Poslední ze série úryvků z knihy Všude byla tajga, kterou všem doporučuji k přečtení. Opakuji, že velmi dobře navazuje na Fučíkovu knihu V zemi, kde zítra již znamená včera.
Ve městě mládí
Měli jsme na vybranou cestu letadlem nebo vlakem. Iljušin sem letí z Chabarovska sotva půldruhé hodiny a pěkné letiště je takřka za humny města. Úspora času.
Ale rozhodli jsme se pro vlak. Bylo to nasnadě. 25. listopadu 1936 přijel do Komsomolska z Chabarovska první vlak. Když byl na cestě, letělo po drátech do Moskvy hlášení:
„Ve dnech historického osmého mimořádného sjezdu sovětů položili jsme v tajze poslední kilometry kolejnic, vedoucích k novému městu. Postavili jsme Trať štěstí. Semafor ukazuje zelenou! První vlak jede do města mládí – Komsomolska na Amuru!“
Cítili jsme dech této zprávy celých těch 356 kilometrů jízdy.
Na cestě nebylo ovšem nic zvláštního. Jeli jsme přes noc, ve čtyřlůžkovém tvrdém kupé prostorného kovového vagónu. Ve voze bylo náramně veselo, dlouho do noci nám vyprávěli naši sousedé o městě na Amuru.
Ráno nás budila průvodčí už ve čtvrt na sedm, ačkoliv do cíle cesty zbývalo ještě půldruhé hodiny. Bez ohledu na protesty nedospalých začala sbírat ložní prádlo a se smíchem odmítla žádosti o prodlouženou: „Jedete do Komsomolska, zvykejte si na náš mrav. Ranní ptáče dál doskáče!“
Za okny se vylupoval vysoký les z hustého závoje mlhy. Široký pruh bujné trávy podél železničního náspu se utápěl v jezírkách vody. Třítýdenní nepřetržité deště nadělaly letos v celém dálněvýchodním kraji hodně starostí.
Potom nám kdosi ukázal opravdové jezero.
„To je Mylka a hned za ní začíná Komsomolsk.“
Vlak přijel na minutu přesně. Sestupujeme na perón, kolem nás pospíchá plno lidí, vítající obléhají východy z vagonů, rozvážný hlas mladé výpravčí usměrňuje zástupy k východu.
Před velkou nádražní budovou není o mnoho volněji. Lidé se staví do front u zastávek městských autobusů, velký roj obléhá tramvaj, několik taxíků odjíždí přetíženo a jediný, který se pokusil odjet volnější, byl okamžitě zaražen hradbou kufrů. Jak si to představujete, občane? Nevidíte ten nával? A už se otevírají z obou stran dvířka a taxi se znovu rozjíždí s trojnásobnou zátěží.
Komsomolsk!
Nejslavnější město prvních sovětských pětiletek! Nad články a knihami o jeho zrodu se nám tajíval dech, zdálo se nám, že každá jeho stavba je monumentem, že celé město je muzeem slávy.
Jak vysvětlit soudruhu Chlebnikovovi, který nás tak přátelsky přivítal, už u vlaku, že chceme tímhle městem chodit pěšky, že se zříkáme pohodlí volhy?
Směje se. „To byste za ty dva dny, které chcete Komsomolsku věnovat, mnoho neviděli. Naše město se roztáhlo na deset kilometrů každým směrem. A rozrostlo se. 177 000 obyvatel podle posledního sčítání. Dvakrát tolik co v posledním předválečném roce. Když procházku, bude lepší začít ji ze středu města. I tak se nachodíte…“
Ale sotva jsme ujeli půl kilometru, sám zastavil vůz.
Před námi stály po obou stranách ulice tmavé jednopatrové bloky domů, sroubené z těžkých kmenů.
