Sedm let uplynulo od té doby, co byly Jerrymu Walkerovi odňaty továrny na plsť Henrym Cabotem Wintersem, Rupertem Alvinem a ostatními ze skupiny Poutnické národní banky. Dvě léta uplynula od doby, kdy porota vynesla ohromující rozsudek, že deset a půl milionu dolarů náleží panu Walkerovi. Za sedm let noví majitelé vydělali více než tu sumu pomocí toho majetku: pan Walker však dosud nedostal ani haléře. Odvolali se k Nejvyššímu soudu a konečně na podzim roku 1926 bylo sedm starých gentlemanů v černých hedvábných řízách odhodláno vyslechnout námitky. Byla to velká událost v právnickém světě bostonském: nejdráže placení advokáti v městě se vrhli jeden proti druhému, o největší sázky v dějinách. Mohl jsi být jist, že tentokráte žádný starší soudce neusne! Poslouchali den ze dne, zatím co bylo vysvětlováno a před nimi rozebíráno víc než tisíc námitek: pouhý sumář žalobcův vyplnil tři tištěné svazky.
Hádání bylo skončeno, sedm porotců sebralo svých sedm hlav, natlučených argumenty tištěného sumáře, a obrovský „seznam námitek“, aby vše mohli uvážit a o všem mezi sebou podiskutovat. Aby si mohli vytvořit úsudek, bylo zapotřebí tří nebo čtyř měsíců; ale – strašná věc: je to téměř rouhačství, mluvíme-li o tom, Rupert a Henry věděli, jaký bude výsledek! V přísné tajnosti se o tom mluvilo v rodině; netřeba se strachovat, všechno bude v pořádku!
A tak to také bylo. Dne devátého března 1927 černě odění soudcové promluvili konečně v případu Jerryho Walkera: prohlásili, že porotní rozsudek byl chybný a že soudce předsedající přelíčení měl dát ponaučení ve prospěch bankéřů-lupičů. Od té chvíle všichni bankéři-lupiči, kteří chtějí přiložit revolvery k hlavám obchodníků, mohou se jen postarati napřed o to, aby obchodníci podepsali listinu, kterou jim vše odpouštějí.
Bylo to úžasné rozhodnutí soudu, kterému bylo zakázáno obírati se fakty a jenž prohlašoval, že se proti tomu nikdy neprohřešil! Odpuštění, jež Jerry Walker musil podepsati v době, kdy se rozloučil se svým majetkem, bylo zřejmě součástí spiknutí; podepsal je nevěda, co mu udělali, a odpuštění znamenalo, že se loučí s většinou svého majetku. Tak rozhodla porota; nyní však vysocí soudcové vystoupili a prohlásili, že tomu tak není; spiknutí se skončilo dříve, než odpuštění bylo podepsáno a „nebylo tu ani podvodu ani nezákonného nátlaku, když na něm žádali odpuštění“. Aby to mohli říci, musili udělat totéž, co udělal „Web Thayer tolikrát v případu Saccově a Vanzettiově; musili zavříti oči nad spoustou svědectví, která byla zaznamenána v protokolu. Když šlo o ušetření bohatého nebo o odsouzení chudého, všichni soudcové, zdá se, byli stejní.
Bylo to velké ulehčení pro členy bostonského bankovního kruhu. Již se nemusejí bát, že se rozloučí s většinou svého bohatství, jehož nabyli v posledních několika letech! Poklepali staříkům od soudu na záda při obědě v klubu Union a řekli jim, že jsou upřímní přátelé zdravého a konzervativního obchodu. Teď lze mluviti o procesu; ani by snad neublížilo, kdybyste nabídli, že vezmete syna nebo oblíbeného synovce do banky za štědrý plat. V době míru připravuj se na válku!
Advokátský buldog Jerryho Walkera zuřivě hafal a mluvil o odvolání k Nejvyššímu soudu Spojených států; ale to vše je hloupost, řekl Henry Cabot Winters. Federální soudy se nikdy neprohlásí kompetentními. Zašel mezi přátele a sám se také oddal poklepávání zad. Velcí bankéři a advokáti, kteří se na něho dříve mračili, se nyní začali na něho usmívat. Jelikož mohou podržet peníze, pokusí se, aby mu odpustili, že jim je vnutil.
V té rozhodné době byl Jan Quincy Thornwell v Paříži a Henry mu poslal kabelogram, jenž byl dlouho předmětem hovorů v bostonských klubech a salonech „Tou test sauvé sauf l´honneur,“ telegrafoval Henry. Od světové války všichni lidé modré krve v Bostonu znají francouzsky, anebo mají sekretáře, kteří jim pomáhají, aby se mohli tvářit, že znají. Vážený president Páté národní banky v Bostonu našel rovněž někoho, kdo mu přeložil a vysvětlit zářící slova: „Vše je zachráněno, kromě cti!“ Goethe poznamenal, že každé jeho rčení stálo měšec zlata; Jerry Walker však pracoval v moderním měřítku, s přepychem vhodným vládcům zmechanizované výroby; zaplatil deset a půl milionu dolarů za toto rčení Zadního zálivu! (…)
„Nikolo Sacco, vstaňte,“ řekl soudní úředník; a Nik vstal, bledý a sešlý, oblečený v nejlepší šaty, jež měl a v nichž chodil k soudu.
„Nikolo Sacco, chcete něco říci, proč by rozsudek smrti neměl býti nad vámi vynesen?“
Nebohý Nik věděl mnoho důvodů, které chtěl vykřiknouti k celému světu. Jeho přátelé mu však radili, že by to bylo marné v jankejské soudní síni, protože špatně mluví anglicky. Rozhodl se, že nechá Barta, aby zaň promluvil; když však stál před tím šedivým starcem, jenž ho mučil po šest let, a viděl četné novináře, čekající s dychtivými tužkami, jež bleskem pošlou jeho slova do nejzazších konců světa – tu pokušení bylo příliš velké pro jeho propagandistickou duši. Devatenáct let byl Nikola Sacco v Americe, štván, pokořován, utiskován; a tady po druhé v životě, byla Amerika hotova ho poslouchat. Mluvil; a soudní zapisovatel a novináři laskavě upravili jeho zkomolenou angličtinu a svět četl:
„Ano, pane. Nejsem řečník. Nejsem příliš obeznámen s anglickou řečí, a jak vím, jak mi řekl můj přítel, můj soudruh Vanzetti promluví více, a proto jsem se rozhodl, že mu dovolím, aby mluvil i za mne.
Nikdy jsem neviděl, nikdy neslyšel, nikde v dějinách nic tak krutého, jako byl tento soud. Po sedmi letech stíhání nás dosud považují za viníky. A ti laskaví lidé jsou shromážděni s námi dnes před tímto soudem.
Vím, že rozsudek bude rozsudkem mezi dvěma třídami, utlačovanou a bohatou, a že vždy bude nepřátelství mezi nimi. Sbratřujeme lidi knihami, literaturou. Vy pronásledujete lidi, týráte je a zabíjíte. My se vždy snažíme lidi vychovávat. Vy se snažíte vztyčit hráz mezi nás a jiné národnosti, jež se navzájem nenávidí. Jsem tu dnes na této lavici, protože jsem jeden z utlačovaných. Nuže, vy jste utiskující.
Vy víte, soudce Thayere, vy znáte celý můj život, vy víte, proč jsem tu, i po sedmi letech, v nichž jste stíhal mne a mou nebohou ženu, a přece mne dnes odsuzujete k smrti. /na elektrickém křesle!/ Chtěl bych mluvit o celém svém životě, ale jaký by v tom byl smysl?“
Nemělo to smyslu a Nikola Sacco tedy usedl.
Bartolomeo Vanzetti, vstaňte,“ řekl soudní úředník; a druhá postava v kleci vstala: hubený, sešlý, z části olysalý, dosud však s kníry svislými a tak dlouhými jako jindy; byla to velká, neklidná postava v čistém černém šatu s malou černou, hedvábnou vázankou.
