Řízení je proces informační, a nevycházíme-li my sami ve svém běžném životě z informací odpovídajících skutečnosti, nemůže být ani naše chování respektive řízení adekvátní a stáváme se tak snadno manipulovatelní. Vybízím vás tímto, vzít toto řízení do svých rukou, vyhledávat na internetu informace, které podle vás odpovídají skutečnosti, jsou zajímavé a poučné nebo jinak prospěšné a šířit je dále, protože z naší televize ani rádia se je nedozvíme, to už snad je dnes každému jasné. Lidé nemají nitě řízení vlastního života ve svých rukou. Stačí se podívat na masové demonstrace proti koronavirovým opatřením v mnoha státech, o kterých nás jednak vůbec neinformují a které zatím podle vývoje situace v daných státech zůstaly bez jakékoliv odezvy ze strany řídících orgánů daných států – tolik k demokracii… (Jedním z posledních příkladů může být zavedení povinného žlutého očkovacího průkazu v Bulharsku, proti kterému lidé masově protestovali a bylo jim to platné jako mrtvému kabát.) Samotné demonstrace, jestliže je státní řízení ignoruje, nic nevyřeší, a zvláště, když o nich nejsou lidé informováni a nevědí, jak situace vypadá jinde ve světě, což dále snižuje jejich dopad… Využijte informační platformy internetu, dokud je to ještě možné, neboť pravda se začíná prodírat na povrch a cenzura začíná zesilovat. Zafungujte místo algoritmů, které vám nabízejí to, co by vás nebo vaše přátele mohlo oslovit a zaujmout, převálcujte jim tu cenzuru svým vlastním ručním režimem! A myslete i na starší generaci, která není schopná internet používat a občas jim alespoň něco vytisknete, nebo s nimi o tom mluvte…
Buďte svým způsobem částečkou všelidového síta, které ta elitářská informační síta převálcuje viz můj někdejší článek Systém kódování a sít: https://kob-forum.eu/2020/12/30/system-kodovani-a-sit/
Američtí vědci došli k závěru, že jakékoliv dva lidi mezi sebou vzájemně spojuje řetězec tvořící 6-7 lidí, informuje BBC.
Účastníci projektu Microsoft Messenger, přes který je odesíláno okolo poloviny všech okamžitých zpráv v síti, Erik Norvic a jeho kolegové došli k tomuto závěru, když prozkoumali směr 30 miliard textových zpráv, které byly odeslány v červnu 2006 prostřednictvím programu Microsoft Messenger.
Když propočítali minimální délku řetězce, která je nutná k propojení všech uživatelů programu, tak zjistili, že jeho průměrná délka je pouze 6,6 článků a 78% párů spojuje 7 nebo dokonce menší počet lidí. Pro účely výzkumu byli za známé považováni lidé, kteří si posílali textové zprávy přímo.
Teorii „Šest stupňů odloučení“ (nebo „šest stisků rukou/šest kroků od sebe“) vyslovil sociolog Harvardovy univerzity Stanley Milgram v roce 1967. Provedl tehdy experiment: obyvatelům jednoho amerického města rozdali 300 obálek, které bylo nutné nějak doručit určitému člověku, který žil v jiném městě. Obálky bylo možné předat pouze přes své známé a příbuzné» (http://www.newsru.com/world/03aug2008/lydi.html).
A teď něco tematického, co vás trochu poučí o řízení a informuje o tom, jak důležitý může být stisk šesti rukou! Úryvek ze Základů sociologie 2 http://leva-net.webnode.cz/products/zaklady-sociologie-ii/):
Neschopnost a nechuť myslet samostatně – to jsou přesně ty vlastnosti příslušníka davu, které umožňují vybudovat schéma anonymního dálkového řízení „elitářů“ mimo kontrolu jejich vědomí. Přitom „elitářští“ příslušníci davu, kteří se dostanou do vedoucích pozic, vlastně vůbec nevědí, jak a kde jsou vypracovávána a schvalována ta rozhodnutí, která oni potom uvádějí do života. Principy fungování takového druhu systému dálkového řízení „šéfů“ jsou v davo-„elitářské“ společnosti zobrazeny na následujícím schématu – obr. 5.
Toto schéma fungovalo v civilizovaných davo-„elitářských“ společnostech odedávna, i když vědecké výzkumy odhalily možnost jeho cílevědomého budování až ve druhé polovině 20. století. V polovině sedmdesátých let jedny z novin jako o kuriozitě informovaly, že podle výzkumu amerických sociologů se dokážou dva náhodně vybraní Američané zkontaktovat prostřednictvím řetězce svých známých, kterých je v průměru ne více než deset (šest stisků rukou).
Existuje-li řetězec známých lidí, tak je v podstatě jeho prostřednictvím možné předávat informace v přímém i zpětném směru. Všechno to funguje jako v té dětské hře „tichá pošta“ pouze s tím rozdílem, že účastníci řetězce známých lidí nesedí v jednom pokoji, na jednom gauči, ale komunikují spolu v různou dobu a v různých místech. Nicméně informace se prostřednictvím takových řetězců objektivně šíří a vytvářejí tak určitou statistiku informační výměny, na základě které může být postaveno dostatečně efektivní řízení.
Vize funkčnosti této statistiky a určité znalosti lidské psychologie umožňují budovat podobné řetězce cílevědomě. Počet článků v nich nebude 10 – 20, ale méně, což povede k tomu, že jejich operační rychlost bude pro realizaci strategického řízení dostatečně vysoká, a výběr kádrů do nich (samozřejmě utajený, “bez jejich vědomí“) zajistí dostatečně vysoký stupeň nezkreslenosti předávaných strategických řídících informací. Věc se má tak, že strategické informace jsou ve své většině dostatečně kompaktní a vyžadují pro svou komprimaci celkem málo slov a symbolů.
Na schématu obr. 5 je zobrazena hierarchie struktur a jakýsi lídr, který stojí v čele jedné z nich. Takovou strukturou může být aparát hlavy státu, ministerstvo, úřad tajné služby, vědeckovýzkumný institut, osazenstvo laboratoře, projekčně-konstrukční kancelář, redakce, divadlo, televizní studio apod. Ta struktura představuje určitou systemizaci. Personál zaplňující buňky této systemizace se dá hypoteticky rozdělit do dvou kategorií:
- na aparátní „chamraď“ [1], která „se snaží dělat cokoliv pro to, aby nemusela pracovat“, ale zato výplatu dostávala řádnou;
- a pracující odborníky-profesionály, kterým více či méně „na jejich práci záleží“.
Z druhé skupiny je možné vyčlenit ještě jednu podmnožinu – několik lidí, jejichž mínění je pro lídra struktury významné při jejím řízení v o to větší míře, čím méně je on sám v dané oblasti kompetentní a čím více je pohroužen do řešení různých nevýznamných vedlejších záležitostí produkovaných systémem a odpoutávajících jeho pozornost od podstaty práce jako takové. Na schématu je jeden z takových odborníků označen a nazván: „Tajný poradce lídra (skutečný pracant)“.
Ale lidé zdaleka netráví všechen čas v práci. Je tu ještě okruh jejich neformálních vztahů. A přitom mají „skuteční tajní poradci“, obvykle široce známí v úzkém okruhu profesionálů toho či onoho odvětví, mnohých veřejných lídrů nebo činitelů, volný přístup do domů populárních osobností, jejichž mínění je v celé společnosti více či méně autoritativní.
SCHÉMA ŘÍZENÍ „LÍDRA“ konceptuální mocí (strukturním i bezstrukturním způsobem)
Obr. 5 Schéma dálkového řízení lídra mimo kontrolu jeho vědomí ze strany nositelů konceptuální moci
Do domů takovéhoto druhu „hvězd“ mají přístup i mnozí jiní lidé. Mezi nimi mohou být i přátelé ze školy a vysoké těchto „hvězdných autorit“, kteří sami nemají talent, a i když z různých příčin nedokázali získat vysoké tituly, tak jejich názorům jejich vysoce autoritativní přátelé, ve vztahu ke kterým vystupují v roli domácích skutečných tajných poradců, naslouchají. Fakticky se jedná o „poručníky“ celosociálních „autorit“ [2].
Poručníci si mohou uvědomovat, že plní misi poručnictví, ale mohou být využíváni i nevědomky stejně jako skutečně tajní poradci vůdců. Buď zprostředkovaně, nebo přes určité množství mezičlánků se k poručníkům dostanou zástupci dědičných klanů znacharů koncepce sociálního řízení. Dokonce mohou být vychovateli poručníků od dětství.
V podmínkách Ruska to může být vesnický děda, babka, soused na chatě někde stovky kilometrů od trvalého bydliště „poručníka“. Možná ani nezískal vysokoškolské vzdělání, přesto se jedná o člověka, se kterým si „poručník“ vždy rád promluví „o životě“; a možná tento jeho zájem trvá od dětství. V jiných kulturních prostředích může být sociální postavení znacharů jiné, neboť jim musí zajistit nezávislost na běžném životním ruchu společnosti a určitou volnost v přístupu k informacím.
Začali jsme ten systém zkoumat od veřejného lídra nějaké struktury. Ale historicky reálně se systémy takového druhu dálkového řízení lídra cílevědomě budují celé roky i desetiletí v opačném směru: od znacharů koncepce k veřejným lídrům odvětví společenské činnosti; a také sami lídři jsou v řadě případů vytvářeni při rozvinování takového systému a do té či oné funkce jsou dosazováni podobně, jako jsou po šachové desce přemísťovány jednotlivé figury v průběhu rozvíjení té či oné strategie šachové hry, kdy se pěšák může změnit v dámu.
[1] V současnosti se tato kategorie nazývá „kancelářský plankton“.
[2] V podstatě je takový druh vztahu „autority“ a „poručníka“ znázorněn ve filmu Ezop (na motivy divadelní hry brazilského dramaturga Guilherma Figueireda Liška a hrozny. Lentelefilm, 1981, režisér – O. Rjabokoň, Ezop – A. Kaljagin, Xanf – O. Tabakov, Agnostos (vojenský velitel) – V. Gaft, Kleja (žena Xanfa zamilovaná do Ezopa) – L. Poliščuková). Ve filmu je dobře vidět jak je autorita-„elitář“, filosof a otrokář Xanf intelektuálně závislý na svém otrokovi Ezopovi.
Tento film je zasvěcen problematice rozdílu mezi svobodou de iure a de facto, formální a opravdovou. Je v něm vidět, že je to právě otrokář Xanf, kdo je Ezopovým nevolníkem, přičemž nevolníkem pro Ezopa nepotřebným. Přestože z právního hlediska je Ezop Xanfovým otrokem, a Xanf ho může z otroctví osvobodit a také to udělá, nemůže Ezop osvobodit Xanfa z mravního žaláře jeho vnímání světa, ze kterého se Xanf musí dostat sám, a ve kterém Ezop uvězněn nebyl dokonce ani v pozici otroka „de iure“.
Ty vztahy, které se při filmovém ději tvoří mezi Xanfem a Ezopem, jsou charakteristické i pro vztah „autorit“ a jejich „poručníků“, i když mají i svou specifiku, neboť v současné společnosti tyto strany z právního hlediska nejsou otroky ani otrokáři.