Je zajímavé, jak často člověk narazí na úvahy, které jako by postupně směřovaly k tezím z Koncepce, byly takovým jejich předstupněm. Naposledy jsem našla takové úryvky v knize Jaroslava Bočka Případ doktora Karpety, vydáno v roce 1982. Vlastně je celá takovým zamyšlením nad smyslem lidského života. Je to fantastika a jedná se o příběh člověka, který žil od doby Alexandra Makedonského. Vždycky jsem byla stejného názoru jako Čapek ve Věci Makropulos, že kdyby člověk žil příliš dlouho, život by ho nakonec omrzel. Tato kniha je pojednána naopak, že žije mnoho různých životů a v rámci svých možností pomáhá jiným lidem ke kvalitnějšímu životu. Takže stojí za to si ji přečíst celou, ovšem nečekejte dokonalost světce, jsou tu však náznaky té správné cesty, nebo alespoň zamýšlení se nad ní. Uvádím zde dva zajímavé úryvky:

Především tedy Milan Karpeta na mě působil jako úplný člověk. Úplný, tím nemyslím dokonalý. Jednak nevím, co by to bylo za zvíře, dokonalý člověk, jednak si myslím, že každý jsme svým způsobem dokonalým ztělesněním svého já. Říkám-li úplný člověk, pak si pod tím představuji něco jiného. Rozvinutost všech složek osobnosti. A nějakou vnitřní harmonii mezi nimi. Já třeba vím naprosto bezpečně, že kdybych nemusela ve válce odejít z divadla, dnes by ze mne byla známá operní zpěvačka. Ale také vím, že bych přitom nabrala všechny primadonské manýry, které k tomu patří. Šikanovala bych garderobiérku, tyranizovala kadeřnici, měla bych škodolibou radost, kdyby kolegyni přeskočil hlas při dvoučárkovaném cé, zkrátka bych byla omezená egocentrismem člověka, jehož úspěch a celoživotní smysl je závislý jen na jeho hlasu a vzhledu. Ty ostatní moje stránky by zůstaly potlačeny. Díky tomu, že jsem se nestala známou zpěvačkou, stala jsem se mnohem úplnějším člověkem. Nevím, jestli je to někomu mimo mě na něco dobré, ale pro mě je to nesmírně důležité.

Většina lidí, které jsem potkala, byli neúplní. Něco lidského se v nich rozvinulo – a pak je hranice. A za ní najdete buď zvíře, ubohost, nebo nic. Třeba Landa a Kříženecký měli rozvinutý jenom ten svůj pragmatismus. A dál – jako by byli osekaní. O Milanovi se říkalo, že je dobrý doktor. Zřejmě byl, to nemohu posoudit. Ale já mám představu, že by byl stejně dobrý fyzik, herec, spisovatel, sedlák, nebo třeba i kopáč, a že by se nějak podstatně nic nezměnilo na jeho osobnosti.

A úryvek druhý:

Ano, na jedné straně měl zvláštní historické znalosti, které snad nějak souvisely s jeho představivostí nebo intuicí, jak jsem řekl, s jeho skoro uměleckým vnímáním dějin. Na druhé straně ho však mnohem více zajímalo přemýšlet nad takzvanou filosofií dějin. Říkám takzvanou filosofií dějin, protože historický materialismus žádnou filosofii dějin neuznává. To je, prosím, idealismus. Dějiny takové pojmy, jaké užíval on – přestupek řádu, odplata a trest – neznají. To jsou morální pojmy, platné někdy uvnitř společnosti, a tam mají vždycky vyhrocený třídní obsah. V dějinách en gros nic takového neplatí. Kdybychom na to, prosím, přistoupili, pak musíme připustit, že je tu něco jako duch, idea, Bůh, nebo mravní princip vesmíru, tedy něco mimo člověka a společnost, co určuje řád a trestá jeho přestoupení. On sice tvrdil, že řád je uvnitř věcí, jako imanentní obsah věcí samých, ale tomu, prosím, nerozumím. Takové úvahy si historik nemůže dovolit, aniž by neupadl do teologie.

S ohledem na celkové vyznění knihy už to tak slavné není, člověk by asi za tak dlouhou dobu měl dospět na cestě k lidství daleko dál a možná by od něj lidé čekali při jeho zkušenostech daleko větší věci. Jenže ono je to nakonec tak, že život se skládá právě z těch drobností, které činí lidé ve svém každodenním životě, z jejich drobných rozhodnutí, zda udělají správnou věc, nebo nad tím mávnou rukou, či se tomu z pohodlnosti vyhnou. To se potom projeví ve statistice sociálního chování celé společnosti. Proto tak moc záleží na každém z nás.

Napsat komentář