„Bartolomeo Vanzetti, chcete něco říci, proč by neměl býti nad vámi vynesen rozsudek smrti?“
„Ano,“ řekl Bart tiše.
A nyní sklidí odměnu za léta těžké práce v osamělé cele; z praxe, jíž nabyl, když psal dopisy, pojednání o syndikalismu, vlastní svůj životopis, román, překlad z Proudhona a dokonce i báseň o slavíkovi! Bartovi se podaří nalézti vhodná slova; s občasným chvilkovým zaváháním, ne však dlouhým; se špatnou výslovností, takže jeho řeč bude pitoreskní, ne však do té míry, aby byla protivná. Klidně, pevně mluvil, jako člověk, jenž dlouho uvažoval o svých myšlenkách; jako člověk, jenž mluví k potomkům spíše než k několika nahodilým lidem v soudní síni. Potomci, slyšte ho!
„Říkám, že jsem nevinen, nejen co se týče zločinu v Braintree, ale i pokud jde o zločin v Bridgewateru. Jsem nevinen nejen v těchto dvou zločinech, ale ani v celém svém životě jsem nikdy nic neukradl a nikdy jsem nezabil a nikdy jsem neprolil krve. To chci říci. Ale to není vše. Nejen, že jsem nevinen v těchto dvou zločinech, nejen že jsem nikdy za svého života nekradl, nikdy nezabil, nikdy neprolil krve, ale já dokonce i zápasil po celý svůj život, od chvíle, kdy jsem nabyl rozumu, za odstranění zločinu ze světa.
Každý, kdo zná tyto dvě ruce, ví velmi dobře, že jsem nepotřeboval jíti do ulice a zabíjet člověka nebo pokoušet se o loupež. Dovedu se uživit svýma rukama a žít dobře. Ale kromě toho mohu žít i bez práce pro jiné lidi, měl jsem dosti možností žíti nezávisle a žíti životem, jenž považuje svět za vyšší život, než je dobývání chleba v potu tváře.
Můj otec v Itálii je dobře situován. Mohl jsem se vrátit do Itálie a on by mne byl vždy uvítal s otevřenou náručí. I kdybych se tam byl vrátil bez haléře, byl by mi otec umožnil, že bych žil ne jako dělník, nýbrž jako obchodník nebo dozorce na jeho pozemcích… Já však odmítl vše, co je považováno za blahobyt, slávu života, pýchu z dobrého postavení, protože podle mého názoru není správné vykořisťovat člověka. Odmítl jsem vstoupit do obchodu, protože soudím, že obchod je spekulace s výdělkem na lidech, kteří jsou závislí na obchodníkovi; to nepovažuji za správné, a proto jsem to odmítl.
Nyní, řekl bych, jsem nevinen nejen z těchto věcí, nejen proto, že jsem za svého života nespáchal žádného skutečného zločinu – drobné hříchy nejsou zločiny – a nejen proto, že jsem se po celý svůj život namáhal, abych odstranil zločiny, ty zločiny, které úřední i morální právo odsuzují. Já mimo to jsem bojoval i proti zločinu, jejž morální i úřední právo schvaluje a posvěcuje, proti vykořisťování a utiskování člověka člověkem. A tak stojím-li tu dnes jako viník, v téhle věci hledejte důvod a nikde jinde…
Na nás se ukázalo, že nemůže býti na světě soudce předpojatějšího, krutějšího a nepřátelštějšího, nežli jste byl vy proti nám. Dokázali jsme to. Přes to odmítáte nové přelíčení. My víme, a vy víte ve svém srdci, že jste byl proti nám od samého začátku, dříve než jste nás viděl. Dříve než jste nás viděl, věděl jste již, že jsme radikálové, že jsme chudáci, že jsme nepřátelé institucí, v jejichž prospěšnost věříte z přesvědčení, o tom nechci diskutovat – a že je snadné v době prvého přelíčení dospěti k odsouzení.
