Prvky krve: leukocyty a erytrocyty

Chci, aby divák pochopil a možná i pocítil napětí boje v rámci vývoje imunologie, celý lidský potenciál tohoto boje, plnou míru jeho zápalu. Nebyli to odpůrci vakcín, kdo objevoval další a další úskalí a požadoval další a další úpravy. Dělali to sami vakcinátoři. Modlili se za své vakcíny i za cizí vakcíny. Uctívali je a zároveň se potýkali s otázkou, proč v některých případech fungují tak a v jiných nefungují nebo fungují jinak.

A tento boj za vyšší účinnost vakcín měl také osobní charakter. Ilja Iljič Mečnikov se poprvé oženil v Petrohradě se svou první ženou Ludmilou Fjodorovnou, která byla nemocná tuberkulózou. Doufal, že Ludmilu Fjodorovnu vyléčí. Byla tak nemocná, že ji do kostela, kde se konala svatba, přinesli na židli. Takový je rozměr lidské osobnosti a tvořivosti, vášně lásky a všeho ostatního.

Když Ludmila Fjodorovna čtyři roky po svatbě zemřela, chtěl se Mečnikov poprvé zabít. A nebylo to ani naposledy. Taková hamletovská tragédie v tom všem byla přítomna spolu s obrovskou sílou vědeckého myšlení, vášni srdce.

Kvůli zmatkům na univerzitě a vážným zdravotním problémům se Mečnikov pokusil o sebevraždu ještě jednou. Nakazil se tyfem, byl na pokraji života a smrti, ale nakonec se uzdravil a dokonce se mu zlepšil zrak.

Takových podivných příběhů je spousta. O hrdinském boji za záchranu lidí pomocí vakcín. Také o tom, jak se lidé, kteří tento boj vedli, nadchli, ztráceli naději, překonávali zoufalství. Je to ale také o jiném tématu – o vývoji lidského myšlení, které si razí cestu skrze naděje a zoufalství a snaží se pochopit, proč v některých případech vakcíny fungují a v jiných ne.

Při řešení tohoto problému vytvořili vědci nové teorie imunity. Po třetí, opsonické teorii Wrighta a Douglase ( autorem první, buněčné neboli fagocytární teorie je Mečnikov a druhé, humorální teorie Ehrlich) se objevila čtvrtá teorie australského virologa Franka Macfarlane Burneta, který v roce 1960 obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.

Burnet byl autorem klonálně-selektivní teorie imunity a objevitelem fenoménu imunotolerance. Burnetovi byla za objev imunotolerance udělena Nobelova cena.

Burnet se snažil přesně určit, jak imunitní systém reaguje na velmi odlišné antigeny, nepřátelské organismy. Těchto nepřátel je přece obrovské množství. A zničení každého z nich vyžaduje vytvoření specifických protilátek, které musí identifikovat konkrétní nepřátele, tzv. antigeny.

Nestačí však jen identifikovat nepřátele, ale je třeba je také chytit za správné místo. Takové místo se nazývá vazebné místo pro antigen. Protilátka tedy musí vědět, kam musí na antigen udeřit, kde je vazebné místo.

Jaká jsou tedy tato speciální místa, kde se lze zachytit a přitáhnout nepřítele správným směrem? A kdo a jak se k nim zachytává?

Nejprve tedy řekli: „Nepřítel je zajat a pohlcen.

Pak bylo řečeno: „Ne, je přichycen a neutralizován“.

Pak: „Ne, je přichycen, přitažen k místu pohlcení a sežrán.“

A pak říkají: „Jak? Jak ho přitáhnou? Čeho přesně se drží, aby ho přitáhli?“ Tak se ta myšlenka vyvíjela dál!

Na úvod budu muset velmi stručně a bez velkého zkreslení popsat onen vědní obor, který je většině diváků znám z krátkého, a ne vždy dostatečně srozumitelného výkladu tzv. organické chemie.

Již v první polovině 19. století se chemici, kteří vytvářeli ty či ony látky, potýkali s tím, že v některých případech se jako vedlejší a nechtěný produkt chemické reakce, prováděné za účelem výroby těch či oněch látek, objevily tzv. pryskyřice. To znamená, že látky vstupující do chemické reakce se mohou záhadně slepit. A poskytnout jako nežádoucí vedlejší produkt tyto pryskyřice.

Takto se chemici poprvé setkali s tzv. polymery, které nazvali pryskyřice. Mimochodem, polymery se stále nazývají pryskyřice, a to poměrně často.

Co je to za polymery, které, když byly objeveny, byly otravné jako nepříjemnost a bez kterých se nyní náš život neobejde?

V roce 1920 rozzlobil slavný německý chemik Hermann Staudinger své kolegy chemiky teorií, že existují tzv. makromolekuly, které mají velmi vysokou molekulovou hmotnost. Staudingerova práce, která pobouřila kolegy, se jmenovala O polymerizaci. Vědec v článku tvrdil, že jednou z látek, které mají makromolekulární strukturu (a ne obvyklou molekulární strukturu, tehdy se věřilo, že makromolekulární prostě neexistují), je přírodní kaučuk.

Hermann Staudinger.jpg
Hermann Staudinger

Jakkoli se Staudingerova myšlenka o existenci makromolekul mohla v té době zdát nemístná – opakuji, že v té době si nikdo nemyslel, že existují – jeho zmínka o makromolekulární struktuře přírodního kaučuku nemohla nevzbudit pozornost. Německo totiž nutně potřebovalo umělý kaučuk, bez kterého by německý vojenský průmysl nemohl existovat. A Německo nemělo dostatečný přístup k přírodnímu kaučuku. Německo také nedokázalo na území, které ovládalo, vyrábět přírodní kaučuk v dostatečném množství.

Aniž bych zabíhal do podrobností, mohu diváka informovat, že například molekulová hmotnost vody je dána součtem dvou atomových hmotností vodíku a jedné atomové hmotnosti kyslíku. Atomová hmotnost vodíku je  rovna jedné a atomová hmotnost kyslíku je šestnáct. Molekulová hmotnost vody je tedy osmnáct.

Ve 20. století tedy chemici kategoricky popírali existenci makromolekul objevených Staudingerem. To znamená molekul s molekulovou hmotností nad 500 a dokonce nad 5 000. 

Staudinger byl ale tvrdohlavý a neustoupil. Nejenže se zatvrdil, ale začal provádět pokusy, které dokazovaly, že přírodní kaučuk má makromolekulární strukturu. A že bez vytvoření makromolekul je umělý kaučuk nemožný.

Autoritativní kolegové řekli Staudingerovi: „Probuď se!“. Například Heinrich Wieland, který v roce 1927 získal Nobelovu cenu za chemii, napsal Staudingerovi:

Milý kolego,“ cituji, „vzdejte se myšlenky na velké molekuly. Organické molekuly s molekulovou hmotností vyšší než 5 000 neexistují. Pokud své produkty, jako je například guma, začnete čistit, začnou krystalizovat, a tím se odhalí jejich malá molekulová hmotnost.“ https://www.gdch.de/fileadmin/downloads/GDCh/historische_staetten/staudinger.pdf

Staudinger je velmi zajímavý člověk. Je vynikajícím praktickým chemikem. Zároveň odsoudil vytvoření chemických zbraní. A na základě svých vědeckých poznatků před rokem 1918 dokázal, že Německo již první světovou válku prohrálo. Za to byl samozřejmě zostuzen.

Staudinger byl pronásledován gestapem za antipatriotismus. Sám Martin Heidegger, velký německý filozof, který koketoval s nacismem, ho pro tento antipatriotismus připravil o možnost učit studenty chemii. Nakonec se to vyvinulo jinak. Staudinger, vyslýchaný gestapem, nejprve podepsal rezignační dopis. Pak ti, kteří na Staudingera dohlíželi, řekli, že se k národním socialistům chová dobře, a rezignace byla stažena.

Nemám nejmenší chuť dělat ze Staudingera nekompromisního bojovníka proti nacionálnímu socialismu. Chci zdůraznit, že Staudinger nebyl zcela ztotožněn s nacionálním socialismem, a přesto nebyl zničen. A to právě proto, že ho Říše zoufale potřebovala pro jeho pobuřující, ale slibnou vojensko-technickou teorii makromolekul.

Ve své autobiografii Staudinger píše: „Moji kolegové byli k mé teorii velmi skeptičtí. A každý, kdo se setkal s mými publikacemi z oblasti nízkomolekulární chemie, se mě ptal, proč jsem tuto zajímavou oblast opomíjel a pokračoval v práci se špatně pochopenými a nezajímavými sloučeninami, jako jsou kaučuk a syntetické polymery. V té době se chemie těchto sloučenin kvůli jejich vlastnostem často označovala jako chemie maziv.“

Staudinger se však nevzdal. Ukázal se nejen jako vynikající vědec, ale také jako vynikající polemik – bystrý, houževnatý, vtipný a nesmírně energický. V polovině třicátých let tak Staudingerově molekulární teorii přestaly stát v cestě překážky. A začala se používat v průmyslových procesech. Teprve v roce 1953 však byla Staudingerovi udělena Nobelova cena za chemii za teorii makromolekul a za jeho přínos k rozvoji chemie polymerů.

Takto se posouvala věda. A vně tohoto posunu je její pochopení obecně nemožné. Nelze suše pochopit, jak se tak složitá věc, jako je věda, pohybuje. Pouze dramatizace v kombinaci s teorií systémů a historickými úvahami může skutečně odhalit celostní chápání vědy.

Staudinger zakončil svou nobelovskou přednášku těmito slovy: „Ve světle nových objevů v chemii vysokomolekulárních sloučenin ukazuje zázrak života výjimečnou rozmanitost a dokonalost struktur charakteristických pro živou hmotu.“ Ještě jednou: „…zázrak života ukazuje výjimečnou rozmanitost a dokonalost struktur charakteristických pro živou hmotu“. To jsou slova vědce.

Ve svém životopise Staudinger píše: „Příroda používá velmi málo monomerů – jako jsou aminokyseliny a monosacharidy – k výrobě obrovského množství biopolymerů se specifickými funkcemi v buněčných strukturách, transportu, katalýze a replikaci. Inovace ve vědách o živé přírodě, zejména v biotechnologiích, budou i v dnešní době hnacím motorem vytváření nových syntetických biopolymerů s bezprecedentní kontrolou molekulární architektury a biologické aktivity.“

Zdá se mi, že takové výpovědi lidí, kteří prošli náročnou cestou zkoušek a potvrdili si svoje představy o molekulárních strukturách společných pro živé i neživé – tedy o těch polymerech založených na makromolekulách -, mají větší názornost než učební materiál zbavený takového faktoru osobní účasti na dění, zbavený „hluku a zuřivosti osobní přítomnosti“.

Jsou to tedy makromolekuly, které spojují to, co by zdánlivě nemělo obsahovat nic sjednocujícího: živé a neživé, imunitu a umělé materiály s různými vlastnostmi.

Koneckonců, pokud existují polymery, měly by existovat také částice, které je tvoří, tj. monomery. Pokud existují makromolekuly, musí existovat i to, z čeho jsou tvořeny. Co je to?

Makromolekuly jsou tvořeny molekulami s malou molekulovou hmotností. Abychom zjistili, zda určitá molekula patří do kategorie makromolekul, můžeme zkusit přidat k molekule několik článků nebo z ní několik článků odebrat. Pokud se nic nezmění, pak máme co do činění s makromolekulou – je příliš velká a přidáním malého  se nic nezmění. Nejjednodušší makromolekuly, jako je polyethylen, škrob nebo celulóza, nemění své vlastnosti přidáním nebo odebráním některých článků – monomerů. U mnoha biopolymerů, jako jsou proteiny a nukleové kyseliny, to však probíhá jinak.

Od organické chemie jsme se tedy přesunuli k biopolymerům, tj. proteinům a nukleovým kyselinám, tedy k životu.

Takové kritérium (přidáme trochu, nic se nezmění – vše je v pořádku) nelze považovat za absolutní, protože nefunguje například v oblasti biopolymerů. Přesto však dostatečně odhaluje podstatu věci.

Kromě termínu „makromolekula“ se používá také termín „polymerní molekula“ nebo „megamolekula“.

Nejsou to však jen cihly, které tvoří toto záhadné „makro“. Jde o to, že tyto cihly neleží jen tak na hromadě. Jsou určitým způsobem spojovány, tj. tvoří určité struktury. Jaké struktury?

Existuje takový pojem – „polymerní koule“.

Polymerní koule je makromolekula, která neustále mění svou prostorovou konfiguraci, jež se ve vědě nazývá konformace. Věda často hřeší na vymýšlení nadbytečných, krkolomných slov. A opakuji, že ze všech věd to nejvíce dělá medicína a jí příbuzné obory.

Pokud tedy slyšíte o konformaci, znamená to, že řetězec kuliček, tedy makromolekula, mění svou prostorovou konfiguraci. Jinými slovy, kroutí se různými způsoby. Navíc tento řetězec, když zvětšuje délku, ztrácí paměť o tom, jak ji předtím zvětšoval. Začne měnit směr svého růstu náhodným nebo, jak se říká ve vědě, Brownovým pohybem.

Takový řetězec, tedy polymerní koule, tedy makromolekula, roste do délky a potácí se jako opilec v náhodném Brownově pohybu. K tomu dochází proto, že makromolekula při svém růstu ztrácí paměť o svém směrování. Segment makromolekuly, který si tuto paměť stále uchovává, se nazývá „statistický segment“. Pokud je délka makromolekuly delší než statistický segment, ztrácí své směrování a začne se náhodně měnit a kroutit. Jinými slovy, vše je dáno poměrem délky makromolekulárního řetězce k délce statistického segmentu.

Existují polymerové kuličky a existuje něco, v co se za určitých podmínek promění. Tyto důležité pro nás struktury, které jsou typem koulí (proto nemůžeme mluvit o strukturách, aniž bychom mluvili o koulích), se nazývají „globule“. Za určitých podmínek dochází ke globulizaci (nezaměňovat s globalizací) právě těchto kuliček, tj. určitých polymerních řetězců. A z kuliček se stanou globule.

Vezměme si například polymer, jehož makromolekula se skládá z opakujících se strukturních jednotek identických složením a strukturou. A pak tento polymer ovlivníte. Například snížením teploty. Poté se tento polymer změní z kuličky, kterou byla předtím, na globuli.

To znamená, že vlákno korálků se přemění tak, že se korálky začnou přitahovat k sobě, nejprve jen trochu, pak silněji. Přitahovat se začnou v podmínkách, které jsou pro běžné korálkové nitě nepříjemné. Změna podmínek způsobí, že se tato vlákna změní, tj. změní se v globule. Zde vstupuje do hry princip úspory energie. Za určitých podmínek je energie dostatečná pro obyčejné korálkové vlákno, ale za jiných podmínek už tato energie nestačí. A vlákno je třeba přestavět tak, aby bylo dost energie, která už nestačí na udržení předchozí konfigurace. Vlákno (neboli kulička) se tak změní v globuli.

Uděláte malé energetické stisknutí koule, tj. uděláte teplotu o něco nižší než odpovídá stabilitě koule, a tato koule se začne měnit na volnou globuli, která se blíží velikosti koule.

Pokud ještě více působíte (snížením teploty nebo jiným způsobem), volná globule zhoustne.

Трёхмерная модель молекулы полиэтилена
3D model molekuly polyethylenu

Tento proces globulizace byl intenzivně studován v období od roku 1949, kdy se tomuto studiu věnoval významný americký fyzikální chemik Paul John Flory do konce 80. let, kdy byla teorie změny konfigurace makromolekul dovedena k exaktním vzorcům.

Jedním z konkrétních příkladů globulí jsou právě ony bílkoviny, o nichž ještě Engels řekl: „Život je způsob existence bílkovinných těl. “  A pokud ano, pak můžeme říci, že život vzniká určitým procesem globulizace. Procesem, při kterém se tvoří určitý typ globulí, které se v roztoku nesrážejí. Bílkoviny jsou globule, které se v roztoku nesrážejí. Navíc globule s velmi složitou strukturou.

Teorie těchto globulí byla vytvořena velmi nedávno – na počátku roku 2000. I když, co znamená nedávno? Pro moderní vědu je 10-15 let dlouhá doba. Něco jiného je však 10-15 let a něco jiného 100-150 let. Nemůžete dnes rozhodovat o osudu národů a lidstva na základě sto let starých poznatků a nazývat ty, kteří jsou vaším přístupem znepokojeni, divochy, kteří nechápou výhody očkování.

Co je to za politickou myšlenku, kterou vkládám do velmi povrchního seznámení diváka s určitými vědeckými přístupy a s historickým vývojem těchto přístupů? Koneckonců, pokud neexistuje žádná politická myšlenka, vše se omezuje na více či méně obsažnou popularizaci. A co s tím má společného „smysl hry“?

Moje politická myšlenka spočívá v následujícím.

Příklad covidu ukazuje, že o osudu národů a lidstva rozhodují lidé orientovaní na vědecké poznatky staré sto let, lehce okořeněné velmi relativní moderností, které téměř nerozumí. 

To je základem pro provádění zdravotní politiky, která byla vždy nesmírně důležitá, ale teprve nyní, v souvislosti s covidem, se stává zcela osudovou. Tuto politiku dělají zcela nevědomí lidé, kteří se řídí názory lidí, kteří jsou mírně řečeno průměrně vědomí. Například Trump vůbec nerozumí tomu, co jsem teď uvedl. A Fauci něčemu rozumí. To, co Fauci chápe, však zdaleka není zcela moderní.

A i v případě, že Fauci něco chápe o zcela moderním přístupu k problému očkování, nikdy to neprozradí. Protože na základě neúplného porozumění – přemýšlejte o tom! – vznikla obrovská průmyslová odvětví. Na tom je založena celá nebo velká část údajně moderní farmakologie. A tato moderní (údajně moderní) farmakologie vůbec nepotřebuje plnohodnotnou novodobost. Protože tato farmakologie je průmyslová, usedlá, obrovská. A co je nejdůležitější, je zaměřena výhradně na ekonomické zájmy.

Tato farmakologie nemusí přemýšlet o tom, kam směřuje moderní věda. Potřebuje nýtovat a prodávat vakcíny a vydělávat biliony dolarů. Někteří obzvláště pokrokoví pánové, jako například ti, kteří stojí za Gatesem, budou do těchto vakcín něco zabudovávat. A oni o tom vědí. Mohou však do vakcín něco zabudovat, protože létají jako ptáci nad budovou těžké farmakologie, která potřebuje jediné: aby se zvýšil počet vakcín. A aby byly vytvářeny na koncepčním základě, který je již dávno zastaralý. Současně se však nemůže měnit, protože taková změna by vyžadovala příliš velkou změnu budovy, nad kterou tito ptáci létají. A tato budova, opakuji, je obrovská, těžká a probíhají zde setrvačné procesy.

Statisíce, možná miliony lidí se dívají do mikroskopů a jednají podle určitých algoritmů. Mnoho milionů lidí rozvíjí to, co je odvozeno z těchto algoritmů, do průmyslového odvětví. A průmysl plynule přechází do obchodu.

A celý proces je řízen Jeho Veličenstvem ekonomickým zájmem, znásobeným setrvačností minulosti a s touto setrvačností úzce spojeným.

Nahoře šmejdi, vznášející se jako ptáci nad budovou. A dole je budova střežená těmi, kteří odčerpávají obrovské sumy peněz, aniž by měli zájem na tom, aby se dělo něco jiného než odčerpávání.

A každá buňka té budovy se na vás dívá s opovržením a říká: „Vy divoši! Co rozumíte pod pojmem moderní přístup?! Na rozdíl od nás tomu vůbec nerozumíte! Proto vás budeme zachraňovat. A ti, kteří nám v tom brání, ať jdou do místních rezervací a žijí tam – ha-ha-ha! – takzvaný organický život. A my rozhodneme, jak dlouho budou takto žít. A až nás přestane bavit je snášet, jednoduše je zničíme, přičemž využijeme své nepopiratelné převahy.“

Oni – tito ubožáci – arogantně vykřikují: „Co vy rozumíte pod pojmem moderní přístup?!“ Sami však tomu nerozumějí a ani rozumět nemohou. Opakuji, možná některé z těchto buněk stávající zlověstné budovy něco chápe. Ale tato část mlčí. A je jasné proč. Protože buňky chtějí být v budově. A budova stanovuje určitá pravidla, podle nichž musí být každý, kdo pípne o skutečné moderně, z této pseudomoderní budovy odstraněn.

Kdesi nad budovou kráká naprosto cynická vrána, která čeká na okamžik, kdy se budova promění v kolosální vězení pro ohromené lidstvo. Tato vrána ví všechno. A je odhodlána použít znalosti nikoli k rozvoji člověka, ale k jeho zničení a zotročení.

Ale všechno není jen o vránách. Je tu také samotná budova, která vránu v blízké budoucnosti zcela uchvátí. Zatím je pod vládou jiných pánů, orientovaných na setrvačnost a zisk, zisk a setrvačnost. Pouze na to a nic jiného. Pak se majitelé přesunou dál. A předají moc nad svou budovou vráně.

Zdůrazním ještě jednou, že se tak stane poměrně rychle. Dnes však vládne nejen vrána s inkvizitory a dalšími, ale také dvouhlavé božstvo, jehož jedna hlava je setrvačnost a druhá zisk.

Toto dvouhlavé božstvo pohlíží dokonce na vránu jako na svého elitního sluhu. A vrána předstírá, že poslouchá, a hodlá se zmocnit lékařsko-farmakologické budovy, která toto hloupé dvouhlavé božstvo zaštiťuje.

To je politický model, který mě podněcuje k tomu, abych se zabýval hodnocením vědeckých otázek, které mi donedávna byly zcela cizí a tak to bude i dál.

Divák, chce-li být alespoň prozíravý, což je první krok k získání práva rozhodovat o svém osudu, si musí uvědomit, že nežijeme v době Mečnikovově nebo Ehrlichově. Kteří něco geniálně předvídali a dokázali pro svou dobu udělat fantasticky mnoho. My žijeme v zásadně jiné době.

A my chápeme (vracím se k diskusi o základech moderní medicínsko-farmakologické stavby), že protilátky, které nás z jasného důvodu zajímají, jsou v krevní plazmě přítomny ve formě velkých globulárních (tj. vybudovaných na principu globulí) bílkovinných makromolekul.

A že tyto protilátky jsou vylučovány určitými buňkami imunitního systému. Takové buňky se nazývají plazmatické buňky. Mluvíme o tzv. imunokompetentních buňkách, které se nazývají lymfocytární plazmatické buňky. Právě tyto buňky produkují u lidí a savců protilátky. A tyto buňky vznikají v důsledku tzv. imunopoézy, tedy určitého zrání buněk imunitního systému.

Dokud si stručně nevysvětlíme tuto imunopoézu, tedy dozrávání buněk imunitního systému, nepochopíme úskalí očkování, které je tak naléhavě prosazováno. A my se buď budeme pohybovat na intelektuálním území hysterického odmítání vakcín nebo pokorně přijmeme to, co může podkopat zdraví národa ještě dříve, než Gatesovi patroni zasáhnou do jednoty lidského rodu.

Kde přesně tedy probíhá tato imunopoéza, tedy zrání buněk imunitního systému?

Probíhá na různých místech. V červené kostní dřeni a v thymu, tedy brzlíku, kde se tvoří lymfa. Přitom probíhá na různých místech různými způsoby.

V brzlíku se vyvíjejí takzvané T-lymfocyty. T-lymfocyty se jim říká proto, že se vyvíjejí v thymu, tedy v brzlíkové žláze.

Pokud jde o B-lymfocyty, které obdržely index B, protože byly poprvé objeveny u ptáků, bylo zjištěno, že u ptáků jsou tyto B-lymfocyty produkovány ve vakuovité prohlubni umístěné poblíž řitního otvoru. Tato dutina se nazývá fabriciova  bursa. Tento typ lymfocytů se nazývá B-lymfocyty, od slova bursa, tedy „vak“.

Mimochodem, u člověka se také tvoří v orgánu, jehož latinský název začíná písmenem B. Tento orgán se nazývá kostní dřeň, anglicky bone marrow.

Abychom však byli přesní, zpočátku se tyto B-lymfocyty u lidského embrya tvoří z normálních kmenových buněk v játrech i kostní dřeni. U dospělých se však tyto B-lymfocyty tvoří pouze v kostní dřeni.

T- a B-lymfocyty na sebe vzájemně působí poměrně složitým způsobem. Oba lymfocyty mají mnoho funkcí.

Ale – pozor! – B-lymfocyty mají obzvláště důležitou funkci – funkci buněk prezentujících antigen. Identifikují naše nepřátele podle antigenů. Ukazují prstem a říkají imunitnímu systému: „Tady je nepřítel! Identifikoval jsem ho.“

A pokud se v této prezentaci spletou – zjistí špatnou věc, zaměňují nepřítele a přítele – pak se objeví odpovídající onemocnění – autoimunitní nebo alergické.

Některé fagocyty fungují také jako buňky prezentující antigen. Jedná se o jeden z důležitých styčných bodů mezi buněčnou a humorální imunitou.

B-buňky přicházejí z kostní dřeně do sekundárních lymfoidních orgánů, jako jsou slezina a lymfatické uzliny. Tam konečně dozrají, získají schopnost zapamatovat si různé antigeny a rozpoznat je.

Jakmile tyto buňky dozrají, rozdělí se (tím se dostávám k podstatě věci, ke které jsem se dříve nemohl dostat) na naivní a aktivované B-lymfocyty.

Divák brzy pochopí, proč je pro něj klíčové pochopit, jak se některé B-lymfocyty liší od ostatních. Zatím vás žádám, abyste vzali na vědomí, že mě nebaví základy moderní imunologie, ale zabývám se politikou v oblasti zdravotnictví. To znamená, že i politikou obecně.

Takzvaný naivní B-lymfocyt je jakýmsi prázdným diskem, na němž ještě nejsou zapsány kódy, které umožňují tomuto disku zapamatovat si zkušenost z kontaktu s určitým antigenem a specificky na tento antigen reagovat. Naivní B-lymfocyty mohou reagovat s antigenem aniž by se řídily předchozími znalostmi o něm. Díky tomu jsou slabší a zároveň pružnější. Příroda nevytváří nic zbytečného. Považovat proto naivní B-lymfocyty téměř za zátěž je nejen velmi neuvážené. Je to znak fantastické divokosti.

Ale aktivované B-lymfocyty, neboli paměťové B-lymfocyty, jsou zatíženy znalostí určitého antigenu. Jsou na to zaměřeny. Jednou se s ním setkaly, vstoupily s ním do interakce a poté se budou vždy soustředit na nová setkání s tímto nepřítelem.

Co je antigenní imprinting (vtištění), stejně jako všechny imprintingy? Je to první setkání s hlubokým dojmem z něho, které určuje další existenci.

Paměťové lymfocyty mají nejdelší životnost, až 20 let. Proto se jim říká paměťové buňky. Opakuji, že mluvíme o specifické paměti, která nemá nic společného se základní lidskou pamětí. Mluvíme o tom, že tyto aktivované B-lymfocyty (tzv. paměťové lymfocyty) si během svého dlouhého života zvláštním způsobem pamatují – co? Pouze antigen, proti kterému byly naprogramovány.

Toto je imprinting.

«Тебя ж, как первую любовь,

 России сердце не забудет»…

„Na tebe, stejně jako na první lásku, 

srdce Ruska nezapomene“…

První láska. Jednou – a zapamatoval si to.

A tady je to první hrůza, první setkání s nepřítelem.

Úkolem těchto buněk je poskytnout rychlou odpověď formou úderu na určitý antigen, který tyto buňky znají. Vidíte? Rychlá a silná odpověď na invazi známého nepřítele.

Aktivované B-lymfocyty se zase dělí na potomky těch B-lymfocytů, které se již jednou setkaly s antigenem a vytvořily imunoglobuliny pro určitý patogen – a na relativně naivní buňky. Relativně naivní buňky, na rozdíl od absolutně naivních buněk, již interagovaly s T-lymfocyty, které je informovaly o antigenech strávených imunitním systémem.

Kromě naivních a aktivovaných B-lymfocytů existují také plazmatické B-buňky, které vznikají v poslední fázi diferenciace B-buněk, aktivovaných antigenem. Nežijí dlouho a při absenci antigenu rychle mizí. Jsou však schopny produkovat obrovské množství identických protilátek. Zároveň platí, že pokud chybí antigen, proti kterému by měly bojovat, nežijí déle než 2-4 dny.

Takto krátkodobý charakter mají pouze buňky krevní plazmy. Podobné buňky v kostní dřeni mohou žít roky.

Co se stane, když všechny tyto buňky začnou ničit nepřátelský antigen?

Po likvidaci tohoto nepřítele se část B-lymfocytů různými způsoby vrací do „depa“, kde jsou uschovány do doby, než nepřítel znovu zaútočí. Jsou zde uschovány poměrně dlouhou dobu. Zůstávají tam a čekají na novou invazi. Mimoto, plodí potomky, kteří si pamatují pouze předchozí invazi. Jakmile k tomu dojde – pozor! – REINFEKCE, tyto buňky okamžitě produkují množství imunoglobulinu.

Tato tvorba imunoglobulinové masy v reakci na opakovanou invazi je založena na paměti o předchozí invazi. Taková buňka si uchovává vzpomínku na takovou invazi, zjistí, že dochází k podobné invazi a okamžitě aktivně reaguje.

Tento jev se nazývá sekundární humorální odpověď. Rozumíte? SEKUNDÁRNÍ humorální odpověď. Tato sekundární reakce je rychlejší a masivnější než reakce primární. Protože antigen je rozpoznán okamžitě.

Nebudu zde podrobně popisovat, jak přesně rozpoznávání probíhá, jak se liší rozpoznávající receptory atd. Rád bych to popsal podrobněji. Pak by se ale velmi obtížně dosažitelná rovnováha mezi vědeckým poznáním a politikou fatálně narušila ve prospěch vědeckého poznání. Řeknu tedy ještě několik slov o T-lymfocytech. A pak přejdu k tomu hlavnímu – k politice jako takové.

T-lymfocyty se diferencují v brzlíku, tedy v thymu a jsou z velké části zodpovědné za tzv. získanou odpověď organismu na invazi nepřátelského antigenu.

Pro nás je podstatné, že tyto buňky se také dělí na naivní (tj. že neměli kontakt s antigenem) a aktivované. U T-lymfocytů má však jejich naivita ještě méně společného s pasivitou než v případě B-lymfocytů.

Hlavní funkcí naivních T-lymfocytů je reagovat na nepřátele (patogeny, antigeny), které imunitní systém těla ještě nezná. Představte si, že taková reakce by nebyla možná. A že všechny lymfocyty, které jsou aktivované a uchovávají si vzpomínky na setkání s určitým antigenem, by reagovaly pouze na něj. Pak by nebylo vůbec rozpoznáno nic nového a dokonce ani nic, co by bylo zmutované (tj. částečně změněné). Nebo by bylo rozpoznáno chybně. A organismus by byl zničen.

To znamená, že ve všem je třeba jakési zvláštní umírněnosti, založené na spolupráci dvou prvků.

První prvek – aktivovaný – již zná nepřítele a rozpozná (pozor!) nový příchod téhož nepřítele. Díky této zkušenosti má tento prvek také schopnost silně a rychle reagovat na to známé a rozpoznané. Jeho silou je mohutnost a rychlost reakcí, jeho slabinou je, že reaguje na známé. Na nové nereaguje. Buď ho ztotožňuje se známým nebo na něj nereaguje.

Druhý prvek, který se nazývá naivní, ale ve skutečnosti je mnohem silnější, reaguje na něco zcela nového, na něco, co nezná. Tento druhý prvek reaguje pomaleji, promyšleněji, přesněji a zcela jinak než ten první. Je však jediný, který je zodpovědný za rozpoznání zcela nových nepřátel. Nebo nepřátel, kteří získali nové vlastnosti.

Existuje celá řada dalších otázek, které zde prostě nemám možnost rozebírat. Aby však má předchozí zmínka nebyla příliš strohá (i když z definice, pokud ji chci spojit s politikou, může být jen povrchní), stručně popíšu, jak se dnes, a nikoli v době Mečnikova a Ehrlicha, modeluje, či popisuje či vypadá imunitní reakce organismu.

Tato reakce probíhá pomocí imunoglobulinů (zkráceně IG nebo Ig). Co jsou to imunoglobuliny? Jedná se o jiný název pro protilátky, které již známe.

Co jsou tyto protilátky (nebo imunoglobuliny)? Jedná se o sloučeniny bílkovin a cukrů zvané „glykoproteiny“. Tyto sloučeniny jsou produkovány nám známými krevními plazmatickými buňkami, které jsou zase vytvářeny z B-lymfocytů. Kde se tvoří? V kostní dřeni, slezině a lymfatických uzlinách.

Co přesně dělají?

Zaprvé, „označí“ každého útočícího nepřítele. Tedy každý virus, bakterii atd. „Označují“ nepřítele. Imunitní systém pak na něj zaměří svého zabijáka. To znamená, že imunoglobuliny tím, že se přilepí na nepřítele, přitahují oheň na sebe. Tato funkce nalepení na sebe a vyvolávání ohně na sobě se nazývá efektorová funkce. To znamená, že vyvolá reakci imunitního systému.

První funkcí imunoglobulinů je efektorová funkce.

A druhou je vazba na antigen.

To znamená, že imunoglobuliny nepřipojí značku k antigenu jen tak, aby jej následně zničily. Svou vazbou také oslabují účinek antigenu na zdravé buňky.

Když tedy narazíte na nudný název Ig, za tímto nudným názvem se skrývá jádro vaší imunity. Ig je imunoglobulin, kterému se dříve říkalo „protilátka“. Stále se tomu tak často říká.

Imunoglobuliny lze rozdělit do několika skupin.

Skupina A (známá také jako IgA) jsou pohraniční jednotky našeho těla. Pouští se do první bitvy s nepřítelem. A nejdůležitější součástí těchto jednotek jsou IgA, které zajišťují bariérovou imunitu. To znamená, že chrání naše sliznice před napadením.

Další skupinou imunoglobulinů jsou imunoglobuliny skupiny M (zkráceně IgM). IgM se aktivují, když se objeví nečekaný a neznámý nepřítel. Na tomto nepříteli ulpí a vytvářejí si s ním jakýsi komplex. Počet IgM se prudce zvyšuje během prvních týdnů infekce, poté jsou nahrazeny imunoglobuliny skupiny G, tedy IgG.

Tyto imunoglobuliny poskytují dlouhodobou ochranu při reinfekci. Objevují se později a jsou úzce spjaty s paměťovými T-lymfocyty. Neustále cirkulují v krvi a jejich počet se při reinfekci zvyšuje. Právě ony díky své malé velikosti procházejí placentou a poskytují plodu a novorozenci imunitu. Jejich přítomnost svědčí o předchozí infekci.

Nakonec existují imunoglobuliny skupiny E (tzv. IgE). Tyto imunoglobuliny jsou v podstatě zodpovědné za to, co je spojeno s recidivou onemocnění. IgE hrají důležitou roli jak v boji proti parazitárním onemocněním, tak důležitou destruktivní roli při alergických reakcích.

Existují také imunoglobuliny skupiny D, které jsou dosud málo prozkoumané. Předpokládá se, že se účastní autoimunitních reakcí.

Po vytvoření takového – velmi zjednodušeného a zkráceného, ale dostačujícího – modelu (jehož rozšíření a zpřesnění by tento pořad okamžitě změnilo ve stoprocentní populárně-vědecký pořad a zbavilo by ho politického obsahu, kvůli kterému se pouštím do vědeckých podrobností) můžeme nyní přistoupit k diskusi o politicky a prakticky významném aspektu očkování proti covidu a očkování obecně.

Napsat komentář