Je to kniha amerického spisovatele, publicisty a levicového politika z románového cyklu o Lennym Buddovi, ve výčtu dílů jsou uvedena léta, kdy knihy napsal:
- World’s End (1940) – česky Konec světa
- Between Two Worlds (1941) – česky Mezi dvěma světy
- Dragon’s Teeth (1942) – česky Dračí zuby
- Wide Is the Gate (1943) – česky Brána je dokořán
- Presidential Agent (1944) – česky Presidentův agent
- Dragon Harvest (1945) – česky Dračí sklizeň
- A World to win (1946) – česky Svět na vahách
- Presidential Mission (1947) – česky Velké poslání
- One Clear Call (1948) – česky Svítání
- O shepherd, speak (1949) – česky Pastýřův hlas
- The Return of Lanny Budd (1953) – česky Návrat Lannyho Budda
Ten první díl Konec světa začíná rokem 1913 těsně před začátkem 1. světové války. Důležité je, že ty jednotlivé díly psal v letech 1940 až 1953, tedy ještě za dost čerstvé paměti tehdejších událostí, tehdejšího informačního pole. Je to tedy rozsáhlá práce, ale celkem čtivá, a dá se říci, že se jedná o románové podání průběhu určitého úseku dějin, viděno očima mladíka ze zámožné rodiny levicového zaměření, který měl dost prostředků, aby mohl pozorovat a rozvíjet své úvahy.
Samozřejmě, že je ta kniha psána z pohledu geopolitiky, a má v člověku zabetonovat takové pojetí průběhu událostí, že k nim dochází náhodně podle toho, jak se jednotliví aktéři zachovají (což samozřejmě také svou váhu má, ovšem nic to nemění na dlouhodobě sledované strategii globálního řízení, které má prakticky pro všechny případy vývoje situace připraveny různé variantní taktické scénáře – levicový, pravicový, ekologický…). Vzhledem k rozhledu autora a jeho zřejmě skutečně levicovému zaměření tam člověk se znalostí Koncepce sociální bezpečnosti najde dost zajímavých informací, aby si doplnil obrázek své mozaiky. Je to pohled na tehdejší dobu očima současníka. Takže začínám další literární řadu úryvků, které považuji za zajímavé. Hrdina je v knize nemanželským synem amerického zbrojařského průmyslníka, žije ve Francii a má přátele z Německa a Anglie, čímž pokrývá dost široký okruh, aby čtenáře seznamoval podrobněji s děním v této části Evropy i v USA.
Zatím jsem přečetla čtyři a půl dílu (jeden zprostředka), ale musím říci, že se tam jako červená linka vine zrada levicového programu sociální demokracií, vyskytující se prakticky v politickém poli všech států. V té době (a nejen tehdy) byla sociální demokracie jednou z nabídek globálního řízení, jak vypustit dělnickou páru tak, aby to k ničemu nevedlo. Ne náhodou je i z této knihy vidět, že skutečně surově to odnášeli především komunisté, kteří chtěli ty změny skutečně provést. O bolševicích ani nemluvě, ti už je v SSSR uskutečňovali!!! Bohužel se autor SSSR příliš nevěnuje, zmiňuje jejich úspěchy vždy velice letmo a bez důrazu (ještě jsem to ovšem nedočetla). Každému bych doporučila, aby si před četbou tohoto románu přečetl Fučíkovu Zemi, kde zítra již znamená včera popisující tu dobu v roce 1930 i s retrospektivními pohledy, čímž se prolíná s autorovými prvními třemi díly.
Také se vše stále točí okolo peněz, což není divu, jsou tím nejúčinnějším nástrojem, jak někde v něčem vývoj pobídnout a jinde ho udusit. Jen bych zdůraznila, že peníze jsou stále jen NÁSTROJEM. Cíle řízení zůstávají stejné – udržet „dobytek“ v podřízenosti a nedovolit mu rozvíjet se více, než je pro globální „elitu“ přínosné vzhledem k jejímu parazitismu, jinými slovy, ponechat mu zdrojů pokud možno mírně pod životní minimum, aby na každé etapě technologického vývoje fakticky živořil. Takže samy peníze jsou obvykle cílem jednotlivých obslužných státních „elit“, které netuší, jaké úkoly tím zároveň plní, k čemu jsou možností jejich vydělání fakticky vedeny…
A teď již k úryvkům. Mé poznámky jsou v hranatých závorkách a zvýraznění textu je také moje.
To byl postoj, který chtěl jeho otec zaujmout. Buddové se nezabývali žádnou válkou; Buddové vyráběli zbraně a nikomu nedávali přednost. I uprostřed všeho vzrušení a zmatku nalezl otec čas, aby mu vštěpoval tuto zásadu. „Budu se muset vrátit do Newcastlu, vypomoci otci a bratrům; a nechci, aby můj syn vlezl zatím tady někomu do pasti. [V tom smyslu, aby se nenechal pobláznit vlastenectvím, nevstoupil do armády a nešel válčit s jednou ze stran 1. světové války.] Nezapomeň, že ještě nikdy nebyla válka, ve které by bylo právo jen na jedné straně. A pamatuj si, že ve válce obě strany lžou, jako když tiskne. To je součástí boje – udržovat náladu vlastních lidí a získávat spojence. Pravda je všechno, co je uvěřitelné. Na to si vzpomeň, kdykoli budeš číst noviny.“ [Válka je nástrojem globálního řízení, takže toto je pravda, ze které se ovšem vyčleňuje Velká vlastenecká válka, ve které bolševici bojovali za lepší život pro většinu a tudíž proti základnímu scénáři globálního prediktoru.]
A pokračoval na příkladech, aby mu dokázal svou věc. Řekl mu, jak Bismarck padělal telegram, aby francouzsko-pruská válka začala, když byl na ni připraven. Vyprávěl mu o intrikách carské vlády, nejdespotičtější a nejúplatnější v Evropě. Vysvětlil mu, jak velké finanční zájmy, ocelové kartely, olejové [myšleno ropné] a elektrické trusty a banky, které je financují, kontrolují současně Německo i Francii. Mají majetky v obou zemích a budou dbát na to, aby tyto majetky zůstaly neporušené; vydělají biliony na této válce, nakoupí si další majetky a budou ještě většími pány, ať dopadne válka jakkoli.
„A to je dobře,“ pokračoval jeho otec; „je to jejich záležitost; ty si pamatuj, že to není záležitost tvoje. A pamatuj si, že mezi majetky, které vlastní, patří také noviny. Než budeš nějaké číst, vždy si napřed zjisti, komu patří.“ Robbie zvedl několik novin ležících na stole. „Tyhle patří de Wendelovi,“ pravil. „Comité des Forges – ocelový kartel, který ‚dělá‘ francouzskou politiku. Tyto zase patří Schneider-Creusotovi. A to zde je náš starý přítel Zacharov.
Otec rozevřel jedny z novin a otázal se: „Četl jsi o tomhle?“ Ukázal mu na zprávu o státní slavnosti, která se konala minulý den – Zacharov byl povýšen na komandéra Čestné legie. Zvláštní ironie, že se to přihodilo právě v den, kdy byl Jaures zavražděn! „Nemám nejmenší zájem o tyhle socialistické nesmyslné žvanily,“ pravil Robbie, „ale ten snad byl poctivý, aspoň jsi slyšel, že to Pastier říkal. Jeho zastřelili a současně dávají jedno z nejvyšších vyznamenání starému levantinskému kupci, který zítra prodá celou zemi za sto miliónů franků.“
Téměř všichni Američané v Paříži sympatizovali s Francií, protože věřili, že Francie chce mír a protože to je republika. Ale Robbiemu to nestačilo. Co mělo dnes cenu, byl obchod; a olejáři, oceláři a zbrojaři Francie chtěli totéž, co všichni ostatní. „Můžeš nazvat mírem, když půjčíš biliony franků Rusku s podmínkou, že jich použije na výzbroj proti Německu?“ (…)
Lanny napsal svému otci: „Shledávám stále těžším myslet tak, jak by sis ode mne přál.“ A Robbie tomu ovšem rozuměl. Setkal se s Američany vracejícími se z Francie a viděl, jak jsou zaujati proti Německu; věděl, že mnoho mladíků se dávalo do francouzské Cizinecké legie nebo do Lafayetovy eskadry, skupiny to amerických letců, bojujících pro Francii. Jednoho dne dostal Lanny od svého otce dlouhý dopis psaný strojem, odeslaný z Paříže. Pochopil, že jej přinesl přes moře nějaký otcův přítel nebo zaměstnanec.
„Kdybych byl s tebou,“ psal mu otec, „mohl bych ti dát odpověď na všechno, co ti lidé říkají. Prozatím tě musím jen požádat, abys věřil, že tyto odpovědi mám. Víš dobře, že mám svoje prameny informací a že netvrdím, že něco vím, pokud to opravdu nevím. Zdůrazňuji to proto, že tvoje štěstí a snad i celá tvoje budoucnost je v sázce a nikdy bych si neodpustil, kdyby ses dal chytit na lep, který se nyní připravuje na Američany. Kdybych se domníval, že by se něco takového mohlo přihodit, přijel bych ihned a odvezl tě pryč.“
Po tomto slavnostním úvodu připomínal představený evropského prodejního oddělení Buddových puškáren dále svému synu, že tohle je válka výdělečná. „Já sám na ní vydělávám,“ psal. „Buddové si ostatně nemohou pomoci, aby nevydělávali, leda by zavřeli továrnu. Lidé přicházejí a cpou nám peníze do kapes. – Ale právo na samostatný úsudek jim neprodávám.“
„Německo se pokouší prorazit si cestu na východ, hlavně aby se dostalo k naftě, první to nutnosti moderního strojního průmyslu. Nafta je v Rumunsku a na Kavkaze a ještě více je jí v Mezopotámii a Persii. Podívej se na mapy a poznáš sám, co ti nyní říkám. Anglie, Rusko a Francie mají v tom svůj podíl, ale Německo ne. Pro to všechno se tohle děje; prosím tě, aby sis tohle psaní přilepil na zrcadlo, nebo někam, kde je uvidíš každodenně. Tohle je olejářská válka a všichni jsou vlastenečtí, protože když prohrají válku, ztratí naftu. Ale u nás oceláři a uhelní magnáti vybudovali svoje mezinárodní kartely – a tak nemusí být vlasteneckými [rozdíl mezi státní, fakticky obslužnou, „elitou“ a globální „elitou“]. Mají svoje možnosti spojení přes „zemi nikoho“ [v zákopové válce mezi Německem a Francií] a využívají jich. Já sám jsem ocelář a mluvívám s nimi – a tak tedy dostávám zprávy, které se nikdy nedostanou do tisku.“
Robbie mu pak vysvětlil, co oceláři podnikají: prodávají oběma stranám a dosahují toho, že se jim zadlužuje celý svět. Robbie sám měl za rok 1916 příjem pětkrát větší, než jaký měl před válkou a zisky největších amerických chemických a prachárenských koncernů jsou desetinásobné. „Pán, se kterým jsme se setkali v Monte Carlu, drží se nyní velmi stranou; nechce upozorňovat na to, co právě dělá, totiž, že ukrývá peníze všude, kde to jen jde. Chtěl bych se vsadit, že než tato jatka skončí, bude mít čtvrt bilionu dolarů čistého zisku. Je nyní na tom tak, jako my – nemůže nevydělávat, ať chce nebo nechce.“
Ale to ještě nebylo vše. Mezinárodní průmyslníci vzali válku dokonale do rukou, pokud se týkalo jejich vlastních majetků. Vojsku bylo dovoleno zničit cokoli jim bylo libo, ale nic z toho, co náleželo Kruppovi, Thyssenovi a Stinnesovi, německým muničním králům, kteří měli vztahy a investice ve Francii, nebo něco, co by náleželo Schneiderovi a de Wendelům, pánům Comité des Forges, kteří měl vztahy a investice v Německu. Voják, který by se pokusil vyhrát válku tímto zakázaným způsobem, byl by poslán do nějakého bojového pásma, které by bylo méně nebezpečné pro ocelové krále, ale za to mnohem nebezpečnější pro něho. [Podobnost s dnešním stavem speciální vojenské operace na Ukrajině „čistě náhodná“. Stačí si vzpomenout na soud a uvěznění velitele 58. armády generála Ivana Ivanoviče Popova (https://t.me/yurasumy/16321), který šlápl na palec veliteli ruského generálního štábu Gerasimovovi, protože si dovolil skutečně bojovat při ukrajinské protiofenzívě. Gerasimov se zřejmě naopak snaží, aby se to co nejvíce podobalo zákopové válce mezi Německem a Francií a obě strany krvácely co nejvíce a co nejdéle. Říkáte, že si vymýšlím, či přeháním? A co celý ten podivný průběh té operace? A kdo má tedy na triku obsazení Kurské oblasti (před celým národem lhal vrchnímu veliteli V. V. Putinovi o početním stavu ukrajinské armády v Kurské oblasti i o tom, že její postup je zastaven, přičemž o tom, že se za hranicemi soustřeďuje početnější vojenské uskupení věděli i vojenkorové a blogeři, kteří o tom psali ještě před tím vpádem a velitel generálního štábu to nevěděl?). Nebo na velitele pod přezdívkou Bělyj, který podle slov Jurije Podoljaky se svým přítelem válečným zpravodajem RT Andrejem Filatovem vytvořil unikátní útočný systém, za kterého jsou ztráty 1 ku deseti ve prospěch útočících, což je unikátní výsledek a nyní také sedí před soudem https://t.me/yurasumy/19033 https://t.me/yurasumy/19034 To je k tomu ruskému erbu se dvěma hlavami, z nichž každá táhne na druhou stranu… Uvědomte si, že se tu projevují úplně stejně vlivy globálního řízení, to je třeba mít na paměti a pomáhat té správné hlavě.]
Mohl bych ti povědět o stu rozličných skutečnostech, o kterých vím, a které zapadají do tohoto vzoru,“ psal mu otec. „Velikým zdrojem oceli pro Německo i Francii je v Lotrinsku takzvaná brieyská pánev; najdi si ji na mapě a uvidíš, že fronta běží právě jejím středem. Na jedné straně dobývají Němci dvacet či třicet miliónů tun železné rudy ročně a proměňují ji v ocel, na druhé straně dělají Francouzi totéž. Na francouzské straně jdou zisky Františku de Wendelovi, presidentu Comité des Forges a členu sněmovny; na druhé straně jdou jeho bratru Karlu Wendelovi, naturalizovanému Němci a členu Reichstagu. Tyto obrovské vysoké pece a továrny jsou jasně viditelné; a přece se až do nedávna žádný letec nepokusil je bombardovati. Pak byl učiněn jen jediný takový pokus a poručík, který mu velel, byl v civilu zaměstnancem Comité des Forges. Je překvapující, že pokus byl zcela bezúspěšný.“
Robbie mu dále sdělil, že totéž se děje se čtyřmi nebo pěti milióny tun železné rudy, kterou Německo dostává ze Švédska; dánská dopravní společnost, která tuto rudu dopravuje do Německa, dosud neztratila ani jedinou loď ani při této nebo jiné dopravní službě, a lokomotivy švédských železnic, které tuto rudu dopravují, jsou vytápěny anglickým uhlím. „Kdyby to nebylo pro tyto věci,“ pokračoval, „bylo by Německo prohrálo válku již před rokem. Nepřeháním příliš, řeknu-li, že každý muž, který padl u Verdunu a každý, kdo od té doby zemřel, byli obětováni těm obchodníkům, kterým patří noviny a politikové Francie. To všechno ti říkám proto, aby, chceš-li snad být vlasteneckým, byl jím pro americké ocelové krále, z nichž jedním se můžeš jednou sám stát. Nebuď vlastencem pro Schneidera a de Wendely, ani pro Deterdinga nebo Zacharova!“ (…)
Lanny ukázal tento dopis matce a uvedl ji tím do šíleného strachu. Politika a finance pro ni mnoho neznamenaly, ale dovedla si dobře představit vliv takových novinek na svého manžela [zmrzačeného v té válce v boji na straně Francie, jeho vlasti], proto přiměla Lannyho ke slibu, že mu o tom vůbec neřekne. Zvláště ne teď, když dokončuje svůj obraz Milosrdné sestry a je do toho tak zabrán. Pokud Francouzi neprohrávali válku, i když ani nevítězili, byl Marcel, jak jeho žena říkala „rozumný“ [neboť i přes své zmrzačení chtěl zpátky do boje za svou vlast, a nakonec šel a padl přitom]. Náhodou právě v brieyském území seděl Marcel v onom upoutaném balóně a přehlížel právě ony vysoké pece a tavírny, které byly původem nepřátelské síly. Modlil se, aby Francii nastal den, kdy by měla dosti letadel, aby je mohla zničit. Mohl někdo vůbec odhadnout, jaké šílenství by se ho zmocnilo, kdyby mu byla předložena ona hrozná myšlenka, že la patrie měla takovou sílu, ale že ji zrádci zadrželi, aby ji nemohla použít? (…)
Byli ve svém pokoji, balíce si zavazadla pro odjezd do Anglie a Robbie řekl: „Posaď se a poslechni, co jsem dnes zaslechl.“ Ztlumil hlas, jako by někdo mohl být ukryt v jejich pokoji. Nepřítel naslouchá!