Víme, že vy sám jste mluvil a mluvil nepřátelsky proti nám, vzpomínáme na to, jak jste námi opovrhoval v klubu ve Worcesteru. Jsem si jist, kdyby lidé, kteří vědí všechno, co jste proti nám kdy řekl, měli odvahu svědčiti, že možná, vaše ctihodnosti – lituji, že to říkám, protože jste starý člověk, a já mám starého otce – ale možná, že byste byl nyní vedle nás ve světle velmi nepříznivém…
Věříme, nyní více než kdy jindy, že válka je špatná, a jsme proti válce více než kdy jindy a já jsem rád, že jsem na odsouzeneckém lešení, mohu-li říci lidstvu: ‚Dejte pozor: výkvět lidstva žije v katakombách. Proč? Vše, co vám mohu říci, je to, že vše, co vám slíbili, byla lež, iluse, klam, podvod, zločin. Slíbili vám svobodu. Kde je svoboda? Slíbili vám blahobyt. Kde je blahobyt? Slíbili vám lepší postavení. Kde je lepší postavení?‘
Ode dne, kdy jsem přišel do Charlestownu, jeho nešťastné obyvatelstvo zdvojnásobilo svůj počet. Kde je mravní dobro, které válka dala světu? Kde je duchovní pokrok, kterého jsme od války dosáhli? Kde je bezpečnost života, bezpečnost věcí, jichž potřebujeme ke svému životu? Kde je úcta k lidskému životu? Kde je úcta a obdiv k ctnostem a dobrým rysům lidské povahy? Nikdy před válkou nebylo tolik zločinů, tolik korupce, tolik degenerace jako teď.
To říkám: nepřál bych psu ani hadu, nejnižším a nejnešťastnějším tvorům země – nepřál bych nikomu, co jsem musil vytrpět za čin, jímž nejsem vinen. Trpím, protože jsem radikál, a opravdu, jsem radikál; trpěl jsem, protože jsem Ital, a opravdu, jsem Ital; trpěl jsem více pro svou rodinu a svoje milované než pro sebe; jsem však přesvědčen, že mne můžete zabíti jen jednou, ale kdybyste mne mohli popravit dvakrát a mohl-li bych se zroditi dvakrát, žil bych zase tak, abych dělal to, co jsem již jednou dělal.
Skončil jsem. Děkuji vám.“ (…)
Madeirosovo přiznání, přiznání Lethermanovo a Weyandovo, rozhodnutí soudce Thayera vyslovené zuřivým tónem – to vše naplnilo novým životem případ Saccův a Vanzettiův. Takzvaní „slušní“ lidé – to jest lidé, kteří mají peníze, nicméně však věří v poctivost – byli pohoršeni příliš okatým projevem třídní „spravedlnosti“. Několik denních časopisů v Americe, které jsou zahroceny poněkud liberalisticky, bylo – jeden po druhém – přemluveno, aby vyšetřily případ a postupně zahájily tažení ve prospěch nového přelíčení.
Springfieldský Republican, jediný liberální deník v Nové Anglii, zahájil kampaň. Bostonský Herald uveřejnil redakční článek, který získal Pulitzerovu cenu jako nejlepší úvodník za rok 1926. „Jak se měsíce skládaly v léta a velká debata o tomto případu postupovala, naše pochybnosti vzrostly v přesvědčení a s váháním jsme konečně shledali, že jsme donuceni změniti svůj původní úsudek.“ To zasadilo strašnou ránu bostonskému konzervatismus; vždyť významné osoby, když nečetly ráno Globe, tedy četly Herald a takový úvodník zasahoval až do samého jejich trávení. Guvernéra Fullera potkal toho rána na cestě do Státního domu jeden z jeho přátel a řekl: „Viděl jste, že Herald žádá za nové přelíčení pro ty Taliány?“ I odpověděla jeho excelence: „Cože? Herald se dal na tu hloupost nachytat?“
Nyní přišel rozsudek smrti; a všechny protestní síly, jež byly soustředěny u soudu, se obrátily proti guvernérovi. „Pište guvernérovi Fullerovi! Telegrafujte guvernérovi Fullerovi!“ říkaly bulletiny a výzvy výboru pro obhajobu. Státní dům byl zaplaven dopisy. Přicházely doslovně v plných koších, několikrát za den. Nejlepší mozky světa, nejlepší a nejcitlivější duchové ustávali ve své práci a skládali takové apely, o nichž se domnívali, že by mohly pohnouti lidským svědomím a působiti na úředníka velkého státu. Utráceli za telegramy a kabelogramy, psali dopisy, za něž by byl sběratel autografů zaplatil velké sumy; a jaký byl výsledek jejich úsilí?
