Betty šla do Radcliffu /Radcliffe College – ženská odbočka Harvardské univerzity/. Byl to kompromis sjednaný mezi ní a rodiči; bude-li mýti úctyhodné učitele a bude-li čísti zdravé a poučné knihy, které jí poradí, může bydliti v bytě své babičky, a ve volných chvílích se stýkati s anarchisty, socialisty, nevěrci a německými agenty. Byl to zápas, v němž Debora a Rupert prohrávali, protože měli jiné věci, na něž museli mysliti, kdežto Betty měla jen své odhodlání žíti s babičkou. Konečně, kdo může býti úctyhodnější, nežli babička? Lze si představiti chvályhodnější touhu mladé dívky, nežli aby mohla ošetřovati starší vdovu, osamělou a ochuzenou? [No, vlastně tu babičku v knize tak trochu zachránila před umístěním do blázince, obvyklého to místa pro „odpadlíky od modré krve“, existence sufražetek, které znala a které mohly vyvolat skandál, pokud by se tak stalo.] Bylo opravdu skandálem vzepříti se podobnému přání; říkalo by se tím světu, že Kornelie má podezřelý charakter!
Betty umístila několik svých knih a svoje šaty v pokojíku a obě ženy byly tak šťastny jako novomanželé – objaly se pokaždé, když se setkaly. Černoška přicházela nyní denně – protože Alvinovi trvali na tom, že budou platiti polovinu výloh za domácnost. Bettin malý automobil byl v nedaleké garáži a vždycky, když pršelo nebo sněžilo, muž z garáže s ním přijel před dům a Betty zavezla babičku na anarchistické, socialistické, nevědecké, pacifistické nebo germanofilské schůze. Nebo seděly večer doma a studovaly podvratné knihy v červených vazbách, jichž bylo nyní přes sto na babiččiných poličkách – pan Longfellow, pan Emerson a dr. Holmes byli přestěhováni do bedničky pod postelí. Betty se trochu podívala na své kolejní studie a potom se věnovala studiu Bertranda Russella o světovém imperialismu. Jest nejpohodlnější míti úctyhodného šlechtice, bratra barona, jehož pak lze uváděti proti Siru Leslieovi Buttockovi a Siru Syphonovi Scotchovi!
Bylo dobře, že toto idylické uspořádání bylo v proudu před druhou či bolševickou revolucí v Rusku. Ovládnouti v rodinných věcech můžeš, máš-li devět bodů z deseti, stejně jako v revolucích, a nebylo snadněji možno vypuditi Betty z babiččina bytu na severní straně Beacon Hillu, než bylo vypuditi Lenina a Trockého z Kremlu. Jaké však to bylo duševní utrpení pro Alvinovu rodinu, pro Wintersovy, Scatterbridgeovy a celý Thornwellův kmen! Tvář války se změnila v deseti děsných dnech! Východní fronta se zhroutila a milión nebo dva milióny Němců byly uvolněny k zaplavení západní fronty! Rusko bylo mimo válku a kromě Ameriky nebylo nikoho, kdo by vstoupil na jeho místo! A na více než šestině zemského povrchu byla rozpoutána rudá revoluce! Troufalí, nízcí dělníci, odváživše se zmocniti celé vlády, vyzývali své soudruhy v jiných zemích, aby následovali jejich příkladu!
Všechny majetkové zájmy civilisovaného světa se soustředily proti tomuto nebezpečí a největší stroj propagandy v dějinách byl uveden v chod. Aby byla na chvíli zachráněna situace, musí býti Lenin a Trocký německými agenty; proto byla padělána spousta listin, ověřená zahraničním ministerstvem, a otiskovaná na prvních stranách novin. Potom přišla zvěrstva – pro něž malá Belgie byla divadelní zkouškou. Kanceláře pro výrobu hrůz byly zřízeny v každém pohraničním městě od Helsinek do Vladivostoku a krutost a krveprolití, nevyhnutelné při velké revoluci, byly tisíckráte zvětšeny. Byla to svatobartolomějská noc v Rusku, kdykoliv některý americký časopis šel do tisku. Sovětská vláda se hroutila jednou týdně a Lenin uvrhl Trockého do žaláře nebo byl zavražděn Trockým střídavě v odpoledních vydáních novin. Poplach s „volnou láskou“ stal se základem nejoplzlejšího podvodu věků a padesát miliónů žen bylo znacionalizováno v jedné, obrovské orgii. Každá slušná žena v Americe v to věřila a tak bylo možné, aby president Wilson začal svou soukromou válku proti ruskému lidu, na vzdor ústavě, ač strávil svůj život jejím zdůrazňováním.
