Vystudoval jsem s vyznamenáním Geofyzikální fakultu Moskevského geologického ústavu. V pátém ročníku jsem už napsal disertační práci o tzv. nesprávně postavených úkolech. Ale jeden z tehdejších komsomolských činitelů, který se v budoucnu stal progresivně smýšlejícím protisovětským novinářem a novinovým magnátem, proti mně napsal formální udání (četl jsem ho – s razítkem, vlastní přezdívkou a tak dále). Byl jsem obviněn ze čtení a zabývání se nelegální literaturou. Šlo o  Avtorchanovovu knihu „Technologie moci“, kterou jsem rozebíral, když jsem dokazoval nespravedlivost Avtorchanovovy antisovětské koncepce.

Poté jsem již nemohl být přijat na prezenční aspiranturu, ale někdo přijat být musel. A přijat byl hodný, veselý, smělý kluk, můj tehdejší kamarád, se kterým jsem chodil na túry a který ničemu z těch velmi nesprávně nastavených úkolů nerozuměl. Byl celkově okouzlující, byl dobrý turista a průměrně brnkal na kytaru nejrůznější výletní písničky. A jeho úsměv byl veselý a byl takový statný, krásně nosil koženou bundu. Všechno bylo jak má. Toho kluka si zavolali a řekli mu, že na aspiranturu bude zapsán místo mě, a já jsem mu to nezazlíval, měl jsem radost za něj. Šli jsme do studentské jídelny a já jsem se ho zeptal: „Jaké je tvoje téma pro aspiranturu?“ Ten kluk mi odpověděl s nepopsatelnou důležitostí, která v něm vyvstala během doby, kdy procházel z děkanátu do jídelny: „No, jak ti to mám vysvětlit, Serjožo… To je taková důležitá věc – nesprávně nastavené úkoly. Stěží to pochopíš.“

Pak ten kluk vyletěl z aspirantury jako zátka z láhve. Ale o to nejde. Najednou jsem si uvědomil, jak lehce získá povýšenost povrchně civilizovaný člověk, zakomplexovaný, který najednou zjistí, že k této povýšenosti má nějaký důvod: je mu udělen status – už ho vzali na aspiranturu!

Pak jsem absolvoval aspiranturu na Institutu oceánologie, obhájil… To není důležité, o to nejde. Tomuto klukovi stačilo vyšplhat na malý stupínek, aby se začal takhle chovat. Kolik komplexů měl uvnitř! A to není jen příklad jednotlivého kluka. To je stav naší elity – „od hadrů k bohatství“.

Současný člověk, vzdálený od imunologie, biofyziky, genetiky a dalších relativně nedávných, rychle se rozvíjejících směrů lidského myšlení, samozřejmě tyto směry nemůže sledovat. Ale takový člověk, pokud je u něho kombinace smělosti a povrchnosti, velmi rychle získá povýšenost.

A když ve službě musí řešit ty nejakutnější medicínské problémy, přičemž na jeho rozhodnutích závisí osud lidí, chová se hůř než ten Zakrevský, o němž jsme mluvil, když jsem vyprávěl o boji s cholerou před téměř dvěma stoletími. Operuje se svou domýšlivostí a vydává to za skutečnou kompetenci. Zatímco skutečnou kompetenci on prostě nemůže mít. A čím méně rozumí tomu, co se děje, tím houževnatěji se chopí záchranného kruhu částečného, ​​nehlubokého, zaostalého chápání toho, čemu by měl skutečně rozumět.

V době Zakrevského všechny tyto disciplíny neexistovaly. A nebyly žádné vakcíny. A teď tohle všechno je. „My přece víme, že jednat máme tak, tak i tak. A protože to víme – do pozoru! Pochodem v chod! Vpřed!“

Co když ale v samém popředí moderního lidského poznání vzniklo něco, co je v určitých případech s touto vakcinační povýšeností absolutně neslučitelné? Co když už to vzniklo? Co když to vyplývá z celé podstaty moderní imunologie? Co když o tom vědí akademici, kteří odvrátí zrak, když se jim o tom řekne? A co když to všechno je dokázaná znalost, celosvětová?

