Rudý Ude
Bajkal jsme viděli ještě jednou z tisícimetrové výšky, když jsme letěli do Ulan-Ude, hlavního města Burjatské autonomní sovětské socialistické republiky. Jezero-moře se rozložilo pod křídly Iljušinu a odráželo sluneční paprsky jako nejdokonalejší zrcadlo.
Jeden z cestujících, mladý inženýr letící do Ulan-Ude za svým děvčetem nám křikl do ucha:
„Nemáte štěstí! Někdy hladina Bajkalu zmizí a díváte se z letadla do hluboké propasti. Dnes není to pravé osvětlení!“
Kolik má Bajkal podob?
Po chvilce se pod křídly letadla ukázaly vrcholky pobřežních hor, oslepující bajkalské zrcadlo zmizelo – a byli jsme nad územím Burjatské autonomní republiky. Letěli jsme do Ulan-Ude jen na skok, chtěli jsme se pouze zúčastnit oslav 300. výročí dobrovolného připojení někdejší Burjat-Mongolie k ruské říši a potom pokračovat dál na východ.
Ulan-Ude se rozložilo na soutoku dvou řek, z nichž jedna mu dala jméno a druhá velkou budoucnost. Řeka Uda se tady vlévá do mocné Selengy, pramenící v Mongolské lidové republice. Selenga sbírá své vody z rozsáhlého území a v poslední době se uvažuje o využití její síly; mohla by vyrábět ročně osm miliónů kilowatthodin elektřiny, a to by mělo ohromný význam pro další rozvoj jak hlavního města, tak pro celou autonomní republiku.
Už první toulka městem nám hodně pověděla o tom, jak překotně rostlo. Moderní ulice s krabicemi nových činžáků se střídají s křivolakými dřevěnými uličkami plnými prachu, Leninova třída se spoustou mladých a velkých obchodů se pozvolna svažuje k tovární čtvrti, na náměstí nedaleko budovy rady ministrů a oblastního výboru strany, která se vyznačuje strohou jednoduchostí architektury třicátých let, stojí burjatské Národní divadlo opery a baletu, stavba podivně krásná a veselá, rodinné vilky v zahradách jsou v sousedství kupeckých domů z hrubých trámů… Mohli jsme vcelku snadno určovat, jak město rostlo. Byl to životopis obvyklý u sibiřských měst.
V polovině sedmnáctého století vzniklo na soutoku Udy a Selengy první sídliště, a jak staletí míjela, zvětšovalo se, neboť přibývali výběrčí daní, policisté i soudci, kteří jako vykonavatelé carské moci vždycky patřili k sobě.
Do Říjnové revoluce měl Verchněudinsk, jak se bývalé újezdní městečko nazývalo 20 tisíc obyvatel, ulice plné prachu a bláta a pár desítek solidních domů, ve kterých bydlela městská honorace. Za dvaačtyřicet let sovětské vlády se Ulan-Ude změnil v město se 170 tisíci obyvateli, lokomotivkou, dvaceti továrnami na výrobu spotřebního zboží, se dvěma vysokými školami, překrásným divadlem, stadiónem a vším, co k městu patří.
Minuly doby, kdy cestovatelé mohli v této zemi prožívat nejnapínavější dobrodružství a psát potom romantické knihy o životě v divočině. My jsme přijeli už do moderního města, měli jsme v hotelu připravený pokoj, v restauraci vyhrávala hudba, na ulici šuměla auta a cestou z letiště jsme se dozvěděli, že za půl roku budou v Ulan-Ude přistávat TU 104. Říkáme to bez lítosti, protože jsme věděli, kam jedeme.
Ulan-Ude znamená v překladu Rudý Ude.
A Rudý Ude je sibiřské město s velkou budoucností.
Příběh o Šadgynovi a doktoru
Před necelými třiceti lety přivezla Dora Radnajevová k doktoru Duljbejevovi svého bratra a lomila rukama. Bylo jich v rodině šest. Potom tuberkulóza zahubila otce. Potom matku. Potom Dora pochovala ještě dva sourozence a zůstala sama s bratrem Šadgynem, který umíral.
Bylo to před necelými třiceti lety, ale Dora bydlela v daleké stepní vesnici. Nad Šadgynem se modlil láma, ale nepomohl, přišel šaman a tančil kolem jeho lůžka křepčivý tanec, ale Šadgyn pořád plival krev a v noci se dusil.
Potom se Dora dozvěděla o doktorovi. Nevěděla, co to slovo znamená, ale slyšela, že doktor je zázračný muž, který uzdravuje umírající. Byl to zřejmě kouzelník nad kouzelníky – a Dora se k němu vydala. Neboť Šadgyn umíral.
To bylo před třiceti lety.
Nedlouho před naším příjezdem se starý doktor Duljbejev cestou za pacientem jako obvykle zastavil v obci Caumuša a vešel do domku, ve kterém žije Šadgyn Radnajev se svou ženou a šesti dětmi.
Šadgyn je velkým doktorovým přítelem.
Doktor byl kouzelník nad kouzelníky a uzdravil umírajícího.
Neboť před třiceti lety nemocní dělníci a rolníci mohli už jezdit do nejlepších sanatorií a zkušení lékaři je léčili. Doktor Duljbejev napsal jen lístek – a Šadgyn se léčil v krásných nemocnicích a vrátil se k sestře zdráv. Doktor Duljbejev nikdy nezapomíná na svého pacienta. Byl jedním z prvních, které zachránil.
Životopis Duljbejeva – to je vlastně část obrazu, který vypráví o tom, jak se rodil burjatský dnešek. Na konci dvacátých let se Fjodor Duljbejev, student medicíny, účastnil expedice na potírání sociálních chorob v barguzinském ajmakonu Burjatské autonomní republiky. Viděl ještě to, co nenávratně mizelo: nezdravé jurty, špatné životní podmínky venkovanů, šamany vydělávající na nemocech chudých.
Fedor Duljbejev se do Burjatie vrátil s lékařským diplomem. Nemohl zůstat ve velkém městě, chtěl-li mít čisté svědomí. Usadil se v jedné ze stepních vesnic, jezdil stovky kilometrů, léčil i přednášel, bojoval s vlivem šamanů a zakládal maličké zdravotnické stanice. Skromnými prostředky zachraňoval životy umírajících.
Počátky jeho lékařské činnosti byly nesmírně těžké, ale je tomu už třicet let a Duljbejev se usmívá, když si na to vzpomene. Neboť z těch prvních zrníček vzešla zdravotní střediska v okresech, laboratoře s rentgeny a kardiografy, pojízdné nemocnice…
Tuberkulóza? Vyskytuje se ještě, ale není už strašná.
Čabanka Durzej
Slunce nás vyhnalo z postelí. Padalo do oken pokoje plným proudem a nedalo spát.
Bylo šest hodin.
Vyjížděli jsme do stepi k čabanům.
Kirovův kolchoz má čtyřiapadesát čabanských brigád, které vodí stáda ovcí v okruhu několika desítek kilometrů kolem Chara-Šibiru. Čtyřiapadesát osamělých jurt sedí jako veliké čepce na stráních a údolích tohoto kraje bez jediného stromu a keře.
Vesnice byla ještě v dohledu, když náhle nad stepí přelétl závan chladného vzduchu a nebe se rychle zatáhlo hustou šedivou záclonou.
Soudruh Gombojev, místopředseda kolchozu, na Burjata neobvykle vysoký člověk, sejmul čepici z hlavy a nastavil tvář větříku.
„Déšť,“ řekl spokojeně. „Kvečeru přijde déšť… Tři neděle už u nás ani nekáplo.“
Krajina jakoby se nachmuřila.
Asi po hodině cesty se za kopcem objevila jurta. Přesně táž, jaké jsme včera viděli ze silnice.
V ohradě si dvě malé holčičky hrály s jehnětem, u ohniště cosi kutila statná čtyřicátnice – a když nás zahlédla, strnula údivem nad nečekanými hosty. U dvířek jurty seděla na bobku vrásčitá stařenka a kouřila dýmčičku. Zdálo se, že nic nevnímá: její oči nehnutě zíraly někam daleko.
„Hodně zdraví, Muchan!“
„Hodně zdraví…“
„Uvítej hosty, Muchan, přišli k tobě z daleka!“
Muchan nás zavedla do jurty. Babička Dobšin, dvaaosmdesátiletá stařenka, schovala dýmčičku v hluboké kapse a šla se posadit s námi. Na stole se objevil silný čaj. Maličké štěně – ovčák – se rozdurděně vrhlo na naše nohy.
Jurta se zvenku neliší od pradávného burjatského obydlí. Ale uvnitř…
Lehounký kovový nábytek zaplňoval nevelký prostor. Seděli jsme u skládacího stolku na skládacích židlích. Rozkládací postele, pokryté huňatými ovčími kožichy, stály u stěn. Maličká polička s několika svazky zábavné četby a na ní bateriový radiopřijímač. Primus. Skříňka na nádobí. Dětský obrázkový časopis rozložený pod stolem na koberečku.
V jurtě bydlela čabanská brigáda Cyreny Bazarovové. Tři čabanky – Cyren, která v těch dnech byla právě v lázních Darsunu na dovolené, její sestra Tamžid, sestřenice Muchan – a potom babička Dobšin, hlídající dvě dlouhovlasé vnučky s kulatýma černýma očima.
Tamžid byla se stádem asi pět kilometrů daleko. Rozjeli jsme se za ní.
Ovce se ustrašeně shlukly kolem své pastýřky. Tamžid vyvedla koně z vlněného chumlu a přišla k nám. Černé lesklé vlasy měla utaženy barevným šátkem, v tmavých očích jí seděl vážný úsměv, kožená bunda těsně obepínala ztepilé tělo. Když seskočila z koně, zdálo se, že jde po pevné zemi trochu nejistě – větší část dne totiž tráví v sedle.
Rozhovor netrval dlouho, když se Tamžid najednou uprostřed slova bleskurychle vyhoupla na koně a v jediném okamžiku – zdálo se nám – byla uprostřed ovčího houfu, který se od nás opatrně vzdálil. A teprve nyní jsme zahlédli, jak od stáda vzlétl stepní orel a zlobně zakřičel. Tamžid hubovala psa; stál před ní zkroušeně, snažil se udobřit velitelku laskavými pohledy: Nezlob se už, stane se že i ovčák má slabou chvilku…“
Stáli jsme mlčky. Tamžid byla přece při našem rozhovoru obrácená ke stádu zády. Jak to, že viděla či vlastně vycítila nebo vytušila nebezpečí?
Nedovedla to vysvětlit. Usmívala se vážnýma očima a krčila rameny. Sem tam se podívala na Gombojeva: Vysvětli jim to ty, byls také čaban a máš vzdělání!
Gombojev rozpačitě rozhodil ruce:
„Až budete dvacet let ve stepi jako Tamžid, uhodnete předem, kdy přijde déšť, vycítíte orla nad svou hlavou, i když ho ještě ani nezahlédnete.“
Toho dne jsme navštívili několik čabanských brigád. Všude byly podobně zařízené jurty. A všude jsme mezi čabany nalezli ženy. Zdálo se, že kolchoz svěřuje právě ženám odpovědnou práci pastevce.
„Ženy bývají nejlepšími čabany,“ řekl Gombojev. „Ostatně muži se vrhli na stroje. A my máme nedostatek lidí – na celé hospodářství je necelých pět stovek pracujících. Bez žen bychom nic nedokázali.“
Na zpáteční cestě jsme se zastavili u čabanky Durzej Žapovové. Žila v jurtě sama. Dostala zvláštní úkol: vodí po stepi 275 vybraných plemenných beranů.
Přihnala se k nám jako vítr. Lehounce seskočila z koně, hodila mu uzdu přes hlavu, a urostlý, lehký hnědáček stál jako přikovaný. V každém jejím pohybu kypěla energie. Teprve zblízka jsme viděli, že její obličej, ve kterém zářily bělostné zuby, je rozbrázděn hlubokými vráskami.
Durzej Žapovové bylo toho roku padesát šest let.
Muž-traktorista odešel na penzi, dcera se vdala a dala Durzeji vnuka, dvanáctiletý syn chodí do školy, ve vesnici si Žapovovi postavili velký dům: Durzej by už mohla spokojeně odpočívat. Ale ještě hodně let chce jezdit stepí. Nemůže se rozloučit se svými svěřenci. Od rána do večera je v sedle. Ne, nechce na odpočinek.
V osmi letech se Durzej stala čabankou. Měla ráda koně, ale kůň jí nepatřil. Milovala toulavá ovčí stáda, ale ani ovce nebyly její. Durzej neměla nic. Byla jedna z mnohých, kteří prosili boháče o práci. Kulakovi se osmiletá dívenka vyplatila. Za kus barevného hadříku a kousek jídla byla od rána do noci ve stepi.
Ti, kteří marně prosili o práci, říkali:
„Máš štěstí, Durzej. Taková maličká a už pracuješ.“
Štěstí? Snad se nad tímhle slůvkem zpočátku opravdu spokojeně usmívala. Ale léta běžela a dospívající Durzej najednou zjistila, že není ničím víc než prostě jakousi věcí, která patří ke stádu. Spala s ovcemi v ohradě, jedla v jejich houfu, patřila k nim a jinam nesměla. Jinam ji kulak nepustil.
Bylo jí čtrnáct let, když v Petrohradě zahřměla děla Aurory. Bylo jí sedmnáct, když do vesnice přišli zvláštní lidé, kteří říkali, že země, ovce, koně patří tomu, kdo pracuje.
Bylo jí dvacet šest, když ji lidé zastavili:
„Víš, co je to kolchoz, Durzej?“
Nevěděla. Vysvětlili jí, že všechny ovce, i kulakovy, i lámovy, budou patřit všem najednou. Každý bude hospodářem. A každý dostane tolik, kolik si zaslouží. S kým půjdeš, Durzej?
S kým by šla! Láma volal tisíc bohů, aby Durzej potrestali, ale mladá kolchozní čabanka se jich přestávala bát. Bohové Durzej nikdy nepomohli. Ale lidé, tíž, které znala tolik let, najednou změnili život ve stepi. A udělali z Durzeji člověka. Mluvili o ní s úctou, protože její ovce dávaly hodně vlny. Postavili jí teplou a velkou jurtu. Byli silnější než tisíc bohů.
Do roku 1947 byla vesnice Chara-Šibir jen shlukem prastarých jurt.
V roce 1957 se tu objevily tři velké dřevěné domy.
Nyní je Chara-Šibir velkou a výstavnou vesnicí.
Jeden z domů patří Durzeji a jejímu muži. Mohla by odpočívat u přijímače, který si přivezla až z Čity, ale nechce. Nechce se jí odpočívat právě teď, když se kolchoz rozběhl dvojnásob rychlým tempem.
Durzej obratně chytila do svého předlouhého biče statného berana, porazila jej na zem a rozhrnula jeho kožich. Podívejte se, takové bohatství dává step, když člověk přiloží ruku k dílu.
Ne, Durzej nepůjde na odpočinek.
Lehce se vyhoupla na koníka, zamávala a jako vítr se hnala stepí.
Město u magistrály
Přibližně stejnými místy, kterými nyní ubíhá nekonečná železniční trať, táhl se ještě v druhé polovině minulého století „velký moskevský trakt“. Byla to prašná silnice vymílaná dešti, která neměla jediný most. Kupecké karavany putující po ní celé týdny musely hledat neustále se měnící brody – a nejednou jim divoké a neprobádané řeky vzaly i zboží, i koně a vozy. Stará statistika se však chlubí, že po „velkém moskevském traktu“ bylo ročně převáženo dva a půl tisíce tun nákladu.
Dva a půl tisíce tun zboží ročně pro všechna města a vesnice ležící podél silnice! Zatímco v současné době jen jediná Čitská oblast dostává od magistrály půl miliónu tun kovu, dva milióny tun uhlí, statisíce tun stavebního materiálu a obrovská množství potravin, strojů, knih, oděvů, papíru a zkrátka všeho, co život oblasti potřebuje.
Právě na vývoji Čity jsme si mohli ověřit životodárný význam transsibiřské magistrály.
Až do roku 1897 byla Čita spojena se západem jen „velkým moskevským traktem“ – a byla ovšem malým nevýznamným městečkem.
Roku 1897 však byla dokončena stavba zabajkalského úseku magistrály – a Čita rychle vyrůstala v důležité středisko ohromné oblasti.
Už stavba trati přilákala do města spoustu podnikatelů, velkých i malých. Slibovala totiž obrovské zisky. Carský režim umožňoval neslýchané vykořisťování třiceti tisíců dělníků, kteří čitský úsek železnice stavěli. Dělníci pracovali šestnáct hodin denně – a měsíčně vydělávali pouhých 18 rublů. O pětapadesát rublů méně, než žádalo tehdejší životní minimum! Podnikatelé, tušící rozvoj města, brzy stavěli v Čitě nové domy i závody. Jakýsi Puzanov, celkem nevelký kapitalista, vystavěl celou novou čtvrť.
Stavba magistrály byla ohromným kšeftem.
„Velká sibiřská trať,“ napsal o tom Lenin, „je velká nejen svou délkou, ale i nezměrným rozkrádáním státních peněz podnikateli [Nepřipomíná vám to něco?!] a nezměrným vykořisťováním dělníků, kteří ji staví.“
Čita rychle rostla. Někdejší počet obyvatel – dva a půl tisíce – se zněkolikanásobil.
Nejrychleji ovšem rostla ta část města, kde stály nízké a dlouhé dřevěné baráky, připomínající vojenský tábor. Zdálo se, že je nemožné, aby se do přeplněných komůrek vešel jen jediný nový obyvatel – a přece baráky neustále polykaly všechny nově příchozí dělníky. Byly však doby, kdy čtvrť chudiny připomínala spíše hřbitov: epidemie v ní řádily nezvládnutelnou silou. A i když se našli mezi lékaři jedinci, kteří se snažili pomoci, jejich úsilí bylo marné. Nemoci měly silného spojence: hlad.
Viděli jsme v Čitě kupecké paláce ze začátku století, avšak nízké, dlouhé baráky jsme už nenašli: po revoluci je brzy odstranili.
Dnes by byly historickými památkami.
Neboť roku 1903 v nich vznikla první čitská sociálně demokratická organizace, která se řídila Leninovými pokyny.
O dva roky později, roku 1905, odtud vyšlehlo ozbrojené povstání pracujících. O proletáře z baráků se opíral sovět vojenských a kozáckých zástupců. Mezi nimi našel své nejvěrnější spolubojovníky Ivan Vasiljevič Babuškin, znamenitý bolševik, hrdost strany, jak ho nazýval Lenin.
V revolučním podzimu sedmnáctého roku vyšly z baráků rudé gardy – a začátkem roku 1918 první zabajkalský sjezd sovětů prohlásil celé Zabajkalí za součást mladé sovětské republiky.
Avšak magistrála se znovu vmísila do historie tohoto kraje.
Dvacátého šestého srpna 1918 přijely po ní do Čity ešalony československých legionářů, a tímto dnem se datuje dočasný pád sovětské moci v Zabajkalí. Legionáři otevřeli cestu bílým semjonovským bandám a japonským interventům, kteří zalili celý kraj krví.
Magistrála se stala klíčem k Zabajkalí.
Boj o trať byl bojem o sovětskou moc.
V okupované Čitě zůstal jeden z nejstarších bolševiků Serov, který měl ustavit ilegální organizace strany. Bělogvardějci ho však vypátrali a po zvěrském mučení byl Serov ubit. Ale odpor pracujících proti bělogvardějcům a interventům byl silnější než strach z jejich teroru: na stanicích kolem Čity vznikalo podzemní hnutí. Začátkem roku 1919 bylo v Čitě vytvořeno ústředí ilegální organizace komunistické strany. V tajze a ve stepi zorganizoval legendární hrdina občanské války Sergej Lazo mohutné partyzánské oddíly.
Bitva o trať, bitva proti bílým a interventům začala.
V jediném roce partyzáni a armáda Dálněvýchodní republiky osvobodili velké území Zabajkalí. V polovině dvacátého roku už jen Čita a čitská železniční stanice zůstávaly v rukou semjonovců a Japonců. Ale magistrála byla stále jakoby přetržena a její strategický význam pro boje na Dálném východě byl podstatně oslaben.
Osvobodit Čitu! Tak znělo heslo.
V noci na dvaadvacátého října 1920 začal rozhodující boj. Ilegální bolševická organizace vystoupila z podzemí a pod jejím vedením čitští dělníci zaútočili na železniční stanici. Těžký boj skončil vítězstvím. Magistrála byla v sovětských rukou! A sotva rudá garda vstoupila do stanice, telefon hlásil další úspěchy: obsazena telefonní a telegrafní centrála, dobyta banka, sklady potravin a zbraní padly do rukou dělníků – Japonci a bílí prchají z města!
To byl podzim dvacátého roku.
O osm let později jel po magistrále dlouhý vlak a vezl do amurské tajgy první budovatele Komsomolska na Amuru.
Sovnarchoz a starý závod
Čita spěchá – a nejen tím, že omlazuje svou tvář.
Ve městě je podnik, který se nazývá „První čitský strojírenský závod“.
Prvorozenci je pouhých pár let. Ale jeho historie ukazuje, jak Čita hledá všechny možnosti k rychlému rozmachu, jak jich využívá, jak nenechává nic zbytečně ležet. A toto dobré úsilí je ovšem spojeno se zřízením sovnarchozu.
Historie strojírenského prvorozence – to je sovnarchoz v činnosti.
V těžkých letech druhé světové války byl do Čity evakuován jeden z kyjevských strojírenských závodů. Dílny se stavěly narychlo, bez velké péče. Počítalo se s tím, že se továrna vrátí do Kyjeva ihned po válce. A konečně fronta tehdy vyžadovala okamžité zahájení výroby.
Petr Šitikov, tajemník závodní organizace strany, který se ujal úlohy našeho průvodce, hleděl na starou část závodu laskavě a nevraživě zároveň.
„Samozřejmě, z dnešního hlediska to byla nemožná, předpotopní fabrika. Nám také tyto stařenky nevyhovují, proto stavíme nové haly. Ale tenkrát… Vybudovali jsme ji takřka přes noc. A fabrika skvěle plnila své úkoly!“
Tenkrát, v době války, byl Šitikov ještě chlapcem. Na frontu ho nevzali, ale do školy se nevrátil. Pomáhal stavět závod a potom v něm zůstal. Ostatně mnozí ze starších dělníků, s nimiž jsme hovořili v dílnách, začínali v „Kyjevanu“. Přišli ze škol, z vesnic, byli mladí, neuměli nic – a tady, v temných a nízkých dílnách, získali nejlepší kvalifikaci. Totiž, nejen onu pracovní, odbornou, řemeslnou. V závodě, který pracoval pro frontu, musel mít mladý chlapec víc než pouhou zručnost. Těžké podmínky, obrovská odpovědnost před frontou za každý výrobek, mnohahodinové směny – to všechno velmi brzy vytvářelo z učedníků pevné, ukázněné a nanejvýš obětavé dělníky.
Mnozí v závodě zůstali.
Nebo přesněji řečeno, mnozí do závodu po válce znovu přišli.
Brzy po vítězství se „Kyjevan“ vrátil do rodného města. V Čitě nechal nepříliš vábné dědictví – nevyhovující prozatímní dílničky a trochu zastaralého zařízení, které už nestálo za přepravu. Nikdo si s takovým odkazem nevěděl rady, a tak vrata závodu zatloukli břevny.
Po několika letech přišlo do starých dílen sto dělníků. Zemědělství potřebovalo nejen traktory a kombajny, ale i prachobyčejné hrábě a motyky; sto dělníků tehdy vyrábělo hrábě a motyky. Avšak tím starý závod vstal vlastně z mrtvých. Dostal se do hlášení, výkazů a statistik, a tak se asi stalo, že si na něho vzpomněli dokonce až v Moskvě. Ministerstvo elektráren mu dalo první vážnější úkol: vyrábět některé náhradní díly pro elektrárny.
Přišli další dělníci, v dílnách se objevily nové moderní stroje, ale sotva se výroba rozjela, ministerstvo program změnilo: místo náhradních dílů se měly vyrábět kompresory. Po nějakém čase si však někdo na ministerstvu opět vzpomněl, že by vlastně byly potřebnější náhradní díly. Potom přišlo nařízení, aby se dělalo oboje – i náhradní díly i kompresory.
„Byl to blázinec…“ Petr Šitikov o tom vyprávěl už klidně, jen kapku hořkosti jsi mohl postřehnout v jeho hlase. „Nejhorší bylo, že pořád zůstávala proklatá prozatímnost. Kvalifikace nových dělníků se pochopitelně nezvyšovala, zkušení technici se zdaleka vyhýbali fabrice, kde je zmatek, kde nikdo neví, co bude zítra…“ [Malá ukázka toho, co dokáže „zmatek“ v řízení a jak je důležité mít výhledy do budoucna…]
A tak se opravdový zrod Prvního čitského strojírenského závodu datuje od zřízení sovnarchozu v Čitě. Sovnarchoz mu dal pevný a vyhraněný plán, dodal nové zařízení, stavební materiál, projekt rekonstrukce. Jedenáct set zaměstnanců, mezi nimiž je nyní pevné jádro schopných mladých inženýrů, se soustředilo na dva výrobky – na velké chladírenské zařízení a na devítikubíkové kompresory.
Roku 1960 se v závodě vyrábí už za 80 miliónů rublů zboží.
Jedenáct set zaměstnanců v jediném roce přeskočilo čtyři roky, neboť 80 miliónů rublů – to je číslo plánované až na rok 1965.
Čita spěchá!
A dělá dlouhé kroky někdy v nepříliš lehkých podmínkách. Petr Šitikov nás zavedl do slévárny. Ve válce sám kladl do jejích stěn cihlu za cihlou. Její zařízení se od těch dob změnilo jen v maličkostech. Ale slévárna vyrábí dvojnásobek množství, které někdejší projekt propočítal jako maximální výkon! Podobné výsledky jsou i v ostatních starých dílnách. Lidé našli nové a neznámé cesty ke zvýšení produkce. [Zatímco chruščovská klika v té době cíleně pracovala na tom, aby hospodářství pokud možno co nejvíce rozhodila a rozklížila…]
Šitikov nás vedl do montážního cechu: „Musíme se pochlubit našimi orly…“
Vedoucímu montérské brigády Petrovovi je třicet let. Jeho zástupci Juriji Jefimovovi jedenatřicet. Oba jsou vůči šesti zbývajícím „orlům“ úplní staříci – ostatním je totiž od šestnácti do jedenadvaceti. Ale staří mladí, brigáda je sehraná jako výborný orchestr. Za rok splnila téměř dva roční plány. Přesně řečeno – 190 procent.
Jak to bylo možné?
Jurij Jefimov trochu rozpačitě pokrčil rameny. Z jeho obličeje jsme mohli vyčíst, že se snadněji dělá, než vysvětluje.
„Škoda, že tu není Petrov, brigadýr,“ zasmušil se, „to je takový náš filosof; dnes má zkoušky na institutu… Nu což, věc je prostá. Jedním problémem je kvalifikace, odbornost, schopnost, zkrátka fortel. Naši chlapci mají dobré ruce. A k tomu studují… Potom je nutná disciplína. To, že chodíš do práce včas a pravidelně, je samozřejmé, mluvím o – možno říci – vnitřní kázni, totiž, abys nedal z ruky věc, dokud nejsi přesvědčen, že je v úplném pořádku. Ovšem, my se k té kázni ještě vychováváme takovou vzájemnou kontrolou… Taky je důležité, že jsme se všichni osobně sblížili; když jsou nějaké problémy, každý z nás ví, že ho kritizuje kamarád, který to myslí dobře… Pak samozřejmě takové obyčejné věci, jako je dobrá organizace práce, pořádek okolo sebe… Zkrátka nám to vychází. Třeba tadyhle Prochorov: vedení závodu ho chtělo propustit, protože meškal směny, flinkal se, pil; ale kluk má zlaté ruce. Vzali jsme ho k sobě, zaručili jsme se za něj – a seká dobrotu. Na podzim začne studovat na průmyslové škole… Tak je to u nás.“
Jefimov si otřel pot z čela. Z poťouchlých pohledů ostatních členů brigády bylo viditelné, že pronesl jednu ze svých nejdelších řečí.
Procházeli jsme závodem celé půldne. Nebylo v něm vlastně nic výjimečného, ale přece jen jsme v jeho ovzduší cítili zvláštní, dobré napětí. Lidé ve starých dílnách překonávali těžké podmínky nápady, zlepšeními, vtipem.
Řekli jsme Šitikovovi o tomto pocitu. Souhlasil.
„Naši soudruzi nedovedou přešlapovat na místě. A mohu vám říci, odkdy je to výrazně vidět: ode dne, kdy se první brigáda přihlásila do soutěže o název brigády komunistické práce. V té soutěži je odrazový můstek, bez ní bychom onen skok neudělali.“
Nyní je těch brigád několik desítek, drtivá většina.
Čita totiž spěchá – a nejen tím, že se krášlí.
Pokud vás zajímá, co mezitím prováděl Chruščov, tak vás odkážu na krátké video, kde to Zachar Prilepin velmi dobře v hlavních bodech popsal, je to zdrcující souhrn:
Předchozí díly této série: