Konceptuální podmíněnost vědy a ovlivňování vědeckého výzkumu prostřednictvím řízení

Následný text je kompilací úryvků ze Základů sociologie vnitřního prediktoru SSSR (především ze třetího dílu) a mých poznámek v hranatých závorkách, včetně několika zvýraznění. Myslím, že ve světle dnešních událostí v oboru lékařství budou tyto texty pro mnoho lidí dost podnětné a já podotýkám, že lidé z vnitřního prediktoru SSSR tohle sepsali již v roce 2016, ze kterého je daný třetí díl Základů sociologie, přičemž sama tato šestidílná práce již byla vypracována jako celkové shrnutí a rozšíření daleko dříve vypracovaných výchozích prací Koncepce sociální bezpečnosti.

Funkcí vědy v životě společnosti je zajištění řízení ve všech odvětvích společenského života v souladu s určitou koncepcí, kterou ve společnosti udávají nositelé konceptuální moci.

Obsah vědy[1] v její historicky vzniklé podobě je podmíněn koncepcí řízení, pod jejíž nadvládou žije společnost, a především – cíli a etikou, které jsou této koncepci vlastní. Obzvláště zřetelně se tato osobitost vědy projevuje ve společenskovědních oborech, [dnes však můžeme nejmarkantněji vše pozorovat na „vědě“ lékařské, která nám absolutně neurvale vnucuje zatím nepovinně povinnou vakcinaci s tendencí přechodu k té povinné.]

To znamená, že co neodpovídá cílům a prostředkům jejich realizace přijatým v koncepci, se z obsahu vědy vytrácí a výzkumy v těchto oblastech přinejlepším nejsou podporovány, a přinejhorším jsou cíleně potlačovány, což může vyústit ve svých maximálních projevech až k likvidaci lidí projevujících o „zakázaná“ témata zájem [ekonomické, fyzické… Dnes v globalizovaném světě se to očividně rozšířilo i o konzumenty výsledků dané vědy, kteří jimi pohrdají a odmítají riskovat své zdraví jako experimentální myši].

Řečené se týká té složky vědy, jejíž autorita je podporována společenskými institucemi a především – státností a církvemi, které jsou v dané společnosti legitimní.

Proto také v důsledku konceptuálně podmíněného charakteru vědeckovýzkumné činnosti a konceptuálně podmíněného obsahu souhrnu názorů, které jsou uznávány za hodnověrné „vědecké znalosti“, může být to, co je v rámci jedné koncepce řízení hodnoceno jako „věda“, z pozic jiné koncepce řízení hodnoceno jako „pseudověda“ a „šarlatánství“.

V základu výtek k vědecké způsobilosti vědy, která se vyvinula pod nadvládou biblického projektu, leží:

• na jedné straně povrchnost a ignorance představitelů davu, kteří se spoléhají na ty či ony autority,
• a na druhé straně mafiánsky-korporativní charakter kádrové politiky ve vědě a jeho podřízenost systému vědeckých titulů a hodností, který tyto autority pro dav vytváří a podmiňuje oprávněnost obsadit ty či ony řídící funkce ve vědě jako v odvětví činnosti.

Právě díky tomuto mafiánsky-korporativně organizovanému a konceptuálně podmíněnému charakteru řízení vědy existují ve všech státech žijících pod nadvládou biblického projektu zotročení lidstva témata, která je všeobecně zakázáno zkoumat [jako třeba účelnost jistých vakcín a jejich negativní vedlejší? účinek na lidský organismus]; také existují témata, která je zakázáno zkoumat konkrétně v těch či oněch státech; existují témata, jejichž zkoumání je v jedněch státech podněcováno a současně v jiných zpomalováno; a mezi tím vším jsou předmětné oblasti, které jsou oficiálně považovány za neexistující; a existují předmětné oblasti, ve kterých je poznávací a tvořivá činnost nahrazována cílevědomým kultivováním pseudovědy a útlumem vědy. Tyto zákazy mohou mít jak přímý administrativní charakter, tak mohou také být zprostředkovanými (nepřímými).

Principy uplatňované ve vztahu ke vzdělávacímu systému a vědě jsou v davo-„elitářských“ společnostech jednoduché:

1. Otroci nesmí mít poznávací a tvořivé návyky – poznávací a tvůrčí kulturu, která by byla adekvátní Životu (1. priorita zobecněných prostředků řízení).
2. Nesmí mezi nimi být vědci, jejichž vědecké zaměření a činnost by nezapadaly do koncepce řízení (kádry řeší všechno: buď úspěšně, nebo cílevědomě vybrané a do funkcí dosazené „kádry“ nejsou schopné řešit ani jednoduché úkoly v zájmu rozvoje společnosti a lidstva).
3. Nesmí mít vědu (2. a 3. priorita zobecněných prostředků řízení), která by byla efektivnější než ta, kterou na základě svých zájmů připouštějí v jejich společnosti otrokáři, nebo kterou jim otrokáři podstrkují (příkladem je ekonomická „věda“ Západu).

Platí to bez výjimky pro všechny vědy, ale především komplexně pro sociologii a její obory.

A to je trojitý zdroj závislosti společnosti otroků na korporaci otrokářů a podřízenosti otroků otrokářskému systému.

Na zavádění těchto principů do života pracuje vzdělávací systém, akademie věd a systém vědeckých hodností a titulů přiznávaných uchazečům vědeckými radami, které jedny výsledky za vědecké úspěchy uznají a jiné jako takové uznat odmítnou, a jejich přívržence z jejich profese následně vypudí i bez pomoci „svaté inkvizice“. Toho všeho je dosahováno díky pronikání zednářské periférie do vědeckého a pseudovědeckého společenství.[2]

Udržovat vědu i soubor znalostí a pseudoznalostí uznávaných za vědecké v rámci koncepce řízení vládnoucí nad společností je hlavním účelem systému atestací a certifikací odborných úrovní ve vědě.

Kromě toho existence systému vědeckých hodností a titulů osvobozuje vládnoucí byrokraty státnosti a byznysu od nutnosti pronikat do podstaty problémů a způsobů jejich řešení:

• vždy mají možnost odvolat se na to, že neúspěšné řešení navrhla „věda“ a konkrétně – kandidát, doktor, profesor, člen korespondent, akademik (potřebné zaškrtněte) ten a ten, a tak za jeho bezvýslednost nebo škodlivost byrokrat nemůže nést odpovědnost, neboť se v dané věci s důvěrou obrátil na všeobecně uznávanou autoritu – „velkého vědce“ [3] [Na to nejspíše sázejí naši byrokrati ve vládě přijímající nařízení zatím k nepovinně nucené vakcinaci experimentální látkou zvanou „vakcína“];
• no a „vědci“ zase budou ze své strany trvat na tom, že:
• věda může mnohé, ale ne všechno;
• ve vědě „neexistuje široká hlavní cesta[4]“, a to znamená, že chyby jsou nevyhnutelné;
• v rukou byrokratů jejich správné ideje a projekty, pokud nebyly zkresleny, tak byly „zabity“, neboť ti, kdo je dole měli plnit, jsou nesvědomití, hloupí a nic neudělali tak, jak měli, a ve výsledku to všechno nedopadlo „tak dobře jak mělo“ ale „tak jako vždycky“.

[Lidé bohužel nemají představu, jak silné jsou síly ovlivňující směry vědeckého vývoje. Myslím, že dřív by hodně lidí neuvěřilo, ale stačí se dnes rozhlédnout, jakou silou disponují ti, kteří nám chtějí vnutit vakcinaci a jak pomalu a těžce se sbírá odpor proti tomu, přestože to dnes lámou přes koleno tak očividným způsobem (a dokonce pro mnohé s těžkými zdravotními následky), že to prostě přehlédnout prakticky není možné pro toho, kdo se dívá! Ať už se to děje v důsledku Zákonu času, nebo jejich přesvědčení, že díky digitalizaci už nás natolik mají v hrsti, že veškerý náš odpor bude marný, zapomínajíce, že každá hůl má dva konce! Tuto sílu ovlivňování vědy si uvědomoval i J. V. Stalin viz následující úryvek. Bohužel byla potom po jeho smrti jejím destrukčním silám dána Chruščovem and Company zelená, což mělo nemalý podíl na tom, že postupně byly likvidovány a dehonestovány úspěchy dosažené bolševiky, až to nakonec vyústilo v krizi a pád SSSR po jeho konečné „přestavbě“. Ovšem vše bylo vždy příslušně vědecky zdůvodněno – proč se něco nepovedlo, proč se něco nedaří, proč je nutné to, co funguje, zcela přeorat a udělat z toho místo přínosného nástroje bič na lidi…]

A jestliže J. V. Stalin ve svém rozhovoru pro noviny Pravda nazvaném Marxismus a otázky jazykovědy (z roku 1950) odsuzoval oficiální vědu SSSR za mafiánství (viz kapitola 9.3 – druhý díl Základů sociologie) plodící pseudovědeckost a protilidovost vědy jako odvětví činnosti, a činil tak z vnějšku jako spotřebitel jejích produktů, neboť byl především konceptuálně mocným politikem-tvůrcem a potřeboval vědecké odůvodnění politické strategie a řídící praxe ve všech oblastech života společnosti, kterého nebyla Akademie věd SSSR a vědecké společenství celkově v mnohém schopno, tak přibližně ve stejné době zase zevnitř akademické vědy SSSR poskytnul její charakteristiku I. A. Jefremov, který nebyl jen spisovatelem science fiction, ale také vědcem, paleontologem světového formátu:

«…v roce 1954 si Ivan Antonovič v dopisu profesorovi I. I. Puzanovovi stěžoval na byrokracii v akademickém prostředí: „… Ta zasedání, výkazy a plány jsou tak nudné. Všechno to, co stojí za starou bačkoru a je vymyšlené tou anglickou „Intelligence Service”, aby zlikvidovala ruskou vědu… s využitím partajní omezenosti, jak se velice přesně vyjádřil jeden můj známý.“» (uvedeno podle knihy A. Konstantinova Zářivý most, 2. vydání, podle publikace na webu http://noogen.2084.ru/Efremov.htm).

Nu a Intelligence Service je jedním z nástrojů zednářů. Není-li tedy poukazování na její účast při řízení vědy v SSSR formálně správné (přece jen to nebyla tato organizace, kdo zplodil Akademii věd v Rusku a SSSR), tak ta narážka na loutkový charakter Akademie věd je ve své podstatě správná; správně jsou nazvány i cíle její existence odpovídající principu „chceš-li něco zlikvidovat, postav se tomu do čela“.

Tak například katastrofické zaostávání SSSR v polovině sedmdesátých let v oblasti rozvoje počítačové techniky a elektroniky vůbec nebylo důsledkem „pronásledování kybernetiky“ ve stalinských dobách, jak se o tom dlouhou dobu novináři a mnozí vědci pokoušejí přesvědčit společnost. Byl to přímý důsledek vnějšího řízení rozvoje vědy a techniky v SSSR, a konkrétně to bylo důsledkem rozhodnutí Komise pro počítačovou techniku Akademie věd SSSR a Státního výboru pro vědu a techniku (GKNT) SSSR ze dne 27. ledna 1967 pod předsednictvím akademika A. A. Dorodnicyna. Toto rozhodnutí zavazovalo vývojáře nového pokolení domácích počítačů držet se architektury amerických počítačů modelové řady IBM-360 „za účelem možného využití těch rozpracovaných programů, které, jak je možné předpokládat, existují pro systém 360“.

Takový vývoj a zavedení jednotného počítačového systému (Jednotný systém výpočetní techniky) ve své podstatě znamenal:

• ze strany SSSR „pirátské“ převzetí architektury počítačových systémů USA IBM-360, IMB-370 a jejich operačních systémů v předtuše „pirátského“ využívání i jejich aplikovaného programového vybavení;
• a ze strany pohlavárů globální politiky jednajících prostřednictvím USA jednu z největších a nejúspěšnějších makroekonomických a politických diverzí v dějinách.

V okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí byly již počítače modelové řady IBM-360 dodávány zákazníkům po dobu dvou let počínaje rokem 1965, a k tomu je navíc zapotřebí připočítat několik let na jejich vývoj a zavedení do výroby!!! V SSSR se analogické počítače modelové řady Jednotného systému začaly masově šířit až ve druhé polovině sedmdesátých let, a na začátku osmdesátých let 20. století. To znamená, že rozhodnutí přijaté GKNT a Akademií věd SSSR, od samého počátku programovalo minimálně desetileté zaostávání SSSR za světovou úrovní. A skutečně: předtím, než se Jednotný systém počítačů stal „jednotným standardem“ v SSSR a členských státech Rady vzájemné hospodářské pomoci^[5], započala epocha osobních počítačů a prosazování strategické počítačové iniciativy USA, kterou tajné služby a Akademie věd SSSR jednoduše nepochopily, a proto ji v tom lepším případě „propásly“, a v tom horším ji pochopily a podílely se na jejím úspěšném prosazování za účelem likvidace SSSR…

To právě toto – z hlediska svého vzniku a motivace jakoby nepochopitelné – strategicky zkázonosné rozhodnutí Komise pro počítačovou techniku Akademie věd SSSR a GKNT SSSR ze dne 27. ledna 1967 a jeho uvedení do života v celostátním měřítku uťalo v naší zemi rozvoj vlastních vědecko-technických škol v počítačovém odvětví se všemi důsledky z toho vyplývajícími.

Konec citací ze Sociologie.

Dnes taková zkázonosná rozhodnutí přijímají vlády prakticky všech států ve vztahu ke „koronavirové pandemii“, jen s tím rozdílem, že se ten tlak někde stupňuje, někde mírně povoluje, aby se pak ty šrouby zase začaly utahovat, a hlavně platí argumentace, že to tak přece dělají v celém světě všichni, takže i my musíme! O tom, jak se všude stupňují protesty lidí se mlčí (zde jasně vidíte tu mediální sílu, jakou elity proti nám disponují) a o stavu v jednotlivých státech jsou lidé v jiných dezinformováni za účelem vyvolávání strachu. Procesy se však natolik zrychlují, že odpor začíná vzrůstat. Je nutné ho podpořit zdola, protože shora (ne Shora) nás nikdo šetřit nebude! Ve vztahu k řízení jako takovému si tyto procesy představte roztažené v čase s tím, že lidé neměli dříve možnost dostat se tak snadno k informacím jako dnes a ty jim byly přesně podle cílů řízení dávkovány a získáte tak představu, jak mohla hrstka globálních elit tak dlouho řídit svět… A hlavně si uvědomte, že kdokoliv se dostane do vyšších řídících struktur i na úrovni našeho státu, okamžitě se dostává do vleku globálních elitních struktur, a to znamená, že automaticky začíná jednat v jejich a ne našem zájmu! Změnit to může jen masový tlak zdola! A následná změna celkového konceptuálního směřování, které bude skutečně zaměřeno na prospěch většiny, большинства!

Na závěr doporučuji poslechnout si záznam ze setkání lékařů pořádaného Paralelní lékařskou komorou ze 14. listopadu, který natočila TV Raptor před budovou Ministerstva zdravotnictví ČR na Palackého náměstí v Praze. Zde na realitu narazili především lékaři, kteří se přímo starají o pacienty a mají tak v přímém přenosu možnost pozorovat následky těch bezpečných a spásných „vakcín“. Myslím, že nikoho, kdo má v sobě špetku svědomí, to nemohlo nechat chladným…

Obzvláštní pozornost zasluhují manželé Beranovi cca od 56. minuty a dvě dětské lékařky, které jsou o něco dále 1:46 minut a 3:11 minut.

https://www.facebook.com/100011111114279/videos/904737326837704/

---

[1] Jak ve smyslu šířky jejího tematického spektra a obsahu jejích teorií, tak i ve smyslu financování poznávací činnosti ve společnosti ze strany jiných společenských institucí, [přičemž to financování je důležitým řídícím faktorem určujícím, které vědní směry budou povzbuzovány a které nebudou. Takže se fakticky jedná o strukturní řízení prostřednictvím přerozdělování financí i bezstrukturní, kdy se jednotliví vědci sami čile a dobrovolně obvykle přizpůsobí tématům, která jsou „in“.]

[2] V Rusku tuto situaci navíc prohlubuje ještě existence VAK (Nejvyšší atestační komise pro udělování vědeckých hodností a titulů), která je nositelkou „pravdy v poslední instanci“ s ohledem na to, čí disertace je vědecká a čí není, kdo je vědec a kdo grafoman, šarlatán a plagiátor. A takto tedy existence VAK a mafiánsky-zednářský charakter „vědeckého společenství“ prohlubuje tu situaci, při které nedochází mezi vědci a disertačními radami k soutěži vedoucí ke vzniku a rozvoji nových vědeckých směrů.

[3] Tato situace je předvedena ve všem známém seriálu Sedmnáct zastavení jara, když Maxim Maximovič Isajev vysvětluje Wilhelmu Holtoffovi, že on, jako Standartenführer Stierlitz, nemůže za to, že fyzik Runge sedí v koncentráku místo toho, aby pracoval na atomové bombě pro říši; za to jsou odpovědni přední fyzici říše, se kterými se Stierlitz poradil a na jejichž kompetentní názor se ve věci Rungeho spolehnul, neboť on sám přece není profesionálním jaderným fyzikem.

[4] Pozn. překl. – Podle aforismu Karla Marxe: Ve vědě neexistuje široká hlavní cesta a jejích zářných vrcholů může dosáhnout pouze ten, kdo se bez ohledu na únavu šplhá po jejích kamenitých stezičkách.

[5] Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) byla mezivládní organizací socialistických států založenou v roce 1949. Svou činnost ukončila po krachu SSSR a rozpadu „světového socialistického systému“. Některé socialistické státy jejími účastníky nebyly.