Opět se u nás tradičně omílal rok 1968, ke kterému napsala skvělý článek Jana S., na tomto odkazu:
Mimo jiné je tam zmiňována faktická zrada a kapitulace sovětské partajní nomenklatury, cituji:
5. ledna 1968, v den, kdy byl zvolen do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandr Dubček, došlo de facto ke kapitulaci sovětské nomenklatury. V tento den podepsalo sovětské vedení dohodu s Velkou Británií, na základě které SSSR uznal dluh ve výši 65 milionů dolarů společnosti Lena-Goldfields. Touto dohodou se otevřela cesta pro jakoukoliv restituci vlastnictví zahraničních společností, které měly na území Ruska za dob carské vlády.
Jak o případu Lena-Goldfields mluví Valerij Viktorovič Pjakin, si můžete přečíst zde:
http://leva-net.webnode.cz/products/otazka-odpoved-v-v-pjakina-ze-dne-15-08-20181/
Je to pořad Otázka-Odpověď ze dne 20.08.2018.
Ale proč se k tomu všemu vracím? Protože jsem narazila na knihu „Všude byla tajga“, je to cestopis našich novinářů Zdeňka Noháče a Stanislava Oborského, kteří v roce 1959 navštívili SSSR a procestovali Sibiř, ruský Dálný východ. Mimo jiné také zaznamenali vyprávění očitého svědka o práci na Lena-Goldfields za cara. Ono něco jiného je, přečíst si větičku, že někde byla těžká práce a snad tam i někoho postříleli, a něco jiného je, dozvědět se podrobnosti. Potom možná uvidíte tu zradu sovětské partajní nomenklatury v docela jiném světle. Uvědomte si konečně, že ta nadnárodní „elita“ se nám vyloženě vysmívá, když si bere za základ kapitulace bolševického státu dohodu o vyplácení fakticky „reparací“ právě za tuto společnost. Je to od ní kromě výsměchu nad námi, nad „dobytkem“, jasné sdělení, jak to má vypadat, jak máme dole makat a držet hubu, a že bolševici byla jen krátká epizoda, než se to zase vrátí k „normálu“. Nebylo by tedy dobré konečně přestat vidět svět černobíle a začít myslet? Bolševici budovali pro lidi lepší svět, celý ten cestopis je svědectvím o tom, jak to bylo těžké, co všechno obyčejní lidé zkusili a obětovali, aby se všem žilo lépe. Jenže to je třeba si pohlídat především v oblasti řízení. Jakmile někdo začne do dobře fungujícího soukolí neustále sypat písek, tak se prostě jednoho dne musí zadrhnout, což se stalo v devadesátých letech. To sypání písku neuvěřitelně zesílilo od dob Chruščova (viz spousta článků na tomto webu), přestože se ho tam snažili sypat neustále, i za Stalina. Ten to ještě dokázal překonat, ale potom už to nadnárodní „elita“ opět vzala pevně do ruky. Pomohla jí v tom neznalost lidí v oblasti řízení a například psychologie. Málokdo si dovede představit, že si někdo programově vytyčí za cíl svého řízení lidem životní podmínky stěžovat a zhoršovat. Jenže ještě větší hloupost je, když lidé, kterým bolševici zlepšili život (a to na celém světě, neboť i kapitalisti museli začít rozvíjet sociální stát, pokud chtěli Sovětský svaz podlomit), nedokážou zapojit mozek a slovo bolševik používají jako nadávku. To potom vlastně ta „elita“, která se za břicho popadá, jak to s námi koulí, vyhrává!!!
A nyní už k tomu cestopisu:
Zlatokopem se Jakut za mých mladých let hned tak nestával. Zvěsti ze zlatých dolů naháněly spíš hrůzu, než aby vzbuzovaly touhu po snadném zbohatnutí.
Ale co zbývalo mladému člověku, který v šestnácti letech odešel z osiřelého polozbořeného domku v krest-chaldžajském uluse na dolním Aldanu, aby dal ve městě Jakutsku přednost černému řemeslu před nádeničinou u místních boháčů? Brzy jsem poznal, že knuta, která vládla v rodné vsi, vládne i ve městě. Proto se mi zdála spásnou myšlenka několika stejně postižených druhů – odejít na lensko-vitimská zlatá pole v Bodajbu.
Slyšeli jste o tamních „galejích na svobodě“? Ovšem, jak byste mohli… A i kdyby, kdo to nezažil, neuvěří.
Tedy tam, kde se Vitim, ta hrozná řeka, vlévá do Leny, objevili v prvních letech našeho století [dvacátého] zlato. Byla to znamenitá naleziště a dostala podle toho i své pány. Sama carská rodina se spojila s anglickými kapitalisty k jejich těžení. Každý akcionář společnosti Lena-Goldfields pobíral z nich sedm až osm miliónů zlatých rublů ročně.
A my, kteří pro ně to zlato těžili? Dvanáct i patnáct hodin pod zemí v dolech nebo ve vodě při rýžování, jen abychom při strašně bídné mzdě něco vydělali.
Ani nevzpomínat na život ve společných barácích! Uprostřed ve dne v noci sálá pec, na které se suší promáčené hadry, vaří ubohé jídlo a čaj. Pět šest lidí v místnosti kouří, dva se vrátí opilí – hádky, rvačky. Ve smradu a v polotmě, při čadících petrolejkách. A rodiny i svobodní všichni pohromadě na zavšivených pryčnách…
Což já, já tam přišel svobodný, ale byli ženáči a přivedli si s sebou ženu pěknou, mladou. Před druhými na cimře ji uchránili, když sama nebyla chtivá. Ale co počít, jestli padla do oka některému z pánů úředníků? Ten kývne hlavou na obchůzkáře: „Pošli ji ke mně do kanceláře vydrhnout podlahu!“ A když nebohá ženská přišla, „drhlo se“ buď po dobrém, nebo i násilím. Jestli se nedala a utekla, nebo vůbec nepřišla, zavolali muže: „Nepotřebujeme tě už. Jdi si kam chceš, jen hybaj z našich polí. Tajga je dost veliká…“
Byla. Ohromná a strašná. Dva tisíce kilometrů do nejbližší železniční stanice… Kdo se chce divit, že i nejlepší lidé propadali alkoholu a opíjeli se do němoty, aby zapomněli na ten prašivý život?
Ale i to pití a všechno zásobování měli v rukou majitelé zlatých polí. V osadách byly jen jejich obchody. Prodávalo se tam všechno na úvěr – shnilá mouka a ryby, týdny staré maso a kořalky co hrdlo ráčilo. Při výplatě ti to za několikrát předražené ceny spočítali, a neměl-lis zvlášť výnosný flek, nula od nuly pošla. [V dnešních galejích na svobodě to pomalu začíná být stejné. Jen s námi zatím jednají v rukavičkách, ale k té nule, která od nuly pojde, už se pomalu přibližujeme…]
Ve dvanáctém roce [1912] zašla svévole panských přisluhovačů tak daleko, že s námi začali nakládat jako s dobytkem. Už se to nedalo vydržet. Zlatokopové začali houfně stávkovat.
Bylo to v dubnu. Nikdy na tu hrůzu nezapomenu. Majitelé dolů povolali z Kirenska pluk vojáků. Když jsme všichni v průvodu přišli žádat na Naděždinský důl o zlepšení stravy, ubytování a mezd, začali vojáci do nás, bezbranných střílet v salvách. Pět se dvacet našich nejlepších druhů bylo zastřeleno nebo těžce zraněno. Možná jste o lenské exekuci již slyšeli, vždy zrevolucionalizovala celé dělnické Rusko!
Po tomhle masakru se mnozí sebrali a na protest odešli hledat štěstí jinde.
Já to na Leně ještě sem let vydržel. Do devatenáctého roku.
Jak jsem to přečkal, ani sám nevím. Doma u tojonů pohůnkovat, to byl život pro psa, ale na lenském zlatě bylo daleko hůř. Ve vsi se člověk mohl polaskat aspoň se slunečními paprsky, s vůní letní přírody a s oslepivou bělostí našeho polárního sněhu. Ale v Bodajbu jsi byl zaživa pohřben: za ranního šera do dolů a večer za tmy ven. Jen dva dny v měsíci, kdy bylo volno, uzřel člověk slunce, ale mnohdy ho to ani netěšilo.
Tolik k Lena-Goldfields a teď ještě k začátkům bolševického státu, jak bylo těžké tohle všechno překonávat za intervence a občanské války…. Mnozí si totiž naivně myslí, že se prostě v říjnu roku 1917 lusklo prsty a všechno řídili bolševici.
Vybral jsem se tedy v devatenáctém takhle v pozdním jaru po Leně nazpět do města Jakutska. Stejnou cestou, jakou jsem před deseti lety do Bodajba přišel, jenže o mnohou trpkou zkušenost bohatší.
Ale zlatá žilka mě nepustila. Nevydržel jsem v Jakutsku, a za pár týdnů jsem vytáhl za zlatem znovu do světa. Tentokrát jsem neměl namířeno tak daleko. Zaslechl jsem už v Bodajbu, že v úžlabinách Ochotských hor našli zlato. Bylo to takřka za humny mého rodného ulusu.
Plul jsem zas po tolika letech po vodnatém Aldanu. Vrátila se mi dobrá nálada. Věřil jsem, že najdu zlato. Měl jsem namířeno do přístavní osady Ochotský Přívoz, odkud jsem zamýšlel vyrazit do hor.
Ale sotva jsem se dostal k místu, kde se do Aldanu vlévá řeka Amga – do Ochotského Přívozu zbývalo ještě hodně přes sto kilometrů – natrefil jsem na skupinu Jakutů, kteří se hezky rychle vraceli z Ochotska. Utíkali před bandami bílých, které zle řádily v přímořském okrese a zvláště v horách, kde doufaly, že se lacino dostanou ke zlatokopeckému zlatu.
Znal jsem již z Bodajba, co kolčakovské bandy dovedou, a po setkání s nimi jsem pranic netoužil. Ale kapitulovat a vrátit se nazpátek? Rozhodl jsem se nakonec změnit směr, pokračovat po Aldanu proti proudu stále nahoru až k Timptonu a dál na Selemdžské zlaté doly!
Dobral jsem se na Timpton, ale dál se mi samotnému nechtělo. Pokusil jsem se tedy získat pro svou myšlenku několik místních obyvatel. Podařilo se mi to, zorganizoval jsem malý artěl a společně jsme vyrazili na Selemdžu.
Ale neohřáli jsme se tam. Jednoho dne jsme se doslechli Jobovu zvěst: v nedalekém Tyrkandu vybili Jakuti a Tunguzové pod vedením ruského bělogvardějce zlatokopecký artěl Číňanů. Všechny je postříleli.
Ve zlatých dolech Hornoamurské společnosti pracovalo mnoho čínských zlatokopů a také u nás na Selemdže jich bylo dost. Zlatokopové jsou národ drsný, a zvláště v těch rozjitřených dobách nebylo o ránu nožem nebo kulku do těla nouze. Na urážku se odpovídalo pěstí i zbraní. A tenhle zločin mohl vyvolat touhu po pomstě.
Naše předtuchy podporovalo i změněné chování čínských dělníků na Selemdže k nám Jakutům. Hrubě se na nás osopovali a zdálo se, že v každém z nás vidí vraha zastřelených.
Nečekali jsme na srážku a vrátili se na Timpton. V jakutské osadě jsme přezimovali, a když nastalo jaro, dopravili jsme se na saních se soby po zamrzlém Timptonu až k jeho ústí a dál proti proudu Aldanu do Bujaginského naslegu.
Nakonec se mu zlato objevit podařilo. (…)
Chopili jsme se Ževlakovovy připomínky. Kolem nás seděli pamětníci a lidé zasvěcení, kteří mohli doplnit Tarabukinovo vyprávění.
Naplněné sklenky se zvonivě setkali v přípitku na Valdemara Bertina.
Kdo byl Bertin? Starý zlatokop, komunista, účastník občanské války na Dálném východě. A první organizátor zlatých nalezišť na Aldanu.
V třiadvacátém roce se vláda a stranická organizace mladé Jakutské autonomní republiky ještě přetěžce vypořádávaly s loupeživými bandami bílých a tojonů. A přitom hned od prvních dnů vyvstávaly vážné úkoly hospodářské. Odhalit přírodní bohatství země sněhu a tajgy a využít ho ve prospěch sovětské moci! [Tedy většiny lidí!!!]
Vědělo se již dávno, že někde v hrozné liduprázdné tajze jihojakutských hor je zlato. Vzácný kov, kterým mohla jakutská země přispívat k posílení hospodářské situace sovětského státu. Stát potřeboval stroje a zas stroje. Kapitalisté neprodali jinak než za čisté zlato…
Jakutská vláda vyslala počátkem dubna třiadvacátého roku skupinu odvážných mužů, většinou ruských partyzánů a zkušených zlatokopů, na rozvědku na horní Aldan. Slíbili, že zlato najdou stůj co stůj a že je budou čestně prodávat státu. Vedl je Bertin.
Koncem dubna si Bertinův artěl proklestil cestu až k ústí řeky Orto-saly. Tam Bertinovi místní Tunguzové vyprávěli, že asi o dvanáct kilometrů výše po řece se těží dobré zlato.
Tak došlo k setkání Bertina s Tarabukinem. Bertinovi lidé pak provedli průzkum v širokém okolí a objevili zlato i na mnoha jiných říčkách a potocích.
Zpráva o bohatých nalezištích proletěla tajgou přes hory a řeky na zejská a lensko-vitimská zlatá pole a tisíce lidí, kteří se jako omámení vydávali na dlouhý přetěžký pochod do neznámé tajgy, na jehož konci je čekalo… Zlato? Štěstí? Zklamání?
„I to, i druhé, ale lidí přibývalo ve zdejších horách jako hub po dešti. Za rok po příchodu Bertina jich zde byly již tři tisíce a v roce 1925 přes deset tisíc.“
„Co se stalo s Bertinem?“
„Když provedl důkladný průzkum vzorků a přesvědčil se, že má co dělat s opravdu bohatými ložisky, odjel do Jakutska, aby podal zprávu. A již ve čtyřiadvacátém byl na Nepostižném založen republikový Jakutzolototrust.“
„Bertin se zase vrátil a objížděl zlatokopecké osady na horní vysočině, aby získal lidi pro Nepostižný. Hledal poctivce,“ připomněl starý zlatokop, který až dosud mlčky naslouchal naší besedě. „Přišlo nás tehdy, už v samé zimě třiadvacátého roku, z Timptonu deset. Na cestu sem do smrti nezapomenu.“
Stařík se nedal dlouho prosit o vyprávění.
„Celý měsíc jsme šli, věci – mouku, čaj, cukr, dva stany, železná kamínka a rýžovací nářadí – naložené na několika párech sobů. A za celou dobu nikde lidského příbytku. Jen na opuštěný úkryt bandy bílých jsme narazili. Měli jsme průvodce, starého Evenka, a jen díky němu jsme nakonec došli. Sníh zavál všechny stopy. Místy jsme se do něho bořili po pás, a jak jsi zavadil o větev stromu, spadla na tebe těžká sněhová duchna.
Jediným vodítkem byla občas hejna vran na desítkách koňských mršin. Nejednou jsme tak našli i mrtvého člověka – zemřel snad hladem nebo se roznemohl únavou z cesty či nezdravé vody. Našli jsme i lidi zcela vysílené hladem, kteří se živili už jen jehličím a mechem. Když rozžvýkali řemen, opuchly jim tváře a nohy, že se vůbec nemohli zout. Bylo to hrozné. Jednoho jsme nakrmili, ale už slabostí nic nestrávil a umřel nám před očima. Jinému jsme ponechali zásobu z toho mála, co nám ještě zbývalo, ale sami jsme nevěřili, že dojde, vždyť už ho nohy nenesly.
Na Nepostižném byly tehdy teprve asi dvě stovky lidí a správa nám vyhradila dobrý úsek. Odváděli jsme dvacet zolotniků z každé narýžované stovky. Některé dny jsme našli i několik funtů zlata. Pak se začali lidé, kterých rychle přibývalo rozcházet po dalších potocích. Řada našich odešla na Labutí, kde našli bohatý zlatý písek a později i rudu. Zajeďte se tam podívat, jestli jste ještě neviděli zpracování rudného zlata. Jsou tam náramní lidé…
Vyprávění starého zlatokopa rozvázalo jazyky i ostatním. Slyšeli jsme příběhy z let zlaté horečky, nad nimiž se tajil dech. Ale ve všech těch zážitcích byla už znát dávno přežitá minulost, dávno přebolená, která musila být, a vypráví se nyní jen pro úplné pochopení aldanského dneška.
Bylo věru těžké udělat si při pohledu na spořádané poklidné město, na záclonky a někde i květy v oknech, na městský ráz restaurace, v níž sedíme, představu o údolí nikoho, které nehostinně vítalo v raném jaru čtyřiadvacátého roku celá procesí utrmácených lidí, kteří si sem proklestili cestu pralesem.
Přišli vyhladovělí a rozedraní. Ale nedopřáli si odpočinku a hned se rozbíhali po okolních zlatonosných potocích a říčkách. Přehrazovali jejich toky a hloubili do koryta obdélníkové jámy – přibližně dvakrát půldruhého metru. Hloubili, dokud mohli, dokud se jim do cesty nepostavila skála nebo stejně tvrdá zmrzlá půda. Promývali horninu a s úzkostlivou pozorností hledali na dně korýtka matně žlutá zrnka. Ve vzdálenosti dvaceti metrů od sebe rozrývali řečiště horských bystřin, neznali únavu, zapomínali na mučivý hlad, na celý svět. Jen zlato. ZLATO!
Jak se v takovém shonu zdržovat se stavbou řádných příbytků? Ostatně, nikdo nevěděl, jak dlouhou bude žít na jednom místě, najde-li právě tady zlato, nebude-li muset po několika týdnech lopotné práce táhnout za štěstím zase o kus dál.
Se závistí se dívali na ty, kteří s sebou přivezli – a často na vlastních zádech přinesli – stany. Kdo je neměl, kácel les a stavěl srub nebo hloubil v zemi zemljanku, kterou pokrýval kůrou. Každá skupina – zlatokopecký artěl – stavěla, kde ji napadlo, jen co nejblíž ke kutací šachtě. Za den musela být střecha nad hlavou, víc času na stavbu nikdo nevěnoval – na potocích přece utíkalo štěstí, nevezmeš je ty, uchopí je druhý. V dřevěných barácích a zemljankách spali na hrubých pryčnách i na zemi po deseti i více lidech, rodiny i jednotlivci, jak to šlo.
Dveře se nezavíraly. První hledači zlata se o svůj majetek nebáli. Ostatně, nebylo ani co schovávat. Všechen majetek sestával zpravidla z čajníku, kotlíku, sekery, rýžovacího nářadí a skromných zásob potravin, za jejichž doplňováním museli z Nepostižného chodit do větších jakutských osad, vzdálených přes sto kilometrů.
Za umývárnu sloužil potok, v chatrčích byl boj proti všemožnému hmyzu beznadějný.
A přece platili aldanští zlatokopové za koupel tak štědře, jako snad nikde na světě. To tehdy, když v osadě na Horním Nepostižném postavil podnikavý mnich Epifan, kterého přivedla z jakutského kláštera na Aldan touha svým bližním milosrdné skutky činiti, první parní lázně. Honosný název patřil srubu s jedinou místností, v níž bylo několik vydlabaných koryt a kde se vytápělo parou. Zlatokopové se svlékali venku pod širým nebem, zaplatili polovinu zolotniku za vstup a druhou za půjčení proutěné metly a pak – šups do páry. Jenže jen na chviličku, sotva se pootočili a několika šlehy metlou rozproudili krev v unaveném těle, už tu byl Epifan s troškou studené vody ve vědru – hrc na tebe a koukej mazat, venku čekají další. Jen ještě zaplať půlzolotnik za lahvičku zvětralého chlebného kvasu.
Půldruhého zolotniku za vykoupání – to je bezmála šest a půl gramu zlata! Mnich Epifan měl nadto zvlášť vytížené závaží – kousky cínu, zkrátka šulil zlatokopy a na jejich očistě rýžoval zlato plnými dlaněmi.
Nakonec toho měl asi už pán Bůh dost a zle zažertovals nehodným služebníkem. Když Epifan nahamonil už osmnáct funtů zlata, které z bázně před okradením schovával na různých místech v tajze, zapomněl jednoho dne, kde svůj poklad zakopal a – pominul se z toho na rozumu.
Poctiví prospektoři s nalezeným zlatem takové starosti neměli. Ukrývali je jednoduše pod pokrývkou svého lůžka nebo je dávali do úschovy ženám hospodyním. Na Nepostižném tehdy ještě nebyla ani osadní správa, ani milice. V prvních dobách sem nedováželi ani „ohnivou vodu“, v táborech panoval poměrný pořádek.
S překotným přílivem přistěhovalců se však život na aldanských potocích rychle měnil. Bohaté nálezy zlata probouzely vášně a brzy tu bylo i dost příležitosti k jejich vybití.
Na Nepostižném i v okolních osadách otevřela podivná individua krčmy. U medvěda, U lovce a jinde usedali teď večer co večer zlatokopové za hrubé stoly, měnili zlaté valounky a zrnka za rozředěný líh, prohrávali je v kartách. S prospektory usedali za stůl falešní hráči, zločinci, kteří uprchli do aldanské tajgy před spravedlností, bílí oficíři, hledající zde úkryt před sovětskou mocí, odhodlaní pro zlato i zabít.
Často teď docházelo ke rvačkám, k soubojům pěstním i na nože, v okolních lesích se každou noc ozývaly výstřely. To bandy bílých a chunchuzové – čínští lupiči – přepadali menší zlatokopecké tábory nebo skupiny zlatokopů, vracejících se s nahospodařeným zlatem tajgou k železnici. Přepadali a nemilosrdně vraždili.
Na celé aldanské vysočině vládl zákon tajgy – zákon silnějšího. Všude bylo opravdové zlaté dno. Semišové váčky byly den co den nabity zlatými hrudkami k prasknutí.
Za šťastnými nálezy se jako stíny táhli prohnaní nákupčí, čínští podloudníci – prodavači opia. V putykách se usadily lehké holky, které se jako pijavice přisávaly na „muže dne“.
Mezi mnoha národnostmi žilo ve zlatokopeckých osadách jen nemnoho Jakutů, Evenků a Oročonů. Místní obyvatelé se stranili divokého nespořádaného života prvních let zlaté horečky a většinou se dávali najímat jen jako průvodci tajgou ze zejských nalezišť na Nepostižný a dopravovali na sobech do táborů zboží a potraviny. Ti, kteří se dali svést lákadlem zlata, žili dlouho svérázným uzavřeným životem. Vpodvečer se scházeli u ohně a usedali mlčky v kruhu se svěšenými hlavami. Uprostřed pobíhal šaman, třásl jako smyslů zbavený chřestivými cetkami, jimiž byl pošit celý jeho oblek, a vyrážel hrozné skřeky. Jakuti věřili, že šaman jim vymodlí, aby jejich úsek dával hodně zlata.
Zlato bylo modla, zlato byl bůh. Za zlatem sem přišli i lidé, kteří nikdy v životě nedrželi v rukách sochor, kteří nikdy nevytáhli paty ze své rodné vsi, neměli ponětí o tajze.
V pětadvacátém roce dosáhl příval lidí na Aldan vrcholu, ale zároveň se už projevila organizátorská ruka sovětské moci. Byl založen svaz zlatokopů, který rozsuzoval spory mezi zlatokopy, v osadách byly zakládány sověty, oddíly milice se pustily do boje se zločinnými živly. Komunisté za podpory většiny poctivých prospektorů začali vytvářet podmínky pro normální život. Zákon tajgy ztrácel platnost.
Rok od roku pevněji zapouštěl na Aldanu kořeny a široce se rozvíjel mocný průmysl těžby zlata.
(…) Pro porovnání s carským respektive kapitalistickým způsobem těžby zlata!
Ještě před vchodem do výrobních provozů ukázal Sultanov na horský masív, k němuž se tovární haly přimykaly s důvěrnou přítulností, a věcně vysvětlil:
„To je jeden ze zdrojů naší obživy. Naše zlatá hora. Dobýváme z jejího podzemí sulfidní zlatou rudu, která má v sobě značnou příměs mědi a nevelké množství stříbra a platiny. Zpracujeme jí denně dvě stě tun. Dalších sto tun připadá na okyselenou zlatou rudu, bez příměsi jiných kovů, kterou těžíme povrchově asi šedesát kilometrů odtud.“
Potom jsme procházeli spletí uliček mezi obrovskými stroji a promývacími vanami, vystupovali a sestupovali po nespočitatelných schůdcích.
Sultanov se poctivě snažil srozumitelně nám vysvětlit složitý postup chemického vylučování zlata a mědi z rud. Kulové mlýny rudu rozdrtí, pak se třídí a propírá v mnoha bazénech, přičemž drahocenný vodní kal stále více houstne. V podobě tmavého šlemu se dopravuje zlato do speciálních chemických závodů pár tisíc kilometrů odtud, kde se „dotáhne“ na chemicky čisté zlato a oddělí průmyslově neméně vzácná měď.
„Jak jsou zdejší rudy bohaté?“
Vyrovnaný klidný tón se zabarvil mírným přídechem hrdosti. „Získáváme až pětadevadesát procent zlata a mědi.“
Když se už naše horolezecká túra chýlila ke konci, zavedl nás Sultanov k oplechované bedně, která by – zastrčena mezi káděmi a spletenci trubek – zcela jistě ušla naší pozornosti. Z otvoru trubky do ní stékal nepřetržitý pramének hustého černého šlemu.
Sultanov hrábl do bedny a nabral vrstvičku kalu, rozemnul jej ve dlaních a opatrně zas hodil nazpět. Pak nám ukázal dlaně: v jejich záhybech a rýhách se třpytily jiskřičky zlata.
„Dost na spravení chrupu?“ zažertoval, když jej pečlivě smýval do kádě.
V obrovské hale jsme viděli jen málo lidí.
„Máte pravdu, ve směně pracuje všeho všudy čtyřicet lidí. Z poloviny jsou to ženy. Divíte se? Podívejte se ještě jednou, teď už se znalostí výrobního procesu, na jejich práci…“
Vskutku, až na neveliký podíl ruční práce při sušení je všechno zmechanizováno. Lidé bez námahy obsluhují páky, sledují rytmus strojů, kontrolují teplotu…
„Ale vaše výroba nepatří mezi nejzdravější?“
„Ano, všeobecně je považována za zdraví škodlivou, a opravdu škodlivou bývá, nepodnikají-li se preventivní opatření. Jaká, o tom vám novinářům nejvěrohodněji řeknou sami zaměstnanci.“
Mluvili jsme s nejedním. Muži většinou stručně, zato ženy a děvčata se srdečnou hovorností vyprávěly o zvláštních přídělech tučného mléka a „specžirů“ – speciálních tuků, o pravidelných měsíčních lékařských prohlídkách, ukazovaly ventilační zařízení i pěkné sprchy.
V družné besedě padla otázka o výdělcích. To je pomalu vyšší matematika. Kdo přijde do závodu jako nový, ovšem kvalifikovaný dělník, dostane jako základ tisíc rublů měsíční mzdy. Každý rok se tato mzda zvyšuje o deset procent, tedy o sto rublů. Zůstane-li deset let, bere dvojnásobek původní mzdy. Co je to? Přídavek za těžké pracovní podmínky v krajích Dálného severu a východu.
Když splníme plán na sto procent, bereme k základnímu platu dvacet procent prémií, řekli nám dělníci. A za každé procento nad plán ještě dvě procenta přídavku. Čili, spočítali jsme si, za sto jedno procento výroby sto dvaadvacet procent mzdy. A tak dále.
Začali mluvit o trjochdněvce. Mají sedmihodinový pracovní den a po třech dnech každý čtvrtý volno. Po deseti měsících práce dva měsíce dovolenou, jako ostatně všichni, kdo pracují na Dálném severu.
A puťovky do lázní. Hodně. Kam? Na Dálném východu i k Černému moři. Jenže většina si dovolenou vybírá najednou za dva nebo za tři roky. Když už člověk jede takovou dálku, zachce se mu podívat se k příbuzným a přátelům, pobýt aspoň měsíc v Moskvě, zkrátka – jaksepatří „poguljať“. A na to ovšem – znajetě, při našich vzdálenostech – dva měsíce nestačí…
„Takové cestování stojí ovšem peníze, že?“
Teď zas přichází mužské furiantství s trochou do mlýna. Baže se s prázdnou kapsou nejede. S patnácti tisíci sotva vystačíš, vždyť u moře i v Moskvě si každý rád popřeje, nakoupí něco pro rodinu a také přátelům se sluší přivézt z takové cesty dárek. Vyprávějí o kamarádu-havíři z rudného dolu tady na Labutí hoře, který se vydal na půlroční dovolenou s pětadvaceti tisíci rubli v kapse, a když se vracel, byl rád, že má na zpáteční jízdenku. Přijel a neměl v kapse ani kopějku. Ale nelitoval.
Byli spokojeni. Nevelebili v růžových barvách podmínky zdejšího života – vždyť tajgu a surové podnebí s devítiměsíční zimou ještě nestačila ruka a důvtip člověk přeměnit na úroveň života evropských částí země – ale nikdo nepohaněl jediným slůvkem zdejší kraj.
Ano, život je tu tvrdý, ale žije se tu už dobře, kulturně.
(…)
V laboratoři….
Osipov mluvil se zanícením člověka, který do své práce vložil celé srdce a zná do nejmenších podrobností její význam.
Zašel do historie, vzpomněl, jak skepse a škůdcovství několika inženýrů trustu v pětadvacátých letech nadlouho oddálily těžbu zlatých rud na Aldanu. Tvrdili, že rudná ložiska v hlubině jsou už dávno rozrušena. Obrovské množství zlatého písku, zkoncentrované na povrchu u zdejších pramenů, prý to jen dokazuje. Teprve profesor Zverev a jeho spolupracovníci potřeli škůdcovské výmysly. [To je opět o důležité řídící úloze vědy! Která může pomáhat, ale právě tak škodit!!! A kdo ji má jako řídící nástroj ve svých rukou, většina nebo „elita“?] Na Labutí hoře byl založen první aldanský hlubinný zlatý důl.
V dnešní době se zde soustřeďuje hlavní pozornost právě na důlní těžbu zlata, protože se zjistilo, že v hlubinách jsou ho ohromné zásoby. Geologové nedávno objevili v nitru Aldanské vysočiny bohaté zlato. Rozbory potvrdily výnosnost této rudy. Bude otevřen nový velký rudný důl a při něm zušlechťovna zlatých rud. Zdejší závod, jakkoli každým rokem zvyšuje množství zpracovatelské rudy, do budoucna nestačí. A pak, je lépe, stojí-li zpracovatelský závod v blízkosti dolu. Kde to bude? V tajze. Už se tam staví sídliště.
Znovu přiláká zlatý Aldan lidi z dalekých krajů, jenže tentokrát půjdou do spořádaného života, oproštěného vzruchu a útrap let zlaté horečky…
[Mimochodem laborant Osipov byl svého druhu Maresjevem z Příběhu opravdového člověk od Polevého, protože ve válce přišel o pravou nohu. V roce 1959 mu bylo třicet tři let.]
(…)
Požádali jsme Fjoklu Josifovnu, aby začala od počátku…
Přišla na Aldan před třiceti lety (tj. 1929). Také pěšky. To už byla prokácena trasa Amursko-jakutské magistrály ze železniční stanice Velký Něver do Nepostižného, avšak zatím po ní mohly jezdit jen saně a malé povozy, do nichž se zapřahali koně, velbloudi nebo sobi. Na vozech vezli přistěhovalci své věci a potraviny, sami šli pěšky.
Osmadvacet dní trvala cesta. Ale byl to již neporovnatelně snazší pochod než cesty zlatokopů v prvních letech, neopomněla zdůraznit Antonovová.
Amursko-jakutská silnice, na jejíž stavbu dostala jakutská autonomní vláda v pětadvacátém roce finanční úhradu od vlády Sovětského svazu, se stavěla v těžkém horském terénu, pro který nebyly ani mapy. Práce pokračovaly velmi pomalu. Ale už její průsek zachránil mnoha lidem život tím, že ukázal přesný směr jejich pouti, že je zbavil nebezpečí zabloudění a smrti hladem nebo v bažinách. Milice a orgány GPU v té době již také značně pročistily tajgu od zločineckých band bílých, chunchuzů, tojonů a šamanů.
Na Nepostižném se na sklonku pětadvacátého roku zlepšilo zásobování. Státní obchodní organizace přivážely víc potravin, i když až do konečného dobudování silnice byla údobí, kdy pravidelně dovoz vázl.
S povozy mouky a jiného zboží přijížděli sem však také všemožní spekulanti. V obrovském přílivu lidí se jejich čachry snadno ukryly. Za zlato rozprodali vše, i ztýrané koňské herky na maso. Gram soli měl stejnou cenu jako gram zlata, za osminku machorky požadovali tři až čtyři zolotniky.
Čínští obchodníci sem pašovali opium a líh a tajnými stezkami za pomoci místních tojonů dopravovali množství lehce nabytého zlata za hranice. Zlatokopové byli povinni jen pětinu nalezeného zlata odvádět státu, takže většina jim zůstala. Za peníze je v prvních dobách nemohli vyměnit, protože nebyly. Odbočka Státní banky byla na Aldanu otevřena teprve později. Byla to zlá situace, a mladý sovětský stát byl tehdy připraven o spoustu zlata, které uniklo do zahraničí.
„Cizině ovšem podloudnické získávání zlata nestačilo,“ připomněl Luparev. „Sláva Aldanu vyvolala rozruch mezi světovými těžaři zlata. Z Ameriky přišla dokonce nabídka, že Američané spojí tehdy zcela odříznutý kout se světem. Prý vybudují železnici v tajze, postaví silnice, i dragu (stroj na těžbu zlata) sem slibovali, ovšem s podmínkou, že jim bude povoleno těžit zlato na Aldanu devadesát let!“ [Už slyším ty námitky: „Za cara bylo zle, ale hle, automatizace už byla na cestě. Brzy by se lidem ulevilo i tak, díky kapitalismu. Skutečně? Tak se podívejte do dnešní Afriky, do Jižní Ameriky! Hodně se tam těm lidem ulevilo? V těch slumech? A vězte, že přesně tam se pomalu vracíme! Ostatně stačí si přečíst Julia Fučíka z té slavné první republiky viz zde:
Stroje také ve fabrikách byly, ale místo aby se lidem ulevilo, pracovali méně a dostávali více, tak skončili jako nezaměstnaní bez groše na ulici! To je to, co změnili bolševici!!!]
Opravdu „nezištná” pomoc…
„Naše vláda tehdy nemohla postavit ve zdejší tajze železnici, a ještě pár let trvalo, než nám byla s to dodat první těžební stroje. Ale spoléhala na tisíce čestných lidí, že přemohou nástrahy surového kraje a – třeba za svízelných podmínek – vybudují zde důležité průmyslové odvětví sovětské země. A vidíte sami,“ Luparev se radostně zasmál, „že jsme se obešli bez zámořských dobrodinců…“ [A hned, jak se těch zámořských dobrodinců v devadesátkách poté, co byla v SSSR účelově rozložena ekonomika, začali chytat za šosy, jak dopadli? Tak jako my? Že nám teď ve státě nepatří už téměř nic? Ale zato tu máme „demokracii“ a jsme „suverénním“ státem. Hahaha…]
Fjokla Antonovová vypráví dál. Občas se zamyslí a požádá ostatní, aby pomohli její paměti.
Na sklonku pětadvacátého roku přešla aldanská ložiska do správy všesvazového trustu. Sám Sergo Ordžonikidze, lidový komisař těžkého průmyslu, si vzal zlatokopecký revír pod patronát.
A hned to bylo znát. Najednou začaly přicházet nástroje, objevilo se železo – pomyslete si, skoro tři roky tu žili lidé, měli si stavět příbytky, a ani jediný železný hřebík nebyl k mání, jen dřevěné klíny. Vědra, bečky, všechno ze dřeva.
Nový trust, vedený schopnými lidmi, začal stavět první obytné domy, opravdu důstojné člověka. Všude jsme začali pociťovat organizátorský vliv strany. [Novou ohlášenou koncepci života! Tu bolševickou!] Zčistajasna vyrostla v Nepostižném knihovna, lidový dům, nemocnice…
„Ta byla vskutku náramným dobrodiním,“ potvrdil Luparev. „Kolik úrazů se přihodilo při práci, co bylo infekcí a nakažlivých chorob – a lékařské ošetření žádné. Jen nějaký felčar se tu potloukal, ale i toho zachvátila zlatá horečka a raději rýžoval.“
Nejstrašnější kletbou zdejších krajů a severu vůbec byly kurděje. Z nedostatku živin, zvláště vitamínů, vypadaly některým lidem zuby, jiným opuchly klouby, kolena, nemohli vládnout rukama ani nohama. Proti této nemoci ani nemocnice nepomáhala. Chybělo ovoce a zelenina. V obchodech byla k dostání mouka, maso, olej, ale dovážet čerstvé ovoce a zeleninu na takovou dálku nebylo možné, všechno by shnilo.
Zlatokopům nezbývalo, než aby se pokusili pěstovat zeleninu sami. O zdejší věčně zmrzlé půdě byla však většina přistěhovalců přesvědčena, že nic kloudného neurodí. Stranická a odborové organizace začaly zlatokopy agitovat, aby každý v zájmu zdraví svých dětí založil u svého domku zahrádku.
„My ženy jsme se mohly tehdy umluvit, abychom přiměly mužské obdělávat po šichtě kousek půdy, vysadit zelí, ředkvičky a okurky,“ Antonovová je ještě dnes plna rozhořčení. „Že je to užitečnější než sednout ke kartám a kořalce. Nakonec se to povedlo, ale trvalo to léta a dalo to trpělivého piplání – víc než s regimentem dětí.“
„Vyprávíte stále o druhých, Fjoklo Josifovno, a zapomínáte říci nám o svém údělu tady.“
„Jedno od druhého neoddělíš. Ostatně, nic mimořádného jsem tu nedělala.“
„A co těch dvanáct dětí, které jste si vzala na starost?“ vmísil se do rozhovoru Michail Volgin, stranický tajemník na Labutí šachtě.
„Vy víte dobře, jak bývalo, Michaile Alexandroviči. Skoro každá z nás, která sem přišla s mužem, stala se maměnkou.“
„Kdo to byla maměnka?“
„O našich maměnkách jste ještě neslyšeli?“ diví se Volgin. „Pro zlatokopy měly cenu zlata. Většina mužů sem přicházela bez žen, buď že byli vůbec svobodní – za tuláckého života naplněného jen honbou za zlatem neměli čas ani příležitost se oženit, anebo byli ženatí, ale ženu s rodinou nechávali v rodné vsi, nechtěli ji vláčet do ledajaké psoty. Sem tam přišly však přece jen celé rodiny, a taková žena byla pak v artělu nesmírně vážena, když se rozhodla stát se maměnkou ostatním. Vzala si kromě péče o vlastní rodinu na starost i druhé. Vyvářela jim, pekla chléb, spravovala prádlo a prala. Jen řekněte, Fjoklo Josifovno, co to bylo za práci…“
„Přišly sem i rodiny, kde nejen tátové, ale i mámy šly dělat na důl. Jídelna, jakou máme dnes, ještě nebyla, tak jsem krmila dvanáct capartů a prala na ně, aby s nimi mámy po šichtě neměly starost. Když jsme se dočkali dětského útulku, odešla jsem také na důl.“
Předsedkyně sovětu se zadívala do okna směrem k hoře.
„Vozila jsem tam trakaře s rudou – dost dlouho, abych nakonec neucouvla v jejich počtu za směnu před žádným mužským. Pravda, soudruzi?“ S uznáním přisvědčili. „Pak mě udělali desítkářkou a stále bylo co dělat. Děti odrostly, a byly by se už všechny postaraly o sebe, bylo by veseleji…“ Nu, ale přišla válka a dva syny mi vzala…“ [Možná právě tady v Československu. Jakže to vyřvávali v tom osmašedesátým v televizi? Přece jim nebudeme vděční věčně?! Ostatně tento cestopis je plný příběhů sovětských lidí, kteří se osvobození Československa účastnili…]
Antonovová vypráví tónem člověka, jehož tvrdý život naučil vyrovnávat se s ranami osudu. Jen delší odmlkou odstíní těžký úděl matky v líčení životního příběhu.
„I dcera odešla – na studie a dnes je právničkou v Jakutsku… Celá naše rodina byla zvyklá práci, tvrdé, ale tím radostnější, kdy s lety se nám zde žilo stále lehčeji. Dávno přestal na Aldanu platit zákon tajgy – práva silnějšího, a do nejzazších údolí a hor pevně vešel náš zákon – sovětský. Z nezkrotných zlatokopů, pro něž bylo cílem všeho úsilí zmocnit se zlatého písku, stali se rozumní a poctivé členové naší společnosti. Věřte, vycházíme spolu dobře celých těch deset let, co mě volí za předsedkyni sovětu. Všichni společně máme ohromnou radost z každého sebemenšího úspěchu a společně se trápíme nad nezdary. Ale dnes už je u nás tolik radosti, že se zdaleka ještě nechce složit ruce do klína…
Další díly této série:
Jak o případu Lena-Goldfields mluví Valerij Viktorovič Pjakin, si můžete poslechnout zde:
https://rumble.com/v5b18r9-eskoslovensko-1968-v.v.-pjakin.html