„První obytné domy v Komsomolsku,“ vysvětluje Chlebnikov. „Když jsme je postavili, byli jsme přesvědčeni, že to jsou paláce. Stěhovali jsme se do nich ze stanů, kde veškerým pohodlím byl propadlý kavalec, ze zimy a stálého vlhka. Zkrátka – z lesa do opravdového domova. To bylo slávy! Ale už před válkou nám dřevěné domy nestačily. Začali jsme stavět cihlové, neomítnuté – uvidíte jich tak ve městě ještě několik – a znovu se nám zdálo, že na světě nemůže být nic krásnějšího, že Komsomolsk je město měst. Inu, byly to krásné doby. Ale co říci dnešku?“
Auto uhání dál podél tramvaje. Ve svém průvodci odhalujeme jednoho z budovatelů předválečného Komsomolska. Skromně poznamenává, že nepřišel s prvním transportem ve dvaatřicátém, ale až za dva roky poté, na druhou výzvu Komsomolu.
Z Leningradu jich tehdy přijelo třiačtyřicet. 19. září 1934 přistáli. Na parníku Kolchozník bylo skoro tisíc komsomolců z celého Svazu. Nevídané nadšení na mítinku při příjezdu. Požádali, aby mohli okamžitě nastoupit do práce. Dostali čestný úkol. Právě tehdy se už od prvních baráků začalo přecházet k výstavbě řádného města. Káceli tajgu a na ní stavěli první domy z trámů. Ty, co jsme právě viděli.
Chlebnikov byl vyučený zámečník, ale tady se musil nejprve přeškolit na tesaře, než se mohl vrátit k původnímu řemeslu. Na těžkosti prvních let vzpomíná téměř něžně. Se vším si dovedli poradit. Přišla zima, neměli teplé boty. A pracovalo se na mrazu. Pomohli místní obyvatelé – Nanajci. Od nich se naučili šít měkké saragy – z kožichů!
Všichni se učili ve večerních kursech, i on. A konec války jej zastal jako technologa závodu. Již léta psal do místního listu a ve čtyřicátém pátém jej uvolnili pro stálou práci v redakci Amurského úderníka. Teď se městský list jmenuje Dalněvostočnyj Komsomolsk a vychází pětkrát týdně v pětadvacetitisícovém nákladu.
Ráz města se už před hodnou chvílí pronikavě změnil. Zmizela zašlá červeň neomítnutých domů, ulice se rozšířily do moskevských rozměrů, olemovalo je dvojité stromořadí a za ním se teď usmívaly běložluté domy. Vysoké, s malými balkónky, s truhlíky květin za okny a souvislou frontou výkladních skříní v přízemí.
Rychle jsme složili svá zavazadla v hotelu Dálný východ a vyšli do ulic.
Naše ulice byla rozkopaná a sousední také. Co je to? Kladou koleje pro tramvaj na nábřeží Amuru. Ve městě už je sedm kilometrů tramvajových tratí, ale to naprosto nestačí pro naše město. Musí pospíchat.
Pospíchají i stavaři. Válka zarazila město v růstu. Za pět poválečných let postavili tolik domů co před válkou, ale teprve v posledních letech nabírají tempo. Tajga ustoupila daleko za město, dávno vypudili komáry a moškaru, závody chrlí beton, nad staveništi se zvedají dlouhé krky jeřábů. Sto tisíc čtverečních metrů obytné plochy ročně po celou sedmiletku!
Chodíme ulicemi. Vlastně ne, třídami. Na mnoha nárožích čteme na tabulce hrdé slovo „prospekt“ – třída. Velké ústřední třídy Lenina a Stalina. Ordžonikidzova třída. Kirovova.
Ale také Alej práce. Ulice pionýrů. A ulice Nikolaje Ščeglova. Kdo to byl? Nebyl. Je! Žije. Pracuje tady. Zedník-novátor, který se zasloužil o výstavbu poválečného Komsomolska. Jeho metoda zvýšila produktivitu na stavbách o 160 procent, vyučil celé brigády mladých.
Chodíme po ulicích a pochvalujeme si zeleň. Všechny chodníky jsou v příjemném stínu alejí mladých stromů. A co tady mají parků!
Míjíme velký sportovní stadión. Lokomotiv Komsomolsk. Jeho fotbalisté jsou miláčky města, hrají ve všesvazové druhé lize! Ale jsou tu ještě další čtyři sportovní organizace, a každá má svůj stadión.
Kolikátý už je to dělnický klub? Řekněme to výstižněji – palác! Tenhle patří hutníkům.
