Lež a pravda o významném sovětském vědci, kterého pošpinili stejně jako Stalina aneb jak se uměle mění realita

Tohle video je o řešeních, jednoduchých, a jak taková jednoduchá řešení mohou změnit lidem život zásadním způsobem, a to jak k dobrému díky práci vědce, o kterém je řeč, tak naopak k horšímu. Ve videu je řeč i o školství. Bolševici naučili lidi číst a psát, převzali do školních programů to nejlepší a po Stalinově smrti se to opět začalo nenápadně, „samo od sebe“ měnit. Příkladem jednoho z takových pro lidi zlých jednoduchých řešení je donutit děti sedět celé hodiny a dny znehybněné v lavicích, neboť hypodynamie se projevuje postupně a její důsledky často až když už ty děti jsou dospělé a zapomněly, že kdy v lavicích seděly. (Metodika zdravé školy Vladimira Bazarného v praxi https://kob-forum.eu/2021/01/24/metodika-zdrave-skoly-vladimira-bazarneho-v-praxi/)

Také je to video o řízení, o lidech v řídících funkcích, zde jde jmenovitě o Chruščova, kam to vede, když lidé přestanou posuzovat ovoce, které přináší práce toho či onoho člověka. Je to také o tom, jak jsou akademie věd využívány jako nástroje k ovládání lidí. Jen na krátkou dobu se bolševikům povedlo ty staré struktury převálcovat a lidé letěli do vesmíru. (Systém kódování a sít https://kob-forum.eu/2020/12/30/system-kodovani-a-sit/) Bohužel po Stalinově smrti se vše brzy vrátilo do starých kolejí. A dokud těmto mechanismům lidé neporozumí, budou dál šlapat na stále stejné hrábě. (Konceptuální podmíněnost vědy a ovlivňování vědeckého výzkumu prostřednictvím řízení https://kob-forum.eu/2021/11/21/konceptualni-podminenost-vedy-a-ovlivnovani-vedeckeho-vyzkumu-prostrednictvim-rizeni/)

Jsem ráda, že jsem mohla svým překladem alespoň trochu přispět k očištění jména tohoto velkého vědce, skutečného bolševika, přestože nikdy straníkem nebyl, skutečný bolševik jím být nemusí, stává se jím svým jednáním, svou prací. U nás se v době reálného socialismu často ironicky vysmívali bolševikům, že prý poručí větru a dešti. Tito dva bolševici – Josif Vissarionovič Stalin a Trofim Děnisovič Lysenko – to dokázali.

Video na Ulož to:

https://uloz.to/tamhle/HVA5oJNaLSZz#!ZGN5MGR2AmLkMGWyZQV4ZQqwL2Z0A3cnH0kEFUxjLIOCnGSyMD==

VKontaktu:

https://vk.com/video351663392_456239424

(Výchozí video ve vyšší kvalitě bez titulků na Ulož to:

https://uloz.to/tamhle/NFK4s6fAoWzJ#!ZGVmMwR1AmyuAQEvMJIwAwRjZTSyFacKo1AmrK5sq21OZGMw)

Soubor s titulky:

https://uloz.to/tamhle/0BI9RdNHCHCV#!ZJH3ZQR1MzD2ZJLjLzWwZzSwMwWxIxAVD3WWBR04G3cCAQAy

Přepis titulků z videa:

Drazí přátelé, dobrý den.

Tento program je pokračováním cyklu pořadů Stalin a ruská otázka. A dnes si promluvíme o tom, jak Stalin a jeho souputníci změnili vědecké přístupy od jalového akademismu k praktické činnosti, aby se vyplatily ty peníze, které vyčleňuje stát a lid na zaopatření akademiků. Mezi vědci byli lidé, kteří s takovým přístupem k věci nesouhlasili a byli i takoví, kteří to přijali s nadšením. Jistě si můžete domyslet, že právě tito lidé byli pošpiněni v letech přestavby, dokonce se dá říci, že se s tím začalo hned po Stalinově smrti. O jednom z těchto významných vědců neustále psal v letech přestavby časopis Ogoňok/Ohníček, jeden materiál za druhým, v jednom čísle za druhým. A proč vlastně? V té době „demaskovali“ Stalina, útočili proti Lavrentiji Berijovi, pomlouvali Ždanova, ale to byli politici, kteří přijímali politická rozhodnutí, na nichž závisely osudy lidí, osud státu, zatímco vědci přece pracují ve své úzké oblasti?! A dokonce i v případě, že jde o významné vědce patřící mezi známé veřejné činitele, zdají se být tato vědra splašků v každém případě nevysvětlitelnými. Z čeho vinili tohoto člověka? Nu, na konci osmdesátých let říkali: „Lidi, vždyť byl bezpartajní a téměř čtyřicet let byl poslancem Nejvyššího sovětu SSSR, stál v čele akademie…“ Já zatím nepovím jaké, abych udržel napětí a vy mohli přemýšlet, koho mám na mysli, o kom se budeme bavit v dnešním programu. Tento člověk stál mnoho let v čele oborové akademie, byl členem Akademie věd SSSR, dostal neuvěřitelný počet vyznamenání a Stalinových cen. A přitom psali, že jeho bratr pracoval u Němců, po válce se ocitl na Západě a odjel do USA, kde žil a Stalin na to z nějakého důvodu nereagoval a toho člověka za to nepotrestal. Přestože podle jejich logiky, podle logiky těch strůjců přestavby, těch liberálů, vlasovců, měl být ten člověk potrestán bez ohledu na jeho zásluhy a neuvěřitelný talent. Říkají, že ten člověk byl šarlatán a ani jedna z jeho metod se neosvědčila, že naší ekonomice přinesl jen ztráty. Mluvili o tom, že ten člověk psal početná udání proti svým oponentům a je tedy vinen i jejich smrtí. Samozřejmě, že to tak vůbec nebylo, že si to všechno vymysleli, protože ten člověk, o kterém budeme mluvit, dostal osm Leninových řádů, Hvězdu hrdiny socialistické práce a tři Stalinovy ceny prvního stupně! I kdybychom připustili, že nějaký šarlatán mohl v stalinské době dostat vysoké vyznamenání či vysokou cenu, tak přece ne hned osmkrát! Osm Leninových řádů dostal Iljušin a Tupolev. To byli letečtí konstruktéři znamenitých letadel, která nám dopomohla k vítězství ve Velké vlastenecké válce a proslavila sovětský stát jako středisko letecké výroby. To znamená, že tento člověk také něčeho dosáhl, také něco udělal. A když se teď podíváme do Wikipedie nebo dokonce do nějaké té encyklopedie, tak se dozvíme, že ten člověk byl břídil. Já se před začátkem našeho programu podíval na Wikipedii a zjistil si počet znaků. Ten článek má třicet stránek formátu A4. Třicet stránek plných informací o tom, že tento člověk nemá žádné zásluhy, že mnoho let Stalina podváděl. 20 let podváděl Stalina?! Podváděl sovětskou vládu a sovětský lid?! V letech přestavby v časopise Ogoňok netvrdili, že Stalina podváděl, protože samotného Stalina tam prezentovali jako člověka omezeného, který podváděl náš lid. Říkali tam, že byli se Stalinem stejní, a že Stalin všechny schopné a významné vědce likvidoval, zatímco všechny jemu podobné patolízaly a omezence, do určité míry dokonce nevzdělance, pozvedal k sobě. A z tohoto akademika také dělali takového nevzdělance. Například právě v tom Ogoňku psali, že ten člověk neznal cizí jazyky, což byla velká výtka a obvinění, psali, že se ten člověk naučil číst a psát až ve věku třinácti let a vysokou vystudoval dálkově. Takže vlastně podle nich žádné skutečné vzdělání neměl. Mohli říci, že je to takový ruský Lomonosov, ten se také učil číst a psát později (ve 12ti letech). Ale místo aby ho začali nazývat druhým Lomonosovem, tak mu ironicky začali říkat „lidový akademik“. Protože titul a postavení akademika akademie věd  SSSR získal, aniž by obhájil kandidátskou práci a doktorandskou dizertaci za souhrn svých prací. Takto toho člověka pomluvili a doposud k němu panuje lehce skeptický vztah, což je to vidět už jen z toho, že knihy, pozitivní knihy o něm vycházejí velice zřídkakdy a v malých nákladech. A teď už bychom asi mohli říci, co je to za člověka. Ale ještě předtím bych rád řekl, že dnes nepřevracíme dějiny, ani neděláme tečku za zkoumáním fenoménu tohoto člověka, jen nastolujeme problémovou otázku a navrhujeme našim divákům, aby samostatně provedli vlastní historický průzkum a snažili se tomu přijít na kloub. A je velmi pravděpodobné, že se vrátíme k osobnosti tohoto člověka, k jeho práci v širší sestavě, do které přizveme biology a agronomy, protože jméno tohoto člověka, významného ruského vědce je Trofim Děnisovič Lysenko. Podívejme se na knihy o něm, tady mám jednu od Nikolaje Ovčinnikova – Akademik Trofim Děnisovič Lysenko, byla vydána v nákladu 200 výtisků, a stále je v prodeji. Lidi to nijak nezaujalo. Další kniha se nazývá Dva světy dvě ideologie od Pjotra Kononkova, tam je ten náklad o něco větší, a to nastolení té otázky je zde velice správné, dva světy a dvě ideologie, dva přístupy od dvou různých lidí a Lysenko je zde na straně Stalina. Byl pošpiněn kvůli Stalinovi a kvůli podpoře té politiky, kterou uplatňovalo nejvyšší politické vedení