GNOZE III – Chtonismus a jeho projevy

Chtonické tunelování skutečné duchovnosti

Chtonismus je „hadí“ vlastnost vyznačující se odmítáním ctnostného a čistého. Vzniká neschopností člověka bránit Ducha a jeho podlehnutím temnotě. Ústředním motivem chtonismu je snaha vymanit se ze všeho, co stále ještě vyžaduje nějaké duchovní úsilí. Ať už je likvidace Lidské duchovnosti prováděna záměrně anebo samovolně, vždy postupuje nenápadným, postupným způsobem. Převrácené učení je stále vydáváno za původní tradici. Chtonici nedokážou nikdy přinést nic nového, dokážou pouze degradovat to, co mají k dispozici. Proto musí pořád napodobovat, tvářit se, že ctí původní myšlenky.

Chtonismem zasažení jedinci dělají vše proto, aby tyto duchovní myšlenky vyvrátili a osvobodili tak svou posedlou mysl od mravní povinnosti. Když tak učiní, potřebují, aby i ostatní přišli o svou duchovnost, aby jim nemohli být překážkou a kontrastem k jejich zkaženosti. Chtonismus se na vše čisté dívá s odporem, který plyne z vědomí vlastní malosti. Především jde o strach z Poznání – pochopení svého omylu.

Zároveň chtonické mocnosti (znachaři, hierarchové, „proroci“, „apoštolové“ a „velcí mužové“) samozřejmě vidí v pravé duchovnosti ohrožení své moci nad lidmi.

To vše dává dohromady motiv k největšímu ze zločinů – znemožnění lidské cesty k Poznání. Dále pak můžeme sledovat, jak je tento zločin v průběhu tisíciletí realizován. Jestliže určitá zvrácenost do dneška vládnoucích náboženských kultů je patrná přemýšlivému člověku na první pohled, pak teprve díky novým informacím o původních gnostických myšlenkách a jejich postupnému obracení, můžeme tuto zvrácenost pochopit v její úplné podstatě.

První nejdůležitější tendencí chtonismu je materializace duchovních idejí. To, co je původně vnímáno duchovně, je nahrazováno hmotnými objekty, konkrétními osobami anebo tělesností. S tím souvisí i doslovný výklad toho, co bylo myšleno jako alegorie, zjednodušené připodobnění.

Zde uvedu pár konkrétních příkladů:

Křest a vytloukání (lisování) sómy. Původní myšlenka křtu jako srážky dvou neživých sil, obrany Ducha před jejich vlivem a následný vzestup Třetí síly Dobra je popsán výše (Gnoze I a II). Z tohoto křtu, který je projevenou Lidskou mravností, vzniká též Poznání. To bylo dříve označované jako sóma, bylo opěvované a nazýváné sladkým, blaženým. Následně začala být sóma připodobňována k medu. Poté již byla chápána jen materiálně jako sladký nápoj nebo rostlina rostoucí vysoko v horách (namísto výšky duchovní výška fyzická). A nakonec se stala alkoholem a omamnými látkami, přinášejícími blaho ve zvráceném slova smyslu.

Západního světa se týká hlavně obrácení procesu křtu. Místo lidské mysli čelící dvěma silám se začalo uvažovat o těle, které čelí mučení. Tedy místo svobodné duchovní oběti Člověka se zavedla oběť fyzická, vražda. Z těla při tomto „lisování“ namísto sómy (Poznání) teče krev. Věřící pak místo sómy přijímají také krev, v biblických kultech reprezentovanou vínem.

Syn Člověka, čistá mysl a spása. Duch, který je bráněn mravním úsilím, byl nazýván synem Člověka. Rodil se skrze čistou mysl gnostika nazývanou Marya. Syn Člověka byl ale prohlášen za konkrétní fyzickou osobu J. Krista. Tomu byla navíc vtisknuta židovská identita. Maria byla pohlášena fyzickou matkou tohoto fyzického Ježíše. Mluvit o „synu Člověka“ je v tomto případě již nesmyslné (přestože je tento výraz v Bibli stále přítomen), a tak byl fyzický Ježíš nazván synem jakéhosi „boha“.

Původní syn Člověka přináší spásu prostřednictvím Poznání, které vzniká každodenním úsilím. Nový „syn Člověka, boha a fyzické matky“ přináší spásu vlastní vraždou. Lidem je tato údajná spása nabízena výměnou – obchodem – za to, že se identifikují s biblickým kultem („uvěří“). Je to tedy obejití celého duchovního úsilí, anulace veškeré snahy o cestu k Lidskosti a tím je chtonické dílo dokonáno. Vrcholem „dobra“ je vzdání se svobodné mysli a odměnou za to je pohodlnost a neomezenost svědomím po zbytek života.

Potopa. Nadvláda neživých sil je ve Védách označována jako záplava spodními vodami nevědění. Úpadek lidské civilizace je připodobněn k potopě. To bylo zase postupem času přeměněno ve vodu fyzickou a fyzickou potopu, kterou tak důvěrně známe z Bible.

Příkladů chtonického obrácení smyslu myšlenek a nahrazení hmotnými objekty je obrovské množství (viz. knihy J. Kozáka, např. Kořeny indoevropské duchovní tradice, Evangelium „neznámého“ boha).

Chtonismus a společnost

Společnost sevřená chtonismem se podobá kroutícímu se hadovi, který se ohýbá a podlézá všem nectnostem, aby ani jednu z nich „neomezil na svobodě“ (souvislost s liberalismem je zcela zřejmá…). Myšlenkami chtonické panství neustále utíká od toho nejdůležitějšího – otázky Lidské mravnosti – a překrývá ji umělými konstrukty a výmysly. Vyhýbá se podstatě věci a nahrazuje ji mechanistickými idejemi.

Zachází tak daleko, že mravnost nemá již ve „vzdělané diskuzi“ žádné místo a je nahrazena právními otázkami a otázkami dodržování principů a procedur.

Veškeré hodnoty se stávají samoúčelností a ztrácejí svůj původní smysl. Každý se skrývá za nějaký -ismus nebo -ii, ve kterých vidí smysl civilizačního vývoje. Od prosté všeobecné lásky, svědomí a spravedlnosti pak odvrací zrak jako od něčeho neseriózního, nepatřícího mezi „hluboké myšlenky klasiků“.

Namísto snahy jít k věci se raději zavádějí rituály a procedury. Vytvářejí se nesmyslná nařízení a omezení, pak se zase vytvářejí stohy deklarací práv a svobod, aby proti těmto omezením bojovaly. Na všechno musí být zákon a vše musí být dáno zákonem.

Chtonismus ve společnosti je formalizované pokrytectví projevující se neustálým vytloukáním klínu klínem. Objektivní potřeba něco vyřešit je svazována zarytou nechutí otevřít oči před podstatou problému a léčit jeho pravé příčiny. Je to neustálé hledání okliky, která nevyžaduje mravní úsilí.

Chtonická společnost vytváří kult funkce. Hraje si na šéfy a podřízené, na protokoly a autority, na tituly a hodnosti. Své řízení vidí v procedurách a k těmto procedurám podřizují svou práci (to platí hlavně pro současnost, například volby jako snaha změnit společnost).