Výbor pro obhajobu obdržel dopis adresovaný guvernérovi a podepsaný tuctem nebo větším počtem dělnických členů britského parlamentu; žádali ho, aby se postaral o nové přelíčení. Gardner Jackson, absolvent univerzity v Amherstu, slušný člověk, byl zvolen, aby doručil tuto listinu; byl tak opatrný, že vzal s sebou zpravodaje z bostonského Globu, jenž měl na starosti Státní dům, aby ho uvedl.
Jeho excelence nebyla přítomna a tak se setkali s guvernérovým znamenitým soukromým tajemníkem. Jemu podal Jackson dopis členů parlamentu, ale tajemník se naň podíval a vybuchl: „Ach ti zatracení darebáci! Myslíte, že se staráme o takovéhle věci? Přicházejí toho plné koše a my to rovnou házíme do ohně.“ Potom se obrátil ke zpravodajovi a tázal se: „Co to, že sem přivádíte chlapíka s touhle věcí? Myslíte, že se ti zatracení Taliáni dostanou ven a budou bydliti blízko vás v Brooklině. Jak by se vám to zamlouvalo?“ To byl vtip a tajemník se hlasitě zasmál a hodil dopis na Gardnera Jacksona.
Takový byl muž, jehož rukama procházelo vše, co přicházelo ke guvernérovi v této věci. Když mu byly svěřeny dokumenty velmi naléhavé, a za několik dní bylo vypátráno, že jich guvernér neviděl, aniž o nich slyšel, tu výbor pro obhajobu zuřil a vinil tajemníka ze svého neúspěchu. Joe Randall se však smál; dodával dělnickému tisku zprávy o procesu a byl ve Státním domu ve všech hodinách denních i nočních, setkávaje se se všemi ostatními zpravodaji a naslouchaje, co se povídá. „Nenamlouvejte si nic, Nonno!“ řekl Kornelii. „Tajemník zapomíná na to, nač Fuller nechce pamatovat. Dostává dvojí plat, aby sloužil jako viník, aby bral na sebe vinu za svého pána!“
Jak bolestné to bylo pro dámy s modrou krví, které opustily útulnou výlučnost svého domova a zapletly se do veřejných svízelů kapitalistické společnosti! Kornelii Thornwellové nyní bylo dvaasedmdesát let, její vlasy byly sněhobílé, její krok již nebyl pevný – časem jí bylo nutno pomoci do schodů. A přes to byla nyní donucena měřiti svůj důvtip s chytrostí nadprodavače /velkoprodejce/ automobilů a jeho okolí. Děsivé historky Joe Randall přinášel domů o tom, co provádí „banda ve Státním domu“. Dole, pod krásnou zlatou kopulí je sklep naplněný alkoholem, zabaveným státní policií; a hlavy té „bandy“ rozdávají alkohol, nebo jej prodávají, i zákonodárcům. A ještě hroznější bylo pro smysl starosvětské dámy, že jeden z té tlupy používá lodi státní policie Lotus k tomu, co novinářská hantýrka nazývá „orgiemi“. Byly to hostiny i pitky se ženami. Všichni zpravodajové o tom věděli, ale přátelé Saccovi a Vanzettiovi musili čekat celých devět měsíců po tom, co byli Taliáni pohřbeni, než nespokojený zaměstnanec ze Státního domu všechno donesl nějakým vyzvídavým kněžím a vyšetřování bylo vynuceno. /Ovšem ne v rámci boje o životy těch „Taliánů“, ale v rámci meziklanového boje… K těm orgiím, „Epsteinovy ostrovy“ existovaly vždy jako páka na „elitu“ i jako způsob, jak zlomit jejich charakter a udělat z nich lidské zrůdy, je to prostá a velmi účinná technologie!/ (…)
Bart pracoval více i o svém románu Události a oběti. Byla to ovšem jenom velmi krátká novela: příběh přistěhovaleckého dělníka v Americe; avšak, žel, žádný magazín by neuveřejnil takový materiál! Bart si myslil, kdyby někdo poslal opis toho do Ruska, že by to tam mohlo býti uveřejněno – nebo třeba zfilmováno. V Americe chtěli lidé ovšem filmy o bohatých, nebo k chvále bohatých. Bart vložil do svého románu odstavec o filmech a četl jej nyní své přítelkyni.
