Vakcíny a magie. Co je racionalita.

Poznámka: Původní text je pokrácen.

Je jasné, že protilátky jsou někdy skutečně schopny vykonat záchrannou práci. Ale dělají to vždy ?

Je očkování proti covidu nesmyslné? Nemyslím si to. Očkování je někdy velmi škodlivé, někdy zbytečné a někdy velmi užitečné. Říct, že je  vždycky zbytečné, nemohu, protože si to nemyslím. Ale to je právě problém s dělením všech případů do skupin: tady je to zjevně spásné, potřebné a účinné, tady je to problematické, tady je to škodlivé. Neměli bychom očkování bez rozdílu buď oslavovat nebo popírat.

Očkovaní občané diskutují o tom, kdo má kolik protilátek, stejně jako by jindy diskutovali o něčem jiném. Třeba kolik skalpů mají přibitých na svých vigvamech. Mimochodem, v době, kdy lidstvo věřilo, že jejich skalpy mohou odvrátit… ne, ne covid – o tom lidstvo nevědělo – ale magické škody seslané sousedními kmeny, mohli být držitelé skalpů na své skalpy stejně hrdí jako jsou hrdí na ochranu před covidem, kterou jim zajišťují protilátky.

Kdyby tehdy někdo řekl, že skalpy nechrání před magií sousedního kmene a že magie je vlastně něco vymyšleného, nebyl by ten, kdo by to řekl, jen zesměšněn nebo vykázán z kmene. Byl by zničen jako nebezpečný potížista, který zasahuje do toho hlavního – do obecného mínění, do hlavního proudu.

Srovnávám tím snad skalp, který tehdy získal, s dávkou té či oné vakcíny, která umožňuje tomu, kdo tuto dávku dostal, hrdě mluvit o svých protilátkách? Ne, nesrovnávám. I když v jistém smyslu, s korekcí na historické období, by majitelé skalpů dokázali vysvětlit, proč skalpy chrání před magickou zkázou, mnohem srozumitelněji a prokazatelněji než dnešní majitelé protilátek, kteří vůbec nechápou, proč jsou tyto protilátky v určitých dávkách potřebné, a kteří se pyšní jejich přítomností ve svém těle a kochají se jejich množstvím (pokud je dostatečně velké). Ale tohle nejsou „prachy“ na účtu, miláčkové! Je to něco jiného. Zkuste si alespoň povrchně objasnit, proč je to tak skvělé.

Bohužel, přes všechny rozdíly mezi prvobytnou civilizací a civilizací dnešní existuje mezi těmito civilizacemi jedna znepokojivá podobnost. Nedělám si legraci. Spočívá v orientaci na magické postupy prováděné některými mágy. Tedy na něco silně iracionálního. V prvobytné době byli takovými mágy šamani. A oni skutečně někdy pomohli. Byli to velmi nadaní lidé, kteří používali, jak to dnes chápeme, velmi účinné psychotechnologie, a nejen psychotechnologie, ale i některé další technologie, které dosud nedokážeme ani pojmout.

Nyní se takovými mágy stali lékaři. Proč se člověk pyšní tím, že má tolik protilátek? Protože mu nějaký šaman (pardon, nějaký uznávaný lékař) řekl, že je to velmi pozitivní.

Přes všechny rozdíly mezi šamany a lékaři je však podobnost v tom, že konzument spásných služeb – ať už šamana nebo lékaře – věří ve spásnou povahu těchto služeb, aniž by se snažil sám sobě vysvětlit, proč tyto služby poskytují spásu.

V současné době se zdá – zamyslete se, že civilizace deklarovala odmítnutí slepé iracionální víry a po jejím opuštění prohlásila o své údajně existující čisté racionalitě. A v čem je tedy racionalita naší současné civilizace? V tom, že místo šamana tlučícího na buben zaujal lékař, který něco vysílá z televizní obrazovky? Rozumíte vůbec tomu, co říká? On sám nerozumí tomu, co říká, když je v televizi. Nikdo nerozumí tomu, co říká, protože on sám tomu nerozumí. Ale musíte mu věřit. Protože má bubínek – pardon, diplom, status. Co je tedy racionální?

Nyní není už nikde žádná racionalita. Nemohu jmenovat jedinou normální vrstvu, skupinu, třídu, sociální společenství, které by bylo zcela racionální. Všechno, všechno je prolezlé iracionalitou, magií, slepou vírou – v co? V racionalitu! A řekněte mi, když člověk slepě věří v racionalitu, je racionální? Racionální je pouze tehdy, když se zřekne víry ve jménu svého rozumu – svého vlastního! – a nedůvěřuje nikomu jinému. Všechno prověřuje, všechno zpochybňuje. A když iracionálně věří v něčí racionalitu, je divochem nebezpečnějším než ten divoch, který byl ozbrojen palicí a kamenným nožem. Protože tento divoch je vyzbrojen jadernými, hypersonickými, vesmírnými zbraněmi a kdo ví, čím ještě.

Míra intelektuální nesamostatnosti je dnes mnohem vyšší než v době neolitu. Složitost civilizace roste mnohem rychleji než intelektuální samostatnost řadového představitele této civilizace – přičemž díky moderním podmínkám intelektuální soběstačnost řadového představitele moderní civilizace neroste, ale klesá. A pokud se tato tendence nezvrátí, dříve či později se civilizace stane natolik složitou, že její průměrný představitel se bude rozhodovat pouze magickým, tj. iracionálním způsobem a bude stále více hystericky trvat na své vlastní racionalitě.

Tohle nedopadne dobře, to mi věřte. Může to skončit pouze zhroucením takové civilizace – civilizace, která tak silně oddělila složitost své konstrukce od primitivnosti mozku svého průměrného představitele.

Nyní existuje takový civilizační trend, který je podpořený diferenciací věd. V době renesance neexistovala tak monstrózní diferenciace věd, mělo se za to, že Leonardo da Vinci se může zabývat současně mechanikou, malířstvím i různými vědními obory. A nyní, v jednadvacátém století (a začalo to samozřejmě v době protestantismu a rostlo během devatenáctého a dvacátého století), diferenciace zničila všechny vazby mezi vědami, snížila úroveň vzdělání. A rozhodně zakázala jakékoliv metodologické úvahy v rámci vzdělávání, které by mohly něco spojit mezi sebou, obnovit jakousi integritu, jakési transdisciplinární principy, které nám umožní něco pochopit a udělat si širší obrázek o tom, co se děje. Roste počet pseudoautorit, roste vlastní zájem.

Protože takový civilizační trend zjevně převažuje a protože tato převaha je sama o sobě schopna přivodit zánik lidstva i v případě, kdyby se podařilo zpacifikovat všechny myslitelné i nemyslitelné covidy, ptám se průměrně šťastného očkovaného současníka:

    – proč je zcela přesvědčen, že bude zachráněn před covidem díky tomu, že má potřebný počet protilátek?

    – jak se pro něj tyto protilátky liší od skalpů visících u vchodu do vigvamu nebo od magických amuletů?

    – je tento průměrný současník přesvědčen, že protilátky vždy „sežerou“ zkázu, jejíž jméno je antigen?

Je pochopitelné, že protilátky jsou někdy skutečně schopny vykonat takovou záchrannou práci. Dělají to ale protilátky vždy? A co se vlastně objevilo od dob, kdy byly protilátky považovány za absolutního zachránce před jakoukoli infekční nákazou? Medicína se nemohla nevyvíjet a ona se vyvíjela závratnou rychlostí. Rozvíjely se i vědecké obory – imunologie, virologie a další. Vznikaly a vyvíjely se závratnou rychlostí. A co tento vývoj přinesl? Je dnešní medicína přesvědčena o absolutní spásnosti protilátek? Nezměnilo se nic? Je si tím průměrný obyvatel současné civilizace jistý? Vždyť je kritický, racionální, hodiny pobývá u monitoru počítače… Obtěžoval se tedy něco si ověřit?

Protilátky – nenápadní hrdinovia

Já chápu, že pokud je řadový obyvatel současné civilizace pod silným vlivem úřadů, pokud úřady nutí tohoto obyvatele, aby se nechal očkovat bez ohledu na jeho osobní názor, pak se tento člověk nechá očkovat. Ale nebude pak s naivně šťastným výrazem blábolit o tom, kolik má protilátek. Prostě se jen zamračeně podřídí nutnosti, stejně jako se jí podřídil jeho dávný předek, který například věřil, že skalpy není třeba věšet u vigvamu, ale že když je nepověsíte, kmen bude decimován. Ale tak to přesně nefunguje. A v některých ohledech to tak vůbec není.

Když na mě budete například hodně tlačit, já budu nějak manévrovat. 

Existují extrémní případy, kdy musíte říci ne, i když je to spojeno se smrtelným rizikem. Takové případy jsou. Je skutečně lepší zahynout než zničit svou duši nebo přestat být sám sebou. Těchto případů však není mnoho. A stále častěji mají nejen jednotliví rozumní lidé, ale i celé společnosti flexibilitu, která umožňuje nezahynout kvůli tomu, že idioti si sedli do parní lokomotivy a řítí se po kolejích neznámo kam, ale umožňuje počínat si jinak. A právě proto je třeba uchopit skutečnou praktickou, lehce ironickou racionalitu.

Nechci teď diskutovat o tom, co dělat poté, co jste ji uchopili, ale idioti dál ženou lokomotivu do propasti. Myslím, že tato diskuse není na místě, protože je zatím příliš málo lidí, kteří chtějí uchopit skutečnou racionalitu. Je jich strašně málo. A to je na tom to nejděsivější. Děsivé nejsou ani tak koleje, jako spíš to, že se vehementně odmítá diskutovat o tom, kam vedou. Rázné odmítá.

Hodně se tu diskutuje o sektářích. Někdy jsou to opravdu sekty, jindy zase skupiny dost odlišné od toho, na co jsme zvyklí. Domnívám se však, že jednu sektu máme  – zběsilé zastánce blahobytu. Naštvané, pomatené zastánce blahobytu. Ti, kteří křičí, že potřebují „normální život“.

