17 KURGIŇAN: KORONAVIRUS – JEHO CÍLE, AUTOŘI A VLÁDCI – ČÁST XVII

Dlouho jsem divákům sliboval, že budu pokračovat v hodnocení covidové problematiky a poté, co jsem se nejprve věnoval otázce očkování,  že přejdu k ještě ambicióznějším a naléhavějším otázkám. A to k hodnocení, zda má lidstvo alespoň nějakou šanci na takový vývoj, který by z člověka neudělal objekt libovolných vědeckých experimentů určených k vytvoření robota, androida či golema místo člověka. Tedy udělat z člověka jeden z prvků všeobjímající technosféry, nacpat ho tam až do konce, rozpustit ho v této technosféře, připravit ho o jeho skutečně lidskou podstatu.

Takový vývoj by se rovnal přechodu lidstva od zotročení přírodou (když byl člověk ještě zvířetem, opicí, byl jí podroben – jí, tedy přirozeným prostředím) k zotročení člověka nyní jiným, umělým prostředím – technosférou, kterou on sám vytvořil.

Podle tohoto modelu vývoje člověk, který odmítl být zvířetem a vstoupil do tragického konfliktu s přírodou (do konfliktu – mám na mysli celý obsah kulturního života lidstva), najednou čelil jedné okolnosti. Příroda byla pobouřena tímto jeho odmítnutím plně se v ní rozpustit (což je podstatou zvířete), bránila se tomu.

Člověk ji z velké části porazil, samozřejmě ne úplně. Vzpomeňte si, Blok napsal:

„Nemilosrdný konec Messiny

(Živelné síly nelze překonat) … “

Ale na úkor čeho ji tak relativně, velmi relativně porazil? Na úkor toho, že vytvořil technosféru. A Blok okamžitě dodává:

„A neustálý řev auta,

přinášející smrt dnem i nocí.“

Tato slova byla vyslovena před sto lety.

Člověk tedy tuto technosféru vytvořil. Ukázalo se, že je jí podstatnou měrou zotročen, že je odcizen své lidské podstatě, což popsal Marx, když mluvil o zotročení ekonomikou. Ale to je jen část celkového zotročení touto technosférou, umělým prostředím. A tím, že jí byl zotročen, proměnil se ze zvířete v loutku.

Přitom skutečné poslání člověka spočívá v tom, aby jak přírodní prostředí, tak to druhé, člověkem vytvořené prostředí, kterému říkám technosféra, člověka samotného nepohlcovalo, nezotročovalo ho, neodcizovalo ho jeho vlastní podstatě, ale zajistilo člověku svobodný vzestup s podporou jakéhokoli prostředí, jak člověku darovaného, tak jím vytvořeného.

Je takový vývoj možný? To je otázka, na kterou začnu brzy odpovídat. Tato otázka mi připadá nejakutnější a osudová. Ale odpověď na ni nemůže být abstraktní, musí být vytržena z aktuální agendy. Jsem o tom pevně přesvědčen, že vše, co není vytrženo z aktuální agendy, se stává prázdnou abstrakcí.

A v této agendě, ze které je třeba takovou odpověď vytrhnout, pokud jde o lidský rozvoj, dominuje téma covid. A také editace genomu a všeho ostatního, co je už prologem k pohlcení člověka technosférou.

Hrotícím tématem u covidu je zjevně problém očkování, který, jak každý ví, je nyní neuvěřitelně naléhavý. Jednou vakcínu vytvoří, podruhé ji nevytvoří… Jednou zachraňuje, pak už ne… Jednou se říká, že čekáme na tuto spásu… pak se ukáže, že v rámci této spásy je nutné upravit genom … A tak dále.

Jestli máme tento naléhavý problém nejprve řádně rozebrat a poté přeměnit na seriózní základ pro rozhovory o alternativách rozvoje, pak tento rozhovor o alternativách rozvoje již nebude abstraktní, spekulativně akademický, suchý a nezaujatý, filozofický v nejhorším smyslu toho slova.