Zvláštní věc: za devět nebo deset neděl zemře, uprostřed hrozného veřejného rozruchu; a náčelníci filmového průmyslu konali schůzi a rozhodli se, že jméno Vanzettiovo bude navždy vyloučeno z promítací desky a že všechny filmy, které o případu byly zhotoveny, musí být ihned zničeny. Tito náčelníci kapitalistické propagandy věděli, kdo jsou jejich nepřátelé, v tom ať se nikdo nemýlí. Bartolomeo Vanzetti řekl, mluvě k nepřátelům své slávy:
„Vyšel jsem a kráčel jsem k divadlu, doufaje spatřiti Jeníka, o němž jsem věděl, že je vášnivě zamilován do filmů. Toho večera předváděli úryvek jakéhosi románu, který zkresluje pravdu a skutečnosti; falšuje dějiny; vyvolává, pěstuje a zkrášluje všechny rozkladné city, zmatky, nevědomosti, předsudky a hrůzy; a úmyslně a obratně kazí srdce, a co více, mysli. Charaktery v těchto morbidních dramatech jsou vždy tytéž dva nepřátelské typy: jeden člověk velmi dobrý, druhý velmi špatný. Dobří jsou dobří tvorové, kteří jsou vždy dobří, vždy konají dobro, vždy jsou poctiví, a nakonec vždy zvítězí. Jejich sokové jsou vždy špatní lidé, vždy dělají věci špatné, zlé a nakonec jsou potrestáni. To je pravý opak života!
Takto uvažuje, došel jsem k divadlu. Jako obvykle, bylo ovšem zaplněno až ke dveřím. Obyčejní lidé, v nichž žije jenom srdce a mají málo mozku a ještě méně vědomostí, jsou vášnivě zaujati takovými nesmyslnými historkami a ani jeden výjev jim neunikne. Mají prudkou a nekritickou lásku k neskutečným nositelům neskutečného dobra, s nimiž sdílejí nenávisti a lásky, projevy odvážnosti a nakonec i vítězství, chovajíce prudkou nenávist a opovržení k neskutečným charakterům neskutečné zlé bandy. Pozbývají rozmyslu, pláčí, lkají, vzdychají, smějí se, usmívají, bojí se, doufají a srdce jim prudce buší, a zapomínajíce na svůj potupný kříž, opouštějí divadlo hloupější, než do něho vešli.“ /Nyní v době internetu bylo toto umění přivedeno k úplné dokonalosti. Má i podobu počítačových her, které obratně a mnohonásobně vytesávají do mozků lidí a bohužel hlavně dětí to, co sociální technologové zamýšleli. Oni dobře vědí, jak je podvědomí/nevědomí silné a jak ho využít./ (…)
Nyní, čtouc interview, Kornelie si vzpomněla na všechny podrobnosti toho výjevu; vězňové přicházejí ze svých cel, aby v centrální síni zahlédli trochu slunečního světla a rozveselili se jím. Nik se svým chlapeckým úsměvem, Bart s úsměvem dospělým a laskavým. Zpravodaj Fil D. Stong, světlý obr německého obličeje, dobře krmený a dobře oděný, na účet svých výdajů, jak se smíchem řekl Kornelii, muž něžného srdce, oplývající sentimentalitou své rasy, oněměl, když se objevili dva mužové průhledné upřímnosti a krásného idealismu, žijící ve stínu elektrické židle, tváří v tvář svému poslednímu nepříteli a nebojíce se ho. Poslouchal, zatím co ty dvě oběti mluvily; potom odešel, snaže se vystihnouti obraz toho výjevu pro čtenáře četných časopisů.