Od té doby hlásání rozumných mírových podmínek přestalo býti společenskou funkcí, sportem řečníků po obědě a stalo se zločineckým spiknutím, vedeným malými skupinami v horních pokojích, kde byly rolety staženy a kde vstup byl dovolen na heslo. Krátce, stalo se to „bolševickým spiknutím“. Což to nedokázali bolševici sami, sjednavše s Německem mír; což to nebyla zrada demokracie a svobody? Což nezhoršili věci prohlídkou carských archivů a neuveřejnili tajných smluv, podle nichž se spojenci dohodli, že rozdělí velkou část světa bez jakékoliv demokracie nebo svobody domorodého obyvatelstva? O jednom kentuckém plukovníkovi se vypravuje, že byl otázán, proč srazil jistého muže k zemi. „Nazval vás lhářem?“ „Hůř než to, on to dokázal.“
Kromě jednoho časopisu všechny ostatní americké noviny ignorovaly tyto smlouvy a Kornelii a pacifistům se to zdálo zradou na národech. Co však mohli pacifisté dělati? Kdyby některá skupina je rozšiřovala, mohla očekávat, že její úřadovny budou přepadeny a její majetek zničen [ovšem zcela určitě demokraticky]; kdyby jich jednotlivec použil k agitaci, znamenalo to, že bude napaden davem, žalářován, že mu bude znemožněn styk se světem, že bude pomazán dehtem a peřím, ztlučen důtkami, a snad i pověšen na telegrafní tyč.
Ani okolnost, že jste bydlili v dohledu pomníku na Bunker Hillu a „Funell“ Hallu, neposkytovala ochrany. Vnukové „davu v černých šatech“, který táhl Williama Lloyda Garrisona ulicemi s provazem kolem jeho pasu, snažili se nyní zachrániti svoje francouzské a britské úpisy. Nemělo již významu, že město mělo irsko-katolického starostu; katolická církev byla jedním z majetkových zájmů, které se sdružily proti „bolševictví“. Městští policisté, vládní tajní agenti a armáda vyzvědačů a informátorů, placená bohatými vlastenci, vloupala se do úřadoven a domovů v kteroukoliv denní nebo noční hodinu, odvlékla tajně lidi a držela je tak dlouho, pokud to považovala za nutné; krátce, tito lidé by páchali všechny zločiny, kterým se měli snažit zabránit, a zničili by nenapravitelně ústavu, o níž hlásali, že ji zbožňují.
Do tohoto údolí půlnočního stínu vešly Kornelie Thornwellová a její vnučka, držíce se za třesoucí se ruce. Jak se ukázalo, nebyly v osobním nebezpečí; vlastenci málokdy znepokojovali bohaté lidi, zvláště ne ty, kteří měli za sebou „rodinu“. Člověku, jenž na to pohlížel zvenčí, byl tento „bílý teror“ jako šílené zuření a zprvu bylo těžko pochopiti, že jej řídí bystré mozky, že výbuchy lůzy byly připravovány chytrými gentlemany, sedícími v otáčivých židlích. Ti pánové by byli rádi postrašili vdovu po guvernérovi Thornwellovi a přiměli ji k mlčení; kdyby však se jim to nepodařilo, nechtěli prohlašovati světu její zradu tím, že by ji zatkli. Důvod toho byl, že rozhodnutí záleželo na Henrym Cabotu Wintersovi a Rupertovi Alvinovi, kteří přispěli značnými sumami na obranné společnosti a zasedali v poradách, kde seznamy byly prohlíženy a kde bylo rozhodováno o směrnicích činnosti [navíc se občas takoví odpadlíci hodí pro začlenění do jejich špinavých plánů třeba tím, že budou hájit Sacca a Vanzettiho, aby se proces řádně protahoval a pěkně zviditelňoval].
Kornelii se stalo jedině to, že její uklízečce bylo přikázáno, aby každého večera zachovala obsah jejího koše na odpadky; jedna z jejích dávných přítelkyň ze „Šicího kroužku“ se objevila a oznámila, že jest obrácena na pacifismus, vstoupila do všech spolků, k nimž patřila Kornelie, chodila s ní do schůzí, byla zvolena do výkonných výborů. Potom podávala podrobnou zprávu o všem, co se tam dělo, se seznamem členů a přispěvatelů a s rukopisy všeho, o čem bylo uvažováno, hodí-li se to k uveřejnění. [Pokud se jim podaří zřídit digitální koncentrák, nebudou již podobné agenty potřebovat. Umělá inteligence jim bleskově každého vyhodnotí podle jeho dat na internetu.] (…)
Vztahy Betty Alvinové k Walkerově rodině byly zvláštní. Celá rodina byla nesmírně vlastenecká a byla názory a chováním Bettyným a její babičky pohoršena tak, že pro to neměla slov. Měli však rádi Betty, a kdyby byla přijela do Plymouthu a nebydlila u nich, bylo by to zdůrazněné odcizení. Ovšem Bettina matka si vykládala jejich pozvání nejhorším způsobem, pravíc, že Walkerovi raději uznají „rudou“ modrou krev nežli vůbec žádnou. Betty tomu však nevěřila a udržovala přátelství s Lucií v Radcliffu a doma, pečlivě se vyhýbajíc projevu, který by nebyl vítán jejími hostiteli.
Pan Walker se objevil jen jednou za její návštěvy. Měl větší starosti než kdykoliv jindy, a bylo to vidět v každém rysu jeho tváře – opravdu strašný doklad toho, co šílený spěch obchodu působí svým obětem. Paní Walkerová mlčela a obírala se pilně svými pracemi a Lucie otálela, má-li vůbec něco říci; Betty to z ní však konečně vyloudila – pan Walker jest přesvědčen, že v bostonské bankovní skupině jsou rozhodnuti připraviti ho, o jeho obchod, a muž, jenž jest v čele tohoto tažení, jest Bettin strýc, Henry Cabot Winters. Tato informace přicházela panu Walkerovi z četných pramenů: ve všech nesnázích plstěného průmyslu pan Winters stál za scénou a tahal za drátky.
Jen si to pomysli, zvolala Lucie – tady jsou podniky, které minulého roku vynesly čistých milión a čtvrt dolarů a letos měly vynésti ještě více; přes to však majitel nemohl získati půl miliónu dolarů úvěru v kterékoliv bostonské nebo novoyorské bance! Všichni drželi pospolu; jestliže banky, kde jste měli běžné účty, vaše vkladní banky, jak byly nazývány, odmítly „potvrditi vaši směnku“, nuže, potom ji nepřijala žádná banka. Plstěný průmysl měl zvláštní ráz, neboť prodeje byly uzavřeny záhy v roce, ale platy se dály teprve na podzim, což znamenalo, že průmysl bez úvěru byl bezmocný; bankéři to velmi dobře věděli, a pan Walker měl stále úvěr, rok po roce, jako samozřejmou věc. Letos potřeboval více v důsledku svých válečných objednávek a zvýšené výroby; bankéři provedli darebáctví, že mu ho naslibovali a lákali ho z měsíce na měsíc, nenaznačivše mu ani zdaleka, že něco není v pořádku, až teprve v poslední chvíli, kdy bylo splatno jedno sto nebo dvě stě tisíc dolarů ve směnkách, a náhle mu bylo řečeno, že je bude musiti honorovat. Lucie říkala, že pro takové jednání musí býti nějaké důvody; a pan Walker byl přesvědčen, že Henry Cabot Winters kuje pikle, aby ho zničil.
Bankéři dali prohlédnouti účetní knihy pana Walkera odborníky a prohlásili, že bude potřebovati tři milióny, aby to vydržel do podzimu. Chtěli, aby zaplatil sedmadvacet procent za použití těchto peněz; pan Walker nečinil námitek proti takové sazbě – jeho výdělek to snese; nevěřil však, že opravdu dostane ony tři milióny. Když přišel čas, tu byly další výmluvy a odklady, a on bude donucen odevzdati akcie svých společností bankéřům. Měl dvacet velkých továren toho nebo onoho druhu, všechny pracovaly dnem i nocí, zaměstnávajíc přes osm tisíc mužů; konal to, o čem panovala domněnka, že je to vlastenecká práce pro válku – avšak vláda by mu nepomohla ani dolarem a nehodlala ho chrániti od tohoto spiknutí bankéřů.
Betty donesla tu historii Kornelii. „Je možné, že jest to pravda, babičko? Dovedl by strýček Henry něco takového udělati?“
„Lituji, drahoušku, že musím říci, že má takovou pověst.“
„Ale babičko, on tak nevypadá!“
„Muži mají rozdílné směrnice pro své přátele a pro cizí lidi. Strýc Henry zbohatl a jakživ nevyrobil nic, pokud já vím.“
„Ale babičko, to by byla strašně ničemná věc, kterou by provedli panu Walkerovi!“
„Tak to chodí ve světě obchodu. Pozoroval jsem to a mlčela jsem – po čtyřicet let. Slýchávala jsem věci, o nichž Henry, James a tvůj otec rozmlouvali s tvým dědečkem. Josiáš to dělal jiným – a potom posléze někdo to provedl jemu. Věřil velkým bankéřům v Novém Yorku – Morganově skupině, protože mají tak úctyhodné jméno. Vložil vše, co měl, do papírů železnice New Haven, a ti novoyorští bankéři to prostě vyplenili, ukradli všechny dolary, a akcie klesly ze dvou set šestačtyřiceti na šestnáct, dobře-li si pamatuji. Slyšela jsem, že tvůj děd povídal, že měl tolik newhavenských akcií, že jimi mohl vyplniti hudební síň do stropu, ale to nestačilo na zaplacení jeho dluhů.“
„Proto má strýček James přádelny a „Hillview“?“
„Ano, proto. Desetitisíce lidí se octli v horším postavení, vdovy, děti a staří lidé. Všechen tento pokles novoanglického průmyslu, o němž slyšíš, ve skutečnosti se datuje z doby, kdy jsme uvěřili Morganově skupině; tenkrát polapili asi pět set miliónů dolarů z této části země.“
„Ale babičko, pakli strýček Henry si takto počíná vůči panu Walkerovi, pak se to ve skutečnosti rovná banditství!“
„Ano, ovšem; to však nesmíš říkati svému otci ani svým strýcům; nepřijali by to laskavě od dvacetileté dívky.“
„Jednou budu starší,“ řekla slečna Betty. (…)
Byl nejvyšší čas poslati lehce vzrušitelné mladé bouřliváky ze země; rodina si to den ze dne jasněji uvědomovala. Ukázalo se totiž, že podpis příměří neznamenal mír; ba ani podpis mírové smlouvy by ho neznamenal. Naše vojska měla zůstati v Německu; a co hůře, měla zůstati na Sibiři a v Archangelsku a vésti soukromou válku presidenta Wilsona proti ruskému lidu. Americká armáda a námořnictvo měly sloužiti jako světová policejní moc pro kapitalistický systém. Právě to, co Kornelie spatřila, že bostonská policie udělala v Plymouthu, to národní policie měla dělati všude po Evropě a Asii, někdy pod naším, jindy pod britským vedením. A kterékoliv osoby doma by něco namítaly proti tomuto programu, byly by sraženy k zemi tak zvaným vyzvědačským zákonem; tento zákon byl přijat k potrestání nepřátelských vyzvědačů a sloužil nyní k žalářování amerických občanů, protože protestovali proti útokům na přátelský lid bez prohlášení války.
Byla to bílá hrůzovláda. Byla vedena částečně lůzou a částečně policejními a vládními agenty, jednajícími jako lůza, a měla za svůj cíl zničení všech prostředků, kterými by se americký lid dověděl, jak jest plýtváno jeho krví a jměním. Nezastavila se před žádným zločinem; vymahači zákona v městě, státě a národě se stali vůdčími kriminálníky. V Novém Yorku se pokusili čtyři ruští hoši a jedna dívka, všichni nedospělí, rozdávati leták protestující proti invasi do Ruska; policie se jich zmocnila a byli mučeni, až jeden z nich zemřel; ostatní byli souzeni federálními soudy a byli odsouzeni na dvacet let do žaláře.
Takové věci se dály všude po celé zemi a způsobovaly nesnáze u dobře smýšlejících osob, jako byla Kornelie, které se snažily hájiti ústavního postupu. Jak mohla žádati svého přítele Vanzettiho, aby stížnosti dělnictva byly urovnány politickou činností, když socialističtí kandidáti byli znovu a znovu vyškrtáváni z hlasovacího lístku, anebo když byli zvoleni, byla jim odepřena jejich místa? Jak ho mohla vyzývati, aby poslouchal zákona, když zákonodárci a úředníci sami ho neuznávali? Asi před dvěma lety jí Vanzetti prohlásil: „Kapitalista je nejbojovnější člověk na světě“; a nikdy kapitalista nepracoval namáhavěji, aby dokázal, že anarchista měl pravdu.