Proto se brzy v tomto dílu začnu zabývat nejprve očkováním a pak v dalších dílech budu mluvit o tom, jak očkování souvisí s alternativními možnostmi lidského rozvoje. Jsem rozhodnut jít touto cestou – od konkrétního k obecnému. A jsem odhodlán jít touto cestou až do konce.

Protože pokud lidstvo nemá možnost pokračovat ve vývoji jiným způsobem, než takovým, který lze nazvat technocentrickým a který jednoznačně vede k pohlcení člověka jím vytvořenou technosférou, tedy k přeměně člověka v loutku, co má tedy lidstvo dělat, když se ocitne v podobné situaci a zjistí, že jeho vlastní lidská doba existence je přechodné období od zvířete k loutce? Vzdálili se zvířeti, stali se lidmi, zadrhli se v tom a souhlasili, že se stanou loutkami. Došli k tomu, aniž by se vyrovnali s problémy, které přináší vzdálení se od zvířete, tedy od neomezené moci přírody.

Je samozřejmě možné zcela odmítnout vývoj, ale to je krajně pochybné. I v nejlepším případě to povede ke koexistenci rezervací, v nichž odmítli vývoj a pokusili se vrátit k matce přírodě, a míst šťastné loutkové posthumánní existence, která je podobná tomu, co popisuje Huxley. Mimochodem, i Huxley popisuje takové rezervace.

Neexistuje tedy žádná alternativa? Nebo je možný jiný vývoj? Takový, který z člověka neudělá loutku? To je otázka, na kterou chci odpovědět zkoumáním covidu a očkování a následným posunutím tohoto výzkumu na základní, osudovou úroveň.

Text je pokrácen – Kurgiňan se dlouze věnuje aktuální v té době situaci v Náhorním Karabachu.

Po dokončení tohoto prologu je naprosto nezbytné přejít k problematice virů, imunity a všeho ostatního. 

Aby tyto viry a všechno ostatní nepřátelské, napadající jakýkoli systém – biologický, což je člověk, psychologický, což je opět člověk, nebo geopolitický, což je národ, nevítězily okamžitě a nelikvidovaly vše, co představují tyto skladebné systémy, různé, opakuji: sociální, osobní, biologické, psychologické, kulturní a metafyzické… Aby tyto viry neroztrhaly vše na cáry, potřebujete – co? .. Imunitu.

Imunita – z latinského slova immunitas, což znamená „osvobození“ – je schopnost těla rozpoznat a odstranit škodlivé cizorodé látky a buňky (ne nutně viry). Řeč je zároveň o rozpoznání a odstranění patogenních mikrobů a virů. Mezi viry, které jsou tímto způsobem odstraňovány, přirozeně patří koronavirus SARS-CoV-2…

Pokud by všechny organismy, včetně jednobuněčných, neměly schopnost rozpoznat a odstranit nebezpečnou invazi něčeho cizorodého, pak by organismy postrádající takovou schopnost prostě nemohly existovat, o čemž svědčí mnohé. Nakonec včetně naší perestrojky.

Navíc, protože toto cizorodé a nebezpečné prochází změnami v čase a tím, že prochází změnami, se stává stále nebezpečnějším, musí se také zlepšit schopnost rozpoznat a odstranit toto cizorodé. Nepřítel mění vzhled – ale podle toho se mění i schopnost rozpoznat a zničit nepřítele.

Jak se dostávají viry do počítačů? S některými programy. „Podívejte, jaký krásný program! A my (viry) tam sedíme. Chcete program, ne? Chcete. Spolkli jste to? Spolkli. Zapnuli jste? Zapnuli. Buch – my začínáme všechno podřizovat pod sebe!“ Je to tak?