našeho státu ve třicátých a čtyřicátých letech. Tohoto člověka je zapotřebí prozkoumat podrobněji. Když řekneme pravdu o tomto člověku, zároveň tak uvedeme pravdu i o stalinské epoše a o osobnosti vůdce, protože v těch třicátých letech náš stát bojoval nejen o své přežití a o svou budoucnost, zároveň byly vymezovány přístupy na mnohá desetiletí dopředu a možná dokonce i na celá staletí dopředu, protože Lysenko byl také bojovníkem proti eugenice. Dnes asi už málokdo něco ví o této vědě, dříve ji prezentovali jako vědu, dnes už je to pseudověda. V roce 2000 bylo v Evropské unii rozhodnuto o zákazu jakýchkoliv pokusů v rámci eugeniky. Fakticky se jedná o zdokonalení lidské rasy. Jednoduše řečeno jde o rozdělování lidí na geneticky nadřazené a s prominutím za ten výraz, na genetický „odpad“, kdy jsou vytvářeny podmínky pro rozmnožování těch prvních a pro likvidaci těch druhých. Taková svérázná sociální selekce. Je to bestiální, fašistická, nacistická ideologie, která je založena na tom, že v problémové rodině se nemohou narodit význační lidé, že se tam s největší pravděpodobností narodí lidé nemocní a mravně pokleslí. Takto to tam podávají, takže je lepší rovnou provést jejich sociální čistku. Stalinské vedení, stejně jako vědci jako byl Trofim Děnisovič Lysenko, bojovali proti tehdy populární eugenice. Eugenika vedla k tomu, že se objevil nacismus, že hitlerovci zlikvidovali téměř 60 miliónů lidí, z nichž bylo 28 miliónů našich spoluobčanů, neboť je považovali za druhořadé lidi a sebe za lidi nadřazené. To byl výsledek eugeniky. Druhý přístup, který prosazoval Trofim Děnisovič Lysenko, spočíval v tom, že všechny změny v zemědělství, při šlechtění nových odrůd rostlin a nových živočišných plemen, musí probíhat, jak by dnes řekli, na základě ekologického programu. Tehdy možná ekologismus jako politický směr neexistoval, ale panoval názor, že všechny změny musí být prováděny šetrně. Trofim Děnisovič Lysenko pronesl následující slova: „Jen kámen se nemění, zatímco rostliny i člověk se vlivem vnějšího prostředí mění. A tím, že měníme vnější prostředí a životní podmínky, můžeme vytvořit zcela nové druhy.“ To znamená, aniž bychom je geneticky modifikovali, aniž bychom měnili všechny tyto přírodní kódy, jen bychom je zdokonalovali. Nyní si pojďme trochu probrat životopis Trofima Děnisoviče Lysenka, abychom porozuměli tomu, kde a za jakých podmínek se tento samorost objevil. Mimochodem, pokud se podíváte na Wikipedii, tak se dozvíte, že to byl ukrajinský vědec, protože se narodil v Poltavské gubernii. Ovšem narodil se v Ruském impériu na konci 19. století, v roce 1898, prožil 78 let a zemřel v roce 1976. Prakticky celý život pracoval, jeho největší zálibou byla agronomie, šlechtění rostlin, a protože měl zvídavý rozum, dokázal vyvozovat obecné závěry, hodně psal a udělal celou řadu objevů. Navrhl mnoho agrotechnických postupů, které zbavily náš národ a náš stát hladu ve třicátých a čtyřicátých letech. Teď může někdo namítnout: „A co rok 1946 a 1947? Kdy byla neúroda a v roce 1947 byl hlad? Ten hlad byl tehdy situační, ale víte, jaký byl průměrný výnos hlavních obilných kultur v roce 1917? Nu, řekněme třeba ozimé pšenice a ozimého žita? Na územní středního černozemního regionu Ruského impéria, což je nejúrodnější obilnářská oblast státu, byla jen šest metrických centů (metráků) z hektaru (600 kg). A na konci čtyřicátých let to bylo 25-26 metráků z hektaru (2500-2600 kg), což bylo čtyřikrát více! Prosa sklízeli dva metráky z hektaru (200 kg) a už na konci třicátých let to bylo 25-28 metráků z hektaru (2500-2800 kg), což bylo prakticky čtrnáctkrát více. A to vše v mnohém díky tomu, že Trofim Děnisovič Lysenko a jeho spolupracovníci, jeho žáci zaváděli nové agrotechnické postupy. Ale všechno popořadě. Takže narodil se v tradiční zemědělské pravoslavné rodině. Jeho otec prožil více než devadesát let a do posledních dnů svého života pracoval se svým synem a pomáhal mu v jeho experimentálním hospodářství v městečku Gorki Leninskije s jeho rostlinářskými pokusy. Přitom se jednalo o člověka nábožného, který vždy chodil do kostela a držel se svého evangelia. Jen si to vezměte, lidový akademik, který se ve stalinské době stal hrdinou, byl takového původu! Jeho otcem byl zámožný sedlák, navíc nábožný, který chodil do kostela! On sám, lidový akademik, nebyl členem strany. Nikdy do ní nevstoupil a nikdy neprojevoval zájem o partajní činnost. Jeho bratr se kvůli těžkostem života po okupaci ocitl v Evropě a následně se dostal do USA, a přesto se Lysenko stále těšil přízni sovětské vlády i samotného Josifa Vissarionoviče Stalina. To znamená, že ten člověk skutečně musel učinit nějaké významné objevy. Tíhnutí k pokusům, které ho přivedly k těm objevům, se projevovalo už v jeho dětství. Ve skutečnosti jeho životopisci říkají, že až ve třinácti letech se naučil číst a psát. Ale jako člověk od narození velice zvídavý se nespokojil se čtyřmi třídami církevní farní školy a absolvoval v Poltavě zemědělské učiliště, potom se učil v Umani na střední zemědělské škole, dnes by se jí říkalo odborná nebo vyšší škola. Tu dokončil v roce 1921 a už za rok, v roce 1922 nastoupil na Kyjevskou vysokou zemědělskou školu. Studoval ji dálkově, obor agronom. Takto spojil své studium s praktickou prací. Pracoval tehdy v Bělocerkovské experimentální stanici a měl tam ve svých mladých letech, nebylo mu ještě asi ani 24 let, značné výsledky při šlechtění