Všude plno ruchu a života. Tramvaje a autobusy jezdí přeplněné, po hladkém asfaltu letí proudy aut. Mladá milicionářka řídí jistými pohyby provoz na nejrušnější křižovatce. Před divadlem podřimují v řetězu pěti Poběd taxikáři.
Několikrát se zastavujeme a pozorujeme chodce. Všední obrázek všedního dopoledne, jaký jsme mnohokrát viděli ve velkých průmyslových městech evropské části Sovětského svazu. Ale o to pozoruhodnější, že onen sebejistý rytmus rušného průmyslového centra si osvojil Komsomolsk za pouhých 27 let svého trvání. Jako by nebylo tajgy. Jako by nebylo útrap legendárních let předválečné výstavby.
Večer v Aleji práce
Alej práce je jednou z nejpříjemnějších ulic města. Možná, že to dělá ten svěží park, který ji lemuje po jedné straně. Dlouho jsme seděli na schodech Paláce hutníků naproti vchodu do parku a dívali se, kdo užívá dobrodiní jeho stínu.
Převahu měli malí návštěvníci. Celá procesí malých dětí, mateřských školek s vychovatelkami. Party rozježených kluků. Matky s dětmi.
Děti a zase děti. Všude, kde je kus šikovného místa, jich byly celé regimenty.
Málokteré svazové město má tak vysokou porodnost jako Komsomolsk – řekl nám dnes tajemník městského výboru strany Alexej Bespomoščnov. Když se začal stavět, říkalo se mu město mládí. Dnes to o něm platí dvojnásob. Třicet tisíc dětí se učí v padesáti pěti školách našeho města.
Navečer Alej práce oživuje dospívajícím mládím. Ale jen zřídka vedou kroky mladých dvojic do parku. Většina směřuje k velké budově polytechnického ústavu.
S knihami a sešity podpaží i s obvyklými kufříčky nahrazujícími aktovky spěchají mladí lidé do školy. Blíží se sedmá hodina. V krátkých intervalech přijíždějí autobusy, přímo před budovou se z nich vyrojí chumel lidí a v živém hovoru zmizí ve vchodu budovy. Převážně mládež. Ale do školy jdou i starší lidé. Mnozí přímo z práce. Pětkrát v týdnu od sedmi do jedenácti večer.
Pokračuje tradice prvních stavitelů Komsomolska. Tehdy chodili do večerních kursů. Všichni. Učili se základním řemeslům. Potom byly založeny průmyslovky – stavební a polytechnická. A zase většina lidí měla na studium čas jen večer. Ti, kteří se už do večerních běhů nedostali, přecházeli celoročně na odpolední nebo noční směny, aby mohli chodit do průmyslovky dopoledne.
Ale modernímu průmyslovému městu již průmyslové školy jako nejvyšší stupeň místního vzdělání nestačily. Komsomolčany sice radostně přijímala k vysokoškolskému studiu velká svazová města, ale cožpak lze dnes opouštět výstavbu Komsomolska, když právě nastává doba jeho největšího rozkvětu?
Jako vždy předtím, vyhověla sovětská vláda Komsomolčanům i v žádosti o vysoké školy. Zatím polytechnický a pedagogický institut. Oba začínaly s nesnázemi. Nevhodné budovy, nedostatek zařízení i učitelských sil. Ale místní závody vyrobily vše, co bylo potřeba k zařízení laboratoří, a Chabarovsk vypomohl učiteli. Při prvních přijímacích zkouškách na večerní studium v polytechnickém ústavu se přihlásilo dvakrát tolik studentů, než mohlo být přijato.
Z téhle vlastnosti Komsomolčanů, z touhy po učení a vědění, která nehledí na obtíže, vyrostli hrdinové, spisovatelé, političtí i hospodářští vedoucí pracovníci. Vyrostli z mladých lidí, kteří se tu oháněli sekerou a kladivem.
Hrdina Sovětského svazu, slavný letec a opravdový člověk A. Maresjev, patřil od čtyřiatřicátého roku mezi budovatele Komsomolska. V tamním aeroklubu se učil po večerech létat a v Komsomolsku si odbyl svůj letecký křest. Odsud si odnášel do armády nejlepší morální vlastnosti stavitelů města mládí – pevnou vůli, odvahu, úpornost a umění překonávat překážky.
