Myšlenka je základ státu

Všechno vychází z myšlenek a přesvědčení. Osobní život každého člověka i velké věci týkající se milionů lidí. Z myšlenky pramení kultura, obraz společnosti a člověka, stát. Stát je vždy právě takovým státem, na jaké myšlence je postaven. Nejsou žádné rovnocenné státy. Jsou takové státy, jaké jsou jejich národy. Jeden stát může být pevně ukotven jako věčná a nepominutelná osnova života společnosti, druhý stát může být jen takovým vývěsním štítkem určitého teritoria.

Ať už je to tak nebo tak, obojí plyne z toho, v jakých myšlenkách a jakém paradigmatu žije většina lidí-občanů daného státu. Způsob vnímání státu je určující pro jeho podobu. Představy o tom, co je to stát, k čemu je dobrý, jaký je a jaký má být, jsou tím, co tento stát vytváří.

Něco takového je vtištěno v kultuře každého národa, ale ne vždy jsou to myšlenky národu vlastní. Pokud národ takové své myšlenky neměl dostatečně rozvinuté ve své kultuře anebo pokud byly jakkoliv potlačené, pak je závislý na importovaných idejích odjinud a rovněž na výkladu těchto idejí někým jiným. Stát takového národa pak není svébytný, ale zcela závislý – na té nejzákladnější úrovni. Takto vytvořený stát nedokáže vést vlastní politiku nebo vnímat vlastní zájmy. Je naprogramován výlučně k těm účelům, kvůli kterým mu bylo umožněno vzniknout. 

S pochopením této věci bychom se měli blíže podívat na náš vlastní stát a principy, na kterých stojí. Jsme my, Češi sami autory teorií a myšlenek, které leží v základu našeho současného státního zřízení? 

Odpověď je vcelku jednoznačná – nejsme. Jednoduše jsme je přijali od “vyspělých demokratických” států, “protože se osvědčily”, jak říká oficiální teorie – ideologie. To je jedna věc. Další je otázka, v jaké podobě a s jakým pochopením jsme tyto cizí ideje přijali k použití v praxi a čemu jsme se tedy od našich zahraničních učitelů naučili? Umožnili nám snad naučit se vybudovat silný a konkurenceschopný stát, který se s nimi může měřit? Nebo nám spíše našeptali vybudovat takový systém, který na nich bude závislý a nebude schopen vlastní akceschopnosti?

Pokud na tyto otázky stále neznáme odpověď, pak si podstatu toho systému rozeberme blíže.

Jaké je naše státní zřízení? 

Je to liberální demokracie. Většinou se mluví především o demokracii a „liberální“ se vynechává. Je to proto, že lidé ještě liberalismus zcela nepřijali za vlastní, tak je zbytečné je dráždit. A za druhé je to proto, že liberalismus popírá existenci sebe samého jako ideologie.

Ve skutečnosti žijeme v liberální demokracii, ať se nám to líbí, nebo ne. Tento fakt jednoznačně vyplývá z ideologie, Ústavy, struktury státnosti, všeho.

Co je to liberální demokracie? Je to typ státního zřízení a součást koncepce biblického projektu, jehož cílem je udržovat stabilitu nadnárodního řízení nad státy a národy. Liberalismus je tedy koncepcí uspořádání státu a společnosti navrženou tak, aby umožňovala mechanismy splňující daný cíl.

Proto je nutné tuto koncepci podrobně analyzovat a odkrýt význam všech jejích prvků, jakož i popsat jejich vzájemnou součinnost vedoucí k cílovému efektu.

Liberální stát

První, co je potřeba zmínit, je devalvace pojmu „stát“ v liberálně-demokratických státovědných teoriích (jiné teorie se dnes u nás na oficiální úrovni nepěstují). Změna významu pojmu spočívá v tom, že „stát“ přestává znamenat společenství lidí žijící na určitém území a zahrnující celé toto území se vším všudy. Místo toho je pojem „stát“ používán ve smyslu státní aparát, státní moc. Takto je naplňován mlhavou neurčitostí a zároveň i částečně negativní konotací. Liberální teorie této proměny významu využívá a diktuje „nezávislost na státu“. To je v důsledku vztaženo díky současné nejednoznačnosti pojmu i na původní smysl toho slova. Je tedy vyvolávaná nezávislost každého člověka a každého subjektu na tom společenství, jehož je sám součástí.

Tím je dosahováno bezbřehého individualismu a nulové odpovědnosti člověka za jeho zemi a národ. Za myšlenkového přijetí takového stavu je legitimní pracovat pro jakýkoliv jiný stát a proti svému státu. Nezávislost znamená právo dělat si cokoliv, s jakýmikoliv důsledky. Takto je na ideové úrovni zajištěna neloajalita řídících kádrů a elity k naší zemi. A ideje jsou prvotním hybatelem politiky.

K úplnému přijetí a úplné legitimitě takového stavu u nás naštěstí ještě nedošlo. Lidé se stále dožadují obrany státu, národních zájmů a vlastenectví.

Ale ve většině záležitostí je systém nezávislosti na našem státu pevně zakotven, protože zde není žádná ucelená alternativní ideologie, natož pak koncepce (které by byly naplňovány u významné části řídících kádrů).

Liberální ideologie stojí na boji proti státní moci. Státní moc považuje za největší ohrožení člověka a za možný zdroj útlaku. Jako řešení otázky státní moci předepisuje její co největší oslabení a rozdělení do tří větví (zákonodárná, výkonná, soudní). Moc ideologickou vůbec nebere v potaz, snaží se navodit dojem, že tato moc neexistuje a že v liberální společnosti žádná ideologie není (popírá sebe samou). Konceptuální moc též popírá, její projevy přisuzuje samovolnému neřízenému vývoji a náhodě.

Liberalismus nastoluje absolutní dezintegraci státu. Veškeré hospodářství, organizace, informační kanály a infrastruktura mají být nezávislé na státu (v obou smyslech toho slova). Tyto dezintegrované úlomky pak může kdokoliv jiný integrovat do své koncepce řízení a využívat je pro své vlastní cíle (má na to Ústavou dané právo). 

A to je hlavní princip, který umožňuje ovlivňovat daný stát a společnost periferií nadnárodního řízení. Ostatní už je jen otázkou dalších „her s nenulovými součty“, realizovaných skrze nastavení procedur a poměru sil, finanční systém, vzdělání kádrů, selektivní informovanost a další.

           

Jednoduché podobenství pro odlehčení:
Jen si představte, založíte rodinu a pak řeknete: „já jsem na své rodině nezávislý.“ „Děti musím živit jen když se mi bude chtít. Můžu si kdykoliv kamkoliv odjet a dělat co chci.“ Stejný je přístup liberalismu k celému společenství. Je to tak správně? Pokud jsme se jednou stali součástí svého národa a státu, máme snad odříct jakoukoliv spoluodpovědnost za jejich vývoj a naše společné zájmy?

Následuje popis liberálního státu na šesti prioritách zobecněných prostředků řízení a ve zkratce je uvedena problematika jednotlivých priorit:

Skutečný stát musí ovládat kompetence na všech šesti prioritách. Úměrně tomu jsou všechny tyto kompetence v liberálním státu překroucené anebo deaktivované. Na všech prioritách řízení jsou pomocí ideologie zavedeny takové principy, aby dohromady odpovídaly koncepci řízení a svou součinností plnily požadované cíle.

6. priorita (silová)

Liberální stát nepotřebuje armádu, protože nemá co bránit. Armáda je výsadou svébytného společenství, které zná své zájmy a které je jedním nedělitelným celkem. V podstatě jde o to, že stát nesuverénní na vyšších prioritách řízení nemůže ani armádu ovládat takovým způsobem, aby sloužila jemu. Výjimkou jsou různé živelné pohromy a krize, kde se armáda může uplatnit jako výkonná struktura provádějící rychlou pomoc a fyzickou ochranu před škodami na životech a majetku. Další situací, kde je armáda důležitá, je přechodný stav, kdy se stát zbavuje svého liberálního zřízení a částečně přestává být kontrolován ze zahraničí nebo z úrovně nadnárodní mafie. V takovém případě je přímo ohrožen na silové prioritě a musí mít možnost bránit se. Přestože je v liberálním státu armáda prakticky zbytečná, její zachování je nutné i kdyby byla v zuboženém stavu. Zrušení armády je nevratný krok, který vede k vymazání této kompetence v kultuře národa. A my nemáme v plánu skončit v liberalismu na věky, rozhodně budeme žít déle než tato ideologie. Až přijde čas vybudovat zase normální stát nebo budeme čelit přímému ohrožení z islamizované Evropy, vojsko se nám bude hodit (dost možná již brzy).

Každý skutečný stát ale potřebuje lidovou armádu. Vojáci nesmí sloužit za peníze, nýbrž z vlastenecké povinnosti a ideálů. Efektivní obranu země lze uskutečnit jen v tom případě, kdy se jí účastní celý národ – na frontové linii i v týlu (hmotné a informační zajištění). Z tohoto důvodu je reálná akceschopnost vojska úzce závislá na vyšších prioritách řízení.

Jinak v liberálním státu je silová priorita zaměřená především na kontrolu vlastního obyvatelstva.

5. priorita (prostředky nepřímé likvidace)

Tato priorita je rovněž závislá na zajištění vyššími prioritami. U zdravotnictví a výroby potravin jsou to zejména podmínky vytvořené na 4. prioritě, dále záleží na kvalitě řízení skrze zákony i pomocí přímých direktivních mechanismů (do toho zde nebudeme podrobněji zacházet). 

Pak tady máme otázku návykových a fyziologicky aktivních látek vyskytujících se v kultuře společnosti. Držení velkého počtu z nich je zákonem zakázané anebo je jejich prodej zatížen velkými daněmi. Pochopíme-li liberální politiku 5. priority, tak zjistíme, že tato zákonná opatření jsou jen zástěrky sloužící opačnému účelu, než je ten deklarovaný. Veškeré silové zákazy jsou soustavně podkopávané na ideové prioritě. Propagace alkoholu a drog se vyskytuje ve filmech, hudbě i ve veřejném vystupování umělců. Nikdo přece nemá právo omezovat svobodu umělecké tvorby a nikdo o to v současné době ani nemá zájem. Jen pro zajímavost si všimněme, že například propaganda kouření ve filmech „frčela“ již za minulého režimu v jinak velmi kvalitních dílech. To bych přisuzoval hlavně konceptuální neurčitosti řízení a chybějící rozlišovací schopnosti odpovědných kádrů v této věci. 

A dnes nemůže být o společenské odpovědnosti umělců ani řeč. Nezávislost přece káže neřešit, co svým jednáním podporuji – je to moje věc a moje svoboda. Mohu pěstovat vlastní svévoli. To znamená, že pod rouškou svobody projevu jsou posouvány hranice možného a zaváděno to, co doposud společnost odmítala.

Zákon pak slouží k vytvoření pocitu ohrožení osobní svobody – svobody dělat to, co již na ideové úrovni bylo přijato. Zákony svou necitlivostí diskreditují boj proti drogám, typickým příkladem je odpírání práva pěstovat konopí těžce nemocným lidem a bylinkářům. Zdanění alkoholu zase zvyšuje jeho cenu a ten se tím pádem stává symbolem luxusu a „vyšší úrovně“, stává se něčím hodnotným – další manipulace. 

Poslední, co je třeba zahrnout do 5. priority, je výchova mládeže a (ne)podpora zdravého tělesného vývoje u dětí. Dnešní styl školní docházky, kdy děti sedí každý den několik hodin v lavicích bez pohybu, je silně škodlivý (viz práce V. Bazarného). Dnes se k tomu přidávají obrazovky počítačů – jejich používání v takové míře má zatím zcela neznámé důsledky do budoucna. Podobně škodlivé jsou emoce pěstované u dětí ve školském systému. Mladí lidé mají slabého ducha, nejsou vyrovnaní a kvůli tomu často nedokážou projevit svůj tvůrčí potenciál.

4. priorita (ekonomická)

V liberalismu je národu odepřeno právo řídit vlastní hospodářství prostřednictvím vlády, státního aparátu a dalších národních institucí. Tím je vytvořeno vakuum dávající prostor jiným subjektům, aby vedly ekonomickou činnost ve svůj prospěch. To by ještě nebyl problém (spíše naopak), pokud by jejich práce byla v souladu se zájmy národa. Tyto národní zájmy ale ve většině nejsou definované, a tak nemohou být ani vyjádřené zákonem. Liberalismus takové řízení ekonomiky státní mocí i její ovlivňování zákony nazývá regulacemi a považuje je za negativní. Přitom, pokud se takového řízení vzdáme, tak zde máme – namísto hospodářství sloužícího národu – národ sloužící ekonomice. Rozdíl mezi pojmy „hospodářství“ a „ekonomika“ je v tomto případě klíčový.