zelinářských kultur. V roce 1923 publikoval své první články, a tehdy si ho povšimli. Sovětská doba byla totiž dobou, kdy se otevřely všechny kariérní výtahy. Tehdy se tomu, pravda, takto neříkalo, ale ta rolnická síla, která byla utiskována vahou celá staletí trvajícího vykořisťování a otroctví, najednou expandovala, vrhla se vpřed a nejtalentovanější lidé najednou mohli realizovat všechny své záměry. Včerejší rolnické děti se stávaly akademiky, mořeplavci, agronomy, vědci, letci a potom i kosmonauty. To vše bylo umožněno díky vítězství ve Velké říjnové socialistické revoluci a nové politice bolševické vlády. Proto se i tento mladý člověk mohl stát výraznou figurou mezi ruskými agronomy. Tu Kyjevskou zemědělskou vysokou školu dokončil v roce 1925 a byl vyslán do Ázerbájdžánu do šlechtitelské stanice v Gjandži. Tam také dosáhl neuvěřitelných úspěchů ve své šlechtitelské práci a při urychlení růstu rostlin. Jak tohle dokázal? Nikdo Lysenkův život vážně nezkoumal, neexistují žádné hloubkové vědecké práce, nikdo nezpracoval jeho archiv, který možná někde zanechal, nebo třeba nějaké paměti… Jejich zkoumání a publikace je věcí budoucnosti. Jakmile se střetl s problémem, tak okamžitě začal hledat cesty k jeho vyřešení a vycházel především ze zkušeností rolníků. V Ázerbájdžánu byl největším problémem nedostatek krmiva v zimě a časném jaru, než znovu vzešlo rostlinstvo. Zvířata tam trpěla a někdy i umírala hladem. A tak vznikl skvělý nápad, aby se na zimu sázely především luštěniny, a zvířata byla krmena přímo na polích. Když vyhnali zvířata na pole… Ázerbájdžán, to není střední pásmo Ruska, tam není taková zima, tak se tam napásla a rovnou tam zanechala své výkaly, čímž se ta pole pohnojila. To, co zvířata nespásla, se potom zaoralo jako zelené hnojivo. Takto se zvýšila úrodnost půdy a zvířata netrpěla hladem. Tohle je přece velice jednoduché řešení a navrhl ho mladík, kterému tehdy bylo nějakých 25-26 či 27 let. A nebylo to jeho jediné takto originální řešení tehdejších zemědělských problémů. Při své práci na Gjandžské experimentální stanici Lysenko dokázal urychlit růst rostlin. Na základě svých experimentů vypracoval metodiku naklíčení semen před jejich setbou při nízkých teplotách nad nulou, tedy to, co bylo následně nazváno jarovizací. Nebylo vždy nutné je naklíčit, ty postupy byly různé. Já si myslím, že Lysenko viděl takové pokusy, či takovou praxi u rolníků ve středním pásmu, možná přímo v té Poltavské gubernii, protože tam vždy to obilí vynášeli v den jarní rovnodennosti na několik hodin na slunce. Já připomenu, že tenkrát se obilí mlátilo obvykle v prosinci a lednu, kdy už byl sníh a led, aby přebytečná vláha vymrzla a obilí se dalo suché uskladnit. A buď kvůli tomu, aby se dodatečně vysušilo, nebo aby se prohřálo, s obilím rolníci prováděli takovou manipulaci, čímž ho takříkajíc trochu provětrali a promíchali. Zvyšovalo to jeho klíčivost, poskytovalo lepší výsledky. Buď to Lysenko odkoukal od rolníků, nebo sám přišel k takovým závěrům, ale v každém případě právě jeho experimenty dokázaly, že provádí-li se jarovizace, zvyšuje se výnos. A jeho první významnější úspěch a první vyznamenání byli právě za tuto jarovizaci. Je ovšem pravdou, že když se na vesnicích později objevilo více techniky, bylo možné rychleji zorat půdu a dala se ve zkrácených lhůtách provést setba, tak začala potřeba jarovizace odpadat. Ale tenkrát, v těch letech, dvacátých a třicátých, to bylo velice zajímavé řešení a význačný objev. A právě po úspěších s tou jarovizací pozvali Trofima Děnisoviče Lysenka v roce 1929 do Oděsy. Tam se právě otevřel Šlechtitelsko-genetický institut a on se stal vedoucím jedné z jeho laboratoří. Už za pár let se stal vědeckým vedoucím tohoto institutu a v roce 1936 jeho ředitelem. V té době už se zabýval jinou kulturou, bramborami. Prováděl experimenty s letní sadbou brambor, což souviselo s tím, že na jihu brambory sázeli brzo a brzo je také sklízeli. Nebyly podmínky pro jejich uskladnění a hlízy začínaly hnít už ke konci podzimu a na začátku zimy. A zajistit jejich zachování v zimním období, včetně těch určených pro výsadbu, bylo velice složité. Tento problém, tuto věc také vyřešil. A právě za vyřešení těchto dvou problémů v zemědělství dostal v roce 1935 svůj první Leninův řád a byl zvolen řádným členem Akademie zemědělských věd SSSR. V této době navrhl metodiku zaštipování rostlin. Doposud se používá, a to především v Uzbekistánu, kde se pěstuje bavlník. On vycházel z toho, že je-li rostlina dobře hnojena a pole jsou zbavována plevele, tak se začíná moc rozrůstat a příliš pozdě nasazuje na plod. Aby se urychlila tvorba plodů, je proto nutné je zastřihnout, zbavit je výhonků. Vypadá to jako jednoduché řešení. Nyní, kdy na všech frontách v zemědělství proráží chemie, herbicidy a pesticidy, tak lidé někde přestali to zaštipování praktikovat. Prostě používají běžné herbicidy, vysušují listy, které opadají a začne rané vyzrávání tobolek s bavlnou. Jenže současná bavlna a tím pádem i oblečení z ní už není ani tak zemědělským produktem, jako spíše chemickým produktem, protože před tím, než se bavlníky zasejí, se pesticidy a herbicidy zpracovává půda, aby se zlikvidovala semena všech plevelů, potom se chemicky zpracovaná, a navíc geneticky modifikovaná semena zasejí do půdy, a když vyklíčí, tak se znovu postříkají herbicidy, aby se vyhubila jejich konkurence, všechen plevel, a když se začínají formovat výhonky, tak se zase hnojí, a když se vytvoří tobolky, tak se ta rostlina chemicky otráví, aby opadaly listy a všechna energie se soustředila jen na formování bavlníkové tobolky. Dovedete si představit, že lidé pracující na bavlníkových plantážích, tak neustále fakticky pracují v agresivních chemických podmínkách. Já tedy nevím, nakolik je potom oděv z bavlny čistý, a to jsem uvedl jen příklad bavlníku. Fakticky se to dnes týká všech zemědělských kultur a rostlin. V roce 1938 byl Lysenko zvolen prezidentem Zemědělské akademie věd, přičemž si to on sám vůbec nepřál. Nechtěl odjet z Oděsy. Obrátil se na vedoucí představitele státu, aby pozdrželi a neschválili jeho kandidaturu, jenže tenkrát bylo mezi vědeckými agronomy velmi málo praktiků. Bylo tam plno čistých akademiků, kteří se zabývali vědou pro vědu a stát potřeboval praktická řešení! Přičemž významná řešení byla často velice jednoduchá, jak jsme si to předvedli na několika příkladech objevů či agrotechnických postupů Trofima Děnisoviče Lysenka. Takže se přestěhoval do Moskvy, ale jen pod tou podmínkou, že se bude moci dál věnovat svému oblíbenému šlechtění rostlin. A tak stanul v čele experimentálního hospodářství v městečku Gorki Leninskije. Od roku 1939 až do své smrti v roce 1976 vedl, byl vědeckým vedoucím tohoto hospodářství. V době Velké vlastenecké války byl Trofim Děnisovič Lysenko se skupinou vědců evakuován do Omsku. I tam projevil všechnu svou energii jak organizační, tak i tu vědeckou. Čeho si povšiml? Že ve státě je deficit spotřebních brambor, a tak navrhl, aby se nesázela celá brambora, ale jen odřezky s klíčky. Takže 85% brambory bylo odříznuto a 15-20% procent šlo na setbu. A zatímco dříve si v hospodářství ponechávali pro setbu drobné brambory, což postupně vedlo k jejich degeneraci, tak v daném případě se ty odřezky s klíčky braly z velkých brambor, což odrůdu brambor zlepšovalo. A opět se fakticky díky tomuto jednoduchému řešení vyřešil nedostatek potravin. Lysenko řešil i průběžně vznikající problémy související s tím, že včas nedozrávaly obilné kultury, nebo s předčasnými mrazíky, či s nedozrálými semeny a všechny tyto problémy vždy vyřešil. To vedlo k tomu, že mu v roce 1945 bylo uděleno vyznamenání zlaté hvězdy Hrdiny socialistické práce a zároveň Leninův řád. Potom dostal ve stejném roce 1945 ještě jeden Leninův řád, kde bylo v průvodním listu k vyznamenání uvedeno, že řád dostal za úspěšné plnění úkolů vlády v těžkých podmínkách války při zajišťování fronty a obyvatelstva státu potravinami a průmyslu zemědělskými surovinami. Potom dostal ještě Stalinovu cenu prvního stupně. Ty řády a Stalinovy ceny se lidem neudělovali jen tak pro nic za nic, byly udělovány za originální řešení. Nikdo jiný to nenavrhl, a přitom se nejednalo o jakýsi návrh: „Pojďme to zkusit!“ Nešlo o žádná hazardní řešení, vše bylo vyzkoušeno na zkušebních polích, byl to výsledek pokusů, až na to, že ty experimenty netrvaly roky či dokonce desetiletí, ale byly prováděny ve velmi krátkých lhůtách, v mobilizačních podmínkách válečné i předválečné doby, a vlastně i té poválečné. Všechno to bylo prováděno velice rychle a efektivně. Objevilo se mnoho nových druhů pšenice, nových druhů prosa, které vyšlechtil Trofim Děnisovič Lysenko. Když se podíváte na Wikipedii, tak si tam můžete přečíst, že Lysenko založil a pracoval na pseudovědě Mičurinská biologie, kterou nikdo neuznal, a která nepřinesla žádné výsledky, a že všechny jeho úspěchy mu buď byly připsány, nebo jsou to výmysly. Přitom další z jeho grandiózních návrhů, to byl osev strnišť, aby byly ozimé sadby chráněny před mrazy. Strnisko či strniště chrání před chladem, před větrem a zadržuje sníh, což prospívá ozimým výhonkům. Nyní je to hlavní osevní metoda, už se tu půda nepřeorává celá radlicemi, a přitom nikdo nemluví o tom, že se jedná o metodu, kterou také navrhl Trofim Děnisovič Lysenko. Možná jsem ještě dost neupřesnil, že tím, že změnil agrotechniku osevu prosa, Lysenko dosáhl téměř čtrnácti, patnáctinásobného zvýšení jeho výnosů. To znamená, že se jednoznačně jedná o člověka s velkými zásluhami. A také to znamená, že všechny ty pomluvy, že nic neudělal, nic nenavrhl, vyvracejí už jen tyto příklady, neboť jeho agrotechnické nápady a inovace vedly k vyřešení problémů se zásobováním potravinami. Ale on přece navíc aktivně pracoval vědecky, jako biolog. A jako vědec, biolog se střetl s tím, že existovaly i jiné školy, že se objevili jeho vědečtí oponenti. A tito jeho vědečtí oponenti byli dost silní už jen proto, že měli svá postavení a tituly v akademickém prostředí, všichni byli členy komunistické strany a přátelili se s představiteli politické smetánky… Tady je nutné podotknout, že Lysenko stál poněkud stranou toho všeho, přestože, a to znovu zdůrazňuji, byl velice aktivním veřejným činitelem a celá desetiletí byl poslancem. Ve vědě i ve veřejném životě prosazoval stalinskou politiku velmi energicky. Obzvláště ve čtyřicátých letech, kdy probíhal boj s kosmopolitismem. V té době, kdy se rozvíjelo sovětské vlastenectví, se Trofim Děnisovič projevil velice aktivně a výrazně. Jistě víte, že kosmopolitismus se nerovná antisemitismus, přestože dnes mezi ně někteří staví rovnítko. Kosmopolitismus, to je sklánění se před cizorodou kulturou, je to nevíra ve vlastní síly, v sílu svého národa, vlastní vědy, vlastní výroby, vlastního průmyslu, odkud pramení i odmítání to vše rozvíjet. Odtud plyne ta touha zvednout ruce, vzdát se a říci: „Nebudeme nic vyrábět, pojďme to vše nakupovat na Západě, tam to umí lépe, mají více inženýrů. Mají více techniky i fabrik.“ Zatímco přístup Stalina a všech stejně smýšlejících lidí spočíval v tom, že je nutné uvěřit ve vlastní síly a všechen ten průmysl vybudovat ve svém státě, aby výroba celé nomenklatury produkce byla naše vlastní, domácí. Abychom měli své potravinářské výrobky i produkci pro běžný život, svou vlastní techniku. A s ohledem na to, že jsme začínali od nuly, či vlastně z mínusového bodu, se to nedalo všechno zvládnout hned. Ta životní úroveň vzrůstala postupně, ale pozvedala se rok co rok! Lidé viděli, jak se zlepšuje kvalita jejich života. Ale oponenti nenechávali Lysenka na pokoji. Jednou ho ironicky nazývali: „Lysenko, ten lidový akademik“, podruhé psali kolektivní dopisy a stížnosti, že jsou jeho pokusy příliš nebezpečné a někdy i pseudovědecké. Ve třicátých letech se všechny tyto spory dařilo řešit, aniž by to pronikalo na širokou veřejnost, ve čtyřicátých letech už tyto konflikty zaznamenala celá společnost. Někdo může namítnout: „Jak to? Třicátá léta, tehdy byl přece zatčen Vavilov!“ Nikolaj Vavilov byl zatčen, pokud se nepletu, v roce 1940 a jeho zatčení nijak nesouviselo s činností Trofima Děnisoviče Lysenka, který žádné iniciativy v souvislosti s jeho zatčením nevyvíjel. Jméno Vavilova je nám známé spíše kvůli jeho tragickému osudu. Byl odsouzen a zemřel ve vězení. A pokud by se za něj měl někdo přimlouvat, měl by to být spíše jeho rodný bratr, Sergej Vavilov, který jen tak mimochodem stál ve stalinském SSSR v čele akademie věd, byl prezidentem Akademie věd SSSR. Ale dokonce i on souhlasil se závěry vyšetřování a soudním rozsudkem o vině svého bratra. Pokud by vás to zajímalo, tak si můžeme o osudu Vavilova a jeho vědeckém vkladu promluvit samostatně. A kromě toho, že je Vavilov znám kvůli svému tragickému osudu, byl navíc známým cestovatelem. Velmi mnoho jezdil po světě a udržoval tam široké styky. Ale reálný prospěch z jeho činnosti sovětské zemědělství, průmysl a společnost neměly žádný. Šlo o to, co jsem na začátku pořadu nazval čistým akademismem. Já teď nechci Nikolaje Vavilova nějak špatně hodnotit, zmínil jsem ho jen proto, abych tu uvedl, že s jeho osudem, tragédií, jeho úspěchy či neúspěchy neměl Trofim Děnisovič Lysenko vůbec nic společného, kromě toho, že byl Vavilov prvním prezidentem Akademie zemědělských věd a Lysenko ho v této funkci vystřídal. Ale nahradil ho v té funkci téměř dva roky před jeho zatčením, takže tyto dvě události spolu nijak nesouvisí. Ovšem i kdybychom snad připustili, že to nějakou spojitost mělo, tak by se nejspíše všichni jeho oponenti museli začít Lysenka obávat. Měli by ho za vlivného člověka, který dokáže řešit takové věci s orgány státní bezpečnosti, s nejvyšším politickým vedením státu, ale nic takového nebylo. Autoritu si Lysenko získal výlučně díky svým úspěchům, vědeckým objevům a neúnavnou prací. Takže nové diskuse se rozběhly hned po skončení Velké vlastenecké války a vedly k tomu, že se v roce 1948 konalo otevřené zasedání Všeruské akademie zemědělských věd, kde byly prezentovány různé názory na vývoj hlavních směrů zemědělské vědy. Na něm ze sedmi set účastníků většina podpořila ten směr zosobněný Mičurinskou agrobiologií, kterou prosazoval a rozvíjel Trofim Děnisovič Lysenko. To znamená, že nepotíral genetiku, na nikoho neútočil, nic nerušil. Zatímco právě představitelé těch weismannistů-morganistů… Víte, jak se za přestavby říkalo: „Vymysleli pojmenování, kterým cejchovali. Nazvali genetiku prodejnou děvkou buržoazie.“ Nic takto nenazývali, protože u nás normálně pracoval institut genetiky, vůbec jsme nebyli pozadu ve svých výzkumech. Byla tu jen ta věc související s eugenikou, kdy jsme nepřipouštěli fašistický přístup k lidem. I když sama stalinská politika spočívala v tom, že je možné vychovat nového člověka. Když vycházíme vstříc potřebám člověka, tak musíme zároveň formovat nového člověka, jinak by to mohlo dopadnout… Tenkrát také ještě nebyl termín konzumní společnost, o které se dnes mluví, ale jasnovidci v čele našeho státu to dokázali předvídat. A když mluvili o tom, že musíme uspokojovat neustále vzrůstající potřeby našeho obyvatelstva, že to je jeden z úkolů sovětské socialistické ekonomiky, tak zároveň s tím mluvili o tom, že je nutné vychovávat nového člověka a formovat nové společenské vztahy, právě proto, aby se lidé nezměnili v ty spotřebitele, kteří by chtěli stále jen uspokojovat své potřeby a nic nevracet. Jen stále žrát, žrát a žrát a vyrábět další smetí. Zatímco stalinská politika, stalinský přístup byl takový, že pracovat se musí se vším lidským materiálem. Dítě si své rodiče nevybírá, narodí se v té rodině, jaká se mu dostala. Možná jsem to řekl trochu neomaleně, ale tak to je. A nepostará-li se o to rodina, tak to musí být úkolem společnosti, aby to dítě získalo vzdělání a výchovu, aby získalo možnost rozvíjet svůj talent a mohlo sloužit společnosti, své vlasti. U nás dlouho, velmi dlouho, celá staletí byli prostí lidé zbavení přístupu ke vzdělání. A když se v polovině třicátých let formovaly nové programy sovětského vzdělávání, když se přecházelo k takzvané, nu na Západě ji tak nazývali, rusocentrické politice, tak jako základ vzdělávacích programů základního školství pro všechny sovětské školáky bylo převzato to nejlepší ze šlechtického vzdělání, z programů gymnázií, kde studovala i aristokracie. To nebylo vůbec nic levného, protože to zahrnovalo i hodiny tance, hodiny tělocviku, hodiny gymnastiky a pokud možno i plavání. Takže kromě školních tříd bylo nutné stavět i tělocvičny, vybavovat je inventářem, připravovat učitele, a to i pro výuku cizích jazyků. Sovětská moc na vzdělání nešetřila. Takže nakonec všechny sovětské děti získaly vzdělání šlechtické úrovně. Po několika desetiletích už jejich potomci díky tomu leckdy nabyli přesvědčení, že mají šlechtický původ. Dnes, když narazíte na nějaké ty pseudomonarchisty či pseudobělogvardějce, nebo nějaké další, nu, nebudu je nálepkovat, představitele našeho společenství, tak jsou to všechno „potomci šlechty“ a všichni odsuzují sovětskou moc. Přestože to právě ona poskytla jejich praprarodičům, prarodičům, a u někoho možná ještě i rodičům tyto vymoženosti sovětské moci a mohli získat důstojné vzdělání a výchovu, které jim zformovaly charakter, vůli a dostali možnost tyto své znalosti a dovednosti uplatnit v reálném díle. Takže to zasedání proběhlo, Lysenkovo postavení se upevnilo, jeho oponenti se stáhli, a k žádnému rozkladu zemědělské vědy nedošlo, ten začal až později, po Stalinově smrti. Neboť se jménem Stalina a Trofima Děnisoviče Lysenka se pojí ještě několik velice důležitých věcí. O té první, o boji stalinistů proti eugenice už jsem mluvil, tou druhou byl stalinský plán přetvoření přírody. V roce 1948 bylo vydáno příslušné usnesení. Ten plán se měl realizovat 15 let, přičemž na konci jsme tu měli mít více než 5,5 tisíc kilometrů nově vysázených lesů podél řek: Volha, Don a Chopjor, to pro začátek. Neboť stalinský plán přeměny přírody byl zaměřen především na tři oblasti: Stalingradskou, která je teď Volgogradská, Voroněžskou a Saratovskou. Tyto oblasti nejvíce trpěly letními vysušujícími větry a dlouho trvajícími suchy. Kromě těchto lesů se měly na ploše téměř šesti miliónů hektarů, představte si to MILIÓNŮ hektarů! Na ploše šesti miliónů hektarů se měly vysadit lesní pásy, v kolchozech a sovchozech, které měly oddělovat pole, zadržovat vláhu a bránit erozi. Mělo být zřízeno více než 50 tisíc rybníků a dalších umělých vodojemů. Bohužel o tyto práce stalinských vědců, včetně akademika Lysenka, po Stalinově smrti již nikdo nestál a ten stalinský plán přeměny přírody byl zrušen. Bylo ukončeno jeho financování, práce na něm a bylo rozhodnuto, že všechny státní zdroje budou vrženy na osvojování celin a úhorů. To osvojování celin a úhorů započalo na jednu stranu nečekaně a bezhlavě… I když na druhou stranu to zase tak nečekané nebylo. V roce 1946 vědci právě pod vedením Trofima Děnisoviče Lysenka zkoumali otázku rozorání celin v Kazachstánu a přišli k závěru, že by to nebylo rozumné, že to rozorání celiny je možné, ale ještě předtím je nutné vysadit pásy lesů, aby nedocházelo k erozi a připravit všechny podmínky pro uskladnění budoucí úrody. Zatímco tehdy, v září roku 1953 Nikita Chruščov vystoupil s touto iniciativou a už v únoru-březnu roku 1954 bylo na plénu ústředního výboru Komunistické strany SSSR rozhodnuto o osvojování celin a úhorů. A všechna ta technika, která byla vyrobena a připravena na realizaci programu stalinského plánu přeměny přírody, byla přesunuta do Kazachstánu. Na práci při osvojování celin odjelo více než milión lidí. Byli to mechanizátoři, všichni ti traktoristi, kombajnéři, technici, inženýři, agronomové a naše hospodářství to velmi ochudilo. Na jednu stranu se dá říci, že kazašská republika, sovětský Kazachstán tak získal milión nových obyvatel, a jen pro začátek 20 miliard rublů, jenže pro sovětskou ekonomiku jako takovou to znamenalo značné ztráty. Protože zatímco v té době byl průměrný výnos ječmene, ovsa, žita a pšenice přibližně stejný asi 24-26 metráků z hektaru, z ozimů, obzvláště z pšenice a žita, tak tam, v Kazachstánu byl průměrný výnos stejný jako v carské době 6 metráků z hektaru. Přesto z tak velkého objemu zoraných polí, z tak rozsáhlých osetých ploch získali dost velkou úrodu. Jedna ku třem. Zaseli dva metráky na hektar a získali šest metráků z hektaru. Ale vyvézt tu úrodu potom fakticky nedokázali, protože tam nebyly cesty s tvrdým povrchem, nebyly podmínky pro její uskladnění, železniční spojení ve většině oblastí Kazachstánu žádné nebylo, aut nebylo dost… A Trofim Děnisovič Lysenko jako člověk vřelý, jako člověk poctivý aktivně vystoupil proti této chruščovské avantýře. Nepodporoval tuto věc. Je třeba podotknout, že oponentů proti této chruščovské iniciativě bylo málo. Do určité míry Vorošilov, Molotov, všichni ostatní se nechali navnadit na ty očekáváné pohádkové úrody, touhou získat najednou hodně obilí, nakrmit celý stát, a ještě prodávat obilí do zahraničí. Ale my víme, k čemu to vedlo. A Trofim Děnisovič Lysenko tak přišel o své postavení v Akademii zemědělských věd, byl odvolán z funkce prezidenta Akademie zemědělských věd. Ovšem předcházel tomu dopis takzvaných tří set. 297 lidí podepsalo kolektivní dopis, aby byla prověřena Lysenkova činnost a poukazovali na jakési jeho početné chyby a zanedbání. Za Chruščova to takto fungovalo, že mocenské orgány nepřijímaly rozhodnutí samy, ale „jen reagovaly“ na výzvy pracujících, na výzvy odborníků, na výzvy obeznalých lidí. Opět to vyvolalo diskusi, ale už nebyla široká, nebyla veřejná, nedostávala se k široké veřejnosti, měla více administrativně řídící charakter. Za toto volnomyšlenkářství, za to, že vystoupil proti Programu osvojování celin a úhorů bylo mezi vědci zformováno všeobecné mínění, že Lysenko nemá pravdu a odvolali ho z funkce. Je pravda, že v letech 1961-1962 na krátkou dobu stanul opět v čele akademie, protože tehdy už byla situace v zemědělství velmi špatná v důsledku té kukuřičné epopeje, proti které Lysenko velice ostře vystupoval už od roku 1953, jakmile začal Chruščov to kukuřičné téma polehoučku prosazovat. A už v roce 1957 v tom kolektivním dopisu Lysenka přímo obviňovali: „USA díky práci s hybridní kukuřicí vydělaly tolik peněz, že z toho zaplatily celý svůj jaderný program a my kukuřici doposud nesázíme, protože tu máme takové „lidové akademiky“, jako je Lysenko, kteří to neschvalují a brání tomu.“ Víte, k čemu vedla ta kukuřičná epopej? Kdy bylo 25% veškeré orné půdy oseto kukuřicí? Když lidé říkají, že ji sázeli od Moldavska, přes Kavkaz až do Tajmyru, tak se nejedná o vtip. Tu kukuřici začali pěstovat dokonce i tam, kde nedozrávala. Začali ji pěstovat v severních regionech, kde dokonce ani její zelená masa nedorůstala natolik, aby se dala použít jako živočišné krmivo, aby se z ní dala dělat siláž. Takto nakládali noví vedoucí představitelé sovětského státu se zemědělstvím, se zemědělskou vědou, kterou fakticky zničili. Takže ještě jednou zdůrazňuji, že to nebyl Stalin ani Lysenko, kdo se takto podepsal na zemědělské vědě, ti ji naopak formovali a z planého akademismu ji převedli na jiné koleje, aby sloužila lidem, sloužila ekonomice, sloužila vlasti. Po Stalinově smrti začaly napřed experimenty v oblasti řízení, a potom už i takové pseudovědecké experimenty, kdy věda začala přecházet na pozice výlučnosti, kastovnictví, uzavřenosti a vědy pro vědu, ze které nebyl žádný prospěch pro společnost, ekonomiku, průmysl ani zemědělství. Ale Lysenko nebyl člověkem, který by věšel hlavu a do konce života prováděl pokusy, šlechtil nové odrůdy tu pšenice, tu zeleninových kultur… Život a práce tohoto člověka je příkladem oddané služby své vlasti a společnosti, a nejedná se v tomto případě o žádný patos nebo prázdná slova, je v nich hluboký smysl. Fakticky byl Lysenko tím člověkem sovětského zítřka. Jen tyto své kvality člověka budoucnosti projevoval ve stalinském státě ve třicátých, čtyřicátých a padesátých letech. Nezůstával k ničemu lhostejný, byl odpovědný, energický, nebazíroval na prázdné byrokracii, korupce pro něj byla nemyslitelná. Aby se prožíraly milióny rozpočtových prostředků na nic nepřinášející experimenty, například pro boj s jakýmsi nosatcem nebo něčím podobným. Z jeho pohledu vše bylo jednoduché, on vycházel z toho, že mšice poškozují zemědělství, a je možné proti nim bojovat chemicky, ale tím poškodíme zdraví sovětských občanů, a bude nutné je potom léčit, což zase zatíží rozpočet ministerstva zdravotnictví. Pojďme raději místo toho pěstovat sluníčka sedmitečná, které se těmi mšicemi živí. A tam, kde se u nás rozmnoží mšice, prostě přeneseme ta sluníčka sedmitečná. Efektivní a jednoduché řešení. Nyní, když se mluví o zeleném programu, kdy se mluví o nutnosti přestat v zemědělství používat chemii, že je nutné přecházet k ekologickým metodám, tak se lidé znovu vrací k nápadům Trofima Děnisoviče Lysenka, aniž by však zmiňovali jeho jméno, protože ho očernili, pokoušeli se ho znemožnit, vymazat z dějin, vyšoupnout ho z nich negativním hodnocením. Já myslím, že vítr dějin odvěje špínu i z hrobu Trofima Děnisoviče Lysenka. Přišel čas, abychom přehodnotili jeho práci. Sami jsme teď v podmínkách, kdy chápeme, že jednat musíme energicky, efektivně a musíme přijímat jednoduchá řídící rozhodnutí a všechny vědecké výsledky, objevy vědců, které reálně přinášejí prospěch lidem, ekonomice, průmyslu a zemědělství musíme hned uvádět do praxe, jako se to dělalo ve stalinském SSSR, jako to dělal Trofim Děnisovič Lysenko. Ten musí být s ohledem na své zásluhy zvěčněn a všechna ta špína, která se doposud vylévá na jeho hrob, musí být rozhodně odstraněna. Mne by samozřejmě velmi zajímalo, kdo stále udržuje tuto jeho špatnou pověst jako vědeckého břídila, jako jakéhosi šejdíře, omlouvám se za ten hrubý výraz. Ale někdo se přece postaral o takovou redakci Wikipedie, že tam o něm není jediného dobrého slova. Žádné jeho pokusy se nezdařily, všechny jeho návrhy byly nevydařené. Já jsem si tady dokonce vypsal něco jako citát, že žádné jeho pokusy nebyly uznány širokou mezinárodní veřejností, že prý popíral genetiku i chromozómovou teorii, že se s jeho jménem pojí kampaň perzekucí proti vědcům, genetikům, proti jeho oponentům, kteří neuznávali Mičurinskou agrobiologii. A proto ještě jednou opakuji, že všechny jeho metodiky, které navrhl, byly funkční. A když se dočtete v té Wikipedii… Ještě jeden, citát, ano? „Všechny metodiky navržené Lysenkem byly kritizovány za jejich nesrovnalost se světovou vědou a hospodářskou praxí.“ Jaké to v nás vyvolá přání? Buď zavřít Wikipedii a vytvořit svůj suverénní zdroj, kde bude napsaná historická pravda, nebo do určité míry změnit přístupy k šíření fejkových informací v našem státě. Jinak budou všichni naši skuteční hrdinové prezentováni jako ničemové, zatímco ničemové a zrádci budou vynášeni jako hrdinové. To povede k přeformátování vědomí našich lidí a ke ztrátě schopnosti bránit své hodnoty. Z toho případu Trofima Děnisoviče Lysenka musíme učinit příslušné závěry a vzít si ho za příklad oddané službě otčině, společnosti, vlasti a vědě!

Děkuji vám za pozornost a těším se na nová setkání.

Nikolaj Sergejevič Sapelkin, historik