Oba muži očekávají, že zemrou. Říkají to a přesvědčení toto je vepsáno chmurnými, vážnými písmeny na tváři Vanzettiově. Na chvíli se slzy objevily v očích mladého muže, ale jeho hlas jest pevný. Nik jest ženat s mladou Italkou příjemné tváře. Mají dvě děti.
Nyní se Nik s hladkým účesem a chlapeckou tváří směje s pomocníkem šerifovým, debatujíce o vězeňské stravě.
Vanzetti pohlíží na mne laskavě, ale zkoumavě. Strašný knír zakrývá výrazná, usmívající se ústa. Přemýšlivost je v každém jeho rysu; jsou to znaky člověka, z něhož silná inteligence udělala poustevníka.
A potom letmý pohled do vězeňského života:
Shora z dílen přichází zástup šedých mužů, ruce založené, tváře bezvýrazné. Jejich kroky a obličeje splývají v jediném rytmu.
„Pracovali.“ Saccovy prsty se nervosně pohybují. „Bože, když nemohu pracovati, tak mne to téměř dohání k šílenství. Moje prsty bývaly pilné. Prosím, naléhám – dejte mi něco dělat – přikládat uhlí, cokoliv. Konečně mi dají cihlu na čištění – po třech letech. Vidíte mne nyní? Přibírám libru denně již třicet dnů.“ Výpomocný šerif souhlasně přikyvuje.
„Nejdříve mi dali k pletení košík, jako dítěti. Je to lepší než nic, ale není toho mnoho. Potom sedím samoten, sedm let, tisíce dní, a jak to vše říci: lidská povaha dovede být dokonalá – den ze dne – nic nedělat – dýchat, jíst, sedět, ležet – protože – myslím – člověk vnitřně šlechetný – ne zvíře –“
Vanzetti jemně přerušuje svého společníka. Ví, že dva návštěvníci věří ve vnucená pravidla, která drží na uzdě chybující lidstvo.
„My jsme kapitalisté,“ říká usmívaje se a ukazuje na řadu dělníků. (Mužům, odsouzeným k smrti, se nedává práce.) „Máme domov, jíme, nemusíme pracovat. Jsme neproduktivní – žijeme z práce jiných lidí. Když liberalisté mluví, tak Nikovi a mně nadávají.“
Sacco se rozveseleně chechtá. Výpomocný šerif se objeví. Náhle si člověk uvědomí, že ti dva muži zemrou v dřevěné židli, až se světu začnou letní prázdniny.
Nik a Vanzetti vidí náš nový výraz a rozumějí. Usmívají se vážně, sympaticky, jako se muži usmívají nad trampotami dítěte.
„Kdyby toho nebylo,“ praví Vanzetti, „mohl bych žíti po svém, mluviti na pouličních nárožích k pošklebujícím se lidem. Mohl bych zemřít nepovšimnut, neznám, bez úspěchu. Nyní nemáme neúspěchu. Toto jest naše kariéra a náš triumf. Nikdy v celém životě – doufám – nevykonali bychom tolik pro snášenlivost, pro spravedlnost, pro sblížení člověka s člověkem, jako teď konáme náhodou.
Naše slova – naše životy – naše bolesti – to není nic. Že přijdeme o své životy – životy dobrého obuvníka a chudého prodavače ryb – to je všechno! Poslední chvíle náleží nám – ta agonie je náš triumf!“
Nebylo to řečeno okázale, nýbrž jen prostě. (…)
Předchozí díly: