Z těchto úryvků se dozvíme, jak žili chudí lidé v Itálii i Americe a jak fungují bezstrukturní „elitářské“ filtry, jakým byl například „Šicí kroužek“ či nepsaná pravidla pozvánek na večeři do rodin s „modrou krví“, na což se vázal nejen společenský život přesně oddělující jedny „elitářské“ vrstvy od jiných méně „elitářských“, ale také možnost obdržet či neobdržet bankovní úvěr… A tím pádem i možnost přijít o celý svůj byznys, jestliže člověk charakterově nezapadl, nebo se prostě stal přepočetným a jeho těžce vybudovaný byznys žádoucím pro jiné, vyvolenější… Mimochodem i Ford měl v tomto ohledu namále, to se můžete dozvědět z knihy od Uptona Sinclaira – Automobilový král, či z knihy vnitřního prediktoru SSSR – Ford a Stalin, o tom, jak žít lidsky (volně k dispozici, ovšem pozor v novějším překladu zde https://nabojpravdy.cz/11-teorie-rizeni/111-spolecensky-system/ford-a-stalin-o-tom-jak-zit-lidsky-alternativni-principy-globalizace-novy-preklad-2024-e-kniha-a-audiokniha/, starý není kvalitní a chybí v něm asi 100 normostran textu z původního zdroje) .
Bylo teplé, klidné odpoledne a sto malých lodí se prohánělo po Plymouthském zálivu. Motorové lodice se objevily tu a tam, rybáři spouštěli sítě a chytali mořské raky; nahoře na Zámeckém vršku Bartolomeo Vanzetti seděl pod stromem, větrem ošlehaným a s četnými posunky vyprávěl příběh svého života Kornelii Thornwellové a její vnučce. [Trochu lámanou angličtinou…]
Narodil se v rolnickém domu ve vesnici Villafaletto, na březích řeky Magry, v severní Italii. Toužil po vzdělání, ale jak osud určil, jeho otec četl v novinách, že dvaačtyřicet právníků se ucházelo o místo v Turinu, které vynášelo jen sedm dolarů měsíčně; a to malému Bartovi zmařilo naději na vzdělání. V třinácti letech byl dán do učení k cukráři a otročil po patnáct hodin denně, od sedmi ráno do deseti večer, sedm dní v týdnu, s výjimkou tří hodin v neděli. Tak uplynulo šest let tohoto neradostného mládí, až konečně zdraví pod touto tíží vypovědělo službu a hoch byl vzat zpět do své rodné vísky. Po tato léta byl zbožným katolíkem a utěšoval se vírou, že jeho utrpení byla dopuštěna z boží vůle. „Rval jsem se za církev,“ řekl, směje se. „Některý kluk řekl něco velmi ošklivého a já ho přinutil, aby toho litoval.“
Potom zasáhla vůle boží ještě strašnější ranou. Jeho matka onemocněla. Oni ji miloval více, než lze vyjádřiti slovy anglickými nebo italskými. „Proto jsem byl tak rád, že sem přišla Nonna. Vždy mi připomene mou maminku. To jest příběh, který jsem jí nevyprávěl, takový strašný příběh. Matka byla velmi nemocná, takové utrpení prožívala, křičela bolestí, dlouho nemohla spáti; musil jsem choditi ven a žádati lidí, aby nezpívali, nedělali hluk. Bylo to tak zlé, nikdo z rodiny nemohl se na ni dívat, ani muž, ani dcera. Já jí musil pomáhati, musil ji držeti v náručí, musil ji – jak vy to říkáte, ošetřovati – po dva měsíce jsem se nesvlékl ke spánku. Jednoho dne zemřela v mé náruči, tolik trpěla, neznala mne již, neviděla mých slzí. Já ji uložil do rakve, šel ke hrobu, naházel zemi na svou matku. Takový žal! Víte, co praví Dante, Nonna – ‚nessun maggior dolore‘ – není tak velké bolesti na světě, aby nevzpomněla šťastných dnů v neštěstí. Pro mne však není žalu, abych v něm zapomněl, co vytrpěla má matka. Stále ji vidím a každá stará žena na světě jest mou matkou.“
Bylo ticho, zatím co kopač stok setřel slzu z očí; potom pokračoval: „Doma jsem již nemohl býti šťasten. Nedovedl jsem se smáti. Můj otec zešedivěl, velmi zestárl. Nedovedl jsem pracovat, musil jsem chodit v lesích, státi na malém mostě přes řeku, pohlížeti dolů do vody; myslil jsem si, spadnu-li dolů, nebudu tolik trpěti. Tak jsem si pomyslil, že třeba pojedu do Ameriky; jest to nová země, velká země, začnu nový život; jak to zpíváte v písni, ‚sladká země svobody‘ – Fay to zpívá ve škole. Tam jest, jak vy to říkáte, plný hrnec jídla. I řekl jsem si, půjdu do Ameriky, ne abych zbohatl, vydělám si trochu peněz, nebudu těžce pracovat, budu mít kdy ke čtení. Právě tenkrát jsem četl De Amicise, velkého spisovatele, jenž napsal ‚Cuore‘, což jest příběh mého srdce. Myslil jsem, že budu třeba socialistou, trochu socialistou, sentimentálním, laskavým, že každý člověk bude hodný, že tvoří nový svět, že každý bude šťasten, nad tím, že bude rozhodovat svým hlasem. Přišel jsem do Ameriky za tímto pěkným, jak to nazýváte, snem.“
Vanzetti se opět zamlčel a zavřel v bolesti oči. „Po ztrátě matky přihodila se mi nejhorší věc mého života, ztratil jsem Ameriku. Vy, americká dáma, tomu nemůžete rozumět, ne, nikdy, i kdybych mluvil celý den. Přišel jsem, vidím sochu Svobody – krásnou, báječnou – paradiso. Přišel Ellis Island, náhlá rána do hlavy, jako příšerný sen, inferno – brutální, nakládají s lidmi jako se zvířaty – malé děti pláčí, skrývají se v matčiných šatech. Jaký jest důvod pro takové jednání s lidmi? Proč vzbuzovat takový strach, takovou nenávist? Vyšel jsem na ulici, stojím a rozhlížím se, cizí město, mnoho automobilů, velký vlak nad ulicemi – hú, hú – nahání člověku strach. Jdu hledat domov; neměl jsem jediného přítele, každý člověk se snaží ošidit, okrást chudého přistěhovalce. Musil jsem spát v pokoji, kde bylo ještě dvacet lidí; musil jsem sháněti práci, mýti nádobí, musil jsem spáti s – promiňte, slečno Betty, to není vyprávění pro roztomilou mladou dámu…“
„Jen pokračujte,“ řekla Betty. „Není-li to špatné, aby se to přihodilo, pak to není ani špatné, aby se to vypravovalo.“
„Jest to to, co kouše v posteli – činí to člověka nešťastným – nemůže spáti. Jest to malá díra nahoře, v nejhořejší části domu, mnoho lidí, vedro. Šel jsem pracovat do restaurantu – velmi proslulý restaurant, čtete o něm v knize; chodí tam umělci, spisovatelé, přivádějí dámy na večeři. Nevím, jaké jest to tam nyní, ale když jsem tam před osmi lety umýval nádobí, bylo tam strašně špíny, stále plno páry, špína ze stropu padala na jídla, na čisté talíře; všechny splašky byly na podlaze, roura pro odtok splašků se ucpala, musil jsem státi tři palce ve vodě, celý den umývat nádobí, pracovat jako ve stoce. Mluvil jsem s mnoha muži a dověděl jsem se, že jest tomu tak v četných velkých restaurantech, vše jest jen na pohled, o čistotu se nedbá. Dělník to však nemůže říkat – kdo by ho vyslechl?
„Pracoval jsem čtrnáct hodin jeden den, druhý den dvanáct hodin. Obdržel jsem pět, šest dolarů týdně. Strava byla velmi špatná, špinavá, jako pro psa. Nemohl jsem to vydržet, myslil jsem, že onemocním; odešel jsem a odebral jsem se na venkov; hledal jsem práci venku. Jest to však velmi zlá doba – víte, Nonna, panika právě přišla, jest to velmi zlé s prací. Musil jsem hladovět, prosit o práci, někdy jsem vybral zbytky jídla z nádob pro odpadky, někdy jsem hladověl, a byl jsem tak zesláblý, že jsem již nemohl pracovati. Jeden farmář mi poskytl práci – po dvě neděle – nepotřeboval mne, ale velmi litoval chudáka Taliána – to jest po prvé, co jsem uslyšel laskavé slovo od Američana, nikdy nezapomenu na toho farmáře.
„Jest to dlouhé vyprávění, slečno Betty, a vy jistě to nechcete celé poslouchati. Dostal jsem práci u vysoké pece, přikládal jsem uhlí, to jest práce, která by zabila člověka, to vedro. Já však téměř umíral hladem, proto jsem deset měsíců přikládal uhlí. Potom jsem šel do Connecticutu, tam jsem dostal práci v kamenných lomech a pracoval jsem tam rok. Tam to bylo lepší, setkal jsem se s mnoha Italy, měl jsem domov, viděl jsem lid tančiti, večer hráti na housle. Já netančím, ale jsem rád, vidím-li přátelé šťastné. Četl jsem hodně knih, četl jsem noviny, uvažoval jsem o dělnících, o jejich životě, viděl jsem, že to není země svobody, že jest to všude stejné, že celý svět jest pro dělníka otrokárnou. Několika lidem patří půda, továrny; to jsou kapitalisté, ti lidé vydělávají a výdělek jest smysl a podstata veškerého průmyslu. Dělník jest – nedovedu to říci anglicky – to, co kupujete a prodáváte, comodita – to není člověk, to jest něco, co lze jen s výdělkem prodati. Rozumíte mi, slečno Betty?“
„Zajisté.“
„Snad vás to pohoršuje…“
„Naprosto ne. Hodně jsem přemýšlela. Co děláme /my bohatí/ s penězi, které máme? My mladí lidé zvláště – můžeme pracovati, chceme-li, a to jest od nás velmi hezké; dáváme-li však přednost něčemu jinému, můžeme ležeti na zádech a promarniti zbytek života. Ne, pane Vanzetti, neobávejte se mně o tom vykládati.“
„Rozumějte, já jsem tak nesmýšlel, když jsem přišel do Ameriky, nebyl jsem přistěhovalecký bolševik. Stal jsem se jím tady, pozoroval jsem, mluvil jsem s dělníky, přemýšlel jsem o cestě k svobodě. Byl jsem anarchistou dávno před tím, než jsem viděl anarchistický časopis, než jsem slyšel anarchistického řečníka. Když ho slyším, myslím si, to jest stará historie, jest to moje slovo z úst jiného muže!“ /Zde bych jen podotkla, že ten anarchismus byl opět jen dílem globalistů, kteří tak sváděli dělníky z cesty, kterou si skutečně mohli vydobýt svobodu a odrazovala od nich ostatní lidi, ve stylu, když to nemůžeš porazit, postav se tomu do čela. To je opět o řízení a o tom, že „každý v míře svého chápání pracuje pro sebe a v míře své nevědomosti na toho, kdo toho ví a chápe více“. Myslím, že celý ten dlouhotrvající proces zviditelňující anarchisty Sacca a Vanzettiho měl jen za účel znemožnit skutečné bolševické hnutí, které chce lepší život pro většinu, hodit ty „rudé“ všechny do jednoho pytle. Ovšem člověk míní a Pán Bůh mění, myslím, že v tomto ohledu to také vyšlo globalistům jako opičí pracka. Ostatně i v té knize je vyslovována domněnka, že většina bombových útoků zřejmě vůbec nebyla práce anarchistů, ale tajných služeb, tedy ve skutečnosti jejich protivníků…/
A Betty, sedíc s očima upřenýma na mluvčího, poznamenala: „Podobným to trochu shledávám, naslouchajíc vám!“ (…)
Pacifistům se nepodařilo zabrániti, aby Amerika nešla do války /1. světové války/, ale dosud tu byla otázka mírových podmínek, na nichž záviselo trvání boje. Proto agitace v Bostonu pokračovala – až do července, kdy námořní pěchota vzala věci z rukou irského starosty. Socialisté uspořádali průvod, aby podporovali svůj požadavek míru bez anexí a válečných náhrad. Policie vydala příslušné povolení, ale přes to se námořníci vrhli na průvod, rozprášili jej a strhali standarty manifestujících. Skončili tím, že přepadli socialistické ústředí, a co tam našli, vyházeli na ulici. Kornelie byla v tomto průvodu a zase se utkala s násilím; tentokráte však byla ozbrojena důstojností „modré krve“ a nemusila utíkati.
A co bylo nejhorší – v tom průvodu byla Alžběta Thornwell-Alvinová, dcera předsedy Poutnické Národní banky! Její jméno se neoctlo v novinách a trvalo několik dní, než nějaký pozorný přítel přinesl tuto zprávu jejímu otci. Došlo k novým scénám a Betty, přese všechny slzy a námitky, bylo opět zakázáno navštěvovati uprchlou babičku. Bylo navrženo, držeti ji v létě v některém zastrčeném koutu venkova; avšak Betty přísahala, že již nepůjde do toho hloupého Putnamova tábora. /Místa, kde se „modrá krev“ seznamovala s „modrou krví“, aby si ji snad nepošpinila sňatkem s plebsem./ „Nech mne raději na pokoji, mamičko; není vyhlídky, že bych se provdala za některého z oněch nudných mladých mužů!“
„Betty, nebuď vulgární!“
„Jsem upřímná, mamičko. Víš, nač jest Putnamův tábor. Avšak pamatuj si jednou pro vždy – moje názory znemožňují, abych kdy měla společenský úspěch – tam nebo kdekoliv jinde.“
„Co tedy chceš, dítě?“
„Chci zůstati s babičkou – stále.“
„Chtěla´s však jíti na univerzitu!“
„Rozmyslila jsem si to. Uvědomila jsem si, že na univerzitě se ničemu nenaučím.“
„Betty! Jaké hlouposti to říkáš!“
„Nenaučím se věcem, kterým se já chci naučiti. Získala jsem více tím, že jsem byla v jednom průvodu, než jsem měla za celý rok ze školy slečny Wilsonové.“
„Chceš studovati na vůdce pouliční lůzy!“
„Babička se snaží zjistiti příčiny moderní války a založila společnost, kde by se o nich učilo. Tentokráte je již pozdě, říká, ale po druhé snad zabráníme, abychom nebyli polapeni. A mamičko, uznej, že je to důležité – aspoň tak důležité, jako ženské smrti v Shakespearových hrách a cokoliv jiného, čemu se učí na univerzitě. A to je právě to, co by měl bostonský lid dělati. Když člověk má úspěch, lidé to uznají a postaví mu pomník.“
„Tak ty budeš míti pomník v Bostonu?!“
„Ne pro sebe – ale pro babičku, zajisté. Podívej se na Shawův Memorial. Lidé přišli ze všech končin Spojených států, aby jej spatřili. Ti černošští vojáci jsou mrtvi a změněni v bronz, proto jsou neškodní a hodní úcty; když to však byli živí černošští vojáci a plukovník Shaw s nimi táhl po Beacon Streetu, členové klubu Somerset stáhli rolety. Tak došlo k založení Uniového klubu – někteří lidé na Beacon Hillu byli věrni věci Unie a děd Thornwel byl jeden z nich. To jsou dějiny, mamičko; tomu však jsem se nenaučila u slečny Wilsonové a nenaučila jsem se tomu v Radcliffu. Uniový klub jest nyní vznešený a stahuje rolety před námi. Budeme však míti „Mírový klub“ nebo něco podobného a za padesát let budeme nejvznešenějšími lidmi ve městě a v předsíni klubu bude olejový obraz babičky a rodina bude hrdá jako Kašpárek z loutkového divadla.“
Tak mluvila Betty, uvádějíc podle zvyku precedenty. Zdálo se jí rozumným – co její matce bylo šíleným nesmyslem. Což nebylo zřejmé, že plukovník Shaw podporoval Abrahama Lincolna – prezidenta – bojoval za civilizaci a Kornelie a Betty se snažily ho bodnouti zezadu.