Na tohle by se dalo aspoň zeptat. Ale takový člověk, o kterém mluvím, se nebude zajímat. On už dávno, kdy se teprve stal politikem, zcela vykořenil možnost pochybovat, rozpracovávat, rozvíjet kompetence, projevovat úctu k obeznámenosti někoho jiného a hlavně zažívat morální problémy kvůli tomu, že bude přijímat rozhodnutí v podmínkách, kdy, jak se říká, není v obraze.

A místo toho, aby zjistil nedostatky ve svých znalostech, styděl se a ráno začal hlodat jemu cizí žulu vědy… Místo toho, aby se radil s těmi, jejichž mozek je uspořádán jinak, vybavuje si nějaké základy, bere tyto základy za poslední slovo, nazývá všechny, kdo to neakceptují, disidenty, antivakcery a tak podobně.

V důsledku toho, že se objevuje tato povýšenecká polotma, která se sama sobě zdá osvícená, zářivá, v určitých případech je možné všechno, včetně smrti národa.

V předchozí fázi vývoje lidstva bylo zjištěno, že organismus, který nemoc překoná, si vytváří určité protilátky, které nemoc doslova požírají. Na tu dobu to byl velký objev. Na jeho základě byly vynalezeny vakcíny, tedy léky podobné jedům, které již v dávnějších dobách lékaři doporučovali konzumovat v malých množstvích jak pro zvykání si na jedy, tak pro mobilizaci organismu k tomu, čemu se říká vzdorování otravě. Tělo, které si postupně zvyká na větší dávky, je mobilizováno stále více. Obecně platí, že při užívání malých dávek dochází k užitečnému otřesu a ne k destrukci organizmu, ke které by došlo při užívání velké dávky téhož.

Medicína byla na takových věcech založena od dávných dob. Právě toto dalo vzniknout starověké i moderní homeopatii a mnohému dalšímu. Ale teprve na konci 19. století se tento princip začal uplatňovat k léčbě nejnebezpečnějších nemocí vytvořením vakcín, což jsou v podstatě stejné malé dávky jedu zvaného „infekční nemoc“.

Člověk přijme tuto malou dávku, organismus se zmobilizuje, naučí se, jak je třeba bojovat s jedem zvaným „infekce“. Tak se uvažovalo. A jelikož je dávka malá, nezemře ani nezkolabuje na základě působení této infekce. Učí se bojovat, tedy vytvářet protilátky. A když už je to naučený na malých dávkách, při přijetí velkých dávek, například při kontaktu s člověkem, který má určitou infekční chorobu, zafunguje mnohem rychleji a s jinou dovedností a překoná nebezpečí. Tedy produkuje protilátky.

To byl velký objev. Dal vzniknout řadě vědeckých směrů, obrovskému množství život zachraňujících léků a obřímu odvětví farmakologie. Tedy průmyslu, který vyrábí, řídí se tímto principem a prodává tyto léky za biliony dolarů.

Čas od času došlo k nějakým incidentům, ale nevěnovala se jim pozornost. A teprve za posledních 30 let (vlastně 50 let, ale víc ne – opravuji se) dostali vědci nezvratný důkaz, že život zachraňující protilátky získané očkováním nejsou vždy život zachraňující. Že zákonitě v určitých případech posilují, nikoli oslabují průběh nemoci. Nebo vyvolávají novou nemoc. Přitom v těchto případech mohou protilátky učinit onemocnění akutnějším a navíc mohou onemocnění modifikovat, učinit jej kvalitativně nebezpečnějším.

Tyto informace získali skuteční vědci pracující v předních liniích vědy. Tito vědci, včetně amerických, když získávali tyto informace, současně vyvíjeli nové vakcíny a učili mladé lidi je vytvářet. A pak se tito mladí lidé stali laureáty Nobelovy ceny. A pak řekli, že udělali chyby a opravili tyto chyby… O něco později se pokusím tohle všechno probrat podrobněji, aniž bych při tom zabředl do takové vědy, která  by jistě vytvořila propast mezi znalostmi uživatele a znalostmi specialisty.

A teď si jen položím zcela konkrétní otázku: co když, když tohle všechno existuje (a ono to existuje, a ne ve fantaziích, a ne u marginální, ale u nejvyšší lékařské elity), použití vakcín nezachrání lidi před covidem, ale tento covid buď prohloubí nebo dokonce změní v něco horšího?

Neříkám, že to tak je. Věnuji prostě pozornost tomu, že se tak dělo. Výrobci určitých vakcín (například proti dětské obrně) mezi sebou bojovali. Hodně mluvili o nebezpečí konkurenční vakcíny. A lidé poslouchali. A říkali to vědci… To, co se dělo, má jistý vědecký základ, který nemá nic společného s covidovým disidentstvím nebo očkovacím disidentstvím, s absolutním strachem z očkování jako takového, s antivakcinační divokostí.

To, co se dělo, je základem vědeckého myšlení. Říká se tomu „ experiment, který přinesl neočekávaný výsledek“. Nové vědecké objevy vznikají, když se takové experimentální „dění“ spojí se skutečností, že vědci získali zcela nové znalosti a možnosti – takové znalosti a možnosti, které do značné míry zproblematizovaly všechny dosavadní poznatky. Tak se vyvíjí lidské myšlení obecně, takto se vyvíjí věda.

To ale divoch, který se mírně zabývá vědou – jako civilizovaný uživatel, nechápe. V lepším případě si takový specifický divoch, mnohem nebezpečnější než přírodní divoch, vzpomene, že mu někdo ve škole řekl něco o protilátkách. A že toto je konečná pravda: pokud si vytvoříte protilátky, neonemocníte. Nebo si možná – a to je ten nejhorší případ – takový civilizovaný divoch ani nic nepamatuje. Jednoduše řekne, že „oni vědí lépe“, že „to dělají všichni“, že to jsou vědci, proto „Pozor!“. A jejich jménem budu přikazovat vám.

Něco podobného pronesla Lipočka, hrdinka Ostrovského hry, o svém snoubenci: „Ví se, že je to ušlechtilý muž a chová se delikátně. V jejich kruhu to tak dělají vždy.“

A opravdu si někdo myslí, že Trump nemůže říct totéž o Faucim, Redfieldovi, Burkeovi a dalších? Že jsou to lidé ušlechtilí, vzdělaní a delikátní myslitelé. Plně, a také se to říká! A my říkáme to samé. S tím rozdílem, že v určitých kruzích všechny tyhle Fauci, Redfieldy a další uctíváme ještě víc než na Západě, mnohem víc. A mnohem víc nadšeně a hloupěji.

A pokud se ti západní pánové orientují sami na sebe a své pány, tak u nás jsou ti, kdo jsou u moci, orientováni na tyto pány, kteří se orientují na někoho. Tam (na Západě) se všichni tito vědci orientují na „pharma“ a „deep state“ a na speciální vrstvy elity, kdežto u nás se orientují na tyto vědce.

Jak naši mocní, tak jejich západní protějšky jsou ve skutečnosti běžní uživatelé. Navíc takoví uživatelé, kteří nikdy nebudou namáhat své mozky, aby pochopili, co se děje v přední linii vědy. Naopak, včerejší objevy, které jim předali na nějakých velmi krátkých lekcích, budou považovat za poslední slovo moderní vědy, nebo přesněji řečeno za její věčné slovo. A sebe – za spřízněné lidi s tímto slovem, tedy za vyvolené. A když vyvolení, pak i vůdci, velitelé, kteří vládnou „nelidem“, kteří nic nechápou.

Takový uživatel se dá od očkování snadno odradit tím, že mu vnuknete něco konspiračního. Prý že dělají hlouposti, podvádějí, chystají zlo, klamou. To bude přijato. A protože je to částečně pravda, vzniká falešná alternativa mezi jakoby kultivovanými moderními lidmi, kteří údajně vědí, co jsou věčné pravdy, lidmi údajně zapsanými v civilizaci a mezi divochy, kteří sami sebe ohrožují a všem okolo extrémně škodí tím, že šíří infekci.

Jakmile se taková alternativa objeví (a na ní mnozí z pochopitelných důvodů pracují), situace uvázne na mrtvém bodě. Vlády různých zemí světa (například Německa) prohlásí, že jejich moudrému jednání založenému na spoluúčasti na darech civilizace brání kdo? – divoši. A navíc nebezpeční divoši, nějací nacisté, další destruktivní živly. Takové destruktivní živly na základě své divokosti odmítají vše, co lidstvo vytvořilo, aby zachránilo lidi před smrtelnými nemocemi. A to vědí všichni ne divocí lidé, kteří vědí o jednoznačné prospěšnosti vakcín, stejně jako o prospěšnosti  karantény a dalších věcí… (Puškin, jehož výrok o choleře a karanténách jsem citoval v minulém pořadu, byl jedním z nejvzdělanějších lidí své doby. Nejen geniálním, ale také vzdělaným.)

Nu,  a jak si počít s názory divochů a ničivých živlů? Tento názor je třeba odmítnout ve jménu spásy lidstva! Přičemž cesta spásy je zřejmá, existují věčné pravdy: karanténa, vakcína a tak dále. No, a ti, kteří tuto metodu znají, budou zachraňovat lidstvo a budou plivat na divoký odpor necivilizovaných vrstev obyvatelstva.

Oni vidí trend, rozumí tomu, jak jednat ve správný čas na správném místě, a budou to využívat, aby zachránili ubohé, trpící a nedostatečně vzdělané před divochy. Záchrana před těmito divochy bude uskutečňována za pomoci policie a armády. A kdykoli násilí, informační represe a vše ostatní – to vše bude aplikováno „pro větší slávu vakcíny“ (jezuité říkali: „Pro větší slávu Boží,“ Huxley říká: „Pro větší slávu Forda Pána“).

A jak nepoužít násilí, když víš, co je dobro a oni ti brání toto dobro lidem dávat?

Diego Rivera, Vakcinace (freska), 1932

A jelikož takoví jakoby civilizovaní lidé považují za své odpůrce ty, kteří jsou již závislí na polodivokých konspiračních teoriích, tak mají čisté svědomí. Nepotřebují patřit mezi padouchy, kteří mají zlé úmysly s lidstvem. Jen potřebují v dostatečné dávce zhltnout onu inertní pseudointelektuální povýšenost, jejíž nositelé v některých případech vědí, že Karl Marx a Friedrich Engels jsou čtyři zcela odlišní lidé; v jiných případech – že Bůh nesedí na obláčku, protože tam létá letadlo; a ve třetím případě – že vakcína vždy zachrání před vším.

Vzhledem k tomu, že na druhé straně jsou skutečně občas docela divní lidé, nebudou se chtít ani umírněně informovaní normální občané, kteří tuší, že na tom, co se děje, je něco špatného, ​​spojovat s divnými lidmi, kteří skutečně nesou nálož něčeho zjevně pochybného.

Nedávno jsem se objevil v televizním pořadu. Říkají mi: „Jste covidový disident. Jste jak tihle a tihle.“ Říkám: „Proč jsem covidový disident? Domnívám se, že covid je nebezpečná nemoc, která je neúměrně nafouklá a boj proti ní se změnil ve vytváření svinstva, které je čistší než covid. Ale covid je nebezpečná nemoc, opakuji, zcela specifická. Není to žádný strašlivý zabiják, ani banální chřipka. Je to záludná věc.“

Tady ale nejde jen o mě. Jde o neustálé používání stejné manipulativní techniky.

V Německu se obrovské množství lidí postavilo proti neadekvátní reakci na výzvu covidu. Ano, byli tam různí lidé. Ale ukázali šílence a řekli: „Chcete, aby takoví divoši triumfovali? Chcete se ztotožnit s tímto covidovým disidentem?“

A pak – další. „Chcete se ztotožnit s tímto antiglobalismem? Tedy s bojem proti rozvoji obecně? Chcete se ztotožnit s těmito bojovníky proti geneticky modifikovaným produktům, s těmito radikálními ekology?

A mám přirozenou otázku: kdo spojuje zcela legitimní protesty s tímto kontingentem? A nedělá se to proto, aby se později řeklo, že se s tímto kontingentem nelze sjednotit?

Vždyť se to neděje spontánně. Nebo ne jen spontánně. Je to částečně manipulativní proces vytvořený člověkem.

Najednou se objevují velmi neadekvátní bojovníci proti skutečným technokratickým hrůzám, které ohrožují existenci lidstva.

Nejprve si pomyslíte: „To je špatné, to jsou prostě divoši. Ale co dělat? Koneckonců nějak bojují.“ A pak zjistíte, že to nejsou jen divoši. Že to jsou také divoši, kterým vládnou tvůrci technokratických hororů. Ale to se ve skutečnosti odhaluje znovu a znovu, v různých situacích. Když třeba najednou vidíte Anpilova vedle Kasparova a Sobčaka na Bolotném náměstí. Nebo vedle Šamila Basajeva.

„Jsme pro ukončení šíleného masakru a pro stažení ruských jednotek z území Čečenska – řekl Anpilov. – Přestaňte se schovávat za slova o boji proti mezinárodnímu terorismu, jak to dělá světový lupič USA. Ať se Čečenci sebeurčují. Chtějí se odtrhnout od Ruska – вольному воля – svobodnému jeho vůle.“

A pak zjistíš, že nejhorlivější bojovníci za ruský svět se zcela zjevným způsobem vzdávají právě tohoto ruského světa. Přitom si nafukují tváře, a stále tvrdí, že o něj bojují.

Přál bych si, aby si divák pořadů věnovaných covidu, stejně jako divák mých ostatních pořadů, uvědomil rozsah této zdánlivě jednoduché manipulativní okolnosti a míru její zhoubnosti.

Původní text je pokrácen ( Kurgiňan rozebírá rozpory mezi Marxem a Bakuninem )

Chtěl bych, aby divák v této sérii pořadů věnovaných covidu pochopil něco nejen o covidu, ale i o něčem jiném. Aby pochopil, že existují čtyři síly. Čtyři, ne jedna nebo dvě.

První silou je skutečné divošství, dokonce i s prvky jakýchsi soukromých prozření. Ať je jakkoli důležité, zda je dané  divošství  spontánní nebo manipulativní, ještě důležitější je, že je to právě divošství. Odsouzené díky tomu k nevyhnutelné porážce.

Druhou silou je ustrnulá a povýšenecká pseudopokrokovost, jednající jménem pokrokovosti a snažící se monopolizovat pokrokovost.

Třetí silou je skutečně vysoce intelektuální ohavnost, která sní o zotročení lidstva pomocí objevů, které učinili lidé, kteří jsou svou podstatou a morálním obsahem zcela srovnatelní s doktorem Mengelem.

Čtvrtou silou je skutečná pokrokovost, která ještě není zcela rozdrcena a zcela zkorumpována představiteli pseudopokrokovosti nebo těmi, kdo sní o zotročení lidstva.

A rád bych, aby taková obecná představa o tom, co se děje, nebyla oddělena od nejpalčivějších problémů naší doby. Jako je covid, transformační události, geneticky modifikované lidstvo a ty vakcíny, o kterých začnu brzy mluvit. A také o dalších věcech.

Ano, na pořadu dne je otázka technokratické invaze v lidství jako takového. A velmi často se říká, že k tomu neexistují žádné alternativy. I když je ve skutečnosti naprosto jasné, že taková bezalternativnost vznikla na troskách komunismu. A vytvořena byla proto, aby tento komunismus nebyl vzkříšen.

Technokratická transhumanistická ohavnost, která se samozřejmě nerozvíjí tak rychle, jak by si její tvůrci přáli, ale ani tak pomalu, jak se těm, kdo ji odhánějí, zdá, byla vytvořena jako alternativa ke komunismu. A je založena na tom, že člověk nemá esenci. A proto vše, co má, může nebo by mělo být napadeno.

Covid a další zla jsou důležité konkrétnosti používané k urychlení světového pohybu po katastrofální transhumanistické trajektorii. Znamená to ale, že se svět bude pohybovat po této trajektorii, zapomene na člověka a na lidství a na podstatu a nakonec se usadí v nějaké modifikaci huxleyánství? Samozřejmě že ne.

Ano, pro začátek bude spuštěn destruktivní transhumanistický model se všemi těmi úpravami genů, šlechtěním obslužných lidí a dalšími ohavnostmi, výstižně popsanými v díle Aldouse Huxleyho „Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět“, kterým se nedávno znovu začali zabývat ti, kteří cítí hanebnost v tom, co se děje.

Ale ani ta menšina, která říká, že se zlé síly snaží lidstvu vnutit Huxleyho antiutopii, se ve své podstatné části nechce začíst do Huxleyho díla, na které se odvolává. A snaží se jednoduše dát rovnítko mezi tím, co je v tomto díle popsáno, a absolutní ohavností, které se v literatuře říká antiutopie.

Mezitím pozorné čtení tohoto díla, stejně jako seznámení se s rodinou Huxleyových, říká, že „Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět“ není antiutopie.

Antiutopie byla u Orwella, který nenáviděl komunismus a napsal populární karikaturu komunismu.

A Huxley za prvé nenáviděl kapitalismus. Jak se jmenuje bůh, ke kterému se modlí obyvatelé tohoto nového světa v jeho díle „Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět“? Říkají mu Karl Marx? Nebo Vladimír Lenin? Ne. Tento bůh se jmenuje Henry Ford.

Za druhé, Huxley se do značné míry kochal svojí jakoby antiutopií. V žádném případě ji nekreslil jen černými barvami. Orwell to udělal, ale Huxley ne.

Za třetí, v rámci Huxleyho modelu, který byl z nějakého důvodu nazván antiutopií, není jen několik druhů lidí, kteří jsou povoláni vykonávat různé práce a být spokojeni, ať už jde o jakoukoli práci. Jsou tam také divoši, kteří odmítli takovou výrobu různých lidí, žijí v rezervaci a pokračují v rození dětí zplozených v rámci obvyklých sňatků. I tam jsou nějací super-alfové, tedy supervyspělí obyvatelé těch ostrovů, těch důstojných míst, kam jsou posíláni zejména vyspělí chytří lidé, kteří nechtějí uznat bezchybným vytvořený svět pseudolidí ze zkumavky, a kteří se nechtějí vzdát Shakespeara, Goetha, Aischyla, Homéra, Beethovena, Leonarda da Vinciho atd.

Ve svém díle Huxley nebere v úvahu dynamiku tohoto světa zkumavek. O tomto světě zkumavek mluví jako o danosti. A tvrdí, že tento svět postrádá historickou dynamiku. Je to možné? Může být tento svět neochvějný až do konce?

Samozřejmě že ne.

Protože jakmile se vytvoří tato hierarchie poškozených lidí, vypěstovaných ve zkumavkách a disponujících určitými vlastnostmi, výsledkem nebude zlatý věk, ale boj mezi tvůrci těchto golemů a golemy samotnými. Ve výsledku model Huxleyho, který nelze považovat za antiutopii, ale za utopii, zkrachuje.

A na jeho místě vznikne jiný model, pojednávaný v jiném, méně známém díle Huxleyho „Opice a podstata“ („Ape and Essence“), věnovaný takovému uspořádání světa, který vznikne po jaderné válce, vyvolané přerušením vlákna, které je nevyhnutelné, pokud vznikne svět lidí ze zkumavek. A v tomto světě, popsaném v díle „Opice a podstata“, je zcela otevřeně bohem Satan. A tento svět je otevřeně uspořádán jako peklo na zemi. Navíc peklo hněvu, zoufalství a polodivokosti, tedy toho, co je postaveno na troskách předchozí civilizace, tohoto „báječného světa“.

A jaký je svět popsaný v díle „Opice a podstata“? Je to zformulování agónie lidstva, a ne určitého způsobu lidské existence. Rychle mutující tvorové jsou likvidováni, středně mutující se vpisují do určitého způsobu života, který parazituje na troskách předchozího. Ale i ti, kteří takto vpisují umírněné mutanty, chápou, že umírnění mutanti plodí ještě hroznější mutanty a vše skončí likvidací.

A co se začne na té straně likvidace, je samostatná otázka. Rebelští hrdinové utíkají do jakési džungle, kde se objevují zachovalé zbytky lidstva, které naplno neokusilo jadernou válku a zachránilo se na Novém Zélandu.

Transhumanismus má v sobě i vlastního hrobaře. Jsou to vyvrhelové, které však vytváří kvůli technickým chybám, a obyvatelé rezervací, ale hlavně – super-alfové, kteří svými schopnostmi převyšují obyčejné zástupce nejvíce intelektualizovaného druhu alfa, a díky těmto přednostem se nechávají navnadit majestátem předchozí kultury se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

Krátce, buď komunismus se svou nekonečnou láskou k lidské podstatě a lidským rezervním možnostem, nebo nejprve transhumanismus, pak přerušení vlákna, pak likvidační satanismus. No, existuje také možnost skoncovat s lidstvem ještě než nastane toto „buď“ a „nebo“, a to pomocí zvláště ničivých biologických zbraní nebo pomocí přímého technického pokroku, jaderného.

Ale komunismus je možný jen za podmínek, kdy cílem nebude zisk, ani pohodlí ani klid, ale věčný boj, tedy intenzivní vzestup člověka. Lídři pozdní sovětské éry se vzdali zisku, ale nevzdali se ani pohodlí, ani klidu. A zničili svůj podlomený komunismus. A skutečný komunismus lze vybudovat pouze na základě zapojení lidí do toho, co je skutečná účast na lidském bezmezném hledání pravdy, na lidské snaze překonat současné chápání všeho na světě, na lidské usilovné účasti na všem, což metafyzika nazývá zapálením. A to bezvýhradně zahrnuje touhu sami něco posunout vpřed a touhu vědět, co přesně a jak přesně se posouvá vpřed, zrušit něco, co se včera zdálo bezpodmínečné, a vytvořit něco nového, co bude také později v určitém smyslu zrušeno. .

A protože se v tomto cyklu programů nechci odtrhnout od základního konkrétního tématu covidu, navrhuji prodiskutovat toto „nové“ ve vztahu ke covidu. Tím spíš, že právě covid je katalyzátorem hanebné pseudonovoty. Navíc mluvíme o různých způsobech jejího urychlení. Jedním z nich je ten, kterému chci věnovat díly v rámci velké série  – je to zvláštní očkovací extáze světové byrokracie, poháněná nezměrnými zisky farmaceutického byznysu.

Před našima očima se tato extáze stává zákonodárcem určité zvláštní módy. A každý, kdo do této extáze neupadne, má nařízeno – a to je metodologicky ještě důležitější než extáze samotná – zařadit se do řad divochů, kteří popírají výdobytky moderní civilizace.

Rád bych ještě jednou zdůraznil, že takovéto podivočování nepřítele je obecný polit-technologický a dokonce filozoficko-metodologický prostředek určený k zajištění monopolu sil používajících tuto metodu.

Ale rád bych o tomto prostředku diskutoval nikoli izolovaně od specifik, ale na jejich základě. Už jsem to udělal, když jsem diskutoval o úpravách genomu. A teď chci udělat totéž a probírat to, co visí nad lidstvem – vyhlídka na téměř násilné, nehorázně zjednodušené očkování. To, co je za touto vyhlídkou, se nelze zabývat, aniž bychom alespoň stručně probrali obecný problém imunity, kvůli jejíž podpoře je právě toto očkování lidem vnucováno.

Co je tedy imunita, kterou je nutné ovlivnit právě pomocí vakcín, aby se člověk zachránil jak před strašlivým covidem, tak i před ještě strašlivějšími neštěstími?

Zopakuji to ještě jednou. Pokud se s tím nevypořádáme, velmi rychle se rozdělíme na zastánce a odpůrce vakcín, fandy jednotlivých vakcín, kteří jiné vakcíny zcela odmítají. A pak boj proti očkování nedostane žádný obsah. Tento obsah nahradí výkřiky, které budou tím hysteričtější, čím méně obsahu. Proto boj o obsah, pouze a jen ten, určí osud XXI. století, náš osud, osud našich dětí a vnoučat a celý směr historického procesu. Nebo zrušení historie, tedy smrt.

Samozřejmě, křičet je jednodušší než namáhat mozkové závity. Ale už jsme nejednou viděli, k čemu tyto výkřiky vedou, ať už se dotýkají čehokoli. Všechno na první pohled vypadá strašně efektně. Ale je to efektnost rychle praskajících bublin. A kdo chce dosáhnout jiného výsledku, musí se naučit namáhat mozkové závity, i když se to týká problematiky, která je jim hluboce cizí.

Věřte, že mám v životě cokoliv jiného na práci, než studium imunologických, molekulárně biologických a všech dalších otázek, které mi vždy zůstanou částečně cizí. Ale pokud se najednou ukázalo, že tato problematika je úzce spjata s osudy lidstva a také s konkrétními osudy lidí, které řídím, jak pak mohu odmítnout tomu porozumět, když já sám potřebuji udělat určitá rozhodnutí a nějak ovlivnit obsáhlost toho dialogu o otázce covidu, který je v tuto chvíli zcela prázdný, a tudíž nehorázně destruktivní?

Pokud si navíc v 21. století nedokážeme poradit s nejsložitějšími obsahy, aniž bychom byli specialisté (kteří jsou navíc vždy úzkými specialisty – tedy nemohou nám poskytnout přímou pomoc), pak moc úzké kasty těch, kteří jsou schopni se v tom orientovat, bude neomezená. A jsem hluboce přesvědčen, že tato moc nebude uplatňována se starostí o světlou budoucnost lidstva.

Očkování je prostředek k mobilizaci imunity. A co je imunita?

1 komentář

Napsat komentář