Od dob prvních průkopníků se vystřídala celá generace. Ale nové pokolení je stejně bojovné a houževnaté.
Po schůzce se zakladateli města
5. května 1932 vypluly z Chabarovska parníky Kolumbus a Kominterna. Na Amuru pluly ještě velké ledové kry a parníky se jen s námahou prodíraly ledovou tříští.
Starý kapitán Kolumba byl ve špatné náladě.
„Čerti, nemohli ještě nějaký den počkat! Půl století se plavím po báťuškovi Amuru, ale do takového nečasu mě ještě nikdo nevyhnal. A přitom – kam pospíchají? Taková díra…“
Toť se ví, že jsme vzali dědu jaksepatří do parády. Víš, jaká je mezinárodní situace? Znáš heslo „dohnat a předehnat“? A sám nedokážeš předehnat mizernou ledovou kru!
Stařík se strašně rozezlil, ale pomohlo to. Umně jsme se vyhnuli všem nástrahám řeky skované ještě místy ledem a pátého dne plavby se ukázala v zátočině vesnice.
Na vysokém říčním břehu stály porůznu tři desítky chatrčí, malý kostelík a hned u vody mezi obrovskými krami, které sem vyvrhl proud, rybí kádě.
Byla to stará osada Permskoje.
Sem jsme připluli 10. května. Prvních šest set komsomolců a padesát inženýrů a techniků s čestným úkolem: postavit tady, na březích Amuru, první socialistické město na Dálném východě.
Nejprve přistál Kolumbus. Bylo to symbolické. Objevili jsme novou zemi…
Petr Krivonosov se trochu rozpačitě rozhlédl. V malé síni městského muzea v Komsomolsku, kde jsme se setkali s prvními budovateli města mládí, bylo ticho jako v kostele. A přece jsme nenaslouchali vyprávění jen my. Zašli sem i všichni návštěvníci, kteří si v té době prohlíželi muzeum. Několik mladých lidí i dva tři starší. Stáli a zdálo se, že se každý bojí i jen pohnout nohou.
Krivonosov zakašlal.
„Marie Leontěvno, pokračujte zase vy. Byla jste přece s Vasilem Kirillovičem Tkačovem na Kolumbu také…“
Soudružka Dorošovová učinila nerozhodný pohyb rukama.
„Věřte soudruzi, že stavět náš Komsomolsk bylo tisíckrát krásnější než o tom vykládat. S prvním transportem přijelo dvaapadesát děvčat, a žádné obydlí nás na břehu nečekalo. Postavili jsme si stany a později salaše jako chlapci, a tak jako oni jsme se rozdělily do brigád. Mne zvolili do výboru Komsomolu a se svou brigádou jsem měla zřídit prádelnu a starat se o kulturu mezi Komsomolčany.“
Na místě budoucího města v tajze se brzy rozvinulo velké soutěžení brigád. Kácel se prales, který sahal až k samé řece, a teď měl ustoupit městu. Každý večer se brigády scházely před salaší vedoucího úseku a brigadýři podávali hlášení o vykonané práci. Krivonosovova brigáda byla mezi prvními, které si vybojovaly titul úderné brigády.
Jak žili? Často nebylo dost jídla, přesně se odvažovaly příděly chleba, týdny nebylo maso. Oblek, ve kterém přijeli, se na lesních pracích rozedral, objednané zásilky nedocházely. Roje komárů a moškar nepřestavitelně ztěžovaly už tak těžkou práci.
Brzy se projevili zbabělci a panikáři. Na staveniště, na kterém pracovalo už několik tisíc lidí, pronikli kulaci a záškodníci, kteří se pokoušeli o diverzantské akce a agitovali dělníky, aby odešli ze stavby. Rozkrádaly se potraviny, škůdci v dopravě posílali vagóny s náklady pro Komsomolsk zcela opačným směrem.
Ale nadšení většiny bylo bezměrné a přenášelo se přes nejkrutější rány. Zbabělci byli ze stavby vykázání a rozvratníky stihl tvrdý soud kolektivu. [A jak proti tomu bojovat? Zmást tu většinu, aby tvrdě šla proti svým zájmům v domnění, že je hájí! Aby například slovo bolševik používala jako nadávku. V tom je globální prediktor opravdu dobrý, jak z lidí dělat blbce a ještě si z nich tropit šašky. Jako když sovětská partajní nomenklatura, tehdejší poststaliská trockistická „elita“ podepsala kapitulaci, viz první díl této série, nebo jako když Rusku vnutili bělogvardějskou a vlasovskou bílo-modro-červenou trikolóru! Bolševiky pod touto vlajkou ve velkém zabíjeli a tím, že z ní udělali státní vlajku, je dle mého názoru fakticky zabili podruhé!]
Legendárním činem, který posílil stavbu a nadchl celou zemi, byl příchod tisíce komsomolců na stavbu po zamrzlém Amuru.
Na konci roku 1933, když budovatelé Komsomolska volali po nových posilách pro široce rozvinuté stavební práce, přijelo do Chabarovska na tisíc chlapců a děvčat. Ale jak je přepravit do Komsomolska v zimě, když Amur zamrzl a železnice ani dobrá silnice do Komsomolska ještě nevedla?
Tehdy se rozhodli komsomolci, že půjdou do Komsomolska po zamrzlém Amuru pěšky.
26. prosince 1933 vyrazilo tisíc chlapců a děvčat na třistašedesátikilometrový pochod po ledě. Byl silný mráz, lidé nesli na zádech tlumoky, společně s chlapci šla děvčata. Postupovali pomalu, aby i ti nejslabší stačili. Vpředu klestili cestu vysokým sněhem nejzdatnější lyžaři, podél jdoucí kolony projížděli na lyžích hlídky a vzadu šla další kolona silných chlapců zvyklých nepohodě.
Šli celé dva týdny. Ale došli všichni.
9. ledna vítal nadšený Komsomolsk účastníky pochodu jako slavné hrdiny.
S hrdostí vzpomínají první stavitelé města na dvě velká data.
Již 10. prosince 1932 vyhovělo předsednictvo Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů žádosti budovatelů a rozhodlo přejmenovat vesnici Permskoje na město Komsomolsk na Amuru.
A 12. června 1933 byl položen základní kámen prvního závodu Komsomolska, který byl uveden do provozu ve výroční den Říjnové revoluce v roce 1935.
Ale dějiny slavného města zaznamenávají i jiná data:
6. listopadu 1932 bylo otevřeno první kino Udarnik.
6. června 1934 tu vyrostl první dům oddechu.
14. ledna 1935 poprvé telefonovali Komsomolčané s Chabarovskem.
1. září téhož roku zahájilo pět set dětí školní rok v první kamenné škole Komsomolska.
25. října 1938 dostalo město první průmyslovou školu. Připravuje stavitele lodí pro velké místní loděnice.
15. února 1942 vytavil obrovský hutní závod Amurstal první ocel.
8. srpna 1956 zahájil vysílání první televizní vysílač. Místní závody pro něj vyrobily zařízení a amatérští konstruktéři-Komsomolčané jej celý instalovali sami.
2. května 1957 byl Komsomolsku udělen Leninův řád.
O tom všem nám řekli soudruzi Krivonosov, Doroševová a Tkačov. Před 27 lety sem přišli mladí a plni elánu. Mladí duchem a plni elánu jsou i dnes, kdy sedí naproti nám prošedivělí. Vážení občané města, které postavili a které je vychovalo a dalo jim vzdělání.
Petr Fjodorovič Krivonosov je vedoucím technologem v prvním závodě Komsomolska, který sám stavěl.
Marija Leontěvna Doroševová je tajemnicí městského sovětu.
A Vasilij Kirilovič Tkačov již léta spravuje městské muzeum.
Tři první občané Komsomolska.
V antickém světě se stal známým patriotismus starých Římanů. Jejich „Civis Romanus sum“ – Jsem občan římský – bylo privilegiem ve všech koutech imperátorské říše a bodáky pomáhaly k jeho větší slávě.
Na cestě Dálným východem, ale i předtím, v různých částech sovětské země, jsme se častokrát setkávali s hrdým: „Stavěl jsem Komsomolsk.“ Lidé uváděli, kolik let byli občany Komsomolska. Občan Komsomolska – to je nejlepší doporučení na všech pracovištích sovětské země.
Občan Komsomolska.
V těch slovech je hrdinství, železná vůle, přímost, plamenný zápal, touha po vědění, znalosti, socialistický vztah k životu.
V těch slovech je veliké moderní město na Amuru, prototyp všech, které přišly po něm a které se staví dnes, šťastný život lidí, kteří je postavili.
Tam kde žili Nanajci
Až k vodě teď sestoupila neprostupná tajga. Jenže to jsou samé listnáče.
Zajeli jsme do jedné s nesčetných zátok. Soudruh Bespomoščnov nás zlákal na hodinku rybařiny. Úlovek prý je jistý. Ale nebyl. Chytili jsme všeho všudy dvě malé kasatky. Senzace byla ovšem v tom, že tahle ryba zpívá. Totiž – nejprve neznalého rybáře hrozně popíchá. Má velmi silné ploutve plné ostrých kostic. Ty střídavě rozevírá a zavírá, což je provázeno hlasitým dosti pronikavým skřípotem. Rybáři to nazývají zpěvem.
Při té rybářské hodince nás pořádně poštípali komáři.
Ale co nevidět budeme mít za sebou šedesát kilometrů a před sebou Amursk.
Nedal na sebe dlouho čekat. Napřed pod vysokou skálou u levého břehu malý osobní přístav – blankytnou modří svítící dřevěný domek na vodě. Ale u něho nezastavujeme a obeplouváme skalní mys.
Před námi se rozevírá zvláštní panoráma. Vysoko nad pobřežními skalami stojí několik novostaveb moderních domovních bloků, dvoupatrových, svítících světlou šedí silikátových cihel. Nad nimi jeřáby, za nimi tajga.
Blížíme se ke břehu. Ten je tady doslova obležen nákladními loděmi s pískem, cementem, cihlami, armaturou, okenními rámy… Všechno sem dodal Komsomolsk.
A už se rozevřel i pohled na druhou stranu svahu, po němž se rozložilo staveniště. Baráky, stroje, hory vykopané půdy a v pozadí se rýsují první čtvrti města.
„Tak to je Amursk, mladší dvojník, nebo – jak my říkáme – syn Komsomolska,“ řekl nám soudruh Bespomoščnov.
Viděli jsme za své cesty Sibiří mnoho nových měst. Nejmladší byl až dosud Mirnyj, ale i toto město s dvouletou historií stačili již kartografové zanést do mapy.
Teď jsme však vstupovali do města, které se neobjevilo dosud na žádné mapě. Amursk má za sebou sotva rok života.
V únoru osmapadesátého roku zastavily tady na zamrzlém Amuru pod vysokým břehem automobily Komsomolčanů. Skupina lidí vystoupila do nanajské osady Padalí a pozdravila se s jejími obyvateli – rybáři.
„Budeme tu stavět město. A veliký chemický kombinát.“
„Tak přece?…“
Stavitelé Amurska nám vyprávěli zajímavou historku: Nanajští staříci se prý nikterak nechtěli rozloučit se starými chatami a vystěhovat se do nových domků, které jim chtěl stát bezplatně postavit. Poslali do hluboké tajgy pro šamana. Už jednou jim pomohl zahnat nebezpečí, teď pomůže zas.
V roce 1956 se totiž poprvé projednávala možnost stavby chemického centra v Padalí. Staříci přivolali šamana a – nestavělo se. Na stavbu nebyly totiž ještě uvolněny prostředky. Jenže šaman tak získal autoritu.
Před příchodem Komsomolčanů prý přišel podruhé. Tři dny a tři noci tloukl na buben jako posedlý, tancoval, svíjel se a hrozivě se šklebil. Až toho měl dost a padl vysílením. Nevadí, ale stavět se jistě nebude.
Ale teď – hleďme! Přijeli přece… Staříci se usnesli, že tenhle šaman je asi budižkničemu a poslali ještě dál do tajgy pro druhého.
Jenže ten měl za ušima. Nešel hned. Napřed si oťukal, o co vlastně jde. Nu – a zjistil, že na tohle jsou jeho čáry krátké. A odmítl do Padalí jet. Je zaneprázdněn vážnějšími věcmi. Zkrátka, nechtěl se shodit.
Tož takhle si počínali staříci. Za zády mladých Nanajců, sdružených v rybářském kolchoze Sever. Ti už na čáry starých nanajských kouzelníků nevěřili. Hned také pochopili, že na přestěhování mohou jen získat. A rádi přijali nabídku státu. Byl vybrán pěkný kus země dvacet kilometrů odsud na březích Amuru a klidného rybnatého jezera. Stát jim tam postavil ukázkovou vesnici. A jelo se!
Když prý nanajské stařenky uviděly, v čem budou žít, rozčileně rozdýmaly dýmky a těžce vyčinily svým staříkům. Ještě že to tomu šamanovi nevyšlo!
Ještě úvahy o tajze
Doopravdy, řekněte, Michaile Michailoviči, proč stavíte kombinát a město právě tady? Jinak než po Amuru se sem nedostanete, dvakrát za rok – když zamrzá a když jdou ledy – jste odříznuti od světa… Bez železnice, bez elektřiny… To nebylo vhodnější místo v obydleném kraji s dopravními spoji?
Soudruh Doroginickij, hlavní inženýr stavby, nebyl překvapen otázkou. Dokonce ji čekal.
Všimli jste si dobře okolní tajgy? Ajanská a bělokorá jedle, bříza, osika, javor, korejský cedr i modřín – to nejvzácnější, co si je možno v lese přát! V obrovském množství. A tento les, nekácený a nepěstěný, pomalu začíná hynout.
Ale nedovolíme, aby masy dřeva shnily. Připravili bychom spotřebitele o nádherný nábytek, o milióny metrů kvalitních nemačkavých látek, naše ženy o nejjemnější punčochy a kvalitní parfémy, automobilisty o dostatek pneumatik, tiskárny o papír na výrobu knih a novin. Nevyčerpatelný je seznam výrobků, které může dát lidem chemie záchranou zdejší tajgy. V pravém slova smyslu záchranou, protože kombinát při spotřebě dvou miliónů kubických metrů dřeva ročně bude odčerpávat právě tolik, co požaduje zdejší tajga k uvolnění pro nově rostoucí stromy.
A podmínky jsou tu tak výhodné, že nelze nalézt lepší. Především vodní cesty pro levné splavení dřeva. Železnice? Do stanice Mylka je odsud dvacet čtyři kilometry. Naši komsomolci již položili devět kilometrů kolejnic a ještě letos povede trať až sem. Stavíme silnici a vedeme tajgou linku vysokého napětí z Komsomolska. Montujeme právě transformační stanici československé výroby na 35 000 voltů, která bude přeměňovat napětí podle potřeby.
Ale hlavně: Komsomolsk je náš týl. Komsomolčané řídí zdejší výstavbu a zásobují nás vším potřebným. Umíte si představit, co znamená stavět město a závod s jejich zkušenostmi?
Potom nás inženýr Doroginickij zavalil spoustou číslic. Ve statisících tun nám promítal roční výrobu celulózy, kartónu, lihu, překližky, krmivového droždí, technických olejů.
Převedeme mluvu čísel do spotřebitelské násobilky jen u jediného výrobku příštího kombinátu: jeho lihovar bude vyrábět 16 miliónů litrů lihu ročně. Z padesáti litrů lihu se v kaučukárně zhotoví jedna pneumatika. Amurští tedy vyrobí surovinu pro 320 000 pneumatik, čili obují ročně 80 000 automobilů.
Ale ještě trochu počtů z druhého konce. Tam, kde vyrábějí líh z obilí nebo z brambor, spotřebují na obutí automobilu jednu tunu zrna nebo dvě a půl tuny brambor. Amurská tajga tedy ušetří sovětskému státu [Sovětskému státu!!! Žádným zatraceným oligarchům!!!] 80 000 tun obilí anebo 200 000 tun brambor!
Kdyže se uskuteční tahle násobilka?
V roce 1963 zahájí kombinát výrobu zčásti, v roce 1965 pojede naplno.
Což předpokládá 12 000 zaměstnanců a 40 000 obyvatel města.
Všední rozhovory
Kolik je tu lidí? Tři tisíce šest set.
Jak žijí? Rodiny v kamenných domech, děvčata v přízemních svobodárnách, chlapci ve velkých stanech.
Pojďme se podívat.