„Ano, mamičko“ – Betty se dosud nenaučila Korneliině technice sebeovládání. „Všecko závisí na tom, co řekne historie této válce. Měli jsme do ní jíti. Nebo jsme mohli přimět národy k lepším podmínkám, kdybychom byli zůstali stranou?“
Tak debatovaly, až nervy obou vypověděly službu a Debora zvolala: „Tvůj otec ztratil již s tebou všechnu trpělivost! Ocitáš se ve velkém nebezpečí, že budeš vyděděna!“
„Ale mamičko, což si vážně myslíš, že bych měla seděti a čekat, až ty a tatínek zemřete?“
„Ach, co to mluvíš!“
„Ale to, cos řekla! Já nesmím svobodně myslit, dokud vy nebudete mrtvi a dokud já nedostanu peněz. Co však mi potom prospějí? Snad bych jich použila k tomu, abych šila žluté flanelové spodničky pro chudé – tak ohyzdné, že by jich chudé ženy nenosily!“
To byl strašný výrok – výsměšek nejposvátnější instituci ženského Bostonu. „Šicímu kroužku“: skupině dam nejvyššího společenského postavení, které konaly schůzky při obědech v domech svých členek, šily pro chudé a klepaly o bohatých. Nové členky byly získávány z debutantek a tyto tvořily základ výběru pro všechny ostatní společenské činnosti; nedostala-li se dáma do „Šicího kroužku,“ nedostala se nikdy nikam. A bylo skutečně pravda, že až do nedávné doby členky šily žluté, flanelové spodničky pro chudé a ustaly v této činnosti, když již nebylo lze najít ženu, která by je nosila. Paní Rupert Alvinová byla dopálena nad domýšlivostí a nevděkem chudáků, obývajících Východní Boston a Jižní Boston, a byla pro to, aby spodničky byly šity podle starých zvyků a pak byly posílány do Evropy, kde nižší třídy vědí, kam společensky patří. (…)
Kornelie navštívila rodinu Jerryho Walkera – nemohla to opominouti, protože se již neskrývala. Rodina žila ve velkém, přestavěném domě na vršku, odkud byla vyhlídka na Záliv; člověk by si byl myslil, že rodina jest velmi vznešená, kdyby nebyl znal té strašné okolnosti, že paní Walkerová byla dcerou pittsburského oceláře. Jest těžko si uvědomiti, že člověk mohl míti všechno toto pohodlí, ba i eleganci a přece ze společenského hlediska jako by nebyl na světě. Paní Walkerová byly plavovlasá, statná dáma a její chování ke Kornelii bylo podivnou směsí úcty, vzbuzené „modrou krví“, avšak zmírněné snahou, aby se nezdála býti příliš dychtiva společenského povýšení. Podivný svět, v němž šestiminutová jízda automobilem přivede vás ze Suossovy uličky, kde vše bylo prosté a přirozené, do této výstavné budovy na vršku, kde všechna prostota a přirozenost byla zahnána jakoby kouzlem čaroděje.
