Václav Řezáč – Nástup

Kniha o vysidlování Němců z českého pohraničí po 2. světové válce, kniha byla vydána v roce 1952!

Vzhledem k přepisování našich dějin si myslím, že je tohle jedna z knih, která by měla být povinnou četbou. Velice zajímavé je dívat se na ni i z hlediska Koncepce sociální bezpečnosti, protože tam jsou v ději odhaleny i globální procesy, když se na to člověk podívá více ze široka i očima dnešních zkušeností. Uvedu několik úryvků, mé komentáře budou opět uvedeny kurzívou, tučná zvýraznění jsou také moje.

Galčík si představoval zahájení práce v továrně na kuličková ložiska příliš jednoduše. Tady máš dekret, zavoláš německé specialisty, pokud tady zůstali, my ti seženeme několik našich kováků a šup! jede se. Pohádali se o to, ale nakonec Galčík přistoupil na Bagárovo řešení. Rudá armáda se vzdává svého výsostného práva a odevzdává továrnu do českých rukou, copak to není politická událost prvního řádu? Takhle se na to musíme koukat a přičinit se, aby lidem, kteří tu budou jednou pracovat, utkvělo hluboce v paměti, že Sovětskému svazu vděčíme nejen za svou svobodu a za život celého národa, ale že nám také od prvních svobodných kroků nezištně pomáhal při každé příležitosti.

Očividně to neutkvělo dost hluboko. Lidé některé věci, bohužel považují časem za samozřejmost a velmi brzy zapomínají. Obzvláště, když je to zlehounka a nepozorovaně bezstrukturně neustále podporováno. Ten tehdejší boj dělníků a vůbec obyčejných lidí za lepší život se odráží na našich životech doposud v podobě výsad, o jakých se lidem za té opěvované první republiky ani nesnilo. Dnes je to samozřejmost a nikoho nenapadne, že mu to v minulosti vlastně někdo vybojoval, a to často i cenou svého života či zdraví. A dnes se nás o tyto výsady pomalu, ale jistě, snaží postupně připravovat. Je nutné na to zaměřit pozornost a nedovolit to. To je to nejmenší, čím jsme dlužni našim předkům. O tu továrnu na kuličková ložiska se v knize vede boj. Je příznačné, že po pádu Sovětského svazu byly továrny na kuličková ložiska, pokud vím, jedny z prvních, které tam noví „demokraté“ rušili v rámci realizace plánu, aby Rusko přestalo být soběstačné a upadlo do závislosti na Západu, aby se z něj stal jeho surovinový přívěšek.

Sbírka tehdejších novodobých rádoby buržoustů:

Muži i ženy si zapálili cigarety, s výjimkou doktora Rosmuse, který kouřil dýmku a zvolna upíjeli kávy a koňaku. Hovor těkal a rozvíjel se lenivě, všichni se více méně přejedli, i žena doktora Markova, jejíž myšlenky se střídavě obíraly strachem ze žlučníkového záchvatu, najlonkami paní Rosmusové a přepychovým bydlením a pohostinstvím Trncových. Ale pozvolna, jmenovitě dík Trncově vytrvalosti, se přece jen dostávali k věcem, jež je všechny svrchovaně zajímaly a zneklidňovaly. Co říkáte znárodňovacím dekretům? Je to začátek, nebo se už dál nepůjde? Je vůbec nějaká naděje, že by se celé to šílenství mohlo opět jednou uvést do pořádku? Cizina nebude mlčet.

Doktor Rosmus pukal ze své dokonalé lulky a občas si ji zálibně prohlížel.

– Demarše už byly, řekl, jako by v těchto věcech byl on jediný rozhodující autoritou. Je přirozené, že Západ se na toto bláznovství dívá svrchovaně nepříznivě. Pro začátek se domáhá zabezpečení a honorování svých předválečných investic, později nás nepochybně smáčkne dokonale, že nám začne docházet dech.

– Jak myslíte, že nás smáčkne? Otázal se dychtivě Trnec a naklonil se dopředu.

Doktor Rosmus povytáhl obočí a řekl:

– Způsobů je mnoho. Budeme potřebovat zahraniční půjčky, abychom mohli obnovit své zničené hospodářství. A tu nám nepochybně budou kladeny podmínky. Budeme potřebovat suroviny, vždycky jsme většinu nejdůležitějších dováželi. I tady může být na nás vykonáván dostatečný nátlak.

Doktor Markov oklepával dlouho nad popelníkem svou cigaretu a prohlížel si její žhnoucí konec.

– Z tohoto hlediska se nám může jevit i bombardování našich továren na samém konci války jako pečlivě připravený tah, řekl se samolibostí člověka, jehož bystrému úsudku se právě podařilo odhalit oponu nad složitou hrou vysoké mezinárodní politiky.

– Proč ne, pokrčil rameny doktor Rosmus. Domníváte se snad, že Anglosasové nebyli dostatečně informováni o tom, co jsme upekli v Moskvě? Měli k tomu přihlížet s rukama v klíně? Lituji jen, že netrvali na obsazení našeho státu svými armádami. (…)

Doktor Rosmus:

– Žádná dobře připravená válka, rozhovořil se s přestávkami, protože si mezi řečí zapaloval, nepočítá jen s jednou možností. (Fakticky se vždy jednalo o válku vrcholku davo-„elitářské“ pyramidy proti jejímu spodku, obyčejným lidem, to je třeba mít neustále na paměti! Díky tomu se dají odhalit motivy, které jinak vypadají nesmyslně, hodnotí-li je lidé jen z pozice geopolitiky.) A toto je, myslím, válka, i když se při ní dosud nestřílelo. S čím tedy ještě můžeme počítat? Jaké prostředky nám zůstaly, třebaže rána, kterou jsme znárodněním utrpěli, je velmi vážná?

Rozhlédl se po svých posluchačích, vypustil malý obláček dýmu, a protože se nedočkal odpovědi, pokračoval uspokojeně:

– Vyjmenovali jsme si dosud dva. Zahraniční tlak a volby. To ovšem není zdaleka všechno. Především administrativa. V ministerstvech, i když tam bolševici nasadí své lidi, zůstanou jako základ staří zkušení úředníci. Bez nich se nic nehne. Ale nelze přece pochybovat, že oni pro tyto změny nejsou. Vědí, že by byli sami proti sobě a přivolávali by svůj pád. Hejtmanství byla sice zrušena, ale národní výbory se neobejdou bez těchto starých zkušených administrátorů. Musíme jim věnovat mnoho pozornosti a péče. To je prostředek číslo tři. Upozorňuji, že všechny tyto prostředky spolu úzce souvisí, že se navzájem kombinují a zesilují. A nyní přejdu k nejvážnějšímu. Ale napřed otázku. Poslouchali jste, doufám i Gottwaldovu řeč při vyhlášení znárodňovacích dekretů.

– Ještě to, ozval se Trnec vztekle. Měl jsem dost toho, co jsem slyšel před ním a zhasl jsem to, sotva začal.

Doktor Rosmus zavrtěl hlavou, dávaje najevo svůj naprostý nesouhlas.

– Máme znát názory svého soupeře, máte je dokonce pečlivě studovat, řekl poučně. A Gottwald, musíme si to třeba neradi přiznat, je nebezpečný protivník. Po mém soudu řekl věc neobyčejně závažnou a zároveň nás upozornil na prostředek číslo čtyři, a jím nám dal klíč k situaci. Mluvil o věci především proto, aby vyvrátil tvrzení o nejistotě právních poměrů u nás, a dokazoval, že nyní naopak nastupuje plná právní jistota. Povídali, že mu hráli, neskočím mu na jeho bolševickou vábničku. Ale aby dokázal pravdu svého tvrzení, upozornil na věc nejzávažnější. I v průmyslu a ve všech ostatních oborech zůstává zachován sektor soukromý vedle sektoru postátněného. Utrpěli jsme velkou ránu, ale základna zůstala. A naší povinností je nejen ji udržet, nýbrž stále rozšiřovat. Oni budou bojovat, aby vtáhli do znárodnění, co budou moci nejvíce, my musíme bojovat, abychom naopak znárodnění co nejvíc urvali. Musíme dokázat, že zestátněný sektor je těžkopádný, a proto pasivní a že jediná naděje našeho hospodářství je v sektoru soukromém. (Tenkrát se jim to nepovedlo, protože je to nesmysl, ale časem díky neustávajícímu úsilí /nízkofrekvenečním procesům, nástrojům v podobě mezinárodního vědeckého společenství a dalších viz Koncepce sociální bezpečnosti/ a pomoci zrádců zevnitř, začali v konečném důsledku sklízet úspěchy.) Je vám už jasná souvislost všech činitelů, které jsem uvedl? (…)

– Ve správní komisi, začal Trnec zvolna, odvažuje pozorně svá slova, byl několikrát vznesen dotaz, proč vlastně nepracuje továrna na kuličková ložiska. Je zřejmé, kdo se asi ptal a jak bylo debatováno. Návrhy jako přinutit vás, abyste práci rozjel, nebo vás zbavit národní správy, se přirozeně ozvaly několikrát. Nevěděl jsem, jak bych měl čelit tomuto zbytečnému rozruchu, a tak se mi jen podařilo přesunout debatu jiným směrem.

Po celou dobu, co Trnec hovořil, Rosmus horlivě dýmal a Rosmusová upírala na Trnce utkvělý pohled.

– Děkuji vám, řekl Rosmus zhluboka. Netušil jsem, že se správní komise zabývala mou osobou. Podám přesné vysvětlení. Uvidíte sám, že odpovídá tomu, co jsem označil jako dělání politiky na svém místě. Nerozhoduji ovšem v tomto případě sám, ale řídím se instrukcemi. Tedy: bylo by svrchovaně nepolitické a do budoucna neprozíravé, abychom rozjížděli výrobu kuličkových ložisek. Nikdy jsme je nevyráběli (továrna byla provizorně přesunuta do pohraničí v rámci válečného úsilí Německa) a budeme-li chtít obchodovat se Západem, nikdy nám nebude dovoleno, abychom je vyráběli. (A co všemocná ruka trhu? Nebo se nikdy o žádnou ruku trhu nejednalo a vždy šlo o pečlivé řízení?!)

Dalším úryvkem je jedna vypovídající diskuse Němců ještě před jejich odsunem:

– Budou nás stěhovat, řekl stařík se zplihlými vousy.

– To by chtěli, řekl zamračený malý muž, potrhávaje pravým ramenem. Ale na to nestačí. Ani Rusové na to nestačí. S Německem se musí počítat, i když prohrálo válku, a my patříme k Německu. Američané to nedovolí.

– Tak proč nás nechali prohrát válku? Zaječel stařík. Proč drželi s Rusama? Proč jsme vůbec prohráli?

– Protože se židi kapitalisti spojili se židovskými bolševiky, řekl zamračený muž a rameno mu při řeči poskakovalo, jako by jím kdosi neviditelný cloumal. Nestačilo, že jsme je zlikvidovali tady, byl jich ještě plný svět.

– Tak proto jsem tam nechal čtyři syny, že někdo něco zapomněl? Křičel stařík. Tak já zas povídám, že takový pitomec si měl hledět svého řemesla, jestli vůbec nějaké měl, a nehonit lidi do války.

Stařík mával zdviženou pěstí, jako by někomu hrozil, ale kolem něho se svíral kruh nehybných tváří a z nich se na něho dívaly vzteklé a chladné oči. Zamračený muž hmátl po staříkovi, strhl mu dolů paži a cloumal jím.

– Kuš, vyštěkl na něho. Kdyby tě slyšeli tvoji synové, rozmlátili by ti hubu. Byli to řádní chlapi a věděli, zač jdou bojovat. (Každý v míře svého chápání pracuje pro sebe a své zájmy a v míře své nevědomosti pro ty, kteří toho vědí a chápou více.)

– Blbec, řekl jiný z kuřáků společné cigarety. Dělá, jako by padli jen jeho kluci.

Ale stařík se prudkým pohybem vytrhl zamračenému, ustoupil o krok z kruhu a přikrčil se, podoben v tu chvíli křečkovi, který se chystá k obraně. Zaťal pěsti do klop režné kazajky a mluvil v předklonu syčivě, tiše a zřetelně:

– Ty říkáš, že věděli, zač jdou bojovat? Zač tedy? Co si vybojovali? Co vybojovali nám všem? Povídám, že naletěli na kravál, na parádu, na vysoké boty, na hloupé řeči. Říkáš, že by mi rozmlátili hubu. Povídám, že by měli, ale ne, proč ty si myslíš. Proto, že jsem mlčel a nedovedl jim povědět, kde je pravda.

Dlouhán s ohnutými zády a vystouplými lícními kostmi, který první vyšel z vrátek a zahájil tak průvod k mostu, promluvil dutým hlasem:

– A kde je podle tebe pravda?

– Tam, kde byla vždycky, řekl stařík náhle vyhasle a unaveně. Dělníci se nemají spojovat s pány. Vždycky na to doplatili a vždycky doplatí. Hranice nehranice, páni si přes ně podají ruce, aby dělníka uškrtili. Tady jsme byli doma a měli jsme společného nepřítele s českými dělníky. Nechodili k nám s Rudou pomocí, když nás Röhling a jeho společník vysadili z práce? Nechodili do Kadaně, do Prunéřova, do Měděnce, do Vejprt, všude, kde jsme potřebovali pomoc? Teď poplaveme. Vyhodí nás, abychom nezradili podruhé. A mně už je to jedno. Gusti leží u Smolenska, Fritz ve Stalingradě, Klaus v Katanii a Heinrich v Řecku. Mohu zhebnout kdekoliv ve světě, protože domov mi odešel v nich.

A teď jeden pan úctyhodný pan poštmistr

– Mluví pravdu, řekl pokynuv směrem k tribuně. Prožíváme velkou historickou věc. Potomstvo nám bude závidět.

– Myslíte odsun Němců? řekl doktor Markov. Historická událost je to nad všechnu pochybnost. Ale je těžké říci, jak ji jednou bude hodnotit naše potomstvo.

Václav Brendl zdvihl obočí a zkrabatil vystouplé čelo. Podobal se v tu chvíli moudré sově.

– Domníval jsem se, promluvil zvolna, jako by teprve hledal příslušná slova, že v této věci všichni čeští lidé myslí a cítí stejně.

– A proč by měli? řekl doktor Markov s dobře hraným úžasem. Je to snad nařízeno? Doufám, že jsme dosud tak hluboko neklesli a nikdy neklesneme. Byli jsme naopak vychováváni v úctě k myšlení každého jednotlivce. Neřekl snad sám zakladatel tohoto státu, že v politice nemohou být všechny hlavy pod jedním kloboukem? (No bodejť, kdyby obyčejní lidé totiž našli společnou řeč, co by si počali paraziti, kteří je vykořisťují?)

Brendl naklonil svou přerostlou hlavu k pravému rameni, jako by naslouchal nějakému vzdálenému hlasu.

– Máte pravdu, odpověděl. Ale připadalo mi to vždycky cizí a nečeské. Jako by to bylo myšleno pro jiný národ než náš. Nikdy jsem se nezabýval politikou, ale jsem pamětník. Všímám si všeho, co tvoří dějiny mého národa. Miluji historii a naslouchám jí. Mluví k nám moudrým hlasem. Jaké byly důsledky věty, kterou jste reprodukoval? Myslím, že jsme měli na třiadvacet politických stran před touto válkou. (Nepřipomíná vám to něco?!) A jestli nebyly příčinou naší pohromy, rád bych věděl, co už jí bylo víc. Předstihli jsme daleko pověst o prutech Svatoplukových.

– Jste šprýmař, pane správče, řekl doktor Markov s lehkým úsměvem. Máme snad podle vás opírat svou politiku o báje a pověsti?

– Řekl bych, že o pravdu, odpověděl poštovní správce. Rád naslouchám myšlenkách druhých a hodí-li se to, rád vyjadřuji myšlenky své. Ale myslíme snad proto, abychom se od sebe navzájem vzdalovali, abychom si dokázali, že myslíme po svém? Řekl bych, že je to výraz špatně pochopených práv a povinností vzdělanců. (Co je z pohledu jednoho vnímáno jako chyba, je pro druhého cílem jeho řízení!) Myšlenky nás mají sbližovat, myšlenkami přece hledáme pravdu. Ale řeknete-li pravda, mnozí lidé začnou vrtět hlavou a ptát se, co pomáhá všem lidem stejnou měrou ke štěstí a blahobytu. Jsem milovník dějin, pánové, čtu s oblibou historická díla a shledal jsem, že málokterý národ zápasil tak houževnatě o pravdu, jako právě národ náš. Shledal jsem také, že zhruba řečeno, stála v jeho bojích vždy pravda panská proti pravdě lidu prostého. I naši historikové stranili jednou té a podruhé oné. Omluvte mě. Rozpovídal jsem se a znudil vás.

Doktor Markov udělal blahosklonný posuněk a řekl:

– Velmi zajímavě jste hovořil, pane správče. Pokouším se přijít na kloub vaší politické orientaci. Jste komunista?

Václav Brendl zdvihl užaslé obočí a zavrtěl hlavou.

– Zajímavá otázka, řekl. Vím toho tak málo o komunismu, že se vás musím zeptat: Mluvil jsem snad jako komunista? (Ne, jako bolševik!)

Pan poštmistr podruhé.

Bagár si přisedl, Brendl rozpačitě zamžikal a odmlčel se.

– Nevyrušujte se, řekl Bagár. Neměl jsem ani tušení, že mluvíte rusky.

Václav Brendl sejmul svá tlustá skla a pečlivě je čistil.

– Považoval jsem vždycky znalost ruštiny pro Čechy za nejdůležitější, promluvil svým vykládacím způsobem, důraznějším o to, že odpovídal ze zdvořilosti k hostům rusky. Můj otec byl rusofil, zůstal jsem věren rodinné tradici. Puškin, Tolstoj, Černyševskij. Nepoznal jsem větší literatury, tak jako neznám většího a bližšího nám národa. Veliký národ, pánové. Veliký ve svém utrpení, hrdinný ve svých bojích. Naši buditelé křísili národ jeho příkladem. Spojovali naši budoucnost s ním.

Nasadil si opět brýle, zavrtěl svou velkou hlavou a vztyčiv dlouhý, trochu zakřivený písařský ukazovák, pokračoval:

– Zapomněli jsme na jejich odkaz, umrtvili jsme jejich myšlenku. Dvacet let jsme se tvářili, jako by Rusko neexistovalo. Nedovedu to pochopit. Proč? Milovali jsme snad cary? A co Havlíčkův Křest svatého Vladimíra? Milovali jsem ruský lid. Znám literaturu, mnoho jsem četl. Největší ruší myslitelé, největší umělci věřili v ruský lid. A co my? Báli jsme se nad ruského lidu? Můžete mi odpovědět, pane Bagáre?

– Kladete přesně otázky, řekl Bagár. Sám najdete správnou odpověď. (Dialektika!)

Václav Brendl na něho pohlédl zamyšleně, zjevně se snažil uhádnout, jaký je pravý smysl Bagárových slov. Konečně si odkašlal a řekl:

– Obávám se, že máte na mysli politiku. Odmítám ji. Odmítám politiku, jaká se u nás provozovala v uplynulých dvaceti letech před okupací. (Asi byla stejná jako ta z těch posledních více než třiceti let, předpokládám, jen si pořád ještě užíváme těch výsad, které nám vybojovali bolševici a o které nás ještě zcela nedokázali připravit.) Uznávám jedině politiku Husovu, Žižkovu a táboritů, politiku našich buditelů, takovou politiku, která spojovala a vedla všechen lid. Než jste nás poctil svou přítomností, pane Bagáre, vykládal jsem o tom právě panu staršinovi Griněnkovi a jeho příteli. Bylo mi hanba, hledal jsem posilu a ospravedlnění v historii svého národa. (Kde to ospravedlnění, jako národ, budeme hledat teď?) Nedovedl jsem zodpovědět otázku, proč jsme nebojovali v třicátém osmém roce a proč jsme odmítli pomoc svých ruských přátel. Pravím, že jsem ruskou pomoc neodmítl, že jsem naopak po ní toužil z celého srdce. Byl jsem však přesvědčován, že ruská pomoc padla zároveň s francouzskou smlouvou. Pravím, že jsem nikdy nedal souhlas k Mnichovu ani k odtržení českých hranic.

Brendl se odmlčel a rozhlédl se po svých posluchačích. Harmoniky vyhrávaly častušky, dřevěné podium dunělo jejich rytmem, lidé kolem chytali jejich melodie a snažili se je zpívat. Staršina Griněnko si pohladil knír plnou dlaní, odtahuje daleko od ní palec, a řekl:

– Ano, národ nesouhlasil, a přece se stalo. My sovětští lidé rozhodujeme o všem sami. (Není to tak jednoduché, jak dějiny předvedly po Stalinově smrti!)

Václav Brendl opět zavrtěl hlavou a vztyčil ukazovák.

– Také jsme se o to pokusili. Byla to jediná demonstrace, pánové, které jsem se za celý svůj život zúčastnil. Byla to velká, povznášející chvíle. Volali jsme: „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“ A byla to pravda. Upsal jsem půjčku obrany, chtěl jsem svou zbraň. Chtěl jsem bojovat, ačkoliv jsem nikdy nebyl voják. Tak jsme došli až na hrad. Tam vyšel na balkon generál s černou páskou na oku. Pozdravili jsme ho nadšeně a volali na něho své heslo. Není to směšné? Pro tu pásku na oku v něm někteří viděli Žižku, který vstal z mrtvých, aby nás vedl do boje. Řekl nám: „Lidičky, jděte spát, je už pozdě!“ A my jsme šli. Nedovedu to pochopit. O půl roku později jsme viděli jeho fotografii v novinách, jak tiskne ruku Hitlerovi na hradě českých králů.

– Koho se víc bál? Hitlera nebo jich? Řekl Bagár a položil ruku na Griněnkovo koleno.

– Mluvili jsme o tom, řekl Václav Brendl. Vedl syny našeho lidu do boje proti nim. Zřekli jsme se jejich pomoci. Vydali jsme Hitlerovi zbraně a on jich použil proti nim. A oni přece přišli a osvobodili nás. Musíme si to stále opakovat, pánové, stále připomínat. Historie je nejspolehlivější učitelka národů.

Při prvním odsunu Němců.

– Těžké sousto, řekl vyschlým hlasem Bagár. Chvílemi se mi zdá, že se na něm musím zadusit.

Gromov k němu pozdvihl svou širokou usměvavou tvář.

– Připomíná mi to třicátá léta u nás na vsi, řek. Likvidaci kulaků a první kolchozy. Těžce se žilo a přece krásně. Jedni proklínali, rvali se jako psi, i o životy ukládali, ale druhé vedla naděje, široké dveře se před nimi otevřely a za nimi život, jaký si do té doby nedovedli představit. A pak? Nu, jak se jen u nás žilo, než přišli fašisté, a jak se opět bude žít. Pořád lépe a pořád krásněji. Tak to musíš vidět. Kde budou zítra dnešní těžkosti? Dívej se na to, co přijde, co musí přijít.

– Pokouším se o to, Matvěji, řekl Bagár. Dělám-li něco dnes, snažím se vidět, co budu dělat zítra. Ale bývám netrpělivý. Zlobím se na překážky, na všecko, co se nám staví do cesty a zdržuje. Sám na sebe se zlobím, že nedovedu dělat ještě více a rychleji.

– Nu, zlob se, zlob, řekl Matvěj Gromov s úsměvem, nedovedeš-li to jinak, ačkoliv bez hněvu se dělá lépe. Radost je nejlepší společnice. A pak, bolševik má být trpělivý. Jen si vzpomeň na nás. Hněvem jsme se zalykali, ale neztráceli jsme dech ani trpělivost. Co bychom si bez ní počali. V jakém kusu země fašista všechno zničil. Uděláme a postavíme všechno znovu a lépe a půjdeme dál. (…)

– Já vím, vzdychla Zdena šťastně. Byli jste naše naděje a teď jste naše síla. Však my si tady už nějak poradíme a uděláme všecko, abychom se vám podobali. Na vašem příkladu budeme měřit sebe. Tak to bude.

– U nás, když něco děláme, ptáme se, co by naší práci řekl Stalin, mluvil před sebe Matvěj Gromov. Stalin je MÍRA našich myšlenek, našich citů, naší práce, našich plánů. Řekneš-li Stalin, žene tě to, aby sis počínal správně. Začneš hned myslit víc na soudruhy než na sebe, na to, jak pracuješ, na všecky lidi, kteří ještě trpí, na vlast i na to, jestli si vedeš tak, aby ses před ní nemusil hanbit. V práci byl s námi Stalin, v boji byl s námi Stalin, proto jsme zvítězili.

Zdena si objímala koleno a dívala se, jako by viděla někoho přicházet z velké dálky.

– I my jsme si opakovali jeho jméno a nepřestávali jsme věřit, ani když nám bylo nejhůř.

– A nejen my, řekl Bagár. Slyšel jsem jeho jméno vyslovovat lidmi z celé Evropy. Ve Španělsku i v nacistických věznicích. A vždycky znělo, jako by byl jejich rodný, člověk jim nejbližší, a vždycky v tom byla jedna a táž naděje.

– Ano, ozval se s vážným důrazem starší seržant Griněnko, který až do té chvíle mlčky naslouchal a kouřil tlustou cigaretu, ubalenou v novinovém papíře. Stalin je otec. Otec všech bědných na celém světě.

A když nás Chruščov všechny, za přihlížení lidí, kteří se nestali skutečnými lidmi, připravil o tento symbol, jímž se Stalin stal, o ten symbol lepšího života, který si dokáží vybudovat obyčejní prostí lidé, o tu míru, kterou lidé poměřovali svou práci, dokázal opět dobře organizovaný vrcholek davo-„elitářské“ pyramidy postupně otrávit náš život a přesvědčit většinu z nás, že nic nedokážeme, že jsme žili špatně, opět nás ovinuli tisíci vlákny své pavučiny, ze které se pomalu stává pevná svěrací kazajka. Dokážeme ji ještě roztrhnout?!

– A co je tohle? Řekl Bagár a ukázal na vrak.

– Automobil, odpověděl Antoš. Má to čtyři kola, volant a motor. Dokonce velectěnej automobil. Řekni Horch a smekni. Za měsíc se na něj přijď podívat a nepostačíš vyvalovat oči.

– Kde ho sebral?

– To je celá historie. Ve stodole u jednoho Germána. Přitáhl si ho domů volama a dělal si naděje. Ještě teď se mu třesou kolena, jak jsem ho vylekal. Došofíroval mi ho až sem, ale než jsem si koupil cigarety, zmizel jako pára.

– Do něčeho se jednou zapleteš, řekl Bagár, a nebudeš vědět, jak zpátky.

– Do čeho bych se zapletl? řekl Antoš. Tady jsou papíry na ten vůz. Podívej se, sám Galčík mi je podepsal. Rusové nad vozem jen mávli rukou.

– Stává se z tebe kořistník, řekl Bagár, jednou tě budeme musit znárodnit. Kolik lidí zaměstnáváš už dnes? Čtyři Němce. Za chvíli jich budeš chtít deset a začneš hlásat, že odsun je nesmyl jako Trnec.

Antošova tvář nezvykle zvážněla:

– Ne, tak to není, řekl. Ty víš, že to tak není. Jenom mě to tady popadlo. Nemohu vidět, jak se ty rachoty válejí u cest a ničí. A celý život jsem se dřel na jiné, chci taky jednou dělat pro sebe.

– A tady to začíná, řekl Bagár.

– Nezačíná, sakra, povídám, že nezačíná. U mne ne. Ať si jen Němci táhnou, já je tu držet nebudu. A když mi řeknete, že tu dílnu nemůžu mít, že tím škodím druhým, tak si ji vemte a já budu dělat třeba pro město nebo pro stát. Já se jen nechci dřít na pupkáče s akciema.

Příznačné je to, že kniha končí tím, jak se sověti vracejí domů a ponechávají nás sami sobě. A dnes se v učebnicích pro děti píše, jako by ty první volby snad bolševici nevyhráli, nebo snad nějakým podvodem. Je mi z toho zle! Kdo se z dějin nepoučí, je odsouzen si své chyby zopakovat, než se snad konečně poučí. Fučík řekl: „Lidé, bděte!“ a myslel to velmi vážně!