnucujete jako zkaženost, z chlapců neudělá dony Juany, udělá to z nich impotenty.“ Pasivní, bezmocné, necelé muže, napůl zvířata.

Dívali se na mě a říkali: „Vy víte, tak to má být. Čeká nás totiž přechodné období. Po tuto dobu by měli být pasivní. Kvůli tomu jim vnucujeme zkaženost, aby byli pasivní. Pak to nějak vymyslíme.“ Tohle se přímo říkalo.

Takové je tedy dělají. Každý den je takovými činí televize, každý den je dělá takovými internet, každý den je dělá takovými průmysl zhýralosti, dehumanizace, všech těchto zvráceností, nekonečného porušování lidských tabu, mimo které neexistuje ani kultura, ani člověk jako takový. To vše se dělá!

Jejich spotřební průmysl – o čem ten je ? Je to stejný problém. Vyvolává „pasivitu“ dvounohého dobytka a dělá jeho život nesmyslným. Musí být pasivnější a bezvýznamnější. A pak nebude rozhoupávat loď, jak je popsáno v „Zápiskách z podzemí“.

Ale on pořád rozhoupává loď! Skáče do pekla a tak dále.

A pak řeknou: „No, chtěli jsme ho prostě mořit, cpát takovými věcmi, aby se upokojil. Neupokojil se? Tak pojďme sterilizovat! Vyřežeme něco v genomu. Zbavíme ho těchto potíží a uděláme z něj robota. A robot bude jednat racionálně.

A aby člověk takhle nerozhoupal loď, musí se sterilizovat. Jeho genom musí být odpovídajícím způsobem transformován. Musí být racionalizován postupnou přeměnou ve stroj a zároveň přidáním k němu stroje tak, aby ho stroj kontroloval. A pak se vše stane racionálním.

Tato myšlenka racionalizace – to je Velký reset. A vážení organizátoři, vládci těch Schwabů, těch nešťastných oligarchů a koho ještě  – neblbněte hlavu lidstva svými společensky odpovědnými korporacemi. Strčte si to všechno někam a zastavte tuhle komedii. Chcete tohle a jdete tam. A nikam dál se jít nedá, pokud není dynamická kostra, pokud je člověk statický.

A pokud každý den svými smradlavými nákupy, svou páchnoucí zhýralostí, svými orgiemi, svým děláním pekla na světě proměníte člověka v nešťastné zvíře, pak nám už nezpívejte píseň: „Podívejte, jaká je danost toho ubohého zvířete!“

To není danost – to je produkt. A i když je danost nedokonalá, pak velkou vlastností této danosti je jedna věc: ona se v této nedokonalosti chápe. Sama se posouvá nahoru. Nesterilizuje, nekastruje, nemění v robota, ale pohybuje se vzhůru. A to je jediná záchrana člověka a lidstva.

Humanismus není něco světského, co by se stavělo proti křesťanství. Existuje křesťanský humanismus, islámský humanismus.

Ale existují protilidské síly, jak uvnitř náboženství, tak mimo ně. A tyto síly, které se spojují, chtějí zničit lidstvo a udělat to okouzlující peklo na zemi, které popisuje Velký inkvizitor.

Armáda má na proces jiný pohled – ne jako CIA a s nimi spojené struktury.

Nechci tvrdit, že to všechno souvisí s jedním jmenovatelem. Ale když nastavíme takové měřítko, je možné se na covid a všechno ostatní dívat normálně a je možné přejít od vážné úvahy o hře založené na covidu – velké a špinavé, k nějakým konkrétním projevům něčeho. Abychom neměli vše nepodložené a aby se najednou neukázalo, že můžeme takříkajíc létat do nebes, ale na hříšné zemi ničemu nerozumíme. Rozumíme, rozumíme…

A hlavní věc je, že děláte tohoto člověka nejen nemorálním, ​​ubohým a slabým. Také z něj děláte hloupého divocha, který ani nedokáže pochopit, co přesně s ním děláte. Instinktivně se vyhýbá vašim manipulacím, chápe, že zavání zlem, má instinkt. Ale pak začne něco divoce křičet proti vakcínám nebo čemukoli jinému.

Musí pochopit rozsah problému a začít jednat jinak. Ale on to nemůže udělat, protože ho odcizují. Kdo je ten slabý, nemorální člověk? Je to člověk odcizený od rodové podstaty, jak řekl Marx. A jen toto je u Marxe důležité. Jen toto!

Tento odcizený člověk je odsouzen k tomu, co říká Velký inkvizitor: k sterilizaci, robotizaci a všemu ostatnímu. Ale odcizený!

To znamená, buď překonání odcizení a žití života (ať už se tomu říká spojení s rodovou podstatou nebo Bohem), vzestupný humanismus, vyšší humanismus. Nebo šuškanda o tom, že humanismus je, když hladíme člověka po hlavě. A pak peklo.

A když začínají člověka hladit po hlavě a neumožní překonávat překážky, stoupat, objevovat pro sebe nové perspektivy, tak vleze do pekla. V tom je charakter procesu. A covid se vynořil z tohoto charakteru.

Už Lenin řekl, že kapitalismus je minulostí a začíná imperialismus. Toto jeho dílo se nazývá „Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu.“ Geniální práce.

Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu - Vladimír Iljič Lenin |  Databáze knih

Ale nebyl sám, kdo to řekl. Byl vědec jménem Hilferding, který to zkoumal a posuzoval. Později o tom mluvil i Kautský, Marxův stoupenec a hluboký teoretik (v sovětských dobách byl znám především proto, že byl „renegátem Kautským“, jak o něm říkal Lenin). Rosa Luxemburgová a další řekli, že kapitalismus začne produkovat člověka. Že to bude ultramonokapitalismus, ultramonoimperialismus.

Pak začaly všechny moderní západní teorie a ve stejné době začala Frankfurtská škola rozvíjet marxismus. Rozvíjel ho Lukacs, Adorno, Horkheimer, Marcuse a další pokračovali. Chápe někdo z těch, kdo dnes studují marxismus, kam to směřovalo?

Pak začaly všechny tyto technotronické a jiné společnosti, netokracie a tak dále.

Svět se vzdálil klasickému kapitalismu s jeho morálkou, religiozitou, duchem rozvoje výroby, vírou v jednotu člověka a Boha. Zašel hodně daleko.

Tento kapitalismus byl hnusný, skutečně vše topil „v ledové vodě sobecké vypočítavosti“. Ale byl ještě nějak spojen se životem. V Kiplingovi byla, byť silně deformovaná, ale lidskost. A co pak začalo?

Pak začalo něco jiného. Protože pouze když ničil člověka, mohl kapitalismus vládnout, měnil se touto destrukcí, popřel svou podstatu, která vůbec nebyla v této destrukci, ale ve specifickém a velmi chybném vývoji. Pouze tím, že začal ničit člověka, vyráběl už ne věci, ne stroje a technologie, ale člověka, mohl si udržet moc. A začal to dělat!

Zastavil vývoj, vyprodukoval člověka bezvýznamného a stále bezvýznamnějšího kvůli tomu, aby se udržel. Tato nová formace – ne kapitalistická, ale nechutně postkapitalistická a ještě horší než kapitalistická – ničí tohoto člověka stále více.

Žije stupněm ničení člověka. Aby přežila tolik let, musí člověka tolikrát degradovat, ničit v něm tolik lidskosti. Zabývá se jen tím. Nezaměstnává ji nic jiného než ničení člověka a lidskosti v něm. A pak říká: „Podívejte se! To je ale divoch!“

Rozhodně. Po distančním vzdělávání a všem ostatním to nebude divoch?

Rozhodně. Když ho zahrnete pornografií, vaší sexuální osvětou, vašimi juvenilními justičními systémy, nebude z něho nemorální stvoření?

Podívejte, jak je slabý!

Samozřejmě, když člověka atomizujete, odcizujete, zavřete do fatální samoty, začne fantazírovat o jakémkoli „podzemí“. Vy ho tam zaháníte!

No, když už je takový, tak co dělat? Pojďme řezat genom. Udělejme ho alespoň racionálním. Udělejme miliony šťastných miminek a budeme jim vládnout. A abychom je vyděsili a aby s tím souhlasili, oni se už příliš přežrali ve svých kavárničkách-cukrárničkách, vystrašíme je covidem, aby se podělali a se vším souhlasili. Pak je ještě více atomizujeme a začneme je stále více přivádět k tomuto jmenovateli.

To je to, co pan Schwab a jeho Světové ekonomické fórum chystá. Ale není to on, kdo to plánoval, jemu se to prostě líbí. Chápe, že takto může zachránit postkapitalismus. A jeho oligarchové (kteří jsou všichni takovou temnou protilidskou ohavností) přizvukují. Ale nejsou to oni, kdo to dělá! Na to jsou krátcí.

Teď se někomu může zdát, že ve skutečnosti kolem covidu žádná velká hra neprobíhá. I Schwab říká, že probíhá. Velký reset je už v plném proudu. 

Přemýšlejte vždy o jednoduchých věcech. Ten covid, co to je? Řekl jsem a opakuji to nejjednodušší: epidemie nebo pandemie je určitý samostatný jev s vlastními parametry. V tomto smyslu epidemiolog není lékař. Nebo přesněji, je to zvláštní představitel lékařské komunity. Má svůj vlastní problém. Má stanovit ne nemoc a ne smrtelnost nemoci a ne fakt smrti, ale masovost smrtelné nemoci. Masovost! A pokud tato masovost není, žádná epidemie neexistuje.

Proof of Negative COVID-19 Test Needed for Travel to the United States

Umírá velmi velké množství lidí. Pokud neumírá určité procento nebo určité procento neonemocní, pak epidemiolog rozhodí rukama a řekne: „Soucítím se všemi, jsem připraven brečet, jsou mi blízcí, kteří zemřeli, ale tohle není epidemie, není to pandemie. Epidemie nastoupí, až masovost úmrtí a nemocí vzroste tolikrát.“

Počet obyvatel Ruska je 146 748 500, onemocnělo 3 050 248, tedy 2 %. Je to epidemie nebo ne? Zemřelo 54 778, tedy 0,03 %. Je to epidemie nebo ne?

Za každou touto smrtí je bolest. Vidíte tu bolest. Někdy se to týká vás osobně a vy to prožíváte. I já to prožívám. My všichni to prožíváme. Protože každá lidská smrt je ztráta něčeho nenahraditelného v lidstvu.

Musíme to nějak probrat. To znamená, že 2 % jsou nemocní (z populace) a 0,03 % jsou úmrtí v Rusku. To je epidemie? To je pandemie?

Je to vážná nemoc. Nikdo nemá právo to nazývat epidemií. Buď je nutné revidovat všechny charakteristiky epidemie, nebo uvést jiná čísla. Takhle to nelze dělat!

A proč je to možné? Protože když to nelze, ale velmi se chce, pak je to možné.

A co se velmi chce? Velký restart.

Možná ti, co jsou tady, vůbec nechápou, kam jsou vedeni. Protože si pro sebe vybrali jiné Ústředí, když se stali Justasem bez Ústředí. Ale jsou vedeni tam, k tomuto projektu Velkého inkvizitora. Předtím ale ignorují, že úmrtnost je 0,03%, a prohlásí, že je to monstrózní epidemie.

Kolik žije v současnosti na světě lidé? 7 830 458 560.

Kolik je nemocných? 80 441 307, tj. 1 %.

Kolik jich zemřelo? 1 759 604, tj. 0,02 %.

Je to pandemie?

Dobře, řekněme, že je to pandemie. Předpokládejme. Dříve ale došlo k superpandemii, nazvané „španělská chřipka“. Na ni, pokud mě paměť neklame, zemřelo asi sto milionů. Zemřelo sto milionů, ne milion sedm set! A populace byla mnohem menší. Po ní někdo začal říkat, že máme udělat „velký reset“ nebo něco jiného? Umírali, truchlili, léčili se.

Proč se to poprvé stalo „velkým resetem“? Protože reset je potřeba, a pak je možné ignorovat všechny ukazatele a říct, že ať už by ukazatele byly jakékoli, ukážeme je v televizi takovým způsobem, že se všichni budou bát. Budeme ukazovat, jak je nemoc závažná, ukazovat zemřelé příbuzné, blízké, známé. Všichni se nakonec budou bát. A v tomto stavu naprostého strachu si s nimi budeme dělat, co budeme chtít. Rozdrtíme tuto hlínu šílenou strachem, která zcela ztratila svůj lidský vzhled, a dáme jí jakýkoli tvar.

A vezmeme těmto ubohým tvorům i to ubohé, co měli – jejich kavárničky a další zábavu. Všechno jim vezmeme. Zaženeme je do samoty, šílenství, do naprosto bláznivé situace a pak z nich uděláme, co budeme chtít, a budeme tomu říkat velký reset.

Nechci říkat, že lidé, kteří to dělají, jsou všichni chytří. Jsou tam velmi chytří, velmi zlí lidé, ale není jich tolik. Ale je tu část průměrně vzdělané společnosti, která by měla alespoň něco chápat o tom, co se děje.

Vážení spoluobčané, vážená lékařská obec, vážení lidé, kteří se hrdinně angažujete v překonání určité nemoci, vysvětlete mi jednoduchou věc. Máte 1-2 % nemocných, v Rusku jsou to 2 %. Jak je poznáte? Vy už dokonce bezpříznakové uvádíte jako nemocné.

Vy je otestujete. Identifikujete je jakkoli, ale ne na základě nemoci. Máte ve skutečnosti 50 tisíc mrtvých.

Vy je neodhalujete podle skutečnosti. Vy je testujete. A vy odvážně, hrdinsky zvyšujete počet testů a přejete si postihnout stále větší populaci. Provádíte tyto testy. Zároveň získáváte rozpočtové prostředky na tuto produkci a vyděláváte na tom. Bůh s vámi, s těmi, kteří dělají kšeft, většina je zaneprázdněna něčím úplně jiným.

Můžete mi říct, jestli je u tohoto testu pravděpodobnost falešné diagnózy? Takže jste testovali člověka. Můžete mít nějaký počet lidí, které jste testovali a zjistili, že jsou nemocní, a oni jsou opravdu nemocní. A existuje určitý počet lidí, které jste lživě v souvislosti s chybou vašeho testu označili za nemocné. Je to tak? Tak to je.

Neohlupujte divočící populaci a sami sebe aritmetikou, protože existuje teorie pravděpodobnosti. Existuje tedy pravděpodobnost chyby vašeho testu. S touto chybou bude člověk falešně označen jako nemocný, ale nemocný nebude.

To je vlastnost jakéhokoli testu, ne? Všude funguje pravděpodobnost, neexistují žádné neomylné mechanismy. Jsou jen větší či menší chyby. Takhle funguje svět. Na světě není nic s chybou rovnou nule.

Jaká je pravděpodobnost chyby ve vašich testech? Nebo jaká je pravděpodobnost správné diagnózy (že test správně ukázal, že je člověk nemocný)?

Předpokládejme, že v 90 % případů (90 % – vidíte, jak jsem velkorysý!) bude výsledek správně. A v 10% je špatně.

Říká se, že tam je téměř 30 % nesprávných výsledků. Ale nechci takové narážky na velký testovací mechanismus. 10%!

Řekněme, že v 10 % je chyba. To je ode mě velmi velkorysý návrh, že? Směrem k milovníkům testů.

Předpokládejme dále, že otestujete (teď říkám schválně nesmysly) všech 8 miliard. A v 10 % případů se budete mýlit. Kolik bude podle testů falešně diagnostikovaných nemocných? 10 % z 8 miliard, to je 800 milionů. A u vás je 80 milionů nemocných. To znamená, že zvýšíte počet případů 10krát. Jen chybou testu!

Akademici, ředitelé ústavů, lídři odvětví, znáte Bayesův vzorec? Pravděpodobnost chyby prvního, druhého druhu … Chápete, o čem mluvím?

Rozšířením testovacího odvětví na všezahrnující úroveň zvýšíte chybovost. Protože procento nemocných je 1 a chybovost je 10. A čím více diagnostikujete, tím více asymptota jde tam – k chybě. Tím více se počet definovaných blíží nule ve vztahu k chybným. Zdá se to paradoxní, ale je to zákon teorie pravděpodobnosti.

Abyste konali jinak, potřebujete test s chybou 0,1 %, 0,01 %. Máte takový?! Ne!

A co vy děláte? Vy, spolu s testováním, čím více testujete, tím více shledáváte nepravdivé. Falešná pandemie vznikne, když všechny otestujete a budete zděšeni tou cifrou. Ale to bude cifra vašich chyb, ne počet nemocných lidí.

Pokud je pravděpodobnost chyby vyšší než pravděpodobnost onemocnění –  nemůžete toto testování prodlužovat donekonečna. Je to slepá ulička, nechápete to? Chápete, nemůžete  to nechápat. Pokud nechápete, pak jste zcela negramotní lidé. Ale pokud to chápete, proč to děláte?

To je jednoduché.

Děláte to z jednoho důvodu: protože vám to přikazují, protože z toho má někdo nějaký zisk, a také proto, že potřebujete dohnat počet nemocných falešně nemocnými. A dohnat tento počet nemocných falešně nemocnými potřebujete, abyste nahnali strach a dohnali pandemii, a to vše je potřeba dosáhnout pro Velký reset á la Velký inkvizitor. Nebo Huxley, nebo něco jiného – to samé.

Vše tedy začíná tím, že váš smradlavý kapitalismus selhal už na začátku 20. století. Potom v polovině 20. století, kdy před nástupem fašismu spásu přinesli sovětští vojáci. Pak se ukázalo, že úplně selhává – začali jste místo člověka produkovat tvora. Začali jste přetvářet člověka. Údajně proto, aby více nakupoval. Ne proto, aby více nakupoval, ale proto, aby v něm bylo více tohoto tvora, více bezvýznamnosti!

Pak začnete říkat: „Koukněte jaký je! Co s ním máme dělat?!  Likvidovat … Ale jak likvidovat? Bude se bránit. Nebo ho odtrhnout od „prsu“  … A jak ho odtrhnout?“

Tady vymýšlíte celou tu represivní medicínu s jejími případy, které jsem vám právě popsal.

Pak začíná nová stránka toho všeho. Proč jste během této doby tak málo pochopili o co jde u covidu? Všechno světové zdravotnictví, všechny instituce, všechna mozková centra, všechno, co je možné, pracuje. Majestáty civilizace 21. století, skvělá auta a čert ví co ještě, skvělí mikrobiologové, virologové.

A co jste pochopili? Co?! Otázkou totiž není, koho testujete, ale otázkou je, koho můžete léčit.

Naučili jste se? Rozumíte povaze nemoci? Dokážete tuto povahu onemocnění určit? Proč nemůžete?

Není to proto, že konkrétně to nemůžete určit, že to máte zakázáno dělat, protože na cestu hledání podstaty nemoci bylo vloženo tabu, zakázáno z vnějších pohnutek, které nemají nic společného s vědou.

Pokud jsou zakázány všechny normální cesty hledání a vy půjdete po těch falešných, pak nic nenajdete! Jsou-li na cestách normálního svobodného vědeckého bádání postaveni kulometčíci a zátarasy, a říkají „kdo půjde dál, udělá aspoň krok, my budeme střílet“, jak lze najít pravdu? Vysvětlete mi to! Všichni: ruské orgány moci, ruská elito, celé toto světové společenství… Kde se vzaly zátarasy?

3 komentáře

  1. Jano, díky veliké množství vložené práce – za celou sérii. Závěr – odhalení i východiska jsou ve shodě s KSB. „Lidé jsou prostě takoví – slabí, bezectní, bezvýznamní a vzpurní… „
    Východiskem/obranou jak čelit scénářům GP na ovládnutí a definitivní zotročení lidstva (ať už je realizace nazvána jakkoliv – Great reset, Velký inkvizitor…) je cesta rozvoje člověka (vzhůru po schodišti rozvoje), která vyžaduje práci a úsilí, ale zachovává lidstvu svobodu a vnáší světlo a naději do budoucnosti. Covid nás dovedl na rozcestí a dál se musí rozhodnout každý sám za sebe, kterou cestou se vydá.

Napsat komentář