Avšak to kouzlo bylo jen pro dámy! Jerry Walker, jenž začal život jako poslíček, rád rozmlouval s Kornelií o oněch dnech; a o tom, jak guvernér mu pomohl k rozběhu. Rád mluvil o svém obrovském obchodu, který organisoval podle nového systému. Nejsa spokojen tím, že mu patřily všechny továrny na plsť v Nové Anglii, založil řetěz podniků, které měly vyráběti věci z plsti – bačkory, klobouky, potřeby pro nemocnice; měl podnikatele, kteří rozprodávali tyto výrobky, a nechtěl ustati, dokud by neměl malé obchody a dokonce i ovce, aby měl svou vlnu. Byl tím vším zaujat – chvastavý mužík se štětinatými, plavými vlasy, podobnými srsti bulldoga. Byl nesmírně sebedůvěřivý, velký obchodní organisator, jenž o sobě ví, a často to říkával, dodávaje proroctví. Velmi nebezpečný stav mysli v Nové Anglii, kde všecko jest obestřeno tajností a instinktivním odporem ke každému, kdo příliš mluví. Kornelie si vzpomněla na poslední rozmluvu mezi svým manželem a Rupertem Alvinem, již zaslechla a jejímž předmětem byl Jerry Walker a jeho továrny na plsť. Bylo pochopitelné, proč Rupert byl tak zaujat proti tomuto chvástavému vetřelci a proč se stavěl proti tomu, aby ovládl velký novoanglický průmysl, obviňuje ho ze všech zločinů v obchodním seznamu.
Právě v této době potřeboval Jerry Walker rozšířiti svůj obchod, aby stačil válečným potřebám, a potřeboval koupiti suroviny pro vládní objednávky. Měl by nakupovati rychle, protože cena vlny stoupala den ze dne, nemohl však sehnati bankovní úvěr. Všichni ostatní úvěr dostávali, ale od něho bankéři ve skutečnosti žádali převzetí jeho podniků.
Byl to vývoj situace, které Kornelie jasně rozuměla; neměla však práva mluviti o tom, ani ne s Betty. Ta se dozvěděla od Lucie o nesnázích jejího otce, pana Walkera a byla znepokojena, protože mezi lidmi, kteří drželi karabáč v ruce, byl její otec a její strýc, Jan Quincy Thornwell, předseda Páté Národní banky. „Babičko, nevím mnoho o bankovnictví a nemyslím, že ty toho mnoho víš, ale nemohu se ubrániti myšlenky, že se tady jedná z protekce. Pan Walker nikdy neměl na klobouku stuhu některého harvardského klubu a jeho manželka není v „Šicím kroužku“! Nemyslíš, že je to tím?“
„Jednou jsem slyšela od prastrýce Abnera,“ odpověděla Kornelie, „že bankovnictví jest soukromým hájemstvím lidí modré krve, jeslemi pro krmení synů, vnuků a bratranců.“
„Ale, babičko, to není spravedlivé! Tatínek a strýc Jan mohou dostati všechny peníze, kterých potřebují, z vlastních bank…“
„Ne, drahoušku, to nemohou udělat – to by bylo proti zákonu.“
„Nebylo by u nich proti zákonu, kdyby je půjčili jeden druhému, že? Nebo strýčkovi Jamesovi, nebo členům rodiny? Jistě jsi nikdy neslyšela, že Thornwellovské přádelny by se musily doprošovati úvěru. Pan Walker jest příjemný pán, jenž vybudoval svůj obchod těžkou prací a ne rodinnými úsluhami. Kdybych věděla, že to pomůže, promluvila bych o tom s tatínkem.“
„Ne, drahoušku, raději se do toho nevměšuj. Tvoji rodiče by řekli, že se Walkerovi snaží využíti tebe.“
„Proto jsou, myslím, neradi, že jsem sem šla. Smím znáti jen lidi, kteří přicházejí k nám na večeře.“
Kornelie se zasmála. „Drahé dítě, nás zneklidňuje, známe-li dobře lidi, kteří přicházejí ke stolu s pokryteckými tvářemi.“