Oběti Bílé hrůzovlády oplácely rány; a udeřily-li slepě, stalo se to tak, jak tomu byly naučeny. [Nebo to vůbec nebyly ony, ty oběti, a šlo o provokaci, která by napomohla k jejich dalšímu potlačování. Tyto úvahy jsou dále v této knize.] První květen byl příležitostí k oslavě ruské revoluce všemi, kdož v ni věřili; a den před prvým květnem došel poštou balíček do domu amerického senátora ze státu Georgia, jenž byl zvlášť proslulý pronásledováním rudých. Balíček byl otevřen černošskou služkou, vybuchl a roztrhal ji na kusy. To vedlo ke kvapnému pátrání a k nalezení asi dvaceti bomb na novoyorské poště; byly adresovány různým čelným osobám a byly zadrženy, protože nebyly dostatečně frankovány. [K smíchu…]
Přišel první květen v Bostonu s onou děsnou zprávou na přední straně novin. Socialisté chystali několik schůzí – a byla to zákonitá strana, nehlásající v žádné formě násilí. To však byl rozdíl, který noviny a osoby je kontrolující dychtily skrýti. Když posluchači vyšli z jedné síně a pokusili se jíti pochodem do jiné síně, kde byla jiná schůze, tu se na ně vrhlo tři sta policistů a dav vojáků a námořníků, dokonale „amerikanizovaných“ jednoročním pobytem v Evropě. Socialisté a mnozí nevinní mimojdoucí, kteří náhodou vypadali jako cizinci, byli prohnáni ulicemi, vyhledáváni v obchodech, kam se uchýlili a ztlučeni do bezvědomí. Policie je naložila do patrolních vozů a potom ty, co byli ve voze, tloukla obušky přes hlavy; naložili je na nákladní automobily a dovolili vojákům a námořníkům, aby je bili – dočista byly případy, že policisté půjčili své obušky členům davu, kteří myslili, že s některými oběťmi bylo nedostatečně naloženo. Udělali nájezd na druhou síň a zbili přítomné; rvaní pokračovalo po dvě nebo tři hodiny, až čtyři osoby byly zabity a sto šestnáct odvlečeno do vězení. Mezi nimi byl syn Borise Sidise z Harvardu H. W. L. Dana, vnuk Henryho Wadswortha Longfellowa a Richarda Henryho Dany.
Tak znovu slyšela Kornelie, jak dopadají ořešákové obušky na lidské maso a kosti. Tentokrát to Betty také slyšela a obě musily utíkat, co jim nohy stačily. Vskočily do taxametru a ujížděly domů, obě se třesoucí, že sotva vládly rukama, obě bledé a zděšené, plné směsi strachu a hněvu. Strávily několik hodin napětí pohromadě, telefonujíce, aby zvěděly, kdo byl zabit, kde byl zraněn a kdo byl zatčen; potom obstaraly advokáty a majetné lidi, aby zaplatili záruky – všechno to byly běžné práce zkušenému „radikálovi“ a tak neobvyklé novému člověku, jenž dosud věří ve svou zemi.
Ráno Kornelie půjde k soudu a snad se přihlásí jako svědkyně. Betty nemohla učiniti nic než vrátiti se do koleje, býti zticha a doufati, že to na ni nikdo nepoví rodičům. Neměla v úmyslu zrušiti svůj slib – jak však někdo mohl věděti, že návštěva socialistické schůze bude nepořádným chováním?
Soudce Heyden byl městským úředníkem, jenž předsedal při přelíčení, byl to majestátní gentleman, vzor všech lidí své třídy. Avšak pod tlakem svého prudkého vlastenectví zapomněl na svou důstojnost, rozběhl se a pronášel řeči plné frází – a to ne proti policii, že půjčila své obušky ke ztlučení socialistů. Nepotrestal jediného útočníka, ale poslal oběti do žaláře na různé lhůty. „Nevzdělaní a převzdělaní,“ zněl jeden z jeho úšklebků – což znělo podivně v Bostonu.
Dalo se očekávati, až příští dávka bomb vybuchne, že jedna z nich poboří průčelí domu soudce Heydena. Za vlády sultánů v Cařihradě se říkalo, že stav sociální nespokojenosti lze posouditi podle počtu ohňů, které se udály v městě; když počet nepřiměřeně vzrostl, někteří úplatní úředníci byli odstraněni a ohně se zmenšily. V Bostonu to však nejde tak snadno jako ve starém Turecku; Boston jest puritánská pevnost a její vládcové jsou tvrdohlaví. Čím četnější jsou bomby, tím je větší počet příčin, jimiž jsou způsobovány výbuchy.