• Hospodářství je souhrn veškeré výroby, služeb a dalších věcí naplňujících potřeby národa, což je jeho přímým a hlavním účelem. Jeho struktura a parametry jsou nastaveny přesně tak, aby tomuto cíli odpovídaly.
• U ekonomiky je tomu naopak. Prvotním cílem ekonomiky je růst zbožní výroby a cirkulace financí, bez ohledu na to, co je vyráběno a prodáváno a čemu a komu to slouží.

To vede v konečném důsledku k nerovnováze a neudržitelnosti. Dochází k rozvrstvení společnosti i růstu rozdílu bohatství mezi jednotlivými státy, díky nastavení procesů, kdy zdroje plynou od jedněch k druhým a zpět se vrací v minimální míře. Zároveň je kvůli velké míře neplánovanosti nastaveno plýtvání (vyrábí se v přebytku a teprve poté se určuje, co je potřeba a co ne). Tím je vytvořena i zdrojová nestabilita. Roste neproduktivní sektor ekonomiky. Nám mohla být liberální koncepce ekonomiky vnucena jen díky tomu, že bylo uměle zdiskreditováno řízení hospodářství socialistickými státními orgány.

Liberální ideologie odlučuje hospodářství od zájmů národa a nastavuje takové ekonomické teorie, které mu odpírají právo a možnost ekonomiku uvědoměle řídit.

To vše byly priority materiální, další tři jsou priority informační a myšlenkové. I přes velmi závažné důsledky plynoucí ze zatím popsaných nižších tří jsou ty následující ještě o mnoho důležitější.

3. priorita (ideologická)

Třetí priorita je priorita ideologická. Jedná se právě o všechny teorie, které definují státní zřízení zvané liberální demokracie. Zde je nastaveno základní paradigma, jak pohlížet na stát a jeho funkce. Teorie uplatněné ve vzdělání nastavují myšlení řídících kádrů a systém z nich plynoucí je legitimizován zákony, počínaje Ústavou, a praktickými politickými návyky.

Teorie jsou většinou předávané budoucím kádrům jen v tom úseku, který se týká jejich práce. To znamená, že tak nezískají celkový vhled do podstaty věci, ale znají jen svou část systému. Nemohou tak pochopit celkovou součinnost všech prvků a jejich cílový efekt. Teorie nejsou zaměřené na vytvoření řídících schopností, ale na osvojení si „odborného“ a záměrně specifického pojmového aparátu a utvrzení vyučovaných o správnosti systémů plynoucích z těchto teorií. Váha je jim dodávaná například odvozováním jejich „staleté historie“ (kterou se musí naučit během studia). Dále teorie popisují i objektivní mechanismy fungující v systému z nich plynoucího, tedy právě v liberálním zřízení. Tento popis je ale omezený a nedává pochopení celkového fungování systému, a už vůbec z něho není možné zjistit nic o fungování alternativních systémů. Protože je kaleidoskopický, obsahuje obrovské množství informací, ale nikoliv podstatu věci, je tedy určen k zaplevelení lidského intelektu. Neumožňuje efektivní poznávací a tvůrčí činnost takto vzdělaným lidem – ani v jejich vlastním oboru.

Pro konkrétní představu, například jsme si ve 4. prioritě popsali základ liberálního pohledu na ekonomiku. Takto vypadá jedna z těchto teorií. Další takové teorie se týkají třeba práva, politických procedur, novinařiny, školství…

Zjednodušeně jde o to, aby každý měl dostatek informací pro obsluhu své části systému, ale zároveň aby neměl znalosti pro nacházení alternativních řešení problémů, se kterými systém nepočítá. Tedy aby byly používány pouze metody založené na liberálních principech.

Pro širokou veřejnost je určena zjednodušená ideologie vycházející z těchto teorií. Ta je určena také pro zmíněné „odborníky“ – pro každého v těch oblastech, na které sám není přímo odborně zaměřen. Je to potřeba pro celkové sladění jejich činnosti v systému. 

Ideologie předkládá určité obecné principy, které pak společnost dodržuje. K čemu tyto principy reálně vedou, většinou ideologie zamlčuje. Ukazuje je pouze v dobrém světle. Jaké jsou ve skutečnosti, ukazuje praxe – ale ne každý je schopen ji nezkresleně vnímat, nebo si informace mu dávající připustit.

Liberální krypto-koloniální státnost se řídí jedněmi principy, suverénní stát funguje na základě odlišného základního souboru principů. Přesně takového souboru principů, které mu ve své součinnosti v praxi dávají reálnou suverenitu. 

Suverénní stát může být vytvořen takovým národem, který si tyto principy a teorie dokáže sám uvědoměle zformulovat a uvést do života. Jestliže ale svůj stát staví podle cizí předlohy, bez úplného pochopení této cizí koncepce, potom získává koloniální postavení, nebo je přinejmenším závislý na milosti a nemilosti subjektu, který mu koncepci státnosti poskytuje.

2. priorita (chronologická)

Zde se jedná o nastavení dějinných ideálů a výkladu dějin, které sdílí celý národ a zachovává ve své tradici a vzdělanosti. Důležité je to, že právě skrze tyto myšlenky a informace národ vnímá svou roli v rámci lidské civilizace, v rámci světa.

Jestliže třetí priorita dává „neosobní“ teorie a pohledy na to, jak mají věci fungovat, pak druhá priorita se obrací přímo k danému společenskému celku, říká, jaký je, a určuje, jaký má být. Nastavuje dlouhodobé nad-ideologické hodnoty vycházející z příběhů a legend, ze skutků historických i mýtických osobností.

Různé příběhy mohou lidem vštěpovat různé hodnoty. Jsou ideály takové, které podporují samostatnost národa a suverenitu státu, ale i takové, které vyzdvihují podřízenost. A podobně to funguje i pro další otázky týkající se života společnosti a národa.

Jde především o to, jaké události z jejich nepřeberného množství se zdůrazňují, upomínají a uctívají a jaké se odsouvají do pozadí nebo očerňují. Výběr je téměř nekonečný, protože co významný člověk, to příběh, co místo a rok, to nějaký děj… Určitou roli hrají i místní povídky a pověsti, také lidová slovesnost.

Výklad dějin se dá pochopitelně měnit, včetně těch nejhlubších kořenů. Takový proces změny pohledu na historii je běh na dlouhou trať, může probíhat jen pomalu. Zato má velmi závažné důsledky. 

Zde se již bavíme o věcech částečně překračujících liberální koncepci. Určující je zde jí nadřazená koncepce – biblická. Případně se zde uplatňují ještě zásahy konceptuální moci konkrétního národa nebo tendence podpořené Shora. 

1. priorita (světonázorová)

První priorita zahrnuje mravní a tvůrčí vklad každé jednotlivé lidské osobnosti. Je otázkou vývoje každého z nás, od narození až po hluboké stáří. Je to skutečné Poznání, kterého každý člověk dosáhne. To je mu dáno prostřednictvím jeho duše i mnoha životních okolností. Největší vliv mají na člověka jeho rodiče, pak blízké okolí, škola. Člověk přebírá životní návyky a hodnoty těchto lidí.

Uplatňuje se zde náboženství. Náboženství je řídící mechanismus sloužící k podchycení osobní lidské duchovnosti (duchovní cesty) a jejímu nahrazení systémovým faktorem. Tím se stává nejvyšším (nejsilnějším) nástrojem řízení. 

Každý člověk je jedinečný svým duchovním Poznáním a životní filosofií. Proto je zcestné vidět sám sebe jako příslušníka jakéhokoliv náboženského směru a identifikovat se s jediným konkrétním učením. Taková sebeidentifikace je pastí našeho ega a je nejefektivnějším způsobem, jak zablokovat naši cestu k Poznání.

V liberalismu stále existuje členění lidí podle náboženství, ale alespoň si každý může bez penalizace vybrat, které učení mu dává větší smysl. Může si také díky otevřenosti a dostupnosti informací tato učení mezi sebou porovnávat a docházet k novým znalostem a závěrům.

Tyto příležitosti k osobnímu růstu každého člověka musí být něčím kompenzovány. V liberálním systému je to snaha o zombifikaci, zejména dětí, poškození jejich vývoje, hlavně v mravních a hodnotových otázkách a ve vnímání reality. To je prováděno skrze pokleslou kulturu a záměrně vytvořené darwinistické teorie (vědecký ateismus – jedno z náboženství). Především je to zamlčení a upozadění role mravnosti v životě člověka, zakrytí jeho Vyššího smyslu. Praktikuje se stálé odvádění pozornosti lidí neřestmi a hédonismem, což je kulturou prosazováno a propagováno na plné obrátky a oficiální teorií a etikou je to plně přijímáno jako norma.

Každou prioritu je potřeba, kromě tohoto zběžného úvodu, v plné hloubce a šíři analyzovat. Teprve pak se můžeme pustit do tvorby nové pravověrné národní koncepce v souladu s Božím Záměrem.