Pokusme se tedy udělat něco pro to, aby těch, kteří jsou připraveni uchopit skutečnou racionalitu, bylo aspoň o trochu více. 

Rozhodně se nechci zabývat srovnáváním vakcín. Každý, kdo je začne srovnávat, může být oprávněně podezírán z toho, že je motivován zištným zájmem, že byl někým objednán atd. Nebo že dokonce pracuje na příkaz západního nepřítele, který diskredituje naši skvělou domácí produkci.

Nechci hrát nějakou podobnou hru a upřímně vypovím o svém hlubokém dojmu z žalostných výsledků západní farmakologie, která nedokázala poskytnout světu, a ani svým spoluobčanům, alespoň něco, co by skutečně zajistilo tyto, není jasné proč potřebné, protilátky. Proč jsou potřebné, je samostatná otázka. Ale ani to západní farmakologie nedokázala. Upřímně mě zaráží, nakolik Západ v tomto ohledu selhal. A neméně upřímně přiznávám, že naše domácí pošpiněná medicína a farmakologie dokázaly tyto protilátky v tělech očkovaných občanů vytvořit.

Mě netrápí tato schopnost vytvářet protilátky. Mě trápí něco jiného – nakolik jsou tyto protilátky potřebné, kdy jsou potřebné a kdy naopak škodlivé atd. A nebudu to hodnotit z pozice dřímající nenávisti k jakýmkoli vakcínám. Budu to hodnotit s ohledem na současné výsledky imunologie a příbuzných oborů. 

Budu se věnovat – z důvodů, že doma není nikdo prorokem – výsledkům zahraniční, převážně západní imunologie, podle nichž není vlastnění protilátek ve všech případech absolutním požehnáním. A v některých případech má zcela jiný charakter. Uznávaná západní imunologie o tom hovoří již nejméně 50-60 let.

Vzhledem k tomu, že tyto protilátky jsou lidem podávány právě prostřednictvím vakcín, na které je světová medicína fixována podle pokynů globální farmacie, začnu hodnocení této problematiky vakcínami jako takovými.

Co přesně z hlediska moderní vědy dělá vakcína, aby vytvořila právě tyto protilátky? V odpovědi na tuto otázku se pokusím nezabřednout příliš hluboko do labyrintu vědy a zároveň se nebudu snažit o přílišné zjednodušení.

Vakcína – pokud lze skutečně projít mezi Skyllou zbytečných podrobností a Charybdou přílišného zjednodušení – dramaticky zvyšuje aktivaci takzvaných B-lymfocytů i T-lymfocytů najednou.

Co jsou to B-lymfocyty a T-lymfocyty?

O tom jsem již hovořil v jednom z předchozích pořadů. Uplynulo však mnoho času a myslím, že je zcela přijatelné stručně připomenout, co již bylo řečeno.

Připomínám, že zrání buněk imunitního systému probíhá na různých místech.

T-lymfocyty se vyvíjejí v thymu, tj. v brzlíku, a proto se jim říká – T, od slova „thymus“.

B-lymfocyty vznikají u lidského embrya z normálních kmenových buněk v játrech a v kostní dřeni. U dospělých se tvoří pouze v kostní dřeni. B-lymfocyty jsou tak označovány proto, že byly poprvé objeveny u ptáků. Tyto lymfocyty se u ptáků vytvářejí ve váčkovité prohlubni v blízkosti řitního otvoru, která se nazývá bursa fabricii. B je od slova bursa – „vak“.

Zvláště důležitou funkcí B-lymfocytů je funkce antigen-prezentujících buněk, které identifikují naše nepřátele, tzv. antigeny. Antigen-prezentující znamená „detekující antigen“.

Z kostní dřeně se B-buňky dostávají do sekundárních lymfoidních orgánů – sleziny a lymfatických uzlin, kde konečně dozrávají a získávají schopnost zapamatovat si různé antigeny a rozpoznávat je.

Během zrání se tyto buňky dělí na naivní a aktivované B-lymfocyty.

Naivní B-lymfocyt se podobá prázdnému disku, na němž ještě nejsou zapsány kódy, které mu umožňují zapamatovat si zkušenost z kontaktu s určitým antigenem a přesně na něj reagovat. Jsou to ty lymfocyty, které si „nepamatují“. Naivní B-lymfocyty mohou reagovat s antigenem, aniž by se řídily předchozí znalostí o něm. Nejsou uzpůsobeny v boji s antigenem na základě předchozích znalostí, nejsou naprogramovány na to, aby se chovaly striktně jako dříve. V tomto smyslu jsou schopny se s novým antigenem vypořádat jako kuchař s bramborami.

Aktivované B-lymfocyty, nazývané také paměťové B-lymfocyty, si uchovávají znalost o určitém antigenu, se kterým se již dříve setkaly a se kterým již interagovaly. Aktivované B-lymfocyty si po celý svůj velmi dlouhý život (až 20 let) pamatují antigen, proti kterému byly naprogramovány při prvním setkání. Proto jsou schopny rychle a silně reagovat, když je napadne známý nepřítel.

Nebudu se zabývat popisem druhů aktivovaných B-lymfocytů ani skutečností, že kromě naivních a aktivovaných B-lymfocytů existují také plazmatické B-buňky s krátkou životností. Odkazuji diváky na pořad „Smysl hry“, kde bylo toto téma podrobně rozebráno. 

Zároveň si dovolím připomenout (i když i toto téma jsme již probírali), co přesně se děje v průběhu akcí, které buňky provádějí, aby zničily nepřátelský antigen.

Po likvidaci nepřátelského antigenu se část B-lymfocytů vrací různými způsoby do jakéhosi „depa“, kde jsou nejen uloženy do nové invaze nepřítele, ale také plodí potomky, kteří si pamatují předchozí invazi a to, co tehdy bylo třeba udělat, a chtějí to udělat znovu. Při opětovné infekci, tedy při napadení stejným nepřítelem, jsou buňky okamžitě velmi aktivní a okamžitě produkují velké množství imunoglobulinu.

Tento jev se nazývá „sekundární humorální odpověď„. Sekundární humorální odpověď je rychlejší a masivnější než primární odpověď, protože antigen je rozpoznán okamžitě, jsou s ním již zkušenosti a mohou se okamžitě zahájit programy boje proti tomuto antigenu.

T-lymfocyty, jak již bylo zmíněno, se diferencují v thymu, tj. brzlíku, a jsou z velké části zodpovědné za tzv. získanou imunitní odpověď organismu na invazi nepřátelského antigenu. Dělí se také na naivní (tj. bez kontaktu s antigenem) a aktivované. U T-lymfocytů má však jejich naivita ještě méně společného s pasivitou než v případě B-lymfocytů (i když ani tam nemá naivita s pasivitou nic společného).

Hlavní funkcí naivních T-lymfocytů je reagovat na nepřátele (patogeny, antigeny), které imunitní systém těla ještě nezná. Naivní T-lymfocyty reagují na nové věci a také rozpoznávají to, co zmutovalo, tedy co se částečně změnilo. Bez nich by všechny tyto automaticky zapamatované reakce vedly organismus ke smrti.

Ve skutečnosti tedy dochází ke spolupráci dvou prvků.

První prvekaktivovaný – už zná nepřítele. Když zjistí nový příchod stejného nepřítele, reaguje na něj silně a rychle.

Druhý prvek naivní – je pomalejší. Je však zodpovědný za rozpoznání zásadně nových nepřátel nebo nepřátel (pozor!), kteří získali nové vlastnosti.

Vakcína tedy dramaticky zvyšuje aktivaci B-lymfocytů i T-lymfocytů – tedy těch vojáků, kteří bojují s již známými nepřáteli našeho těla (v našem případě s nepřítelem jako je covid).

Co přesně jakoby vakcína těmto vojákům říká?

Dívejte se, pamatujte si,“ říká jim, „takový je nepřítel! Aktivujte paměť na tohoto nepřítele! Neprodleně se naučte, jak mobilizovat zabijáky tohoto nepřítele! Jak ho přesně neutralizovat, odstranit z těla!

Smyslem vakcíny je provést tento trénink, mobilizaci, urychlenou přípravu na to, co vakcína organismu předkládá. Vakcína mobilizuje imunitní systém na to, co tělu předkládá, na to a pouze na to. Jakým způsobem? Prostřednictvím aktivace lymfocytů.

Právě aktivované lymfocyty jsou paměťovými lymfocyty. Oni nerozpoznají nového nepřítele. Nezkoumají ho, nevnímají nové věci. Novoty pro ně neexistují. Jak již bylo řečeno, to dělají jiné lymfocyty, tzv. naivní lymfocyty. A ty aktivované si pamatují, co je aktivovalo. A při opakování násilně reagují, čímž zachraňují organismus (pozor!) pouze před známou pohromou.

A poznají pouze to, co si již zapamatovali. A zachraňují pouze od toho, co si zapamatovali. Znovu připomínám, že se tomu říká sekundární humorální reakce. Záchranná schopnost vakcín je dána přesností sekundární humorální odpovědi. A také tím, že naivním lymfocytům se jakoby říká: „Neblázněte, my víme všechno! Jsme zkušené, aktivované lymfocyty. Zasáhneme rychle a silně, protože přesně víme, koho a jak zasáhnout. Jen se nám nepleťte do cesty. Váš jemný přístup je užitečný, ale je špatně načasovaný. Nemá smysl učit se něco nového, když je třeba bojovat s tím, co je už dobře známé.

Co přesně se u nového nepřítele, antigenu, rozpoznává? Není vlastně rozpoznáván celý nepřítel, ale jeho tzv. epitop, antigenní determinant. Když já vás poznávám, nepoznávám každou molekulu vašeho těla nebo každý nehet na vaší noze nebo, já nevím, každé vaše znaménko. Poznávám cosi minimálního. A toto něco minimální, potřebné k rozpoznání, se nazývá, v případě, který zkoumáme, epitop nebo antigenní determinant. Při rozpoznávání antigenu imunitního systému se tento systém – jeho B-lymfocyty, T-lymfocyty atd. – zaměří na určitou část makromolekuly, která se jim ukáže jako antigen.

Rozpoznávač, který se nazývá paratop, se tedy setkává s rozpoznávaným, tzv. epitopem, a při tomto setkání provádí samotné rozpoznání, které je základem imunitní aktivity.

Jako každý rozpoznávací systém, i rozpoznávač alias paratop si nemusí všimnout rozdílu mezi tím, co bylo rozpoznáno při setkání s vakcínou (tzv. starý epitop), a tím, co vtrhlo (tzv. nový epitop).

Každý rozpoznávač jednak provádí rozpoznávání na základě určitého počtu parametrů. A jednak měří každý z těchto parametrů s určitou přesností. Pokud je potřeba více parametrů než rozpozná nebo je potřeba větší přesnost, selže. V opačném případě je úspěšný.

Vzhledem k tomu, že přistupuji k problematice z obecné roviny, jako systémový inženýr mohu přirovnat rozpoznání epitopu paratopem k rozpoznání, které provádějí radary protivzdušné obrany.

Radary jsou analogem paratopu. A to, co mají rozpoznávat, je analogické epitopu. Co dělají radary? Měří parametry letícího objektu a spustí alarm. Korigují také další akce k potlačení hrozby.

Žádné radary však nemohou měřit nekonečně mnoho parametrů letícího objektu s nekonečnou přesností. Budou měřit konečný soubor parametrů. A budou je měřit s určitou, opět omezenou, přesností.

Co z toho vyplývá? Popírá toto tvrzení potřebu protivzdušné obrany? Ne. Ale říká něco jiného. Říká, že docela dobře může nastat situace, kdy rozdíl mezi starou variantou epitopu antigenu prezentovaného imunitnímu systému během očkování a novou variantou tohoto epitopu bude menší než rozlišovací schopnost našeho radaru. Tedy toho paratopu.

Radar neboli paratop pak aktivuje k potlačení hrozby paměťové B-lymfocyty, které si zapamatovaly předložený epitop antigenu. Tyto paměťové B-lymfocyty reagují a změní se na plazmocyty. A plazmocyty nevytvářejí protilátky na základě registrace vlastností nepřítele, který vtrhnul právě teď, ale na základě vzpomínky na předchozí invazi.

Pokud je však nezachytitelný rozdíl mezi starými a novými epitopy antigenu významný, pak protilátky vytvořené takovými plazmocyty nejsou schopny účinně neutralizovat skutečného, nikoli z paměti převzatého, původce infekčního onemocnění. Takže vy se budete radovat, kolik protilátek máte, zatímco ony budou  „mimo hru“ či případně budou pracovat na zhoršení.

Záchranné rozpoznání nových látek by mohly provádět naivní B-lymfocyty. Ale to je právě to, že ony jsou (přemýšlejte o tom!) brzděny aktivovanými paměťovými B-buňkami. Mohly by fungovat, ale brzdí je vaše hromada protilátek, na které jste tak pyšní. Ty samé paměťové buňky svým jakoby naivním protějškům říkají: „Nepleťte se do hry se svými schopnostmi rozpoznat neobvyklé. Víme, že se jedná o běžné. Pusťte nás dopředu! My si poradíme! Víme, jak na to! Všechno jsme si zapamatovali!“

Při řešení této situace se tyto hbité a arogantní paměťové B-buňky mohou dostat do pasti zvané „slepá skvrna“. To znamená, že porovnávají – kvůli nedostatečné přesnosti a přílišné specifičnosti svých radarů – to, co si pamatují, s tím, co znovu napadlo tělo.

A pokud se stanou obětí takového zmatku, tzv. „slepé skvrny“, nejenže nepomohou organismu porazit nepřítele, ale dokonce mu v tom zabrání – tím, že odsunou potřebné naivní buňky a dají nepříteli příležitost živit se tou potravou, kterou na něj vypustí s předpokladem, že tato potrava je pro nepřítele jedovatá. A může se ukázat, že ta mu velmi chutná.

Chci zdůraznit, že se tak nemusí stát vždy, ale v určitých případech. Ale že takových případů je poměrně hodně. V žádném případě nejsou exotické.

Aby takové tvrzení nebylo mylně chápáno jako výplod příliš obecného srovnávání radaru a paratopů, musím se alespoň krátce vrátit k historii problematiky očkování. Tuto metodiku používám neustále, protože jsem přesvědčen, že adekvátní pochopení podstaty složitých problémů je možné pouze na pomezí systémového a historického přístupu.

Na úrovni celosystémového přístupu se v jistém smyslu rovnáte odborníkovi a na úrovni historického přístupu začínáte chápat problematiku v jejím vývoji, a ta se vždy vyvíjí od jednoduchého ke složitému. Pokud spojíte historičnost s celosystémovou metodologií, můžete mnohé pochopit aniž by jste se celý život zabývali imunologií, vakcinologií a kdoví čím ještě. Navíc se to všechno opět rozpadá na takové drobné detaily, že, opakuji, není vůbec jasné, kdo se tím zabývá jako celkem.

Pokud chcete něco pochopit o očkování, z něhož se dnes stala změť nejrůznějších odborných detailů a nesrozumitelných termínů, použijte systémový přístup a doplňte ho historickým přístupem. Protože nějaký fanatik, který se zabývá dílčí problematikou očkování, na vás začne mluvit jazykem, ve kterém nebudete rozumět ani slovo, ne proto, že by byl chytřejší než vy, ale proto, že je, promiňte mi ten výraz, určitým způsobem nabubřelý. A on sám příliš nerozumí tomu, co říká. Jeho úkolem je provést 20-25 postupů ve velmi úzkém sektoru a předat materiály dál. To je vše.

Ještě jedna věc mi připadá nezbytná.

V každém historickém přístupu je třeba najít drama. Skutečný historický přístup je dramatický. A co je základem dramatu? Konflikt. Vše se vyvíjí na základě sporů, konfliktů, dialogů, střetávání názorů a tak dále, a to je to, co musíme v dějinách vidět – boj. Ne tříd, ale názorů, pokud mluvíme o dějinách vědy, a sil, které tyto názory hájí.

Pokud jde o celosystémový přístup, neměl by být spekulativní. Není třeba se příliš odpoutávat od tématu. Je třeba uchopit pouze jeho jádro, jeho podstatu, a nezamotávat se do nekonečně pokroucených skořápek. Je to srdíčko zelí, uchopíte ho a vše se vyjasní.

Pokud spojíte tento konfliktně-historický přístup s rozumným systémovým přístupem, dáte je dohromady, můžete se vypořádat s nejsložitějšími problémy současnosti. A všechny nadbytečné speciální složitosti zaujmou své místo tam, kde mají být – na okraji vašeho chápání.

Nabízím tedy divákům stručný historický exkurs, který vznikl na základě tohoto metodologického přístupu k problematice očkování. Již jsem předložil určitý celosystémový krátký metodologický exkurs. Nyní navrhuji spojit ho s historickým exkurzem. Pak to budu směřovat k současnosti. A pak něco pochopíme.

Z jakého slova pochází termín „vakcína“? Pochází z latinského slova vacca, což znamená kráva. Zavedl ho velký Louis Pasteur. Vzdal hold svému předchůdci, anglickému lékaři Edwardu Jennerovi, průkopníkovi očkování.

Edward Jenner

Jenner již koncem 18. století, tedy v době od nás velmi vzdálené, nezatížené žádnými skutečně vědeckými poznatky o imunitě, očkování, B- a T-buňkách, vyvodil určité závěry z pozorování lidí nakažených kravskými neštovicemi.

Jenner si uvědomil, že farmáři a dojičky, kteří pracovali s kravami nakaženými touto nemocí, se sami nakazili neštovicemi méně často, a nikoli častěji, než jejich kolegové. A Jenner vzal poprvé tuto informaci vážně, místo aby ji smetl ze stolu (ve vědě je nejtěžší vzít najednou nějakou informaci vážně, i když by se zdálo, že je možné ji smést ze stolu). Jenner si pak položil otázku: Proč je tu něco, čeho si všiml téměř náhodou?

Edward Jenner byl důkladný člověk. Dvacet let shromažďoval údaje, které toto pozorování potvrzují. A když nashromáždil data, zkontroloval je, přičemž se vzácným nasazením.

Jenner například ověřoval svou hypotézu o nenáhodném charakteru poklesu výskytu neštovic u lidí, kteří se s nimi setkávají v relativně malé míře, například při kontaktu s kravami nakaženými kravskými neštovicemi, na svém desetiměsíčním synovi v roce 1789 tím, že ho naočkoval kravskými neštovicemi.

A v roce 1796 provedl odvážný průkopnický lékař Edward Jenner první veřejné očkování. Za přítomnosti svých kolegů z oboru a speciálně shromážděného publika odebral tekutinu z puchýřů na ruce mladé ženy Sarah Nelmesové, která se nakazila kravskými neštovicemi, a to, co odebral Nelmesové, naočkoval osmiletému chlapci Jamesi Phippsovi.

Jennerova odvážná zkušenost se ukázala jako úspěšná. Po nějaké době byl chlapec naočkován neštovicemi a pak ještě několikrát a on se nikdy nenakazil.

V témže roce začal Jenner sdílet své poznatky o souvislostech mezi prací farmářů s kravami s neštovicemi, a skutečností, že tito farmáři méně často sami onemocněli neštovicemi – v té době smrtelnou nemocí – s veřejností, s kolegy z oboru, s představiteli těch kruhů, které musely rozhodnout, jak proti nemoci bojovat.

V roce 1798 Edward Jenner vyložil své myšlenky v díle, které vešlo do dějin vakcinologie jako „Zkoumání příčin a účinků kravských neštovic„. To je však zkrácený název díla. Jeho plný název zní „Zkoumání příčin a účinků vakcíny proti variole, nemoci objevené v některých západních hrabstvích Anglie, zejména v Gloucesteru, a známé jako kravské neštovice“. Jenner v názvu svého díla použil termín „vakcína“ ve významu „kravské neštovice“. Termín se následně začal používat pro jakékoliv ochranné očkování.

Jennerova práce zapůsobila na jeho současníky, i když se našlo mnoho kritiků. Anglický parlament později Jennerovi udělil vysokou finanční odměnu, čímž ho povzbudil k dalšímu výzkumu.

Tento výzkum znamenal počátek očkování, což následně vedlo k zákazu metody, kterou před Jennerem používali lékaři již od dávné doby. Ta byla v Anglii zakázána v roce 1840, protože ji nahradilo Jennerovo očkování.

Předchozí metoda, známá jako variolizace a skutečně velmi stará (o jejím použití již ve 4. století př. n. l. referoval antický historik Thukydides), patří mimochodem přibližně do stejné kategorie jako Jennerova metoda. Variolizace je očkování zdravých lidí hnisem od středně až lehce nemocných lidí neštovicemi. A pokud máme identifikovat nejstarší základy očkování, lze za ně s určitou nadsázkou považovat i tuto variolizaci.

Přesto za průkopníka očkování, které lze považovat alespoň za minimálně vědecké, je třeba považovat Jennera.


Gaston Melingue: Edward Jenner provádí v roce 1796 první očkování proti neštovicím

V Rusku provedl první očkování proti neštovicím Jennerovou metodou v roce 1801 profesor Jefrem Osipovič Muchin.

Uplynulo asi sedmdesát let. Budoucí tvůrce mikrobiologie, v té době již slavný vědec Louis Pasteur, byl otřesen smrtí svých dvou dcer. Nejprve zemřela Jeanne na tyfus a poté jeho nejmladší dcera Camille na nádor jater. Pasteur vnímá tyto tragédie jako ránu osudu, na kterou je třeba reagovat (takoví byli silní lidé té doby!), a rozhodne se konečně přejít od výzkumu v oblasti fyziky a chemie, kterému se předtím úspěšně věnoval, k výzkumu v oblasti medicíny.

Již předtím se vědec ve své práci setkal s mikroorganismy, když zkoumal kvašení vína a prokázal biologickou podstatu tohoto procesu, a také studoval nemoci bource morušového (výroba vína a hedvábí byly v té době ekonomickým základem existence zemí jako byla Francie). Jedním z Pasteurových největších úspěchů bylo prokázání, že mikroorganismy se nemohou samy vyvíjet v příhodných podmínkách. Na tomto objevu je založen i princip pasterizace pojmenovaný po Louisi Pasteurovi: pokud se v nějaké substanci zničí všechny mikroorganismy a poté se ta hermeticky uzavře, bude chráněna před kvašením a hnitím, protože v takovém prostředí nedochází k žádnému rozmnožování.

Pasteurův důkaz, že kvašení způsobují mikroorganismy – kvasinky a bakterie – způsobil skutečný rozmach ve vědeckém a lékařském světě. Dříve se předpokládalo, že nemoci způsobuje jakýsi „fermentor“ – chemická látka, která se nachází v krvi nemocných organismů. Nyní začali analogicky ke kvašení vína hledat příčiny nemocí v mikroskopických živých organismech.

Na vlně všeobecného nadšení mnozí badatelé rychle přisoudili roli původce určité nemoci prvnímu mikroorganismu nalezenému u postiženého člověka nebo zvířete. Po přirozeném neúspěchu těchto unáhlených a nesprávných závěrů následovala zpětná reakce: zcela seriózní vědci, kteří našli v krvi nemocných charakteristické bakterie, se často báli svá pozorování zveřejnit, aby nebyli zesměšněni jako šarlatáni. Trvalo více než rok, než ve vědě zvítězil rozumný a na důkazech založený přístup k detekci patogenů.

Během výzkumu kvašení vína a studia nemocí bource morušového se Pasteur dostal velmi blízko k tématu, kterému se pak věnoval po zbytek života – medicíně.

V jednom ze svých dopisů adjutantovi Napoleona III. vysvětlil Pasteur své rozhodnutí tím, že vědec má 20-25 let aktivního života, které může věnovat vědecké práci. A proto neměl právo ztrácet ani minutu svého času. Takhle lidé přemýšleli!

Albert Edelfelt: Portrét Louise Pasteura. 1885

Pasteur se ze všech sil snažil odhodit ze sebe břemeno všech vedlejších činností. V roce 1867 sdělil Pasteur Napoleonovi III. ve zprávě, že potřebuje velkou laboratoř pro výzkum infekčních nemocí. Nejprve dostal souhlas, pak mu odmítli dát peníze. Po překonání mnoha překážek se vědci podařilo dosáhnout svého cíle: laboratoř byla postavena. Nemohl ji však využít – vypukla prusko-francouzská válka a on na naléhání svých přátel opustil Paříž.

Při výzkumu antraxu se Pasteur setkal s prací Jennerových následovníků. Jeden z těchto následovníků, Casimir Joseph Davaine, se zapojil do výzkumu antraxu dříve než Pasteur. V roce 1865 byla Davaineova práce o antraxu oceněna Francouzskou akademií věd.

Davaine pokračoval ve výzkumu v 70. letech 19. století, ale nepodařilo se mu správně určit mechanismus přenosu antraxu.

Významnému vědci Robertu Kochovi se to podařilo. V roce 1876 Koch publikoval článek s názvem „Etiologie antraxu“, ve kterém popsal spórovou fázi patogenu antraxu. Koch konkrétně popsal své pokusy s izolací bakterií způsobujících antrax a nalezením mikroskopických spor – tímto způsobem se bakterie uchovaly v nepříznivých podmínkách. Byla to první vědecky uznávaná práce o patogenech způsobujících toto onemocnění.

Pasteur obdivoval Kochovu práci a pokračoval v tomto výzkumu, zdokonalil vše, co souviselo s izolací mikroskopických částic a dělal pokusy na zvířatech.

Koch se k Pasteurovu výzkumu stavěl kriticky. A publikoval negativní recenzi Pasteurova výzkumu antraxu. Poté se mezi oběma významnými vědci rozpoutala ostrá a nepříjemná diskuze, která trvala několik let na stránkách časopisů i ve veřejných projevech.

Ať už však byla vědecká polemika jakkoli vyhrocená, byl to Louis Pasteur, který neměl žádné lékařské ani biologické vzdělání, kdo rozšířil dílčí výzkum neštovic, proti nimž se začalo očkovat dávno před ním, na další nemoci. Pasteur byl jedním ze zakladatelů imunologie, ne-li jejím zakladatelem. A zobecnil objev Jennera (jehož práci s nadšením studoval) a jeho následovníků tím, že nazval to obecné, v co byly přetvořeny jednotlivé objevy Jennera a těch, kteří pokračovali v jeho práci, očkováním.

Jev, na němž byl, je a bude založen vývoj klasické vakcinologie, se někdy nazývá Jennerův-Pasterův zákon. Někdy se tento zákon nazývá jevem, ale to nic nemění na podstatě věci. Celá klasická vakcinologie je založena na jednom základním principu, který spočívá v následujícím.

V případě úspěšné imunitní reakce při prvním vstupu patogenu do těla, pak při opětovném vstupu do těla dochází k vypořádání se s patogenem, který se dostal do těla, rychleji a efektivněji. A patogen nemá čas způsobit patologický infekční proces.

A jak lze uměle dosáhnout úspěšné imunitní odpovědi při prvním vstupu patogenu? Zavedením patogenu v oslabené formě nebo v šetrné dávce. Tělo na to zareaguje – a pak, když patogen skutečně tělo napadne, se s touto novou invazí patogenu rychleji vypořádá. Takto vypadá celá teorie očkování, sice ve zjednodušené, ale pro naše účely dostatečné formě, jinak bychom se utopili v detailech.

Složité postupy, prováděné po staletí s oporou na tento a pouze tento základní princip, to je klasická vakcinologie. Imunologové podrobně studují, co je to úspěšná imunitní odpověď. A vakcinologové zajišťují, aby taková úspěšná imunitní odpověď byla vyvolána uměle pomocí vakcín, tj. malých dávek patogenu. A tvrdí, že poté bude skutečná destruktivní invaze patogenu potlačena imunitou úspěšněji  – v souladu s tím, co lze nazvat Jennerovým-Pasteurovým zákonem.

Nabízím divákovi zcela korektní analogii mezi takovým zákonem v klasické vakcinologii a Newtonovými zákony v klasické fyzice. Jennerův-Pasteurův zákon se samozřejmě na rozdíl od Newtonových zákonů neprojevuje vždy jako zákon. V podstatě však tento zákon (nebo jev, jak chcete) hraje v klasické vakcinologii stejnou roli jakou hrají Newtonovy zákony v klasické fyzice.

A právě jsem uvedl formulaci toho, co tvoří podstatu tohoto zákona: první úspěšná reakce na invazi patogenu vede k tomu, že nová invaze je potlačena účinněji, než kdyby k této první úspěšné reakci nedošlo. Tečka.

Nyní provedeme metodologické srovnání mezi tímto základním principem, na němž stojí celé moderní očkování, a Newtonovými zákony.

Newtonovy zákony jsou všem známé. Učí se ve škole. Jsou vnímány jako něco zcela neměnného.

Nyní se pokuste na základě těchto zákonů vypočítat i složité mezimolekulární interakce. A nebo interakce mezi atomy a elementárními částicemi. Budete zcela zneuctěni. Nelze to nazvat ani ostudou. Odborníci zvednou ruce a řeknou: „Jé, tihle podivíni se snaží vnutit Newtonovy zákony interakci elementárních částic!“

To je případ základů klasické fyziky.

A jak je to se základem klasické vakcinologie, ať už ho nazýváte jakkoli – Jennerův-Pasteurův zákon, Jennerův-Pasteurův jev, který usnadňuje vlivem první reakce na invazi patogenu to, co se stane při další invazi?

Jde o to, že tento základní zákon či princip, na jehož základě se nyní provádí očkování ve jménu záchrany před zhoubným covidem, je úporně považován za základ vakcinologie, který je více neměnný než Newtonovy klasické zákony pro klasickou fyziku. A ti, kdo dělají z takové zbytečné neměnnosti absolutní dogma, vehementně ignorují vše, co dokazuje, že taková dogmatizace není možná.

  • pokračování bude následovat

1 komentář

Napsat komentář