„Tvůj anglický přítel jde do boje s německými Fokkery a tys nešťasten, protože by ho mohli dostat. On sám ti řekl, že Fokkery jsou rychlé a lehké, což jim pomáhá a třeba bude jeho zkázou. Víš, proč jsou tak rychlé a lehké?“
„Říkal, že je vyrábějí z hliníku.“
„Správně. A kde jej berou? Z čeho se dělá?“
„Pokud vím, tak se dělá z bauxitu.“
„A má Německo samo nějaký?“
„To nevím, Robbie.“
„Málokdo ví takové věci; na školách se to neučí. Německo má bauxitu jen velmi málo, nutně jej potřebuje a platí za něj vysoké ceny. Víš, kdo jej má?“
„Nu, vím, že ho má Francie dost, protože Eddie Patterson se mnou jednou jel na místo, kde jej dolují.“
Robbie pokračoval ve vyprávění. „K proměně bauxitu v hliník je potřebí elektrického proudu. Ony řady nákladních vozů, které jsi tam viděl, se posílají do Švýcar, kde mají levnou elektřinu z horských bystřin. Tam se vyrábí hliník; a pak jde – uhodneš kam?“
„Do Německa?“
„Jde do té země, která za něj nejvíc nabídne; i Německu je volno nakupovat. Bude-li tedy tvůj přítel sestřelen rychlejším letadlem, budeš vědět proč. A také se tak dovíš, proč nechce tvůj otec, aby ses trápil nad některou ze stran v této válce.“
„Ale, Robbie!“ Synův hlas se chvěl rozčilením. „Něco by se mělo udělat s takovouhle věcí!“
„Kdo má co udělat?“
„Vždyť je to zrada!“
„Je to obchod.“ [Ne, není to obchod, je to řízení i prostřednictvím obchodu!!!]
„Kdo jsou ti lidé, kteří to provozují?“ [globální „elita“ (rukama obslužné státní „elity“) a té zcela určitě nejde o zisk, ta prostě osekává „suché větve“ a vytváří „dobytku“ dost potíží na to, aby neprohlédl její řízení a hlavně aby nezačal budovat Království Boží na Zemi, kde by se dobře dařilo všem a lidé se přiblížili Bohu a stali se jeho skutečným náměstky na Zemi…]
„Ohromný koncern se spoustou akcionářů; jeho akcie jsou na trhu a každý si je může koupit, má-li dost peněz. Nahlédneš-li do seznamu správních radů, najdeš tam známá jména – totiž, sleduješ-li takové věci. Najdeš tam lorda Boobyho a ty víš, že to je Zacharov. Uvidíš vévodu de Pumpkina a řekneš: ‚Schneider, či snad de Wendel.‘ Uvidíš Izáka Steinberga nebo podobné jméno a budeš vědět, že to je Rotschild. Mají svoje ředitele ve stech rozličných společnostech, které jsou všechny spojeny dohromady v jednu velikou síť – ocel, olej, uhlí, chemikálie, loďařství a hlavně banky. Najdeš-li ona jména, můžeš si stejně rozbíjet hlavu o zeď, jako se pokusit zarazit je nebo i jen odhalit – oni totiž také mají noviny.“
„Ale, Robbie,“ hrozil se mladík, „copak těm lidem vůbec nevadí, přemůže-li Německo Francii?“
„Budují nesmírný průmysl, mají jej a provozují jej. Ať přijde jakákoliv vláda, bude potřebovat peníze a bude se s nimi muset dohodnout – a obchod [řízení] půjde dál jako předtím. Je to jako parní válec, a já chci, aby můj syn byl na něm a nikoli pod ním!“ (…)
A ještě jedna pěkná ukázka nadnárodního řízení, představte si to, bankovní úředníček drží v šachu Britské impérium, kdo tomu věří, ať tam běží: Robbie vyprávěl o holandském bankovním úředníku jménem Jindřich Deterding, který se vecpal do olejářského průmyslu a nyní byl pánem Royal Dutch Schell; právě on zásoboval britské loďstvo palivem během války. Britové museli přijímat jeho podmínky, a proto je malé Holandsko jednou z nejúspěšnějších zemí na světě – ačkoliv nemá skoro žádné loďstvo ani armádu!