A takhle se to děje v jakémkoliv systému. Zde je velmi důležité pochopit: platí to pro jakýkoli systém. Jak pro smečku zvířat, tak i pro lidskou komunitu, tak i pro počítač. Pro cokoliv. Jak pro jednu nebo druhou kulturu, dokonce i pro náboženství. Pro všechno.

Čím více a rychleji se zdokonalí schopnost rozpoznat a odstranit nepřítele, neboli imunita, tím bude organismus životaschopnější. A pokud má organismus sníženou životaschopnost, tak se brzy rozplyne jako dým, zmizí v procesu přirozeného výběru. Všechno to cizorodé, nerozpoznané jako nebezpečí nebo schopné nebýt odstraněné jako takové, ho jednoduše podkope nebo pohltí zevnitř. A toho využijí jeho draví bratři a promění tento organismus ze schopného udržet si svou existenci v potravu pro jiné organismy… Cítíte, jak se tu všechno spojuje – geopolitika, počítače, jednotlivci, biologické organismy?

To znamená, že pokud existujeme, a pokud vůbec může existovat něco živého, a v širším měřítku – systémového, pak se to děje pouze díky přítomnosti imunity. Tedy schopnosti systému rozpoznat a odstranit to cizorodé. Díky naší přirozené, vylepšené během kolosálních časových období schopnosti rozpoznat to cizí a nebezpečné a zničit rozpoznané ve jménu naší spásy.

Co můžeme jako inteligentní bytosti dělat?

Za prvé, můžeme studovat rozpoznávací systém, který vlastníme.

Za druhé, můžeme studovat systém odstraňování rozpoznaného z našeho těla.

Za třetí, můžeme studovat, jak přesně se rozpoznávací systém spojuje se systémem odstraňování.

Za čtvrté, můžeme pomoci všemu, co jsme prozkoumali, plnit nejlépe jeho funkce a napravit dysfunkce.

Upozorňuji na to, že tato moje zatím jednodušší, zdánlivá tvrzení, se netýkají pouze imunologie či biologie obecně. Ještě jednou zdůrazňuji, že platí pro všechny systémy. A že existuje pouze jeden způsob, jak porozumět biologii a imunologii: spojením historické analýzy oboru se systémovým chápáním toho, co představuje. Historická metoda plus systémově strukturální metoda – jen dohromady umožňují lidem, kteří nejsou úzkými specialisty a nevěnují tomu celý život, něco pochopit, aniž by se stali absolutními diletanty, jejichž úsudky mohou být hluboce lživé.

Takový makrosociální systém, jako je společnost, musí být také schopen rozpoznat vniknutí nebezpečných cizorodostí a odstranit rozpoznané, ​​pokud představuje nebezpečí. Přitom v různých obdobích s různou strukturou společnosti budou nebezpečí různá. Pokud se nyní vrátíme do středověku a začneme určovat nebezpečí té doby, pak v nejlepším případě vytvoříme inkvizici, která všechno zničí, protože neodpovídá té době, jako mimochodem tehdy zničila Španělsko. „Utečencům se otevřela Alžbětina mateřská náruč,“ řekl markýz de Pose, hrdina velké tragédie Don Carlos, infant španělský.

Co musí dělat nepřítel – opět nejen biologický, ale jakýkoli? Musí například skrývat nebezpečnou cizorodost a předstírat, že není nebezpečný, ale naopak velmi užitečný. Čím se koronaviry liší od ostatních virů? Přítomností hrotů, které působí jednak jako imitátory užitečnosti, jednak jako masky, které skrývají nebezpečí vydávané za užitečnost.

Ale opět se nejedná pouze o biologický problém. Platí to pro všechny systémy bez výjimky. A celou dobu mluvíme o tom, že systémy se musí naučit rozpoznávat škodlivé, strhávat masky, rozlišovat imitaci užitečnosti od skutečné užitečnosti. Co je perestrojka? Jde o zničení nebo oslabení imunity systému zvaného sovětská společnost, který zapomněl, jak rozpoznat cizí a nebezpečné a potlačit identifikované.