Na rozkopané silnici jsme potkali mladou, velmi hezkou maminku. Kolem ní poskakoval chumel capartů, nejmenšího nesla na ruce.
„Dobrý den, maminko. To jsou všechny vaše?“
„Všechny,“ směje se. „Ale ještě čtyři starší jsou ve škole.“
Zbystřujeme pozornost. „A kolik máte toho požehnání, smíme-li se…“
„I proč ne,“ odpovídá vesele. „Deset, soudruzi, deset. Vlastně,“ bezděkým pohybem položila ruku na život, „už brzy jedenáct…“
Dvakrát jsme se za ní ohlédli. Stoupala do vrchu vysoko vzpřímena jako opravdová matka-hrdinka.
Amursk je jistě držitelem rekordu v počtu dětí. Každá zdejší rodina má v průměru nejméně pět dětí. Přitom se věkový průměr občanů Amurska pohybuje kolem pětadvaceti let. Hlavnímu inženýrovi stavby je třicet, řediteli školy rovněž, a to jsou tady již vážení lidé, jak se říká – usedlí. Šéflékař pěkné nemocnice se nám přiznal, že je ročník čtyřiatřicet, ale mezi kolegy má disciplínu, jsou ještě mladší. Jen zubnímu chirurgovi je přes třicet. Děda…
V jednom světlém pokojíku jsme přivedli návštěvou do rozpaků dvě hezké blondýnky, Charkovanku Valentinu Čichovskichovou a Naděždu Kotěnkovou z nedalekého Elbanu. Obě zedničky.
Děvčata napřed jednoslabičně přitakávají, že se jim tu líbí, chvíli se mluví o ničem, až přece stavidla výmluvnosti povolí. Dovídáme se, že Amursk bude báječné město a že tu už má každá vyhlédnutý byt. Jen zbývá si ho postavit. Ale bude krásný, všechny byty jsou krásné, staví se jen s ústředním topením a s koupelnami. Podle vzoru Komsomolska.
Nakonec nám svěřily příběh své přítelkyně. Přijela sem před rokem odněkud z Gorkijské oblasti. A brzy se vdala. Ale bydlili s mužem odděleně, ona zde, muž nahoře za osadou ve stanu. A dítě na cestě. Postěžovala si, netrpělivá, v dopise matce. Nechtějí nám dát byt! Matka nelenila, sedla a napsala dopis soudruhu Chruščovovi. Nu, a co myslíte? Byt dostali hned! A teď jej dostávají všichni novomanželé, jakmile čekají dítě.
Děvčata jen září.
Byli jsme na odchodu, když otevřeným oknem zazněl pronikavý hvizd, po němž Valja viditelně zneklidněla. Hned nato se vyhoupla na okenní římsu černá kučeravá hlava. Snědý chlapec se poněkud zarazil a přitlumeně zavolal „Valjo!“ Přiskočila k oknu. „Počkej chviličku, jdu hned.“
Rozloučili jsme se. Ale předstihla nás ještě na chodbě. Jako vítr vyrazila ze dveří. Její kamarádka vyšla za ní a omluvně nám vysvětlovala.
„Nezlobte se na ni. Jde za Toljou na ZAGS. Mají svatbu!“
K tomu příběhu s Chruščovem. Jako záškodník, ať už uvědomělý nebo někým řízený přes schéma řízení lídra, si nemohl dovolit otočit či zastavit rozjeté sociální procesy přímo. Proto byly vymyšleny ty slavné chruščovky – skutečné králíkárny. Ovšem pod dobře znějící záminkou, že je zapotřebí stavět rychleji a pro více lidí. Tohle záškodnictví je podrobněji rozebrané v Základech sociologie číslo šest (http://leva-net.webnode.cz/products/zaklady-sociologie-6/)
Co se týče Amursku, uvedu zde údaje z Wikipedie (https://ru.wikipedia.org/wiki/Амурск) o počtu jeho obyvatel, myslím, že je to velice vypovídající, jak se říká, praxe je kritériem pravdy a zatím tendence ke zlepšení není. Čímpak to asi bude? Že by ohlášenou parazitickou koncepcí stvrzenou koloniální bílo-modro-červenou trikolórou?!!!
Předchozí díly této série: