16a KURGIŇAN: KORONAVIRUS – JEHO CÍLE, AUTOŘI A VLÁDCI – ČÁST XVI

V tomto dílu chci zhodnotit jeden z nejsložitějších současných vědeckých problémů – problém účinnosti očkování populace. Takové hodnocení nemá nic společného s neopodstatněným zamítnutím očkování jako takového. Už jen proto, že některé hrdinské příklady lidí, kteří při očkování dělali experimenty na sobě a svých dětech, si zaslouží nějaký druh morálního ocenění; že i kdyby se mýlili, hrdinství je stále nade vše. A oni prostě nedělali chyby.

Chybovost, dosahující šílenství, začala v 90. letech 20. století. A do té doby bylo někde něco spásného, někde bylo něčeho příliš a někde bylo dokonce škodlivé. Ale spásného bylo obecně více.

Opakuji, podivný globální zlom začal v 90. letech 20. století, kdy mechanismus vakcinace začal fungovat dost drsně a špatným směrem.

Ano, existují lidé, kteří zcela odmítají očkování. To dělají určité skupiny v naší společnosti. A o těchto skupinách – popíračích covidu, odmítačů vakcín, odmítačů industriální civilizace a tak dále – jsem již dříve říkal, že se chytají do pasti, když se bojí něčeho, ve skutečnosti nebezpečného. V tomto smyslu je jejich strach hluboce oprávněný a není důsledkem jejich šílenství nebo něčeho zhoubného. Jsou ale vyděšení tak, že jsou jako ti, kteří, opaření mlékem foukali do vody.

V reálu se mi jeví, že problém očkování odhaluje negativní vlastnosti světového buržoazního systému zdravotní péče. Tyto vlastnosti ohrožují samotnou existenci lidstva. Přičemž tyto vlastnosti nezrodila ani samotná buržoazie (i když za to částečně může), ale především evidentní transformace této buržoazie na něco jiného. Na nějakou post-buržoazní situaci, postkapitalistickou, která je ještě hroznější než klasická buržoazní kapitalistická. Byl to Marx, kdo věřil, že postkapitalismus bude nutně komunismem. A my vidíme postkapitalismus, který je hroznější než kapitalismus a o žádný komunismus ani nezavadil.

Existují tedy negativní vlastnosti tohoto nového mutujícího světového systému, který kopírujeme nejservilnějším způsobem a zároveň říkáme, že jdeme jinou cestou. To ale vůbec neznamená, že stávající systém světového zdravotnictví nemá vůbec žádné pozitivní vlastnosti. Také to neznamená, že bychom neměli zbavovat systém zdravotní péče negativ, nemluvit o těchto negativech, a odmítat zdravotnictví jako takové a vrátit se do předhipokratové éry šarlatánství, čarodějů a dalších věcí.

Mezitím, když začneš diskutovat o těchto záporech – zjevných, křiklavých – pak ti, zcela v souladu s anekdotou o velbloudovi, vnutí odmítnutí zdravotní péče jako takové. Nebo alespoň odmítnutí těch nejzásadnějších úspěchů této zdravotní péče – jako je očkování populace. A toto odmítání stojí údajně buď na archaice nebo na šílenství …

A co když něco v této věci spočívá na nejnovějších úspěších imunologie, na tom, co je v popředí imunologie? Pokud tam v rámci imunologie (kterou současní bossové očkování, akademici, neznají hůř než já, doufám, že ji znají lépe), vyvstanou zásadní pochybnosti, že je vždy a ve všech případech nutné nechat se očkovat – co potom? Bude i toto prohlášeno za „archaický reflex“, „zavržení vědy“ a podobně? Já vím, že archaický reflex a odmítnutí vědy nejsou děsivé. Děsivá je problematizace některých podivných činů z pozic špičkové vědy.

Jaké tedy negativní vlastnosti současného systému zdravotnictví je skutečně nutné prodiskutovat, a přitom jasně rozlišovat mezi takovou diskusí a odmítnutím úspěchů zdravotnictví jako takového?

Stávající systém zdravotnictví má několik negativních vlastností vyplývajících z vlastností metasystému, který dává vzniknout všem jeho systémovým potomkům: vzdělávání, zdravotní péči, systému sociální komunikace, kultuře – všem.

Vzhledem k tomu, že zde diskutuji právě o zdravotnictví, které nám díky covidu mnohé odhalilo, pojmenuji negativní vlastnosti stávajícího systému zdravotnictví, aniž bych vůbec zasahoval do zdravotnictví jako takového a nevolal po tom, aby se na všechny hrdinské doktory pohlíželo jako na zabijáky v bílých pláštích.

Uvedu tedy negativní vlastnosti stávajícího systému zdravotní péče.

Negativní vlastnost číslo 1 – zánik zákazu odlidštění. Zde máme již co do činění s něčím zásadně špatným a neomezeným pouze na zdravotnictví. Zde je touha přeměnit subjekty se svobodnou vůlí, rezervními možnostmi atd. na objekty. A to je hřích západní medicíny. „Nyní jsi se stal naším objektem a my děláme, co chceme, když jsme k tomu dostali souhlas – je jedno, jestli tvůj nebo tvých příbuzných. Nebo je to možné i bez souhlasu, zvláště pokud jsi nakažený.“

Velký pozitivismus (především u přírodních věd) se objevil tam, kde subjekt-výzkumník pracoval s objektem a zahájil na něm experiment. Bez tohoto fundamentálního metodologického základu neexistuje a nemůže existovat celá velká západní přírodní věda, která je také do značné míry produktem „odkouzlení světa“, jak řekl myslím Weber.

Svět je odkouzlený… V přírodě, zde, v tomto lese, v této zemi, v tomto vodojemu, ve všem, co tě obklopuje, není žádné okouzlení, není žádný Bůh. Je někde tam, daleko. Protestanti ho odnášejí do nekonečné vzdálenosti od tohoto přírodního světa.

A pokud v přírodním světě není žádný Bůh, pak s celým tímto světem můžete pracovat jako kuchař s bramborami. Nejdříve – se zvířaty, rostlinami, jak je uvedeno v Nobelovském verdiktu o Doudnaové a Charpentierovi. A pak – s člověkem. Celou dobu existuje touha překročit tuto hranici, protože všechno je odkouzlené.

Největším úspěchem světového myšlení (západního, protože antické řecké myšlení je počátkem západního myšlení a konflikt tohoto antického řeckého myšlení s Římem byl ve starověku neuvěřitelně hluboký) bylo rozdělení všeho na etiku, estetiku a gnoseologii (všechno je velmi těžké!): na krásné, které nemá být spravedlivé a pravdivé, na pravdivé, které nemá být krásné a spravedlivé, a na spravedlivé, které  nemá být krásné a pravdivé. Na tyto tři oblasti. Tak se zhroutil mýtus. Takto začalo myšlení. Tak vzniklo něco – to, co Jaspers nazývá axiálním časem, jiní nazývají počátkem skutečného vývoje lidské civilizace.

Je možné do toho zasáhnout? Můžeme neobdivovat, jak mocně se to všechno vyvíjelo? Tento vývoj měl ale vždy jedno omezení. Protože ti, kdo věřili v Boha, říkali: Bůh je krásný – současně pravdivý i spravedlivý. A dělit ho nebudete.

A dokonce když na Rusi zmizela tato všeobecná víra v Boha, v ruské kultuře tato nedělitelnost zůstala. Je to požadavek na celistvost. Je to symfoničnost vývoje.

Ruská kultura, která byla součástí antiky a nástupcem starověku řeckého, nikoli římského, nikdy nezasáhla do vývoje – na rozdíl od východní kultury, která k rozvoji přistupovala vždy se steskem (zlatý věk skončil a vše se bude neustále zhoršovat). Ruská kultura je v tomto smyslu součástí západní, ale je to jiná západní kultura.

Ruská myšlenka, ať už se o ní dá říci cokoli, je myšlenkou symfonického rozvoje. Ne antihumánního a technokratického, ale symfonického. Ne nekonečné fragmentace na části, ale budování celistvosti. Toto nerušilo ruskou vědu, ruskou medicínu a už vůbec ne kulturu, dělalo ji to ale jinou. A tato jinakost vždy ukazovala, že vývoj může být dobrý. Může! Všichni ostatní říkali: „Vývoj je od démona, je to zhoršení, je to cesta do Kali-Yugy, je to noční můra.“ A Rusové říkali: „Ne. Vývoj může být jiný. Může být dobrý. Může být humanistický a symfonický. Může být vzestupný.“ A víra v to existovala uvnitř všeho: v ruské zcela vědecké medicíně, v ruské kultuře, která obdivovala Západ a vytvořila něco zcela vlastního, v ruském vědeckém myšlení. 

Ale prozatím toto západní dělení, tato demytologizace (a bez ní by nikdy neexistovala věda, která je v tomto smyslu velká) ještě neukázala svůj smrtelný úsměv, svou, jak řekl Spengler,  fundamentálně faustovskou kvalitu. A teď ho ukazuje každý den.

Co tato západní stařena Smrt, šklebící se pod rouškou technokratického vývoje, který popírá člověka, nechce?

Nechce, aby vedle běžel jiný vývoj, aby existovala tato ruská tradice a pohybovala se dál – ruská tradice, které se zmocnili a pokračovali v ní jakoby ateističtí komunisté, kteří neustále snili o dobru. A v tomto smyslu – ano, vytvořili i jinou medicínu, jiné vzdělání a jinou kulturu. Ano, to je fakt.

Negativní vlastnosti západního modelu rozvoje (a nikoli modelu rozvoje obecně) jsou tedy neuvěřitelně důležitou otázkou. Velmi těžkou a neuvěřitelně důležitou. Je to zmizení zákazu dehumanizace. Vždyť nyní byla Nobelova cena udělena lidem, kteří řezají genom. Oni nebudou v člověku hledat rezervní možnosti. Nebudou spojovat výzkum člověka s úctou k životu, o které mluvil Schweitzer. Oni budou toto řezat.

A samozřejmě zde má medicína prvotní hřích. Nese v sobě nejen velké blaho, ale také prvotní hřích. V západní verzi začala s člověkem zacházet jako s objektem.  Všechno rozdělila a rozkmotřila se s orientální medicínou. Primář oddělení pravého prstu (samozřejmě přeháním – víte o čem mluvím) o lidském nosu nic neví. A kdyby náhodou bolel pravý prst, protože něco není v pořádku v mozku, tak musíte jít na sousední oddělení.

Možná to není úplně tak, jak jsem právě řekl, ale není to podobné? Copak toto neustálé drobení na jednotky s neustálým prohlubováním do každé jednotky není antiintegrální, diferenciální vlastností, která obecně nevede nikam ve vztahu ke všem systémům, a která ve vztahu k člověku vyloženě nevede nikam? .. Bolí vás prst – zkoumejme prst. A co když bolí, protože vás bolí ucho?

Ne, moji drazí, tak se to neděje!

Veškerá orientální medicína, která má své hříchy, je nicméně založena na této integritě. A ruská si vzala všechno nejlepší z východu i ze západu.

Nyní tedy máme co do činění se zmizením zákazu odlidštění. Člověk je věc. Vylepšujeme ho jako stroj. Rozebíráme na díly. „Hudbu jsem pitval jak mrtvolu“ (Puškin).  No, pitval jsi ji jako mrtvolu – máš mrtvolu. Proto ty jsi Salieri, a ne Mozart.

Ukázal jsem, jak přesně se takové monstrózní  negativum hromadí v rámci stávajícího života. A jak se navíc díky covidu rozjelo. Tady koneckonců jedno druhé urychluje. Covid, distanční vzdělávání, digitalizace – vše vane v tomto duchu.

Lidstvo nese proud dehumanizující technokratizace – nikoli velké techniky a vědy, která to vrátí člověku v celém rozsahu, ale drobení.

Současný život nám ukazuje stále více příkladů takového zásahu do nedotknutelnosti druhu Homo sapiens. Tento zásah je součástí zásahu do jakékoli celistvosti, jakékoli systémovosti.

Existuje podobenství o sultánovi, který byl velmi vzrušený, když tančila nádherná žena v složitě propracovaném oblečení. A on řekl: „Sundej to.“ A ona si sundala šátek, pak si sundala lehký přehoz, pak si sundala šaty, pak on zakřičel „Pokračuj!“. Sundala si spodní prádlo. Pak se podíval – byla nahá a řekl: „Sundej to.“ A stáhli jí kůži.

To není tak hloupé podobenství. A zde není řeč o východním sultánovi.

Opakuji, současný život nám ukazuje stále nové a nové příklady takového porušení nedotknutelnosti druhu Homo sapiens. Tady je další – Nobelova cena. Přitom i ti, kteří k tomu mají negativní postoj, s povzdechem říkají: „Co můžeme dělat? Budeme muset žít v této hrůze, protože to je celosvětový trend.“

Celou dobu zdůrazňuji, že v chování dnešní, krajně nedokonalé a často nejednoznačné ruské moci je pozitivním prvkem toto lidsko-morální „Ach, to není dobré!“

Ale pokud za tímto pozitivním prvkem „Ach, to není dobré!“ není možnost dalšího vývoje – to je konec! Žádné morální úvahy nic nezruší. Pokud je celá věda Fauci, pokud vše, co lze s nemocí udělat, je očkovat, pak musíme udělat nad lidstvem kříž.

A koneckonců to k tomu teď směřuje. To je kolosální chyba pozic naší současné moci. Tato modernizace – „všechny vlajky nás navštíví.“ Uděláme to jako na Západě, tam je orákulum. To vše znásobeno administrativním běsněním…

Však lidé v tom cítili něco špatného!

A když nám říkají: „No, budeme muset žít v této hrůze, je to světový trend,“ my  ani neříkáme, že žít v hrůze… Je možné žít v koncentračním táboře, můžete žít kdekoli, a neutíkat před tím. My to ani neříkáme, my říkáme: „V této hrůze nebude život.“ V tomhle nebude žádný život. Tito robotičtí vojáci se svými super vlastnostmi, tato krutá, nebojácná super stvoření s rozřezaným genomem – roztrhají své stvořitele na kusy. A pak jeden druhého. A to je jasné každému člověku, který nepropadl technokratickému hříchu.

Ale všechno to není o této zlověstné vlastnosti.

Negativní vlastnost č. 2 – je zkostnatělá povýšenost specialistů. Jde to ruku v ruce s negativní vlastností číslo 1, přičemž zkostnatělost specialistů se již mění v hloupost a pologramotnost.

Obrovské množství lidí, kteří pracují ve zdravotnictví, si osvojilo určité znalosti, které jsou z podstaty vždy při podobném osvojení značně zastaralé. Ale lidé, kteří si tyto znalosti osvojili, díky svým určitým vlastnostem, proměňují toto osvojení ve způsob sebeprosazení.

Vědec se stále chce stát kněžím. A čím je nevýznamnější, čím je vadnější, čím je zakomplexovanější, tím rychleji se chce stát nejen kněžím, ale velkým kněžím, nepopiratelným kněžím, kněžím kněžích. Lidé, kteří si na vysokých školách osvojili znalosti, které v současném světě rychle zastarávají, přeměňují tyto historicky přechodné znalosti v absolutní znalosti. Zároveň s tím tyto jakoby absolutní znalosti přetvářejí v něco, co z jejich majitelů dělá téměř kněží absolutní pravdy. Konec!

Věda bojovala s církví, aby se sama stala vadnou církví.

A protože současný systém zdravotnictví má i negativní vlastnost číslo 3 – zrůdnou závislost na své komerční bázi, jejíž hlavní součástí je farmaceutický průmysl – zkostnatělá arogance specialistů se prolíná se setrvačnou orientací na zisk, vyplývající z komerčního charakteru tohoto – ano, v tomto případě buržoazního – zdravotnictví. Který je ovšem zase dán komerčním charakterem buržoazní společnosti jako celku. A v podmínkách, kdy tato společnost také mutuje, tedy kdy je zcela zbavována všech reliktů morálky …

Znal jsem odborníky na Marxe (velmi dobré), kteří trvali na tom, že Marx nepovažoval kapitalismus za formaci. Otrokářskou společnost považoval, feudalismus považoval, ale kapitalismus ne. Kapitalismus považoval za přechodné období od (pozor!) humanizovaného feudalismu k dehumanizovanému. Domníval se, že celý tento kult zlatého telete je potřebný (podle názoru těch badatelů Marxe, o kterých mluvím), pouze k tomu, aby se od humanizovaného feudalismu, zvláště křesťanského, přešlo k dehumanizovanému. A toto bude ta pravá formace. Ve smyslu – postkapitalistická a udržitelná.

Covid je součástí tohoto odlidštění kapitalistické formace, která není formací, a která je i tímto činidlem odlidštění.

Nic nepopisuje tento proces tak jako covid. A tento proces je milionkrát hroznější než covid. Já přitom neříkám, že covid není nemoc nebo nebezpečná nemoc. Tento proces je ale milionkrát nebezpečnější. Nesmírně nebezpečný.

Pokud nejvyšším cílem nebude pozvednutí člověka, ale dosažení maximálního zisku, pak bude na zemi nakonec vybudováno absolutní peklo. Pokud ve jménu dosažení zisku polezou do člověka jako do stroje a udělají z něj stroj, tak se z něj stroj nestane. Stane se z něj démon. A zničí sebe i své tvůrce. Zajímejte se o golema, alespoň ve druhém díle „Fausta“ od Goetha.

A zdravotní péče bude podstatnou součástí tohoto pekla, ne proto, že je sama o sobě vadná. I když v ní existuje objektivizace toho, co je zakázáno objektivizovat – člověka, přeměnu člověka v objekt, se kterým pracují. Kvůli tomu se ale nestane nezbytnou součástí pekla. Stane se jí proto, že bude zapadat do všeobecné komercionalizace, pevně spojené v této nové etapě s všeobecnou dehumanizací, prováděné jakoby ve jménu komercializace… A v tomto smyslu mi vždy připadalo hrozné, když se někdy prováděla démonizace Mojžíšova kněžství, protože jsem nerozuměl ve prospěch koho?.. Zřejmě ve prospěch kněžství zlatého telete? Ale tam jsou jen orgie, krev a bezpráví. A tam právě jdeme.

V tomto pořadu chci probrat najednou tři negativa současného systému zdravotnictví. Každé z těchto negativ –  a  všechny tři dohromady – pramení z destruktivnosti celého současného makro trendu. Tím je mutující kapitalismus, mutokapitalismus.

Ještě jednou zdůrazním, že kapitalismus se před našima očima mění z klasicky buržoazního, jaksi spojeného s myšlenkou lidského vzestupu (copak nebyl u Balzaca, Dickense, Zoly, Flauberta, Kiplinga?), v něco, co absolutně nesouvisí s vzestupem člověka.

Mimochodem, fanoušci Rudyarda Kiplinga k tomu říkají: „Doufali jsme, že začal studovat člověka – je jedno, jestli bílého muže… srovnávat s hinduisty – bez ohledu na to jak… že potom začne studovat člověka hlouběji, pak najde zdroj rozvoje západního člověka a sjednotí ho s Východem… A co udělal? Nejprve popsal západního člověka, pak začal popisovat Tommyho jako vojáka, pak začal popisovat východního muže, pak zvíře a pak stroj. Jak se mu omrzel, – říkají fanoušci Kiplinga, – tento západní člověk, že začal popisovat cokoli, jen ne jeho!„

To se ale netýká jen Kiplinga. Toto odmítnutí historie a humanismu, ke kterému dříve došlo, se nyní před našima očima mění ve svinstvo, jehož jednou z nepatrných součástí je covid. Ale protože covid hromadí špínu, je velmi zásadní.

„Lidský, příliš lidský,“ řekl Friedrich Nietzsche.

Toto všechno nelze v pořadu o covidu hodnotit abstraktně. Slíbil jsem, že se budu zabývat otázkou zásahu do druhu Homo sapiens, který pramení z úpravy genomu, o které jsem již mluvil. A zdá se mi, že nejlepší způsob, jak tuto problematiku probrat, je seznámit diváka s původním textem z knihy Konec civilizace od Aldouse Huxleyho. Protože pouhé konstatování podobnosti toho, co je popsáno v tomto díle, se současností, nestačí. Takový výrok postrádá, obrazně řečeno, chuť, barvu a vůni. Tím spíš, že Huxley není zdaleka nejčtenějším autorem. A i ti, kteří to kdysi četli, si většinou pamatují (věřte mi, ověřil jsem si to), že Huxley popisuje jakousi špatnou strukturu společnosti, která nemá nic společného se současnými naléhavými problémy stávajícího společenského života.

No, nejprve se přesvědčme, že tomu tak není. Že nepopisuje jen nějakou hrůzu, popisuje něco jiného. A nelíčí něco, co nemá nic společného se současností, ale něco, co je očividně shodné se současností.

Omlouvám se divákům, kteří dobře znají Huxleyho a otevírám první stránku právě tohoto Huxleyho díla Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět, a čtu:

„Šedivá podsaditá budova, vysoká jen třicet čtyři pater. Nad hlavním vchodem je nápis „Centrální Londýnská líheň a středisko pro predestinaci“. A na průčelí motto světového státu: „Komunita – identita – stabilita.“

„Tady máme oplodňovací sál,“ řekl ředitel líhně a výchovného střediska a otevřel dveře … „

Ředitel centrální londýnské líhně CLL považoval za svou obvyklou povinnost provést nové studenty po chodbách a odděleních.

„Aby jste měli obecnou představu,“ vysvětlil účel prohlídky.  Protože obecná představa, aspoň nějaká, by samozřejmě studentům měla být poskytnuta. Aby pak dělali vše s porozuměním. Měla by se ale podávat jen v minimální dávce. Jinak ze studentů nebudou dobří a šťastní členové společnosti.“

Této společnosti – dodám ze sebe.

„Koneckonců, jak každý ví,“ píše Huxley, „chceš-li být šťastný a ctnostný, pak nezobecňuj, ale drž se úzkých detailů.“

Cítíte, jaký geniální nápad, jak současný?

„Obecná myšlenka je,“ píše Huxley, „nevyhnutelné intelektuální zlo. Ne filozofové, ale filatelisté a kutilové tvoří páteř společnosti “.

„Začneme od začátku,“ řekl ředitel.

Tady, ukázal rukama, máme inkubátory.

Ředitel popsal, jak jsou vajíčka ponořena do teplého bujonu s volně plovoucími spermiemi a jak se oplozená vajíčka vracejí do inkubátorů. A tam alfa a beta, poměrně vyspělá část budoucí mladé generace, zůstávají až do konce a gamy, delty a epsilony se během třiceti šesti hodin zpracovávají v odpovídajících laboratořích podle Bokanovského metody.

(Dnes je na místě říci: podle metody Charpentier-Dudnaové).

„Metoda Bokanovského,“ opakoval ředitel, a studenti si dělali poznámky.

„Bokanovskyzace se skládá ze sériového zastavování vývoje“, řekl ředitel. „Zarážíme normální růst a – což je dost paradoxní – vajíčko reaguje pučením.“

Reaguje pučením. Tužky byly pilné.

Bokanovského proces je jedním z hlavních nástrojů společenské stability,“ řekl ředitel.

„Standardní muži a ženy, v jednotných dávkách. Produkty jediného bokanovskyzovaného vajíčka poskytnou veškeré dělnictvo pro menší továrnu. Šestadevadesát identických sourozenců pracuje u šestadevadesáti identických strojů.“

Hlas se mu málem zachvíval nadšením. „Teď tedy víte, jak to je. Poprvé v dějinách světa!“

Citoval heslo planety: „Komunita – identita – stabilita.“ Veliká slova. 

Pracovní linie se táhly jako nekonečné pásy. Kam se člověk podíval, ocelová pavučina galerií se ztrácela ve tmě a rozplynula se. Dělníci čile vykládali lahve (s budoucími lidmi) z pohyblivého schodiště.“

Studentům bylo řečeno, že právě viděli eskalátory vedoucí ze Síně osudu. A že jejich přítomnost umožňuje přejít „ze sféry prostého otrockého napodobování přírody“ do „mnohem fascinovanějšího světa lidské vynalézavosti“. Že tvůrci nové generace formováním embryí v různých prostředích připravují miminka na různá zaměstnání ve společnosti: některá na prestižnější, jiná na hrubou práci, ale všichni jsou šťastní.

Je to regulováno přísunem kyslíku, jehož nedostatek ovlivňuje mozek a kostru. A také lidskou inteligenci. Ale u zástupců nižších druhů, u epsilonů, lidskou inteligenci nepotřebujeme.

Embrya se tvoří při různých teplotách v souladu s předurčením. Ti, kteří musí pracovat v teple, se už v době dekantování zuřivě bojí chladu. Jsou předurčeni k tomu, aby se usadili v tropech nebo se stali horníky. Tělesný strach z chladu bude později posílen tréninkem mozku.

„Zvykáme jejich těla, aby prospívala v teple. A naši kolegové v horních patrech jim vštěpují lásku k teplu do jejich vědomí. A toto <…> je celé tajemství štěstí a ctnosti. Miluj to, co je ti předurčeno. Veškerá výchova těla a mozku je přesně zaměřena na to, aby vzdělávaným vštípila lásku k jejich nevyhnutelnému společenskému údělu.„

A tady vyrábíme injekce. Zavádíme různé vakcíny – proti břišnímu tyfu, spavé nemoci,...“ covidu – dodávám já. Vše ostatní cituji.

„Očkování dělníků určených pro tropy začíná na stopadesátém metru,“  <…> „Embrya mají ještě žábry. Imunizujeme tedy rybu proti nemocem budoucího člověka.„

Poté studenti jdou do vzdělávací haly. Zde ředitel začíná opět mluvit.

„Před dávnými lety, když ještě Ford Pán putoval po zemi (pozn. povšimněte si, on nežvaní o komunistech. Pán – jak se jmenuje? – Ford! – , žil malý chlapec jménem Ruben Rabinovič. Rubenovi rodiče…“

„Co jsou rodiče?“ ptal se ředitel.

Nastalo stísněné mlčení. Někteří chlapci zrudli. Nenaučili se ještě provádět důležité, ale často velmi tenké rozlišení mezi nepřístojnostmi a přísnou vědeckou terminologií. Konečně si jeden dodal odvahy a zvedl ruku.

„Lidské bytosti bývaly…,“ zaváhal a krev se mu nahrnula do tváří. „No… živorodé.“

„Velmi správně,“ přikývl ředitel souhlasně.

„A když se děti dekantovaly...“

„Narodily,“ opravil ředitel. 

„Tak se stali rodiči – nemyslím ovšem děti, myslím ty druhé.“ Ubohý hoch byl celý zmaten. 

„Krátce řečeno,“ shrnul ředitel, „rodiče byli otec a matka.“ 

Tyto necudné výrazy, ve skutečnosti ovšem čistě vědecké, padaly do rozpačitého mlčení jako rachot hromu. „Matka,“ opakoval ještě jednou nahlas tento vědecký poznatek.

„Já vím,“ poznamenal vážné, opíraje se nazad o židli, „já vím, jsou to trapné věci. Ale trapná je většina dějinných skutečností.“ Vrátil se znova k malému Rubenovi.

Huxley publikoval tuto práci v roce 1932. Jednoduše si zapamatoval to, o čem diskutovali příslušníci jeho rodiny, významní vědci, kteří si mysleli, že svět by měl být organizován tímto způsobem. Myslíte si, že je jich teď málo?

Uplynulo necelé století. A co? Budeme stále tvrdit, že Huxley nevyslovil určitý vědecky podložený projekt, který se postupně realizuje, ale svévolně fantazíruje?

Takže negativem číslo 1, zabudovaným do systému moderního zdravotnictví a života vůbec, je oddanost určité úzké skupině antihumanistů (velmi houževnatých, inteligentních a vzdělaných grázlů, kteří radikálně ovlivňují vědecké, průmyslové a jiné trendy, jde o celosvětový trend), tomu, co lze nazvat modelem Huxleyho. Je to model odlidštění.

Ale přeci jen ne všichni představitelé stávajícího zdravotnictví a příbuzných oblastí jsou takoví grázlové. Obrovské množství lidí se prostě pohybuje v trendu a věří, že dělají dobrý skutek. A pro ně tento trend vůbec není tím, co popsal Huxley. Pro ně je tento trend o uvádění toho, co je naučili, do praxe.

Ti darebáci vstříknou určité vakcíny, aby dehumanizovali svět podle Huxleyho. A mnozí jiní je budou píchat buď proto, že jsou přesvědčeni o spáse, nebo proto, že jim to bylo řečeno. Nebo proto, že to je byznys.

Setrvačná povýšenost, prodchnutá přesvědčením, že přinášíte lidem dobro, je jakýmsi přídavkem k zásahu do lidstva. A to jsou dva naprosto nepodobné jevy, propojené správným způsobem.

Protože jsem již začal anekdotou o nutnosti dokázat, že nepatříš do velbloudí rodiny, dovolím si i dále využít anekdoty jako vysvětlující metafory.

Podle jedné sovětské anekdoty zástupce severského lidu s uspokojením prohlásil, že studium na Vyšší stranické škole na něj působilo velmi příznivě. Protože (cituji tuto polozapomenutou a pro mnohé již nesrozumitelnou anekdotu) on, tento představitel severského lidu, si jako nevzdělaný, myslel, že Karl Marx a Friedrich Engels jsou bratr a sestra, a nyní, po získání vyššího stranického vzdělání pochopil, že jde o čtyři zcela odlišné osoby.

Podle jiné anekdoty ze stejné doby se během občanské války ocitli v jednom vagonu rudoarmějec a starý rolník. A voják začal rolníkovi vysvětlovat, proč se dnes přesně ví, že žádný Bůh není, že to věda nezvratně dokázala, protože letadla létají mezi mraky a je jasné, že Bůh nesedí na oblacích, jak o tom lhali kněží. Rolník se ptá vojáka: „Ale řekni mi, milý člověče, proč je život zařízen tak, že já krmím určitý dobytek stejným jídlem, ale kakají různě? Jeden kuličky, jiný placky.“ Voják odpovídá rolníkovi: „No, dědečku, to je složitá otázka. Nemůžeš na to přijít hned.“ Na to říká rolník vojákovi: „Vidíš, milý člověče, hovnu nerozumíš, ale o Bohu rozmlouváš.“

Pro mě tyto anekdoty nejsou důležité samy o sobě, ale jako ilustrace toho stavu mysli, který jsem již charakterizoval jako setrvačně namyšlený, a také jako ilustrace určité kolektivní nemoci, která zasáhla vědomí prakticky celého moderního lidstva. 

Podstata této nemoci spočívá v tom, že věda nemůže jinak než sdílet jí získané poznatky s člověkem, který s vědou nemá nic společného. A ona nemůže v moderní společnosti sjednotit u lidí vzdálených vědě právě tyto znalosti s tím, co oni vyvolávají v mozku vědce. Protože vědec, je-li skutečným vědcem, a ne darebák (právě o tom mluví Mozart: „Genius a darebák jsou dvě neslučitelné věci“), je vždy připraven revidovat znalosti, radikálně je rozvíjet, je připraven na to, že tyto poznatky budou v novém kole rozvoje vědy vyvráceny nebo podstatně doplněny.

A člověk, který má znalosti využívat, ale ne je rozvíjet, by měl se získanými znalostmi zacházet úplně jinak. Musí je přijmout jako jistotu, a odtud (jestli je tento člověk podlomený – a současná civilizace  právě takové produkuje) – je jeden krok k povýšenosti: říkají, já vím, co je co, a ten, kdo neví, je divoch.

„Kdo neskáče, je Moskvan“ … Kdo neví, je divoch …

Hrdina Dürrenmattovy hry Fyzikové, který přijal jméno Newton v blázinci, mluví s inspektorem, který se snaží pochopit, proč  Newton zabil zdravotní sestru. Newton se ptá inspektora, který se jmenuje Richard: „Co se stane, když otočíš spínačem u dveří?„

Richard odpovídá: „Rozsvítí se světlo .“

Newton se ptá: „Zapněte elektrický proud. Rozumíte, Richarde, něčemu o elektřině?“

Richard odpovídá: „Nejsem fyzik.„

Newton: „Taky tomu moc nerozumím. Vytvářím teorii elektřiny na základě pozorování přírody. Prezentuji tuto teorii v jazyce matematiky a získávám vzorce. Pak přicházejí technici. Potřebují pouze vzorce. Zacházejí s elektřinou jako pasák s prostitutkou, využívají ji. Vyrábějí stroje. Ale stroje mohou fungovat pouze tehdy, když jsou nezávislé na vědě, která je zplodila. Proto dnes může každý osel rozsvítit žárovku nebo odpálit atomovou bombu. A Vy se chystáte mě za to zatknout, Richarde?

Proč tedy chcete rozsvěcet a zhasínat světlo, když nerozumíte ničemu o elektřině? To vy jste zločinec, Richarde.“

Zde je řeč o tragédii současné civilizace. Té, která nastoupila cestu odlidštění a absolutizace technokratického vývoje, cestu, kterou ruská civilizace, která vždy tvrdila, že vývoj má být symfonický, celistvý, vzestupný a tak dále, nepřijímala.

Hrdina Dürrenmattovy hry právem trvá na tom, že jakási nebezpečná lehkovážnost jednou povede k úplnému zhroucení lidské civilizace, která se vydala touto cestou odlidštění, absolutizace technokratického momentu, takové diferencovaně kruhové hlouposti.

Než jsem citoval Dürrenmatta, uvedl jsem sovětské anekdoty jako příklady takové pestré lehkomyslnosti. V některých případech je tato lehkomyslnost docela neohrabaná, jako u představitele severních národů, který teď tvrdě poté, co se vrátil do své rodné země a získal administrativní postavení, bude každého učit, že Karl Marx a Friedrich Engels jsou čtyři úplně odlišní lidé. A ti, kteří mu oponují nebo nevyjádří nadšení z jeho znalostí, budou izolováni, uvězněni, vyloučeni z práce, degradováni. V jiném případě je to taková prostinká lehkomyslnost, jako když voják mluví s rolníkem o Bohu. A v třetím případě je to chladně lhostejné, jako u Richarda.

Ale jsou to všechno modifikace stejné lehkomyslnosti. Která vyplývá z podstaty současné civilizace, která jde cestou odlidštění a absolutizace technokratického momentu. Vyplývá to ze strašlivé propasti mezi myšlením skutečného vědce, neustále připraveného vyvrátit jakékoli své základy, a povýšeností polonegramotného uživatele, který usoudil, že se naučil, že Karl Marx a Friedrich Engels jsou čtyři zcela odlišní lidé.  On se něco naučil! A chová se k sobě, kdo se naučil, s neskonalým respektem. A k těm, kteří se nenaučili – s ignorací nebo pohrdáním. A takovému pochybovači říká: „Pokud pochybuješ, že dvakrát dva jsou čtyři a Karl Marx a Friedrich Engels jsou čtyři úplně různí lidé, tak jsi buď nebezpečný blázen nebo divoch.“

• Pokračování bude následovat