Samozřejmě na věznicích, popravách, represích proti jinak smýšlejícím (například notoricky známé hony na čarodějnice) je mnoho odpudivého. Ale v jistém smyslu (zdůrazňuji – v jistém smyslu! – vůbec to neopěvuji) jsou to všechno prvky sociální imunity, které jsou a) v určitém souladu s dobou a b) i když nesprávné, i když chybné, ale stále to jsou prvky sociální imunity. Kulturní, duchovní imunity. Co je na nich nejnebezpečnější? Že se dají využít k jiným účelům: hon na čarodějnice a čaroděje se mění na vyvlastňování peněz u bohatých lidí a u svých konkurentů, hon na nepřátele lidu se mění v příležitost získat další pokoj ve společném bytě a tak dále. Když se tohle všechno zneužije, je to špatně. Ale když se to nepoužívá vůbec, je to ještě horší. Protože pak společnosti, což jsou sociální organismy, nejsou tyranizovány slepými lidmi, kteří používají násilí, ale jsou jednoduše zničeny kvůli nepotlačené invazi cizorodého. A stejné je to s biologickými systémy. Je to úplně stejné.

Všechna tato srovnání provádím proto, že celosystémový přístup kupodivu snižuje bariéru, kterou pro neprofesionála vytváří jakákoli posedlost určitými detaily, včetně lékařských. Kdyby nebyla možnost přejít od vysoce specializovaných popisů k popisům z hlediska obecné teorie systémů, bariéra mezi specializovanou vědou a lidmi, kteří se jí nevěnují, by se stala nepřekonatelnou. To platí pro jakoukoli vědu. A ještě více pro medicínu s jejím specifickým sklonem k nahromadění nesrozumitelných slov. Zde je i z dávných dob na medicínu navázaná latinizace všeho na světě a mnoho dalšího.

Dnes je teorie systémů, používaná jako prostředek k pochopení konkrétních věd přetížených složitostmi, prakticky nenahraditelná. A měla by se vyučovat především na školách a univerzitách, čímž by se vytvořily základy toho, čemu se říká transdisciplinární nebo metadisciplinární metoda osvojení konkrétního specifika. A bez zvládnutí této metody se samozřejmě neobejde žádná znalecká činnost. A také žádná činnost k objasnění sporů v rámci konkrétní vědy. Přičemž takových sporů, které jsou důležité pro osud lidstva. Právě takové spory kolem imunologie a medicíny obecně se teď najednou v souvislosti s covidem ukazují být osudovými. A jak je hodnotit mimo komunitu úzkých specialistů, aniž bychom se neuchýlili k teorii systémů?

Systémová teorie, dějiny disciplíny a dramatizace dějin – bez toho bude vše tak nudné, že si lidé řeknou: „Ano, je lepší se nechat sežrat viry, než abychom se začali vypořádávat s těmi nesmysly, bláboly a vším ostatním!“

Před třiceti lety se našli nějací ignoranti, kteří z plných plic křičeli, že vyznávám nějaký nesmysl zvaný „matematická politologie“. Ale protože existuje matematická teorie systémů, protože existuje matematická teorie procesů, protože už dávno se v humanitní sféře používají takové pojmy, jako jsou sociokulturní kódy, a zde jsou sociální systémy ztotožňovány jak s buňkami, tak s počítači, pak otázka nespočívala v tom, aby byla vytvořena kombinace nesourodého – matematiky a politologie. Nejde ani o nahrazení intuitivních humanitních znalostí matematikou.

Šlo o to předat do rukou obětí (té technické inteligence, kterou například pohltila perestrojka) takové znalosti, které byly mezi elitou na Západě dlouho rozšířeny a které se zde před těmito oběťmi skrývaly, ať už proto, že měli být zničeni, nebo kvůli velmi zarputilému pseudokomunistickému fanatismu, podle kterého není potřeba žádný systém, ale je potřeba pouze třídní teorie. Copak třídy nejsou systémy? A nejsou součástí větších systémů? Copak Marx netvrdil, že třídy jsou systémy a že jsou začleněny do mocnějšího systému? Tvrdil.

Takže když studujeme imunitu a zabýváme se otázkou, jak překonat tento zatracený covid (ale i další nepřízeň osudu, která se nám v dohledné době vyjeví), musíme pochopit, že mluvíme – znovu zdůrazňuji – o rozpoznání a odstranění něčeho cizorodého… A že stačí pochopit, jak toto rozpoznání a odstranění (ta imunitní reakce) v praxi funguje.

Je třeba také pochopit, že i prokaryotické bakterie – tedy organismy, které nemají zformované buněčné jádro (prokaryota znamená „předjaderné“), a tím více eukaryotické (jsou jednobuněčné, mají jádro) dokonale rozpoznávají a odstraňují to, co považují za sobě škodlivé. A čím je organismus složitější, tím složitější je jím organizovaná sebeobrana, tedy rozpoznání a odstranění nebezpečných průniků cizího materiálu, tedy imunita.

Ale co je rozpoznání a odstranění něčeho cizorodého? Je to proces, uskutečňovaný v každém okamžiku z čistého listu? Něco objevím, zahájím proces rozpoznávání jeho kvalit (tedy určení, zda je to škodlivé nebo užitečné), pak reaguji… Samozřejmě by tento proces byl příliš dlouhý a vedl by ke smrti systémů, které se takto chovají. Proto se již ve velmi raných stádiích evoluce k rozpoznávání připojila určitá podmíněná paměť, jakkoli vzdálená od té, kterou máme nyní jako lidé, ale přesto umožňující nevypořádávat se pokaždé znovu s každou invazí něčeho cizorodého, ale rozpoznat, co do tebe zase vtrhlo z toho, co již dříve vtrhlo a na co sis vypěstoval reakci, a co vtrhlo nového.

Dostatečně životaschopný živý systém, i kdyby nekonečně vzdálený od složitosti, která je člověku vlastní, se jednoho dne setká s něčím, co je potřeba odstraňovat (nebo, jak se říká ve vědě, uskutečnit prvotní kontakt s cizorodým antigenním materiálem), aby paměť o tomto kontaktu a jeho katastrofálních následcích, a také o tom, jak se živý systém zachraňoval před těmito katastrofálními následky, byla tím či oním způsobem posílena.

Protože jsem již začal používat některé vědecké termíny (a vědomě to dělám v minimální míře), musím rozluštit, co je to antigenní materiál. Tím spíš, že tento název provokuje laiky k jeho pochopení někde v blízkosti problematiky genů, genetiky a genové editace, kterou jsme již vážně probírali.

No ale pojem „antigen„, který budu muset používat, protože se velmi často používá v oblasti, o které je třeba diskutovat, nemá s genetikou nic společného.

Antigen je cizí látka, je to jakákoli látka, kterou tělo vnímá jako cizí a potenciálně nebezpečnou. A když to tak vnímá, začíná vyrábět imunitní odpověď. Přitom k výrobě bude potřebovat takzvané vlastní protilátky. A to je druhý z pojmů, který nelze při probírání tohoto tématu vynechat.

Antigen je tedy anglické slovo, které je pouze zkratkou anglické fráze „antibody generator“ – generátor protilátek.

Antibody – jsou protilátky, o kterých teď budu diskutovat.

A „gen“ je první slabika ve slově generátor, tedy výrobce protilátek. Tento „gen“ nemá žádný přímý vztah ke genetice.

Znovu opakuji, protože se snažím o objasnění, které skutečně vyzbrojí lidi, kteří mají ke genetice, imunologii, virologii a tak podobně daleko. Antigen je jakákoli výzva, která spouští produkci protilátek. Tedy vše, co vyvolává produkci těchto protilátek ve jménu eliminace zjištěného nebezpečí. Generátor protilátek je to, co je antigen. Pamatujte si jednou provždy.

A nyní o protilátkách.

Náš vynikající krajan Ilja Iljič Mečnikov, který se v roce 1888 na návrh Louise Pasteura přestěhoval z Ruského impéria do Francie, aby společně s Pasteurem vyvinuli metody léčby smrtelných nemocí, bývá označován jako ruský a francouzský mikrobiolog.

Stěhování vědce do Francie, po kterém následovalo pro Mečnikova velmi důležité období v jeho životě a činnosti, nijak nesouvisí s ruskými revolučními událostmi roku 1917. Mečnikov odjel dlouho před revolučními událostmi a zemřel v roce 1916. Ale bez ohledu na to, jak důležité bylo pro Mečnikova francouzské období jeho vědecké činnosti, pro vše následující je rozhodující období ruské.

Mečnikov odjel do Francie jako úspěšně zavedený vědec. Protestoval proti reakční vzdělávací politice.

Náš další vynikající krajan Ivan Michajlovič Sečenov doporučil Mečnikova na místo profesora na Vojenské lékařské akademii. A když Mečnikov nebyl do této funkce zvolen, Sečenov brzy – za půl roku – odešel za ním. A společně vytvořili v Oděse platformu na Novorosijské univerzitě.

Poté spolu s naším dalším vynikajícím krajanem Nikolajem Fedorovičem Gamalejou vytvořil Mečnikov druhou na světě a první v Rusku bakteriologickou stanici pro boj s infekčními chorobami.

Ale ještě předtím, než tato stanice vznikla, navrhl Mečnikov svoji – vlastně první – koncepci imunity, která se nazývá buněčná (neboli fagocytární) teorie. Pokud nebudeme analyzovat několik koncepcí imunity, jak byly v pohybu jedna za druhou, jak se nahrazovaly, pokud nespojíme systémové a historické chápání toho, co je imunita, nepochopíme nic o vakcínách. To prostě není možné.

Pokračuji tedy ve svém historickém exkurzu.

Při svém pobytu v Oděse Mečnikov studoval mořské bezobratlé žijící ve vodách Černého moře poblíž Oděsy.

Vědec nezastavil svou práci ani na zahraničních cestách, včetně Messiny, kam odešel poté, co byl vyhozen z Novorossijské univerzity (byl tvrdohlavý člověk).

Jedním z jevů, který zvláště upoutal jeho pozornost, bylo intracelulární trávení, které pozoroval u bezobratlých. Všiml si, že u těchto zvířat určité buňky absorbují cizorodé látky. Název těchto buněk je „coelomocyty“, to znamená, že se jedná o buňky, které jsou v tzv. coelomické tekutině (v tekutině, která vyplňuje coelomy – dutiny v tělech určitých živočichů).

Vidět to mohli mnozí. Na rozdíl od nich však Mečnikov udělal analogii mezi tímto konkrétním jevem a nezměrně významnějším pohlcováním mikrobiálních invazí bílými krvinkami obratlovců.

Tento proces byl pozorován i před Mečnikovem. Ale pouze Mečnikov řekl, že jde o obranný proces. A definoval samotný zánět jako obranný jev, a ne jako jev čistě destruktivní.

Chápete, kdy se to stalo? Stalo se tak na konci 19. století. A předtím nikdo nepovažoval zánět za ochranný proces.

Proti takovým tezím předloženým Mečnikovem v roce 1884 se postavila většina vědců, kteří považovali leukocyty, tedy hnis, za zdroj nemoci, a nikoli za ochrannou reakci. A buňky, které provádějí určitou absorpci, za nositele bakterií v těle, zdroj infekce a tak dále.

Takto dramaticky pokročila imunologie.

Ukázalo se, že Mečnikov má pravdu. Sám dal těmto buňkám, které plní ochrannou imunitní funkci, název „jedlíci“ – tedy požírači nemoci. A jeho kolegové navrhli nazývat tyto buňky „fagocyty“, což v řečtině znamená „požírající buňky“. Tak se objevil termín „fagocyt“.

O něco později se objevil termín „protilátky“. Do vědeckého oběhu ho uvedl vynikající německý vědec Paul Ehrlich.

Následně se Mečnikova teorie rozvíjela. Přitom poměrně vytrvale a ve velmi dlouhém časovém intervalu. Asi sto let po Mečnikovi bylo zjištěno, že jeho makrofágy (jeden z druhů fagocytů) jsou výsledkem tzv. diferenciace, tedy postupně se formující specializace určitých buněk, konkrétně – velkých, zralých leukocytů, tzv. monocytů.

Bylo také stanoveno, že tyto monocyty se tvoří v kostní dřeni z určitých krevních kmenových buněk.

Aby to všechno bylo stanoveno, pochopeno, bylo zapotřebí tragického výzkumu, mučení lidského myšlení, které šlo od nechápání k pochopení. Jak je tohle všechno možné nemilovat nebo s tím vším seknout?

Pak, už relativně nedávno, před sedmi – osmi lety, byly tyto makrofágy rozděleny do několika typů. Byl stanoven původ každého z těchto makrofágů a byla popsána jejich práce v různých podmínkách, včetně  podmínek tvorby zhoubných nádorů.

To znamená, že původní myšlenka Mečnikova se v budoucnu silně vyvíjela. Ale byl to vývoj uskutečněný v rámci první – buněčné, ​​fagocytární – koncepce imunity.

Mimochodem, s vývojem koncepce našeho skvělého ruského výzkumníka Mečnikova se lze seznámit pouze z velkého množství zahraničních materiálů. Jakmile se začnete zabývat touto koncepcí – překládáte z jazyků. Je to výsledek diskriminace našeho výzkumu, odstraňování jakýchkoli odkazů na ruská vydání ze souhrnného referenčního aparátu? Ale takové odstraňování může být úspěšné jen tehdy, když mu nikdo nebrání. To znamená, že přinejmenším je v této věci evidentní naše letargie. Nebo jsme možná v postsovětských letech úplně ztratili naši vědeckou iniciativu.

A nyní si kladu zásadní otázku – jednu z těch, které nechci odtrhávat od prezentace konkrétních informací. Řekněte mi, prosím, jak, když jsme ztratili vědeckou iniciativu, budeme léčit naše spoluobčany a ochráníme zdraví národa? Tak, jak nám to ukáží ti, kdo se chopili iniciativy? A je někdo přesvědčen, že to budou dělat v souladu se zdravím našeho národa a se zdravím celého lidstva? V nejlepším případě to udělají v souladu se zisky farmaceutických společností. A v nejhorším – uvedením modelu pana Huxleyho do praxe. A když se u nich objeví něco nekvalitního (co vytvoří za vynaložené peníze), tak kam to především odhodí? Na území nepřítele nebo místních obyvatel. Tedy k nám.

Co budeme dělat? Podřizovat se, trpět, zlobit se, spoléhat se na vůli Boží?

Ne, pojďme se raději s minimem postačujících podrobností a na nezbytné intelektuální úrovni zabývat detaily toho, co už – už bude proměněno v ohrožení existence druhu Homo sapiens. Navíc to bude provedeno s apelem na samotnou imunologii, kterou se budou snažit učinit nesrozumitelnou pro ty, které s odkazem na ni budou řezáním genomu proměňovat v nový druh a nastolí nový světový řád ve jménu Aldouse Huxleyho.

Ve snaze vzdorovat tomuto běhu událostí, začnu po první koncepci imunity rozebírat druhou. A to vše se stejným účelem – aby laici pochopili podstatu věci a nestali se obětí hlubokého nepochopení toho, co přesně je jim vnucováno jménem nepopiratelné autority vědy.